… vtipem proti smrti

27.5.1918
řeka Aisne
Můj drahý bratříčku,
slíbil jsem, že ti budu psát co nejvíc a úplné kraviny třeba. Dnes jsme třeba s klukama přemýšleli o důstojníkovi, který byl s námi na přijímači, tak ti toho trochu o něm napíšu.

Willis náš poručík. Bernie si myslí, že je jako listonoš skromný člověk, ale nechápe, že proč jako poručík je takový idiot.
Tato otázka mě docela rozhodila. Není to jenom Willis, takových je velmi mnoho. Jakmile dostanou hvězdičky nebo zbraň, stanou se jinými lidmi, jako by se moudra napili. To dělá uniforma, domnívám se. Ale důvod je jiný, když natrénuješ psa, aby žral brambory, a předložíš mu potom kus masa, chňapne po něm. Poněvadž je to v jeho povaze. A dáš-li nějakému člověku kousíček moci, je to s ním taky tak; chňapne po ní.
To přichází samo, neboť člověk sám o sobě je zkrátka a dobře bestie a teprve pak je namazán, jako chleba se sádlem troškou slušnosti. U vojska je celý vtip v tom, že vždycky má někdo nad jiným moc. Zlé je když má jeden mnoho moci; poručík může jebat obyčejného vojáka, rotmistra, svobodníka i desátníka tak až se z toho zblázní.
A poněvadž to ví, proto si na to hned trošku zvykne. Vem si jen tu nejjednodušší věc: jdeme z cvičáku a jsme utahaní jako psi. Přijde rozkaz: zpívat. Zpěv je na hovno, poněvadž každý je rád, že ještě unese kýbl s vodou. A to už dělá rota čelem vzad a musí za trest hodinu dodatečně válet kotouly na cvičáku. Na zpáteční cestě se zase řekne: zpívat, a teď se zpívá. Co to všecko mělo za účel? Velitel roty prosadil svou, protože k tomu má moc. Nikdo ho za to nebude trestat, naopak je pokládán za příklad ostatním, že si dokáže zjednat kázeň. Při tom je něco takového jenom maličkost.. A teď se tě ptám: i kdyby ten člověk byl v civilu čím chce, v kterém povolání si může dovolit něco takového, aniž by mu rozflákali hubu? To může jenom u armády.
Vidíš, a to stoupá každému do hlavy! A to mu stoupá do hlavy tím víc, čím menším pánem je v civilu. Říká se, disciplina musí být. Důvody? Mají vždycky! Ale nesmí se z ní stát šikanování. A vysvětli to takovému zámečníkovi nebo podomkovi, objasni to takovému uchu a ti jsou tu přece ve většině. Ten jen ví docela přesně, co je potřeba a co není. Dril přestává jenom v zákopech, ale pár kilometrů za frontou se zase začíná s těmi největšími nesmysly, salutováním a parádním pochodem. Je totiž železný zákon: „Voják musí v každém případě být zaměstnán.“ Dnes ovšem přišel Jenkyns, že zaslechl, že Willis je na cestě sem. Jde na frontu!
Největší vztek na Willise má právě Jenkyns, byl v barákovém táboře vychováván Willisovou metodou. Jenkyns totiž neudrží v noci při spaní moč. Willis tvrdil zkrátka a dobře, že to je lenost a vymyslel postup, aby Jenkynse vyléčil.
Sehnal v sousedním baráku ještě jednoho takového muže, který se jmenoval wais. Toho nastěhoval dohromady s Jenkynsem. V barácích stály typické palandy, dvě postele nad sebou, spodek postelí z drátu. Willis je umístil tak, že jeden z nich dostal hořejší a druhý dolení postel. Ten spodní na to přirozeně doplácel. Proto si to příští večer vyměnili, spodní přišel nahoru, aby to mohl oplatit.
To byla Willisova výchova. Nápad byl sprostý, ale v myšlence dobrý. Bohužel nic nepomáhalo, protože ani u jednoho to nebyla lenost. To mohl vidět každý, kdo se podíval na jejich bledou pleť. Skončilo to tak, že vždycky jeden z obou spal na podlaze.

Moc se mi stýská bráško, jsem tu už pár měsíců a skoro mi přijde jako bych tu byl rok. Nějakou tu akci mám už za sebou, ale dochází mi síly a hlavně pozitivní nálada. Pozdravuj mámu snad to brzy skončí a budu doma.
S pozdravem Vito

15.6.1918
Champagn
Můj drahý bratříčku,
nejlepší večer zde v armádě. Byl to večer, než jsme jeli do pole. Byli jsme přiděleni k pluku s vysokým číslem, ale poslali nás zpět do zbrojovny k doplnění munice, ovšem nikoli do kasáren, kde byli rekruti, ale do jiných.
Příští den ráno jsme měli odejet. Večer jsme vyrazili, abychom s Willisem zúčtovali. To jsme si už celé týdny svatě slibovali. Foster to dokonce tak přehnal, že si předsevzal, že až půjde do civilu nechá se zaměstnat u pošty, aby mohl Willisovi dělat nadřízeného. Než se tak stane rozhodli jsme se, že mu rozbijeme hubu než půjdem kopat zákopy. Co se nám mohlo stát, když nás nepozná a my stejně ráno odjedeme. Věděli jsme, v které hospodě každý večer sedí. Když šel odtamtud do kasáren, musel projít temnou, nezastavěnou ulicí. Tam jsme na něho číhali za hromadou kamení. Měl jsem s sebou povlečení na deku. Třásli jsme se očekáváním, zda půjde sám. Konečně jsme slyšeli jeho krok, který jsme přesně znali, slyšeli jsme ho dost často ráno, když se dveře rozletěly a řval: „Vstávat!!!“. Plížil jsem se s Jenkynsem kolem hromady. Zahlédl jsem blýsknout se přezku jeho pásku. Šel kolem nás bez nejmenší potuchy. Chytili jsme dcejchu, potichu jsme vyskočili, přehodili jsme mu ji zezadu přes hlavu, stáhli jsme ji dolu, takže tam stál jako v bílém pytli a nemohl zdvihnout ruce. Zpěv odumřel.
V tu chvíli k němu skočil Daniels . Roztaženýma rukama nás odhodil, aby byl první. Postavil se požitkářsky do příslušné pozice, zdvihl ruku jako stěžeň na signalizování s dlaní jako lopata na uhlí a zasadil bílému pytli ránu, že by zabil vola.
Willis se překulil, přistál o pět metrů dál a začal řvát. Postarali jsme se i o to, měli jsme s sebou polštář. Bernie přisedl na bobeček, dal si polštář na kolena, chytil Willise tam, kde byla hlava a vmáčkl mu ji do polštáře. Bernie ho nechal tu a tam nalokat se vzduchu, to vždy vyrazil z chroptění nádherný jasný výkřik, který hned zas zjemněl. Jenkyns chytil Williamse a odepl mu šle, stáhl kalhoty a bičík, který nosil na památku na svůj ranč držel pevně v zubech. Pak se zvedl a dal se do toho.
Byl to podivuhodný pohled: Willis na zemi, nad ním Daniels, držící jeho hlavu na kolenou, Jenkyns s obličejem ďábelsky rozkšklebeným a s ústy rozkoší otevřenými, proužkované podvlékačky s nohama do x, které při každé ráně dělaly ve spuštěných kalhotách nejoriginalnější pohyby, a nad tím jako dřevorubec neúnavný Jenkyns. Musili jsme ho nakonec přímo odtrhnout, abychom přišli taky na řadu. Konečně postavil Daniels Willise zase na nohy a předvedl nakonec privátní představení. Napřáhl pravou ruku k facce, jako by chtěl trhat hvězdy plesklo to, že to museli slyšet až na frontě. Willis se sesunul k zemi. Daniels ho zvedl, postavil si ho zase pěkně a ulil mu levou rukou druhou, prvotřídně mířenou. Willis vyl a nadával lezl po čtyřech. Jeho proužkovaný listonošovský zadek svítil ve světle měsíce. Zmizeli jsme tryskem. Daniels se ještě jednou ohlédl a řekl vztekle, nasyceně a trochu hádankovitě: „Pomsta je jako jelito.“ Tuhle větu nikdy nezapomenu a vsadím se, že já sám jí ještě někdy určitě použiju, ale určitě z toho nebudu mít takový pocit jako tenkrát.
Vlastně mohl být Willis rád. Jeho slova, že má vychovávat navzájem druh druha, přineslo plody na něm samém. Stali jsme se učelivými žáky jeho metod. Nikdy nevypátral, komu má být za to vděčen. A získal při tom ještě povlečení na deku. Když jsme se za několik hodin šli podívat na místo činu už jsme jí nenašli.
Tento činy způsobil že jsme všichni do určité míry kurážně odjížděli. Zbytek roty nás proto slavil velmi dojatě jako hrdiny
Jako vždy můj drahý bratře buď opatrný nezamíchej se do žádného maléru a pozdravuj matku. Zajdi za Luigim, a řekni mu, že jsem tvůj bratr, jistě ti nějakou práci nabídne pokusím se mu ještě napsat. Matka také psala, že nám někdo zaplatil peníze za dům, věděl jsem že jsme hodně dlužni, ale že tolik jsem netušil. Ať to byl kdokoli poděkuji mu hned jak dorazím.
S pozdravem Vito

26.9.1918
Verdun
Můj drahý bratříčku,
musíme kupředu kopat zákopy. Při setmění přijeli nákladní vozy. Vylezli jsme na ně. Je teplý večer a soumrak nám připadá jako roucho, pod jehož ochranou je nám dobře. Motory se rozbručí, vozy drnčí a rachotí. Silnice jsou vyježděný a plný děr. Světlo se nesmí rozsvěcet a proto kodrcáme, div že nevyletíme z vozu.
Co se může stát, zlomená ruka je lepší než díra do břicha a většina si i přeje takové zranění je to jízdenka domů.
Vedle nás jedou dlouhou řadou muniční kolony. Spěchají, neustále nás předjíždějí. Házíme jim vtipy a oni odpovídají. Je vidět zeď, patří k nějakému domu, který leží stranou silnice. Natahuji uši. Zase slyším zřetelně husí kejhání. Kouknu na Danielse – Daniels na mě, rozumíme si. Povídám mu: „Dane, slyším tu nějakého aspiranta na pekáč.“ jen kýval hlavou a dělal tečku do mapy. Pak se ušklíbl a povídá mi:. „Udělá se to, až budeme zase zpět. Mám to tu v evidenci.“ Přirozeně, že to Dan má v evidenci. Zná jistě každou husí tlapku v okruhu dvaceti kilometrů. Vozy dostihují oblasti artilerie. Pozice děl jsou maskovány proti pohledu z letounů větvemi, jako z nějaké vojenské slavnosti. Vzduch je těžký kouřem děl a mlhou. Chutnáme na jazyku trpký čoud prachu. Výstřely duní, až se vozy chvějí, ozvěna burácí rachotivě za nimi, všechno kolísá. Naše obličeje se nepozorovatelně mění. Nejdeme sice do zákopů, jen kopat, ale na každém obličeji teď stojí: tady je fronta, jsme v její oblasti. Není to ještě strach. Kdo jel dopředu tak často jako my, ten má tvrdou kůži. Jen mladí rekruti byli na prášky. Dan je poučoval: „To byla třicetapůlka. Poznáte to podle výstřelu, hned přijde dopad.“ Ale temný hluk dopadu k nám nedoléhal. Utápí se v brumlání fronty. Dan poslouchal pak jen pronesl: „Dnes v noci bude maso.“ Poslouchali jsme všichni. Fronta je neklidná. Výstřely bylo zřetelně slyšet. Byly to anglické baterie vpravo od našeho sektoru. Začali o hodinu dříve. U nás začínal útok v deset hodin. To však už volal Milsen: „Co je to napadá volá asi jim jdou hodinky o hodinu napřed.“ Vedle nás zaduněly tři výstřely. Ohňový paprsek střílí šikmo do mlhy, děla bručí.
V tu chvíli nás mrazí a jsme rádi, že zejtra ráno budeme zase ve svých barácích. Naše obličeje nejsou ani bledší ani červenější než jindy, nejsou ani napjatější ani povolenější, a i tak jsou jiné. Cítíme, že do naší krve je zapojen kontakt. To není žádná metafora, to je fakt.
To fronta, vědomí fronty vyvolává tento kontakt. V okamžiku, kdy sviští první granáty, kdy je vzduch trhán výstřely, náhle vjede do našich žil, do našich rukou jakési schoulené očekávání, číhání, stav zostřené bdělosti, jakási pružnost smyslů. Tělo je jedním rázem v plné pohotovosti. Často se mi zdá, jako by to na nás neslyšným kmitáním přeskakovala sama fronta, která vyzařuje elektřinu, jež mobilizuje neznámé konečky nervů. Je to pokaždé totéž: jedeme a jsme nasraní nebo dobře naložení vojáci, pak přijdou artileristické pozice a každé slovo našich hovorů má změněný zvuk.
Když Dan stojí před kasárnama a řekne: „Bude maso“ tak je to právě jen jeho mínění, ale když to řekne tady, má ta věta ostrost bajonetu v noci při měsíci, prořízne hladce myšlenky, je blíž a mluví jakýmsi temným významem k tomu nepovědomému, co se v nás probudilo: „bude maso“. Snad se to chvěje a sbírá k obraně to, co v nás žije.
Pro mě je fronta Jako vír. Už daleko od jeho středu, v tiché vodě, cítíš jeho savou sílu, která tě přitahuje pomalu, neodvratně, bez velkého odporu. Ale ze země, ze vzduchu k nám proudí obranné síly, nejvíc ze země. Nikomu není země tím, čím je vojáku. Když se na ni tiskne, dlouze, pevně, když se do ní hluboko vrývá obličejem i údy ve smrtelném strachu před ohněm, tu je jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou. Jeho steny a výkřiky, země je přijímá, pustí ho zase k novým desíti sekundám běhu a života, chytí ho zase, mnohdy navždy.
Země – země – země!
Země plná vln a děr, do nichž se člověk může vrhnout a schoulit! Země, to tys nám dávala v křeči hrůzy, ve smrtelném řevu explosí nesmírnou protivlnu vyhraného života!
Při prvním zadunění granátu je odhozena část našeho života jedním rázem o tisícovky let zpět. Vede nás, bdí nad námi a ochraňuje nás pud zvířete. Je podvědomý, rychlejší, bezpečnější, neklamnější než vědomí. Nelze si to vysvětlit, člověk jde a nemyslí na nic, najednou leží v nějaké proláklince terénu, a přes něj stříkají střepiny, ale člověk si nemůže vzpomenout, že slyšel granát letět nebo že ho napadlo lehnout si. Kdyby se měl na to spolehnout, byl by už dávno hromádkou rozházeného masa. Odjíždíme jako nasraní nebo dobře naložení vojáci, přijdeme do pásma, kde začíná fronta, a stala se z nás lidská zvířata.
Matka mi v posledním dopisu psala, že jsi si našel práci jsem tomu moc rád. Prý je to od bohaté dámy z New Yorku. Brácho dávej pozor na starší dámy.
Dobře ti platí jako poslíčkovi a chová se k tobě prý přívětivě, to je dobrá zpráva a jsem na tebe hrdý bráško. Drž se práce a žádný průser, já až se vrátím budu opět pracovat pro dona Giorgetti, třeba bych tam našel místo i pro tebe.
S pozdravem Vito

26.9.1918
Cambrai
Můj drahý bratříčku,
Přílby se lesknou v měsíčním světle slabounkými reflexy. Z bílé mlhy vyčnívají hlavy a pušky, kývající hlavy, kolébající se hlavně. Vepředu mlha přestává. Hlavy se mění v postavy, košile, kalhoty, boty se vynořují z mlhy jako z mléčného jezera. Formují se do kolony.
Kolona mašíruje přímo, postavy se pojí v jakýsi klín, nerozeznáš už jednotlivce, jen černý klín se sune kupředu, podivuhodně doplňován hlavami a puškami připlouvajícími z mlžnatého jezera. Kolona, ne lidé.
Po příčné cestě přijíždějí lehká děla a muniční vozíky. Koňům se v měsíčním svitu lesknou hřbety, jejich pohyby jsou krásné, škubou hlavami, vidíš blýskot jejich očí. Děla a vozy se sunou kolem nás před rozplývavým pozadím měsíční krajiny, jezdci se svými ocelovými přílbami vypadají jako rytíři z dávných dob, je to jaksi krásné a úchvatné. Míříme k zákopovému skladišti. Jedni si naloží na ramena ohnuté, špičaté, železné tyče, druzí prostrčí rovné železné hole skrze svitky drátu a odchází s tímto nákladem. Břemena jsou nepohodlná a těžká. Terén je rozbitější. Zpředu chodí řadami hlášení:,,Pozor, vlevo hluboká granátová jáma!“ ,,Opatrně, příkop!“ Najednou četa stojí, narazíme obličejem na svitek drátu svého předáka a kurvujeme. Na cestě je několik rozstřílených vozů. Nový rozkaz. „Nekouřit.“ Jsme těsně u zákopů. Mezitím se docela setmělo.
Obcházíme lesík a máme frontový úsek před sebou. Na obzoru od konce ke konci stojí neurčitý, načervenalý jas. Je v neustálém pohybu, protínán ohněm z dělových hlavní. Vysoko nad něj stoupají rakety, stříbrné a rudé koule, které se rozprsknou a prší na zem bílými, modrými a rudými hvězdami. Vyletují francouzské rakety, které rozvinují ve vzduchu hedvábný padák a snášejí se docela pomalu. Osvětlují všechno jako ve dne, jejich světlo proniká až k nám, ostře vidíme na zemi své stíny. Snášejí se celé minuty, než dohoří. Ihned stoupají nové, všude, a mezi nimi zase zelené, modré, rudé. ,,Pěkná kaše,“ povídá Dan.
Dělová bouřka sílí v jediné temné dunění a rozpadá se opět ve skupiny explosí. Rachotí suché salvy kulometů. Vzduch nad námi je naplněn neviditelným shonem, vytím, pískáním a syčením. To je menší kalibr, mezi to ale hučí nocí jako varhany i velké, hezky těžké věcičky, a přistávají daleko za námi. Mají jakýsi vzdálený, chraplavější hlas jako jeleni v říji, a táhnou svou cestou vysoko nad vytím a pískotem malokaliberních střel.
Reflektory začínají ohledávat černou oblohu. Klouzají po ní jako ohromná, na konci zúžená pravítka. Jeden z nich stojí tiše a trochu se chvěje. Ihned je u něho druhý, kříží se, černý hmyz je mezi nimi a snaží se uniknout, letec. Je oslepen, nejistý a potácí se.
V pravidelných vzdálenostech vrážíme do země železné kůly. Dva a dva drží vždy svitek, druzí odvinují drát. Je to ošklivá práce s těmi hustými, dlouhými ostny. Nejsem zvyklý odvinovat a roztrhnu si ruku.Po několika hodinách jsme hotovi. Většina z nás si lehne a spí. Pokouším se o to také. Ale je příliš chladno, chlad nás neustále probouzí. Najednou pevně usnu. Když náhle jedním skokem vyletím, nevím, kde jsem. Vidím hvězdy, vidím rakety a mám na okamžik dojem, že jsem usnul na nějaké zahradní slavnosti. Nevím, je-li ráno či večer, ležím v bledé kolébce svítání a čekám na měkká slova, která musí přijít, měkká a skrytá, pláču? Sahám si na oči, je to tak podivné, což jsem dítě? Už je to tady. Plazíme se pryč, jak to jen ve spěchu jde. Příští rána sedí už mezi námi. Několik mužů křičí. Na obzoru stoupají zelené rakety. Bláto vyletuje do vzduchu, střepiny bzučí. Slyšíš je ještě pleskat, když hluk explose dávno zas oněměl. Vedle mne leží nějaký poděšený rekrut, bělohlávek. Vmáčkl obličej mezi ruce. Přílba se mu odkutálela. Najdu ji a chci mu ji narazit na hlavu. Vyhlédne, srazí přílbu a vleze si jako dítě hlavou pod mou paži, těsně na má prsa. Úzká ramena sebou škubají. Ramena jako měl Jenkyns. Nechám ho dělat, co mu libo. Ale aby mu přílba byla aspoň k něčemu, nasadím mu ji na zadek, ne z blbosti, ale z dobrého uvážení, neboť to je nejvyšší bod. I když je tam hodný kus masa, rány tam jsou zatraceně bolestivé, kromě toho musí člověk celé měsíce ležet ve špitále na břiše.
Někam to silně uhodilo. Mezi dopady je slyšet křik. Konečně nastane klid. Oheň se přes nás přehnal a leží nyní na posledních liniích. Odvážíme se vyhlédnout. Rudé rakety kmitají vzduchem. Pravděpodobně přijde útok. U nás je stále klid. Posadím se a trhnu rekrutem za rameno. „Už je po všem, chlapče! Dobře to dopadlo.“ Rozhlíží se vyjeveně. Domlouvám mu: ,,Na to si zvykneš.“ Zahlédne svou přílbu a nasadí si ji. Najednou se začervená jako rak a zarazí se. Pozorně sáhne rukou dozadu a dívá se utrápeně na mě. Chápu, není první chlap co se z kanonády posral. Kouknu na křoví. “Sundej podvlíkačky a vrať se, tohle se stalo nejednomu frajerovi je to křest ohněm.”
Vylezu ze zákopu a rozhlédnu se Bernie stojí s puškou v ruce a hledí jako by mu někdo vyrval srdce. Slyším to také, příšerný křik. To nejsou lidé, ti nemohou tak strašně křičet. Dan vedle mě povídá: ,,Ranění koně.“ Neslyšel jsem ještě nikdy koně křičet a nechci tomu věřit. To, co tu úpí, je bída světa, mučený tvor, divoká, hrůzyplná bolest. Zbledli jsme. Wais se vztyčí. „Zastřelte je!“ Je to sedlák a cítí s koňmi. A jakoby naschvál, oheň skoro mlčí. Tím zřetelnější je křik zvířat. Nevíme už ani, odkud to přichází z této, teď tak tiché, stříbrné, měsíční krajiny, je to neviditelné. Wais se rozzuří a řve:,,Zastřelte je, zastřelte je přece, zatracená bando!“ „Musejí napřed odnést lidi,“ povídá Dan. Vstaneme a hledáme, kde to je. Jestli ta zvířata uvidíme, snáz to sneseme. Meyer má u sebe polní kukátko. Vidíme temnou skupinu saniťáků s nosítky a černá větší klubka, která se pohybují. To jsou ranění koně. Ale ne všichni. Několik jich běží tryskem dál, skácí se a zase pádí. Jednomu koni to roztrhlo břicho, střeva mu hluboko vyhřezla. Zamotá se do nich a klesá, ale opět vstane. Weis strhne pušku a míří. Dan mu jí srazí. ,,Zbláznil ses?“ Wais se chvěje a hodí pušku na zem. Posadíme se a zacpáváme si uši. Ale ten strašlivý nářek a sténání a bědování všecko proniká.
My, jak tu jsme, už něco sneseme. Ale tady z toho nám vyráží pot. Chce se nám vstát a utéci, zcela lhostejno kam, jen abychom už neslyšeli ten křik. A při tom to nejsou lidé, ale jenom koně. Z tmavého klubka se odlučují opět nosítka. Pak zarachotí jednotlivé rány. Klubka sebou škubají a lehají. Konečně! Ale ještě není konec. Ti lidé se nemohou dostat k poraněným zvířatům, která úzkostně pobíhají. Jedna z postav kleká, rána – kůň klesá, – ještě jeden. Poslední se vzepře na přední nohy a točí se do kolečka jako váleček, točí se v sedě na vzepřených předních nohách do kola, má patrně roztříštěný hřbet. Voják běží k němu a zastřelí ho. Pomalu, pokorně sesouvá se to na zem. Dáme ruce od uší. Křik oněměl. Jen ve vzduchu visí ještě táhlý, umíravý vzdech. Pak jsou tu zase jen rakety, zpívající granáty a hvězdy – a je to skoro podivuhodné. Wais jde a nadává: „Rád bych věděl, čím ti jsou vinni!“
Mrzí mě, že ti píšu takové to věci, ale slíbili jsme si, že ti nikdy nebudu lhát. Nikdy ti nenapíši vše, ale tohle je ještě jedna z těch událostí, které jsem ochoten napsat.
Ricky jsem moc rád, že se ti daří matka psala, že často odjíždíš se svou novou šéfovou do New Yorku prý ti nechala ušít boty. Tak jen tak dál a nedělej nám ostudu. Pozdravuj matku.
S pozdravem Vito

10.11.1918
Hindenburg
Můj drahý bratříčku,
vracíme se. Je na čase dostat se k našim vozům. Obloha o poznání zjasněla. Tři hodiny ráno. Tápeme husím pochodem skrze zákopy a jámy a dostáváme se zase do mlžnatého pásma. Dan je nepokojný, to je špatné znamení. Přicházíme do spojovacího zákopu a potom na luka. Vynořuje se lesík, známe tu každý metr. V tom okamžiku to za námi zafičí, bubří, zapraská, hřmí. Skrčili jsme se – sto kroků před námi vystříkne ohnivý mrak. V příští minutě, pod druhou explozí stoupá pomalu kus lesa nad vršky stromů, tři, čtyři stromy plují s ním a lámou se při tom na kusy. A už sem syčí jako ventily kotlů další granáty – těžký oheň. „Kryt!“ řve někdo. „Kryt!“ Luka jsou plochá, lesík je příliš daleko a nebezpečný; není jiného krytu krom hřbitova a hrobů. Vklopýtáme tam po tmě, každý se přilepí k nějakému hrobu, jako by ho tam přibili. Právě v poslední vteřinu. Tma šílí. Kusy tmy černější než noc valí se s ohromnými hrby na nás a přes nás. Ohně výbuchů blýskají hřbitovem. Východisko nikde. Louky jsou jako rozbouřené moře, dlouhé a úzké plameny explodujících střel vystřikují jako fontány. Je vyloučeno, aby tím někdo prošel. Lesík mizí, je rozdupán, roztrhán, rozdrcen. Musíme zůstat tady na hřbitově. Před námi puká země. Hroudy prší. Cítím nějaké trhnutí. Střepina mi roztrhla rukáv. Zatínám pěst. Žádné bolesti. Ale to mne neuklidňuje, rány bolívají až později. Přejíždím rukou paži. Je škrábnuta, ale zdráva. Tu mi něco třeskne do hlavy, až se mi zakalí vědomí. Jako blesk mi kmitne hlavou myšlenka: Neomdlít! padám do jakési černé kaše a hned zas vstávám. Střepina narazila na mou přílbu, ale přilétla z tak daleka, že ji neprorazila. Vytírám si bláto z očí. Přede mnou se roztrhla nějaká jáma, nejasně ji rozeznávám. Granáty neuhodí tak lehce do téže jámy, proto chci do ní. Vymrštím se jedním skokem, na plocho jako ryba nad vodu, tu to zase zafičí, rychle se skulím, sahám po krytu, cítím něco nalevo, vmáčknu se vedle toho, povolí to, sténám, země puká, tlak vzduchu hřmí v mých uších, lezu pod to, co povoluje, přikrývám se tím, je to dřevo, plátno, kryt, ubohý kryt před padajícími střepinami. Otvírám oči; mé prsty svírají nějaký rukáv, nějakou ruku. Raněný? Křičím na něho – neodpovídá – mrtvý. Ruka sahá dále do úlomků dřeva – tu si už zas uvědomuji, že ležíme na hřbitově. Ale oheň je silnější než všechno ostatní. Rozbíjí mé vědomí, lezu jen ještě hlouběji pod rakev: Kryj mě, i kdyby v tobě ležela sama smrt. Přede mnou zeje trychtýř. Chytám ho očima i pěstmi, musím do něho jediným skokem. Tu cítím ostro bolest v rameni kulka prolétla ramenem.
Tu dostanu ránu do obličeje, nějaká ruka mě chytá za rameno, což se ten mrtvý probudil? Ruka mnou třese, obracím hlavu, ve světle vteřiny civím do obličeje Dana, má ústa široce rozevřena a řve, neslyším nic, škubá mnou, naklání se ke mně; v krátké vlně ticha dostihne mne jeho hlas: „Plyn-plyn-plyn-dej to dááál!“ Vytrhuji náustek plynové masky … V malé vzdálenosti ode mne někdo leží. Nemyslím na nic krom toho, že to musí všichni vědět: „Plyn, plyn!“ Volám, plazím se k němu, biju ho náustkem; nepozoruje nic ještě – jednou, ještě jednou – krčí se -je to rekrut – dívám se zoufale po Danovi, má už masku, vytrhnu svoji, přílba letí stranou, odře mi obličej, dostanu se k tomu muži, hned u mé ruky leží jeho náustek, chytím masku, strkám mu ji přes hlavu, sáhne po ní – povolím – a rázem jedním trhnutím ležím v trychtýři. Temné pukáni plynových granátů mísí se s praskotem explozivních střel. Za mnou to žbluňkne, jednou, dvakrát. Je to Dan, Wais a ještě někdo. Ležíme čtyři v těžkém, číhavém napětí a dýcháme tak slabě, jak je to možné. Tyto první minuty v masce rozhodují o životě a smrti: přiléhá dobře? Znám hrozné obrazy z lazaretů: otrávené plynem, kteří se dusí a vyvrhují celé dny po kusech své spálené plíce.
Čmoud se už plíží po zemi a klesá do všech dolinek. Jako měkká, široká chobotnice lehá si do našich jam a protahuje se v nich. Bude lip vylézt a ležet nahoře, než tady, kde se hromadí nejvíc plynu. Ale nedostaneme se k tomu. Začíná nové krupobití střel. Vypadá to tak, jako by už neřvaly exploze, ale jako by běsnila sama země. S praskotem sviští něco černého sem dolů k nám. Padne to těžce vedle nás: do vzduchu vymrštěná rakev. Vidím, že rakev padla čtvrtému v naší díře na nataženou ruku. Muž se pokouší strhnout si druhou rukou plynovou masku. Dan včas zakročí, zkroutí mu ruku za záda a pevně mu ji tam drží. Wais a já začneme uvolňovat poraněnou ruku. Víko rakve je prasklé a povolené, vytrhneme je lehce, mrtvého vyhodíme, vyvalí se, pak se pokoušíme uvolnit dolní část. Muž naštěstí omdlí a Dan nám může pomoci. Nemusíme už být tak ostražití a pracujeme, až rakev rupne a povolí pod podloženou lopatou. Svítá. Vezmu kus víka, podloží jím roztříštěnou ruku a ovinu ji všemi svými obinadly. Pro okamžik nemůžu víc dělat. Prosakuje k nám šedivé světlo. Hřbitovem vane vítr. Vyplazím se nad okraj jámy. Ve špinavém svítání leží přede mnou vytržená noha, bota je docela neporušena, vidím to všechno zcela zřetelně v jediném okamžiku. Teď se však někdo na několik metrů ode mne zdvihá, čistím skla, dívám se upřeně na něho, muž už nemá na sobě masku. Čekám ještě několik vteřin – neklesá, dívá se pátravě kolem a dělá několik kroků, vítr rozptýlil plyn, vzduch je čistý, tu si s chroptěním strhuji rovněž masku, jako studená voda proudí do mne vzduch, vlna mne zaplavuje a hází v jakousi tmu.
Ten den si už nic nepamatuji, několik dní jsem byl v bezvědomí, ztratil jsem mnoho krve a ještě k tomu ten plyn a nedostatek kyslíku. Ale jsem rád, že ti dopis mohu dopsat. Příští dopis bude můj poslední, pak už se setkáme bráško. Nedostal jsem dlouho žádný dopis z domova, budu doufat, že se psaní jen zatoulalo a doma je vše v pořádku.
S pozdravem Vito

15.12.1918
Remis
Můj drahý bratříčku,
Waisovi je zle vezmou mu celou nohu až nahoru. Teď už skoro nemluví. Jednou řekl, že se zastřelí, jak se jen zas dostane k svému revolveru.
Přichází nový transport. Naše světnice dostane dva slepé. Jeden z nich je docela mladý muzikant. Sestry nemají nikdy u sebe nůž, když mu dávají jídlo, jednou už jim ho vytrhl. I přes tu opatrnost se něco stalo.
Večer při krmení je sestra odvolána od jeho postele a odloží prozatím talíř s vidličkou na stůl. Nahmatal vidličku, vrazil si ji vší silou k srdci, pak chytil botu a tlukl jí, na rukojeť. Když jsme se dovolali pomoci bylo potřeba tří mužů, aby mu vidličku vzali. Tupé zuby vnikly už hodně hluboko.
Nadává nám celou noc, že nikdo nemůže oka zamhouřit. K ránu dostane křeče a řve. Zase jsou volné postele. Dni míjejí za dny v bolestech a strachu, sténání a chroptění. Ani chcípárna už nepomáhá, je příliš malá, lidé umírají v noci i na naší světnici. Jde to zkrátka rychleji než si sestry rozmyslí.

Ležíme v katolickém špitálu ve společné cimře. Máme štěstí, neboť katolické nemocnice jsou známy dobrým zacházením a dobrou stravou. Všechny postele jsou plně obsazeny naším vlakem, je v tom hodně těžkých případů.
Chodbou jezdí ustavičně na gumových kolech ploché vozíčky a na nich vždy po celé délce někdo leží. To je zatracená poloha být tak natažen štěstí ještě, když člověk spí.
Noc je hodně neklidná. Nikdo nemůže spát. K ránu trochu zamhouříme oči. Procitnu, až když už je jasno. Dveře jsou otevřeny a z chodby slyším hlasy. Také ostatní se probouzejí. Muž, který je tu už pár dní, nám to vykládá: „Tady nahoře na chodbě se sestry každé ráno modlí. Říkají tomu ranní pobožnost. Abyste z toho taky něco měli, otevřou dveře.“ Myslí to jistě dobře, ale nás bolí kosti i hlava. „Je to nesmysl,“ povídám, ,,zrovna když člověk trošku usne.“ „Tady nahoře jsou lehčí případy, proto to tak dělají.“.
Dostanu vztek a volám: „Ticho tam venku.“ Za minutu se ukáže sestra. Vypadá ve svém bílém a černém rouchu jako pěkná čajová panenka. ,,Zavřete dveře, sestro,“ řeknu. „Je ranní pobožnost, proto jsou dveře otevřeny,“ odpoví. „Ale my chceme ještě spát.“,,Modlitba je lepší než spánek.“ Stojí tu a směje se nevinně. „Taky už je sedm hodin.“ „Zavřete dveře!“ vyjedu. Je zaražená, jak se zdá, nemůže něco takového vůbec pochopit. ,,Vždyť to je modlitba i za vás.“ „To je jedno! Zavřete dveře!“ Zmizí a nechá dveře otevřené. Zase zazní litanie. Rozzuřím se a řeknu: „Budu počítat do tří. Jestli to do té doby nepřestane, tak něčím do těch dveří praštím.“ „Já taky,“ připojuje se jiný. Počítám do pěti. Pak vezmu láhev a hodím ji dveřmi na chodbu. Rozlétne se na tisíc kousků. Modlení přestane. Roj sester se objeví a nadávají. „Zavřít dveře!“ křičím. Z chodby zazní pouze: ,,Pohani,“ zacvrliká ale dveře zavře. Vyhráli jsme.
V poledne přišel nemocniční inspektor. „Kdo hodil tou flaškou?“ ptá se. „Já!“ Vzpřímím se. „Vy?“ „Ano. Byl jsem rozčilen, že nás zbytečně budí, a ztratil jsem hlavu, takže jsem nevěděl, co dělám.“ „Jak se jmenujete?“ „Náhradní záložník Vito Santiago.“ Inspektor odejde. Všichni jsou zvědavi. „Pročpak ses hlásil?!“ „Mám atest z magorky.“ Tomu ovšem rozumí každý. Kdo má atest z magorky, může dělat co chce. „Ano,“ vypravuji, „dostal jsem ránu do hlavy a na to mi dali atest, že jsem občas nepříčetný. Od té doby jsem na tom moc dobře. Mně nesmí nikdo dráždit. Mně se tedy nic nestane. Pak přicházejí bezhlasé, ploché vozíky a odvážejí nás. Obvazy jsou přilepeny. Řveme jako býci.
V posledním dopise jsi vyslovil strach, že se vrátí někdo jiný. Drahý bratře, takováhle věc tě změní a já si uvědomil mnohé. Ať už jsem tu pochodoval jako voják, nebo běhal mezi příkopy a prášil rány či zavazoval nebo vyndaval kulky. Ale ty s matkou pro mě vždy budete vším. Brzy se uvidíme.
S pozdravem Vito

”Moc mě mrzí vaše ztráta, byla hodně nemocná, zápal plic. Naštěstí váš bratr už žije nějakou dobu v New Yorku a daří se mu velice dobře.”
Pohladím rakev ve které je má matka a vzpomenu si na frontu. Odhazoval jsem mrtvá těla z rakví a doufal, že mi ona bedna poskytne úkryt.
”Pane Vito mohu vám doma uklidit pokud by jste chtěl. A občas vám uvařit.”
Pohlédnu na paní domácí, je to starší žena kolem šedesáti let s hůlkou v ruce.
”Madam Clifová za teplou večeři vám budu postel zahřívat celou noc.”
Můj první vtip, mé první přijetí skutečnosti, že se s válkou nelze vyrovnat. Jen je možné najít způsob jak obelhat své okolí.

… srdce s 348 kulkami

Sedí na barové židličce s pistolí v ruce a lahví ve druhé, za barem nikdo není a ani v hospodě. Dveře jsou vyražené, Carlo jimi projde dovnitř a rozhlédne se, rozbité sklo křupe pod jeho botami, několik rozbitých světel, židlí, stůl, jako by tudy prosvištělo tornádo. Šel pomalu směrem k baru, kde ho viděl sedět na židličce.
Hned za ním vešli do baru dva muži se zbraněmi v rukách. Carlo natáhl ruku k nim a zastavil je. Pak švihnutím zápěstí jim dal příkaz, aby vypadli. Ihned odejdou, příkaz Dona Carla Vallentina byl víc, než boží slovo. Nikdo si nedovolil odporovat, nikdo si nedovolil neposlechnout.
Došel k baru a ze země zdvihl židli, na kterou vedle svého mladšího bratra usedl, pomalu si vzal lahev z jeho sevření a nalil si do sklenky.
”Carlo, už nemám nikoho. Já…”
Carlo Vallentino vypije sklenku a s razantností jí položí na barovou desku.
”To vážně teď lituješ sám sebe?”
Dívá se na zrcadlo před sebou a jeho výraz se změní v naprosto nekompromisní, jeho bratr stále sleduje zbraň, na obočí má tržnou ránu, kterou mu Carlo udělal ráno.
”Přestaň litovat sebe, jdi se umýt převléknout a pojď pohřbít svou rodinu!!!”
Riccardo chytne lahev za hrdlo a mrští jí před sebe, rozbije jí o zrcadlo za barem a rozbije i to. Střepy se rozletí kolem.
Carlo se zamračí a sáhne si na tvář, vyndá malý střípek jenž se mu zasekl do kůže a vyteče pár kapek krve. Z kapsy na saku vezme složený kapesník a otře si krev.
Zachovává stoický klid, kapesník s iniciály si vloží do kapsy.
”Tohle si tvá rodina nezaslouží!”

Riccardo zvedne zbraň a vloží jí do úst, z očí se mu skutálí velké slzy, pevně sevře víčka a ve chvíli, kdy jeho ukazovák začne mačkat spoušť, mu Carlo chytne zápěstí a hlaveň zbraně se stočí jiným směrem. Zazní výstřel, Riccardo zařve bolestí a zlobou, kulka která vyletěla nikoli do jeho mozku, ale zanechala mu krvavou ránu na tváři, dlouhý krvavý šrám mu jistě zanechá nepěknou jizvu. Carlo pustí jeho ruku, zpevní tu svou a vší silou se zapře do Riccardova hrudníku. Riccardo nestihne nijak zareagovat a letí k zemi přímo na záda, pistole mu vyletí z ruky.
Carlo s nejvyšší elegancí vstane, poupraví si sako a pohlédne na svého bratra, jenž se válí na zádech ve střepech a po tváří mu teče krev ze šlincu po tváři.
”Ubožáku, zasloužíš si co ti osud přichystal. Nejsi hoden mít rodinu, nejsi hoden být Vallentino!!!”
Carlo protočí zlatý prsten na malíčku a vytáhne z vnitřní kapsy saka doutník a zapálí jej. Podívá se na svého bratra a zkřiví obličej odporem. Otočí se ke dveřím a chce jimi vyjít pryč.
”Byl jsem s děvkou, celou tu noc. Šukal jsem jí, chlastal, hrál karty zatímco moje žena a děti umíraly.”
Riccardo se převrátí na bok a schoulí se do klubíčka, propukne v pláč. Carlo se zastaví a v tu chvíli se mu udělají mžitky před očima. Celá ta scenérie jenž ráno viděl se mu vyjeví.

Koňské nozdry se několikrát rozšíří a vydechnou horký vzduch z plic, je ráno a mlha nad polem v Toskánsku se tiše zvedá. Přijíždí po cestě k bílému domu, který bratru daroval otec, když se Riccardo oženil. Carlo hledí do krajiny a hrdlo se mu svírá. Za ním jede několik dalších jezdců. Pobídne koně do slabin a ten zrychlí.
U domu zastaví koně a seskočí, rozhlédne se po svých mužích a ti všichni sklopí zrak k zemi. Jeden, který právě vyjde z domu, seběhne schody a vyzvrací se vedle bílého laťkového plotu.
Carlo se zhluboka nadechne a vyjde po schodech k vchodovým dveřím. Vylomený zámek a díry po kulkách, nejistě prsty otevře dveře. První krok přes práh je nejtěžší, udělá ho jak nejpevněji a nejjistěji zvládne.
Už jak vyjde dovnitř cítí to, krev a smrt. Znal tenhle pach a obvykle mu nedělal problémy, ale teď je to jiné. Prochází chodbou a zastaví se u dveří do kuchyně, nakoukne dovnitř a na zemi vidí mrtvou černošskou holku. Hanya. Bylo jí šestnáct, pomáhala Riccardově ženě s domácností.
Podívá se do kaluže krve na zemi a poté opět udělá krok kupředu. Další dveře vedou do jídelny, rozbitý nábytek a nádobí. Další dveře jsou opět po známkách výstřelů a tak je jen šťouchnutím prstu otevře. Silvia. Žena mého bratra, hodná, milá a naprosto bezelstná.
Její život ukončily čtyři výstřely do hrudníku.
Carlo udělá kříž na prsou a pohlédne na schody do patra, otočí se ke vchodovým dveřím, chtěl by odejít. Vyběhnout ze dveří a zastavit se u svého domu, políbit svou ženu Helenu a obejmout syna Luciana, Luisu a Enrica. Zavře oči a znovu se zhluboka nadechne. První schod pod jeho došlápnutím vrzne, dřevěné schody roky neopravované zakusily mnoho, nyní se zdá jako by plakaly.

První dveře, co si vzpomíná, vedly k dvojčatům Sofii a Lucii. Je jim pět let, obě mají černé vlasy a nosí v nich krásné pentličky. Carlo chytne kliku a stiskne jí, dveře se sami začnou otevírat až narazí do zdi. Ten pohled mu zastaví srdce na okamžik.
Na zemi leží dětské tělo, černé prameny vlasů jí zakrývají tvář. Pod tělíčkem v noční košilce je kaluž krve, Carlo vejde a klekne si k holčičce, vezme jí do náruče a položí ji na postýlku. Narovná nohy a ručičky jí položí na bříško, odhrne vlásky z tváře. Jedna z kulek děvčátku roztrhala tvář. Carlo si přiloží ruku v pěst ke rtům, zvedl se mi žaludek. Střela zezadu, někdo neměl tu odvahu střelit ji do obličeje.
Rozhlédne se po pokoji a hledá druhou dívku, nikde ji nevidí, pak si všimne ručičky, která vykukuje zpod postele. V naději přeskočí židličku a skočí k ručce, chytne jí do své, ale smutek opět zahalí jeho tvář. Ledová.
Postel chytne do obou ruk a nazdvihne jí, posune. Další střela do hlavy tentokrát zepředu, do čela. Carlo ji opatrně zvedne a položí i její tělo na postel, vedle sestry. Upraví jí košilku a složí ruce jako to udělal před tím. Poklekne k posteli, sepne ruce a do ruk zašeptá modlitbu. Jeho oblek je celý od krve, kterou nevnímá, ruce zakrvavené a nyní i tvář. Svůj klobouk, který dosud nesl v rukách, položí mezi těla dívek.

Když opustí místnost zavře za sebou dveře, za nimi chvíli stojí a oči mu zalijí slzy, ovšem po tvářích neskanou.
Vykročí po chodbě k dalším dveřím, ty jsou otevřené, v průhledu do místnosti vidí čelo dětské postýlky. Žaludek se sevře a srdce rozbuší, chvíli váhavě stojí ve dveřích, než vykročí vpřed. Jen co ovšem nakročí a zahlédne svého synovce, klekne si. Jmenuje se Carlo, bylo mu pět měsíců, byl jsme mu za kmotra.
Dlaněmi se zapře do dřevěné podlahy a žaludek se vzedme a on vyprázdní obsah, který v něm měl.
Tohle by žádný Ital neudělal, tohle by žádný čestný chlap neudělal. Tohle…
Opět se vyzvrací a otře si pusu do rukávu saka. Těžký vzduch v místnosti mu zamotá hlavu, zvedne tvář a vyhledá očima okno, statečně se vydá k němu a otevře jej. Zhluboka se nadechne a teprve když má dojem, že jeho žaludek neudělá další přemet, otočí se zpět do místnosti. V postýlce leží pod velkým polštářem tělíčko miminka. Carlo přejede rukou po polštáři jako by ho hladil, prst se mu zasekne o dírku. Tlumič? Ne, tihle lidi se nesnažili pracovat tiše.
Zvedne polštář a hodí ho stranou. Carlo, sotva se posadil.
Položí mu prsty na víčka a zavře je. Rudou košilku na hrudníku zakryje modrou dečkou, kterou měl na křtu.
”Odpočívej v pokoji.”
Zašeptá a odchází rychleji z místnosti. Cestou zdvihne ze země bílého chlupatého medvídka. Ihned na něm zůstanou stopy od šmouhy od krve. Vyjde na chodbu a sejde pomaleji po schodech, u dveří z domu se zastaví. Na příjezdové cestě stojí černý pohřební kočár a jeho muži vyndavají dřevěné rakve.

Když je z domu, sáhne pro cigaretu a zapálí si ji. Z těžkostí si sedne na poslední schod a zapře lokty do kolen. Sedí tam dlouho, v ruce drží medvídka a palci se mu snaží vyleštit knoflíková očka. Stále se nelesknou, okolí medvídkových očí je už celé špinavé od krve.
Sedí tam po celou dobu, když muži vynáší rakve s těly.
”Done Carlo, váš bratr.”
Po příjezdové cestě jede kočár a z něho vykukuje hlava v klobouku. Kočár ještě ani nezastaví a muž vystupuje, rozeběhne se k černému kočáru a zastaví se před vyskládanými rakvemi. Pohlédne na Carla, ale ten mu nevěnuje pozornost.
Odklopí tedy Riccardo víko první z dětských rakví a klekne u ní. Zakřičí ze všech sil a propukne v pláč.
Carlo se zvedne jako by ho píchla vosa a jde ke klečícímu bratru. Vztekem otevře všechny rakve a pak chytne bratra vzadu za klopu, zdvihne ho na nohy a několikrát s ním škubne.
”Ty posranej idiote, koukej co si udělal!!! Za tohle můžeš ty sám!!!”
Procedí skrze zuby a pak bratra pustí jako by to byl jen špinavý hadr.
”Říkal jsem ti ať ty zasraný židy necháš na pokoji, ať se do jejich obchodů nesereš!!! Ale ty ne!!!”
Carlo zvedne ze země kámen a se vztekem ho zahodí do pole.
”Rodina se za tebe postaví, ale tohle…!!!”
Ukáže prstem na těla v rakvích.
”Tohle ti už vrátit nemůžeme!”
Zařve a přejde k domu, vejde dovnitř a z kuchyně vynese čtyři lahve čirého chlastu. Postaví je na zem.
”Tvoje žena…!”
Jednu z lahví švihne směrem k domu a ta se roztříští o schody.
”Stálo ti to za to?!?!”
Vezme další lahev ze země.
”Tvoje dcery!!!”
Láhev letí vysoko a rozbije se o štít druhého patra. Další lahev, kterou hází vzápětí, nachází svůj cíl ve dveřích.
”Stálo ti to za to?!?!”
Zařve naposledy a sám má oči rudé. Ovšem tvář je bez jediné slzy.
Riccardo klečí a brečí u mrtvých těl svých dětí a ženy.

Carlo se na něj podívá se vztekem a jde k jednomu ze svých mužů, z kapsy mu vyndá zápalky a otevře poslední lahev která mu zbyla, několikrát si lokne a poté do hrdla začne rvát hadr co byl venku na terase. Zapálí hadr a chvíli čeká. Poté lahev v ruce jakoby potěžká a pak ji znovu hodí po domě, který spíš připomíná ementál.
”Tvůj syn!!! Stálo ti to kurva za to?!?!”
Průčelí domu vzplane.

Riccardo se zvedne na nohy a vyběhne proti Carlovi jako by mu chtěl uštědřit výprask, Carlo ho ovšem jedinou ranou na oko skolí k zemi.
”Odvezte ten pytel sraček někam, kde se uklidní.”
Opilého Riccarda, nyní momentálně v bezvědomí, naložili do kočáru a odváží ho pryč. Carlo opět zavře rakve a pomůže je naložit.

”Až pohřbíme tvou rodinu bude dost času na obchod a na určení nových pravidel.”
Carlo se otočí a s doutníkem v koutku úst přejde k bratrovi, natáhne k němu ruku, aby mu pomohl vstát.
”Pomstíme je, všechny tvé blízké, kteří dnes vydechli naposledy pomstíme, rozumíš? Má rodina je i tvou Riccardo a tvá rodina byla mou. Zabijeme všechny, kdo se odvážili na naší rodinu.”
Mluví tiše, ale důrazně. Riccardo mu podá ruku a zvedne se na nohy.
Toho večera, kdy zem zalila rakve Riccardovi rodiny, zemřelo čtyřicet tři členů rodiny Mann a jejich mužů. Toho večera pil Riccardo naposledy ve svém životě, toho večera přišel Riccardo k doutnajícím ostatkům svého domu a posbíral všechny nábojnice, které okolo domu našel.
”Třista čtyřicet osm.”
Zašeptá a vyhoupne se do sedla svého koně a odjíždí.

Ve jménu lásky  /  Trocha krve z minulosti  /  Od zoufalství k zuřivosti

… ve jménu lásky

Deset let, deset let hydroterapii, poutání k posteli, a nespočet léků. Lékaři a lékařská služba, každý z nich si párkrát řekl, že třeba koitem mě uzdraví.
Nebyla jsem nemocná, udělala jsem jen jednu chybu. Jedna jediná chyba změnila vše, co jsem v životě měla. Podcenila jsem moc jednoho dámského přirození. Udolala ho a on se prostě zamiloval. Milovat měl mě, jen mě. Dala jsem mu dvě děti a starala se o další jeho děti, které si udělal bůhví s jakou štětkou.

”Odcházím. Ale bát se nemusíš, postarám se o vás.”
Kurva jak tohle mohl říct, jak to mohl říct po všem co jsem pro něj udělala? Dala jsem mu zázemí, teplo domova. Obětovala jsem pro něj svůj život. Byly doby, kdy jsme neměli co do huby a byla jsem s ním. Jeho syn z prvního manželství vyrůstal jako můj. Říkal mi mami. Jeho další dítě s děvkou z továrny na knoflíky žilo také s námi.

Všechny děti jsem milovala jako matka, jeho děti jsem milovala. Byly, jsou jeho odkazem, jeho kouskem duše. Jediné co jsem chtěla bylo jeho srdce, které jsem měla. Než přišla ona. Ve žlutých šatech se sípajícím dítětem. Byla jako madona, vzhlížel k ní a běhal za ní jako malý psík. Dal by jí všechno, dal by jí sebe. Chtěl jí dát to, co odmítal dát mně.
To já jsem měla být jeho žena, ne ona.

Lékař v ústavu pro chorobomyslné mě diagnostikoval jako mentálně labilní se sklonem k samopoškozování. Víc se mýlit nemohl. Deset řezů na zápěstí půl hodiny před tím, než měl přijít domů. Na první pohled pro kohokoliv demonstrativní sebevražda. Touha po pozornosti. Pro mě jeden z hřebíčků do desetileté rakvičky.
Další velkou ránu mi uštědřil on sám. Věřil, že bych byla schopná ublížit dětem. Shodou nešťastných okolností malá Gwendoline spadla téže den ze schodů při neopatrné hře a chůva jenž jí měla na starosti ze strachu z potrestání řekla, že jsem jí v návalu vzteku strčila ze schodů.

Moje děti, moje krásná dvojčata. Od toho dne jsem je třináct let neviděla. Vzal mi je, odjel s nimi za moře se svou novou milenkou, která mě u lékařů pomluvila jak jsem zanedbávala péči a že alkohol mi byl mnohem přednější než-li štěstí dětí. Řekla, že jsem sexuálně atakovala nejstaršího syna z manželství, které skončilo smrtí matky Vincenta. Nebylo na tom zdaleka nic pravdy, ale ne že bych to nedokázala pochopit. Potřebovala mě odstranit, potřebovala ho mít pro sebe. Nemůžu se jí divit i já udělala vše proto, abych byla pro něj jeho osudovou ženou.

Milionkrát jsem si vše znovu a znovu přehrávala. Řekl, že odchází a a když i ta jeho čubka, kterou se rozhodl milovat zničeho nic odjela, balil kufry.
Dala mu vale a on zaslepen chtěl stále za ní. Proti tomu nešlo bojovat. Uchýlila jsem se k zoufalému kroku a doufala, že mi to vyjde. Věřila jsem v jeho soucit, věřila jsem že pochopí, co vše bych pro něj udělala. Jak krátkozraké, jak strašlivě hloupá jsem byla.

”Z důvodů snížení stavu nemocných a zrušení ostatních ústavů vás musíme propustit.” Vyšla jsem jako troska. Zmučená všemi lékařskými postupy aplikujícími na mě za deset let mého pobytu.
Byla jsem cizinkou v zemi, která bývala mým domovem. Muž, kterého jsem milovala byl pryč. Děti, které byly pro mě vším byly také pryč. Už jsem zde neměla co dělat.

V Americe jsem chtěla vyhledat všechny co pro mě kdysi znamenali vše. Najít své děti. Ovšem získala jsem nečekanou pomoc.
Ubytovala mě u sebe a snažila se vyčistit svou karmu. Začala jsem se dávat do pořádku, chtěla jsem se připravit na setkání se svými dětmi.

Když jsem ho viděla v Americe prvně, nasedal do auta společně s jakousi černošskou kurvou. Je stejně šarmantní. A v tu chvíli jsem si to uvědomila. Nemilovala jsem jeho, ale tu představu o něm.
Strávila jsem dva dny procházkami po zapadlých koutech NO. A rozmýšlela se, co dál. Bez peněz, bez budoucnosti, bez lásky.
Poprvé v životě sama sebou.

Láska navazuje vztah k lidem. Nenávist též. Kdo hledá cestu k lidem, může si vybrat. Já si vybrala.

Giorgia de Maur zemřela před osmnácti lety.

Říkejte mi madam G.

Jsou informace a informace, kdo by je neměl rád, kdo by nechtěl vlastnit tuto drahou komoditu. Je to list na zemi položený. Jen je důležité umět ho zpracovat, dát mu jméno. Dát mu obal, dát mu značku. A prodat správným lidem. Tak jako krabičku cigaret.
Tu levnější prodáte za pakatel, ale přijdou další, chtějí něco lepšího. Prodáte s mnohonásobným ziskem a co víc. Lidé jsou strašně ukecaní, nedávají si pozor na svá slova. Využít pro prospěch jiných, to je přeci i vašim prospěchem, kde někteří prohrají jsou jiní vítězi.
Se správně naloženou informací nelze prohrát.
Jeden spisovatel řekl: ”Když jsi poražen, ber to jako signál, že tvé plány nebyly tak skvělé, přetvoř je a znovu vykroč směrem ke kýženému cíli.”
Byla jsem poražena a z popela povstal Fénix. Je na čase vnést do životů jiných chaos. Vyhlásit válku těm jež nám ublížili natolik, že jizvy se budou hojit ještě velice dlouho.

Válka je příliš vážnou záležitostí, než aby mohla být svěřena armádě. Uspět můžeme pouze v případě, že si najdeme v životě, ve válce či v čemkoliv jiném jediný, prvořadý cíl a všechna ostatní rozhodnutí tomuto cíli podřídíme.

madam G.

Budovat si prestiž na informacích je v dnešní době nezbytné. A pokud jste ke všemu ještě krásná žena. Bude vás bavit být ve světě mužů.

Říkají mi madam G. Milovala jsem, on miloval mě, zradil mě a já zradím jeho. Není to tak složité. Není horší pomsty než-li od zhrzené ženy.
Jako stovky žen přede mnou si i já dokážu spočítat pět a pět. A pod intrikami rozzlobených žen už padlo mnoho velikánů.

Je čas rozehrát hru. Mé kroky vedou Domů. A domov má každý tam, kde jeho rodina je.

Lásko, jsem doma.

DOVĚTEK: (psáno pro Enrica Vallentina, situace před 17 lety jeho očima)
… trocha krve z minulosti.

”Všude je krev, já nevěděla co mám dělat Enrico, ona se zabila.”
Hystericky na tebe řve Federica a běží ze schodů tobě naproti.
”Kde je!?”
Řekneš klidně a podíváš se na ní, od vchodových dveří si běžel, shody bral po dvou, třech a teď stojíš vedle ní a ona brečí. Její ruce jsou mokré a je tam patrná známka krve. Že by si ruce myla? Ne spíš byla v koupelně. Mozek pracuje na plné obrátky.
Federica ukáže prstem na konec chodby kde jsou pootevřené dveře do koupelny. Uděláš několik dlouhých kroků a jsi ve dveřích do místnosti z níž vyjde pára jakmile dveře otevřeš.

Federica stojí u schodů a hledí na tebe. Tvář skryje do dlaní, viděl si že brečela, ale vlastně sis uvědomil, že si žádnou slzu nezahlédl.
Pára zmizí z místnosti a ty slyšíš jak voda plní už tak přeplněnou vanu ze které vytéká teplá voda na dlažbu.
Boty s dopadem na zem vytvoří cákanec z růžové vody, která je všude na podlaze.
Ruku má svěšenou z vany a ze zápěstí ji vytéká drobný pramínek krve. Neváháš, dalším dlouhým krokem jsi u ní. Zastavuješ vodu a vytahuješ špunt. Pokud by nezemřela na vykrvácení jistě by se dříve nebo později utopila až by se tělo úplně uvolnilo.
Pohladíš ji po tváři, je bledá, ztráta krve již začíná ženu krev a mléko měnit na kus papíru.

”Já bez tebe nemůžu žít… nemůžeš mě opustit!!!”
Křičí na tebe Giorgia ze schodů a ty držíš kliku vchodových dveří.
”Enrico Vallentino!!!”
Zařve a o dveře za tebou se roztříští porcelánová váza, bílé kosatce dopadnou na zem a voda se ti rozlije pod nohy.
”Nemůžeš mě prostě takhle opustit!!!”
Křičí a její hlas je vlastně velmi hezký v téhle tónině. Její italština je hbitá a s perfektní ovšem ne přehnanou artikulací.
”Ať je bůh nade mnou jestli ti tohle odpustím Enrico Vallentino!!! Vrať se od těch dveří a poslouchej mě!!! Jestli teď odejdeš následky si poneseš do konce svého života!!!”
Sešla několik schodů a opět po tobě něco hodila. Střepy se rozptýlí po podlaze a ty si rukou skryješ tvář.
”Nemůžeš mě opustit!!! Já… my patříme k sobě!!! Odpustila jsem ti tu kurvu z prádelny, vychovávám dceru kterou máš s jinou ženou!!! Dala jsem ti všechno!!!”
Tón jejího hlasu se změnil, zněl teď poměrně naléhavě spíš jako prosba než výhrůžky. Sešla schody a natáhla k tobě ruku.
”Neopouštěj mě!!! Bez tebe nepřežiju!!!”
Řekne skoro šeptem a po tváři se jí skutálí velká slza.

Dlaní přejedeš po její tváři až na temeno její hlavy a zvedneš jí hlavu, druhou rukou sklouzneš po jejím krku a snažíš se nahmatat tep. Přes její nahá ňadra přejedeš do podpaží a přitáhneš její hrudník k sobě. Rudá voda se vpíjí do tvé košile a saka. Narovnáš se v zádech a vytáhneš jí z vany.
Položíš ji na dlažbu a chytíš její ruku. Rána je hluboká a tehdy ho zahlédneš. Je to tvůj nůž ten co jsi si koupil na první dovolené na kterou jste jeli do horské chaty. Koupil jsi si ho od tamějšího myslivce, který jej používal na vykuchání zvěře.

Ostří nože leželo na její hebké kůži a krční tepna mu vycházela vstříc jako by šlo o milostný akt. Oba jste byli vzrušení a ona cítila, že stačí jediný pohyb a nezůstane bez šrámu.
”Giorgi, jedinkrát mi zalžeš, jedinkrát mě podvedeš a zabiju tě.”
Pootevřela ústa a její nahé tělo se pod tvým propnulo.
”Rozumíš?!”
Promne rty mezi zuby a olízne si je jazykem.
”Ano pane…!”
Vzdychne a doširoka otevře své světle modré oči když do ní vnikneš.

Jak teatrální. Strhneš z věšáku ručník a obmotáš jí jím zápěstí pravé ruky. Voda na podlaze se vpíjí do tvých kalhot. Celé to tu voní medem a smrdí krví. Její rty začínají promodrávat. Stáhneš ze sebe mokré sako a přikryješ jí jako by si doufal, že jí zahřeješ.
Sedíš tam několik minut a věříš, že Federica zavolala lékaře. Pevně jí držíš zápěstí a snažíš se ránu zaškrtit.
Dlouhé mokré plavé vlasy se zamotaly do tvých prstů. I po dětech měla postavu jako dívka, hleděl si do její tváře ale nehýbala se.

”Shodila jí ze schodů, byla hrozně rozčílená říkala že cizího spratka vychovávat nebude.”
Federica ti podává sklenku z čirou tekutinou, ale voda to jistě není. Růžové rukávy které jsi vyhrnul k loktům ze sebe nechávají odkapávat poslední trochu vody kterou pojaly v koupelně. Sedíš na schodech a díváš se na dveře, kterými před chvílí prošel doktor s několika pomocníky a Giorgiu odvezly do nemocnice.
”Křičela, že už jí nic nezajímá, že tě nenávidí. Neboj Gweny je v pořádku má jen drobný šrám na hlavě.” Řekne tiše Federicca a sedne si vedle tebe. Položí dlaň na tvoje koleno a dívá se na tvou tvář jako na boží obrázek.
Jediné na co jsi schopen myslet je, že ti Marta dnes odpoledne řekla, že Marie Sára odjela.
”Odjela, už je na cestě do Ameriky za svým manželem!”
Ledová sprcha, Marie Sára je pryč, tohle vážně bolí. Giorgia je také pryč a tu to bolí asi také, Federica se k tobě přisune a začne to rozepínat knoflíky u rukávů košile.

Sedí na posteli nohy skřížené do tureckého sedu a ruce stažené svěrací kazajkou dozadu. Hledí do stropu a na tváři jí kraluje podivný úsměv. Přes skleněnou výplň dveří se na ni koukáš a doktor pročítá papíry, které si vzal z kanceláře.
”Je mi líto, ale je velice problémová vůbec nespolupracuje. Její zranění je sice vyléčené, ale trpí určitou psychickou poruchou.”
Doktor mluví tiše, chladně a naprosto bez známky jakékoli emoce.
Giorgia se usmívá a její světle modré oči kreslí jakýsi obraz po stropě. Ostříhali jí vlasy, má je nepravidelně dlouhé jako by je někdo uřezal nožem. Na kotnících má fialové modřiny.
Od dveří tě odstrčí služba ústavu a dveře otevře vejde do místnosti a přejde k Giorgie a začne jí rozepínat svěrací kazajku.
”Je takové podezření, že měla poměr se svým nevlastním synem, kterému je šestnáct a že shodila nevlastní dceru za schodů jsou jí tři roky, byla by toho schopná?”
Zeptá se Federica doktora a otočí se k otevřeným dveřím.
”No paní Giorgia je velmi zvláštní případ mnoho mých kolegů ji považuje za zdravo a jeden dokonce tvrdil, že je jen přehnaně prchlivá.“
Doktor se rozesměje a nesouhlasně zavrtí hlavou.
Federica přejde ke dveřím a podívá se do místnosti za chvíli vidíš, že naproti ní je Giorgia a usmívá se, poté se na tebe podívá a ruka, která hladila Federici tvář ji přejede přes ucho na temeno hlavy. Prsty jí sevře vlasy a Giorgii úsměv se mění ve vyceněné zuby a je možné zaslechnout vrčení.
Federica chytí její ruku a snaží se jí stáhnout z vlasů. Giorgia vší silou stiskne pěst ve které má Federici vlasy a Federici obličej míří na otevřené křídlo bílých dveří. Svaly na Giorgiině ruce se napnou a vší silou pomůže srážce dveří a obličeje své sokyně.
Chodbou zazní výkřik, zlověstný a zlý. A je zakončen Federičiným bolestným vyjeknutím. Na dveřích se objeví rudý květ. Poskok co byl v pokoji a sundaval ji svěrací kazajku ji chytá za paže a táhne ji zpět do pokoje. V její sevřené pěsti zůstává chomáč vlasů Federici.
”Zlomila mi nos, ta svině mi zlomila nos!”
Ještě než odtáhne zdravotník Giorgii do pokoje zahlédneš její pohled. Je plný nenávisti a nyní i sadistické spokojenosti. Ještě stihne na Federicu plivnout, ale neřekne ani jediné slovo.
Zřízenec doprovází Federicu na ošetřovnu. Přes zavřené dveře opět vidíš Giorgiu na posteli ve svěrací kazajce.
Dívá se opět do stropu, ale vaše oči se střetnou když hlavu skloní dolů. Vidíš vše, lásku, nenávist, všechno v extrémním rozměru.
”Bude tu muset zůstat a obávám se, že na hodně dlouhou dobu, nebude jednoduché ji přesvědčit, že je třeba aby se léčila. Ale máme nějaké nové metody jistě se bude moc za pár let vrátit mezi normální lidi.”
Řekne doktor a vede tě do kanceláře, kde budeš muset podepsat několik papírů.
”Je mi líto, ale byla to otázka času, je to časovaná bomba a pokud ublížila dítěti a svedla nezletilého chlapce, to je deviace kterou léčíme elektrošoky.”
Na stůl před tebe přistane několik papírů a pero. Federica se připojila k vám, nos má vycpaný vatou a přelepený, začíná to otékat.
”Podepište tady, a tady a tady taky.”
Doktor se usměje a jeho úsměv je ti tak známý, je to pohled na člověka, který má dojem, že uzavřel smlouvá století.

Jsi v kanceláři sám, možnost přemýšlet možnost vybavit si okolnosti, kdy jsi tuhle ženskou vymazal ze svého života a mylně si doufal, že nadobro. Nestalo se! Vincentův odchod si ani nezaznamenal, ale je jisté, že ve stavu v jakém byl šel do svého pokoje se natáhnout.
Všude je klid a ticho. A přeci máš dojem, že jsi slyšel klepání na dveře.

Několik paprsků slunce dopadne na desku tvého stolu a klepání se ozve ještě jednou. Dveře se pootevřou a v nich stojí Vinetia.
Tvoje dcera je velmi podobná své matce, alespoň očima ano co si tak pamatuješ. Dlouho jsi o tom nepřemýšlel a teď, už je pozdě.
Hotel utichl je odpoledne a za chvíli bude kostel venku odbíjet čtyři hodiny.

… od zoufalství k zuřivosti

”Proč jste jí zlomila nos slečno Giorgie?”
Usmívám se, ta vzpomínka, jak její nos křupl a že to křupnutí bylo slyšitelné a pak se na bílých dveří objevila rudá růže, alespoň to mi připomínala krev jenž s výdechem explodovala na dřevěnou plochu o kterou byla naražena.
”Přišla se přeci jen zeptat na to jak se vám daří.”
Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.
”Chtěla se jen ujistit, že tu budu hodně dlouho, chtěla si jen pojistit svoje místo vedle něho!”
Procedím skrze zuby a zapřu se na židličce, kterou mi na pokoj donesly prý za dobré chování. Doktor se posadil na postel s propletenými prsty mezi koleny se na mě díval, jako by vše chápal.
”Giorgie, byla to vaše kamarádka. Proč by chtěla získat muže se kterým jste žila a měla s ním děti?”
Prudce se zvednu. A jedním dlouhým krokem se dostanu před doktora. Dlaněmi se mu zapřu do kolen a ze vzdálenosti jenž se naše nosy skoro dotýkají zaryji své nehty do jeho kolen.
”Mám s ním děti! Nemluvte už nikdy v minulém čase o tom, že jsem měla děti!”
Doktor strne a posune se na posteli dozadu, v tu chvíli ho pouštím a vím, že jsem přišla o židli.

O chvíli později ležím na lehátku, ruce připoutané koženými řemeny a doktor stojí nade mnou.
”Jste duševně labilní a mám dojem že trpíte maniodepresí.”
Začnu se smát, tenhle doktor Bolí to mě léčí už několik měsíců, tedy alespoň tomu tak říká “léčba”. Tváří se zmateně pak jen kývne k sestře a ta se mi postaví za hlavu a já na spáncích ucítím měkké plochy. Do zápěstí mi doktor aplikuje další látku snižující napětí svalů. Pozdě.
Při zavedení proudu nastává ztráta vědomí a křeč veškerého svalstva, po té plynule navazuje křeč horních končetin ty se ohýbají v loktech a lehce se ramena vyboulí z kloubů, dolní končetiny jsou flektovány v kyčlích a kolenech. Křeč bývá provázena výkřikem. Při této křeči se mi nohy propnou křečovitě do špiček. Zornice se zůží, víčka přivřená a bulvy stočeny vzhůru. Trvá to asi 10 sekund.
Prudké záškuby končetin i trupu, hlava se stáhne do záklonu. A konečně ustává chroptivé dýchání zadržím nekontrolovatelně dech na pár sekund. Z úst mi vytékají sliny, zornice jsou rozšířené a nereagují na světlo.
Konec, usínám. Když má doktor blbý den opakuje tohle třeba třikrát za sebou, když jsem “hodná” probudím se na svém pokoji ve svěrací kazajce s kýblem u postele.
”Ninna nanna, ninna oh,
questo bimbo a chi lo do?
Lo darò alla Befana
Che lo tiene una settimana
Lo darò all’Uomo Nero
Che lo tiene un anno intero
Lo darò all’Uomo Bianco
Che le tiene finché è stanco
Lo darò al Saggio Folletto
Che lo renda Uomo perfetto!”
Přetočím se z boku na záda a pousměju se. Stále žiju.
Podívám se na své bříško, ale… Zakřičím a znovu a znovu. Slzy mi stečou z koutků očí.
”Kde je moje dítě!!! Kde je moje dítě!!!”
Necítím ho, už není se mnou. Znovu zakřičím. Zoufalství pohltí celé moje tělo. Žaludek se stáhne do špendlíkové hlavičky a srdce mi puká. Znovu zakřičím a slyším jak se otevírají dveře mého pokoje.
”Kde je moje dítě!!! Kam jste ho dali!!!”
Někdo mi přichází za hlavu a chytá mě za ramena, tlakem a tahem mě donutí si sednout.
Cítím, že mi rozvazuje vestu a ruce se mi uvolňují.
Roztřesená se dlaněmi zapřu do postele a otočím se na posteli. Je to jeden ze zřízenců, kteří byli nedávno přeloženi z mužského oddělení.
”Kde je moje dítě!!!”
Špičkou nohy se dotknu podlahy a cítím, že bych se neunesla. Dlaně, které se zapírali do postele se zdvihnou a se strachem se dotknu bříška. Obrovské slzy se skutálí po mých tváří. Nevnímám nic. Vedle mě si sedne zřízenec, ani neznám jeho jméno a podává mi kapesník.
”Je to kluk a je v pořádku. Hledají teď někoho kdo se ho ujme. Ale vzhledem k tomu, že je to tvoje dítě a ty jsi nemocná nikdo ho nechce.”
Řekne chlápek tiše a otře mi slzy, protože nejsem schopná zvednout ruce.
”Vraťte mi moje dítě, je to můj syn!!!”
Chlápek mi znovu otře slzy.
”Tady ho mít nemůžeš a chlap co tě tady nechal, ho nechce. Doktor mu psal několik dopisů, ale neodpověděl.”
Zakloním hlavu a pohlédnu do stropu,chtěla bych se modlit, ale jediné nač myslím, je můj syn. Můj malý syn, který mě potřebuje.
Vito, Vito Santiago. Mohl by mi pomoci, Lorreta byla kamarádka a já ho znám už jako malého kluka.
”Vím o někom kdo by si ho vzal, mohla bych mu napsat, nebo by jste mohl za ním zajet.”
Podívám se na něj a jsem při smyslech víc než jsem byla za posledních pár měsíců.
Chlápek se jen usměje.
”A proč bych to pro tebe dělal? Jsi blázen ani vlastní chlap tě nechtěl mít doma.”
Koukám se na něj a po tváři mi opět steče pár slz.
Můj malý syn, moje všechno. Zemřela bych, aby on mohl žít.
”Ale jsi docela pěkná možná když budeš na mě hodná, bych pro tebe něco udělat mohl.”
Jeho rty se rozšíří do úsměvu a žluté zuby se na mě zazubí jako by mě chtěl sníst. Znám tenhle pohled, líbilo se mi když na mě tak muži koukali, ale tehdy jsem měla na výběr. Tehdy jsem měla poslední slovo já.
Chlápek si poposedne a pohladí mě ukazovákem po tváři. Sjede s ním po mé čelisti k bradě a pokračuje níž.

Má hnědé oči a černé vlasy. Tak maličký. ruku mám položenou na skleněné výplni dveří a podívám se Vitovi do očí. Cítím neskutečnou vděčnost, ale i přes to všechno to strašně bolí.
”Ricco.”
Zašeptám a v tu chvíli to sama sobě odsouhlasím. Tohle jméno znamená silná armáda.
”Ricco!”
Řeknu nahlas a Vito kývne hlavou. Odchází.
Hroutím se, viděla jsem ho několik vteřin, nesměla se ho dotknout. Začnu křičet. Neodpověděl na dopis, vaše dítě nechce, nechal vás tu!
Hlavou se mi točí myšlenky a zoufalství odchází. Plna vzteku se zvedám a rukou zaťatou v pěst prorážím skleněnou výplň dveří, malé okénku, které tu mají pro šmírování.
Klouby od krve tluču vší silou do dveří a hlasivky mě bolí od křiku. Nikoli zoufalého křiku matky. Ale naštvaného řevu ženy.

Cornel James Hanry Hayword III.

… jedna kulka za pohádkové jmění

Držel jsem jí v náručí a tiskl k hrudi. Houpal jsem se s ní v rytmu mého zběsilého srdce jako bych jí chtěl utišit, jako bych jí chtěl uspat.
Oči měla zavřené a tvářila se jako by vůbec o nic nešlo. Držel jsem jí, svíral pevně její malé tělo a srdce mi tlouklo tak rychle, jako by mělo vyskočit. Přetáhnul jsem jí sukni růžových šatů přes kolena. Chtěl jsem, aby i teď vypadala krásně jako vždy, jako když žila. Elizabeth, Elisa, moje Lisa. Má malá sestřička.
Krev mi stékala po paži na bok a pak na zem do listí. Lepivá rudá tekutina zaplavila místo pod námi jako by chtěla vytvořit vhodné lůžko pro ni.
Pár pramenů vlasů jí odhrnu z čela a přejedu jí po čele prsty od bahna. Kulka, která jí prolétla čelem se nezastavila před její nevinností, před její krásou, ale to ani já.

Zabil jsem jí. Seděl jsem tam několik hodin s mrtvou Lisou v náručí a přehrával si dokola co se stalo.
Pil jsem, kouřil opium, a měl jsem pocit, že jsem bůh. Že můžu všechno, třeba i zastavit kulku. Morfin, má rozjezdová dráha, můj svět. Můj únik před realitou.

To ráno jsem jel na lov, posilněn whiskou. Ve stájích jsem měl několik koní, naše rodina vlastnila několik loveckých zámečků a spousty lesů plných zvěře.
”Pane hrabě. A to jste vy mladý pane, váš kůň je připraven.”
Jistě, komorník, mi neříkal hrabě, říkal tak otci, to jeho ctil ,to jemu lezl do prdele. Já byl jen ten sráč co ubližuje koním, nenávidí lidi a przní mladé dívky co tu pracovaly jako pokojské. Degenerace genu? Jsem hrabě z Donwelu, jsem třetí toho jména, jsem Pán. Naše rodina vlastnila velké množství otroků, kde ty doby jsou, jistě by se mi v této době líbilo žít.
Nikdo mi neodporoval a každý se mi vyhýbal. Byl jsem ta černá ovce, dokonce věřili tomu, že když mě vhodně ožení, změním se.

Vždy mi vše prošlo a otcova kázání, zbytečná ztráta času, že mě vydědí? Byl jsem jeho jediný syn. Jeho chlouba, jeho pýcha, nejlepší jezdec na koni, nejlepší střelec, nejlepší lovec. Ano, když přišel čas lovu, byl jsem milovaný syn.

Otec s matkou odjeli koupit dalšího koně a já byl po dlouhé době konečně sám. Lisu hlídala chůva, ta se starala kdysi i o mě. Otec jí přivezl z kolonií když jel pro slonovinu a želvovinu pro svůj obchod. Lovil pro zábavu, ale říkal že jde o obchod.
Služebnou Anjumu vyměnil za pistoli. Přivezl jí do Ameriky, ukázal jí náš svět a ona žila s námi. Neměl jsem jí rád, byla tlustá, líná a ty její hloupé pohádky. Vždy na mě koukala jako bych snad měl v sobě ďábla. Proč jí to vyvracet. Chodil jsem kolem ní a syčel jako had. Do bot jsem jí dával chrousty a do jídla žížaly. Dětské zlobení? Možná. Ale ona skutečně věřila, že ďábel nade mnou má ochranou ruku a pokud mi řekne křivého slova zemře. Takže ani nežalovala.

Vyjel jsem do lesa s puškou přes rameno. Flaškou, malou sklenkou morfinu a injekcí pod sedlem.
Na osmdesát metrů jsem jednou ránou zastřelil jelena. Kulka prolétla hlavou a jelen padl k zemi. U jeho těla jsem se prvně napil. Rozřízl jsem kůži na břiše a zbavil ho vnitřností. Dnešní lov byl úspěšný, dojedu pro povoz a společně s podkoním jelena naložíme. Moc rád si ho v kuchyni rozporcuju. Dobrý lovčí by měl vědět jak vypadá jeho úlovek, měl by umět říznout a to já skutečně uměl. Vykosťovat, bourat maso.

Seděl jsem u mrtvého jelena a popíjel z flašky zlatohnědý mok.V tu opojnou chvilku jsem potáhl z cigarety, natáhl jsem do stříkačky morfin a aplikoval do ohybu ruky zavřel jsem oči. Začal jsem se smát. Život byl tak krásný, tak jednoduchý. Co jsem chtěl jsem si vzal. Co jsem měl mě už nezajímalo. Ženy, děvky, koně, psi, zbraně, vozy měl jsem naprosto vše. Ženy mi padaly k nohám a plnily má zvrhlá přání. Každá chtěla být hraběnkou každá chtěla mít pocit, že ona je tou jedinou. Krávy blbý. Já jsem lovec, nikdy neulovím jelena a neřeknu si a teď už nebudu mít hlad.

Smál jsem se zapálil další cigaretu.
”Bolelo ho to?”
“Ne Liso, ani o tom nevěděl.”
Stála vedle mě a byla krásná, na kolínku měla malou odřeninu.
”Ovážu ti to.”
Vyndal jsem bílý kapesník a ovázal jí koleno. Pohladila mě po vlasech a usmála se.

”Slečno Elisabeto, prosím pojďte už domů.”
Zavolala několik kroků od nás ta černá tlama. Zvedl jsem hlavu od své sestřičky a podíval se na ní.
”Vypadni, dovedu jí domů se mnou je v bezpečí.”
“Pojďte domů slečno, prosím. Oběd jistě už bude na stole.”
“Řekl jsem, aby si vypadla.”
Chůva mě vůbec nevnímala, jako bych tam nebyl, přišla až k nám a chytila mou sestru za ruku. Ta se jen na mě smutně podívala a šla zpět směrem k našemu domu.
”Pusť mou sestru, ty černá svině.”
Udělal jsem několik kroků a udeřil jsem pažbou Anjumu do hlavy. Padla k zemi. Hleděl jsem na její tělo a krvácející ránu.
Krev zbarvila její lehce prošedivělé vlasy do ruda. Stál jsem nad ní a až po nějaké chvilce si uvědomil, že šlo o Lisu, která tu už nebyla.

Její kroky směřovaly k domu, běžela a já neslyšel její smích. Rozeběhl jsem se za ní, ale nohy jako by mi ztěžkly.
”Stůj Liso, budeme si hrát.”
Zavolal jsem na ní a ona se na mě podívala. Viděl jsem její slzy a nechápal proč pláče.
”Liso stůj, jsi jako malá laň.”
Zavolal jsem a začal se smát.
Utíkala dál. Klopýtala o kořeny stromů.
”Liso, řekl jsem stůj!”
Zařval jsem a v tu chvíli jsem slyšel jen výstřel a její tvář, která se na mě zrovna otočila. Hlaveň mé zbraně vydala své slovo.
Dodnes nevím jak se ta zbraň v mé ruce vzala, dodnes nevím jak vystřelila.

Zahodil jsem zbraň a běžel za Lisou.
”Říkal jsem ti mnohokrát, aby si neběhala, že si potlučeš kolena.”
Ležela v peřinách z listí a nehýbala se. Sedl jsem si vedl ní a podíval se do koruny stromů.
”Liso… podívej jak jsou ty listy ve slunci krásné.”
Zašeptal jsem a pohladil jí po vlasech. Když jsem zdvihl ruku a viděl krev, vše se ve mě zastavilo. Její bezvládné tělo jsem vzal do náručí a z očí mi vytryskly proudy slz. ”Kdo ti to udělal, Liso, sestřičko moje, která svině ti tohle udělala!!!!!”
Řval jsem na celý les a svíral jí v náručí.

”I la’anta ku!”
Řekne kdosi přede mnou a já jako bych se probral z transu.
”Proklínám tě, Cornele Jamesi. Proklínám tě!!!”
Zařve Ajuma a dopadne na kolena přede mě. Vidím jí, vidím její tvář. Ona brečí a zároveň má vztek.
Ochromen položím tělo Lisy mezi nás a pohladím jí po čele. Zvednu se s námahou a pohlédnu do jižního lesa, kam jsme jako děti měly zákaz chodit. Udělám první krok a potom další. Ajuma mumlá cosi v té její řeči a pokládá dlaně na Lisy hrudník.
Už nezastavuji, šel jsem několik dní, nespal jsem a doufal jsem, že mě potká medvěd a rozdrápe mi srdce na tisíc kusů.

”Hochu, jak se jmenuješ?”
Hleděl na mě chlápek ve vojenské uniformě. A ten samý den jsem lodí odjel do Francie. Nenašel mě medvěd, ani horská puma, ve válce mě nenašla kulka, ani granát. Zákopová válka nebrala konce. Propustili mě z armády se zraněním.

Našel jsem práci jako vyhazovač v jednom pajzlu, kde v zadní části probíhaly nelegální zápasy. Box bez pravidel.
Z vyhazovače jsem se stal hlavním zápasníkem. Ač chatrného vzhledu, rány jsem rozdávat uměl.

Jeho jméno je Gregory Finnigan

”Jsi zajímavý hoch, nechceš mi něco o sobě říct?”
Potáhl z doutníku postarší muž a jeho moudré oči mě naprosto fascinovaly. Hleděl jsem na něj a z nosu mi po jednom zápase tekla krev. Nevnímal jsem to.
”Jak se jmenuješ?”
Pokrčím rameny a otřu krev do ruky. Viděl jsem ho před zápasem, jak se bavil s Mouem. To byl můj šéf. Nikdy jsem s ním nemluvil a vlastně s nikým. Slova jsou prostě někdy naprosto zbytečná.
”Já jsem Gino Giorgetti. A byl bych rád, kdyby si pro mě pracoval. Možná se rozdání pár ran nevyhneš, ale jistě to bude lepší než tohle.”
Mluvil tak klidně, jeho hlas jako bych znal už dlouhou dobu. V ruce držel knihu „The Son Of The Wolf“ od Jacka Londona. V tu chvíli se ve mě cosi zastavilo.
”Znáš tu knihu?”
Zeptal se mě, když si všiml mého pohledu.
”Četl jsem ji už mnohokrát a stejně v ní najdu vždy něco, co mě posune dál.”
Řekne a přijde ke mně. Podá mi kapesník se svým monogramem a přiloží mi ho k nosu. Zvednu ruku a kapesník si na nose držím sám.
”Mohli bychom začít tak, že ti dáme skutečné jméno. Takové, které by se k tobě hodilo.”
Gino přejde ke stolu a sedne si na jeho desku. Sleduji ho jako zjevení, ten muž mě uhranul, má něco co jsem dlouho neviděl, jedná se mnou jako se sobě rovným.

Knihu „Syn vlka“ znám velmi dobře, četl jsem jí tolikrát, že její pasáže jsem šeptal klukům v zákopech, když křičeli a báli se.
”Jméno Jack Jack je spíš pro nějakého hlupáka, kterým ty určitě nejsi.”

Nastoupil jsem za ním do auta a sedl si vedle něj. Řekl řidiči kam má jet a zlehka se usmál. Na předním sedadle seděl další chlápek, otočil se k nám a natáhl ruku.
”Luigi Dalesy a ty?”
Gino se na mě podíval a pak se otočil na Luigiho.
”Gregory, Gregory Finnigan.”
Odpověděl mu Gino a podíval se na mě s otcovským pohledem a já věděl, že pro něj udělám vše.

”Gregory Finnigan, pracuji pro Dona Gina Giorgetti. Pokud máte nějaký problém vyřeším ho s vámi!”

Jehně mezi vlky  /  Obchodník s deštěm

… jehně mezi vlky

”Prosím, postarej se o něj. John mu nebyl dobrým otcem, ale byl jediným, kterého měl.”
“Měla si mu to říct.”
“Nemohla jsem mu to říct, víš to dobře sám. Michail byl tehdy samá ženská a já…”
Enrico přikývne a podívá se srze otevřené dveře na mladého hocha. S čepicí s kšiltem vypadal mnohem mladší než kolik mu bylo.
”Odjíždím zítra k sestře do Nebrasky.”
Žena kolem čtyřicítky v ošuntělém kabátě s ošoupanými botami se ohlédne po svém synovi a zvedne se ze židle.
”Děkuju, že jsi zařídil to s tou policií. Nedokážu si představit, že by šel do vězení.”
“Emily, nevypadá, že by si z toho něco dělal.”
“Enrico, on si zažil s Johnem své, nikdy k sobě nenašli cestu.”
“Nemusela si takhle žít, nemusela si žít s ním, kdyby…”
“Enrico… ne! Stalo se co se stát muselo, jen o jedno tě prosím. Neříkej to ani jednomu z nich.”
Enrico neřekl nic. Žena vyšla z kanceláře hotelu Grand a poklepala na rameno svému synovi. Když se na ní otočil, usmála se.

”Angelo, pan Vallentino tě zaměstná, dá ti práci a postará se o tebe, já odjedu na farmu tvé tety.”

Mladý klučina se podívá do kanceláře mocného Enrica Vallentina, který jeho rodině čas od času pomohl. Matka však nikdy nevysvětlila proč. A jeho poslední pomoc se stala pro jejich životy osudovou.

Rozhřešení:

”Otče?”
”Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. ”
“Amen.”
“Bůh, který osvěcuje naše srdce, kéž ti dá pravdivě poznat tvé hříchy a ukáže ti své milosrdenství..”
Krásné černovlasé děvče se dotkne rty svých propletených prstů.
”Já, otče, jsem v očekávání.”
“To je radostná zpráva, dcero.”
Černovlásce steče slza po tváři a její modré oči se zavřou.
”Otče, otec toho dítěte je špatný člověk, hřeší… on má mnoho žen, víte jak to myslím.”
Kněz za mřížkou zpovědnice přikývne.
”Budeme se modlit za jeho spasení, jak reagoval na tuto přešťastnou novinu?”
“Já jsem mu to neřekla, nechci aby byl se mnou protože musí.”
”To je velice sobecké rozhodnutí.”
“Já vím otče, věřila jsem, že se změní, že mu pomůžu se napravit, ale nepovedlo se mi to. A teď navíc už nejsem sama.”
Dívka se podívá na kněze a její modré oči ho zaujmou. Dívá se na ní a na jeho tváři je vidět lítost.
”Dítě, které se narodí za takových okolností…!”
“Otče, prosím požehnejte mi. Budu to dítě milovat nadevše na světě a nikdy nepřipustím, aby bylo jako jeho otec.”
Kněz se zhluboka nadechne. Emily znal takřka od narození. Bylo to krásné děvče, věřila v boha a věřila v sebe.
”Vyjádři svou lítost nad svými hříchy.”
“ Můj Bože, z celého srdce lituji, že jsem jednala špatně a že jsem neudělala, co jsem měla. Je mi líto, že jsem hříchem urazila tebe, který jsi nejvýš dobrý a nade všechno láskyhodný. Pevně si umiňuji, že budu s pomocí tvé milosti konat pokání, že už nebudu hřešit a že se budu vyhýbat příležitosti ke hříchu. Smiluj se nade mnou, Bože, pro umučení a kříž našeho Spasitele, Ježíše Krista.”
Dívka udělá kříž a rozplete prsty, kterými si upraví šátek na krku a přes ramena. Kněz zvedne ruku k dívce a mírným hlasem pronese:
„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého”
“Amen.”
Emily vyjde ze zpovědnice a přejde před oltář, kde poklekne a pokřižuje se. Kněz vyjde za ní a položí jí ruku na hlavu.
Dívka vstane a svýma slzavýma očima se zahledí do očí knězi.

”Otče, mě to tak strašně mrzí, ten muž se chová jako Gauner. Dělá moc špatné věci, ale věřím, že špatný není.”
“I on jednou dojde pochopení. Kdyby bůh neměl s tvým dítětem záměry, nedaroval by mu život, musíš věřit, že je důvod pro tebe, nebo to maličké, proč si právě tohohle muže potkala.”
Emily kývne hlavou a vyjde z kostela.

Přátelství:

Enrico Vallentino, Michail Ivanovič Petrov a strýc Frank Masseria, známá parta. Tehdy do New Orleans přijel Enrico jen na návštěvu, ale měl jasno. Chce si to pořádně užít.
”Enrico, tohle je Emily.”
Tahle jediná věta odstartovala přátelství.

Drahý Enrico,
je tomu rok co jsi odjel, a mě se velmi stýská po našich rozmluvách. Angelovi je jeden měsíc. Je úžasný, skoro vůbec nepláče. Přála bych si, aby si ho mohl vidět. Je tak moc podobný Michailovi, až mě srdce bolí pokaždé, když se na něj podívám.
Ptal si se mě, zda jsem mu to řekla. Víš dobře jaký Michail je. A to je vlastně má odpověď na všechny tvé otázky.
Drahý Příteli, našla jsem milého muže, který si mě chce vzít i s outěškem. Bude Angelovi otcem, kterým by Michail nikdy nebyl. Je to pracující muž pevný víry a zabezpečený. Tedy ne že by jsme trpěli bídou, tvá pomoc je více než ušlechtilá, ale neměl by si platit za provinění jiných.
Michaila jsem od doby co jsi odjel viděla jen párkrát, vždy obklopen krásnými ženami a mě už ani nepoznal.
Můj drahý příteli, doufám, že se brzy uvidíme. Tvá slova mi vždy pomohla. Pozdravuj svou ženu a syna Vincenta.
Tvá přítelkyně Emily.

Utrpení:

Rozrazil dveře, v ruce měl pásek a jeho dech byl odporný. Páchnul levnou skotskou a laciným doutníkem. ”Vylez, ty hnusnej sráči!”
Zařval a její srdce se rozbušilo. Seděla schoulená pod stolem, bez hnutí a bez dechu. Chlap kopnul do dřevěné židle a ta se zastavila o stěnu do koupelny.”A kdepak je ta moje malá čubka?”
Zajíkla se, dlaní si rychle přikryla ústa a po prstech jí přejely potůčky slz. Její modré oči vypadaly jako šedivé. Strašně se bála.
”Vylez ty hnusná krávo, vylez ti říkám, nebo tě seřežu jako psa!”
Její útočiště zmizelo, stůl se převrhl na stranu a posunul se za židlí. John se rozchechtal. Rychle vstala a chtěla běžet do koupelny. Opasek jí dohnal, jedna rychlá rána a švihnutí do zad jí posunulo kupředu, s písknutím se sesunula na kolena. Další rána následovala a další a další. Šaty na zádech měla roztrhané a krvavé podlitiny od koženého opasku prosvěcovaly skrze bílou látku.
Čekala další ránu, jako už tolikrát před tím. Nikdy neskončil dřív než si uvědomil, že má žízeň, nezačala ho bolet ruka, nebo se nepomočil.
Už ani nekřičela, jen sykla bolestí a schoulila se ještě víc.
”Nech jí na pokoji, ty ožralo!”
Křikl na něj mladík, který právě přišel domů a viděl svou matku na zemi.
”Angelo, jdi pryč, prosím.”
Vyzvala ho plačící Emily a Mladík jen za sebou zavřel dveře. Prošel obezřetně kolem násilníka až ke své matce.
”Vypadni od ní ty, čubčí synu! Táhni z domu, ty parchante!” Zařve na Angela opilý otčím a chytne opasek do obou ruk a práskne s ním. Zní to hrozivě. Emily sebou trhne a schoulí se instinktivně zpět do klubíčka.
”Mami, pojď se mnou, prosím. Pojď se mnou. Nepotřebujeme ho.”
Angelo za loket zvedá svou mámu ze země a dívá se na ní. Má zlost, cítí vztek, cítí beznaděj.
Když se mu povede Matku odvést ze dveří, zabouchne dveře a podívá se na otčíma.
”Už nikdy se jí nedotkneš, ani mě. Mlátil si mě od mých pěti let do patnácti, pak si začal bít moji mámu, tohle ti prostě nedovolím.”
Otčím chytne flašku na stolku u telefonu a pořádně si lokne. Poté po něm flašku hodí a znovu práskne páskem.
”Seřežu tě jako psa ty bastarde, nemáš právo jí odvést ona tu bude se mnou a ty táhni …!”
Zařve a rozeběhne se proti Angelovi. Ten se mu šikovně vyhne a skončí u telefonu. Zvedne ruce v náznaku, že nemá zbraň.
”Nech mě odejít a pak se tu třeba uchlastej, tvoje rány už snášet nebudeme.”
Angelo se posouvá podél stěny ke dveřím.
John se na něj zamračí a pak po něm švihne páskem jako bičem. Angelo uhne a jen tak tak to chytí do tváře, tam se mu objeví krvaví šlinc. Angelo si chytí tvář a cítí jak ho rána pálí.
”Měl jsem tě zabít už dávno ty kriple jeden, zmastím tě tak, že tě máma nepozná.”
Otčím po něm opět skočí a vrazí Angelovi pěstí přímo na pravé oko. Angelo se mu snaží vysmeknout, ale otčím mu vrazí další pěstí do břicha. Angelo se chytá za břicho a v tu chvíli mu John navlékne opasek kolem krku a začne ho škrtit.
Smýkají se spolu po místnosti a John ho drží tak pevně, jak jenom může. Angelo mění barvu, prsty se snaží dostat pod opasek a odtáhnout, získat prostor proto, aby se mohl nadechnout.
Vypadá to beznadějně, když náhle John Angela políbí do vlasů a pouští ho k zemi.
”A teď ta kurva, až jí zabiju, dodělám tebe, ty hajzle.”
Otčím se vydá ke dveřím. Angelo se snaží popadnout dech. Vstane, ale nohy ho moc neposlouchají, otec se zlověstně blíží ke dveřím, za kterými je matka. Angelo se natáhne k lince a vezme z ní nůž.
Jde za otcem a nůž pevně chytí do ruky. Hlavou mu prolétnou všechny ty výprasky, co od otce dostal. Všechen ten strach který měl, když se před ním skrýval pod postelí a on ho pokaždé našel. Náhle si vzpomněl na všechny ty zlomené kosti, na podlitiny, monokly, na vše.
Angelo zařval a přeskočil skoro celou místnost. Zvedl ruku s nožem a otci ho zabodl do ramene, ten se otočil s nechápavým výrazem a Angelo napřáhl znovu ruku a nůž se mu zabodl do hrudi. Angelo neváhal, vztek v jeho očích byl za roky a roky nahromaděný. Nůž vyndal z rány a znovu bodnul.

Spolupráce:

”Pane, co se tu stalo?”
Ptá se policista. Angelo otře nůž o kalhoty a zabodne ho do schodů na kterých sedí. Dveřmi ven kouká na matku, kterou doktoři nakládají do sanitky.
”Můj otec přišel domů opilý a…”
“Zaskočili ho zloději, kteří ho zabili.”
Dodá Angelovu výpověď muž v teplém kabátě, který vchází do domu, kde dosud Angelo žil se svými rodiči.
”Pane Vallentino.”
Daniels pokývá hlavou a v tu chvíli zmizí. Enrico Vallentino se posadí vedle Angela a podívá se na nůž zapíchlý mezi nimi.
”Volala mi tvoje matka, upřímně hochu, kdybych věděl desetinu toho co se tu děje, zabil bych ho sám už dávno.”
Poplácá ho po rameni.
”Stav se u mě, někoho kdo umí s nožem, bych potřeboval.”

… obchodník s deštěm

(psáno očima Michaila Ivanoviče Petrova)

Ještě jeden krok, jediný krok ke dveřím. Hruď se stáhla a plíce se nemohou roztáhnout s nádechem. V hlavě mi třeští a nohy jdou snad ze své vlastní vůle. Levá, pravá, levá… jako bych si to někdy musel říkat. Teď se snažím najít cestu ven.
Neohlížím se, pevně držím kabát v jedné ruce a ve druhé flašku vodky. Ramenem strčím do někoho kdo zrovna vešel a pokračuji v cestě. Až na druhé straně přes silnici se zastavím o zeď domu. Dívám se na špičky svých bot. Dýchám zhluboka, nikdy mi nebylo tak strašně těsno. 
Přijímám sázky na explozi… hrudník, hlava stojí proti sobě v ringu a jeden druhého se snaží přeskočit. 
Povolím sevření ruky a kabát padne k zemi, dlaní se zapřu do cihel činžovního domu a znovu a znovu se snažím uklidnit.
Na temeno hlavy mi dopadne několik kapek deště. Studené kapky z mraků od moře. Zavírám oči a vidím Emily.

”Musím odjet, mám své povinnosti.”
Dívala se na mě svýma čokoládovýma očima a já ji chtěl pomilovat. Snad jsem ji tehdy skutečně miloval. Byl jsem tu noc u jedné holky z východu, černé tělo, černé oči, ale co dokázala ústy.

Emily byla jiná. Možná má vstupenka do nebe, vstupenka do lepších zítřků, ale já nepotřeboval vstupenky. A nechtěl jsem lepší budoucnost ani zítřek. Žil jsem, žiju dnes a právě teď!

Dívala se na mě a po tváři jí stekly slzy. Jo, tohle tehdy bolelo i mě. Věřil jsem jí, věřil jsem jí tu velkou lásku, věřil jsem, že jsem pro ní vším, ale když jsem řekl, že odjíždím zpět do Ruska a kolem krku se mi ovinula ruka zrzavé Hany, která vylezla na bar a svýma dlouhýma nohama mi ovinula hruď, Emily plakat přestala.
”Hodně štěstí.”
Řekla a otočila se k odchodu.
”Počkej.”
Zavolal jsem na ní a když jsem se vymanil z náruče Hany, chytil jsem Emily za ruku a odvedl ji ven. Ne, na tohle místo nepatřila.
”Chtěla si mi něco říct.”
Emily se pousmála, její pohled byl tak milý a zvláštní. Přitáhla si kabát blíž k tělu a já se nedokázal koukat jinam, než do její nádherné tváře.
Měl jsem výčitky? Jo, tehdy v tu chvíli obrovské, chtěl jsem jí obejmout a říct, že těch pár měsíců bylo nejlepších v mém životě. Nebyl jsem jí věrný, ale okatě jsem jí nepodváděl a vlastně jsem s ní byl rád a byl jsem to já, kdo jí uháněl a musím přiznat, že na mě to byl opravdu výkon.
Moc jsem o ni stál, moc jsem chtěl, aby mi patřila, aby mě milovala.
A teď stojím před ní a cítím, že jsem jí zlomil srdce a ona se tváří jako anděl.
”Vezmi si ho, prosím.”
Vtisknu jí do dlaně prstýnek naší rodiny. Matka mi ho dala, když jsem prvně odjel. Řekla, že je v něm velké Ruské srdce a že lásku si vždy najde.
Možná měla pravdu. Cítil jsem, že patří Emily.
”Až se vrátím…”
Chtěl jsem jí dát příslib, ale ona mne zastavila.
Díval jsem se na ní a na rtech měl její ukazovák.
”Nikdy si mi nic nesliboval, nedělej to ani teď. Buď na sebe opatrný.”
Nedokončil jsem větu a vlastně ani myšlenku. Odcházela a její ladné křivky lemovalo zapadající slunce.
Podivný pocit uvnitř mě zasáhl více, než jsem čekal. Naposledy se otočila a paprsky v jejích vlasech se zbarvovaly do měděné.

Hlavou dopadnu na cihly před sebou.
”Byla těhotná… to mi přišla říct!”
Hořkosladký smích polije mou tvář. 
”Přišla mi říct, že čeká dítě, přišla mi říct, že budu táta jejího dítěte.”
Narovnám se a otočím čelem k baru u Betty, zády se opřu do zděné stěny. Dívám se na dveře baru ze kterého jsem vyšel.
Je to jako deja vu. Stojím tu jako tenkrát když jsem ten prsten viděl naposled.
Otevřu lahev a přiložím k rtům.
Jeden dlouhý lok, hlava se přestala otřásat.

”Hajzl… řekl, že jsem hajzl. Nevěděl jsem o něm. Jak jsem taky mohl. Odjel jsem když nebyl na světě, a když jsem se vrátil…”
Nehledal jsem jí, zapomněl jsem, těžko říct, možná jsem jí jen nechtěl lézt pod oči a doufal jsem, že na mě zapomněla.
Nejsem takový ješita, abych kolem sebe potřeboval zamilované dívky a neustále jim připomínal jak mě milují. Nechtěl jsem nikdy klub věrných. Miluju život a chci si ho užít. Teď jinak než před lety, ale stále nejsem ten, co by přišel a řekl jsem zpět pojď a miluj mě, já sice budu spát s dalšími pěti, ale to ti nebrání mě milovat.

Vybaví se mi, co mi o něm Enrico říkal. Jak zabil svého otčíma, protože jeho matku bil a jeho také. Vyprávěl mi o tom, jak se chtěl přiznat a jak mu dal práci.
Další velký lok z flašky, chci spláchnou tu hořkost jenž mi stoupá z žaludku do krku. 
”Vše to byla moje chyba, moje a nikoho jiného.”
Jednou jsem viděl ty jizvy na Angelově těle.

Z nitra se vydere zakřičení. Topím se ve vlastních sračkách.
”Nevěděl jsem o tom, nebyla zajištěná, byla ostudou. Zbouchnutá a nikomu neřekla kdo je otec, Angelo to neví. A ujal se jí ten chlap.”
Sehnu se, zvednu kámen a hodím ho směrem k baru. Slyším tříštění skla, okno u šatny v baru se rozsype na chodník. Opět se napiji z lahve.

Z baru vyběhne jeden z hlídačů a rozhlédne se, když mě zahlédne jen pokrčí rameny.
Odrazím se nohou od stěny a vyjdu k ulici a poté se dám na sever města. Kabát zůstal na zemi kde jsem ho upustil.
Jdu ulicí a vlastně ani nevím kam.

”Nevěděl jsem to!!! Nevěděl jsem to!!!”
Znovu se napiju a cítím jak se mi zatočila hlava. Vše se zdá trochu zamlžené.
”Ale kdo to věděl!!! Enrico!!! Věděl, že je to můj syn. Proč by ho jinak Emily prosila!!!”
Klopýtnu o rantl chodníku, na který se přehoupnu. Udržím se na nohách tak tak.
Jsem snad opilý? Žádná katastrofa. Bude potřeba ještě hodně alkoholu, aby dnešní den stál alespoň za něco!

”Do hajzlu!!! Proč mi to neřekla!!!”
Zařvu na celou ulici a projdu přes první křižovatku.
Pod rukou mám pouzdro se zbraní.
”Enrico!!! Příteli!!! Proč si mi to neřekl ty!!!”
Znovu se napiju, a poslední dva doušky letí i s flaškou přes ulici na dveře nějakého domu, kde se roztříští do okolí.

Nevím… jsem naštvaný na něj, na sebe, na Angela, na Emily? Tohle se stát nemělo, už jsem se začal smiřovat s tím, že děti mít nemůžu. Že je nikdy mít nebudu. 
Že Gwen by je nikdy neměla se mnou.
”Gwen!!!”
Rozhlédnu se kolem sebe a zhluboka se nadechnu.
Stalo se co se stalo, mám syna, který mě nenávidí. Mám přítele, který mi roky lže… a mám dívku, která mi řekla, že mě miluje a já ji zlomil srdce. Znovu jsem to udělal. Znovu jsem ublížil ženě, kterou miluju. Odehnal jsem jí od sebe. Řekl jsem jí aby šla a ona šla.
”Idiot!!! JÁáá jsem I-DI-OT!!!”
Zakřičím a nechám několik kapek dopadnout na mojí tvář. Odevzdaně se podívám k nebi a roztáhnu ruce.

… pět čárek

Noviny New York Post 1918

”Slečno Whitová, je pravda, že chystáte hudební představení pro divadlo v New Yorku a připravujete se na spolupráci s Oscarem Michaeauxem?”
Angela upije vody ze sklenky a utáhne pásek satánového župánku.
”Ano, pravdou je, že mě Oscar skutečně oslovil jako představitelku pro svůj film „Within Our Gates“. Měla bych ztvárnit učitelku Sylvii, ale zda se Oscar pro mě skutečně rozhodne to nevím, ale vyhlídky zdají se být perfektní.”
Novinář si vše zapíše i s poznámkou, že se Angela rozzářila, když mluvila o filmové roli.
”Dobře slečno Angelo a teď něco o vás, řekněte nám jaké je vaše skutečné jméno?”
Angela se rozesměje a pootočí džbánem s kyticí růží na stolku.
”Říká se, že se nikdy nemáte ptát ženy na věk, já vám ovšem ráda řeknu kolik mi je.”
Novinář se zakření, ale píše dál. Podívá se na poznámky a pak na Angelu.
”Někde jsem četl, že vaše dětství bylo obyčejné. Co si pod tím mám představit?”
Angela se zvedne a přejde k zrcadlu, kde si začne prohlížet svou tvář.

”Má matka byla švadlena a pradlena. Lidé z vesnice jí nosili své oblečení a ona je zpravovala. Dokázala to jako málo kdo, dokonce i dámy z města jí nosily své věci a ona jim plnila přání a vymýšlela, jak co upravit, aby to bylo šik.”
Řekla něžně a otočila s k brejlatýmu chlapíkovi sotva metr a půl vysokému.
”Můj otec byl chovatelem koní. Nejdříve pracoval ve stájích jako pomocník, ale prý má krev indiánů a tak koním rozuměl jako málo kdo.”
Novinář vše zapíše a pokračuje v psaní a Angela pokračuje v mluvení.
”Jsem nejstarší ze svých sester, ale mám dva starší bratry. Všichni jsme byli vychováni k práci a k tomu, že po těžké práci, kterou děláte svědomitě a jak nejlépe můžete, budete odměněni. Pro mě je odměnou fakt, když vidím plné divadlo lidí, když po mém zpěvu je ticho a pak bouřlivý potlesk. Tehdy vím, že to, jak dřu, neustále se učím a zdokonaluji svůj hlas i dramatický um, smysl má.”
Chlápek se na ní dívá téměř zasněně. Angela kouká do prázdna jako by tu vůbec nebyla.
”Děkuji, to bude stačit. Mimochodem co máte dnes v plánu?”

Angela sundá župan a poupraví krajku podprsenky na svých bujných vnadech. Prsty projede pod svými prsy a lehce je nadzvedne. Její výraz je samolibý. Zvedne nohu a zapře jí o židličku u stolku se zrcadlem a spoustou malovátek na desce.
Její útlé čokoládové prsty s dlouhými rudými nehty přejedou přes nárt, kotník, po lýtku a zjevně kontroluje punčochy. Když se dostane ke kolenu a narovná se v zádech, její zadeček se vyšpulí. Přetočí trup na bok a prsty se po stehně dostane až k podvazkům. Krátké rudé šaty se střapci vytáhla ještě o něco výš.
Angela ví, že jí sleduje, ale svůj pohled mu nevěnuje. prstíky překontroluje sponu na podvazcích a propne nohu v páskových botičkách na podpatku.
”Dnes mám zde poslední vystoupení, než se vydám do velkého světa.”
Pohlédne na novináře a usměje se. On je naprosto mimo, vypadá, že právě prošel erekcí. Angela na něj mrkne a odchází pryč. Její vůně ho chytí za nos jako peříčko ho lechtá a vstupuje do něj a prochází tělem. Zastaví se v mužských partiích a novinář si poposedne a jakmile se za ní zavřou dveře, zhluboka a s úlevou si vydechne, zakloní se na křesle a pousměje se.

”Slečno Whitová?”
Angela sedí v křesle, kde před vystoupením zanechala novináře, a nohy má natažené na stole a překřížené v kotnících. Roluje punčochy ze svých nožek a otočí se ke dveřím.
Malým průchodem projde chlap z ochranky s kyticí růži.
”Fanoušek od posledního stolu?”
Zeptá se Angie a hlavou kývne ke stolku s prázdnou vázou. Chlap z ochranky, celkem vazoun, dá kytky do vázy.
”Jo, nějaký Vallentino.”
Angie po chlapíkovi hodí své punčochy a zastaví se u zrcadla. Ze stojánku z různými štětečky vyndá ten největší a několikrát s ním přetáhne svůj nos, štětinky s úctou dopadají a hladí její pleť.
”Jako vždy?”
Zeptá se ochranka s rukou na klice.
”Martine, doneseš mi potom sodovku, až se toho otrapy zbavíš?”

Z hvězdy hvězdička.

Nervózně si poposedne na židli v kanceláři ředitele divadla. Podívá se na zápěstí a posune svůj zlatý náramek se srdíčkem dolů. Potřebovala bych tě u sebe, Enrico. Chtěla bych tě teď držet za ruku, s tebou jsem silnější, vím co říct. Nebo spíš ty víš, co říct. Vytřel by sis s tím chlapíkem prdel a on by se neodvážil mě tu držet jako školačku.
”Slečno Whitová.”
Angie se na něj otočí a nervózně si stoupne. Jde jí o všechno, nebo spíš, jde jí o hodně.
”Pane Weidermane?”
Odpoví zdvořile a podá mu ruku, kterou on políbí letmo. V ruce drží několik papírů, sedne si za veliký stůl a rozloží papíry před sebou.
”Omlouvám se, ale oč jde? Říkal jste, že je nějaký problém s mými smlouvami a spoluprací s Oscarem.”
Zeptá se Angela na rovinu bez jakýchkoliv okolek. Když jí ředitel volal, byl podivně chladný. Původní Angely vyladěnost, že jde třeba jen o nepodepsaný papír se později změnil v paranoiu.
Ředitel se uvelebil v křesle a zapřel se do opěradla.
”Angelo, budu k vám upřímný. V našem divadle již nemáte angažmá. Měli jsme domluvené i jiné herečky, a ukázalo se, že pro naše požadavky nejste nejvhodnější, proto jsme se rozhodli pro jinou herečku.”
Sucho v krku, srdce jede na plné obrátky. Angie je mimo, hledí na něj a snaží se nedávat nic najevo. Žádný New York, žádná prestižní divadla, žádný stálý job, žádná samostatnost. Chce brečet, chce řvát, chce něco rozbít. S naprostým chladem se usměje na Weidermana a posune prsty v krajkově bílých rukavičkách.
”Děkuji, chápu vaše rozhodnutí. “
Řekne a vstane. Ředitel vstává také a s trochou nechápavého výrazu ji sleduje a čeká na výbuch sopky. Angie dojde ke dveřím, které ji ředitel přispěchá otevřít.
”Děkuji.”
S hrdostí odchází, když se za ní zavřou dveře, hroutí se sama v sobě. Její kroky jsou nepravidelné, Nejde s hrdostí, ví že jí nikdo nevidí. Zamáčkne slzy v koutcích a vyběhne prázdnou chodbou na schodiště, které seběhne do mezipatra, kde se zarazí o stěnu a pěstí udeří do stěny.
”Kurva!!!! Kurva!!!! Do hajzlu s nimi!!!!”
Řekne polohlasně a opře se čelem o chladnou zeď. Zavrtí hlavou, jako by chtěla říci ne. Slzy jí kanou, potoky po tvářích a plný nos natáhne do sebe. Chtěla by vykřiknout, ale přízemí jistě není bez lidí a ona je přeci hvězda. Polkne, jako na rozkaz přestává plakat. Vyndá kapesníček z kabelky. Vysmrká se a otře si oči.
Když se zkulturní, prohlédne se v zrcátku a zhluboka se nadechne. Schází po schodech jako dáma. Noha střídá nohu a její chůze připomíná klasy obilí v ranním vánku.

Sedí v červeném křesílku a upíjí kávu.
”Slečno Whitová, máte na recepci telefon.”
Angie si prohlédne poslíčka a odloží kávu, čekala na tenhle hovor dvě hodiny.
Přejde do kabinky s telefonem a přiloží sluchátko k uchu a ústy se nakloní k druhému konci na mluvení.
”Angela Whitová. Pan Michaeaux?”
Zeptá se nadneseně a usměje se, jako by věřila, že volající jí může vidět.
”Ne, slečno Whitová, jsem jeho osobní asistent.”
”Já ale chtěla mluvit s ním.”
”To nejste jediná, mohu pro vás něco udělat? Pan Michaeaux je velmi zaneprázdněn.”
“Mohl by jste mu tedy říci, že tu roli beru?”
Na druhé lince je náhle ticho, je slyšet šumění a podivné švitoření.
”Slečno Whitová, bohužel role černošské učitelky v nově připravovaném filmu je již obsazená. Je mi líto.”

”Angelo, co tu prosím tebe vyvádíš?”
Enrico vezme Angelu do náruče, čárky na jejím lístku v hotelového baru mají podobu krásného laťkového plotu u rodinného domečku.
”Lásko, nikdo mě nechce, já už nejsem hvězda, budu ráda když mě vůbec někdo zaměstná. Já nejsem už nic, pro nikoho nic neznamenám. Jsem nula.”
Enrico jí nese nahoru do apartmá. Její vlasy jsou rozcuchané, šaty pomačkané a jen stěží se dá mluvit o tom, že voní.
Enrico jí donese do svého pokoje a uloží jí na postel.
”Neboj děvče, já se o tebe postarám.”
Slečna Herečka usíná. Enrico přejde ke stolu a pročítá nějaké papíry. Do místnosti vejde Joe.
”Dovez tyhle peníze řediteli divadla v New Yorku. Za svůj výkon si zaslouží nejen zbytek peněz, ale i osobní doručení.”

Z milenky kurvička.

”Angela Whitová?”
“Ano. Známe se?”
Jak jinak, než dámské toalety. Dáma v červené halence, černé sukni do půli lýtek a černém kabátku upraví svůj plavý drdol a dívá se v odraze zrcadla na černoškou slečnu, která maluje své rty.
Angela je zmatená, tápe v paměti, jestli si tvář téhle ženy vybavuje, ale ne… nezná ji.
”Pochybuji, hvězda vašeho formátu těžko bude znát mě.”
Žena se velmi mile pousměje.
”Hvězda? Ne, bohužel už ani divadlo, a ani film. Už vystupuji jen ve zdejším klubu dvakrát týdně.”
Žena nevěřícně zavrtí hlavou a přimhouří oči. Nadechne se, jako by chtěla říci něco důležitějšího, ale pak jen vydechne a usměje se. Angela si všimla.
”Co jste chtěla říci?”
Blond dáma zavrtí hlavou.
”Slečno Whitová, já nechci šířit drby, ale prý si někdo vyloženě nepřál, aby jste opustila New Orleans.”
Angela přimhouří oči a protáhne si dolní ret mezi zuby.
”Já tomu asi nerozumím.”
Blond dáma upraví v zrcadle skvěle vyčesané vlasy a zapne knoflíky kabátku.
”Slečno Whitová, měla jste podepsané smlouvy, domluvené natáčení a pak jste někoho potkala a nic z toho už nebyla pravda.”
Angela natočí hlavu ke straně a pomalu jí to šrotuje v hlavě, ani se nenaděje a je na toaletě sama.
Přemýšlí a v tu chvíli ji napadne jediné.

”Spojte mě prosím s ředitelem Wierdermanem z Palace Theatre.”
Angie ukáže na pikolíka ukazovák a ten přijde se sklenkou šampaňského.
”Wiederman.”
“Angela Whitová.”
”Dobrý den slečno, dlouho jsem o Vás neslyšel.”
Angela se zhluboka nadechne a upije šampaňské.
”Enrico Vallentino… požádal mě, abych vás kontaktovala a zeptala se, zda by jste pro něj mohl udělat ještě jednou to samé, jak jste mu pomohl, když šlo o mě.”
Chvíle ticha, Angela se usměje, jen drby přestřelila, v tomhle přeci Enrico nemá žádné prsty.
”Slečno Angelo, já… mě to moc mrzí. Ta směšná suma mi za to nestála, já měl daleko větší problém nahradit vaši kvalitu jinou herečkou. Moc mě to mrzí, Angelo.”
Odloží sluchátko na bar a odchází. Nevnímá volání recepčního. Ignoruje troubení automobilů.

Angela White

”Angelo!!! Neslyšela si auto? Málem jsme tě přejeli. Stalo se něco?”
Zeptá se Enrico, který vyběhl z auta a chytl Angelu za ruku. Angela zvedne hlavu a zadívá se mu do očí. Když ti řeknu jaký strašný hajzl si, přijdu o střechu nad hlavou, o dva dny u Betty, o luxusní hadry a plné břicho. Přišla jsem o svůj sen. Vzal jsi mi mou budoucnost.
”Děje se něco, děvče?”
Enrico ji vyruší z přemýšlení. Angela několikrát mrkne a pak se usměje.
”Nic myšáčku, jen jsem viděla takové pěkné botičky….”
Enrico se usměje a vyndá balíček bankovek ze svého saka.