… zlatá léta

Každý má v životě nějakou tu první lásku a každý na ní vzpomíná. Někomu vydrží nadosmrti a jiným se ani nikdy nenaplní nebo neopětuje. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Před třinácti lety Christopher Edward Wills navštívil pracovně se svojí manželkou a dcerou dům Enrica Vallentina v Neapoli.
Smyslem setkání bylo využití profesních znalostí pana Willse. Čas od času je totiž potřeba, aby mafie dostála svému jménu a ukázala moc, kterou chrání své svěřence, i moc, kterou má nad těmi, kteří zradí. Výměnou za Enricovu podporu se pan Wills pustil do práce. Budovy těch, kteří se vzepřeli silné ruce Camorry, byly srovnány se zemí a nikdo si nemohl býti jist, jak se to stalo. Byla ukázána síla snoubení vědy a organizovaného zločinu. Pochopitelně bylo toto řešení, i přes svoji oblíbenost, až naprosto krajní možností.

Christopher Edward Wills brzy získal finanční zázemí a místo na Neapolské univerzitě Federica II, kde vedl svůj vlastní výzkum exploziv s nízkou kouřovou stopou (převážně používané jako hnací slož pro zábavní pyrotechniku). Enrico Vallentino si ho ještě několik let vydržoval.

Při mnohých návštěvách otcové nechávali své děti mimo dění i přes to, že byl Vincent dospělým mužem. Možná to bylo právě pro to, že Willsova dcera Elisabeth byla prakticky stejně stará a Vincent byl otcem pověřen, aby se jí staral o zábavu. Díky neblahým událostem v rodině Vallentino přivítal Vincent společnost rozumné dívky plnou náručí…

* * *

„Co si o mně myslíš? Nejsem už malá holka Vinci, dej to sem. Chci to taky zkusit.“
„Nikdy jsem neříkal, že jsi malá. Ale holka? O tom se přeci přít nebudeme, ne?
Tak jo, dobře. Drž jí v jedné ruce a druhou jen podpírej. Tak. Neměj ruce propnuté, ale natažené. Natáhni kohoutek a buď připravená, kopne to.“
„Opět. Co si o mně myslíš?! Že nevím, že zbraně kopou?! Naopak. Na rozdíl od tebe vím, že síla, která žene kulku v před, musí působit i na druhou stranu. Zákon akce a reakce, Issac Newton. Kdybys chtěl, dej mi tužku a papír, já ti to spočítám.“
„No jo, ty vědátorko. Tak už víme, že teorii ovládáš. Ukaž, jak to zvládneš v praxi. A miř prosím tě aspoň směrem k tomu terči, nechci se nechat zastřelit.“
Poté již kulka opustila hlaveň a zavrtala se asi půl palce od středu terče.
„To koukám, asi nebudeš jen hezká tvářička.“
„Štěstí začátečníka, Vinci. Štěstí začátečníka. Máš tu i něco většího?“

* * *

„Takže všechny ty pozemky ti patří? I ten les?“
„Neříkal jsem, že patří mě, ale otci. Jednoho dne to možná podědím. Uvidíme. Zatím mi připadá, že mě otec nebere úplně vážně. Kdo ví. Možná nakonec podnik přebere Vinny, začíná jí to dost pálit. Přijde mi, že se v tobě docela zhlédla.“
Věnovala mu úsměv. Procházeli se spolu mlčky, než došli k jezírku u úpatí hor. Sedli si na hladký kámen u jeho břehu a bosé nohy ponořily do vody. Tam ho chytla za ruku. Nechápavě na ní pohlédl, ale stiskl jí.
„Víš Vinci. Na první pohled jsi mi přišel jako frajírek, ale vyklubal se z tebe fajn kluk. Pod tou skořápkou tvrďáka je chytrý člověk a jednoho dne z tebe bude velký obchodník. Zdědil jsi od Enrica víc, než si myslíš.“
„Uvidíme, jak se věci vyvrbí. Přemýšlel jsem, že bych otce požádal, aby mě začal do obchodu více zasvěcovat.
A ty? Kde se vidíš za několik let?“
„Asi otce taky požádám, aby mě začal více zasvěcovat. Když bůh dá, tak bych možná mohla nastoupit na univerzitu. Ale pro holku je to těžké.“
„Co ty víš. Tvůj taťka má teď na univerzitě vliv, mohl by se přimluvit. A vůbec, myslel jsem, že v tomhle bůh nemá prsty a že ty v něj nevěříš.“
„To se jen tak říká. Jasně, že v tom nemá prsty bůh, ale i tak to není jen otázka toho, jak jsem chytrá. Ženy to mají těžké. Musí být nejlepší, aby se jim splnily jejich sny. Doufám, že budu tvrdá, jak moje matka, pak by to mohlo vyjít.“
„Ty jsi podědila od obou to nejlepší.“
„Díky Vinci“
Poté se na něj podívala, jak se na něj ještě nikdy nedívala. Jejich pohledy se střetli a nevědomky se k sobě přiblížili na několik centimetrů. Chvíli se na sebe jen dívali. Zkoumali oči toho druhého. Nakonec se odvážil a krátce jí políbil. Poté políbila ona jeho a třetí polibek byl naprosto vzájemný. Při zvuku racků z nedalekého pobřeží tak strávili několik hodin, dokud nepoložila hlavu na jeho hruď a ve vzájemném objetí nohama čeřili vodu jezírka.
„Chtěla bych, aby to nikdy neskončilo.“
Vincent, který se po odchodu ženy, která ho vychovávala, poprvé cítil dobře, jí odpověděl polibkem na tmavě hnědé vlasy.

* * *

Leželi vedle sebe v posteli a ještě dýchali, jako by zrovna doběhli maraton. Jejich ruce spojené propletenými prsty a pohledy zpříma do očí.
„To bylo… dobré. Vážně dobré. Chytrá, krásná, vtipná a ještě úžasná při milování.“
Po jeho slovech zrudla ještě víc, ale pohledem neuhnula. Cítila, jak jí tepou spánky a snažila se vyrovnat dech, aby byla vůbec schopna promluvit.„Vinci.“Usmála se na něj a něžně ho pohladila po tváři volnou rukou.„Nikdo jiný už nikdy nebude.“ Z úst ji vylétl slib, potvrdila ho krátkým polibkem na jeho rty a přisunula se k němu blíž.
„A já si myslel, že máš narozeniny ty. I já mám ale ten pocit. Jestli o tebe přijdu… nikde na světě není žádná, co by se ti vyrovnala.“
Jeho slova odměnila polibkem. „Děkuji za dárky.“Znovu zrudla a na tváři ji hrál pobavený úsměv. Prsty si přejela po řetízku.
I on se usmál a trochu se odtáhl, aby si jí mohl prohlédnout tak, jak jí bůh stvořil. „Škoda, že neumím kreslit. Takto bych tě chtěl zachovat.
Co bys chtěla dělat teď? Je to tvůj den. Tvá přání jsou mi rozkazem.“
Nesnaží se zakrýt, spíš jako by mu své tělo chtěla vystavit na obdiv. „Můžeš si mne zapsat do paměti, tím že se mne budeš dotýkat.“Pousměje se. „Chci tak zůstat až do rána. Jen s tebou. A třeba…“
Nechala větu otevřenou, aby si dosadil vhodná slova.

Poté se Vincent opět přitiskl blíže a kradl jí jeden polibek za druhým.

* * *

Brečela na jeho hrudi a on jí hladil po vlasech. Držela v ruce dopis. I přes vliv Christophera Edwarda Willse a Enrica Vallentina přišlo odmítnutí. I přes 93 % z přijímacích testů jí kvůli příslušnosti k něžnému pohlaví odmítli a nebyla přijata na Neapolskou univerzitu. Dokonce byli tak drzí, že jí nabídli studijní obor na fakultě pedagogiky a slušně vysvětlili, že není možné, aby studovala chemii, jakožto žena.
„Určitě existuje i jiná možnost. S tím páprdou si to půjdu osobně vyřídit.“
„Vincente, kvůli mně nemusíš.“Podívala se na něj s uslzenýma očima a vzlykla. I když se cítila pod psa, snažila se zachovat si chladnou hlavu. „Měla jsem ty nejlepší výsledky a odmítli mě?“ Uraženě fňukne a zadívá se někam do prázdna. „Jsou tak strašně povrchní.“ Opět položila hlavu na jeho hruď a nechala se konejšit jako malá dívka, která si rozbila koleno.

Rektor byl ze své funkce brzy sesazen. Ale bohužel, stanovisko rady bylo neměnné. Nakonec se Elisabeth se svým osudem smířila. Alespoň na rok, než se celá situace opakovala s tím rozdílem, že se tentokrát rektor neměnil v rámci dobrovolného ukončení funkce, nýbrž díky tomu, že u něj byly nalezeny kompromitující materiály. Nikdo nechce ve vedení školy drogově závislého pedofila.

* * *

Vincent seděl v přepychové restauraci patřící jeho rodině, oblečen do nejlepšího obleku na míru, který kdy měl na sobě. Elegantní bílá kravata a černá košile. Ještě před necelou hodinou vyzvednuto u krejčího a v duchu přísahal, že nikdy více na sobě nebude mít jiné barevné kombinace, než v tento slavnostní večer.

Hleděl na obsah malé krabičky. Prsten z bílého zlata, v jehož čele byl vsazen broušený diamat a po jeho stranách dva smaragdy. Pevně doufal, že se bude Lis líbit. Otevřeli se dveře restaurace a on krabičku spěšně zaklapl a schoval do kapsy.

Elisabeth vběhla do kavárny s úsměvem na rtech a mávala dopisem. Ani nenechala Vincenta, aby jí odsunul židli, sedla si sama rychleji, než stihl přijít.
Dosedla, aby se následně zvedla a políbila Vincenta na rty. Oči jí zářily a celá se chvěla nedočkavostí, aby mu řekla novinku. „Lásko“, začala s úsměvem a přitiskla si prsty ke rtům. „Dneska mi přišel dopis“, udělala významnou pauzu. „Z Francie! Píší mi ze Sorbonny“, vyjekla nadšeně, až nadskočila. „Přijali mne, můžu studovat na univerzitě.“
Usmívala se od ucha k uchu a položila před něj otevřený dopis. Sledovala ho a byla šťastná, že s ním může sdílet svou radost.

V tu chvíli však nevěděl, jestli chce jásat, nebo vraždit. Jeho nesobecké já za Lis mělo radost, avšak to druhé… Na hrudi ho pálilo, jak kdyby ho zrovna cejchovali a krabička v kapse se v tu chvíli zdála mocnější než zbraň na jeho boku.
„Blahopřeji“, avšak jeho hlas zněl spíš smutně, než radostně. Poté se však usmál. „Nebudeš tam na věky… čtyři roky trvá to studium? To přežiju, když tě budu moc čas od času navštívit.“

„Miluji tě“, její vyznání bylo jako vždy upřímné, nebylo to z jejich úst jen slovo, kterým by mu zavřela pusu. „Miluji tě tak strašně moc.“ Zvedla se ze svého místa, aby se mu posadila na klín a něžně jej políbila. Bylo jí jedno, že se na ni budou dívat přes prsty. „Budu jezdit domů na všechny prázdniny a když tvůj otec dovolí, budu jezdit k vám.“ Následoval další polibek, vroucnější než ty před ním. „Ano studium trvá jen čtyři roky. Budou pro nás těžké, ale pokud bude možnost a my se budeme vídat, budu ta nejšťastnější žena na světě.“ Tiskla se k němu a znovu se utvrdila v tom, že už jiného muže nebude milovat.
„A já miluji tebe. Sakra, nejraději bych jel s tebou.“
„To bych byla nejšťastnější žena na světě. Mít sebou svého milovaného muže a studovat.“ Zasněně se usmála.
„A nevím, proč ne. Řeknu otci, že mu kašlu na jeho podnik! Nepotřebuji po něm dědit impérium. Naučil jsem se od něj dost a jsme stejné krve, dokážu si vybudovat vlastní.“
„Lásko“, vydechla a objala ho. „ Bojím se, že strýček nebude souhlasit.“ Uhladila mu látku na ramenou a starostlivě se na něj podívala. „ Vyčítala bych si, kdyby se měl na tebe zlobit, kvůli mně.“ Sklopila oči.
„ Ale nic to nemění na tom, že víc než cokoli, chci být s tebou.“ Poté sevřela jeho dlaň a více již o tom nepromluvili.

Enrico Vallentino uměl být vždy velice přesvědčivý muž. Pochopitelně se žádný Vincentův odjezd nepořádal a pochopitelně ani žádné osamostatnění. Avšak Vincentrova vzdorovitost začala narůstat.

* * *

Stáli před vlakovým nádražím a drželi se v náručí.
„Něco pro tebe mám, dárek na rozloučenou.“
Zvedla k němu pohled a marně se snažila zadržet slzy, které se jí tlačily do očí. Přála si, aby vlak nikdy nepřijel, avšak už dávno stál na nádraží a technici doplňovali vodu. „Já chci jen tebe.“ Hlas se jí lámal, nebylo v jejích silách udržet slzy, nechala je téct po tvářích.
„Víš, kdy jsem se do tebe zamiloval?“
„Ne.“
„Tenkrát, když jsem tě učil střílet. Trefila ses naprosto bezchybně a ptala ses, jestli nemám něco většího“, usmál se. „S puškou už zase tak moc elegantní nejsi, ale revolver ti sluší.“
Vytáhl z kapsy saka zbraň v pouzdru do kabelky a vytáhl z něj zdobený revolver přesně do její ruky.

To už průvodčí popoháněl k nástupu do vlaku.
„Opatruj se, princezno.“

* * *

Pravdou je, že se situace rychle zkomplikovala a Elisabeth již nemohla přijet zpět do Itálie. Brzy emigrovali její rodiče a několik let na to vypukla velká válka. Ještě před tím, po skončení studií, emigrovali do spojených států amerických, které se na počátku války tvářili neutrálně. Celá rodina Vellentino, včetně Vincenta, který se brzy, bez přítomnosti své první a jediné lásky, začal chovat jako sadistický vrah a alkoholik. I přes to si však nikdy nepřestali posílat dopisy. Po roce 1910 si psali několikrát do měsíce, poté jednou za pár měsíců a nakonec dvakrát do roka.

Každý z nich žil svůj život. Elisabeth pomáhala svému otci s výzkumem a její matce bojovat za práva žen. Vincent nikdy úplně otci neodpustil, že se zbavil jeho matky a to, že mu nedovolil odjet s Lis do Francie, byla jedna z posledních kapek vody v šálku, který přetekl. I přes to se však čím dál, tím více, angažoval v záležitostech rodiny, a chtíč se osamostatnit postupně přecházel v touhu převzít rodinné impérium poté, co nebude jeho otec kompetentním vladařem.

.

… být mužem ve válce

”Oblékněte se a jděte!”
“Je ženatý.”
“Nikoho takového neznám.”
“Zemřel.”
Tolik a spoustu jiných prvních vět zaslechly slečny když ráno místo Michaila zahlédly starší dámu, která jim na stůl pokládá šálek kávy a sbírá jejich oblečení po pokoji.
Každé ráno to bylo stejné, byla tam jedna někdy i dvě a všechny zahanbené, že se probudily samy a muž, který jim včera sliboval modré z nebe a vyprávěl jim o hvězdách a znamení a později pod jeho velkými dlaněmi odhalily svá těla a nechaly si pojmenovat své kosti latinsky.
”Mišo, kdyby to viděla matka.”
Hoch kolem devatenácti se natáhne pro tabák a nacpe dýmku.
”Galino přestaň brebentit. Víš dobře, že si vezmu jedině tebe.”
Michail políbí ženu na tvář a ta se usměje. Než mu stačí něco odvětit, na okno přízemního bytu v činžovním domě se ozve zaklepání.
”Franku….”
Řekne nadšeně Michail a natáhne přes ramena šle.
”Ještě ten tu chyběl! Franku Masseri, ať tě ani nenapadne jít oknem!”
Než to Galina dořekne, Michail ji pod rukou bere krajíc chleba a mizí oknem za svým kumpánem.
”Wait je nemocný, jak to uděláme?”
Frank si podrbe bradu a projde průchodem mezi domy na hlavní ulici. Několik kočárů projede kolem než ho Michail doběhne.
”Dnes přijede můj příbuzný ze Sicílie, musíme ho vyzvednout v přístavu.”
“Slyšel jsi co jsem ti říkal? Ten plán, že ho sejmeme po cestě na soud nám nevyjde.”
Frank se zastaví vytáhne ruce z kapes a položí je Michailovi na ramena.
”A já ti říkal, že jdeme do přístavu budeme zapíjet narození dítěte.”
Michail nakrčil nechápavě čelo.
”Jaký dítě? Kdy se narodilo a komu?”
Frank plácne dlaní Michaila po tváři a začne se smát. Tohle zavánělo velkým mejdlem, něčím na co se nezapomíná.
”To netuším zeptáme se Enrica až přijede a teď už pojď.”
Michail pokrčí rameny a vyrazí s Frankem směrem k přístavu.

(o několik hodin později)

”Drž už hubu!”
Michal se natáhl k okenní římse a pootevřel okno.
”Jak víš, že je to jeho ložnice?”
Zeptal se Enrico Franka a zapřel se dlaněmi o zeď. Michail se stáhl ke svým kumpánům.
”Hele a nenecháme ho prostě umřít?”
“Má chřipku a podle lékaře se z toho dostane během několika dní. Takže pokud nechceš, aby se tvůj strýc dostal k soudu a tenhle hajzl že ho neodsoudí musíme ho vyřídit dnes, bude to vypadat jako nehoda.”
Michail zakoulel očima a vytáhl z kapsy flašku a pořádně se lokl. Faktem je, že to nebyla dnes první flaška a rozhodně ne poslední lok.
”Na Vincenta.”
Řekne a ještě jednou si lokne. Enrico se začne smát.
”Jsou mu tři roky.”
Frank se uchechtne a vezme Michailovi flašku a také si lokne.
”Tak příště přijeď dřív.”
Michal pobere odvahu a rychlím skokem vyskočí na parapet okna, které otevřel. Za okamžik slyšíte z pokoje podivné zvuky, ale není to zase takový hluk, aby to někoho vyrušilo. Vše probíhá hladce, Michal tam setrvá několik minut a poté vyskakuje ven. Ani se nezastaví a utíká směrem od domu, kde poprvé někoho zabil. Muž jménem Morrison Waite byl předsedou Nejvyššího soudu Spojených států amerických. Vraždu nařídili Michailovi lidi z jeho domoviny byla to jediná možnost jak předejít soudu a jen tenhle muž měl u sebe spisy s výslechy s důkazy, ale především se jmény svědků a práskačů.
”Mišo stůj!”
Zařve Enrico a v jedné chvíli vyskočí a strhne Michaila k zemi. Sedne si na něj a snaží se ho uklidnit. Napočítá do pěti a pak mu vrazí pěstí, Michail přimhouří oči a podívá se na kámoše, který ho rozhodně nešetřil.
”Co do prdele děláš?”
Frank vás doběhne a dívá se jak Michail leží na zádech a Enrico na něm sedí.
”Dementi jde se chlastat, děvky tam budou taky tak se tu přestaňte miliskovat a jdem.”

(o několik hodin později)

”Paul Jonnnes.”
“To je kurva blbej název.”
“Bourbon Poula.”
“Debile… přijdeš do baru a řekneš dvakrát Paulu.”
Všichni čtyři muži se rozesmějí. Michail se otočí na stoličce od piána a zapře se zády o klávesy, které vydají příšerný zvuk na sobě má kalhoty a kravatu. Vedle něj na zemi sedí Enrico pouze ve spodkách a rozepnuté košili. Podivným krokem se připotácí Frank s kloboukem a také jen ve spodkách. Všichni mají v ruce lahev nazlátlého moku, víceméně už poloprázdné.
Frank po cestě kopne někoho do hlavy, někoho kdo už dávno odpadl a jen usnul na zemi.
”Našel jsem Poula.”
Zařve Frank a odloží lahev a pomůže Poulovi si sednout, ten se jen drží za hlavu a ostatní pitomci se smějí.
”Nemůžeš se vožrat když potřebujeme jméno pro ten tvůj Kentucky bourbon.”
Poslední slovo skoro nedořekne a znovu se mohutně napije. Michail si položí prsty na rty a zapře o jazyk a snaží se hvízdnout. Všechny poprská a pak se svalí k Enricovi na zem.
Čtyři poponazí kluci všichni kolem dvaceti sedí pod klavírem a hledí na postel před sebou.
”Holkýýý…”
Zařve Michail a sáhne si do kapsy u kalhot a vyndá bankovky, které vyhodí před sebe. Ani se nenaděje a na postel přiběhnou čtyři nahaté holky. Nejdříve si lehnou na břicha a dívají se na ty opilce a sami se pohihňávají.
”A co třeba čtyři děvky.”
Frank svůj nápad myslel vážně a tak se cítí dotčeně když se zbylí tři muži začnou řehtat. Holky na posteli se převalí na záda.
”Dva, čtyři, šest, osm kůzlátek.”
Michail drcne do Enrica, který se znovu napije a pak začne znova počítat jako by se mu původní počet příliš nezdál.
”Nemůžu pojmenovat svůj chlast ošum kož.”
Michail se rozesměje, Paul je úplně na šrot a jazyk už ho rozhodně neposlouchá. Podepře se a dobrou minutu se zdvihá ze země. Rozepne si kalhoty a nechá je sklouznout k zemi.
Holky na posteli se znovu rozesmějí a otočí se na posteli, leží na boku a tulí se k sobě. Michail bouchne Enrica do ramene a znovu a znovu dokud ho nedonutí vstát, to samé opakuje pak i u Franka.
”Čumte suky.”
Michail natáhne ruku s flaškou k holkám na posteli.
”Roznož teď.”
Skoro zařve a děvky na posteli jedna po druhé zvednou pravou nohu a mužům u klavíru se naskytne pohled do čtyř obnažených dívčích rozkroků.
”Vypadá to jako…”
“Růže.”
Doplní Michailovu větu Enrico.
”Ano čtyři růže.”
Paul zvedne ruku s flaškou.
”Four roses.”
Ostatní zvednou svoje lahve a přiťuknou si a poté se napijí. Jak jednoduché vymyslet jméno pro Bourbon.

(o šestnáct let později)

”Hele a neopovažuj se tam zůstat všechny tvoje děvky tu neuhlídám.”
Plácne mě Frank po rameni já nastoupím na loď domů. Po dlouhé cestě, několika přestupech mě konečně vítá otec.
Plynná angličtina se mění v ruštinu.
”Vítej chlapče zpátky doma. Vracíš se do těžkých dnů, ale potřebujeme tady někoho jako jsi ty.”
Netušil jsem jak moc těžké dny má vlastně na mysli když říkal těžké dny. Z této země jsem odjel pod srdcem své matky, která před několika lety zemřela po dlouhé nemoci. Nikdy jsem tu nebyl a teď skoro třiceti šestiletý chlap tady stojí a mám pocit, že jsem vkročil do země, která je o třicet let pozadu.
Doufám, že je to jen tady na venkově a v Petohradu je to jinak.
Otec se dvěma staršími bratry a několika mými strýci žili v činžovním domě na okraji města bez teplé vody a se společným záchodem na chodbě o patro níž. Byl jsem ubezpečen, že to je to nejlepší co je možné sehnat.
Většina z bratránků byly prostě zloději, otec se strýcem Ivanem vedli hokynářství. Půjčovali peníze, kšeftovali se zbožím, a občas vypustili nějakou tu holku na obveselení chlapů z továreny.
Nelíbilo se mi tu, ani zdaleka ne tolik jako v Americe. Byla tu zima a holkám sotva vykoukl kotník natož celá noha jako v baru Star, který jsme s Frankem navštěvovali v New Orleans kam se Frank před několika lety přemístil, že tam se mu prý bude skvěle žít. Otevřeli jsme tam bar, udělali si jméno a přemístili několik kasín rovnou do centra města.

Stálo to za hovno a o to víc když přišel 3. leden 1905 několik tisíc dělníků ze zbrojařského závodu vstoupilo do stávky. Všem doma bylo jasné, že se to neobejde bez ztrát na životech, ale že dojde k takovému masakru. A pak nastal 9. leden.

Jezdecký pluk se šavlemi se rozjel do davu a masakrovali to ze všech stran, ulici u Narevské brány pokryl rudý koberec. Jezdci projeli na konec procesí tedy do míst kam až lidi zmateně doběhli, když se strachem rozutekli. Na konci se vojáci otočili a obklikou jeli zpět na své původní pozice. Zemřelo mnoho lidí mezi nimi nebyli jen muži, ale i děti a ženy.
První linie davu se rozeběhla proti vojákům, kteří začali střílet.
Přeživší utíkali po zamrzlé říčce Tarkanovka.
Na Trojickém mostě zastavil dav několika tisíc lidí před připraveným Pavlovským plukem. Po krátkém jednání s velícím důstojníkem spustili vojáci do davu palbu. Teprve po třetí salvě se dav zastavil a rozutekl. Na místě zůstalo asi 40 mrtvých a těžce zraněných. Část protestujících přicházejících z Orenburské ulice pod vedením Varnašova však předpokládala setkání s vojskem a pronikla do centra města v menších skupinkách, které policie a vojáci nezastavovali.
Asi 4 až 16 000 protestujících zastavil na Šliselburském traktu oddíl pěchoty a kozáků. Po krátkém jednání s vůdci skupiny důstojníci přikázali davu aby se rozešel, když tak lidé neučinili, bylo vypáleno několik varovných výstřelů. Ani to však dav nepřimělo se rozejít. Byla proto přivolána kozácká jízda, která tlačila lidi kopími a šavlemi. V potyčkách bylo zraněno několik lidí, ale davu se nakonec podařilo prolomit policejní kordon a proniknout na led řeky Něvy, po kterém začali lidé postupovat do centra města.
Na Vasiljevském ostrově zastavily dav vojenské oddíly. Proti davu byl vyslán jezdecký oddíl, který zranil množství lidí a zastavil jeho postup. Část protestujících ustoupila, ale po agitaci sociálních demokratů následně rozhodla, že vyrabuje zbrojařské dílny a začne se stavbou barikád. Asi 2 tisíce lidí následně vybudovalo barikádu, ale po třetí odpoledne byli rozehnáni po boji s Finským plukem. Do večera protestující vybudovali na ostrově několik barikád, většinu z nich však vojsko zlikvidovalo.
Kolem 12. hodiny se začali shromažďovat lidé na Palácovém náměstí před Zimním palácem. Okolí bylo plně pod kontrolou vládních vojsk. Nejvíce protestujících se shromáždilo u Alexandrovského sadu a blízké budovy Generálního štábu. Kromě protestujících zde však bylo i mnoho náhodných kolemjdoucích, neboť tuto část města využívali obyvatelé města k nedělním odpoledním procházkám. Tehdy jsme tam byli i my. Bratránci tam obchodovali a okrádali vážené ruské obyvatele a strýc obhlížel nové budovy, které by rád koupil.
Část protestujících přinesla informace o srážkách s vládními silami v různých částech města. Bylo to jak zlý sen, bál jsem se pohnout nechtěl jsem patřit k davu.
Vznikla tam také mezi lidmi fáma, že byl Gapon při střelbě zabit. Gapon zakladatel Shromáždění ruských továrních dělníků a jeden z vůdců ruské revoluce, která dnešním dnem započala.
V davu panovala napjatá atmosféra. Vojáci se pokusili dav zatlačit za pomoci jezdeckého oddílu, což v protestujících vyvolalo jen větší vzdor. Následně byl k davu přivolán elitní Preobraženský pluk. Důstojník třikrát vyzval dav, aby se rozešel, na což protestující spontánně vyzývali vojáky, aby stříleli a mávali na ně čepicemi. Následně zazněl signál k palbě a vojáci vystřelili několik salv do davu, který se následně rozutekl. Prchající pronásledovala kozácká jízda. Zahynulo nebo bylo těžce raněno asi 30 lidí. Mezi nimi i několik synů mého strýce, já sám jsem byl skryt v průčelí jednoho domu a modlil se, aby mě nikdo nezabil. Tak strašně jsem se bál.
Na Něvském prospektu se shromáždil dav, který se postupně dozvídal o událostech v jiných částech města. V davu, pozorujícím přenášení raněných a mrtvých propuklo rozhořčení. Lidé napadali vojáky a policisty. Kolem 4. hodiny odpoledne začal směrem od Mořské ulice přicházet elitní Semjonovský pluk. Vojáci se pokusili demonstrantů vytlačit, což se jim však nepodařilo. Dav je napadl kameny a nadávkami. Velitel vojenského oddílu plukovník Riman následně vystřelil do davu z revolveru a nakonec přikázal vojákům vypálit do davu několik salv. Dav se rozutekl a na místě zůstalo několik desítek raněných a mrtvých. Něvský prospekt byl jediným místem, kde vojáci do davu vystřelili bez předchozího varování.

Krvavá neděle, tak se tomuto dnu začalo říkat, nebylo možné zabránit ztrátám na životech a jak otec tak strýc začali skutečně nenávidět vůdce povstání Gapona. Společně s přítelem Savinkovem, kterého jsem obdivoval v jeho přesvědčení naplánovali s otcem vraždu Gapona. Problém, ale byl že ten zasranej chlap se ukrýval někde v Ženevě.
O rok později se nám donesla zpráva o tom, že Gapon je zpět a tehdy přišla naše chvíle Savinkov a Rutenberg, který před masakrem pracoval jako manažer dílny, v níž působilo Shromáždění ruských továrních dělníků a který často chodil za našimi holkami a nechával sekeru. Byl v davu s Gaponem pochodoval na carský palác a stejně jako jemu se povedlo uprchnou tehdy i Gaponovi, ale karta se obrátila.
Byli zpět a my si s nimi mohli vyřídit naše účty. Na jaře roku 1906 jsme se sešli v chatce za Finskou hranicí.
Já, otec, strýc Ivan, Savinkov, Rutenberg a Gapon. Savinkov s otcem čekali venku. Strýc donutil Gapona udělat smyčku na provazu a pak ho přinutil její konec přehodit přes trám pod střechou. Gapon celou dobu doufal, že si to rozmyslí, že mu nakonec stejně dá milost. Když stál na židli se smyčkou kolem krku prosil o smilovaní. Strýc chytil druhý konec provazu a zavrtěl hlavou pevně chytil provaz a udělal krok zpět, Gapon stál na špičkách, strýc mě pohledem vyzval a já chytil provaz také a společně jsme udělali ještě krok. Vysal tam na smyčce, kterou udělal sám a prsty se snažil uvolnit lano a nadechnout se. Strýc lano pustil a já jen ucítil jak mi konopný provaz proklouzl dlaněmi o pár centimetrů, znovu jsem udělal krok vzad a díval se na muže, který se houpal na laně kopal nohama a z nohavic mu vytékala moč.
Tento pohled jsem dlouho nemohl vytěsnit z mysli, ale pak se začaly dít mnohem horší věci a já přestal být tak choulostivý.
Jestli mi otec chtěl dát školu, chtěl aby se ze mě stal chlap. Rusko byla škola za všechny prachy. Každodenní zabíjení, žádní obvinění, lidi se ztráceli další byli nalezeni mrtví. Stálo to za hovno, ale já nebyl ten co se musel bát. Už ne, už nikdy.

Přišla válka, vojáci pochodovali ulicemi a nám vzkvétal obchod s holkama. Vojáci měli peníze, alespoň ty, kteří teprve na frontu pochodovali a my upevňovali svoje postavení vydíráním vysoce postavených politiků. Měli jsme je v rukách neštítili jsme se zabíjení, mučení ani únosů malých dětí.
Říjnová revoluce se odehrála rychle a ozbrojený převrat byl ozbrojený hlavně díky nám. Po abdikaci cara utvořili liberálové a socialisté (s výjimkou bolševiků) novou Ruskou republiku, které vládla od 15. března do 14. září 1917 ruská prozatímní vláda, která měla svolat ústavodárné shromáždění a mezitím dál vést válku s Německem a Rakousko-Uherskem. Ale rozvrat armády vyčerpané boji na frontách první světové války, neklid na venkově, kde rolníci očekávali brzké rozdělení velkostatkářské půdy, a slabost vlády situaci dost komplikovaly. 14. září byla legislativa země oficiálně rozpuštěna, nově vytvořená vláda však vládla jen okolo tří týdnů.
Z obav před návratem absolutismu prosadily obě nebolševické socialistické strany, eseři a menševici, systém tzv. dvojvládí, kdy vedle vlády existoval paralelní mocenský orgán, sovět dělnických a rolnických zástupců, volený dělníky, rolníky a vojáky; jemu byla podřízena struktura sovětů ve všech větších ruských městech. Obě strany v sovětech zprvu dominovaly a většinou se snažily s prozatímní vládou spolupracovat.
Jedna strana na druhou dělala bubu bu, ale obě chtěli totéž, vše! 7. listopadu ve 21.45 dal výstřelem z křižníku Aurora prominentní bolševik Antonov-Ovsejenko signál Rudým gardám k útoku na Zimní palác. Rozpoutaly se drobné potyčky, ale obránci paláce – dvěstěčlenný ženský oddíl a junkeři – se brzy vzdali.[7] Většina obyvatel Petrohradu si v prvních dnech ani nevšimla, že došlo k revoluci.[7] Toho dne hrála normálně divadla, vycházely noviny a dělníci i vojenská posádka se k událostem stavěli povětšinou netečně či neutrálně.[7] Při akci stačilo Bolševikům ovládnout hlavní komunikační uzly v Petrohradě – nádraží, poštu atd. V Moskvě se sice v průběhu příštích dní strhly pouliční boje, ale v jiných městech samozvané výbory a organizace celkem plynule přebíraly moc.
Předseda prozatímní vlády Kerenskij mezitím uprchl, aby se pokusil získat na svou stranu jednotky armády mimo město. Zbytek Prozatímní vlády nechali bolševici zatknout.[8] V Dumě, kde dosud měli bolševici po květnových volbách jen 13 procent, opustili sociální demokraté a eseři sál, čímž bolševikům vyklidili pozice, takže bolševici získali většinu a začali schvalovat Leninovy dekrety, zejména dekret č. 1, kterým byla ukončena válka, a dekret č. 2. nařizující likvidaci 10.000 nepřátel týdně. Demoralizovaným Kerenského sílám se nepodařilo revoluci potlačit.
I po převratu posílali Němci bolševikům peníze na žold rudých gardistů a propagandu, protože se obávali, že by vratká bolševická vláda mohla být svržena a k moci se mohli dostat síly nakloněné pokračování války s Německem. Nemusím snad říkat, že peníze na propagandu putovali do našich kapsiček. Později dokonce Němci dodávali bolševikům i zbraně. Jejichž část se také ztratila v bezedných kapsičkách naší veliké rodiny.
Ovšem terno přišlo až poté na jaře roku 1918. To už bylo jasné, že pojedu zpět do Ameriky. Válka končila Rusko se zase trochu zmenšilo a Německo vyplatilo Rusku za ukončení východní fronty několik milionů ve zlatě.

(po 14 letech zpět v Americe)

Mám rád zlato a ještě raději jsem ho vybaloval z krabic v baru u Betty. Náš bar Star, bar který jsem zakládal společně s Frankem.
Mého návratu se zlatými cihličkami se už nedočkal.
Enrico Vallentino, přítel z mládí se který se dobře chlastalo a objíždělo bordely převzal po Frankovi jeho obchody a upevňoval své postavení. Viděli jsme se několikrát, vždy když přijel za Frankem obhlédnout situaci, zda je vhodná doba na emigraci a přesun celé své rodiny za moře.

(o měsíc později po návratu)

Po náročném útěku z Ruska s několika bednami ve kterých byly skryté zlaté cihly byl Michal konečně v zemi, které kdysi rozuměl a dnes si tam opět připadal jako Karkulka v lese. A vlk, který zabil Franka dosud lítal po městě a to Michail nemohl tolerovat.
S pomocí dávného přítele Enrica Vallentina ho našel a vzpomněl jak se zabíjejí ti, kteří vám vezmou někoho blízkého.
Spoutaného muže, který se jmenoval Tomash Clayton si dovedl do sklepa baru a tam jej donutil si udělat oprátku navléknout si jí na krk. Provaz přehodil přes trám, který zapíral stěnu komínu, druhý konec uvázal na sloup proti vrahovi Franka.
”Zabil jsi mého přítele a tak dárek pro něj převezmeš ty.”
Thomas stál na zemi a tvářil se jako by chtěl Michailovi říct, že takhle ho neoběsí, ale pletl se.
Michail vzal do ruky kilovou zlatou cihlu s německým puncem a první ránu chlapovi namířil přímo na čelist. Něco křuplo a chlapovi se podlomily kolena a on se začal dusit.
Další rána následovala vzápětí opět na to stejné místo. Krev mu vytékala z huby a vypadlo několik zubů, čelist měl šejdrem.
”Zasranej…”
Další rána zlatou cihlou přímo do obličeje. Chlap sípe a po bradě mu teče krev na bílou košili.
”Zkurvysynu!!!”
Další rána, a další, chlap už visí a nejeví známky života, jeho obličej těžko připomíná že to byla vůbec kdy lidská tvář. Michail, ale nepolevuje a sází muži další a další ránu.
Zastaví ho Enrico, který mu položí ruku na rameno.
Michail se na něj zmateně a udýchaně podívá. Poté pohlédne na muže, kterému rozmlátil obličej na hadry.
”Zlato je tvoje, budu jen tichý společník. Co s ním uděláš je tvoje věc.”
Michail zahodil cihlu od krve na prašnou zem a odešel.
Tu noc se vypilo hodně Bourbonu Four Roses a přetáhlo mnoho děvčat. A byla to poslední noc, kdy Michail sám někoho zabil.