MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Alexandra Sergejevna Prokofjev a Sergej Petrovič Jevkurov 28.3.2017

 

… srdečné pozdravy z Ruska

 

Již během cesty jí bylo řečeno, že budou mít zpoždění. Ano, nečekala, že přijedou přesně na minutu, ale raději by přijela dříve. Většinou nebyla lodní přeprava příliš přesná. Věděla, že její dochvilnost bude tímto poskvrněna, ale co mohla dělat.
S povzdechem se dívala na přístav a na město, které ji mělo přivítat, s úsměvem na tváři. Co zatím zjistila, bylo to, že ruská posádka se chovala podle jejích představ, ale protože zde byla i část americké, tak si začala dělat obrázek o jejich myšlení a vystupování. Hlavně po tom, co do ní jeden strčil mopem tak, že málem přepadla přes zábradlí. Všem asi muselo být jasné, že její názor nebyl zrovna pozitivní předtím a takovéto věci jen přikládali více a více dřeva do ohně. Omluva přišla: „Promiň“ ale to bylo všechno. Tehdy to ještě přešla…
Dva dlouhé tóny, oznamující připlutí lodi a ona se dívala na pár lidí, kteří nevypadali jako místní obyvatelé. Přesto když zaslechla ruský akcent a mezi tím vším padlo i její jméno, tak ji bylo jasné, že se Sergej postaral o její věci. Kontrola by nemusela dopadnout dobře, když tam měla Mosina a ještě sbírku nožů. Asi se o to nestaral přesně její kmotr, ale jeho lidi. Nebo lidi někoho jiného? Bylo ji to naprosto jedno, hlavně aby uměli přečíst to, co bylo na některých jejich kufrech, nápisy které byly jak rusky, tak anglicky. Na dvou z nich bylo dokonce napsané: „Fragile“ a hned pod tím: „хрупкое“. Aby to bylo všem jasné. 
Pomalu scházela ze schodů a říkala si, že zpoždění bude tak 12 minut, přesto to již byl čas, který se ji nelíbil. Následné drknutí loktem do boku, které bylo neočekávané, a dostatečně silné, aby Alexandru vyvedlo ze stability. Podívala se na chlápka s doutníkem v hubě, který ji málem donutil sáhnout po zbrani. Padla krátká slovní nadávka z její strany, v mateřštině. On plynulou angličtinou řekl: „Další Ruska, která si myslí, že tady bude něco víc, než děvkou!“ Zasmál se a jeho syn vedle něj radši držel jazyk za zuby. Něco se mu nezdálo.
Upravila si své bílé šaty, podívala se chlapovi do očí a řekla anglicky s hodně ruským akcentem: „Omlouvat se.“ Jako kdyby vážně nevěděla jak pořádně mluvit.
Chlap se rozesmál a řekl s pohledem na syna: „Vidíš? Ani anglicky neumí, kráva jedna!“ V tu chvíli k němu vykročila a vzala mu doutník z ruky. Jeho tělo se naštvaně otočilo, protože kdo by si dovolil vzít doutník někomu tak významnému, jako bylo on. Snad ne ta ruská děvka. Kopnutí do rozkroku ho rychle položilo na kolena a on se ohnul. Tedy, pokud to přes jeho bříško šlo. „Copak řekneš nyní?“ Zeptala se a jeho doutník uhasila pomocí jeho kůže na jeho zátylku. Syn vypadal vyděšeně a zároveň naštvaně, ale jeho křičící otec bolestí byl jeho prioritou. Podle výrazu po kopu si mohla Alexandra říci, že měl asi nevhodné slovo na jazyku, ale to bylo uhašeno tak rychle, jako doutník na jeho krku.
Rozešla se tedy tam, kde byla očekávána. Jak ona milovala Američany. Podívala se na hodinky a tam viděla 15:35.
„Sergej mne stáhne z kůže.“ Byla její slova a zrychlila krok.

* * *

Velký Rus v šedém obleku se podíval chladně na hodinky. Bylo přesně 15:35, zpozdila se o 15 minut. Nemá rád nedochvilnost, kdyby to nebyla dcera jeho přítele a kmotřenka už by byl dávno na cestě zpátky do centra. A tady v přístavu by se nezdržoval. Odhodil zbytek cigarety a odrazil se od černého auta, které si pro dnešek vypůjčili. „Čekej tady.“ řekl příkazem do okýnka, o něco menšímu a mladšímu Rusovi s tenkým knírkem. Ten se zatvářil zklamaně, jako kdyby čekal, že se vevnitř v hale stane něco zajímavého a oni ho přitom nechají hlídat venku auto. Už chtěl něco namítnout, ale než se odhodlal tak se starší Rus vzdálil. Kráčel pomalu do haly, kde kontrolují připlouvající. Při tom velmi pozorně, i když nenápadně sledoval skupinky lidí, které se začaly trousit z hlavní brány. Už je to dlouho co malou Alexandru viděl, ona se zřejmě změnila. Podle fotky, kterou dostal v dopise by ji ale měl být schopný poznat. On je stejný, stále stejný. Možná se jen v Americe stal o něco odtažitějším. Prohlédl nevelkou halu a postavil se zády k jednomu ze sloupů, tak aby přehlédl celou situaci. Ruce si dal do kapes a tvářil se, že se neúčastní okolního běhu věcí, že tady vlastně ani není. Zkušené oko ho ale jasně a rychle zpozoruje. Tváří se chladně, ale všechny ty pohlednice k narozeninám pro svou kmotřenku o něm vypovídají úplný opak.
Alexandra, v bílém obleku a s neutrálním výrazem na tváři, s vlasy upravenými za hlavou, náušnicemi a červenou rtěnkou se právě prodírala davem. Vypadala trošku nesvá, že by si uvědomovala svoje zpoždění? Stejně zachovávala klidný výraz a ledové oči říkali, že ví, co tady chce dělat.
Jakmile vysoký Rus zahlédl tu, pro kterou si přišel, prohlédl situaci. Davem lidí se jí pak vydal naproti. Když se proti ni zastavil, vypadal pořád stejně chladně a s podivnou kalkulací si ji prohlédl „Zdrastvuj Alexandra. Jdeme.“ Žádné velké divadlo, žádné úsměvy, žádné proslovy. 
„Zdravím Sergeji,“ pozdravila anglicky jen s menším akcentem na oplátku a následovala jej.

Cesta autem byla dost jednotvárná. Oba muži seděli vepředu, jako dvě tiché gorily, které zapomněly řeč. Kmotr byl snad i zamračený, podle jeho výrazu se nedalo poznat, co si myslí zrovna o této situaci. Ten mladší s knírkem, který se představil jako Boris, se pak celou cestu díval jen před sebe a lehce se usmíval. Boris dostal za úkol od hotelu odjet a vrátit auto sám. Podle jeho pohledu to pro něj nebyl příliš uspokojivý závěr. Ale bez dalších slov protestů odjel. Odemkl pokoj a vešel jako první aby se rozhlédl, že kufry už sem byly doneseny. Pak se zastavil, aby počkal, až vejde i Alexandra a zavře dveře, aby spustil plynně rusky – „Všechno co potřebuješ, bys tady měla mít. Telefon na mě je na stolku. Připsal jsem tam i číslo do práce. Pokud mě nenajdeš, je tam i číslo na Borise a do hotelu Grand. Ještě něco?“ zůstal stát s chladným obličejem dívajíc se ji do očí a pomalu přikývl jako kdyby čekal otázku.
Alexandra se podívala na svoje kufry, podle toho, že žádný nebyl nikterak poničený, tipovala, že vše bylo vážně přepraveno s láskou. „Nejspíše ne Sergeji. Musím vybalit a nějak to tady zařídit,“ odpověděla a položila svou pistoli v pouzdře na stůl. Vedle ní i svůj nůž. Klíčky byly brzo vyloveny z její kapsy a otevřela první kufr, nic zajímavého, oblečení, které přenesla na postel. Tento kufr měl ale druhé dno, jak se dalo čekat. Pod ním byl rozložený Mosin Dragoon, který obratně začala skládat se slovy: „A jak se ti tu vlastně líbí?“ Všechno říkala tak, jako kdyby toto byla její každodenní aktivita. Vypadalo to, že by to složila i poslepu. 
Jakmile byl složen a položen vedle oblečení, byla zde druhá truhla. Tato byla jen z půlky plná vším možným, druhá půlka, opět falešné dno, bylo vyplněno noži. Některé vypadaly, že je koupila před týdnem, některé, že jsou tak z jedenáctého století, ne-li starší. „Jestli chceš, nějaký ti nechám, jako projev mé vděčnosti,“ usmála se na něj a čekala, co na to řekne.
Kmotr Sergej neřekl nic. Celou dobu jen tiše stál a pozoroval její počínání s narůstajícím nesouhlasem. Na její otázku o tom jak se mu tady líbí, neřekl nic. Až na projevy vděčnosti nadzvedl jedno obočí a zamručel „Hm.“ krátké, tvrdé Hm. Jeho pohled přelétl pokoj, kufry a nakonec i zbraně.
Poté začal zase rusky a při tom se zamračil „Připravit si pokoj tedy zvládneš.“ s těmi slovy odešel.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Alexandra Sergejevna Prokofjev a Sergej Petrovič Jevkurov
Kategorie: Flashbacky

Sergej Petrovič Jevkurov 25.3.2017

Ruské Orleans  /  Po zásluze potrestán  /  Na západní frontě bláto, na východní bláto taky

 

… Ruské Orleans

 

„Nebuď posranej, je sám a my sme dva. A máme tyhle malý kámoše…“ v temnotě se zalesklo ostří. Jeden pohlédl se zlomyslným úsměvem na druhého. Dost dlouhé ostří na to aby vyděsilo kteréhokoliv muže, který není připraven. Jenže mládí, jak je známo, velmi často neuváženě riskuje. Ani početní převaha bez rozmyslu neznamená vždy úspěch. Tedy, v tomto případě zažije cennou, doslova životní, lekci.
Muž, kterého si vyhlédli už v baru, byl vysoký, statné postavy, bez vlasů. S nikým se nebavil a celkově vypadal, že je tam jen protože taky potřebuje jíst. U stolečku seděl sám, dal si polévku a pár panáků vodky. Vypadal, že nikam nespěchá a obsluze zaplatil dost velké spropitné. Teď kráčel ulicí s rukama v kapsách. Chvílemi se musel zastavit, aby si udržel rovnováhu. Vypadal, že mu vodka stoupla příliš rychle do hlavy a dalo mu dost práce udržet přímý směr.
Jeden z mladíků vyšel ze stínu a zařadil se za vrávorajícího muže, zdánlivě bez povšimnutí. Druhý z nich, vyzbrojen tím svým malým kámošem, vyšel o něco rychleji aby se dostal před opilce a zastoupil mu poněkud ledabyle cestu. Svým malým kámošem, lesknoucím se ve světle lampy, namířil někam od boku „Dej sem prachy!“ pronesl důrazně i když normální silou hlasu. Tohle zabírá na všechny. Na všechny! Druhý se mezitím dostal dost blízko k opilci aby byl připraven ho ranou do hlavy poslat k zemi.
Zastavil se s rukama stále v kapsách. Pak si oči opilce prohlédly čepel, pak i mladíkovu tvář a bez jediného náznaku emočního vypětí z této situace podivně jasně a zpříma pohlédly mladíkovi do jeho očí „Net.“ zaznělo velmi jasně rusky, čistě a opilost jako kdyby byla ta tam. Vykročil nohou dopředu jako kdyby chtěl mladíka s čepelí svou chůzí prostě jen odstranit z cesty a pokračovat dále svým směrem. Už tohle malé NE mělo být varováním. Bylo zde více varování, ale… někdo rozumí napoprvé, někdo potřebuje odpověď zopakovat ještě jednou.
„E, e kámo. Dej sem prachy říkám.“ mladík se nehnul ani o krok a ještě více zahrozil svou zbraní proti břichu opilce. Teď už se pomalu stával rozzuřeným, takže i jeho hlas byl výhružnější.
Velký ruský opilec se narovnal, přidalo mu to na výšce snad půl metru. „YA skazal, net.“
Co se na NE nedá pochopit? Jak ještě by to bylo třeba říct aby to bylo jasnější? To tady v Americe neznají Ne?
Opilec se kupodivu velmi čile rozhýbal rychlostí, kterou mladíci později popisovali jako sviňskou. Na opilce byla rychlost opravdu překvapující, víc než to však byla překvapující připravenost a jeho vojenský výcvik. Mladík před ním nestačil ani ustoupit, ruku s nožem mu sevřela silná dlaň, druhá opilcova ruka mu uštědřila ránu pěstí do kořene nosu.
Mladík za ním se mezitím pokusil bodnout opilce do ledvin, loket na jeho spánek přiletěl dřív než stačil svůj plán dokončit a tak opilce jen říznul čepelí přes bok než upadl na zem.
Velký rus nehnul ani jedním svalem v obličeji a obrátil se zase na mladíka před sebou. Ten si volnou rukou tiskl poraněný krvácející nos. Tohle bude zítra, a vlastně i celý další měsíc, dost bolet.
„YA skazal, net.“ zopakoval Rus a ruku, kterou ještě stále držel ve své dlani začal svírat mnohem více dokud neupustila sama nůž.
Čepel zazvonila o dlážděný chodník, nebylo třeba dále pokračovat. Pro Rusa bylo přepadení u konce. Jeho cíl se stále ještě nehnul z auta do kterého nasedl zřejmě jen obchodně, ale brzy vystoupí, aby vyšel do blízkého domu. Tahle otravná příhoda by tedy měla skončit právě teď a raději nepokračovat.
Rus odstoupil stranou aby dal mladíkovi možnost přemýšlet a sám aby mohl zase pokračovat v cestě přímo.
Mladík ale zřejmě kvůli bolesti zapomněl co se právě odehrálo, jeho vztek způsobil nedostatek zdravého úsudku „Ty svině Ruská!“ zařval a zvedl ze země nůž. To byla jeho poslední slova, která pronesl než přijela sanitka.
Přesně taková slova řvali Němci na ruské zajatce. Den co den, každý den. Rus se dokázal dobře ovládat a zřejmě proto se mladíci dožili ještě dalšího rána. A proto by si z téhle situace mohli vzít ponaučení.

—————–

Vítr a déšť hráli svou velkou noční hudbu na skleněnou výplň okna. V pokoji teskný mokrý rytmus kapek doprovázel zvuk strun balalajky a občas pár zpívaných ruských veršů podivně poskládaných k sobě. Původně zřejmě ani nepatřili do stejné písně, ale po lahvi vodky si jazyk a rozum řekli, že budou ignorovat zažité postupy a spojí prostě to nejlepší v jedno.
Kocour, alespoň to co z něj zbylo, se líně díval na stékající potůčky. Melodie mu byla ukradená stejně jako slova oné písně. Byl rád, že nemusí být venku, a svým nafoukaným pohledem dával kapkám najevo, že je v suchu a nic si z nich nedělá. Zažil lepší časy, to ano, ale zažil i časy velmi zlé. Především ty časy na které by raději zapomněl, ale jeho chromá kyčel mu je stále připomíná. Alespoň, že nemusí moknout. Líně si zívl a arogantně celou událost protahoval aby to viděly všechny ty opozdilé loudavé pramínky.
Jeho pán…ano řekněme to zatím takto, jen proto abychom ho označili…měl zase náladu pod kocoura. Dnes vykopal jámu pro nebožtíka, šel se napít s tím druhým a pak se vrátil domů aby zase celou noc drbal tu podivnou dřevěnou věc, která dost bídně skučí, upíjel z flašky průzračnou tekutinu a úpěl k tomu zvláštní melodie.

„Glina budet prilipat‘ k lopate.“ Bylo to trpké konstatování. Když takhle prší je to vždy nepříjemné. Každá lopata, kterou zvednu je těžká jako kdybych na ní nesl desetikilový pytel. A to zítra budu muset kopat zase. Poslední dobou se dost umírá. Pořád se umírá, pořád se dost umírá.
Ale práce je to dobrá. Vlastně mnohem lepší než by se mohlo zdát. Člověk má klid, hrobníka si nikdo nevšímá a nemá tendence s ním mluvit. Poslední co by mi u práce scházelo je aby se mnou chtěl někdo mluvit. Ušklíbnu se koutkem nad tou myšlenkou.
Ruka sáhne po lahvi, ale při tom prudkém neřízeném pohybu se netrefí a shodí ji ze stolku na zem.
„Ебать.“ pohlédnu dolů na zem a hlava sebou při tom škubne dozadu. Naštěstí se nerozbila. Tak tam počká do rána, mávnu nad ní dlaní a zase sáhnu do strun. Balalajka spustí a Kocour zamává nespokojeně ocasem.
„My oba svolochi, Kot.“ pronesu do temnoty a spustím zase teskný zpěv o vlasti. Něco co se zpěvu trochu podobá.

Slunce pomalu protahovalo své prsty skrz záclony mraků. Bylo ráno po dešti, krásné čerstvě provoněné ráno, které slibovalo ještě krásnější slunečný den.
Kocour se probudil, když na něj dopadl jeden z paprsků a ozářil mu hlavu. Uši mu zatěkaly sem a tam. Zavrněl a otráveně mrskl černým vypelichaným ocasem. Pak natáhl přední aby se protáhl a zaťal drápy do masy svalů na které ležel. Pán byl stejně samá jizva a šrám, v tomhle jsou si velmi podobní.
Nespokojeně jsem zamručel ze spaní, když se ta pichlavá stvůra zabořila do mé kůže na zádech. Podezřívám ho, že to dělá úmyslně a snaží se tím dokazovat svou dominanci nade mnou. Především po večerech, které strávím v doprovodu balalajky a dostatku vodky.
Přetočil jsem se pomalu na záda a donutil tak toho malého prevíta přesunout se na volnu část válendy. Bylo jasně slyšet, že je velmi nespokojený.
Ozvalo se zaklepání. Zřejmě nebylo první už jen podle toho jak silně zaznělo.
Zhluboka jsem se nadechl a protřel si bolavou hlavu dlaněmi. Tohle bude dlouhý den.
„Pane Petroviči?!“ zpoza dveří zazněl zlostný hlas. Už zase ona. Sousedka Willsonová, tedy spíše majitelka domu v kterém se nachází i můj byt. Tvrdá žena, neexistuje snad nic a nikdo kdo by ji dokázal vyděsit ani rozhodit. Její pohled prozrazuje, že Ona Ví Všechno a velmi brzy to použije proti vám. A, úmyslně podle všeho, si nedokáže zapamatovat, že Petrovič není příjmení.
Zamručel jsem ještě hůř a otevřel oči do ostrého světla. Hlava mě v tu chvíli rozbolela o něco víc. I přesto jsem se posadil a zlehka si protáhl krk a ramena.
Další zaklepání a zvolání mého jména, ještě s větším důrazem. Je to tak, ďábel nikdy nespí, ani v…kolik vlastně je hodin? Už zase si bude stěžovat na mé rušení jejího spánku.
Na chvíli mi pohled zalétl k noži na zakázku, karambit s damaškovou čepelí. Hm, ne. To už jsem si vysvětloval mnohokrát. Ne. Pousmál jsem se koutkem úst. Stejně jsem si ho pak vzal sebou, schovaný za zády.
Stihla zaklepat ještě dvakrát než jsem si oblékl košili a kalhoty a otevřel ji s kamenným výrazem na tváři dveře. Nezalekne se ani toho nejhoršího.
Stačila ji malá skulinka, kterou jsem poskytl a pustila se do mě s větší vervou než samopal. Každé její slovo jsem přestál s výrazem sochy, který se neměnil ani když v rozčílení mávala vyhublýma rukama kolem mé hlavy. Už jedna tahle žena je zbraní hromadného ničení. Co teprve jich nasadit víc do armády.
Litanie jako vždy. Opilost, hluk, zpěv. To vše do pozdních nočních hodin… „…to musí přestat pane Petroviči. Mám nárok na klid v domě. Ještě, že si sem nikoho nevodíte. To by mi ještě scházelo. A co ta kočka? Zničí všechen nábytek! Co mi k tomu řeknete? Kdyby žil můj Gabe, tohle by vám netrpěl jako já. Já už jsem slabá žena, mějte to na paměti pane Petroviči!“ její hlas přecházel z rozčílení, přes slabší tóny až k divadelnímu přednesu.
Shlédl jsem na ni s výrazem, který se dá popsat jako nicneříkající „ Hm…Omluvte mě paní Willsonová.“ pronesl jsem chladným, lehce ochrapělým hlasem. Pak jsem si vzpomněl na jednu z rad, kterými se Michail baví na můj účet a který mi má zajistit, podle něj, úspěch u žen.
Usmál jsem se.
Omluvné a vyjadřující kousek lidského tepla, hlavně to prý na ženy zabírá.
Zabralo! Zatvářila se sice velmi zvláštně, těžko popsat co to v její hlavě proběhlo za myšlenky, ale výsledkem bylo že odešla. Za tuhle radu dlužím Michailovi panáka.

 


… po zásluze potrestán


Kap…kap…kap. Jedna za druhou dopadaly rudé kapky, pomalu se stékaly v tenkou červenou linku a po vlhkém povrchu umyvadla se chystaly ukončit své trvání v odtoku.
Další hluboký nádech a bodnutí jehlou, protažení nitě a dokončení stehu. Ruka se mi chvílemi začínala třást, ale zbývá už jen pár posledních protažení.
Střep, který jsem z rány vytáhl se naštěstí neroztříštil, teď nehnutě ležel a čekal až na něj taky přijde řada. Byla to hloupá nehoda, hloupá nehoda na místě, kde se hloupé nehody mohou stát velmi nebezpečné.

V baru pro mě sice nikdy nebylo bezpečno, ale znali mě tam už nějaký čas. Nikdo se tady nejmenoval, nikdo neříkal odkud kam, všichni to věděli – nikdo se o to nezajímal. Jediné o co šlo a stále jde, je že můžete promluvit slovo s podobně smýšlejícími muži, nebát se ve čtverci naložit jim pár na obličej a dostat za to velké peníze. I když o peníze také nejde. Za prostředky, které si odkládám na horší časy bych si mohl snad i koupit dům. Nepotřebuji peníze, je v tom důležitější věc. Tréning. Tělo cvičím každý den, tak jak jsem byl vždy zvyklý. Je to důležitější než ranní káva. A v tomhle ringu to má smysl. Souboje jsou opravdu výzvou. Jako nikde jinde ve městě.
Ta rána, kterou jsem obdržel, mi původně nepatřila, měla dopadnout na něčí velmi horkou hlavu, spíše bych ale vsázel na krk. Místo toho se zabodla do mé levačky. To se stává, když se připletete do sporu, který se snaží přerušit příliš mnoho rukou na jedné i druhé straně.
Zatracená prchlivost těch mladých, kteří si myslí, že násilím se něco urovná. Zrovna tady, kde by to napadlo opravdu jen toho největšího kreténa.
Odehrál se ten velmi rychlý okamžik, který si musíte v hlavě dostatečně zpomalit aby mozku došlo, co zde vlastně proběhlo. Vycházel jsem z ringu, oblékl jsem si zase těžké boty a chystal jsem se jít napít. Kývnul jsem, že dnes chci dvojitou. Vodku, samozřejmě.
Byly za tím možná peníze, možná žena, možná příliš alkoholu co přinutilo toho mladého snaživce rozbít láhev o stůl v marném pokusu vyhrožovat staršímu muži, který na to reagoval vytažením pistole. To jediné na co se v tomhle baru opravdu nehraje. Kaluž se rozlévala po dřevěné desce, zmáčela oběma obleky.
Poté už se vše odehrálo velmi rychle. Jednou rukou jsem zezadu podepřel mužovu čelist abych ho dokázal složit na zem, druhou rukou nataženou jsem mu chytil pevně zbraň tak, aby závěr nemohl vykonat svou práci. Na opačné straně se odehrávalo podobné divadlo, napřažená lahev změnila úhel svého dopadu kvůli zásahu dalších mužů, a tak se dostala na mou paži pod ramenem jelikož jsem se ocitl mezi nimi. Stihl jsem jen zavřít oči.
Tahle nehoda uklidnila velmi rychle celý spor a oba dva byli z baru vykopáni s doporučením – už se rozhodně nevracet.
Svou vodku jsem do sebe obrátil najednou.
„Dneska to máš na účet podniku Wolfe.“ pronesl temně barman. Neměl rád tyhle typy událostí. Nikdo tady je neměl rád. A ano, pro všechny v tomhle temném kousku Nezemě, jsem Wolf. Zčásti je to zásluhou mého samotářského života, zčásti mého zvláštního způsobu boje. Ne podlého, jen ne boxerského. Box jsem nikdy neobdivoval – slabé nohy a zmlácené obličeje. Můj styl se zaměřuje na soupeřovy slabiny. Dokonce i Buldog se pár kouskům přiučil a teď už proti sobě stojíme jen výjimečně, a jen pro zábavu.
„Vypadá to dost zle.“ pronesl právě Buldog a k tomu udělal grimasu nepříjemných budoucích zážitků. Možná, že byl i rád, všechny peníze teď v soubojích shrábne do své kapsy.
„Hm.“ pronesl jsem zachmuřeně s kamenným výrazem, byl jsem dost naštvaný, sebral jsem si opasek a kabát. Pitomá nehoda.

Jeden konec nitě jsem chytil mezi zuby a přidržel tak, abych mohl udělat poslední uzel. I když jsem nikdy lékařem nebyl, živím se svým tělem, svým pohybem a svými schopnostmi o lidech a tělech vědět vše. Nakonec to i přes původní vzhled dopadlo uspokojivě. Naštěstí nebyla rána příliš hluboká, šití ovšem potřebovala. Teď si budu muset vymyslet výmluvu pro kterou nedokončím dva výkopy, které mě v tomto týdnu čekají.
Odložil jsem jehlu a unaveně se posadil na okraj vany. Zakrvácenou rukou jsem vzal ze země připravenou lahev. První lok byl na kuráž, druhé otočení láhve se spustilo na mou ránu nad vanou.
Prudce jsem zavřel oči, zatajil dech, stáhl obličej v bolestné grimase a začal vztekle dupat bosou nohou do podlahy dokud všechna bolest nepřešla. Vydal jsem temné zamručení jako zhodnocení celé situace a zase se napil z lahve. Dnes střízlivý nezůstanu.
Nejprve ale úklid. Znám jen pár věcí, které mě dokáží opravdu naštvat, nepořádek je jednou z nich. Ale ošetřit se na místě…rozumně bych k tomu nikdy nesvolil. Ne na tomhle místě. Pitomá nehoda.

 


 

…na západní frontě bláto, na východní bláto taky

 

…1893…
„Už…už…nemůžu, pane.“ klopýtal a nohy se mu třásly. Celé tělo se mu třáslo, teplota sice vystoupala nad nulu, ale vyčerpání způsobovalo, že sotva dokázal přinutit své tělo k pohybu a ústa k hovoru. V těchhle koncích světa byla teplota celoročně velmi nízká, místní lidé ale byli zvyklí přežít i v takových podmínkách. Oni nebyli místní, potulovali se krajinou jako lovci a zde se na čas zastavili.
„Nět! Tělu poroučí hlava, dokud máš hlavu na krku a myslíš, pak donutíš své tělo poslouchat! Přidej!“ nebyla to podpora otce. Byla to tvrdá drezura muže, který byl vychován aby odváděl tu nejlepší práci pro ty nejhorší lidi. Ještě ho neviděl se usmát nebo polevit.
Za soumraku se dostali zase zpátky k vesničce, z posledních sil se mladý chlapec, sotva muž, svlékl, urovnal své věci na přesně stanovené místo, připravil pušku a pod polštář schoval svůj nůž. Přesně tak jak ho naučil otec.
Ten se ale nepřipravoval jako vždy na spánek. Dnes bylo jeho chování jiné. Vynechal své rituály a jen se posadil na postel vedle chlapce. Chladně si ho prohlédl a na jeho tváři se na chvíli objevil krátký záškub svalů, který by se dal přirovnat k úsměvu „Za týden pro tebe přijedou.“ pokývl hlavou aby připomněl synovi dohodnutý plán. Pak jeho pohled zkontroloval připravenou pušku, která v něm způsobila krátký záchvěv lidskosti „Víš podle koho jsi dostal jméno? Podle Sergeje Ivanoviče Mosina. Teď spi.“ byla to poslední slova, která od něj v životě slyšel.
Odvezli ho hned za úsvitu. Vypadali jako vojáci a také mířili na vojenskou školu. Nelišilo se to vlastně v ničem od života, který žil doteď. Lišilo se to velmi od života, který se snažil zapomenout. Na chudé roky strávené v sirotčinci. Nyní to bylo snad ze všeho nejlepší. Přes týden tvrdý dril a mučení těla, na které byl zvyklý. Pak na jeden týden v měsíci pracoval přímo v domě Rodiny. Byla to velmi bohatá, vážená a mocná rodina. Vždy doufal, že se otec zase vrátí, ale netroufl si o tom s někým mluvit. Většinou nemluvil vůbec pokud to nebylo nutné.

 

…léto 1914…
Zvuky dělostřelectva se utišily, aby je nahradily zvuky palby a křiku mnoha mužů. Na tohle nebyl nepřítel připravený. Vše co nebylo roztrháno děly, bylo dokončeno muži. Vypadalo to zdánlivě jako vítězství. Ale jedna bitva neznamená vyhranou válku. Nikdy.
Už druhý den bylo vše jasnější. Když přišel rozkaz k ústupu z pozic bylo již příliš pozdě. Němci dokázali Rusy zcela obklíčit. Generál Martos se ještě 29. srpna snažil prolomit německé obklíčení, ovšem byl zajat stejně jako jiný ruský generál Klujev. 30. srpna již probíhal poslední odpor. Generál Sirelius stačil obsadit hořící Neidenburg, který však záhy opustil. Jeho vojska se ještě 31. srpna v časných ranních hodinách pokoušela probít z obklíčení, ale bezvýsledně. Bitva skončila katastrofální porážkou ruské armády. Zabito či zraněno bylo 30 tisíc ruských vojáků, 92 tisíc jich skončilo v zajetí, probít z obklíčení se podařilo pouze 15 tisícům mužů. Německé ztráty činily 20 tisíc mrtvých a raněných. Taková byla řeč čísel. Takový byl výsledek bitvy u Tannenbergu. 

(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Tannenbergu)

 

…1914/1915…
„Schweine Russisch!“ s nadávkou přišla další rána pažbou pušky do obličeje. Kosti už byly všechny zlomeny, pro samou krev nebylo poznat, který důstojník je který. Ti co se pokusili o útěk byli zastřeleni, zbytek ovšem nečekal lepší osud. Nedostatek vody, hladovění a k tomu zima, která se rychle zhoršovala. Zacházet s vězni dobře na to má každý jiné měřítko. Zde to znamenalo především práci kopáče. Od rána do rána. Bez oddechu, bez zastavení. Ti kteří nepadli vyčerpáním či nemocí museli kopat hroby ostatním ve zmrzlé zemi. Vypadalo to, že není žádného východiska. Němci byli lépe připravení a ne tolik vyčerpaní. Ruská převaha se ale hlásila opět o své slovo.
Těla Ruských důstojníku byla zbavena všech cenných věcí a vlastními vojáky shozena do hluboké jámy.
„…dneska. Projdeme skrz, strážní se mění před soumrakem. Dokud máme ještě trochu síly musíme to zkusit.“ na vojákovo oznámení se ozvalo souhlasné zamručení. Informace se musela rozšířit mezi všechny schopné muže. Zaznělo tak několik šeptaných DA, která se rychle šířila táborem. Nebude to jednoduché, spousta jich při tom zahyne, budou postříleni či mnohem hůř. Někdy je ale snazší smrti čelit, než na ni jen tiše čekat.

Mladý německý voják a jeho ještě mladší kolega byli zabráni do hovoru o své vlasti. Ani si nevšimli, když je zezadu chytily silné ruce zkoušených mužů a zlomily jim vaz. Byli odzbrojeni a obráni o vybavení. Signálem pro ostatní byl pak výstřel do dalšího německého vojáka, který po zásahu do hrudi padl k zemi. Rozpoutala se bouře. Nebylo poznat kdo je vlastně komu nepřítelem. Několik mužů se již připraveně pustilo po provizorních lávkách přes ostnatý drát. Poté se v dálce ozvala děla. Už nikdo se nedověděl čí vlastně byla.
Rozdělili se do menších skupin aby nebudili pozornost. Původně jich ve skupině bylo 8. Během dneška ušli snad 30 kilometrů. Nemohli si dovolit jít po cestě ani se přiblížit k nějakému obydlí. Němci se nevzdávají tak rychle. Hlavně po tom co jim udělali během útěku. Ze skupinky zbylo pět.
Bez jídla a pořádného oblečení se prodírali zasněženým lesem s hrubou představou o směru, kterým měli jít. Bylo to příšerné. Pořád se otáčeli a poslouchali jestli je sledují. Fronta postupovala jižně od nich a nikdo netoužil se znovu zapojit do těch zoufalých bojů. Za tuhle vlast by byli schopni umřít, ale prošli peklem jen aby se dověděli, že v téhle válce to rozhodně nebude. Vedení je poslalo do jasné pasti, nechalo je bez zásob a bez pomoci.
Skoro na dně sil našli dobré místo pro tábor. Možná nebylo tak dobré, ale už prostě neměli sílu jít dál. Hlídky byly rozděleny a všichni ostatní upadli do spánku.
Něco zaslechl. Probral se okamžitě ale zůstal ležet bez hnutí. První, co ho napadlo bylo že je našli. Že je konec a všechna snaha byla zbytečná. Pomalu otevřel oči a čekal, že uvidí německé uniformy nebo rovnou hlaveň zbraně namířenou do obličeje. Nic. Jen tma posílená hustým lesem, který se tyčil okolo. Poslouchal ještě chvíli, ale neslyšel žádné kroky ani hlasy. Jen zvláštní šustění. Pomalu se otočil a rozhlédl se. Něco není v pořádku. Kde je hlídka? Kde je Nikolaj?
Pomalu se zvedl a stále slyšel to divné šustění. Teď už mnohem tišší. V podřepu došel na místo, kde měla stát hlídka. Všude byl zválený sníh. Směrem do lesa vedly stopy a zvláštní rýha ve sněhu. Ze směru stop se ozýval i zvuk, který už teď poznal. Někdo tím směrem něco táhnul. Vyrazil potichu po stopách. Ještě pořád to mohla být nějaká zvrácená německá hra. Ti ďáblové byli schopni všeho. Stopy vedly lesem několik set metrů k velkému srázu, který včera minuli. Na jeho kraji se něco hýbalo. Pomalu se přiblížil. Na kraji srázu nebylo tolik stromů a tak hvězdy poskytly alespoň trochu světla. Poznal Olega, velitele Ruských zajatců. Velitel leda tak k smíchu. Oleg klečel nad něčím co po chvíli rozeznal jako tělo hlídky Nikolaje. Sergej vyšel ze stínu „Oleg? Co se děje? Proč jste tady? Co je s Nikolajem?“ zeptal se ale v hlavě mu začalo vše pomalu docházet.
Oleg zvedl hlavu. Ve svitu hvězd měly jeho oči zvláštní divokou jiskru. Vypadal jako zvíře, které zdivočelo.
„Počkej Sergej. Stůj. Všechno ti vysvětlím. Musíme zůstat silní! Musíme udržet tempo! A k tomu potřebujeme jíst brat… a tady nic není.“ Najednou bylo vidět co má v rukou, jeho nůž. Nůž z kterého kape krev. Celé jeho ruce byly od krve. Krve Nikolaje. Co to ten parchant udělal!? On ho zabil a chtěl…?
„Sergej, nikdo se to nedoví. Poslouží jako správný voják. Umožní nám přežít! Uniknout! Tělo…tělo shodíme ze srázu. Nikdo se to nedoví, Sergej!“ Postavil se rozpřáhl ruce a pokusil se o úsměv. On si snad myslel že budeme jíst své druhy. Úplně se zbláznil. Tohle bylo jeho řešení? Sergejem projel neskutečný vztek. Chtěl mu zakroutit krkem. Pomstít smrt smrtí. Proč utíkali? Aby se z nich stali divoši? Lidojedi? Aby byli horší než ti zasraní Němci? Zařval na celý les. Ten vztek byl neskutečný.
Najednou se zpod srázu ozvaly německé výkřiky. A hned potom palba z pušky. Našli je. Našli a díky řevu o nás teď přesně ví. Nebyl čas na nic. Oleg se jen ohlédl a vyrazil do lesa. Utíkal jak prašivá liška. Nezbylo nic jiného než probudit ostatní a utéct stejně jako on. Tam je viděl naposled. Všechny kolegy a tu lidskou zrůdu. Tohle mu nikdy neodpustí.

 

…začátek roku 1916…
„Cože? Je zraněný? Kde je? Ten pacholek prohnaná, stará…“ Překvapení vystřídal široký úsměv a nečekaný projev až bratrské lásky a hrdosti. Zprávy z fronty nebyly příliš povzbudivé a o to větší bylo překvapení, že by se někdo dokázal z toho pekla vrátit. Válka neměla trvat tak dlouho. Ze začátku to mělo být jen do vánoc, alespoň to tvrdili.
Muž z ochranky ho přivedl do haly v přízemí a ukázal mu velkého muže sedícího na zemi, který se opíral o konferenční stolek a tiskl rukama sklenku skoro plnou čiré tekutiny. Vypadal mnohem starší než si ho pamatoval a to uběhlo jen něco přes rok. Zmáčený, zabahněný, pohublý, neoholený…ale živý. To ho přimělo aby se usmál, i přesto že koberec bude třeba vyměnit. A konferenční stolek také. Malá cena za život přítele a bratra.
„My sedáváme obvykle na křeslech, ale chápu že jsi vyšel ze cviku.“ nevěděl co jiného říct a tak začal trochu ubohým vtipem. Voják na zemi se na něj podíval jen úkosem a šlo vidět že se usmál „Nechtěl jsem…zamazat to čalounění, brat.“ mluvil pomalu a tiše, ale bylo poznat jeho úlevu z toho, že může sedět na koberci zrovna zde.
Bez dalších řečí se objali a s trochou opatrnosti plácali po zádech. Nepotřeboval od něj vysvětlení, tedy ne hned. Bude na to ještě dost času. Nejdříve se musí dostat zase do pořádku.

„Budou mě chtít zase nasadit, nebo mě označit za dezertéra jen proto, že jsem se dostal až sem. Pořád se bojuje, ale je to…“ zavřel oči a zakroutil hlavou jako kdyby na to nerad vzpomínal  „…nic, nic tam není. Jen bída, hlad, nedostatek zásob, střeliva…pušku získáš jen tak, že zastřelí toho co je vedle tebe a měl to štěstí, že ji dostal. Oni jsou mnohem líp připravení, mnohem. Víš proč nás tam dostali? Kvůli posranému telegramu, který nikdo nešifroval. Dokonce nám to předhazovali jako vtip. Jediný způsob byl útěk.“ zatvářil se unaveně a protřel si rukama pomalu obličej. Nechtělo se mu o tom mluvit. Bylo to zklamání, zklamání z vedení, a taky ze samotné vlasti.
„Jen kretén by se vrátil zpátky a bojoval. Za vlast bych bojoval, ale ne pod tímhle velením.“ odhodlaně pokývl hlavou. Nebyl zoufalý, byl odhodlaný se do boje nevrátit.
Starší Rus si vyslechl všechno. Nepotřeboval aby ho Sergej prosil, udělal by pro něj i bez toho vše. Byli si blízcí od doby, kdy přišel jako mladý hoch a začal pracovat pro Rodinu. Mezitím se stalo mnoho věcí. Jednou dlužil Sergej jemu a jedou zase naopak. Teď byla právě řada na něm aby mu oplatil. Přikývl  „Udělám pro to všechno Sergej, můj brat.“
Udělat všechno pro to aby se voják už nemusel vrátit na frontu, znamenalo udělat pro to všechno se vším všudy. Nejprve bylo třeba zbavit vojáka povinnosti. To znamená oženit ho. Sňatek byl jen dohodnutý, zaplacený a s nevěstou se viděl jen proto, že byla zaměstnankyně rodiny Prokofjev. Malá, příliš hubená ale dostatečně dospělá. Ve válečné době byly dohodnuté sňatky velmi oblíbeným řešením. Udělalo tak přes 2 miliony mužů, jen aby se vyhnuli nástupu na frontu.

 

…konec roku 1917…
K vojenskému soudu byl později po roce Sergej Petrovič přizván jako svědek německých praktik v zajateckém táboře. Z bojů byl legitimně osvobozen sňatkem, ale svědectví bylo něco kvůli čemu je ochoten se vlasti ještě ukázat. Proto také přišel.
Překvapením bylo, že nebyl žádán jako svědek. Posadili ho bez vysvětlení na lavici obžalovaných. Vinili ho z dezerce, zabití příslušníků Ruské armády při útěku a vlastizrady. Nezmohl se na žádný odpor, jeho Vlast ho prostě přede všemi nakopala do slabin. Oleg ho nakopal do slabin a Vlast na něj mířila puškou stejně jako Němec.
U soudu se ukázalo, kdo se zasadil o to, aby se konalo přelíčení. Od doby kdy se neviděli povýšil. Víc než činy za to ale vděčil penězům. Teď stál Oleg jako svědek, usmíval se tím nadřazeným způsobem důstojníka a bylo vidět, že udělá cokoliv, aby zničil jediného svědka jeho nechutného chování. Ten důstojnický škleb by mu nejraději vymazal s celým jeho obličejem hned v sále. Sergej nikomu o tom co se stalo neřekl, dokonce ani svému nejlepšímu příteli v Rusku. Nebylo to potřeba.
Ještě tu noc zařídila Sergejovi Rodina odjezd. Proti téhle síle se bojuje jen velmi těžce a pomalu. Proto bude lepší se na pár let schovat. Michail už v Americe nějakou domu byl, vyhledá ho a zase bude přežívat jako vždy. Alespoň, že tam bude mít krajana a dobrého přítele…v Americe.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sergej Petrovič Jevkurov
Kategorie: Flashbacky

Sergej Petrovič Jevkurov

„Hm.“

>  věk 36 let 

>  bydliště: malý byt, v domě blízko hřbitova (především kvůli hlídacímu sousedskému systému)

>  svobodný 

>  jedináček, kmotr Alexandry Sergejevny Prokofjev

>  ve válce zajat Němci, po návratu do vlasti emigroval do USA, protože v „tý chudý díře mu bylo líto si i odplivnout, škoda slin.“

>  Enrico Vallentino ho dostal z vazby, kam ho zavřeli za rvačku na nože – vážně, i když ne smrtelně pobodal dva chuligány, kteří ho chtěli okrást

>  chlap na všechnu špinavou práci

>  při mučení se neštítí ničeho, znám pro svou naprosto kamennou tvář a hlas bez emocí, který nemění ani při nejhorších svinstvech – „Nejsem sadista, jsem Rus!“ 

>  bystrý a chytrý, v jednání velice slušný 

>  jen přátelé a rodina Vallentino mu mohou říkat Sergeji, u ostatních vyžaduje slušné oslovování Sergej Petrovič, a pokud je situace vhodná, klidně nezdvořákům slušnost do hlavy natluče 

>  působí výhružně a odtažitě, snaží si držet odstup od lidí 

>  těch několik málo lidí, které si pustí k tělu ví, že je to vlastně fajn chlap libující si v černém humoru a určitém ruském filozofování

>  čest i nátura mu velí zůstat věrným všem, které považuje za přátele nebo k nim cítí vděčnost

>  při pití veselý, ale pije zásadně s někým, koho zná: když to přežene, tak propadá chandře

>  má velice blízko k Michailovi, jakožto krajanovi, spolu často pořádají „ruské večery“: přechlastávají ruskou melancholii – a jedině vodkou

>  vlastní malou sbírku nožů a opelichaného, autem přejetého kocoura

 

zbraně: Karambit 

nože všech velikostí a tvarů: Osobní nůž

pistole: FN Browning 1903 9mm

Flashbacky:  Ruské Orleans  /  Srdečné pozdravy z Ruska  /  Po zásluze potrestán   /  Na západní frontě bláto, na východní bláto taky  /  Psí legendy  /  Malčik  /  Jméno si musíš vybojovat

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sergej Petrovič Jevkurov
Kategorie: NEPOSTRADATELNÍ

Alexandra Sergejevna Prokofjev

„Никто не проходит свой жизненый путь будучи абсолютно честным.“ 
„Nikdo neprojde tímto životem úplně upřímný.“

>  věk: 20 let (narozena 8.4.1899)

>  bydliště: bytová jednotka v centrální části New Orleans, nedaleko hotelu Grand

>  otec Sergej Alexejevič Prokofjev, matka Maria Grigorijevna Prokofjev

>  bratr Sergej Sergejevič Prokofjev, kmotr Sergej Petrovič Jevkurov

>  chladná, mrcha, manipulativní, žena mnoha tváří

>  v soukromí sadistická 

>  preferuje tvrdý alkohol, avšak není jednoduché ji opít

>  znalost zbraní, ráda si hraje s noži (které sbírá)

>  ve svém volném čase se věnuje četbě a hře na housle

>  ráda lovila, ještě když pobývala v Rusku. Není v tomto zrovna nejlepší.

Flashback:   Srdečné pozdravy z Ruska  

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Alexandra Sergejevna Prokofjev
Kategorie: NEPOSTRADATELNÍ

Vinetia Vallentino a Angelo Darmady 17.3.2017

Stín vlastního srdce  /  Polibek pro hrdinu

 

… stín vlastního srdce

Vedlejší kolej, cílová stanice láska:

„Máš s tím problém?“
Zavrtím hlavou a přešlápnu, rozhodně by nechtěl znát moje myšlenky. Představoval jsem si hodně… Vážně? Ne. Odehrává se ve mně cosi jako zklamání, ale práce je práce tak co.
„Všechno?“
Zeptám se, ale jsem vlastně pln otázek zda to co po mně chce, myslí vážně. Michail se na mě kouká s opovržením a já mám chuť po něm skočit a dát mu pěstí. Kývne hlavou a podívá se ke dveřím.
Pochopil jsem a odcházím. Když matka říkala, že budu pracovat pro Enrica Vallentina čekal jsem, že budu nosit poštu, řidiče nebo třeba poskoka po nákupech. Ale po několika dnech jsem porozuměl té otevřené náruči. Zde není prostor pro hodné hochy a já v té době byl vzpurný, nasraný na celý svět a obzvláště na chlapy co mají pocit, že jsou pány tvorstva a potřebují utlačovat své ženy nebo si vybíjet zlost na ženách.
Vyjdu na chodbu a udělám pár kroků k výtahu.
„Ostatně je to logické, kdo jiný by měl být za jejími zády, než právě já. Ovšem s odstupem.“
Mluvím sám se sebou. Všichni tu věděli, proč tu jsem a zač vděčím Enricovi Vallentinovi. Byl bych ve vězení za vraždu otčíma, za vraždu muže, který týral mou matku.
Tedy kdo jiný se lépe hodí na dozor nad dcerou nejvyššího?
Důvěra? Ne, tohle je jen testování nového pokusného králíka, nebo možná jen odstavení na vedlejší kolej, dokud mi nebude plně uvěřeno, že nejsem bonzák.
Mluvím sám se sebou a když dojdu k výtahu a podívám se na její dveře, neubráním se hlubokému výdechu a úšklebku.
„Opět hlídací pes.“
Ani nemusím dlouho čekat, dveře se otevřou a ze dveří vylétne nějaký chlap, udělá krok do chodby směrem ke mně. Hned za ním vyjde Vinetia, napřáhne ruku a já vidím její zaťatou pěst, která udělá oblouk a dopadne chlapíkovi na lícní kost. Jeho hlava se stočí ke straně, okamžitě se napřímí a se zaťatými pěstmi udělá drobný krok k ní. Na nic nečekám, dvěma kroky přeskočím vzdálenost mezi výtahem a dveřmi od jejího pokoje.
„Rozmysli se dobře co uděláš!!!“
Její vztyčený ukazovák mířící na chlapíka, kterému začíná natékat oko mě zastaví. Chtěl bych zasáhnout, rve se to ve mně, ale nemusím! Dívám se na ní a cítím, že tuhle ženu, kterou znám sotva pár týdnů miluji. V tenhle okamžik mnou prošel elektrický zkrat. Chlap vedle mě uvolní sevřené pěsti a couvne. Kývne hlavou a otočí se k odchodu, podívá se na mě jako… ne jako, podívá se na mě zpráskaný pes.
„A ty tu chceš co?“
Zmateně se podívám z odcházejícího chlapa na ni.
Políbit tě.
Jsem mimo realitu, ona je silná, sebevědomá, nádherná.
Na mou odpověď nečeká, protočí očima a odchází do svého pokoje a zavře mi dveře před očima. Taju jako zmrzlina na poušti. Michail mi dal za úkol stát za ní a vyřešit to co jí není hodno, dohlédnout na to, aby byla v pořádku. Má tu pověst všetečné slečny, co se vrtá ve všem, do čeho jí nic není. Je to pomyslný štít rodiny, co se hrabe ve skrytých problémech a hrozbách. Ona je … dokonalá. Dlaní se zapřu do dveří a chvíli tam stojím s úsměvem idiota.
Mám jí stát po boku a řešit za ní chlapy, co by si na ní chtěli vyskočit, ale ona to nepotřebuje. Připadám si zbytečný, nebudu stát po jejím boku!
Budu stát za ní, budu jejím opěrným bodem, její odrazovou plochou. V ten okamžik jsem se do ní zamiloval a věděl, že budu jejím otrokem, jejím stínem.

Nezvaný host:

Stála proti němu, s květinami v jedné ruce a koženou taškou v druhé.
”Mám dojem slečno Vallentino, že ten váš čumáček opět byl někde kde ho nebylo třeba.”
Řekl muž a z kapsy vyndal menší nožík s dlouhou a tenkou čepelí. Zdálo by se jako by to byl nůž na dopisy.
”Ty prachy nám patří, nemáte ani vy ani váš otec právo se domáhat peněz za ochranu.”
Poslední slovo zdůrazní a rozesměje se.

Ještě před chvílí mi Vinetia řekla, abych se držel dál, že nepotřebuje nějakého poskoka, který by běhal kolem jako psík. Nic jsem na to neřekl, jen jsem kývl hlavou a zapálil si. Čekal jsem před obchodem, když jsem zaslechl z boční uličky její jméno, které vypustil z úst nějaký chlapík.
Majitel květinářství Jefferson. Jeden z lidí, kteří nám platí, za to že je nikdo neokrade, neshoří mu podnik nebo i za to, že má klienty.

Vinetia vytáhne zbraň a namíří na něj. Věřím, že střílet nechce, ale vím, že pokud jí dá záminku, vystřelí.
Založím ruce do kapes a krátkými kroky jdu za záda muži, který jí vyhrožuje. Neslyšel mě a jen znovu udělal krok k ní. Vytáhnu ruce z kapes a pohlédnu přes jeho rameno Vinny do očí. Koukne na mě a kývne hlavou.
Chytím chlápka pod krkem a druhou rukou podržím tu ve které drží nůž a zkroutím mu ji za záda, pouští ho.
Vinetia uklidí svou zbraň a přejde k muži, který jí před chvílí vyhrožoval.
”Angelo, vysvětli pánovi, že dámy se v uličkách nepřepadávají a už vůbec se jim nevyhrožuje.”
Nepodívala se na něj a jen mi věnovala první úsměv. Chtěl jsem mu v tu chvíli zlomit vaz a položit jeho tlukoucí srdce k jejím nohám. Ale postačí jen pár zlomených žeber a prstů.
Ten den mě vzala na milost a druhý den mi dokonce řekla, kam jedeme a později i za kým a proč.
Byl jsem jí vždy nablízku, i ve chvílích kdy o tom nevěděla.

Její stín:

„Angelo?“
Kývnu hlavou a vytáhnu svou zbraň, podám jí ji do ruky a ona natáhne kohoutek, ruka se napne a hlaveň najde svůj cíl. Philips se na Vinetii dívá tím pohledem, který tak důvěrně znám. Je to povýšenecký pohled idiota, který nevěří, že vystřelí. Dokonce k ní udělá krok a usměje se.
”Na tohle nemá…”
Svou větu nedokončí.
Skloním svůj pohled a otřu si palcem spodní ret. Ruce poté vložím do kapes a s výstřelem vydechnu. Další výstřel nevyjde, spoušť se zasekla.
S chladným pohledem mi vrátí pistoli a když se otočí od chlapa s dírou v hlavě podívá se na mě.
„Proč se usmíváš?“
Uvědomím si, že mám opět na tváři úsměv idiota. Auto máme zaparkované u chodníku, měsíční paprsky projdou jejími vlasy a já díky paprskům zahlédnu muže, který se zbraní v ruce odkryje svou pozici. Nevěděli jsme o něm, musel tam být již před naší schůzkou s práskačem Philipsem, který se do rodiny vetřel jako výběrčí a několik týdnů donášel policii. Bohužel netušil, že policie hraje pro nás.
Se zbraní v ruce, kterou jsem chtěl uklidit rychle zamířím a vystřelím. V tu chvíli si nevzpomenu, že tahle zbraň už jednou selhala naštěstí kulka z hlavně vyjde.
Nevědomky Vinetii druhou rukou stáhnu k sobě a obejmu jí kolem pasu a přetočím za sebe. Chlápek co dosud dřepěl za popelnicemi stihne vystřelit též, kulka škrtne moje rameno ve chvíli kdy se po svém výstřelu stáčím k útočníkovi zády, abych Vinetii kryl svým tělem.
Hledím jí do očí. Vypadá v pořádku. Kulka, která mě škrábla se zaryje do dveří auta. Zavrčím a rychlým obratem se zbraní v ruce dojdu k muži, jenž se opovážil po ní vystřelit. Dalšími dvěma výstřely ho zasáhnu do krku a do míst kde má klíční kost.
Když se ohlédnu, abych ji znovu zkontroloval všimnu si, že stojí u auta a otevírá kufr.
Miluju tě!
Nepřemýšlí. Chladně otevře kufr, abychom po sobě uklidili.

Když vhodím tělo Philipse do bažiny sundám si zakrvácené sako a zmuchlám ho do kuličky a zahodím za těly obou potížistů. Vinetia přijde ke mně a kapesníkem mi ováže paži. Pohlédnu na ni a cítím, že neexistuje romantičtější chvíle než je právě tahle. Její chlad, suverenita rozbuší mé srdce jako už tolikrát předtím, kdy šla za stopou a já ji následoval, jen proto, abych odnesl pár těl do auta. Jen proto, abych byl její stín a nezanechal žádné stopy, které by vedly k ní.

Dárek:

”Pistole nevyřeší vždy vaše problémy a často když dojde ke krizové situaci nemáte ji u sebe, bohužel nože jsou nápadné a často je nelze použít. Něco, ale pro vás mám.”

Obrázek

Z tmavě hnědého dřeva jí dám do ruky Yawaran. Sedí krásně do její dlaně a hrot vykukuje za drobným malíčkem.
”Yawaran je v zásadě malá tyčka do dlaně, která při sevření v pěst přečnívá na obou koncích dlaně o několik centimetrů. Tyto přečnívající konce slouží k úderům a tlakům na citlivá místa.”
Řeknu jen a rozhlédnu se kolem sebe. Jsme na chodbě před jejím pokojem a já si uvědomil, že jsem uvnitř nikdy nebyl.
”Několik měsíců jsem žil mimo domov v čínské čtvrti. Bylo to jediné místo, kde jsem mohl být od otčíma daleko.”
Řeknu na vysvětlenou. A pak jen ukážu na dřevěnou tyčku v její dlani.
”Velkou výhodou Yawaranu je, že na rozdíl od zbraní bodných a sečných při použití nepřináší do konfliktu krev. Je to zbraň velmi skladná a lehká a nevyžaduje speciální pouzdro, takže není problém nosit ji neustále u sebe. Vejde se do kapsy u kalhot, saka – díky své velikosti ji lze dát takřka kamkoliv. Je velmi nenápadná, dá se v ruce dobře ukrýt a na první laický pohled nevypadá jako zbraň. Všechno výše řečené dělá z Yawaranu jednu z nejlepších zbraní pro civilní použití.”
Sevřu její dlaň a pousměji se.
”Až budete chtít mohu vám něco s ním ukázat.”
Za zády uslyším hlas Gwen, zavrtím hlavou a snažím se uklidnit, rychle se otočím k výtahu a odcházím, ještě na schodišti se otočím k jejím dveřím a s nadějí, že ji ještě uvidím, se usměju na zavřené dveře.
”Má ledová královna.”

 


 

… polibek pro hrdinu

(psáno jako dárek k narozeninám, aneb alternativní verze budoucnosti)



”Babiiii… řekni mi znovu jak to bylo když jste přijeli.”
Modrá očka děvčátka se rozzáří a ona se zachumlá pod deku.
”Beruško, vyprávím ti to každý den.”
Děvčátko koukne na brášku, který leží vedle ní a hraje si s ušima plyšového medvídka. Ona do něj šťouchne loktem a kluk se na ní zamračí ve smyslu co zase chce, že ho vyrušila z něčeho důležitého.
”Babííí… my to chceme slyšet ještě jednou.”
Doprošuje se a pohladí babičku po rameni.
”Babička byla ta nejkrásnější žena jakou jsem kdy viděl. A pořád je.”
Šedé vlasy muže ve dveřích dětského pokoje se pohnou a on je zpátky dozadu učeše prsty.
Děvčátko se pousměje a nadšeně se posadí a chytí babičku za ruku, té zrůžoví líce a věnuje svému muži milý a hřejivý úsměv.
”Od první chvíle kdy jsem ji viděl ve dveřích její ložnice a ona zrovna jednomu muži vrazila jednu na kokos, jsem ji miloval a věděl jsem, že chci být už jen s ní.”
Děvčátko vytřeští oči a podívá se na dědečka nevěřícně, probere to i vedle brášku, který se rozchechtá.
”Babi, ty jsi někoho bouchla?”
Babička se s drobnou výčitkou podívá na svého manžela.
”Bouchla, Lucarelli a jak.”
“A vrátil jí to ten chlap?”
“Ne, to víš že ne. Ona na něj totiž namířila ukazováčkem a udělala Ty Ty Ty!”

Rozesměje se děda a posadí se na postel proti babičce. Natáhne se k její ruce a vezme jí do svých. Jejich spojení je oba rozesměje. Babička nakloní hlavu a její oči zazáří při pohledu do jeho.
Ustřelila bych mu hlavu, kdyby to zkusil.
Pomyslela si babička Vinetia.
”A jak tě požádal o ruku babi?”
Usměje se děvčátko.
”Ne, řekni nám jak babička mlátila další padouchy.”
Řekne rychle klučík a posadí se na posteli.
”To je vlastně jeden příběh.”
Oba se nadšeně vyhoupnou na zadky a zapřou se do pelesti, přitáhnou si deky k bradě a obejmou svá skrčená kolena.
Babička se s otazníkem v očích dívá na dědu a ten ji jen chlácholivě pohladí po hřbetu ruky.
Tohle jim Angelo přeci nemůžeš vyprávět, jsou na to příliš malí.

”Tehdy jsme byli oba velice mladí a babička byla nekompromisní dcerou velkého a mocného obchodníka. A já jsem pracoval pro její rodinu a měl jsem za úkol nosit její nákupy, dovézt ji do restaurace a hlídat, aby se nikdo na ní nevytahoval.
Byly to těžké časy, hodně zlých lidí se snažilo vašeho pradědečka přesvědčit všemi různými způsoby, aby zanechal obchodu a odjel z města. Ale protože pradědeček Don Enrico byl tvrdý chlap a to babička zdědila po něm, rozhodl se, že …”
“Že všem nakope zadek.”

Děda se usměje a kývne, babička jen zavrtí hlavou.
”Ano Luco, i tak by se to dalo říct. Jenže pradědeček byl hodně chytrý chlap a věděl, že musí být chytřejší než ti co proti němu zbrojili. My s babičkou jsme tehdy byli v jednom domečku za městem, schovávali jsme se před padouchy. Věděli jsme, že mezi našimi lidmi je nějaká krysa, která práská nepřátelům a my museli přijít na to kdo to je, protože do té doby nás to stálo životy mnoho lidí i mnoho členů naší vlastní rodiny. Byli jsme v té chaloupce, když někdo prostřelil petrolejovou lampičku na zápraží.”
Dívenka vzala bráškovi medvídka a přitiskla si ho na hrudník a drtila ho ve svém objetí. Malý Lucarelli dá nohy do tureckého sedu a nadšeně pozoruje dědu.
Jsem ráda, že jsi vynechal tu pasáž, že jsme oba byli nazí a že to byla první noc, kdy jsme spolu byli. Byla jsem strašlivě nervózní a ty jsi byl tak roztomile nemotorný, když jsi mě svlékal.
Babiččiny myšlenky se rozutečou úplně jiným směrem než dědovo vyprávění.
”Babička vzala kýbl s vodou, přelila oheň v krbu a skryla se za knihovnu. Já jsem si dřepl vedle dveří, babička na mě koukala a jen jsme vyčkávali. Věděli jsme, že střelec nebude sám. A když další kulka prosvištěla kolem mojí hlavy skleněnou vitráží u okna. Stáhl jsem se k babičce za knihovnu a překontrolovali jsme kolik nám zbylo nábojů. Babička měla v bubínku tři a dva v kapse u kabátu. Já měl dva a šest v kalhotách.
Další kulka se zaryla do krbové římsy. Nemohli jsme tam takhle čekat až přijdou dovnitř a postřílí nás. Zatím co jsem se plazil ke dveřím, abych se rozbitým sklem v okně podíval ven kolik jich tam je, babička se přesunula k našim kabátům, aby vyndala kulky a doplnila je do bubínku.
Vykoukl jsem z okna a zahlédl dva střelce. Po jednom z nich jsem vystřelil. Když jsem se vracel do krytu za tlustou stěnu dřevěné roubenky, zaslechl jsem jen babičku jak říká ANO.”

Jeho vyprávění bylo poutavé a on každé slovo prožíval, jako by se tohle vše právě dělo. Chlapec bedlivě poslouchá a dívenka Alessia se zajíkne.
Asi bychom tu neseděli, kdybych ten prsten nevytáhla z tvé kapsy s kulkami pro které jsem tam šla. Předpokládám, že bych se vdala za ropného magnáta, jak se tehdy k té domluvě schylovalo.
”Nejprve jsem to nechápal, podíval jsem se na ní a hledal souvislosti s čímkoli. Ale ona tam jen dřepěla za židličkou a ládovala kulky do bubínku své zbraně. Zbytek kulek nasypala do kapsy svého svetříku a v tu chvíli jsem si toho všiml, na prstu měla prstýnek. Prstýnek, který jsem celé týdny nosil v kapse a doufal, že najdu odvahu ji požádat o ruku.”
Nenašel, drahoušku. Vzala bych si jiného a ty by si vstoupil do války v Evropě.
Děda se podívá na ruku babičce Vinetii a pohladí prstem kroužek na prsteníčku.
”Řekla ano, a ve mně se vše zastavilo. Chtěl jsem to udělat romanticky, s pugétem růží, na kolenou a třeba při dobré večeři. Ale ona věděla, že by čekala ještě hodně dlouho. Byla vždy statečnější než já. Když se na mě podívala, viděla jak jsem mimo. Jak jsem ztuhl a tak se jen zamračila a řekla…”
Podívá se babičce do očí a ta se usměje.
”Angelo Darmady, já si tě vezmu, ale teď už postřílej ty muže venku!”
Doplní jeho vyprávění babička a položí druhou ruku na ty jeho. Malá Alessia se usměje a oči se jí podlijí slzami dojetí. Bráška vedle ní ji vezme medvěda a pohlédne na dědu.
”Dědooo… a postřílel si je?”
Babička kývne hlavou a rozesměje se.
”Ano Luco, děda vzal zbytek nábojů, dokonce i moji zbraň a jako hrdina mi dal pusu a vyběhl před chatu a všechny postřílel.”
Děda zvedne její ruce a políbí je.
”A nic se mu nestalo?”
Zeptá se udiveně kluk a poposedne, aby byl u babičky blíže.
”Ne Luco, nic. Ani jeden průstřel, ani jediné škrábnutí.”
“A bála si se o něj?”
“Moc… konečně jsme mohli být spolu a on tam vyběhl sám, byla noc a oni měli výhodu okolního lesa a výhledu na jediný unik z chaty. Nestihla jsem ho varovat, a možná by mě v tu chvíli ani neslyšel.”

Děda zavře oči a opět políbí ruce babičce.
Děvče se pousměje.
”To ta pusa viď, ta mu dodala hrdinský schopnosti.”
“Ty jsi hloupá, už si slyšela někdy, že by pusa zrodila nějakého hrdinu?”

Oboří se na ní bráška a plácne jí medvědem po hlavě.
Babička vstane z postele a přikryje obě děti. Děda na ní počká u dveří.
”To, že si tam tehdy na té terase stál úplně nahý a já celou dobu sledovala to tvé rozkošné pozadí, jim řekneme až budou starší.”
Řekne dědovi šeptem babička, než vyjde na chodbu před ložnici.
Děda koukne na Alessii škvírou pootevřených dveří a šibalsky řekne.
”Už mnoho polibků milovaných žen učinilo z mužů hrdiny.”
Zhasne a zavře dveře.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vinetia Vallentino a Angelo Darmady
Kategorie: Flashbacky

Aurelia Giorgetti a Gregory Finnigan

 

… nevyřčené vyznání

 

Zvedl jsem ze země její šátek, který jí z hlavy odfoukl vítr.
”Děkuji pane, už jsem myslela, že se s ním neshledám.”
Řekla a natáhla ruku, aby si vzala svůj šátek z mých rukou. Černé prameny vlasů neposlušně poletovaly a hladily její tvář. Měla bílé šaty s květy slunečnice a já věděl, že mi tahle žena dokáže změnit život.
To co z ní vyzařovalo bylo přátelství a nekonečně milá povaha. Nebyl jsem schopen slova, jen jsem se usmál a její šál jí podal. Chtěl jsem její vlasy chytit a do dlaní vzít její tvář. Velké oči se na mě dívaly s vděkem a já tam stál jako pitomec a díval se jak odchází. Neotočila se a já nebyl schopen se pohnout, zhluboka jsem se nadechl a hlava se zamotala. Její dokonalá vůně, byla múzou všech básníků, předlohou malířů a příslibem štěstí.

Další a další rána jsem tam stál a doufal, že ji znovu uvidím.
Zády se opírám o strom jako každé ráno, zapálím si cigaretu a založím jednu ruku do kapsy. Její úsměv, její ladné pohyby, když zvedne jahodu z přepravky a přičichne k ní. Pousměju se také.
Chyba, jak rychle mi dojde včerejší večer, bolestivě stáhnu koutky zpět. Nateklý ret a rudá lícní kost se přihlásily o slovo v mimice. Znovu potáhnu z cigarety a pak ji zahodím. Odporný zlozvyk, ale z těch všech, které jsem měl, je tenhle ten nejmenší.
Je tu, nemůžu tomu uvěřit, tolik dní jsem na ni čekal a doufal, že ji třeba jen koutkem oka zahlédnu a teď je tu.
Odchází z jednoho krámku a jde po pobřežním mole, vykročím stejným směrem, kterým jde i ona. Černé husté vlasy spletené do copu zakryté pod šedým šátkem neposlušně vlají ve větru. Opět se mi ztrácí, nastupuje do drahého auta s řidičem a odjíždí.

Jsem jejím tichým společníkem už několik týdnů, kdy jsem ji prvně viděl a poprvé se jí dotkl, i když jen přes šátek a špičkou prstu, ta vůně která mě zmátla, zamlžila můj zrak, stále jí cítím.
Přistupuje k dalšímu stánku s květinami a její prsty hladí okvětní lístky kopretin. Přistoupím o pár kroků blíž. Naklání se a přivoní k orchidei, oči s dlouhými řasami přivře a já sleduji její rty, které se pootevřou a vzápětí se usměje. Když své oči otevře, květina jako by se ještě více rozevřela, jako by chtěla předčít její krásu.
Zabrán do její tváře nevšiml jsem si, že se k ní blíží mladý hoch a bere její kabelku a trhnutím jí strhává k zemi.
Několika rychlými kroky jsem u ní, snad bych jí ani nenechal dopadnout na špinavé prkna promenády. Držím jí v náručí a tisknu na svou hruď. Opět se mi zatočí hlava z její vůně. Když zvedne tvář a pohlédne na mě zmatena, co se vlastně stalo, zahlédnu jak se usměje.
”Já vaše kabelka… !”
Snažím se vzpamatovat a podívám se směrem, kam utíkal kluk s její taškou.
”Ne, nechte ho, zřejmě ji potřebuje více než já. Bylo tam jen pár drobných a kapesník.”
Těkám očima do míst, kde se mi ztratil hoch z dohledu a po ní. Její slova vnímám, ale nejsem schopen protestovat.
Dřepím a jí mám ve svém objetí, neuvědomuji si jak dlouho tohle sevření trvá do chvíle, než mě jakýsi muž chytne za klopu a strhne mě na zem. Druhý chytí ji a pomáhá jí vstát.
”Nechte ho, ten muž mi chtěl jen pomoci.”
Jsem odhodlán ty dva pohřbít zaživa, ale její ruka v bělostné rukavičce se natáhne ke mně a chce mi pomoci vstát.
”A teď jděte, dojeďte prosím domů pro mou druhou kabelku, mám ji v hale na stolku, ať můžu dokoupit zbytek surovin na večeři.”
Mluví klidně, její hlas je milý a přátelský.
”Mohu vás pozvat na kávu, alespoň tak bych oplatila vaši záchranu mých šatů?”
Dívám se na ni a nedokážu uvěřit, že mluví se mnou.
”Takže ano.”
Ona se jen rozhlédne a opět muže pobídne.
”Bude v támhleté kavárně, tento muž mi bude dělat doprovod a věřím, že než přijdete, jistě se mi nic nestane. Nemám pravdu, pane …”
Hlavou mi proběhne tisíce jmen a jen jednou to mé, které jsem nechtěl již nikdy vyslovit, ovšem nostalgie nebo snad hloupý cit mi nedovolil zbavit se všeho co by napovídalo můj původ. Ať už hodinky, nebo knoflíčky s mým monogramem.
”Cornel Hayword.”
Já řekl jsem pravdu, hlavou mi proběhne v tu chvíli tisíc vzpomínek, stovka chyb, které jsem s tímto jménem udělal.
Muži ji s nelibostí poslechnou a odchází, tedy jeden, druhý si stoupl o kus dál a stále nás sleduje, tedy mě.
Přecházíme ke kavárně, odsunu jí židli.
”Aurelia.”
Beru její ruku a políbím jí. Její jméno se mi v hlavě uchytí jako červ, stále jej slyším dokola, opakuji si ho a nedokážu přestat. Je to jméno hodné anděla.

Od toho dne jsem na ni čekal každé ráno. Mluvili jsme o všem možném, pomohl jsem jí nést košík s ovocem. Nikdy nedala najevo nic krom přátelství ani náznak toho, že by snad chovala jiné city než jako kamarádka. A já ji miloval od první chvíle co jsem ji potkal, chtěl jsem jí říct vše. Byla to první osoba, se kterou jsem se cítil skutečně svobodně.
”Jako dědic velkého dědictví jsem zdědil nejdříve pořádnou dávku arogance, můj otec je hrabě, na svůj titul velice hrdý, asi věřil, že budu jako on. Já ale měl jiné zájmy, alkohol, opojné látky a lov.”
Mluvím tiše, sleduji její ruce, které nabírají písek a mezi prsty jej prosévá zpět na pláž.
”Bohužel kombinace všeho… já zabil jsem někoho, na kom mi velice záleželo. Nebudu vám tvrdit, že nevím co se stalo. Pamatuji si vše do poslední vteřiny.”
Poslouchala a její pohled byl vědoucí, měl jsem dojem, že vše ví a to, že tu stále sedí a neutekla mě přimělo hovořit dál, chtěl jsem to někomu říci a ona byla jako anděl, měl jsem dojem, že jí můžu říct cokoliv.
”Vystřelil jsem a ona zemřela, držel jsem jí v náručí a až o několik hodin později, když jsem odcházel od domu jsem si uvědomil, co jsem udělal.”
Můj hlas je tichý, tak tichý, že přemýšlím zda mluvím vůbec k ní nebo k sobě. Podívá se na mě a já se vnitřně sypu jako ten písek mezi jejími prsty.
”Byla to moje malá sestřička, vždy ke mně vzhlížela a já se choval jako hlupák, byl jsem nezodpovědný, namachrovaný ubožák a zabil jsem jí. Zabil jsem jí, protože se mě bála, utíkala domů a já ji zabil protože jsem chtěl, aby zůstala se mnou.”
Její pohyby ustrnou, pohled se změní, ale nesoudí mě, jen se dívá a oči se jí zalijí slzami, ale nesteče ani jediná.
”Budete s tím žít po zbytek života Cornele, je mi líto vaší ztráty. Mladý život, který vyprchal vaším zapříčiněním budete muset splatit, bůh vám buď milostiv.”
Mluvila tak moudře a já v tu chvíli měl pocit, že kdybych zemřel, bylo by to právě to pravé boží milosrdenství.
”Aurelie, já vás…”
Položí mi prst na rty a zavrtí hlavou. Její rty se pousmějí a já jsem v tu chvíli úplně ztracen.

Od toho dne jsem ji neviděl, o co déle jsem ráno čekal až zahlédnu neposlušné černé prameny těch nejkrásnějších vlasů, o to déle jsem trávil večer v baru.
”Buldoku… co to s tebou sakra je?”
Odplivnu na zem ringu sliny smísené s krví a otřu si pusu do ruky. Nepromluvím, jen se ohlédnu po hostinském, který mi nabídl bydlení a stravu za pár zápasů a vyhazovače v hospodě, která se sotva dala považovat na úrovni.
”Vzadu je jistý muž, který by s tebou chtěl hovořit.”
Podívám se na něj a přimhouřím oči. Beru ručník a odcházím do kanclu, kde na mě čekal Gino Giorgetti.
Opět ji vidím, klečí u záhonků a v rukavicích drží hlínu s drobnou květinkou, kterou dává do připraveného důlku. Srdce se mi rozbuší a já mám chuť se k ní rozeběhnout, vzít ji do náruče a zatočit se s ní.
”Aurelie, dovol abych ti představil naši novou posilu. Gregory Finnigan. Bude bydlet vzadu v zahradním domku, je to výborný střelec a jeho pěstem jen tak nikdo neunikne.”
Jsem strašně zmatený, hledím na ni jak vstává a když mě uvidí, usměje se.
”Aurelia Giorgetti, těší mě.”
Řekne a podá mi ruku. Je to ona? Chvíli zaváhám, ale když chytím její ruku vím, že ne. Je to ona, nikdo jiný to být nemůže. Vůně, hlas, je to ona. Ale…
”Řekla bych, že už jsme se někde potkali, ale jste jen velmi podobný někomu, koho jsem nedávno poznala. Nicméně vítejte, můj manžel má dobrý nos na spolehlivé muže, věřím, že budete více než přínosem do řad mužů hlídajících naši rodinu a tím i dům.”
Aurelia stáhne ruku, políbí svého muže na tvář a opět se dá do práce na záhonku.
Srdce puklo a hlava se roztříštila na tisíc kousků. Je vdaná, proto nikdy nedala najevo, že by ke mně chovala city, nikoli proto, že by byla plachá.
Když se mi podaří od ní odpoutat pohled poupravím sako a jdu za chlapem jménem Calvin, který mi ukáže kde budu spát.


”Myslíš, že to byl dobrý nápad ho brát sem a ubytovat ho Aurelii pod nosem?”
Gino se opře o stůl v altánu.
”Příteli, nejde tu přeci o moji ženu. Věřím v její přátelství k tomu muži, ale jde o něj. Je zmatený a jistě s velice zlou minulostí. Aurelia mu naslouchala a když se stáhla z jejich ranních schůzek, věřím, že to bylo protože pochybovala o něm, nikoli o sobě. A pokud tomu tak skutečně je, jsem nucen mu tentokrát pomoci já.”
Luigi se dívá za mužem, kterého včera vyzvedli v baru Hunting dog a dovezli jej až domů.
”Nic o něm nevíš, nemá minulost, dokonce jméno si mu vymyslel, myslíš že je to moudrý nápad?”
Gino se pousměje a pohlédne na svoji ženu.
”Věří mu ona, ani na okamžik nezaváhala když jsem jí ho představil, neucukla, podala mu ruku. Věří-li mu Aurelie, věřím mu i já. Jistě se v něm skrývá mnoho hrůz a třeba nás i jeho minulost dostihne sama. Čekal na ni každé ráno, je vytrvalý. Není nezdvořilý, jeho vychování a způsoby jsou na vysoké úrovni. Věděl, že s ní chodí ochranka a ani tak neustoupil. Má-li být ohrožením, tak zde, kde na něj vidím. Luigi, přemýšlíš příliš přízemně. Kdo je lepším ochráncem ženy, než muž, jenž se do ní zamiloval.”

 

Hunting dog … vstup a budeš zapomenut 

(očima Dona Gina Giorgetti)

 

Dusivá přikrývka mlhy svírá temné uličky New Orleans, stěží jí proniká slabé světlo lamp. Za nocí jako je tato se ztrácí veškeré pozlátko a loutková hra. Když se uličkami plíží mlha, tma a ticho, když je město zahaleno do vlastního mlžného rubáše, krvavá temnota vyrazí do ulic a vyhrne si rukávy. Muži, kteří ve dne mluví s milými úsměvy a jednají s vybraným chováním, dnes v noci si myjí ruce od krve a zbavují se tlejících těl.
V takovouto půlnoc jsou si všichni muži rovni, počínaje váženými občany a konče nemilosrdnými zabijáky. Nejsou snad v tomto městě tak často jedno a totéž?
Do ticha temnoty zní troje kroky. Jeden muž kráčí, dva po boku, pod těžkými kabáty se rýsují samopaly, italské Beretty. Mihnou se mlhou, na moment ozáří blikavé světlo jejich tváře. Muži tvrdí, zvyklí prát se o své místo.
Jejich kroky ustanou. Nenápadné dveře jsou nic neříkající, není to místo kam by kdokoliv vkročil náhodou.

Dveře se otevírají, tabákový kouř se vyvalí ven, šklebící se Dog otevírá dveře, vítá vzácného hosta. Vkročí dovnitř, rozepínaje kabát a sundavaje klobouk dojde k soukromému sezení.
U baru tiše nasává policejní inspektor, odznak nemá a dnes v noci by ho nevytáhl ani kdyby ho měl. Nepřišel zatýkat. Přišel pít. Proto sem lidé chodí, do baru Hunting Dog. Pít. Odpočinout si. Na jediný moment skutečně zavřít oči. Zapomenout.
S chmurným výrazem na tváři ale unaveným úsměvem připije senátor na zdraví nájemnému vrahu. Tady se není čeho bát. Jediný, kdo tu umře, je ten hlupák, co zbytečně vytáhl kvér.
Jak by se tady ale vzal? Na tohle místo chodí jen lidé, co přežili dost dlouho. Lidé zkušení a zkoušení.
Nejzarytější nepřátelé zde zapomínají na své sváry, jen na jediný okamžik.
Místo, kde vládne chmurná soudržnost, ta, která se do rána vytratí, ale dokud noc žije, je tu. Tito silní a mocní mužové zde v tichu uprostřed modravého kouře sledují brutalitu boxerského ringu. Šéfredaktor si sice právě vsadil, žádné výsledky ale v novinách nikdy nebudou, jako nic z toho co se děje v téhle staré nalévárně.
Není to azyl. Není to úkryt. Je to místo vytržené, uzavřené a samo pro sebe. Kdyby krachla New Yorská burza, bude tady sedět bankéř, při další válce dá si tu panáka generál, snad dokonce i kněz posedává na starých ošoupaných stoličkách.

Příchozí sedá si do boxu a tiše si zapaluje kubánský doutník. Přes klobouk a sklenici vína pohlíží na ring, který se ztrácí v kouři. Spatřuje tam poprvé muže, o kterém mnoho slyšel. Zvrácená minulost, přítomnost je sebezničení. Ale budoucnost? Budoucnost je v těchto rukou, stejně jako doutník. Dva ostří hoši přehlíží unavené pijáky, bez zájmu, bez obav.
Tyto Italy zná jen Dog a jejich Don. Nejde tu o autoritu a bezpečí, přece si sám nebude chodit pro alkohol…
A navíc, občas je třeba zavolat nadějného ale ztraceného muže…

V těchto přestárlých zdech se v alkoholu utápí historie. Tady se v hlavách mocných rodí nápady a zapomínají tragédie, srovnávají se tu unavené mozky.
The Hunting Dog. Nejtemnější zákoutí temného New Orleans.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Aurelia Giorgetti a Gregory Finnigan
Kategorie: Flashbacky

Gina Giorgetti a Vito Santiago

Granát s pojistkou  /  Dárek k narozeninám

 

… granát s pojistkou

(psáno očima Luigiho Dalesy)

 

”Jak myslíš někoho vhodného?”
Zeptal jsem se a nad šachovým stolkem jsem upil trochu whisky. Je podvečer před svátkem svatého Patrika, my sice tohle neslavíme, ale je jasné že ve městě bude živo. Pro jistotu jsem stáhl všechny lidi z města, nemusí dojít ke zbytečným šarvátkám.
Místnost je příjemně pohlcená do oparu z doutníků.
”Táhnu pěšcem.”
Gino se na mě podívá a já z jeho pohledu přesně vidím, že jsem udělal chybu. Potáhne z doutníku a zadívá se na kostičkovou hrací plochu.
”Luigi, znáš ji stejně jako já, musí to být někdo kdo se s ní bude hádat, kdo ji dokáže argumentovat na vše co řekne.”
Jo tomuhle je třeba se zasmát. Ušklíbnu se a pozvednu sklenku.
”Je tohle dobrá whisky?”
Gino se zatváří trošku nechápavě a kývne.
”Máš něco co by si proti tý whisky řekl?”
Gino se na mě kouká a nakrčí čelo, že čeká kam tím směřuji.
”Dáš si další?”
Narovná se na křesle a natočí hlavu ke straně.
”To je tvoje dcera, nemůžeš říct nic co by ji donutilo přestat být dobrou.”
Gino se začne smát. Vypije skleničku a položí ji na stolek.
”Luigi, mluvíš o Gině.”
Zvedne ukazovák a zamává mi s ním před obličejem.
”Dobře, tak ze všech chlapů co by přišli před tím vhod si výběr zúžil na jediného.”
Gino se zvedne, dolije do sklenky whisku a pak nalije i mně. Než si sedne, udělá tah dámou. Dívám se na jeho tah a bez přemýšlení znovu pohnu pěšcem.
”Řekni mi o něm něco.”
Blbeček, který by rád práci, dokonce mě i sám vyhledal, ale po půl hodině jsem ho chtěl vyrazit a po patnáctém „proč“ mu strčit do krku lahev a dívat se. jak se dusí.
Jsem trpělivý, jsem vstřícný, jsem otevřený člověk, ale někdy… někdy prostě potkáte někoho, kdo vás dokáže rozhodit. Díváte se na něj a víte, že ten člověk vám změní život pokud mu dovolíte přistoupit blíž.
Měl jsem z něj dobrý pocit, usmíval se vtipkoval, byl cynický a já nevím proč jsem si právě teď na něj vzpomněl.
”Voják, před měsícem přijel z Francie, myslím, že pro naši věc je ten nejlepší.”
Gino udělá další tah a zapře se do křesla, jeho oči jako vždy pohlédnou ke stropu. Je pozdě večer a nad námi se rozezní napouštění vany. Tiché volání Aurelie, že je už čas. Pousměji se, jejich vztah a její péče o něj se mi vždy velice líbila, měl jsem tu holku skutečně rád, tedy mám.
Don musí být vyspalý a už má také svoje roky, i když mě nikdy nepřestane překvapovat svým temperamentem. Ale to je prostě Italská krev.
”Jde o mojí dceru a moc dobře vím jaká dokáže být, a právě proto, že ji nemohu stále říkat ne a nechat ji za dveřmi po zbytek života, potřebuji někoho, kdo jí…”
Odmlčí se, jako by hledal správné slovo.
”Ohlídá?”
Gino zavrtí hlavou, vypije svoji sklenku kterou odloží na pracovní stůl. Zapne si sako a udělá několik kroků ke dveřím.
”Někoho, kdo jí bude stačit.”
Přikývnu, lépe bych to neřekl. A dojde mi celý význam téhle situace, a já blázen si myslel, že ji chce hlídat, nehledal ochranku, hledal parťáka.
”Sežeň toho muže a seznam ho se situací.”
Ode dveří se otočí a jen zvedne ruku.
”Jasně, je mi to jasné.”
Oficiálně to bude její podřízený, neoficiálně má právo ji zpacifikovat, pokud by její rozhodnutí považoval za nerozumné, případně nebezpečné. Bude mít právo jí cokoli přikázat, zakázat s ohledem na její bezpečí.
Bude jejím druhým já a nespustí jí z očí, stane se jeho plynovým pedálem a on její spojkou. Každý dobrý řidič potřebuje dobrý vůz, aby spolu mohli vítězit. A věřím, že tihle dva jsou právě tou správnou kombinací pro medaile a poháry.
”Příteli, šach mat.”
Řekne Gino a s úsměvem odchází ze své pracovny.

Garáží proletí poklice od auta a za ní šroubovák, zvednu se ze země kde jsem hledal náboje co se mi skutálely ze stolu.
Vito se zarazí, jeho pochodování z místa na místo a zaťaté pěsti mi říkají, že něco není v pořádku. Stojí na místě a dívá se na mě. Jeho oči žhnou. Zvednu jedno obočí a tím se ho ptám co se stalo.
”Ona je šílená! Pane, já nemůžu s někým takovým pracovat. Je tvrdohlavá a myslí si, že má odpověď na vše. Já se z ní zblázním. Ona naprosto nic nerespektuje.Dneska vystřelila chlapovi pod nohy, aby jí řekl kam odvezly ty stoly, chtěla zasáhnou minci, kterou tam hodil, aby si šla koupit nějaké šminky a neotravovala ho.”
Dám kulky do kapsy a bokem se zapřu o auto.
”Jo dobře, možná to byla moje chyba, řekl jsem jí, že netrefí ani náklaďák, ale ona mi furt něco potřebuje dokazovat. Je to štěkna, furt mi musí dokazovat, že nemám pravdu. Furt mi musí oponovat.”
Opět začal pochodovat a já ho jen sleduji.
”Viděl jste jak řídí? Kurva viděl jste jí jezdit autem?”
Kopne do kanystru, který je naštěstí prázdný, ale právě proto odletí o kousek dál a rána kterou způsobí, když narazí na železnou nohu ponku, je opravdu nepříjemná.
”Já… ona je blázen. Nemůžu s ní pracovat, to je jako hlídat odjištěný granát!”
Vito zařve a pak si dřepne na bobek a sebere jeden z nábojů, který se zakutálel až k němu.
”Trefila tu minci?”
Vito se zmateně na mě podívá.
”Cože?”
Dívám se na něj a čekám jestli mi odpoví. On se jen zamračí a sáhne si do kapsy ze které vyndá stříbrnou minci, má ji v prstech a prohlíží si ji.
”Ano, stála od něj necelých pět metrů.”
Jeho hlas se uklidnil a já měl pocit, že v jeho hlase najednou slyším úžas. Usmál jsem se a než jsem stihl cokoli říct, Vito se postavil a odešel k vratům garáže.
”Kdyby se po mně sháněla slečna Gina Giorgetti, přijdu za hodinu, musím se jít domů převléknout.”
Hodí minci s otlačeninou od kulky a když jí chytí, vloží si jí zpět do kapsy. Zavrtím hlavou a kulky začnu vkládat do bubínku revolveru.
Prásknutí dveří mě celkem vyděsí a kulky se opět rozlétnou po zemi. Vzdávám to, narovnám se a podívám se ke dveřím.
”Je tady?”
Pohlédnu na Ginu a trochu se nechápavě zamračím.
”Ten klaun, ten budižkničemu. Jak jste mě sakra mohli dát do rukou takového idiota?”
Zavrtí hlavou a projde garáží do míst, kde jsou kulky, dřepne si a začne je sbírat.
”Strýčku, on furt něco mele a víš co je horší? Myslí si, že má pravdu! Sakra z jakého světa ten kretén je, že si myslí, že mě může neustále poučovat?”
Další kulku dá do dlaně a pak se na mě podívá.
”Víš co dneska udělal? Seřval mě, že jsem vystřelila po idiotovi co si ze mě utahoval a pak mě ponížil tím, že mu dal do držky a to není poprvé. A přestal až když jsem mu to nařídila, on by je jinak zabil.”
Zavrtí hlavou a zlostně sáhne po další kulce, sehnu se také a pomáhám jí sbírat další.
”On je úplně mimo, furt si mě dobírá, on tu hubu nikdy nezavře a na každé moje A on musí říct B.”
Kulky které sebrala položí do prázdné plechovky na stole, já tam přisypu ty své a položím vedle toho i zbraň. Gina se na mě dívá a je jí pohladím po rameni.
”Víš proč ty muže zbil?”
Gina se nadechne a dřív než něco řekne, jen zavrtím hlavou.
”Posmívali se ti, nebrali tě vážně a to se ho dotklo. Dostali do držky ne proto, že bys neměla na to je zabít a vysvětlit jim to sama, ale protože on je tvůj podřízený a tím zvýšil tvůj význam mezi ostatními. Bránil svého šéfa. A přestal až když dostal rozkaz. A seřval tě v autě, když jste jeli domů, aby u toho nebyl nikdo jiný. Udělal to pouze mezi čtyřma očima.”
Gina naštvanou tvář mění za tvář dítěte, kterému rodiče vysvětlili proč se slunce schovává a ráno zase objevuje. Pohladil jsem jí po tváři když odcházela, viděl jsem jak se nadechuje.
”Za hodinu přijde, jel se převléknout.”
Gina se zamračí jako by nechápala jak vím na co se chce zeptat, ale jen potom kývne hlavou.
”Jo a holčičko, řiď prosím opatrněji.”
Gina se usměje a mrkne, odchází.

Granát s pojistkou, pomyslím si, když zahlédnu Vita jak nasedá do auta ke Gině a společně se závojem prachu odjíždí z brány.

 


 

… dárek k narozeninám

(20.8.1919 New Orleans)


”Co to máš?”
Zeptá se Cleto Vita, který se už hodinu snaží zabalit krabici. Rezignovaně si sedne na dřevěnou židličku a spustí ruce k zemi. Stuha na krabičce sklouzne po hladkém papíru a udělá několik hadů na dřevěné desce stolu.
Zakloní hlavu pohlédne do stropu a zakřičí.
”Chceš pomoct?”
Cleto stojí za ním a opírá se ramenem o rám dveří. V ruce drží jablko a odkrajuje měsíček po měsíčku a vkládá si je do úst.
Vito zakloní hlavu ještě o něco víc a první co zahlédne je hlava Ambrise, který si sedl hned za něj. Vito se lekne a za okamžik padá i se židlí dozadu rukou se snaží zachytit stolu, ale místo toho chytí mašli a s napohled krásným obloukem dopadne na záda a mašle mu zakryje obličej.

Cleto klidně stojí ve dveřích.
”Asi ne!”
Řekne s úšklebkem. Vito otevře oči a vidí nad svým obličejem hlavu Ambrise, který otevře pusu vyplázne jazyk a v horkém srpnovém dni začne rychleji dýchat.
Vito leží pod ním a natočí hlavu ke straně.
”I ten pes se mi už směje!”
Cleto se usměje a odchází po několika krocích hvízdne a Ambris odchází.

Vito strhne mašli z obličeje a zahodí ji na zem, vedle sebe. Zhluboka se nadechne a snaží se posadit. Po chvíli se mu to podaří, podívá se na krabici na stole.
”Bez mašle, stejně to není její styl.”
Vito se postaví a vezme krabici, kterou schová do skříně kde má Aurelie a zahradník hrábě a lopaty na zahradu.

Jako každé ráno sedí u Gregoryho zahradního domku, před sebou má akáty jezírko a výhled na terasu, která je napojena na kuchyni. U stolu sedí Aurelia a Gino když přichází Maria a Gina. Vito si vloží stéblo trávy do úst a pohladí Sanctise po hlavě. 
”Sluší jí to, co říkáš?”
“Všiml sis, že nosí kalhoty?”
“Ale sluší jí to!”
“A má kožené boty s tkaničkama.”
“Tak se přiznej, že se ti líbí!”
“Jasně Sanctisy, je pěkná a už mlč.”

Vito mluvil za psa, který se snažil chytit mouchu, která ho provokovala, už značně dlouhou dobu. 
Gina se posadila ke stolu a začala snídat a hovořit s otcem. Maria se rozhlédla, něco prohodila k přísedícím a pak proběhla kolem jezírka směrem k Vitovi. Sanctis se zvedl a šel jí přivítat. Dívka ho poplácala po krku a stoupla si před Vita.
”Už jsi to zabalil?”
Vito se opře lokty o vyšší schod a kousne do stébla trávy.
”Vážně si myslíš, že bych jí to měl dát?”
“Vito, je to krásný, doufám, že jsi si to nerozmyslel a máš to zabalené a ovázané mašlí.”
“No… víš já a mašle jsme se moc nepohodly.”

Maria se ušklíbne a posadí se vedle Vita.
”Musíš jí to dát, bude se jí to líbit.”
“Hodí mi to na hlavu.”

Odpoví ji Vito a zase se narovná a lokty opře do kolen, stéblo trávy roztrhá na několik kusů a hodí ho na zem.
”Přestaň mě rozčilovat, je to krásný.”
“Hmm!”

Maria ho plácne do zad.
”Už chápu proč Gina říká, že seš mezek.”
Vstane a odchází. Vito se náhle probírá a postaví se.
”Mezek? Jak jako mezek? Jako tak pěknej? Nebo nespoutanej?”
Nadšeně se vyptává a dožaduje se odpovědi.
”Blbej!”
Odpoví Maria a rozeběhne se zpět na terasu kde usedne s rodinou ke stolu a dá se do snídaně.

Odpoledne po obědě se celá rodina sejde v altánku a Marta přinese skleničky na víno, které nalije a všichni se ujmou své.
”Drahá dcero, dlouho jsem přemýšlel co ti dát k tvým narozeninám. Nebudu lhát, že jsem ti chtěl koupit šperky nebo šaty. Ale jako vždy mi Aurelia připoměla, že se mám řídit srdcem a tím jak tě znám, né co velí etiketa. A příručka dárky pro dospívající dcery.”
Všichni se usmějí a Aurelia se přivine ke Ginovi.
”Drahá Gino, jsi velmi chytré děvče s poněkud netradičními zájmy a ač jsem se snažila tvého otce přesvědčit, aby ti pořídil nějaké pěkné auto shodli jsme se na něčem jiném.”
Aurelia odloží skleničku a převezme od Marty krabici, kterou podá Gině.
Ta odloží krabici na stůl a rozbalí ji. Uvnitř jsou kalhoty z francouzké bavlny a dvě saka, která působí elegantně a žensky. Velmi povedený černý a tmavěmodrý kostýmek. Otec ji ještě dá krabičku ve které jsou diamantové naušnice.
”Kdyby si přeci jen chtěla být pravá dáma.”
Gina poděkuje otci a Aurelii a oba políbí.
”Co bych ti mohl dát asi já, vše nejlepší k narozeninám.”
Řekne Salvatore a předá Gině krabici, ve které je podpažní pouzdro z hnědé teletiny. 
”A teď já sestřičko.”
Rozesměje se Maria a podá ji malou krabičku s růžovou mašlí a s kreslenými květy. Gina rozbalí dárek a uvnitř je zlatý drobný řetízek s přívěskem andělského křídla.
”Druhé mám já…”
Odhalí pod dlouhými vlasy tentýž řetízek. Maria obejme Ginu a políbí jí na tvář.
”Gino, všechno už máš a co nemáš to si dokážeš získat sama. Je těžké ti vymýšlet dárky, nejsi povrchní, nejsi dámička a jsi hlavně moje sestra takže něco ti vymyslet byl fakt oříšek.”
Viktor se nakloní ke Gině a políbí ji na tvář. Předá ji krabičku a usměje se.
V krabičce jsou rukavice. Kožené rukavice z tmavé kůže, tepané a lesklé. Jsou štíhlé a drobné. Opravdu na ženskou ruku.

Všichni připijí Gině na zdraví a celý den stráví spolu poblíž altánu a jako rodina se smějí a vypráví si o Itálii. Marta byla jediná, která dala Gině krásné krémové šaty jako pro opravdovou slečnu. Marta měla radost a ostatní také, už proto, že tahle žena měla své přesné ideály o všech v rodině a Gina pro ní byla vždy princeznou.

Připozdívalo se, Gino s Aurelií odešli ze zahrady a Maria odhopkala spát. Salvatore odešel už před nějakou dobou prý někam do města a Gregory s ním. Viktor jel s Andreou za holkama.
Gina zůstala na zahradě sama. Nardis vesele aportoval klacek, který mu házela.
Najednou k ní přišel Sanctis a chytil ji za lem šátku, který měla přehozený přes ramena, protože jak slunce zacházelo, byla trochu zima.

”Co se děje, kam mě táhneš.”
Sanctis ji držel za šál a táhl na severní část zahrady. Zde byl jen jakýsi prázdný plácek s jednou lavičkou.
Když Gina přišla blíž k odpočívadlu. Sanctis ji pustil a ona před sebou uviděla malířský stojan a plátno. A na lavičce krabici s modrým papírem. Rozhlédla se a přišla k bedně, kterou rozdělala. Byla v ní paleta, štětce, barvy a uhlíky. Vše úhledně urovnané. Nožík na ořezávání tuhy.

Sanctis si vyskočí na lavici posadí se a vzorně sedí.
”Model je připravený.”
Zazní hlas za Giniinými zády, otočí se a vidí tam Vita, který má ruce v kapsách kalhot a dívá se na plátno.
”Jednou jsem tě viděl kreslit Ambrise tuhou na papír. Líbilo se mi jak jsi byla soustředěná.”
Vito se usměje a otočí se k odchodu.
”Vše nejlepší k narozeninám štěkno!”

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Gina Giorgetti a Vito Santiago
Kategorie: Flashbacky

Gwendoline Vallentino

 

… nádech

Maminka:

”Kde je maminka?”
Tmavovlasá holčička si oprašuje písek z chodidel na posledním schodu dvojramenného schodiště, vedoucího z patra kde jsou ložnice a koupelna, do velké prostorné haly s velikými okny.
”Já jsem tvoje maminka, zlatíčko.”
Řekne Federicca a pohladí dívku po čelíčku na kterém má náplast.
”Tohle ti udělala teta Giorgia a teď je u pana doktora.”
Holčička se podívá na Federiccu a pak ukáže prstíkem na schody.
”Udělala jsem bác.”
Rozohní se když si vzpomene na to, co se stalo.
”Utíkala a udělala bác.”
Federicca chytne dívce ruku a stáhne ji k sobě.
”Teta tě shodila miláčku, ty za nic nemůžeš.”
Dívenka zavrtí hlavou, nakrčí čelo a zamračí se.
”Bebí, utíkala jsem dolů a udělala bác.”
Federicca se usměje a vezme do dlaní její tvář.
”Tatínek by se zlobil, že jsi utíkala. Teta tě shodila zlatíčko.”
Její slova jsou jako jed, děvče ví co znamená, že by se tatínek zlobil. Nečetl by večer pohádku a nepřišel by ji zlochtat a ještě by dostala vyhubováno.
”Motýýýl…”
Vyjekne Gwenny a rozeběhne se ke dveřím, do kterých vchází plavovlasá dívenka kolem devíti let.
”Gwenny neběhej, jinak si natlučeš a tatínek se bude zlobit.”
Gwen se zastaví a je jako opařená. Za Vinny stojí její otec ona se na něj podívá a zbledne.
”Neutíkala! Shodila mě.”
Otočí se k Federicce, která pohotově zareaguje a přijde k ní. Vezme ji do náruče a schoulí její tvář na své rameno.
”Neboj miláčku, ona už ti nikdy neublíží, nikdy.”
Dříve než dojde k dalším otázkám se Federicca otočí a odchází směrem ke kuchyni.

”Mohu vzít děti na oběd pane Vallentino?”
Zeptá se rusovlasá mladá žena, která se mine s Federiccou ve dveřích. Vymění si pohledy a Enelyse, chůva dětí, která za nepřítomnosti Giorgie nebo při slavnostních večerech dávala pozor na děti a hlídala je.
Enrico Vallentino kývne hlavou a Vinetia se trochu zmateně podívá.
”Kdo shodil Gwen ze schodů?”
Enelyse se otočí po Federicce a ta jí věnuje pouze vážnou tvář.
”Slečno Vinetie, prosím pojďte se mnou, polévka je již na stole.”
Ve dveřích do kuchyně se ještě Vinny otočí k otci.
”Kde je maminka?”
Enrico si rozepne kabát a odloží jej na křeslo u dveří.
”Nemocná.”
Řekne tiše a rychlým krokem vyjde ke své pracovně.

Kartáč projížděl tmavými vlasy a Gwen si hrála s obrázkem svaté Marie na řetízku.
”Od koho to máš?”
Zeptá se jí Vinny a vezme další pramen vlasů a pročeše ho kartáčem.
”Maminky.”
Poví dívenka a dál si prohlíží vyobrazení svaté.
”Maminka je nemocná, je v nemocnici Gwenny, nemohla ti to dát. Tak od koho to máš?”
“Maminky s tmavými vlasy.”
“To ale není ….”
“Vinetie, já to dodělám, jdi si lehnout.”

Přeruší jejich konverzaci Federicca a vejde do ložnice. Políbí Gwen na čelo a vezme ji do náruče, přenese ji do postele a zakryje dekou až po krk. Přes uličku mezi postelemi. Vinny se otočí na bok a nadechne se, že by ráda něco řekla, ale Federicca ji přeruší.
”Vinny, Giorgia je velice nemocná, a musí zůstat s lékaři delší dobu. Gwenny je velice malinká, aby vyrůstala bez maminky a určitě nechceme, aby byla smutná.”
Federicca si sáhne na nos, který má přelepený širokou náplastí s buničinou. Pod očima má modrý odstín podlitiny s místy červené a fialové.
”Pomodleme se za Giorgii, bůh jí pomůže se uzdravit, uzdravit tělo i duši.”
Klekne si k posteli, sepne ruce a pronese modlitbu.
„Dřív, nežli k spánku ulehnu,
k Bohu své srdce pozvednu.
Buď věčně chválen, veleben
za vše, co dals mi tento den!
A jestli v čem jsem pochybil,
prosím Tě, bys mi odpustil.
Pak spokojeně mohu spát,
můj anděl bude u mne stát.
Maria, Boží Rodičko,
ó chraň mne, chraň mne Matičko!
A Ty, můj Kriste Ježíši,
můj Bože, dobro nejvyšší,
v Tvé rány sebe ukrývám,
pak šťastně, klidně usínám.
Amen.“

Poslední slovo zopakují i obě dívky a Federicca s polibkem odchází z ložnice.

 

Jateční tele:


Postupem času Gwen zapomněla, že ženě jménem Federicca kdy říkala teto. Stala se její matkou a pečovala o její dobro. Vinetia s Lucarellim hledali zázemí především jeden u druhého. Výchova Federiccy byla velmi úzkoprsá, každý den návštěva kostela, pravidelné zpovědi.
Doma ukončila každoroční večírky a věnovala všechen svůj čas bohu, pomoci ostatním a vedla k tomu i Gwen.
Věčné rozbroje mezi ní a Vincentem nikterak nepomáhaly utužování vztahu s Vinetií a Lucou. A tak se rozhodla, že veškerou energii zasvětí výchově svého dítěte, kterého se po porodu zřekla, protože se na ni nedokázala dívat, bylo to dítě zplozené v hříchu.
”Je to jen bastard!”
Promluví hlubokým hlasem děda Carlo a babička Helena vezme pětiletou brunetku na klín.
”Carlo, přestaň, je to naše vnučka a Enrico je náš syn a nám může být jedno s kým má děti. Federicca je dobrou matkou, chodí s nimi do kostela a děti jsou čisté a zdravé.”
“Zdraví není její zásluha, ale zásluha ženy, která je odnosila a muže, který je zplodil.”

Odfrkne Carlo a potáhne z doutníku. Helena pohladí Gwenny po vlasech a vloží jí do pusinky lžičku se šlehačkou.
Lucarelli o kousek dál sedí pod stromem a čte si nějakou knihu. Vinny s Vincentem přibíhají od potoku, kde chytali pstruhy.
”Federicca je dobrá matka.”
Řekne Helena jako fakt, bez prostoru na námitky a odhlédne na zmáčené děti.
”Vinetie Vallentino! Takhle se nechová mladá slečna, okamžitě se převlékni!”
Carlo se usměje, ovšem jak se na něj Helena podívá, svůj úsměv skryje.
Všichni věděli, že Gwen nepatří mezi dědovi oblíbence a možná proto mezi babičky Heleny ano.
”Když je špatná kráva, nikdy nebude mít dobrá telata ať je býk sebelepší.”
“Přirovnáváš naše vnoučata k telatům?”

Obořila se na svého muže a dál krmila Gwen. Don Carlo vstal a přešel k její židličce, položil jí ruku na rameno a tišeji promluvil.
”Ne Heleno, říkám jen to, že Vinetia se celé dopoledne do půli těla ráchala ve studeném potoce a chytala ryby. A říkám ti, že ona zítra vstane a poběží tam zas a další den zas. Lucarelli si jezdí půjčovat knihy do našeho domu a Vincent střílí líp než všichni muži, kteří pro mě pracují.”
Projde jí za zády a o několik kroků dál se na ni otočí a prohlédne si Gwenny.
”Tele, které přijde o dojnou krávu a ta je nahrazena jatečním neužitečným kusem, je tele na porážku.”
“Carlo, přestaň! Je naše.”
“Neurážel jsem ji, ale ji…”

Don Carlo se podívá na přicházející Federiccu v tmavošedých šatech až ke kotníkům a béžovým šátkem na hlavě.
Helena věděla, oč Carlovi jde. Federicca dusila Gwenny. Svazovala ji pravidly a náboženstvím. Nesměla nic.
”Je čas Gwenny, pojď!”
“Kam jdete?”
“Do kostela, otec Matyáš na nás už čeká.”
“Budete letos pořádat slavnost ke dni narození Enrica?”

Změní téma Helena a poupraví klobouček na svých havraních vlasech.
”Ano, v úzkém rodinném kruhu, pokud chcete přijeďte, Enrico bude jistě rád, hodně pracuje, kolikrát nepřijde domů celou noc.”
Don Carlo s úšklebkem a pohledem na Federiccu jen zabrblá něco o tom, že se nediví a odchází za Enricem, aby pohovořili o obchodě.
Helena byla její odpovědí zklamaná, dny kdy rodinu reprezentovaly dokonalé večírky pod vedením Giorgie, jsou definitivně pryč.

 

Poznamenaná nevěsta:


Gwen se rozeběhla ke dveřím otcovi pracovny, ale než do ní vešla zaslechla, že se otec zrovna s někým baví.
”Neplacená chůva.”
“Co se tehdy stalo?”
“Já už ani nevím, ty ženské jsou buď bláznivé, nebo šílené.”

Otcův hlas zazní místností a skrze pootevřené dveře. Muž který se otce ptal, má hlubší hlas a s tvrdým přízvukem.
”Nepoznal jsem Loretu, ani tu další, ale když vidím Federiccu, myslel jsem, že máš lepší vkus.”
“Kamaráde, Federicca se hodně změnila. To kouzlo, které měla když tu byla Giorgia, se prostě vytratilo. Až odjedu. provedu nějaké personální změny.”

Místností se rozezní zvučný smích, a než Gwen stihne zaklepat, vyjde z místnosti vysoký, statný muž. Dveře, které otevře kovovou hranou ostění narazí Gwen na čelist pár centimetrů od ušního lalůčku.
Michail rychle zareaguje a dívce na tvář přiloží kapesník s červeným tulipánem.
”Za dveřmi se neposlouchá.”
Řekne tiše, když se v podřepu zadívá Gwen do očí. Usměje se a pak na ní mrkne.
Enrico vyjde z kanceláře a hledí na svou dceru, už se nadechuje ke slovům hany, ale Michail se zasměje.
”Jsem jako slon, buďme rádi, že jsem ti nezlomil ruku, když si chtěla zaklepat.”
Odtáhne kapesník, který je od krve.
”Bude tam jizvička, ne moc velká, ale chytila jste to rovnou na kost, slečno. Asi jsem si vás poznačil. Třeba mi tě jednou otec dá za ženu protože tě nikdo s tím nebude chtít.”
Gwen se zamračí a s drzým úsměvem na Michaila vyplázne jazyk a rychle vyběhne po schodech do patra.
”Vůbec nebrečela, viděl si to?”
“To byla Gwen, je to lvice, taková malá šelma. Má tolik kuráže, že jsem si jist, že budu mnohokrát před rozhodnutím jestli zastřelím jí nebo sebe.”

Oba se rozesmějí a Michail se ve dveřích z domu ještě otočí na Gwenny, která sedí na schodech a mrkne na ni. Ona se jen rozhihňá a pak uteče do svého pokoje.

 

Amerika – nádech svobody:


”Amerika je začátek pro nás všechny Gwendolíno, a já bych si moc přála, aby si šla se mnou a sloužila bohu. Je tam výborná katolická škola.”
Gwen pohladí matku a připne ji před zrcadlem zlatý křížek.
”Matko, neboj se o mě. Já nemohu odejít, o tebe se stará bůh, ale otec, Vinny, Luca, Vincent, kdo se postará o ně?”
Federicca se otočí na židličce a chytne svou dceru za ruce.
”Bůh, stará se o nás všechny bez rozdílu, i o ty, kteří v jeho existenci nevěří.”
Gwen zavrtí hlavou a nahne s k matce.
”Já v boha věřím, Vinetia také, Luca si o tom jistě něco přečte a Vincent s Otcem?”
“Gwendolíno, já udělala v životě hodně špatných věcí a každý večer se modlím o odpuštění. Provinila jsem se na druhých, na těch, kteří se provinili na mně. Udělala jsem vše pro tebe. Proto, aby tě bůh mohl přijmout do nebeského království. Náš pán je milostiv, ale tvůj otec se musí začít modlit a prosit za odpuštění, dělá velmi špatné věci, to ďábel si pohrává s jeho myslí. Jsi silná a odoláš svodům hříšného života, ale zapřísahám tě, pojeď se mnou.”

Čím více Federicca naléhala, tím více Gwen ztrácela. Měla vždy svoji hlavu a život, který si pro ni matka představovala, byl jen stín člověka, kterým Gwen byla.
Vždy chtěla žít, být jako Lucca racionální se sto a jedním důvodem, proč bůh neexistuje. Být jako Vinny rozvážná, přemýšlivá. Jako Vincent, který drží svůj život ve vlastních rukách a boha má jen pro případ, že slovo kurva se v tu chvíli nehodí.
Víra ji opustila, a možná v ní také nikdy nebyla. Matka kolem ní stále chodila jako by potřebovala zachraňovat, pravdou je, že to ona zachránila jí už na samém začátku na který si jistě nepamatuje a ostatní to vytlačily jako špatnou vzpomínku.
Rozporuplné pocity, které tahle dívka v okolí vyvolává ji činí jedinečnou. Je ohněm v rodině, která má mnoho tajemství. Je vodou odplavující nepříjemná fakta z minulosti. Zemí na které může pevně stát Federicca a věřit, že bůh jí odpustil a vzduchem pro sebe samu. Silná jako hurikán a jemná jako vánek. Tisíc podob Gwen, která zažila ztrátu, opovržení, lásku. Ukázali jí několik cest, ona si vybrala svou.
”Přijedu za tebou co nejdříve. Mami, mám svou cestu, půjdu-li po té cestě sama nebo mě bude doprovázet bůh, nevím. Ale jsem si jistá, že se vším co mě čeká, si dokážu poradit.”
Federicca odjíždí a Gwenny se prvně nadechuje svobody.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Gwendoline Vallentino
Kategorie: Flashbacky

Carlo Vallentino 5.3.2017

… Don Carlo Vallentino

16931224_1250201405069660_678744003_o

”Done Vallentino.”
Řekne s úklonou než vyjde ze dveří, do kterých vstupuje žena s drdolem tmavých vlasů. V ruce má tác se stříbrnou konvičkou a dvěma porcelánovými šálky. Podívá se na svého manžela a s úctou a určitou pokorou se usměje, ovšem tak nějak smutně, soucitně.
”Těžký den, drahý?”
Její slova ho pohladí, vzhlédne k ní ze svého hnědého koženého křesla a vstane. Vypadá jako by ji viděl po dlouhé době poprvé. Poupraví si kravatu u krku a pomůže své ženě s tácem, ona mu opětuje úsměvem a otočí se, aby zavřela dveře.
”Trápí mě náš syn, Heleno.”
Ona zvedne konvičku a do šálku mu nalije kávu a poté i sobě. Carlo zvedne kleštičky na cukr a do jejího šálku dá jednu kostku. Vyčká, až se jeho žena posadí do křesla a teprve poté si sedne on.
”Luciano je ještě velice mladý, aby věděl jak správně jednat. Ač jsi mu nejlepším vzorem víš dobře, že muži potřebují své bouřlivé období.”
Její hlas je klidný, snaží se konejšit sebe nebo svého muže? Ať tak či onak, Carlo se na ní podívá a zavrtí hlavou.
”Já nemluvil o Lucianovi.”
Helena přimhouří oči a zdvihne levou rukou hrnek a pravou vzápětí podšálek. Přidrží si hrnek na moment u rtů a foukne do hladiny černé kávy, poté trochu upije.
”Co se stalo Carlo, něco s vnoučaty? Nebo Enrico má nějaký problém?”
“Heleno, to on je problém!”

Oboří se na ní a okamžitě si to uvědomí a natáhne ruku k její a palcem ji pohladí po hřbetu její ruky.
”Odvezl Giorgiu do ústavu pro chorobomyslné.”
Odloží čaj a s doširoka rozevřenýma očima se na něj tázavě podívá.
”Pokusila se o sebevraždu, může být ráda, že ji našli zavčas a ona stále žije.”
“Tomu nerozumím, proč to udělala, vždyť jsme za nimi před dvěma týdny byli a vše se zdálo v pořádku.”

Carlo se opře do křesla a zhluboka si vydechne.
”Heleno já nevím, doufal jsem, že ty jeho avantýry skončily když zemřela Loreta a budiž jí země lehká. Když se objevila Giorgia, měl jsem z toho dobrý pocit. Důležití lidé chodili na jejich večírky, na vánočním pohoštění tam bylo vždy více než sto lidí a vždy to bylo perfektní.Ale jak se zdá, nebylo.”
Helena opět upije čaje.
”Mělo nás varovat už to, že se nevzali. Kdo to kdy slyšel, aby spolu žili takhle jako dva neznámí lidé. Kolik nás stálo, aby dvojčata byla křtěná!”
Položí šálek kávy na stůl a malou stříbrnou lžičkou zamíchá, poté dvakrát klepne o hrneček a lžičku odloží na podšálek.
”Enrico jistě dobře ví co dělá, je to rozumný muž, pokud ji po tom incidentu odvezl do ústavu, měl k tomu jistě pádné důvody. Byla pro něj příliš temperamentní.”
“Heleno, řekl jsem, že mě trápí náš syn. Gwendolína není dcerou Giorgie.”

Helena si poposedne, avšak informaci, kterou jí manžel sdělil, přijme s ledovým klidem.
”Pokud si žena nedokáže uhlídat svého muže, pak musí přijmout následky, náš syn je možná trochu energický a má rád ženy, ale pokud mému chlapečkovi něco chybělo a nenašel to doma…”
“Jak tohle můžeš říct…!”

Zvedne se a přejde k oknu. Jeho hlas je tvrdý a nekompromisní.
”Právě proto, že je to náš syn, měl by dobře vědět kde je jeho místo a podle toho se také chovat. Pokud nectí svou ženu, je to muž bez úcty a tedy není hoden být …”
“Donem? To si chtěl říct? A ano, pokud nectí svou ženu, ale Giorgia nebyla jeho ženou.”
“Přijal jsem ji do naší rodiny, starala se o Vincenta po smrti Lorety jako o vlastního a teď vím, že se starala i o dalšího bastarda, kterého si Enrico udělal bůhví s kým.”
“Takhle o našich vnoučatech nemluv. A pokud jde o Giorgii, i tohle o něčem vypovídá. Starala se o cizí dítě, zatím co její muž se potěšil s někým jiným, pokud mu to tolerovala, pak má co zasloužila.”
“Heleno!!!”
“Carlo! Přestaň stále na něj nasazovat! Vždy si měl vysoké nároky na něj a teď mu chceš dát ještě za vinu, že se nějaká bláznivá ženská pokusí o sebevraždu? Co to bude příště? Jsi snad rozhodnut předat obchody Lucianovi?!”

Carlo dojde ke křeslu a posadí se. Hledí na svou ženu, která opět upije kávy.
”Samozřejmě, že ne, Luciano je příliš mladý, ještě se ani neusadil.”
Helena věděla, že tohle na manžela platí. Zde skutečně platilo, že žena je krkem, který otáčí mužem co by hlavou.
”Nemůžeš mu zasahovat do života, vychoval si ho nejlépe jak si jen mohl a myslím, že dobře. Má cit pro obchod, lidé ho respektují a i rodina. Riccardo by za něj dýchal, nevzpomínáš si kdo zachránil tvého bratra, aby se nezabil, když se stala ta tragedie?”
“Já vím, je to dobrý chlap, ale…”
“Carlo, mezi ním a tebou moc rozdílů není, je ti velice podobný a to víme oba dva.”

Podívá se jí do očí a v tu chvíli jako by ztratil všechny argumenty. Přesně věděl, nač jeho žena naráží a tak jen nasucho polkl a vzal si hrnek s kávou, ze kterého upil. Helena vstala a obešla svého muže. Položila mu ruce na ramena a několikrát mu promnula svaly.
”Nebuď na něj tak přísný, nevíš co se v jejich domě dělo. Zajedeme tam na pár dní a vezmeme děti k nám, pomůžou na vinohradu a Enrico bude mít čas si srovnat svůj osobní život. Prospěje to jemu, ale i tobě. Poslední dobou pracuješ příliš a zapomínáš, že Enrico je tvůj syn a ne obchodní partner či podřízený.”
Carlo zvedne ruku a položí jí na ruku své ženy. S tím, jak jsou si s Enricem podobní, se trefila do černého a jelikož ani on nemá úplně čistý rejstřík, jen kývne hlavou.
”Dobře. Jdi nám zabalit, zítra vyrazíme.”
Stáhne její ruku níž a políbí jí. Ona s úsměvem odchází z kanceláře.

Toho dne byl Carlo v kanceláři a dodělával papíry o příjmech a výdajích. Účetnictví si vždy vedl sám, říkal, že pokud jde o peníze v rodinném byznysu, musí to zůstat rodinným byznysem i na papíru.
”Done Vallentino, chtěl jste se mnou mluvit?”
Zeptá se muž středního věku, když za sebou zavře dveře Carlovi kanceláře.
”Ano André, posaď se.”
Pokyne mu rukou na židli před dřevěným stolem a muž poslechne a posadí se. Pod rozepnutým sakem se mu zhoupne revolver na pásku kalhot.
”Zajedeš do Rione Terra, je tam ústav pro chorobomyslné. Vyhledáš lékaře, který má v péči Giorgii de Maur a zjistíš všechny podrobnosti o jejím léčení a prostě vše.”
Muž kývne hlavou.
”Informace mi zavez k synovi do Ponticelli, budu tam celý víkend.”
Muž kývne hlavou a odejde.
Carlo si uvědomoval, že na svého syna měl skutečně vysoké nároky, hlavně proto, že nejmladší syn Luciano byl zbrklý a rváč, byl dobrý jako poskok pro obchod, aby rozbil hubu tamhletomu co neplatil, nebo tamtomu co chtěl kšeftovat mimo pole rodiny Vallentino, ale rozhodně s ním nemohl počítat jako se svým nástupcem. A Luisa je prostě slečna, mladá křehká žena, pro kterou našel vhodného manžela před lety a čeká jen až se jeho aktiva zvednou, aby mohlo dojít ke svatbě.
Avšak více než nedostatky jeho nejmladších ho děsil fakt, jak moc je mu Enrico podobný. Alkohol, jistý druh arogance, ženy, obchod. Byli jako přes kopírák, možná skutečně neměl štěstí na ženy. Helena mu několik nevěr přehlédla, na spoustu nepřišla a jednu dokonce sama vyřešila. Věděl, že je pro něj tou pravou. Porodila mu tři děti, o dům pečuje řádně a jako správná žena prezentuje svého muže tak, kam on by se nedostal. Jsou skvělý pár a i když nechce, musí s ní trochu souhlasit. Přesto, že Enrico nedělá čest rodině jako řádný muž, obchodník je zdatný. Když poznal Giorgiu věřil, že svým elánem a typickým Italským temperamentem přivede Enrica do latě. Ale jak vidno, nestalo se. Musel si přiznat, že narozdíl od své ženy, Giorgiu vnímal jinak, snad ji měl dokonce i rád. Byla příkladnou matkou, hostitelkou a v jeho očích i manželkou. Bohužel si ale musel připustit, že na to koukal jen ze svého pohledu z vnější.

Informace od poslíčka, který dojel do ústavu byly víceméně shodné s tím, co se dozvěděli od svého syna.
”Giorgia měla hysterický záchvat, ve kterém napadla Gwen a shodila jí ze schodů, poté si podřezala zápěstí ve vaně. Lékař říkal, že je maniodepresivní a její chování by se už jen stupňovalo ve větší agresi.”
S tímhle Helena uzavřela kapitolu Giorgie. Carlo to však nadále nechal otevřené, byl příliš podezíravý když viděl, jak se s dětmi loučila žena jménem Federicca, když jeli k babičce a dědovi na pár dní. A tak jako znal sebe věděl, že mu Enrico neřekl celou pravdu.
Matka Enrica zbožňovala a tak fakt, že by mu kdokoli ublížil, nesla špatně. Zprávy, které každý měsíc posílal André Donu Carlovi poupravovala, aby se na Giorgiu co nejrychleji zapomnělo. Tedy i to, že porodila syna. Domnívala se, že pokud o něj Enrico nejeví zájem je si jist, že otcem není, tak co by měl jejího muže zajímat kdejaký bastard.
Postupem času zpráv o Giorgii ubývalo. Otec s Enricem vycházel nadále jako Šéf s podřízeným. Nesouhlasil s jeho vedením své rodiny, s vedením dětí k rozhodování sama o sobě. Viděl jen, že Vincent je chlap co prohání sukně a obsahy lahví alkoholu. Vinetii, která je stále svobodná bez výhledu na výhodný sňatek, který by upevnil jejich postavení, Lucarelliho, který byl pro něj nejmenším zklamáním, až na jeho nezájem založit si rodinu a více se zapojit do práce mafie. Gwen byla největším kamenem úrazu. Věděl, že je to bastard, dítě ženy, kterou opovrhoval, šedá myš, jak jí říkal. Ale to by se dalo říci i o dvojčatech, nicméně Giorgia byla osobnost.

Když Enrico s rodinou odjel za moře, Carlo to nesl špatně, svého syna vždy respektoval a čím starší byli, tím si byl více jist, že bude lepší Don než on sám. Nicméně okolnosti, které se valily na Itálii nevypadaly nijak příznivě, takže po nějaké době vyslal za velkou louži i Riccarda a Luisu, s úmyslem je ochránit před tím, co má přijít.
V době kdy odjeli, si Carlo vzpomněl opět na Giorgii, Helena se se zbytkem rodiny přestěhovala do domu Enrica, kde se cítili bezpečněji. Při stěhování našel Carlo v dokumentech zprávy z léčebny, které Helena neopatrně skryla a po čase na ně i zapomněla.
Z jejich obsahu se nejen dozvěděl o tom, že lékař naznal, že Giorgia není nemocná, ale také že porodila zdravého syna.
”Dobrý den, Giorgie.”
Řekne tiše ženě, kterou doktor označil jako Giorgii de Maur. Seděla na lavičce v parku v šedých šatech a v prstech drolila kousek chleba, který sypala menším ptáčkům. Její dlouhá plavá hříva připomínala závěsy smutných oken, za nimiž je chmurná mlha a mrholí.
”Já jsem …”
”Don Carlo Vallentino.”
Dopověděla jeho větu a natočila hlavu ke straně, po celou dobu hleděla před sebe na zem a nebylo ji vidět do tváře.
”Jsem skutečně rád, že si na mě vzpomínáte. Je to už opravdu dlouhá doba.”
Nervózně přešlápne a nakonec si sedne vedle ní.
”Já, Giorgie, přišel jsem si s vámi promluvit.”
Neřekla ani slovo, jen narovnala hlavu a posunula se na lavičce dozadu.
”Dítě, které jste zde porodila…”
Polkne, nikdy nebyl zvyklý chodit kolem horké kaše a nebude to měnit ani teď, i když jde o tak choulostivé téma.
”Co je s ním? Je živý? Máte ponětí kde je? A… kdo je jeho otcem?”
Giorgia si proplete prsty na klíně a zvedne hlavu. Bledý obličej, popraskané rty a kruhy pod očima. Tohle je sotva odrazem Giorgie, kterou Carlo znal. Pohlédl na její zápěstí a uviděl jizvy po řezných ranách.
”Giorgie, musím to vědět, proč si tohle udělala.”
Jeho hlas jednoznačně zvážní, Don domáhající se odpovědi, tuto roli nehrál už velice dlouho.
”Co se stalo?”
Giorgie se natočí k Donu Carlovi a její bleděmodré oči se na něj zahledí. Jsou prázdné.
”Proč jsem udělala tohle?”
Otočí ruce dlaněmi vzhůru a slunce dopadne na jizvy na zápěstích.
”Nebo proč jsem svého syna dala do opatrovnictví Vitovi Santiagovi?”
Carlo se na ní díval a přemýšlel, věděl že to jméno zná, ale nemohl si vzpomenout.
”Ricco je v pořádku, cítím, že je. Jeho boj o život, jeho narození musí mít větší význam.”
Carlo se zamračí, přemýšlí o jejích slovech a v tu chvíli mu snad i dojde kdo je Vito Santiago.
”Proč pro něj Enrico neposlal, proč nevyrůstal se svou rodinou?!”
Zvýší hlas a chytí Giorgii za ruku.
”Protože chtěl, je to hajzl, kterému jsem se už nehodila, tím méně jeho syn, který by mu navždy připomínal mě.”
“Počkej, já tomu nerozumím. Co se stalo!”
“Chtěl mě opustit, chtěl odejít s jinou ženou a nechat mě i děti bez otce a muže.”
“Proto si udělala tohle?”

Zvedne její ruku s důkazem jejího pokusu o sebevraždu výš. Giorgia se podívá na jizvu a vytrhne svou ruku z jeho.
”Jsi hloupější, než jsem si myslel. Nemohla si věřit tomu, že ti tohle Enrica udrží.”
“Chtěla jsem umřít, ne ho obměkčit.”

Carlo zavrtí hlavou, vyndá z kapsy doutník a zapálí jej.
”Giorgie, lékař říkal, že ústav se bude brzy stěhovat více do vnitrozemí a že kvůli nedostatku míst tě mohou propustit.”
Giorgia přimhouří oči a oči jako by změnily barvu.
”Můžu ti pomoc, ale chci aby si našla mého vnuka a dala mi o něm zprávu. Je to rodina! A až se to tu uklidní, rád bych ho poznal a postaral se o něj.”
Trvá nějakou chvíli, než Giorgia kývne hlavou a souhlasí s jeho návrhem.

Carlo byl spokojen, jeho plán vychovat nového následovníka pro Neapol se dal do běhu. Giorgia odjela do Ameriky, kam vedly kroky Vita a jeho rodiny. Zanedlouho Giorgia psala Donu Carlovi, že syna našla. Jmenuje se Ricco Santiago, je zdravý. Vzhledem k vojenskému obsazení Itálie utichla i konverzace mezi nimi. Giorgia zřejmě už zapomněla na svůj slib Donu Carlovi a žila dál svým novým životem.

Válka skončila a pošty opět obnovily svou činnost. Don Carlo se svou ženou a její rodinou i nadále žili v domě Enrica Vallentina možná trochu skromněji, ale rozhodně živí.
”Done Carlo, mám pro vás nějaké listy z Ameriky.”
Don Carlo se zvedne od stolu, kolem kterého stojí muži, kteří zbyli z těch všech kdo pro něj pracovali. Omluví se přítomným a odejde na chodbu domu. Jeho žena Helena projde kolem a když si všimne dopisů, jen se zastaví a čeká co ji Carlo řekne. Ten zatím přejíždí stránku po stránce, dopisy od Riccarda ”Rodina se má dobře, obchody se daří, dej vědět jak vy tam, mám o vás strach.”, Enrica ”Otče, všichni jsme tu v pořádku, válka k nám nedošla a nikdo z našich se války za mořem neúčastnil. Co nejdříve napiš, zda jste všichni zdrávi.” , jeden od lékaře z ústavu, kde byla Giorgia ”Zasílám několik bodů z posledních měsíců léčení. Giorgia de Maur nejeví známky agresivity, chová se spíše pasivně, při každém sezení zmiňuje své děti, v jedné i jejich otce, ke kterému chová velkou zášť, v případě propuštění bych doporučoval zamezení kontaktu s E. Vallentinem, mohlo by dojít k opětovnému spuštění psychických problémů a projevy agrese…”(dále je psáno o jejích léčebných procesech, medikamentech jí aplikovaných a celkových projevech po dobu léčby v ústavu.), a několik pod kterým je podepsaný Ralf B. 1. ”Přijel Michail Petrov, stává se obchodním partnerem, vše bez komplikací.” 2. “Vše v pořádku.” 3. (datován před třemi měsíci) “Žena jménem Giorgia Greco z New Yorku skupuje pozemky na severovýchodě New Orleans, hoch jménem Ricco Santiago pracuje pro ni v New Yorku.” . Když dopisy dočte, předá Heleně dopisy od Enrica a zbytek vloží do kapsy saka.
”Až tu vše zařídím, pojedu na návštěvu za synem, André zjistěte možné odjezdy a případně se domluvte s nějakým kapitánem.”
Dá muži do ruky několik bankovek a ten kývne a odchází. Helena nechápavě kouká na svého manžela a zavrtí hlavou.
”Něco se stalo s Enricem? Carlo mluv!”
Don Carlo se na svou ženu podívá takovým pohledem, že jí je v tu chvíli líto, že se zeptala.
”Zatím ne! Ale mám tušení, že jeho život v bezpečí není. A máme na tom podíl oba dva. Ty, že si zatajila Enricova syna, který se narodil v ústavu a já, že jsem Giorgii pomohl odjet do Ameriky.”

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Carlo Vallentino
Kategorie: Flashbacky

Orsini d´Aragona

… trn v oku vévody Orsini

cesare-attolini-fall-winter-2015-2016-13

”Dámy a pánové, dnešní večer je výjimečný. Dovolte, abych přivítal našeho dnešního hostitele.
Muž v obleku s ceremoniářskou hůlkou v ruce klepne pod schody do podlahy.
”Lelio Nicholas Orsini d’Aragona vévoda z Gravina, ochránce Římský, Brigádní generál pěchoty a jízdní gardy Jeho Svatosti, rytíř řádu rytířů svatého Jana v Jeruzalémě, viceprezident Asociace italských jezdců pro službu ve Válce i v míru, rytíř Řádu zlaté ostruhy, čestný člen Řádu rytířů našeho Pána Ježíše Krista s manželkou Luisou Rignon, dcerou hraběte Edwarda a Marie Nicolis de Robilant hrabat z Robilanta Cereaglio.”
Potlesk se rozezněl po celém sále. Na vrcholu schodiště se zlatým zábradlím stál muž s černými vlasy i knírem v uniformě Palatinské gardy. Na hrudí zlatý kříž Kristova řádu a insignií řádu zlaté ostruhy.
Muž s knírkem stál jako by ho měli zrovna vyobrazit na plátno se zlatým rámem. Po jeho boku byla žena v tmavě modrých šatech. Usmívala se, ale byl to chladný úsměv pro společnost naškrobených panáků a přepudrovaných dámiček.
Tento ples byl událostí roku, dnes byla uvedena do společnosti dcera vévody a jeho ženy.
”Slečna Sveva Luisa Rignon Orsini d’Aragona v doprovodu bratra Fillipo Raimondo Orsini d’Aragona.”
Otec s matkou Svevi a Fillipa stojí pod schody a tleskají když schází jejich děti. Ona v růžových honosných šatech se vzácnými šperky, on v uniformě Italské jezdecké gardy.
A započne hned první tanec, kde Filllipo provede Svevu a tím je uvedena do společnosti a nabídky ke sňatku mohou přicházet.

”Tam si měla stát ty, mezi těmi všemi nápadníky a vlivnými lidmi.”
Dívka, se kterou Fillipo mluví se jen usměje a podívá se na něj.
”Jsi lepší než všichni tihle lidé.”
Dívka se na něj stále kouká jako by nechtěla jeho slova poslouchat.
”Marie Sáro jsi dcerou toho náfuky a on neměl ani dost slušnosti tě pozvat pod jménem, které ti náleží.”
“Nemluv tak o našem otci Fillipo. Měl dost velkou čest, aby mě vůbec pozval. Jsem jen nemanželský outěšek. Pojď si se mnou zatančit a přestaň přemýšlet nad tím zda titul mám či nikoli.”

Chytne jej za ruku a odvede na parket. Zaujmou postoj a vykročí všichni tančí stejným směrem až na jeden pár.
Mladík v černém fraku snad z pouhého pocitu jednolitosti si to sviští napříč všem s partnerkou, která z toho není zrovna nadšená. Ve chvíli kdy se ohlédne po muži do kterého vrazil následuje další střetnutí. Marie Sára se usměje a ve chvíli kdy se Fillipo nadechne, že by začal mladíkovi vyčítat promluví.
”Omluvte nás, nejsme tak dobří tanečníci jako vy a tak došlo k drobné kolizi.”
Fillipo se zamračí a pohlédne na mladíkovu slečnu, která se od něj naprosto distancuje.
Sotva pár vteřin stačilo a mladík mohl na Marii Sáře oči nechat. Ta jen natáhla ruku a on ji přijal. Fillipo se zmateně ujal mladíkovi taneční partnerky a opět se oba páry daly do pohybu.
”Gino Giorgetti.”
Promluví tiše mladík a hledí jí do očí, koutky rtů se stáčí vzhůru.
”Marie Sára Selvaggi.”
Nadnášel ji, pevně ji držel a přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil.

”Máš své povinnosti, máš své místo zde u své rodiny.”
Bratr držel její ruku a doufal, že ji přemluví. Koutkem oka pozoroval Gina Giorgetti jak na Plza de Lune kupuje květiny u stánku vedle kašny.
”Fillipo, mám tam své místo, ale tam neznamenám nic. Ale s Ginem mám pocit, že jsem jeho celý svět.”
Zavrtěl hlavou a opřel se do dřevěné židličky. Dívka s bílou zástěrkou odloží na stolek pod velkým deštníkem konvičku s čajem a do šálků vloží kleštičkami pár plátků citrónů.
”Z jaké rodiny, že to pochází vaše matka pane Giorgetti?”
Zeptá se ho Fillipo a pohlédne na svou milovanou sestru, která celá zrůžoví když ji Gino předá květiny. Fillipo si poposedne a zahledí se na vytrysknutý pramen vody z nedaleké kašny.
”Morandi z otcovi strany, ze strany matky šlo o kněžnu Paolini.”
Fillipo upije čaje a povytáhne bílé rukavičky. Šavle u pasu se zhoupne a špicí se dotkne kamenné dlažby.
”Otec ti požehnání nedá Marie Sáro a zřejmě to bude brát jako znevážení a neúctu. Přijdeš o veškerou přízeň, ze které by si mohla čerpat pakliže by si zůstala.”
“Fillipo, raději budu v neúctě jednoho muže než po zbytek života litovat a nemít úctu sama k sobě.”

Marie Sára se na okamžik omluví a odejde do kavárny na náměstí.
”Řekl bych vám, že pokud ji nezlomíte srdce a nevzdáte se jí zkazíte jí život.”
“Vaše výsosti…”
“Ne nepřerušujte mě. Nechal jsem si o vás a vaší rodině zjistit pár věcí. A nejsem nadšen z vaší náklonosti vůči Marii Sáře, ovšem znám natolik svou sestru, že jsem si jist, že ji váš svazek nedokážu vymluvit ani když jí povím, že vaše rodina je zapletena do jistých aktivit, na které by se dalo pohlížet jako na zločiny. Ovšem vliv vašeho otce dosahuje i na dvůr. Tudíž souhlasím, aby jste ji pojal za svou manželku, ale nečekejte jakýchkoliv výhod.”

Svatba nebyla nejskromnější, otec Gina by nepřipustil svatbu o které by nevěděl každý v nejbližším okolí. Na svatbu nevěstě přišla jen kmotra o to více ji rodina Giorgetti přijala za svou. Otec Marie Sáry, který měl poměr se svou služebnou, se dcery zřekl i mezi nejbližšími, kteří o její existenci věděli. Jen bratr Fillipo ji navštěvoval velice často a chodili do zahrad na dlouhé procházky.
Po narození Salvatora se nic nezměnilo ba naopak strýček nosil při každé návštěvě drahé dárky a snad několikrát nadnesl i, že by mohli přemýšlet nad dodatkem k příjmení Orsini. To bylo zavrženo. Stále svobodný Fillipo přicházel častěji s květinami pro Marii Sáru obzvláště když byl Gino obchodně mimo domov.
Cesta do Ameriky byla pro Fillipa ránou z nebe. Nesouhlasil a Marii Sáru přemlouval téměř každý den. Gino, ale nepolevil a když odjeli netrvalo dlouho a Fillipo přijel na “kontrolu” návštěvu.

Po několika letech Marie Sára odjela s Viktorem kvůli respiračnímu onemocnění zpět do Itálie na zotavení. Vztah, který stěhování pochroumalo měl čas na zotavení také. Marie Sára nikdy nebrala svého bratra jinak než jako bratra za to Fillipo už před lety propadl kráse a povaze své sestry. A tak bylo těžké znovu ho opustit, a pro něj ještě horší vidět Marii Sáru opět po boku muže, kterým není on.

Po její smrti Fillipo naléhal znovu, aby se Gino s dětmi vrátil, ale když Don Gino odmítl Fillipo přišel s jiným návrhem.
”Odjíždím zítra během večera a chtěl bych sebou vzít do Itálie Marii jako svou dceru kde by přijala veškerá privilégia co by Orsini s titulem Vévodkyně.”
Don Gino potáhl z doutníku a i přesto, že byl zdrcen smrtí své milované ženy ponechal si chladnou hlavu a i jednání s člověkem, který nadnesl tak nehoráznou nabídku.
”Salvatore, Gina i Viktor jsou již velcí a tedy nebylo by jednoduché je přeučit, ale malá Maria je novorozeně a život u dvora by se jí jistě líbil a …”
“Zadrž, Fillipo, velice si vážím vztahu, který jsi měl s Marii Sárou. A vím, že jsi v mnoha okamžicích byl pro ní opěrnou zdí. A jediným spojením se svou minulostí, ale Maria je má dcera a ač věřím, že by si chtěl pro ni to nejlepší chci totéž. Vždy budeš u nás vítán, v Itálii to nebude jednoduché, Evropa se bouří a k válečnému střetu není daleko.”

Až poslední argument Fillipa přesvědčil, že není dobré brát malou do Itálie.
Při posledních slovech před odjezdem Fillipa si muži vyměnili ještě pár zdvořilostních frází, ale především dal Gino slib Filipovi, že se o Marii postará nejlépe ze všech svých sil.

”Vaše výsosti, mám zprávy od poslíčka, který přišel z města.”
“Frak jste přinesl?”

Odvětí vévoda Fillipo drobnému mužíkovi, který stál udýchaný mezi dveřmi hotelu Mount.
”Nebyl jsem zde dlouhých sedmnáct let, Pietro. Jaké zprávy můžeš nést z města, aby mě zaujaly?”
Hubený chlapík přešlápne a černý frak s bílou košilí, černými kalhoty a motýlkem položí na postel.
”Dnes ráno byla zastřelena dcera Gina Giorgetti.”
Fillipo ztuhne a otočí se na svého poskoka.
”Nejmladší dcera pane, Maria byla zastřelena před katedrálou nějakým střelcem z kasína, které patří rodině Vallentino.”

Stojí nad stolem na kterém je tělo mladičké Marie přikryté bílým kusem hadru. Jeho oči jsou podlité slzami. Natáhne ruku a konečky prstů se dotkne její ruky.
”Marie Sáro, neměla jsi s ním odjíždět. Měla jsi zůstat se mnou, já…”
Chytne její ruku a stiskne jí, poté ji zvedne a přitáhne ke své tváři. Políbí její prsty a pak si její rukou pohladí tvář, zavře oči a slzy se proderou a skutálejí po tvářích.
”Proč jsi odjela, proč jsi mě tam nechala samotného. Měli jsme být spolu.”
Odtáhne prostěradlo z jejího obličeje a prsty jí pohladí po tváři.
”Jsi stále stejně krásná.”
Do místnosti vejde arcibiskup Ratti s fáčem na hlavě.
”Připravte tělo Marie Sáry k převozu, bude pohřbena v rodinné hrobce rodiny Orsini.”
Řekne stroze a přikryje tvář Marie.
Pustí její ruku a vyrazí směrem ke dveřím ve kterých se na okamžik zastaví.
”Přijel jsem kvůli jejím narozeninám, přijel jsem, abych ji uvedl do společnosti. Místo toho… po plese se ještě stavím s dokumenty pro převoz.”
Otevře dveře a s posledním pohledem na mrtvé tělo odchází.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Orsini d´Aragona
Kategorie: Flashbacky