MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Luigi Dalesy 6.11.2016

… DON Gino Giorgetti a skutečný přítel

 

Do ticha mokré ulice zazněly dva výstřely. Oba střelci stáli několik kroků od sebe a ani jeden nevěděl o tom druhém. Vystřelili téměř současně a jistý David Hennessy padl k zemi.

 

Fakta:
David Hennessy, byl to policejní šéf města New Orleans. Ještě mladý dopadl dva zloděje a holýma rukama je dovedl na policejní stanici. Byl považován za hrdinu. Roku 1881 se stal mladým detektivem na oddělení vražd, když dopadl zločince Giuseppa Esposita. O sedm let později byl povýšen na superintendanta a šéfa policie. Tehdy třicetiletý mladík pln ideálů se stal známým a respektovaným u široké veřejnosti. Pod jeho vedením dosud zkorumpovaný sbor začal konat řádně svou práci.

Tehdy New Orleans vládly dvě rodiny, Mantragas a Provenzanos. Obě mafiánské sekce bojovaly o pobřeží kam lodě vozily kokosy, banány, ananasy. Tehdy to bylo v Americe nedosažitelná komodita a tak nebylo těžké najít zákazníka a cenu přešvihnout více jak o 300%.
Carlo Mantraga, další z přistěhovalců ze Sicílie dokonce plul na stejné lodi jako Gino Giorgetti, byl chladnokrevný hajzlík co chtěl urvat vše pro sebe a když na pobřeží zahlédl skulinku, kam by bylo možné se vtěsnat, neváhal ani minutu.
Ačkoli Provenzanos ustoupil a dal Matrangasovi výřez pobřeží, na podzim roku 1880, obě rodiny šly nakonec do války kvůli obchodu s potravinami a výdělečné podniky vlastněné Provenzanem. Obě rodiny začaly zaměstnávat velké množství sicilských mafiánů z rodné Sicílie nebo Montreálu. Násilí, které oba gangy zavedly jako běžnou praxi, přitáhlo pozornost policie a to zejména policejního šéfa Hennessyho, který začal vyšetřovat obě soupeřící organizace.

Bohužel, když se mezi dva začne míchat třetí, nemůže to dobře dopadnout.
Hennessy začal pronikat do praktik a metod italské mafie, která se v Americe začala rozmáhat. A další body popularity mu získal fakt, že mnoho Američanů se bálo italských přistěhovalců, vnímali je jako kriminálníky. V prosinci 1890 dokonce vyšel v novinovém plátku Popular Science článek s názvem ”Co si počneme s Dago?” (pozn:
podstatné jméno, množné číslo dagos, dagoes. (Často velkým počátečním písmenem) slang: Extrémně znevažující a urážející. – opovržlivý termín používaný při odkazování na osobu italské nebo někdy španělské národnosti, nebo původu.)
Nemohlo to dopadnout dobře obzvláště se zvěstmi, že David Hennessy bude figurovat u soudu, který se měl konat 22. října. Měl podpořit sedm mužů od Provenzana, kteří byli obviněni z vraždy. Měl tam promluvit o existenci mafie a rodině Mantrangas. Hodlal poukázat na fakt, že Carlo Matrangas převáží nejen ovoce, ale i přistěhovalce a v posledních několika zásilkách to bylo více jak stovka hlav.
Vše tedy nahrávalo Provenzanovi, zatímco Matranga zuřil a obviňoval svého soka z nekalé hry. Válka pokračovala, ale bylo třeba se zbavit jednoho hrdiny.

 

”Stůjte! Odhoďte zbraně!”
Křikl Hennessy, který se zvedal ze silnice, rukou si tiskl břicho a obličej měl zkřivený bolestí. Oba muži se podívali do hlavně Hennessyho revolveru, oba ještě několikrát vystřelili, ale zmatení, že polda není mrtví a není střelec jeden ale dva, jim příliš dobrou mušku nedalo. Netrefil ani jeden a náboje v komorách došly.
Oba se otočili a utíkali po silnici, směrem k přístavu. Zazněl za nimi několikrát výstřel. Oba muži proběhli ulicí a zastavili se až za rohem, kde se opřeli zády o stěnu domu. Oba sáhli do kapsy a vytáhli z ní náboje a začali pumpovat bubínek.
”Do hajzlu…”
“Líp bych to neřek, jsem Luigi Dalesy.”

Hnědé oči se podívají na mladého muže vedle sebe a snad se pokusí i o úsměv, jeho pohled vyzařuje nekonečný klid.
”Gino Giorgetti.”
Muži si podají ruce, ale než cokoli stihnou, zaslechnou kroky. Oba si připraví revolvery a když Luigi nakoukne do ulice, ze které před chvílí přiběhli, na zemi leží jejich cíl a nad ním je muž, který se mu snaží zastavit krvácení. Další z mužů běží směrem, kde je policejní stanice.
”Dagoes.”
Hlesne Hennessy a upadá do bezvědomí, příčinou je ztráta krve ze dvou průstřelů břicha.

Luigi skloní zbraň a hlavou naznačí směr kudy poběží pryč. Gino neváhal, zastrčil zbraň a klusem se vydal za Luigim.

”Carlo Matranga.”
“Bernardo Provenzano.”

Stojí proti sobě a vydýchávají se. Jakmile zaslechnou jména svých šéfů, podívají se na sebe a jen se oba usmějí.
”Jasně… no tak tohle se nepovedlo.”
“Myslíš, že to přežije?”
“Ten hajzl zřejmě jo, a nemocnici budou hlídat.”
“Nevím jak ty, ale já jsem v tom případě v prdeli.”

Gino Luigimu podá ruku a zasměje se.
”Panáka?”
“Flašku!”

 

Fakta:
David Hennessy zemřel dva dny po atentátu. Nikdy nikomu neřekl kdo ho postřelil, jen jediné slovo, které k tomu řekl bylo “Dagoes.” Místní noviny Times demokrat a Daily Picayune otiskly. Autor povýšeně navrhl, aby zákony byly přísnější, aby se zabránilo zločineckým přistěhovalcům terorizovat Američany.
Policie rychle zatkla desítky Italů v brázdě Hennessyho smrti. Devatenáct mužů popisovaných jako členové mafie byli obžalováni jako původci a spiklenci vraždy Hennessyho; většina z nich byla spojena s Matrangas.
Starosta Joseph Shakespeare slíbil, že „Musíme dát těmto lidem lekci, na kterou nezapomenou nadosmrti.“
Možná s ohledem na tuto skutečnost, Thomas Duffy, syn prominentního obchodníka, šel do vězení v den Hennessyho pohřbu a zastřelil jednoho z vězňů. „Nebudu dál zabíjet, když jeden z těch Dagoes zemřel.“ Řekl Duffy, když byl odsouzen k šesti měsícům ve vězení.
Dne 16. února 1891 devatenáct obviněných stálo před soudem. Ovšem většina lidí tento soud vidělo jako frašku. Mnohým z šedesáti svědků bylo vyhrožováno, a několik porotců vzalo úplatky od mafie.
Lionel Adams, bývalý prokurátor jmenovaný právním zástupcem obžalovaných, donutil soud k upuštění obvinění Carla Matranga a Bastian Incardona, protože neměli k dispozici důkazy o jejich vině. Obvinění proti Asperi Marchesilemu také nebyly vzaty, to ovšem výměnou za jeho spolupráci se státními zástupci. I přes přesvědčivé důkazy proti jedenácti obžalovaným, byli všichni propuštěni až na Antonia Scaffidi, Manuela Politzi a Pietro Monasteria, nicméně porota nemohla dospět k verdiktu o těchto mužích. Soudce uvalil na všechny obžalované mírný trest ve vězení, ovšem jen pro jejich i svou vlastní ochranu.
Právník jménem WS Parkerson vytvořil „hnutí opravit spravedlnost.“ Nehodlal akceptovat verdikt Soudního dvora New Orleans.

Dne 14. března, dva dny poté, co zazněl verdikt, Parkerson vedl rozzlobený dav se slovy: „Když soudy selžou, lidé musí jednat!“ Dav pochodoval na věznici. Šílený dav zastřelil devět obžalovaných a dva pověsili na veřejné osvětlení.
Parkerson odmítl blahopřání občanů po dni krveprolití. „Dnes jsem provedl nejbolestivější povinnost mého života. Nyní pojďme domů, a Bůh vám i naší komunitě žehnej.“
Starosta Shakespeare , když byl dotázán, jestli je mu to líto když musel přihlížet, jak se dav zmocňuje role soudu, řekl:“ Ne, pane. Jsem americký občan a nebojím se ďábla. Tito muži se zasloužili zabít a byli potrestáni, Ctihodnými občany. Obvinění vzali zákon do vlastních rukou a my jsme byli nuceni učinit totéž. „ New Orleanská komora blahopřál občanům New Orleans za obnovení pořádku.
Dne 6. května porota obžalovala detektiva O ‚Malley a několik dalších, včetně dvou porotců, za maření výkonu úředního rozhodnutí tím, že obvinění Italové mají být osvobozeni.

Zproštění viny z lynčování, které provedl dav pod vedením Parkersona, dopadlo daleko za New Orleans. Italská vláda odvolala svého velvyslance do Spojených států, a požadovala, aby americká vláda kompenzovala rodinám lynčovaných jejich ztrátu. James G. Blaine telegrafoval Louisianskému guvernérnérovi Francisovi Nicholsonovi: „Prezident hluboce lituje, že občané New Orleans neměli dostatek důvěry ve svůj vlastní soudní tribunál, a že je mu líto neloajality a neúplatnosti soudních zaměstnanců. Ale, že ho více rozlítil vášnivý rozsudek davu, což je otázka, která by měla být vyřešena a měly by být upraveny zákony.” Většina Američanů podporovala New Orleanský dav. V Západní Virginii horníci vstoupili do stávky, když jejich předák odmítl zastřelit dva Italy.
Mnohé zúčastněné strany volaly za silnější námořnictvo, aby se zabránilo italským zločincům vstoupit do Spojených států. Vláda Spojených států, neschopná bránit bezpráví svých vlastních občanů, se rozhodla kompenzovat Italské rodiny lynčovaných. Ironicky bylo osm z jedenácti zavražděných mužů americkými občany. Kongres dal $ 25.000 rodinám všech obětí. Nikdo jiný už nebyl obviněn ze smrti Hennessyho, i když policie v New Orleans byla přesvědčena, že skuteční vrahové mezi popravenými nebyli.

 

”Chvíli tu zůstaň, než se vše přežene, Provenzano se stáhl z města a Matranga se chce znovu chopit moci, ale myslím, že každý více uvítá novou ruku nad městem.”
Gino se usmál a stáhl ze sebe zakrvavenou košili. Na tvářích měl strniště a celý byl špinavý, že by ho žena nepoznala.
Luigi mu na stůl ve sklepě restaurace Bellissima hodil čisté oblečení a několik krabiček s jídlem a láhev whisky.
”Tvá žena s dětmi je u nás na statku, všichni jsou v pořádku. Salvatore se spřáhl s Antonem a to ti je dvojka, naše ženy mají co dělat, aby je ohlídaly.”
Luigi se rozesměje a pohlédne snad prvně Ginovi do očí.
”Příteli, tohle ti nikdy nezapomenu, postaral si se o mojí rodinu a já…”
“Žádný sentiment Gino, ty jsi mě nepotopil když si mohl, na té lampě jsem mohl viset já.”

Luigi otevře lahev a podá ji Ginovi.
”Na zdraví, Done Gino Giorgetti.”

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Luigi Dalesy
Kategorie: Flashbacky

bratři Dalesy

 

… padne-li jeden, padnou všichni

 

Voněla skořicí a anýzem, pod dekou mě kopla Lu. Hlavu jsem neotočil, měl jsem oči zapíchnuté do jejích šedých očí. Zvrásněná ruka přetáhla deku přes rameno. Marco už spí, zamlaská a potom si prdne. Protočím oči. Lu se zahihňá a natulí se mi na záda.
”Nehihněj se a poslouchej, Lu.”
Byl jsem nejstarší a měl jsem vždy pocit odpovědnosti vůči svým bratránkům i sestřenkám, přes uličku jsem se podíval na Simona a Lorenza, oba sledovali Unu a já zaslechl, jak od nich někdo chrápe.
”David.”
Spíše neslyšně mi řekne Lorenzo a naducá polštář pod hlavou. Lu do mě znovu kopne, zhluboka se nadechnu a podívám se na další postel kde vidím Sáru a Elisu, jsou schované pod peřinou a zase tam švitoří.
Tyhle večery je nikdy moc nebavily, dokud ovšem nepřišla Una a nezačala vyprávět, pak ztichne i kočka na peřině, která spokojeně přede.
Dnes byl ten večer, žádná podivná historka od strýce Giuseppa a ani žádná oprášená pohádky od dědy Luigiho.
”Pět bratrů, nejstarší z nich byl tak silný, že i ten nejmohutnější dub vytrhl ze země jako stéblo trávy. Jmenoval se Anton…”
Nadmul jsem se pýchou a Lu do mě zase kopla.
”Tatínek…”
Kývnu hlavou a pousměji se, bál jsem se podívat na Simona nebo třeba na holky, které už dávno nejsou pod dekou a leží, jedna druhé češe vlasy prsty a hledí na Unu.
”Giovanni, další z bratrů, měl plíce tak silné, že když fouknul, spadla stodola.”
Simon se zvedl na loktech a zbystřil, pak se usmál a pokýval hlavou jak je spokojený.
”Giuseppe, rychlý jako vítr, běhal s koňmi v ohradě a ti měli problémy mu stačit.”
I tentokrát se pýchou nadmuly děti, které v hrdinovi pohádky spatřili svého otce, tentokrát to byl jen Vincent, ležel za holkama a dosud to vypadalo, že už spí. Sedl si na posteli a protáhl si ruce. Usmál se na mě s protřel si jedno oko. Kývl ke mně bradou a já mu úsměv opětoval.
”Marco byl bystrozraký… a poslední, nejmladší syn, byl chytrák jménem Andrea.”
Una se pousmála a a pohladila mě po vlasech. Její černo stříbrné vlasy byly spuštěné přes jedno rameno a na koncích se jí kudrnatily.
”A těchhle pět se jednoho dne vydali do světa, až dorazili do hlubokého černého lesa. Tu jim šel v ústrety lesník, bylo to v okamžiku, kdy si Marco přiložil k líci pušku a vypadalo to, že chce střílet Pánubohu do oken.
„Na co míříš?“ ptal se lesník.
„Na co mířím?“ řekl Marco „Sto hodin cesty odtud sedí na špici kostelní věže špaček, toho sestřelím.“ Zmáčkl spoušť, díval se za kulkou a za nějakou chvíli řekl:
„Tak a teď leží dole.“ Ale lesník nevěřícně zatřásl hlavou a řekl.
„Ty si střílíš ze mne! Na takovou dálku se přece netrefí žádný člověk!“ Tak Marco zavolal na Guiseppa.
Marco byl velký čtverák, bratry zlobil stále nějakými vtípky a byl velice odvážný.
„Přines mi toho špačka, co leží sto hodin odtud pod kostelní věží!“
Giuseppe vyrazil ihned na cestu a za dvě hodiny byl i s mrtvým špačkem zpět. Přinesl ho ale ve dvou kusech, neboť Marco ho trefil tak dobře, že hlava spadla napravo a tělo nalevo od kostelní věže. “
Una zvedla ze stolečku obilnou kávu a upila. Hleděl jsem na ní a cítil jsem teplo a klid. Moje matka s tetami seděly dole v našem domě a u sklenky vína řešily, že jejich muži opět nejsou doma a už po sté slibovaly, jak jim ty noční cesty zakáží. Nikdy se nestalo.
Una se rozhlédla a usmála se když zjistila, že jsem vzhůru jen já a Lu. Ta se převalila přes můj bok a najednou jsem jí měl před sebou. Zčistajasna jsem dostal lepáka, natahovala se pro plyšového medvídka, který se mi ještě sklouzl po tváři. Držel jsem si ruku na oku a zahlédl její roztomilý obličej. Lu byla mladší o tři roky. Jmenovala se Lusia Maria Silvia Pesolli Giorgetti, prostě Lu. Krásný malý kudrnatý andílek, miluji jí, kolikrát jsem vzal její rozbitý hrnek na sebe jen, abych jí neviděl plakat. Una se nadechla a pokračovala tišeji k nám dvěma:
”Lesník kroutil nevěřícně hlavou, šel dál a za nějakou chvíli narazil na Giovanniho. Ten stál u sedmi větrných mlýnů, koukal vzhůru do nebe a před ústy držel dlouhou rouru. „Kamaráde, co to tu vyvádíš?”ptal se lesník.
„Já? Foukám na ty větrné mlýny, jinak by stály, protože dnes nefouká vítr.“ odvětil Giovanni a užaslý lesník šel dál. Tenhle chlapík Giovanni, to vám byl velice dobrý a spravedlivý chlap, ale smíchu s ním moc nebylo.
Za chvíli lesník potkal Antona, který dělal zrovna uzel na provaze silném jak ruka. Provaz měl omotaný kolem tří jiter bukového lesa. Lesník to nějakou chvíli z dálky pozoroval a myslil si.
„Řekne mi někdo, co má ten chlap v úmyslu?“
Nakonec šel blíž a ptal se.
„Co máš za lubem s tím provazem, který si omotal kolem lesa?“
„Coby,“
řekl Anton „chci si domů přinést otýpku dříví, abych si mohl v zimě trošku zatopit, však má být pěkný mráz.“ Jen to dořekl, trhl a v celém lese to zapraštělo, pak si to naložil na záda a nesl pryč.
Lesník tu stál s otevřenou hubou a nedovážil se Antonovi říct křivé slovo a šel raději domů. On to byl pořádný kus chlapa tenhle Anton, svaly měl tak veliké, že se mu do žádné košile nevešly a byl velmi moudrý a své bratry ochraňoval..

Bratři šli dál svou cestou, až dorazili do hlavního města, kde měli na královském zámku zrovna velké starosti, neboť král byl těžce nemocný a jeho lékař mu oznámil, že zemře, pokud mu někdo neopatří ve lhůtě sedmi hodin bylinu života, která ovšem roste na té nejvyšší hoře až na hranicích jeho říše. Tak nechali ihned ve všech městech a vsích vyvolávat.
„Kdo králi v sedmi hodinách přinese bylinu života, ten dostane za odměnu pytel zlata, který bude tak těžký, jak sám unese.“
„To by bylo něco pro nás!“
řekli si bratři, a tak se Andrea ohlásil na zámku u krále. „Chci to mít ale písemně, pane králi, že dostanu pytel peněz, pokud vám obstarám tu léčivou bylinu.“ řekl a král mu odměnu pojistil podpisem i pečetí. Když měl smlouvu v kapse. Vyšel před zámek a našel bratra s nejrychlejšíma nohama a vše mu vylíčil. Vyběhl Giuseppe hned co bratra vyslechl a upaloval, jak jen to šlo; už za dvě hodiny byl na té hoře, kde utrhl bylinu života a vydal se na cestu k zámku. Giuseppe ač rychlého kroku byl tím kterému se řekl cíl a to, aby hned přišel zase zpět. Nebylo divu, že někde něco zapomněl nebo ztratil.

Ale jak tak běžel, pomyslel si, že má ještě tolik času, mohl by si trochu odpočinout, a tak se položil pod jeden dub a usnul. Mezitím čas utíkal a utíkal a bratři čekali a čekali. Nakonec se Marco koukl a viděl, jak bratr tvrdě spí pod dubem. Rychle sundal pušku, zacílil a prostřelil bratrovi kulí šos kabátu, což Giuseppa probudilo, a když se podíval na hodiny, zahromoval. Byl nejvyšší čas! Vyskočil a běžel cestou necestou, přes hory a doly a na zámek přiběhl právě včas, aby lékař připravil z bylinek medicínu a dal ji vypít králi. Za pár hodin bylo jeho veličenstvo opět zdravé a bylo radostí bez sebe a Andreovi nechalo vzkázat, aby druhý den přišel na zámek a vyzvedl si svoji odměnu.

Když pánbů naděloval rozum, šel si Andrea dvakrát, byl chytrý jako liška a proradný jako lasička. Byl nejmladší a tak nemusel nikdy tolik pracovat jako jeho starší bratry. A tak si dal ušít tak velký pytel, že na něj krejčí spotřebovali sto loktů cvilinku. S pytlem šel za silným Antonem a řekl mu:
„Bratře, musíš se mnou jako můj sluha, který ten pytel ponese, protože k tomu jsi ta správná osoba! Král mi slíbil tolik peněz, kolik jeden usnese na zádech.“
„Tak to uděláme, bratříčku!“

Řekl Anton a šel. Když přišli ke králi, zavedl je do pokladnice a řekl.
„Tady si vezměte, co jeden unese!“
„Nabírej, Antone!“
Pobídl Andrea svého staršího bratra. Anton bral jednu tunu zlata za druhou, jakoby to byly míče na hraní, a házel je do obrovského pytle. Za chvíli byla pokladnice prázdná, ale pytel nebyl zdaleka plný, a tak šli do druhé pokladnice, aby vše, co tam našli, také nastrkali do pytle. Když museli jít i do třetí pokladnice, dělal král kyselé obličeje a vydal tajný rozkaz, aby se před zámkem shromáždily čtyři regimenty vojáků, kteří zabrání těm hochům odejít.

Ale sebrat tolik zbrojného lidu, to není jen tak. Trvalo to celé dvě hodiny a mezitím měl Anton pytel už na zádech a odcházel pryč. Ale pytel byl tak vysoký a široký, že s ním nemohl beze škody projít zámeckými dveřmi a musel použít trochu síly, takže jak škubl, vytrhl celé zámecké dveře i se sloupořadím a všechno to zůstalo viset nahoře na pytli. Anton nic nezpozoroval a šel klidně dál, dokud nedošel k železné zámecké bráně na nádvoří, která byla opět příliš úzká. Musel opět trochu škubnout a tím zvedl celou bránu z pantů a nesl ji i se dveřmi a sloupořadím a vším tím královským pokladem na zádech pryč.”
Una se na chvíli zastavila a napila se kávy, hrnek dopila a přikryla svou starou rukou Lu. Ta už usnula také, přišlo mi to zvláštní, většinou je vzhůru dokonce a já si ani nechci představovat, jak jí to zítra budu muset několikrát vyprávět, protože bude neodbytná jak to dopadlo, a zda náš otec opět porazil draka a vysloužil si maminku. Una se mi zahledí do očí, jistě nečekala, že budu spát. Nikdy jsem nespal, její příběhy naprosto miluju.

”Když s tím nákladem přivandroval až k rybníku, řekl si:
„Tady si čtvrt hodinku odpočinu a počkám, dokud nepřijdou bratři, však mne ten pytlík už trochu tlačí na zádech.“
Jak se ale podivil, když pytel sundal ze zad a viděl, co všechno na něm visí. Zrovna přicházeli bratři a museli se tomu opravdu od srdce zasmát.
Jak se tak popadali za břicha, země se rozezněla dusotem koňských kopyt a z lesa se na ně přiřítily čtyři regimenty vojáků, aby jim královský poklad vzaly. To byla práce pro Giovanniho.
Do široka se rozkročil a mocně zadul. Inu, všechno to odfoukl do rybníka, chlapy i koně, a co neuteklo, to se bídně utopilo.
Potom táhli bratři spokojeně domů, kde si rozdělili zlato a pak žili jako boháči šťastně a spokojeně až do konce svých dnů. Narodilo se jim mnoho silných a výjimečných dětí.”
Usmíval jsem se, cítil jsem jak můj obličej zaplál, byl jsem hrdý na svého otce, na všechny strýce, ale…
”Babi… a co jejich otec?”
Una se pousměje a dopije kávu z hrnečku s modrými květy.
”Jistě, jejich otec, moudrý statkář Luigi byl rád, že se jeho synové vrátili všichni živí a zdraví, ale on o tom nikdy nepochyboval, byl si vědom, že své syny vychoval jak nejlépe svedl.”
Položím se na záda založím ruce pod hlavu a zadívám se na strop.
”Babi?”
Una mě pohladí po tváři a posune se po posteli blíže a nakloní se.
”Dělá táta špatné věci?”
Zeptám se, naposledy jsem zaslechl podivný hovor otce s Giovannim, a domlouvali se, že musí nějaký maso odvézt k strýci fantomovi. Neměl jsem z toho dobrý pocit.
”Chlapče, máš ty i tvá sestra střechu nad hlavou, máte co jíst otec se vám věnuje. Neexistují dobré nebo špatné věci, ale pouze nutné a nedůležité. A tvůj otec dělá vše co je nutné, aby jsi měl vzdělání a zázemí, takže vše ostatní je nedůležité.”
Poví mi Una tiše a její hlas je uspávací. Zavřu oči a propadám se do snu.

”Copak jste jim zase dnes vyprávěla? Lu minule běhala po zahradě a chytala Alceste, že potřebuje koně, aby jela s tatínkem do bitvy.”
Antona manželka se pousměje a upije ze sklenky vína. Ostatní ženský kolektiv, manželky mužů Dalesyů, sedí v obývacím pokoji a pijí víno. Stejně jako každý večer kdy jsou kluci Dalesyové pracovně mimo své domovy se všichni sejdou, aby pohovořili o drbech ve městech a nebo, a to hlavně, si vyslechli příběhy babičky Uny.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem bratři Dalesy
Kategorie: Flashbacky

Vito Santiago

… vtipem proti smrti

 

27.5.1918
řeka Aisne
Můj drahý bratříčku,
slíbil jsem, že ti budu psát co nejvíc a úplné kraviny třeba. Dnes jsme třeba s klukama přemýšleli o důstojníkovi, který byl s námi na přijímači, tak ti toho trochu o něm napíšu.

Willis náš poručík. Bernie si myslí, že je jako listonoš skromný člověk, ale nechápe, že proč jako poručík je takový idiot.
Tato otázka mě docela rozhodila. Není to jenom Willis, takových je velmi mnoho. Jakmile dostanou hvězdičky nebo zbraň, stanou se jinými lidmi, jako by se moudra napili. To dělá uniforma, domnívám se. Ale důvod je jiný, když natrénuješ psa, aby žral brambory, a předložíš mu potom kus masa, chňapne po něm. Poněvadž je to v jeho povaze. A dáš-li nějakému člověku kousíček moci, je to s ním taky tak; chňapne po ní.
To přichází samo, neboť člověk sám o sobě je zkrátka a dobře bestie a teprve pak je namazán, jako chleba se sádlem troškou slušnosti. U vojska je celý vtip v tom, že vždycky má někdo nad jiným moc. Zlé je když má jeden mnoho moci; poručík může jebat obyčejného vojáka, rotmistra, svobodníka i desátníka tak až se z toho zblázní.
A poněvadž to ví, proto si na to hned trošku zvykne. Vem si jen tu nejjednodušší věc: jdeme z cvičáku a jsme utahaní jako psi. Přijde rozkaz: zpívat. Zpěv je na hovno, poněvadž každý je rád, že ještě unese kýbl s vodou. A to už dělá rota čelem vzad a musí za trest hodinu dodatečně válet kotouly na cvičáku. Na zpáteční cestě se zase řekne: zpívat, a teď se zpívá. Co to všecko mělo za účel? Velitel roty prosadil svou, protože k tomu má moc. Nikdo ho za to nebude trestat, naopak je pokládán za příklad ostatním, že si dokáže zjednat kázeň. Při tom je něco takového jenom maličkost.. A teď se tě ptám: i kdyby ten člověk byl v civilu čím chce, v kterém povolání si může dovolit něco takového, aniž by mu rozflákali hubu? To může jenom u armády.
Vidíš, a to stoupá každému do hlavy! A to mu stoupá do hlavy tím víc, čím menším pánem je v civilu. Říká se, disciplina musí být. Důvody? Mají vždycky! Ale nesmí se z ní stát šikanování. A vysvětli to takovému zámečníkovi nebo podomkovi, objasni to takovému uchu a ti jsou tu přece ve většině. Ten jen ví docela přesně, co je potřeba a co není. Dril přestává jenom v zákopech, ale pár kilometrů za frontou se zase začíná s těmi největšími nesmysly, salutováním a parádním pochodem. Je totiž železný zákon: „Voják musí v každém případě být zaměstnán.“ Dnes ovšem přišel Jenkyns, že zaslechl, že Willis je na cestě sem. Jde na frontu!
Největší vztek na Willise má právě Jenkyns, byl v barákovém táboře vychováván Willisovou metodou. Jenkyns totiž neudrží v noci při spaní moč. Willis tvrdil zkrátka a dobře, že to je lenost a vymyslel postup, aby Jenkynse vyléčil.
Sehnal v sousedním baráku ještě jednoho takového muže, který se jmenoval wais. Toho nastěhoval dohromady s Jenkynsem. V barácích stály typické palandy, dvě postele nad sebou, spodek postelí z drátu. Willis je umístil tak, že jeden z nich dostal hořejší a druhý dolení postel. Ten spodní na to přirozeně doplácel. Proto si to příští večer vyměnili, spodní přišel nahoru, aby to mohl oplatit.
To byla Willisova výchova. Nápad byl sprostý, ale v myšlence dobrý. Bohužel nic nepomáhalo, protože ani u jednoho to nebyla lenost. To mohl vidět každý, kdo se podíval na jejich bledou pleť. Skončilo to tak, že vždycky jeden z obou spal na podlaze.

Moc se mi stýská bráško, jsem tu už pár měsíců a skoro mi přijde jako bych tu byl rok. Nějakou tu akci mám už za sebou, ale dochází mi síly a hlavně pozitivní nálada. Pozdravuj mámu snad to brzy skončí a budu doma.
S pozdravem Vito

 

15.6.1918
Champagn
Můj drahý bratříčku,
nejlepší večer zde v armádě. Byl to večer, než jsme jeli do pole. Byli jsme přiděleni k pluku s vysokým číslem, ale poslali nás zpět do zbrojovny k doplnění munice, ovšem nikoli do kasáren, kde byli rekruti, ale do jiných.
Příští den ráno jsme měli odejet. Večer jsme vyrazili, abychom s Willisem zúčtovali. To jsme si už celé týdny svatě slibovali. Foster to dokonce tak přehnal, že si předsevzal, že až půjde do civilu nechá se zaměstnat u pošty, aby mohl Willisovi dělat nadřízeného. Než se tak stane rozhodli jsme se, že mu rozbijeme hubu než půjdem kopat zákopy. Co se nám mohlo stát, když nás nepozná a my stejně ráno odjedeme. Věděli jsme, v které hospodě každý večer sedí. Když šel odtamtud do kasáren, musel projít temnou, nezastavěnou ulicí. Tam jsme na něho číhali za hromadou kamení. Měl jsem s sebou povlečení na deku. Třásli jsme se očekáváním, zda půjde sám. Konečně jsme slyšeli jeho krok, který jsme přesně znali, slyšeli jsme ho dost často ráno, když se dveře rozletěly a řval: „Vstávat!!!“. Plížil jsem se s Jenkynsem kolem hromady. Zahlédl jsem blýsknout se přezku jeho pásku. Šel kolem nás bez nejmenší potuchy. Chytili jsme dcejchu, potichu jsme vyskočili, přehodili jsme mu ji zezadu přes hlavu, stáhli jsme ji dolu, takže tam stál jako v bílém pytli a nemohl zdvihnout ruce. Zpěv odumřel.
V tu chvíli k němu skočil Daniels . Roztaženýma rukama nás odhodil, aby byl první. Postavil se požitkářsky do příslušné pozice, zdvihl ruku jako stěžeň na signalizování s dlaní jako lopata na uhlí a zasadil bílému pytli ránu, že by zabil vola.
Willis se překulil, přistál o pět metrů dál a začal řvát. Postarali jsme se i o to, měli jsme s sebou polštář. Bernie přisedl na bobeček, dal si polštář na kolena, chytil Willise tam, kde byla hlava a vmáčkl mu ji do polštáře. Bernie ho nechal tu a tam nalokat se vzduchu, to vždy vyrazil z chroptění nádherný jasný výkřik, který hned zas zjemněl. Jenkyns chytil Williamse a odepl mu šle, stáhl kalhoty a bičík, který nosil na památku na svůj ranč držel pevně v zubech. Pak se zvedl a dal se do toho.
Byl to podivuhodný pohled: Willis na zemi, nad ním Daniels, držící jeho hlavu na kolenou, Jenkyns s obličejem ďábelsky rozkšklebeným a s ústy rozkoší otevřenými, proužkované podvlékačky s nohama do x, které při každé ráně dělaly ve spuštěných kalhotách nejoriginalnější pohyby, a nad tím jako dřevorubec neúnavný Jenkyns. Musili jsme ho nakonec přímo odtrhnout, abychom přišli taky na řadu. Konečně postavil Daniels Willise zase na nohy a předvedl nakonec privátní představení. Napřáhl pravou ruku k facce, jako by chtěl trhat hvězdy plesklo to, že to museli slyšet až na frontě. Willis se sesunul k zemi. Daniels ho zvedl, postavil si ho zase pěkně a ulil mu levou rukou druhou, prvotřídně mířenou. Willis vyl a nadával lezl po čtyřech. Jeho proužkovaný listonošovský zadek svítil ve světle měsíce. Zmizeli jsme tryskem. Daniels se ještě jednou ohlédl a řekl vztekle, nasyceně a trochu hádankovitě: „Pomsta je jako jelito.“ Tuhle větu nikdy nezapomenu a vsadím se, že já sám jí ještě někdy určitě použiju, ale určitě z toho nebudu mít takový pocit jako tenkrát.
Vlastně mohl být Willis rád. Jeho slova, že má vychovávat navzájem druh druha, přineslo plody na něm samém. Stali jsme se učelivými žáky jeho metod. Nikdy nevypátral, komu má být za to vděčen. A získal při tom ještě povlečení na deku. Když jsme se za několik hodin šli podívat na místo činu už jsme jí nenašli.
Tento činy způsobil že jsme všichni do určité míry kurážně odjížděli. Zbytek roty nás proto slavil velmi dojatě jako hrdiny
Jako vždy můj drahý bratře buď opatrný nezamíchej se do žádného maléru a pozdravuj matku. Zajdi za Luigim, a řekni mu, že jsem tvůj bratr, jistě ti nějakou práci nabídne pokusím se mu ještě napsat. Matka také psala, že nám někdo zaplatil peníze za dům, věděl jsem že jsme hodně dlužni, ale že tolik jsem netušil. Ať to byl kdokoli poděkuji mu hned jak dorazím.
S pozdravem Vito

 

26.9.1918
Verdun
Můj drahý bratříčku,
musíme kupředu kopat zákopy. Při setmění přijeli nákladní vozy. Vylezli jsme na ně. Je teplý večer a soumrak nám připadá jako roucho, pod jehož ochranou je nám dobře. Motory se rozbručí, vozy drnčí a rachotí. Silnice jsou vyježděný a plný děr. Světlo se nesmí rozsvěcet a proto kodrcáme, div že nevyletíme z vozu.
Co se může stát, zlomená ruka je lepší než díra do břicha a většina si i přeje takové zranění je to jízdenka domů.
Vedle nás jedou dlouhou řadou muniční kolony. Spěchají, neustále nás předjíždějí. Házíme jim vtipy a oni odpovídají. Je vidět zeď, patří k nějakému domu, který leží stranou silnice. Natahuji uši. Zase slyším zřetelně husí kejhání. Kouknu na Danielse – Daniels na mě, rozumíme si. Povídám mu: „Dane, slyším tu nějakého aspiranta na pekáč.“ jen kýval hlavou a dělal tečku do mapy. Pak se ušklíbl a povídá mi:. „Udělá se to, až budeme zase zpět. Mám to tu v evidenci.“ Přirozeně, že to Dan má v evidenci. Zná jistě každou husí tlapku v okruhu dvaceti kilometrů. Vozy dostihují oblasti artilerie. Pozice děl jsou maskovány proti pohledu z letounů větvemi, jako z nějaké vojenské slavnosti. Vzduch je těžký kouřem děl a mlhou. Chutnáme na jazyku trpký čoud prachu. Výstřely duní, až se vozy chvějí, ozvěna burácí rachotivě za nimi, všechno kolísá. Naše obličeje se nepozorovatelně mění. Nejdeme sice do zákopů, jen kopat, ale na každém obličeji teď stojí: tady je fronta, jsme v její oblasti. Není to ještě strach. Kdo jel dopředu tak často jako my, ten má tvrdou kůži. Jen mladí rekruti byli na prášky. Dan je poučoval: „To byla třicetapůlka. Poznáte to podle výstřelu, hned přijde dopad.“ Ale temný hluk dopadu k nám nedoléhal. Utápí se v brumlání fronty. Dan poslouchal pak jen pronesl: „Dnes v noci bude maso.“ Poslouchali jsme všichni. Fronta je neklidná. Výstřely bylo zřetelně slyšet. Byly to anglické baterie vpravo od našeho sektoru. Začali o hodinu dříve. U nás začínal útok v deset hodin. To však už volal Milsen: „Co je to napadá volá asi jim jdou hodinky o hodinu napřed.“ Vedle nás zaduněly tři výstřely. Ohňový paprsek střílí šikmo do mlhy, děla bručí.
V tu chvíli nás mrazí a jsme rádi, že zejtra ráno budeme zase ve svých barácích. Naše obličeje nejsou ani bledší ani červenější než jindy, nejsou ani napjatější ani povolenější, a i tak jsou jiné. Cítíme, že do naší krve je zapojen kontakt. To není žádná metafora, to je fakt.
To fronta, vědomí fronty vyvolává tento kontakt. V okamžiku, kdy sviští první granáty, kdy je vzduch trhán výstřely, náhle vjede do našich žil, do našich rukou jakési schoulené očekávání, číhání, stav zostřené bdělosti, jakási pružnost smyslů. Tělo je jedním rázem v plné pohotovosti. Často se mi zdá, jako by to na nás neslyšným kmitáním přeskakovala sama fronta, která vyzařuje elektřinu, jež mobilizuje neznámé konečky nervů. Je to pokaždé totéž: jedeme a jsme nasraní nebo dobře naložení vojáci, pak přijdou artileristické pozice a každé slovo našich hovorů má změněný zvuk.
Když Dan stojí před kasárnama a řekne: „Bude maso“ tak je to právě jen jeho mínění, ale když to řekne tady, má ta věta ostrost bajonetu v noci při měsíci, prořízne hladce myšlenky, je blíž a mluví jakýmsi temným významem k tomu nepovědomému, co se v nás probudilo: „bude maso“. Snad se to chvěje a sbírá k obraně to, co v nás žije.
Pro mě je fronta Jako vír. Už daleko od jeho středu, v tiché vodě, cítíš jeho savou sílu, která tě přitahuje pomalu, neodvratně, bez velkého odporu. Ale ze země, ze vzduchu k nám proudí obranné síly, nejvíc ze země. Nikomu není země tím, čím je vojáku. Když se na ni tiskne, dlouze, pevně, když se do ní hluboko vrývá obličejem i údy ve smrtelném strachu před ohněm, tu je jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou. Jeho steny a výkřiky, země je přijímá, pustí ho zase k novým desíti sekundám běhu a života, chytí ho zase, mnohdy navždy.
Země – země – země!
Země plná vln a děr, do nichž se člověk může vrhnout a schoulit! Země, to tys nám dávala v křeči hrůzy, ve smrtelném řevu explosí nesmírnou protivlnu vyhraného života!
Při prvním zadunění granátu je odhozena část našeho života jedním rázem o tisícovky let zpět. Vede nás, bdí nad námi a ochraňuje nás pud zvířete. Je podvědomý, rychlejší, bezpečnější, neklamnější než vědomí. Nelze si to vysvětlit, člověk jde a nemyslí na nic, najednou leží v nějaké proláklince terénu, a přes něj stříkají střepiny, ale člověk si nemůže vzpomenout, že slyšel granát letět nebo že ho napadlo lehnout si. Kdyby se měl na to spolehnout, byl by už dávno hromádkou rozházeného masa. Odjíždíme jako nasraní nebo dobře naložení vojáci, přijdeme do pásma, kde začíná fronta, a stala se z nás lidská zvířata.
Matka mi v posledním dopisu psala, že jsi si našel práci jsem tomu moc rád. Prý je to od bohaté dámy z New Yorku. Brácho dávej pozor na starší dámy.
Dobře ti platí jako poslíčkovi a chová se k tobě prý přívětivě, to je dobrá zpráva a jsem na tebe hrdý bráško. Drž se práce a žádný průser, já až se vrátím budu opět pracovat pro dona Giorgetti, třeba bych tam našel místo i pro tebe.
S pozdravem Vito

 

26.9.1918
Cambrai
Můj drahý bratříčku,
Přílby se lesknou v měsíčním světle slabounkými reflexy. Z bílé mlhy vyčnívají hlavy a pušky, kývající hlavy, kolébající se hlavně. Vepředu mlha přestává. Hlavy se mění v postavy, košile, kalhoty, boty se vynořují z mlhy jako z mléčného jezera. Formují se do kolony.
Kolona mašíruje přímo, postavy se pojí v jakýsi klín, nerozeznáš už jednotlivce, jen černý klín se sune kupředu, podivuhodně doplňován hlavami a puškami připlouvajícími z mlžnatého jezera. Kolona, ne lidé.
Po příčné cestě přijíždějí lehká děla a muniční vozíky. Koňům se v měsíčním svitu lesknou hřbety, jejich pohyby jsou krásné, škubou hlavami, vidíš blýskot jejich očí. Děla a vozy se sunou kolem nás před rozplývavým pozadím měsíční krajiny, jezdci se svými ocelovými přílbami vypadají jako rytíři z dávných dob, je to jaksi krásné a úchvatné. Míříme k zákopovému skladišti. Jedni si naloží na ramena ohnuté, špičaté, železné tyče, druzí prostrčí rovné železné hole skrze svitky drátu a odchází s tímto nákladem. Břemena jsou nepohodlná a těžká. Terén je rozbitější. Zpředu chodí řadami hlášení:,,Pozor, vlevo hluboká granátová jáma!“ ,,Opatrně, příkop!“ Najednou četa stojí, narazíme obličejem na svitek drátu svého předáka a kurvujeme. Na cestě je několik rozstřílených vozů. Nový rozkaz. „Nekouřit.“ Jsme těsně u zákopů. Mezitím se docela setmělo.
Obcházíme lesík a máme frontový úsek před sebou. Na obzoru od konce ke konci stojí neurčitý, načervenalý jas. Je v neustálém pohybu, protínán ohněm z dělových hlavní. Vysoko nad něj stoupají rakety, stříbrné a rudé koule, které se rozprsknou a prší na zem bílými, modrými a rudými hvězdami. Vyletují francouzské rakety, které rozvinují ve vzduchu hedvábný padák a snášejí se docela pomalu. Osvětlují všechno jako ve dne, jejich světlo proniká až k nám, ostře vidíme na zemi své stíny. Snášejí se celé minuty, než dohoří. Ihned stoupají nové, všude, a mezi nimi zase zelené, modré, rudé. ,,Pěkná kaše,“ povídá Dan.
Dělová bouřka sílí v jediné temné dunění a rozpadá se opět ve skupiny explosí. Rachotí suché salvy kulometů. Vzduch nad námi je naplněn neviditelným shonem, vytím, pískáním a syčením. To je menší kalibr, mezi to ale hučí nocí jako varhany i velké, hezky těžké věcičky, a přistávají daleko za námi. Mají jakýsi vzdálený, chraplavější hlas jako jeleni v říji, a táhnou svou cestou vysoko nad vytím a pískotem malokaliberních střel.
Reflektory začínají ohledávat černou oblohu. Klouzají po ní jako ohromná, na konci zúžená pravítka. Jeden z nich stojí tiše a trochu se chvěje. Ihned je u něho druhý, kříží se, černý hmyz je mezi nimi a snaží se uniknout, letec. Je oslepen, nejistý a potácí se.
V pravidelných vzdálenostech vrážíme do země železné kůly. Dva a dva drží vždy svitek, druzí odvinují drát. Je to ošklivá práce s těmi hustými, dlouhými ostny. Nejsem zvyklý odvinovat a roztrhnu si ruku.Po několika hodinách jsme hotovi. Většina z nás si lehne a spí. Pokouším se o to také. Ale je příliš chladno, chlad nás neustále probouzí. Najednou pevně usnu. Když náhle jedním skokem vyletím, nevím, kde jsem. Vidím hvězdy, vidím rakety a mám na okamžik dojem, že jsem usnul na nějaké zahradní slavnosti. Nevím, je-li ráno či večer, ležím v bledé kolébce svítání a čekám na měkká slova, která musí přijít, měkká a skrytá, pláču? Sahám si na oči, je to tak podivné, což jsem dítě? Už je to tady. Plazíme se pryč, jak to jen ve spěchu jde. Příští rána sedí už mezi námi. Několik mužů křičí. Na obzoru stoupají zelené rakety. Bláto vyletuje do vzduchu, střepiny bzučí. Slyšíš je ještě pleskat, když hluk explose dávno zas oněměl. Vedle mne leží nějaký poděšený rekrut, bělohlávek. Vmáčkl obličej mezi ruce. Přílba se mu odkutálela. Najdu ji a chci mu ji narazit na hlavu. Vyhlédne, srazí přílbu a vleze si jako dítě hlavou pod mou paži, těsně na má prsa. Úzká ramena sebou škubají. Ramena jako měl Jenkyns. Nechám ho dělat, co mu libo. Ale aby mu přílba byla aspoň k něčemu, nasadím mu ji na zadek, ne z blbosti, ale z dobrého uvážení, neboť to je nejvyšší bod. I když je tam hodný kus masa, rány tam jsou zatraceně bolestivé, kromě toho musí člověk celé měsíce ležet ve špitále na břiše.
Někam to silně uhodilo. Mezi dopady je slyšet křik. Konečně nastane klid. Oheň se přes nás přehnal a leží nyní na posledních liniích. Odvážíme se vyhlédnout. Rudé rakety kmitají vzduchem. Pravděpodobně přijde útok. U nás je stále klid. Posadím se a trhnu rekrutem za rameno. „Už je po všem, chlapče! Dobře to dopadlo.“ Rozhlíží se vyjeveně. Domlouvám mu: ,,Na to si zvykneš.“ Zahlédne svou přílbu a nasadí si ji. Najednou se začervená jako rak a zarazí se. Pozorně sáhne rukou dozadu a dívá se utrápeně na mě. Chápu, není první chlap co se z kanonády posral. Kouknu na křoví. “Sundej podvlíkačky a vrať se, tohle se stalo nejednomu frajerovi je to křest ohněm.”
Vylezu ze zákopu a rozhlédnu se Bernie stojí s puškou v ruce a hledí jako by mu někdo vyrval srdce. Slyším to také, příšerný křik. To nejsou lidé, ti nemohou tak strašně křičet. Dan vedle mě povídá: ,,Ranění koně.“ Neslyšel jsem ještě nikdy koně křičet a nechci tomu věřit. To, co tu úpí, je bída světa, mučený tvor, divoká, hrůzyplná bolest. Zbledli jsme. Wais se vztyčí. „Zastřelte je!“ Je to sedlák a cítí s koňmi. A jakoby naschvál, oheň skoro mlčí. Tím zřetelnější je křik zvířat. Nevíme už ani, odkud to přichází z této, teď tak tiché, stříbrné, měsíční krajiny, je to neviditelné. Wais se rozzuří a řve:,,Zastřelte je, zastřelte je přece, zatracená bando!“ „Musejí napřed odnést lidi,“ povídá Dan. Vstaneme a hledáme, kde to je. Jestli ta zvířata uvidíme, snáz to sneseme. Meyer má u sebe polní kukátko. Vidíme temnou skupinu saniťáků s nosítky a černá větší klubka, která se pohybují. To jsou ranění koně. Ale ne všichni. Několik jich běží tryskem dál, skácí se a zase pádí. Jednomu koni to roztrhlo břicho, střeva mu hluboko vyhřezla. Zamotá se do nich a klesá, ale opět vstane. Weis strhne pušku a míří. Dan mu jí srazí. ,,Zbláznil ses?“ Wais se chvěje a hodí pušku na zem. Posadíme se a zacpáváme si uši. Ale ten strašlivý nářek a sténání a bědování všecko proniká.
My, jak tu jsme, už něco sneseme. Ale tady z toho nám vyráží pot. Chce se nám vstát a utéci, zcela lhostejno kam, jen abychom už neslyšeli ten křik. A při tom to nejsou lidé, ale jenom koně. Z tmavého klubka se odlučují opět nosítka. Pak zarachotí jednotlivé rány. Klubka sebou škubají a lehají. Konečně! Ale ještě není konec. Ti lidé se nemohou dostat k poraněným zvířatům, která úzkostně pobíhají. Jedna z postav kleká, rána – kůň klesá, – ještě jeden. Poslední se vzepře na přední nohy a točí se do kolečka jako váleček, točí se v sedě na vzepřených předních nohách do kola, má patrně roztříštěný hřbet. Voják běží k němu a zastřelí ho. Pomalu, pokorně sesouvá se to na zem. Dáme ruce od uší. Křik oněměl. Jen ve vzduchu visí ještě táhlý, umíravý vzdech. Pak jsou tu zase jen rakety, zpívající granáty a hvězdy – a je to skoro podivuhodné. Wais jde a nadává: „Rád bych věděl, čím ti jsou vinni!“
Mrzí mě, že ti píšu takové to věci, ale slíbili jsme si, že ti nikdy nebudu lhát. Nikdy ti nenapíši vše, ale tohle je ještě jedna z těch událostí, které jsem ochoten napsat.
Ricky jsem moc rád, že se ti daří matka psala, že často odjíždíš se svou novou šéfovou do New Yorku prý ti nechala ušít boty. Tak jen tak dál a nedělej nám ostudu. Pozdravuj matku.
S pozdravem Vito

 

10.11.1918
Hindenburg
Můj drahý bratříčku,
vracíme se. Je na čase dostat se k našim vozům. Obloha o poznání zjasněla. Tři hodiny ráno. Tápeme husím pochodem skrze zákopy a jámy a dostáváme se zase do mlžnatého pásma. Dan je nepokojný, to je špatné znamení. Přicházíme do spojovacího zákopu a potom na luka. Vynořuje se lesík, známe tu každý metr. V tom okamžiku to za námi zafičí, bubří, zapraská, hřmí. Skrčili jsme se – sto kroků před námi vystříkne ohnivý mrak. V příští minutě, pod druhou explozí stoupá pomalu kus lesa nad vršky stromů, tři, čtyři stromy plují s ním a lámou se při tom na kusy. A už sem syčí jako ventily kotlů další granáty – těžký oheň. „Kryt!“ řve někdo. „Kryt!“ Luka jsou plochá, lesík je příliš daleko a nebezpečný; není jiného krytu krom hřbitova a hrobů. Vklopýtáme tam po tmě, každý se přilepí k nějakému hrobu, jako by ho tam přibili. Právě v poslední vteřinu. Tma šílí. Kusy tmy černější než noc valí se s ohromnými hrby na nás a přes nás. Ohně výbuchů blýskají hřbitovem. Východisko nikde. Louky jsou jako rozbouřené moře, dlouhé a úzké plameny explodujících střel vystřikují jako fontány. Je vyloučeno, aby tím někdo prošel. Lesík mizí, je rozdupán, roztrhán, rozdrcen. Musíme zůstat tady na hřbitově. Před námi puká země. Hroudy prší. Cítím nějaké trhnutí. Střepina mi roztrhla rukáv. Zatínám pěst. Žádné bolesti. Ale to mne neuklidňuje, rány bolívají až později. Přejíždím rukou paži. Je škrábnuta, ale zdráva. Tu mi něco třeskne do hlavy, až se mi zakalí vědomí. Jako blesk mi kmitne hlavou myšlenka: Neomdlít! padám do jakési černé kaše a hned zas vstávám. Střepina narazila na mou přílbu, ale přilétla z tak daleka, že ji neprorazila. Vytírám si bláto z očí. Přede mnou se roztrhla nějaká jáma, nejasně ji rozeznávám. Granáty neuhodí tak lehce do téže jámy, proto chci do ní. Vymrštím se jedním skokem, na plocho jako ryba nad vodu, tu to zase zafičí, rychle se skulím, sahám po krytu, cítím něco nalevo, vmáčknu se vedle toho, povolí to, sténám, země puká, tlak vzduchu hřmí v mých uších, lezu pod to, co povoluje, přikrývám se tím, je to dřevo, plátno, kryt, ubohý kryt před padajícími střepinami. Otvírám oči; mé prsty svírají nějaký rukáv, nějakou ruku. Raněný? Křičím na něho – neodpovídá – mrtvý. Ruka sahá dále do úlomků dřeva – tu si už zas uvědomuji, že ležíme na hřbitově. Ale oheň je silnější než všechno ostatní. Rozbíjí mé vědomí, lezu jen ještě hlouběji pod rakev: Kryj mě, i kdyby v tobě ležela sama smrt. Přede mnou zeje trychtýř. Chytám ho očima i pěstmi, musím do něho jediným skokem. Tu cítím ostro bolest v rameni kulka prolétla ramenem.
Tu dostanu ránu do obličeje, nějaká ruka mě chytá za rameno, což se ten mrtvý probudil? Ruka mnou třese, obracím hlavu, ve světle vteřiny civím do obličeje Dana, má ústa široce rozevřena a řve, neslyším nic, škubá mnou, naklání se ke mně; v krátké vlně ticha dostihne mne jeho hlas: „Plyn-plyn-plyn-dej to dááál!“ Vytrhuji náustek plynové masky … V malé vzdálenosti ode mne někdo leží. Nemyslím na nic krom toho, že to musí všichni vědět: „Plyn, plyn!“ Volám, plazím se k němu, biju ho náustkem; nepozoruje nic ještě – jednou, ještě jednou – krčí se -je to rekrut – dívám se zoufale po Danovi, má už masku, vytrhnu svoji, přílba letí stranou, odře mi obličej, dostanu se k tomu muži, hned u mé ruky leží jeho náustek, chytím masku, strkám mu ji přes hlavu, sáhne po ní – povolím – a rázem jedním trhnutím ležím v trychtýři. Temné pukáni plynových granátů mísí se s praskotem explozivních střel. Za mnou to žbluňkne, jednou, dvakrát. Je to Dan, Wais a ještě někdo. Ležíme čtyři v těžkém, číhavém napětí a dýcháme tak slabě, jak je to možné. Tyto první minuty v masce rozhodují o životě a smrti: přiléhá dobře? Znám hrozné obrazy z lazaretů: otrávené plynem, kteří se dusí a vyvrhují celé dny po kusech své spálené plíce.
Čmoud se už plíží po zemi a klesá do všech dolinek. Jako měkká, široká chobotnice lehá si do našich jam a protahuje se v nich. Bude lip vylézt a ležet nahoře, než tady, kde se hromadí nejvíc plynu. Ale nedostaneme se k tomu. Začíná nové krupobití střel. Vypadá to tak, jako by už neřvaly exploze, ale jako by běsnila sama země. S praskotem sviští něco černého sem dolů k nám. Padne to těžce vedle nás: do vzduchu vymrštěná rakev. Vidím, že rakev padla čtvrtému v naší díře na nataženou ruku. Muž se pokouší strhnout si druhou rukou plynovou masku. Dan včas zakročí, zkroutí mu ruku za záda a pevně mu ji tam drží. Wais a já začneme uvolňovat poraněnou ruku. Víko rakve je prasklé a povolené, vytrhneme je lehce, mrtvého vyhodíme, vyvalí se, pak se pokoušíme uvolnit dolní část. Muž naštěstí omdlí a Dan nám může pomoci. Nemusíme už být tak ostražití a pracujeme, až rakev rupne a povolí pod podloženou lopatou. Svítá. Vezmu kus víka, podloží jím roztříštěnou ruku a ovinu ji všemi svými obinadly. Pro okamžik nemůžu víc dělat. Prosakuje k nám šedivé světlo. Hřbitovem vane vítr. Vyplazím se nad okraj jámy. Ve špinavém svítání leží přede mnou vytržená noha, bota je docela neporušena, vidím to všechno zcela zřetelně v jediném okamžiku. Teď se však někdo na několik metrů ode mne zdvihá, čistím skla, dívám se upřeně na něho, muž už nemá na sobě masku. Čekám ještě několik vteřin – neklesá, dívá se pátravě kolem a dělá několik kroků, vítr rozptýlil plyn, vzduch je čistý, tu si s chroptěním strhuji rovněž masku, jako studená voda proudí do mne vzduch, vlna mne zaplavuje a hází v jakousi tmu.
Ten den si už nic nepamatuji, několik dní jsem byl v bezvědomí, ztratil jsem mnoho krve a ještě k tomu ten plyn a nedostatek kyslíku. Ale jsem rád, že ti dopis mohu dopsat. Příští dopis bude můj poslední, pak už se setkáme bráško. Nedostal jsem dlouho žádný dopis z domova, budu doufat, že se psaní jen zatoulalo a doma je vše v pořádku.
S pozdravem Vito

 

15.12.1918
Remis
Můj drahý bratříčku,
Waisovi je zle vezmou mu celou nohu až nahoru. Teď už skoro nemluví. Jednou řekl, že se zastřelí, jak se jen zas dostane k svému revolveru.
Přichází nový transport. Naše světnice dostane dva slepé. Jeden z nich je docela mladý muzikant. Sestry nemají nikdy u sebe nůž, když mu dávají jídlo, jednou už jim ho vytrhl. I přes tu opatrnost se něco stalo.
Večer při krmení je sestra odvolána od jeho postele a odloží prozatím talíř s vidličkou na stůl. Nahmatal vidličku, vrazil si ji vší silou k srdci, pak chytil botu a tlukl jí, na rukojeť. Když jsme se dovolali pomoci bylo potřeba tří mužů, aby mu vidličku vzali. Tupé zuby vnikly už hodně hluboko.
Nadává nám celou noc, že nikdo nemůže oka zamhouřit. K ránu dostane křeče a řve. Zase jsou volné postele. Dni míjejí za dny v bolestech a strachu, sténání a chroptění. Ani chcípárna už nepomáhá, je příliš malá, lidé umírají v noci i na naší světnici. Jde to zkrátka rychleji než si sestry rozmyslí.

Ležíme v katolickém špitálu ve společné cimře. Máme štěstí, neboť katolické nemocnice jsou známy dobrým zacházením a dobrou stravou. Všechny postele jsou plně obsazeny naším vlakem, je v tom hodně těžkých případů.
Chodbou jezdí ustavičně na gumových kolech ploché vozíčky a na nich vždy po celé délce někdo leží. To je zatracená poloha být tak natažen štěstí ještě, když člověk spí.
Noc je hodně neklidná. Nikdo nemůže spát. K ránu trochu zamhouříme oči. Procitnu, až když už je jasno. Dveře jsou otevřeny a z chodby slyším hlasy. Také ostatní se probouzejí. Muž, který je tu už pár dní, nám to vykládá: „Tady nahoře na chodbě se sestry každé ráno modlí. Říkají tomu ranní pobožnost. Abyste z toho taky něco měli, otevřou dveře.“ Myslí to jistě dobře, ale nás bolí kosti i hlava. „Je to nesmysl,“ povídám, ,,zrovna když člověk trošku usne.“ „Tady nahoře jsou lehčí případy, proto to tak dělají.“.
Dostanu vztek a volám: „Ticho tam venku.“ Za minutu se ukáže sestra. Vypadá ve svém bílém a černém rouchu jako pěkná čajová panenka. ,,Zavřete dveře, sestro,“ řeknu. „Je ranní pobožnost, proto jsou dveře otevřeny,“ odpoví. „Ale my chceme ještě spát.“,,Modlitba je lepší než spánek.“ Stojí tu a směje se nevinně. „Taky už je sedm hodin.“ „Zavřete dveře!“ vyjedu. Je zaražená, jak se zdá, nemůže něco takového vůbec pochopit. ,,Vždyť to je modlitba i za vás.“ „To je jedno! Zavřete dveře!“ Zmizí a nechá dveře otevřené. Zase zazní litanie. Rozzuřím se a řeknu: „Budu počítat do tří. Jestli to do té doby nepřestane, tak něčím do těch dveří praštím.“ „Já taky,“ připojuje se jiný. Počítám do pěti. Pak vezmu láhev a hodím ji dveřmi na chodbu. Rozlétne se na tisíc kousků. Modlení přestane. Roj sester se objeví a nadávají. „Zavřít dveře!“ křičím. Z chodby zazní pouze: ,,Pohani,“ zacvrliká ale dveře zavře. Vyhráli jsme.
V poledne přišel nemocniční inspektor. „Kdo hodil tou flaškou?“ ptá se. „Já!“ Vzpřímím se. „Vy?“ „Ano. Byl jsem rozčilen, že nás zbytečně budí, a ztratil jsem hlavu, takže jsem nevěděl, co dělám.“ „Jak se jmenujete?“ „Náhradní záložník Vito Santiago.“ Inspektor odejde. Všichni jsou zvědavi. „Pročpak ses hlásil?!“ „Mám atest z magorky.“ Tomu ovšem rozumí každý. Kdo má atest z magorky, může dělat co chce. „Ano,“ vypravuji, „dostal jsem ránu do hlavy a na to mi dali atest, že jsem občas nepříčetný. Od té doby jsem na tom moc dobře. Mně nesmí nikdo dráždit. Mně se tedy nic nestane. Pak přicházejí bezhlasé, ploché vozíky a odvážejí nás. Obvazy jsou přilepeny. Řveme jako býci.
V posledním dopise jsi vyslovil strach, že se vrátí někdo jiný. Drahý bratře, takováhle věc tě změní a já si uvědomil mnohé. Ať už jsem tu pochodoval jako voják, nebo běhal mezi příkopy a prášil rány či zavazoval nebo vyndaval kulky. Ale ty s matkou pro mě vždy budete vším. Brzy se uvidíme.
S pozdravem Vito

 

”Moc mě mrzí vaše ztráta, byla hodně nemocná, zápal plic. Naštěstí váš bratr už žije nějakou dobu v New Yorku a daří se mu velice dobře.”
Pohladím rakev ve které je má matka a vzpomenu si na frontu. Odhazoval jsem mrtvá těla z rakví a doufal, že mi ona bedna poskytne úkryt.
”Pane Vito mohu vám doma uklidit pokud by jste chtěl. A občas vám uvařit.”
Pohlédnu na paní domácí, je to starší žena kolem šedesáti let s hůlkou v ruce.
”Madam Clifová za teplou večeři vám budu postel zahřívat celou noc.”
Můj první vtip, mé první přijetí skutečnosti, že se s válkou nelze vyrovnat. Jen je možné najít způsob jak obelhat své okolí.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vito Santiago
Kategorie: Flashbacky

Albert Herman 1.11.2016

>  věk 37 let

>  Talian/Nemec

>  180 cm, 92 kg

>  atletická postava

>  nenávidí alkohol, otec byl alkoholik

>  miluje tabák

>  je poznačený prvou svetovou vojnou, vyznamenaný veterán

>  sklony k násiliu a nekalým praktikám

>  chladný, logický, arogantný

>  strach z výšok

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Albert Herman
Kategorie: NEPOSTRADATELNÍ

Salvatore Giorgetti a Diana Day

Zelené oči Eviny.


Její zelené oči se zapíchly do tvých, byly hluboké a i přesto, že byla v úzkých cítil si z nich vášeň. Tiskla se ti na bok a ty jsi cítil jak se chvěje. Měla strach. Její vůně byla jako ženy při milování, adrenalin, pot čili a čokoláda. Tahalo tě to za nos a vpíjelo pod kůži. Vložila ruku do tvé. Propletla své prsty s tvými a pevně ruku sevřela, dlouhé červené nehty si cítil na hřbetu ruky zarývaly se ti do kůže. Nahé rameno vykukující z roztrhlé halenky připomínalo alabastr koutkem oka si sledoval jak se drobné chloupky na hebké bezchybné pokožce zachvěly.

Obloukové lampy podél chodníku se skleněnými báněmi svítili už jen spoře. Sklo bylo od uhlíkových elektrod očouzené a tak světlo jen špatně prostupovalo. Přesto si jasně viděl postavu muže, který se blížil k vám. Nejasné světlo muže dělalo obrovského. Tmavý kabát, dlouhý z pevné látky a klobouk, zbytek splýval ve stínech.
”Diano!”
Jeho hlas je hrubý a jasně v něm rozeznáš tón hněvu, lépe řečeno pořádné nasranosti. Blíží se k vám, když zaslechla jeho hlas sevřela pevněji tvou ruku a druhou sevřela z vnitřku tvou paži. Svým ramenem si se dotýkal jejích ňader a tvá ruka… horkos jejího klína ti byla tak blízko. O hřbet ruky se ti otřela její látka z dlouhé černé sukně.

V ruce má zbraň, nyní to vidíš. Lihová lampa nad vchodem do budovy u které stojíte muže osvětlila. Zastaví se před vámi na tři kroky, Jeho rudé oči sledují pouze tu ženu zhluboka dýchá a čelisti pevně tiskne k sobě.
Natáhne ruku a zamíří na revolverem, který má v ruce. Ruka se mu nechvěje pevně svírá zbraň a tebe vůbec nevnímá. Hledí jen na ní, pohled je stejně pevný jako ruka držící zbraň, na chvíli se ti to snad i zdá, ale jako by si v jeho tváři zahlédl úsměv, šílený úsměv, který z toho muže činí nepředvídatelným.
Istinktivně ji stahuješ tlakem ruky na její tělo za sebe. Pouštíš její ruku a mělké rýhy po nehtech se ozvou drobným pálením.
Dlaní se zapřeš do jejího boku a ucítíš její pánevní kost. Jakmile udělá drobný krok za tebe, dlaň ti sklouzne jako na houpačce ke skvěle tvarovanému pasu. Už se jí dotýkáš jen prsty a cítíš, že už teď ti ten dotek chybí.
Drobnými prsy se otře o tvá záda a ruku položí na tvé rameno. Poryv větru, který se opře do jejích zad vezme její vůni a prolétne kolem tebe ulicí vpřed.
”Diano!!!”
Zařve muž a poté se zhluboka nadechne jako pes co zavětřil lišku. Udělá další krok k vám. Její horký dech se opře o tvůj zátylek. Odtahuje se, jak muž postoupí kupředu přestáváš cítit ji. Vzdaluje se udělá ještě jeden krok a sklopí zbraň k zemi.
”Diano…!”
Jeho zvolání zní mnohem smutněji, je to chlap na dně. Padne na kolena a zařve jako raněné zvíře. Dlaněmi se opře o vlhký chodník, ještě před chvílí pršelo. Vyšel jsi z baru v New Yorku kde jsi uzavřel jeden z dalších kšeftů pro svou rodinu a zajistil levnou přepravu aut z Evropy. Byl jsi sám, věděl jsi, že je to jen na chvíli a že hotel máš za rohem. Co by se mohlo stát.
Chlápek vzdychne jako by se rozbrečel a opět zakřičí, je to ovšem jiné zlostné rychle vstává. Stále jako by si byl pro něj neviditelný, vůbec tě nevnímá. Natáhne ruku a se zbraní a vystřelí.
Ohlédneš se a snažíš se ji najít očima, ale je za tebou příliš velká tma. Rychle zareaguješ a v tu chvíli ho připravuješ o zbraň. Muž jako by se probral z koma se na tebe nechápavě podívá a pak se vší zlostí zaútočí. Rána střídá ránu, cítíš na kloubech teplou krev je jeho, je tvá? Těžko říct. V ústech cítíš krev, neuvědomuješ si, že by tě něco bolelo, teď ne. Další rána tě posílá k zemi. Ať je to kdokoli jeho pravý hák je velmi dobrý a tentokrát byl i dobře mířený.
Sbíráš se ze země jak nejrychleji můžeš. Zazní výstřel, jakmile zdvihneš hlavu vidíš ji, Dianu. Stojí dva kroky od tebe v ruce má mužův revolver a míří klečícímu chlápkovi na hlavu. Po tvářích jí tečou slzy, rudé rty svírající do pevné linky působí nekompromisně. Rameno, které bylo odhalené krvácí, výstřel, který muž vypálil ji zřejmě trefil. Krvácí a tmavě hnědé vlasy sčesané na jednu stranu poskytují zakrytí roztrhlému dekoltu přesto zahlédneš hrot její růžové bradavky.
Vystřelí, ale bubínek v revolveru se jen pootočí, ale ránu nevydá. Její oči se rozšíří hledí na muže před sebou, který sahá do náprsní kapsy, a zvedá se. Diana spustí ruce se zbraní a začne couvat. Dlouhé nohy v botách na podpatku dělají drobné krůčky připomínajíc rozechvělé klasy obilí, které si pamatuješ jako dítě z Itálie. Když muž vytahuje ruku z kabátu jsi to ty, který nechá zbraň štěknout. Diana sebou trhne a pouští revolver, udělá opět krok vzad a obejme se pažemi, sykne bolestí jak se dotkne poranění.
Muž jde k zemi, jediná rána do hlavy udělá své.

Celou cestu jste mlčeli, tiskl jsi ji k sobě a bojoval s touhou ji políbit. Pevně si držela tvé sako, které alespoň částečně zakrývalo, že se dnes v noci stalo nějaké drama. Kroky vás dovedli do hotelu kde si bydlel ty. Bez řečí a jediného slova, vyšli jste schody do tvého apartmá.
Zavřel si dveře a otočil se k ní, ještě než si tak udělal zamkl si dveře a podíval se do dřeva, jako by si v něm snad viděl odpovědi.
Stála tam v měkkém světle lamp. Sako jí sklouzlo po ramenech. Ruce měla sepnuté před sebou v úrovni podbřišku. poloodhalená ňadra se skryla pod závoj vlnitých vlasů.
Uzamčení dveří rozpojí její ruce a ona si začne rozepínat knoflíčky halenky. Její obličej se stáhne bolestí, Látka přejede přes její zraněné rameno. Světle modrá košilka je stejně od krve jako košile, která nyní sklouzla na podlahu.
Uděláš krok vpřed, jak projdeš kolem zrcadla všimneš si svých zranění, natržené obočí a ret. Žádná katastrofa.
Jsi u ní, zelené oči se upřou na tvou tvář a její ruka se zvedne. Pohladí bříškem prstu tvou ránu na obočí a potom ret. Nevědomě pootevřeš rty.

Tu noc jste se milovali mnohokrát a bez jediného slova. Její tělo se stalo pro tebe neukojitelné. Bylo to nepopsatelné jako by ti četla myšlenky, když jsi byl v ní sevřela se tak pevně, že jsi se bát udělat jediný pohyb. Její jazyk odrážel tvůj a tvůj ten její, byl to jako souboj celé vaše milování bylo střídáním síly. Vyčerpán si usnul s hlavou v jejím klíně.

Ráno po té noci si se probudil sám. Jen roztrhaná halenka vedle postele ti připomínala, že to sen nebyl a poté samozřejmě bolavé oko a ret. Při oblékání si pocítil pálení zad, několik rýh od nehtů. A nyní jako by si měl na jazyku všechny ty otázky na které si se včera nezeptal.
Kdo byla ona, kdo byl ten chlap, kterého si kvůli ní zastřelil? Kam odešla a proč?

Tyhle otázky tě trápily dlouho dokud jsi jí znovu neuviděl. Bylo to o rok později stála v hotelové recepci v tmavě zelených šatech a černém kabátě, když se otočila a její dokonalá plať se střetla se slunečními paprsky procházející skrze velká hotelová okna jakoby se její pleť třpytila. Byla krásnější než sis jí pamatoval. Došla k tobě a natáhla k tobě ruku v bílé rukavičce.
”Salvatore.”
Její hlas bylo pohlazení, nikdy si ho neslyšel krom vzdechů a výkřiků při vašem milostném spojení.
”Ráda vás vidím.”
Nepamatuješ si, že by si jí řekl své jméno a ona ho přesto znala, ale bylo možné, že se zeptala na recepci než se vytratila ráno z pokoje nebo se ti prostě prohrabala peněženkou. Ať je to jakkoliv znala tvé jméno a prvně při jeho vyslovení si uslyšel jak vážně dobře to zní.

Poobědvali jste spolu, vyprávěla ti, že muž jenž si ho zastřelil byl chlap z její ochranky, zamiloval se do ní a nepochopil, že je vdaná a miluje svého muže. Byly to jako ledové nože, které se ti zarývaly do hrudi. Byla vdaná, milovala svého muže tyhle informace boleli více než cokoli jiného. Přel sis, aby tě hned někdo zastřelil.
Drobné doteky při podání sklenky. Připálení cigarety, sundavání kabátu. ty nestačily. Hleděla na tebe těma zelenýma očima a cítil si v nich opět tu vášeň jako před rokem když se rozechvěle držela tvé ruky.

Ležel si na posteli a myslel na dnešní odpoledne kdy jsi s Dianou seděl v hotelové restauraci a obědvali jste. Její rudé rty, které se rozevíraly a oči tě pomalu obmotávaly osidly. Několikrát si pocítil jak se její špička boty dotkla tvé nohy, chtěl by si věřit, že v tom byl záměr, doufáš. Když zavřeš oči cítíš její vůni tu směsici potu, parfému a whisky. Nikdy by si nevěřil jak ti tahle vůně učaruje a jak by si právě tuhle vůni mohl tak chtít tak strašně jí potřebovat.
Zaklepání na dveře. Vstaneš a přejdeš k nim, Bezmyšlenkovitě je otevřeš.
Diana, kapky deště stékají z konečků jejích vlasů a vpíjí se do tmavě zelených šatů. Hledí na tebe a ty ji dlaní, kterou jí položíš na zátylek vtahuješ do svého pokoje.
Pod svými šaty nic nemá, polibek střídá polibek opět se milujete tak jako si to nikdy nezažil. Opět je jen tvou a ty jejím. Diana, tvá bohyně lovu. Drásá nehty tvou košili a trhá ji na kusy. Sténá a stiskem kovové pelesti uvolňuje napětí jenž v ní narůstá. Ňadra se pohupují v rytmu jejího těla. Opojné, nekonečné… usínáš.
”Nejsem šťastná a nikdy jsem nebyla, můj manžel je vrah a násilník a já jsem jen jeho trofej. V bezpečí jsem pouze s tebou, vím to a věděla jsem hned když jsem tě tehdy viděla na ulici.”
Šeptají její rty do tvého spánku a ty se nemůžeš nebo spíš nechceš probudit. Je ráno, slunce prosvítá přes závěsy na postel.
”Miluji tě, ale nemůžu tě ztratit. Proto odcházím, sbohem lásko.”
Zazní ti do uší a než je otevřeš si opat v pokoji sám na chodbě zbyly stopy její vůně. Opět odešla opět je pryč.

Je to několik měsíců co jsi jí viděl naposledy, hledal jsi jí ale nikdy jsi jí nenašel. Dle recepčního se na nic neptala, ale čekala na tebe. Zná tvé jméno a ví kdy do NY přijedeš věděla kde tě hledat. Nic z toho co ví a jak to ví nebylo podstatné. Podstatné bylo, že to udělala.

 

(flashback pro Salvatora Giorgetti. Konec staromládenectví.)

Zelené oči Eviny. Očima Eviny.

Celé město bez jediného schopného chlapa.
Projde rychlejším krokem kol jednoho baru, ale neohlídne se. Jde za ní, ví to cítí to a je to vlastně i to co chtěla.
Bar, dvanáctá hodina a nikdo nikde.
Zatočí za roh a tam se opře o stěnu domu.
A heleme se, tohle bude muset stačit.
Dívá se na tebe prozatím skryta ve stínu.
”Diano!”
Podívá se na Johna a očima mu vpaluje do hlavy díru. Z nenávisti přejde do vášně tak snadno jako by to bylo obrácení listu v knize.
”Johne nechci tě už vidět, nikdy jsem tě nemilovala jen jsem chtěla ten dům.”
Řekne tiše a ukazovákem mu přejede po tváři. Dívá se na ní jako by tomu nevěřil nechápe její slova, stojí před ní jako socha.
”Zabil jsem je, zabil jsem je všechny a ty…”
Chlap vytřeští oči jako by mu její slova došla.
”Zabil… zabil si svojí ženu, svojí matku a co?! Myslíš, že pro mě to něco znamenalo? Jen jsi mi splatil dluh.”
Její hlas řeže je jako břitva.
”Diano, já tě miluju… o jakém dluhu mluvíš?”
Diana zakloní hlavu a podívá se k nebi, jako by se ptala samotného boha jak nemůže ten idiot pochopit tak jednoduchou věc.
”Myslíš, že tohle tělo je zdarma? Myslíš že pozornost jenž jsem ti věnovala bylo z lásky?”
Chlap přestane dýchat, sleduje její zelené oči a v hlavě se mu to zatím pomalu srovnává.
”Co tvůj manžel?”
Její úšklebek mluví za vše, ale přesto se podívá směrem za muže kde stojíš ty. Vyšel jsi z baru a zrovna sis na chodníku zapálil.
”To už bude na někom jiném.”
Uchechtne se a Johna od sebe odstrčí.
”Zabil jsem svou rodinu kvůli tobě, zabil jsem svojí matku… Diano!”
Promluví důrazně a je jasné, že mu vše došlo.
Diana se začne smát, je to zlý a krutý smích. Založí ruce na hrudi a prsty si poklepe na paže.
”Ubožáku… jak bych tě mohla milovat když jsi jako můj osobní čokl. Zabil si je kvůli sobě jen si na to dřív neměl odvahu. Jaké to bylo zabít je a pak ještě od krve své ženy jít si zašukat se mnou?!”
John se prudce rozejde k Dianě a chytí jí za paže.
”Já tě miluju… Diano! Tohle neříkej! Já to dělal kvůli tobě!”
Diana trhne sebou a kousek látky zůstane muži mezi prsty a roztrhne jí halenku. Ona se jen otočí jestli jsi stále před barem.
”Ubožáku. Já s tebou skončila. Pozdravuj ženu. Jo ty žádnou nemáš! Mě už se nikdy nedotkneš!”
Po těchto slovech se otočí a vyběhne tvým směrem. John ještě chvíli stojí a pak se vydá jejím směrem.

Jen doufám hezoune, že máš zbraň a že nejdříve střílíš a pak se ptáš.
Diana vezme tvou ruku a stoupne si k tvému boku. Přitiskne se k tobě co nejvíce a promne si rty a rozechvěje se.
Rameno fešáku…
Pomyslí si Diana a to už ji přelétneš pohledem a ulpíš na jejím rameni pod roztrhlou halenkou. John přicházel a křičel její jméno.
Ať řekneš cokoli udělám z tebe bláznivého násilníka co mě chtěl znásilnit.
Diana neměla strach z čehokoli co by John řekl, naopak vše by dokázala použít proti němu. Přimhouřila oči a znovu se rozechvěla, byla jí zima takže to šlo vlastně velice snadno.
Když vytáhl zbraň ucítila tvou ruku, která ji stahovala za tvá záda. Usmála se spokojeně.
Hmm… za tohle tě čeká odměna a pokud ho zabiješ… dám ti ochutnat.
Natiskne se ti na záda a otře se o ně prsy, aby jsi je cítil. Poté přejede prsty po tvých zádech a ruku ti položí na rameno.
Diana se opět rozechvěje, vítr se jí zapřel do zad a jí byla hrozná zima.
Už ho zabij, jediné co teď potřebuju je teplá vana a sklenka vína, zbytečné protahování. Ale…
Diana našpulí rty a dýchne ti horky vzduch na zátylek.
”Diano!!!”
Zařve muž a poté se zhluboka nadechne jako pes co zavětřil lišku. Odtahuje se, jak muž postoupí kupředu přestáváš cítit ji.
Ztrácíš mě… no tak vím, že jsi to cítil.
Vzdaluje se John udělá ještě jeden krok a sklopí zbraň k zemi.
”Diano…!”
Jeho zvolání zní mnohem smutněji, je to chlap na dně. Padne na kolena a zařve jako raněné zvíře. Dlaněmi se opře o vlhký chodník, ještě před chvílí pršelo.
Chlápek vzdychne jako by se rozbrečel a opět zakřičí, je to ovšem jiné zlostné rychle vstává. Stále jako by si byl pro něj neviditelný, vůbec tě nevnímá. Natáhne ruku se zbraní a vystřelí.
Ohlédneš se a snažíš se ji najít očima, ale je za tebou příliš velká tma.
Diana našla stín mezi dvěma auty a přikrčila se mezi nimi. Byla skrytá a nebyla vidět, koukla se na sebe a rozthla si halenku i s košilkou na druhé straně vlasy prsty sčesala ke straně kde jí nyní halenka odhalovala více než je vhodné, ale pro účely nadcházející je to nezbytné.

Rychle zareaguješ připravuješ ho o zbraň. Muž jako by se probral z koma se na tebe nechápavě podívá a pak se vší zlostí zaútočí. Rána střídá ránu, cítíš na kloubech teplou krev je jeho, je tvá? Těžko říct. V ústech cítíš krev, neuvědomuješ si, že by tě něco bolelo, teď ne. Další rána tě posílá k zemi. Ať je to kdokoli jeho pravý hák je velmi dobrý a tentokrát byl i dobře mířený.
Měl by si sakra zamakat na těch úderech zase si to budu muset zařídit sama!!!
Sbíráš se ze země jak nejrychleji můžeš. Diana přeběhne z poza aut a na zemi sebere zbraň, kterou po ní vystřelil John, ale samozřejmě se netrefil, ani nechtěl. Diana vezme kolt a a namíří na sebe protočí oči a přitáhne ruce k tělu, hlaveň směřuje na paži.
Zazní výstřel, jakmile zdvihneš hlavu vidíš ji, Dianu. Stojí dva kroky od tebe v ruce má mužův revolver a míří klečícímu chlápkovi na hlavu.
Kurva, teď už je to pro tebe dost? Zastřel ho!!! Zabij ho sakra už!!!”
Po tvářích jí tečou slzy, rudé rty svírající do pevné linky působí nekompromisně. Rameno, které bylo odhalené krvácí. Krvácí a tmavě hnědé vlasy sčesané na jednu stranu poskytují zakrytí roztrhnutému dekoltu přesto zahlédneš hrot její růžové bradavky.
Všiml si upoutala jsem tvojí pozornost, ale teď by bylo fajn kdyby jsi vytáhl svou zbraň a zastřelil ho, nechci si špinit ruce.
Vystřelí, ale bubínek v revolveru se jen pootočí, ale ránu nevydá.
To se může stát jen mě.
Její oči se rozšíří hledí na muže před sebou, který sahá do náprsní kapsy, a zvedá se.
”Miluju tě Diano, prosím vše co jsi řekla ti odpustím přinesl jsem ti darovací sml..”
Diana spustí ruce se zbraní a začne couvat. Dlouhé nohy v botách na podpatku dělají drobné krůčky. Když muž vytahuje ruku z kabátu jsi to ty, který nechá zbraň štěknout. Diana sebou trhne a pouští revolver, udělá opět krok vzad a obejme se pažemi, sykne bolestí jak se dotkne poranění.
Konečně!!! Za to, že ti to tak trvalo zapomeň na společnou snídani.
Muž jde k zemi, jediná rána do hlavy udělá své.

Nevolali jste policii, prostě jste odešli, zdvihl si revolver, kterým zastřelila toho muže a vložil si ho do kapsy. Celou cestu jste mlčeli, tiskl jsi ji k sobě a bojoval s touhou ji políbit. Pevně si držela tvé sako, které alespoň částečně zakrývalo, že se dnes v noci stalo nějaké drama. Kroky vás dovedli do hotelu kde si bydlel ty. Bez řečí a jediného slova, vyšli jste schody do tvého apartmá.
Zavřel si dveře a otočil se k ní, ještě než si tak udělal zamkl si dveře a podíval se do dřeva, jako by si v něm snad viděl odpovědi.
Na světle nevypadáš vůbec špatně, tak pojď ke mě blíž a zahřej mě drsňáku.
Stála tam v měkkém světle lamp. Sako jí sklouzlo po ramenech. Ruce měla sepnuté před sebou v úrovni podbřišku. poodhalená ňadra se skryla pod závoj vlnitých vlasů.
Zamykáš? Mmm… a na tohle jdeš rychleji než na zastřelení toho ubohýho čokla, na tom bude třeba zapracovat.
Uzamčení dveří rozpojí její ruce a ona si začne rozepínat knoflíčky halenky. Její obličej se stáhne bolestí, Látka přejede přes její zraněné rameno. Světle modrá košilka je stejně od krve jako košile, která nyní sklouzla na podlahu.
Uděláš krok vpřed, jak projdeš kolem zrcadla všimneš si svých zranění, natržené obočí a ret. Žádná katastrofa.
Jsi u ní, zelené oči se upřou na tvou tvář a její ruka se zvedne.
Nemáš rysy Američana, mluvíš vůbec anglicky? No na příštích pár hodin mě to nezajímá mluvení by bylo jen na škodu.
Pohladí bříškem prstu tvou ránu na obočí a potom ret. Nevědomě pootevřeš rty.

Tu noc jste se milovali mnohokrát a bez jediného slova. Její tělo se stalo pro tebe neukojitelné. Bylo to nepopsatelné jako by ti četla myšlenky, když jsi byl v ní sevřela se tak pevně, že jsi se bál udělat jediný pohyb. Její jazyk odrážel tvůj a tvůj ten její, byl to jako souboj. Celé vaše milování bylo střídáním síly. Vyčerpán si usnul s hlavou v jejím klíně.
Hladila tě ve vlasech a pousmála se.
Budeš milou hračkou…
Pousmála se a políbila tě na čelo, vzala tvou hlavu do dlaní a přesunula jí na polštář.
”Brzy se uvidíme snad.”
Z tvého pokoje ještě někam zavolala a po teplé sprše se začala oblékat, zaklepání na dveře. Otevřela a v nich stál muž, v ruce měl krabici, převzala ji od něj.
”Počkejte na mě ve voze, hned přijdu.”
Oblečení, řidič, který jí dovezl oblečení odešel. Diana se oblékla do čisté halenky, kabátu a sukně kterou měla včera večer, zapne si boty a než odejde ještě jednou si tě prohlédne. Přejede očima po tvém nahém těle a úsměv na jeden koutek je zcela výmluvný.

”Pokoj dvacet jedna, kdo tam bydlí?”
Bankovka míří po pultu recepce od Diany k chlapíkovi co jí žere pohledem.
”Pan Salvatore Giorgetti.”
“Odkud je tenhle pán? “
“Přijel obchodně z New Orleans.”

Diana přimhouří oči a nakloní hlavu ke straně.
”Jeho jméno… mám dojem, že jsem ho už někde slyšela, je to možné?”
“Madam, pan Salvatore Giorgetti patří mezi Italské emigranty a jak jsem slyšel, jeho otci který je Donem se v New Orleans daří lépe než dobře.”

Jackpot!!!
Diana s úsměvem saně co posnídala princeznu odchází z hotelu.

Probudil si se sám. Jen roztrhaná halenka vedle postele ti připomínala, že to sen nebyl a poté samozřejmě bolavé oko a ret. Při oblékání si pocítil pálení zad, několik rýh od nehtů. A nyní jako by si měl na jazyku všechny ty otázky na které si se včera nezeptal.
Kdo byla ona, kdo byl ten chlap, kterého si kvůli ní zastřelil? Kam odešla a proč?

”Salvatore Giorgetti má zamluvený hotel příští měsíc, na tři dny.”
Nepovídej můj mafián je zpět? Můžeme tedy spustit plán “jak se stát vdovou.”
Diana se usměje na poslíčka a kývnutím ruky ho odešle pryč. Nahá projde přes svou ložnici a dívce u kosmetického stolku podá svou ruku. Hledí oknem na zahradu, kde je její manžel a učí psa aportovat.
Dívka vezme do ruky pilník a začne s manikúrou. Diana ze stolku vezme sklenku šampaňského a s úsměvem vlka u zaječí nory se napije.

O měsíc později stojí v hotelové recepci v tmavě zelených šatech a černém kabátě, když se otočila a její dokonalá plať se střetla se slunečními paprsky procházející skrze velká hotelová okna jakoby se její pleť třpytila. Byla krásnější než sis jí pamatoval.
Udička…hezoune, sekne ti to vypadá to, že jsi přibral ovšem na těch správných místech.
Došla k tobě a natáhla k tobě ruku v bílé rukavičce.
”Salvatore.”
Její hlas bylo pohlazení, nikdy si ho neslyšel krom vzdechů a výkřiků při vašem milostném spojení.
”Ráda vás vidím.”
Moc pěkně voníš.
Nepamatuješ si, že by si jí řekl své jméno a ona ho přesto znala, ale bylo možné, že se zeptala na recepci než se vytratila ráno z pokoje nebo se ti prostě prohrabala peněženkou. Ať je to jakkoliv znala tvé jméno a prvně při jeho vyslovení si uslyšel jak vážně dobře to zní.

Poobědvali jste spolu, vyprávěla ti:
”Jsem dva roky vdaná, můj muž je bankéř má velmi náročnou práci a bohužel i nebezpečnou…”
Tohle vyprávím Italskýmu mafiánovi s Cosa Nostry.
Diana se ovládne, aby se nerozesmála.
”Musím mít tedy vždy nějaký doprovod, můj manžel je raději, když ví že jsem v bezpečí.”
Diana natáhne pod stolem nohy a vyhledá na drobný letmý dotek tvou nohu.
”Johny, kterého si…”
Odmlčí se a ztěžka polkne.
”Ten muž mi byl ochráncem šest měsíců bohužel neudržel odstup a zamiloval se do mne a začal si mne nárokovat víc než jsem mu byla ochotná dát.”
Diana přejede ukazovákem po hraně sklenice s vínem, olízne si horní ret a nadechne se, že bude pokračovat.
”Tu noc jsem ho naposledy prosila, aby odešel že svému muži nic neřeknu a on si bude moci najít zaměstnání jinde, že mu i zaplatím, ale že ho nikdy nebudu milovat.”
Její pohled je útrpný a pln trápení, které dle jejího vyprávění tehdy prožívala.
Mám krásný dům po jeho matce, minulý týden mi udělali druhou koupelnu s luxusní vanou, líbil by ses mi v ní.
Celý oběd probíhal s letmými doteky, smyslnými pohledy a v meziřádkovém dialogu.
Ale její slova byly jako ledové nože, které se ti zarývaly do hrudi. Byla vdaná, milovala svého muže tyhle informace bolely více než cokoli jiného. Přál sis, aby tě hned někdo zastřelil.
Drobné doteky při podání sklenky. Připálení cigarety, sundavání kabátu. ty nestačily. Hleděla na tebe těma zelenýma očima a cítil si v nich opět tu vášeň jako před rokem když se rozechvěle držela tvé ruky.

”Auto.”
Houkne ke dveřím na svého šoféra a v zrcadle u hlavních dveří se prohlédne, rudou rtěnkou přetáhne rty. A pootočí přetočené drahokamy v náušnicích.
”Přijdu pozdě, nečekej na mě drahý možná až ráno Camile je po tom rozvodu tak špatná, že bych jí ráda byla dnes oporou. Doufám, že mě chápeš lásko.”
Muž s brýlemi a v saku z kvalitního materiálu pohladí Dianu po zádech.
”Jistě drahá ráno zavolej a Gilbert pro tebe přijede. Vem si deštník, bude pršet.”
Políbí ji na tvář a do ruky jí vloží deštník.
Před hotelem zahodila na zadní sedadlo deštník a chvíli tam jen tak stála a nechala na sebe dopadat kapky deště.
”Madam, promoknete… pojďte dovnitř.”
Diana se podívá na vrátného, který bojuje s deštníkem, aby jej otevřel.
”Věřil by jste, že déšť dokáže zamilovat muže?”
Diana se usměje a když už má vlasy zmoklé a šaty se jí lepí na kůži vyjde směrem do hotelu.
”Pan Salvatore Giorgetti?”
Pikolík na recepci se pousměje.
”Slečno pokoj dvacet jedna.”
Čekal na mě.
Usměje se a kývne hlavou. Přejde halou ke schodišti a vyjde do poschodí kde je pokoj její nové hračky.

Ležel si na posteli a myslel na dnešní odpoledne kdy jsi s Dianou seděl v hotelové restauraci a obědvali jste. Její rudé rty, které se rozevíraly a oči tě pomalu obmotávaly osidly. Několikrát si pocítil jak se její špička boty dotkla tvé nohy, chtěl by si věřit, že v tom byl záměr, doufáš. Když zavřeš oči cítíš její vůni tu směsici potu, parfému a whisky. Nikdy by si nevěřil jak ti tahle vůně učaruje a jak by si právě tuhle vůni mohl tak chtít tak strašně jí potřebovat.
Zaklepání na dveře. Vstaneš a přejdeš k nim, Bezmyšlenkovitě je otevřeš.

Diana, kapky deště stékají z konečků jejích vlasů a vpíjí se do tmavě zelených šatů.
Hmm… bez krve, voníš tohle by mohlo být velmi příjemné oběma. Za to že si na mě čekal se ti odměním mafiáne.
Hledí na tebe a ty ji dlaní, kterou jí položíš na zátylek vtahuješ do svého pokoje.
Pod svými šaty nic nemá, polibek střídá polibek opět se milujete tak jako si to nikdy nezažil. Opět je jen tvou a ty jejím. Diana, tvá bohyně lovu. Drásá nehty tvou košili a trhá ji na kusy. Sténá a stiskem kovové pelesti uvolňuje napětí jenž v ní narůstá. Ňadra se pohupují v rytmu jejího těla. Opojné, nekonečné… usínáš.
”Nejsem šťastná a nikdy jsem nebyla, můj manžel je vrah a násilník a já jsem jen jeho trofej. V bezpečí jsem pouze s tebou, vím to a věděla jsem hned když jsem tě tehdy viděla na ulici.”
Šeptají její rty do tvého spánku a ty se nemůžeš nebo spíš nechceš probudit.
Udička nahozena, návnada více než dostačující. Tak se ukaž hrdino.
Je ráno, slunce prosvítá přes závěsy na postel.
”Miluji tě, ale nemůžu tě ztratit. Proto odcházím, sbohem lásko.”
Zazní ti do uší a než je otevřeš si opět v pokoji sám na chodbě zbyly stopy její vůně. Opět odešla opět je pryč.

Je to několik měsíců co jsi jí viděl naposledy, hledal jsi jí ale nikdy jsi jí nenašel. Dle recepčního se na nic neptala, ale čekala na tebe. Zná tvé jméno a ví kdy do NY přijedeš věděla kde tě hledat. Nic z toho co ví a jak to ví nebylo podstatné. Podstatné bylo, že to udělala.

”Drahá, jsme pozvaní do New Orleans na ples v maskách, budeš se ho chtít zúčastnit?”
Diana se zarazí a pak s úsměvem se otočí na svého manžela. Její oči září a špička jazyka se dotkne horního rtu.

 (flashback očima Salvatora Giorgetti)

VZPOMÍNKA … na zelené oči

Eva Green2

Další rána mě posílá k zemi. Ať je ten chlap kdokoli, jeho pravý hák je velmi dobrý a tentokrát byl i dobře mířený. Vyplivnu přebytečnou krev a snažím se vzpamatovat. V uších mi píská, jsem dezorientovaný. Ještě před pár okamžiky jsem byl v baru za rohem, kde se zapíjel další úspěšný obchod pro mou rodinu a hlavně pro mého otce. New York se pomalu stává mým druhým domovským městem, je zde totiž spousta možností, jak vydělat a hlavně hodně potencionálních obchodních partnerů – a to se mi líbí. Přesto, zítra se mám vracet domů, a proto jsem chtěl odejít dřív a nepít zde, až do rána. Venku před barem si zapálím cigaretu a už se chystal jít do svého hotelového apartmá, když se z vedlejší uličky ozvaly nějaké divné zvuky. Normálně bych tomu nevěnoval pozornost, přeci jen lidé v tomto městě jsou velice často přepadáni a i zabíjeni, ale když jeden zvuk patřil očividně ženě, tak jsem chtěl alespoň nakouknout, co se děje. Kéž bych to neudělal, jeden špatný krok a člověk toho lituje celý život. Jeden krok a události, které to rozpoutalo, už nešlo vrátit. V uličce byla lépe oděná žena a nějaký násilník – teprve poté padlo ono osudové jméno, Diana. Byla vyděšená, a když se otočila, tak zároveň šťastná že si ji někdo všiml, což jí dalo jistě pocit naděje. Na nic nečekala, hned se kolem mě obtočila jako ta nejvíc nevinná dívka na světě – už tehdy jsem měl poznat, že to byl spíš had. Přesto moje přítomnost násilníka nijak nevyvedla z míry, dalo by se říct, mne ignoroval, jí vyhrožoval, a kdybych tady nebyl – nejspíš by ji i znásilnil. Jakmile vytáhl zbraň a zaslepeně se k ní blížil, už nebyl čas váhat. Vše se seběhlo strašně rychle. Já ho připravil o zbraň, začala rvačka. Já mu jednu vypálil, on mně. Rána střídala ránu. Dostal jednu do břicha a hned další na lícní kost, cítím na kloubech teplou krev a je mi momentálně jedno čí je. Pak přijde jeho pravý hák, který mě pošle na zem. Na pár vteřin jsem mimo hru. Když se vzpamatuji, vidím ji, jak míří na toho muže jeho zbraní. Musela ji nejspíš sebrat při té šarvátce.
,,Ne!“ křiknu jejím směrem, protože nechci, aby měla na krku vraždu. I když v sebeobraně. Ona pohlédne mým směrem a zaváhá, její zbraň nevystřelí a místo toho začne před ním couvat. Zahlédnu, že je zraněná. Nejspíš od jeho prvního výstřelu.
,,Stůj ty zmrde!“ Má slova mají ještě menší efekt než moje pěsti. Muž stále pokračuje a sahá po zbrani, už neváhám a ani vteřinu. Jeden výstřel ho bez dalšího varování posílá k zemi. Zasáhl jsem ho do hlavy. Vydechnu a sklopím svůj Colt 1911. Nechtěl jsem ho zabít, ale nedal mi jinou možnost, navíc teď není čas na jakékoliv výčitky, proto Dianu rychle popadnu a vypadneme z potencionálního místa činu. Můžu jen doufat, že nás nikdo neviděl, protože tím by se všechno ještě víc zamotalo. Dám ji pro jistotu své sako. V ten moment si všimnu, jak je nádherná a já bojuji s neskutečnou chutí ji políbit a vzít si tuhle zaslouženou odměnu. Během pár okamžiků jsme v mém apartmánu a díky schodišti jsme se i vyhnuli všem potencionálním čumilům. Zapadneme dovnitř, zavřu dveře a zamknu. Ještě pro jistotu přes kukátko zkontroluji, jestli nás nikdo nesledoval. Cestou jsem si promyslel, co musím udělat, jak tohle vyřešit. Přejdu rovnou k telefonu a vytočím svého parťáka. Chvilku to zvoní, po třetím to vezme.
,,Gregory, potřebuji uklidit nepořádek v zadní uličce u baru, kde jsem byl popít.“ Je to jednoduchá věta, on ví co má dělat a asi právě pro tyhle situace ho se mnou otec poslal. Položím sluchátko a prohlédnu se v zrcadle. I když jsem dostal na prdel, tak to není tak hrozné, jak jsem si myslel. Natržené obočí a ret. Pak pohlédnu na ní, chtěl jsem ji ošetřit, ale nedala mi příležitost. Její zelené mne dostaly a ona to moc dobře ví, už se začala zbavovat přebytečného oblečení. Pro mě jasný signál.
Celou noc jsem ji propadl a je třeba říct, že nikdy nezažil to, co s ní. Tohle bylo něco jiného a já do této doby netušil, že sex může být, až takhle skvělý. Nemohl jsem se jí nabažit. Samozřejmě jako mladší jsem propadl mnoha ženám, dokonce párkrát i těm nejlepším prostitutkám, ale tohle bylo něco naprosto nesrovnatelného. Stačil jeden jediný večer a já věděl, že se do ní zamiluji, kdy ona bude jediná, kterou budu milovat. Nechtěl jsem, musel jsem. Stala se mou ženou, pro kterou jsem vraždil.
Ráno se probudím sám. Jen její roztrhaná halenka vedle postele mi říká, že to nebyl sen a poté samozřejmě bolavé oko a ret. Při oblékání cítím pálení zad, několik rýh od nehtů, aspoň tedy hádám. Večer už nepadla žádná další slova. A nyní jako bych měl na jazyku všechny ty otázky, na které jsem se včera nestihl zeptat. Vše, co vím je jen její jméno. Diana. Takhle to zůstalo po další rok. Nepodařilo se mi zjistit, co byla zač ani proč byla pronásledována a když už jsem nepředpokládal, že ji ještě někdy uvidím, nebo snad zjistím, kdo byla, tak se najednou zase objevila. Z ničeho nic, prostě jen tak. A co bylo na tom nejvíc divné, bylo to, že mne oslovila jménem. Nepamatuji si totiž, že bych jí ho řekl. Zaskočila mě, už poněkolikáté a já tohle opravdu nemám rád. Prohrabala mi peněženku, když jsem spal? Zeptala se na recepci? Možná obojí. Přesto všechno se mi však líbilo, jak mne oslovila, bylo v tom něco svůdně tajemného.
Společně jsme poobědvali a já se teprve tam dozvěděl, co byl zač ten chlap, kterého odklidil Gregory, a který ji ohrožoval. Ochranka, co se do ní zamilovala. Tehdy už jsem pojal podezření, přesto mě víc zajímalo, jak se ji dostat znova do kalhotek, než samotná pravda. Pak to přišlo, je vdaná. Pocit, jako když do vás někdo zabodne dvacet dýk najednou. A co hůř, prý miluje svého muže! Tak proč to všechno?! Kašlal jsem na to, chtěl jsem ji a bylo mi jedno, kolik měla manželů a kolik z nich milovala. Přesto, že to vypadalo na obědě nadějně, tak poté odešla. Znovu.
Aspoň jsem si to tedy myslel. Večer se znovu objevila, celá promočená, kdy látka přesně tvarovala ty přednosti, které měla a vlastně nedávala žádný prostor fantasii. Na nic jsem nečekal, neptal a jen jí znovu propadl. Pokud by člověk předpokládal, že tu první noc s ní nemůže nic překonat, tak by se hluboce mýlil. Opět byla mou a já jejím. Bylo to neskutečné, daleko lepší než tehdy a já ji v ten večer splnil vše, co jen lehce naznačila.
Když vše skončilo, věděl jsem, že ji miluji a ona dosáhla svého. Udělala však chybu, že hned začala se svým manželem, zrovna v době, kdy bylo „po“. Kdyby začala dřív, možná by to dopadlo na úrodnější půdu. Nevím, co tehdy čekala. Že zabiju jejího muže? Vezmu si ji? Něco na mě hrála, chtěla mě využít a já to tehdy poznal. Na malý moment se probral ten správný mozek a Diana to pochopila, proto odešla. Nebo odešla, protože by mě mohla jednou milovat? Či je to jen moje bláhová naděje? Těžko říct, ale už tehdy jsem věděl, že to není konec a pokud bych si nějakou ženu měl vzít…byla by to ona. A jak se dalo předpokládat, opět zmizela. To uměla dobře…

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Salvatore Giorgetti a Diana Day
Kategorie: NPC

Rodokmen

 

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Rodokmen

Rodokmen

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Rodokmen
Kategorie: Famiglia GIORGETTI

Margot place

Pračka peněz – nelegální hry a sázky:

Jméno vymyšleno tak, aby bylo možné zasáhnout do příkazů k prohlídce a změnit jméno na podnik, kde vše sedělo.

Místo pro chudáky a zchátralce.

Výsledek obrázku pro russian roulette mafia

Ruleta, kostky, karty, sázky, box… a ruská ruleta.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Margot place
Kategorie: Místa

Margot

Hlavní kasíno rodiny Vallentino:

Hazardní hry obsahují jistý element náhody. Ačkoliv nejde o nutnou podmínku, hazardní hry se obvykle hrají o peníze. Peníze, případně jejich ekvivalent, pak hráči sázejí na očekávaný výsledek hry. Po skončení hry jsou peníze rozděleny mezi výherce, obvykle v neprospěch sázejících. To z toho důvodu, že jistou část sázek si ponechává pořadatel hry bez ohledu na výsledek.

Mezi nejznámější hazardní hry, jimiž si lidé zpříjemňují svůj čas, případně mají v úmyslu hraním nabýt bohatství, patří ruleta, kostky, sportovní sázky a některé karetní hry. Nicméně u karetních her, jako je poker.

Jen pro zajímavost, první kasino bylo postaveno roku 1683 v Benátkách. Za zmínku stojí i to, že toto kasino funguje dodnes.

 

Související obrázekVýsledek obrázku pro casinoVýsledek obrázku pro casino

 

 

 

 

 

 

Prostory:

 

Byt Michaila Ivanoviče Petrova:

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Margot
Kategorie: Místa

Bar u Banana

Černošský jazzový bar:

Zapadlá smradlavá díra, ale faktem je, že nikde ve městě se netančí, nezpívá, nežije tak jako právě tam.

Výsledek obrázku pro jazz bar

 

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bar u Banana
Kategorie: Místa
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat