MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Angelo Darmady a Gregory Finnigan 20.3.2018

 

… zemřel jsem 19.3.1917

 

Podivný nadpis co? Ale je to tak, byl jsem zavražděn, chladnokrevně a bez jediného zaváhání. Kulka proletěla mým spánkem když jsem spal. Ale snad proto, že jsem se nikdy v životě neprovinil jsem vše sledoval i po své smrti.

”Ať přestane křičet!”
Zařval muž s černými vlasy a držel v ruce zbraň namířenou na mojí dceru. Ta seděla na posteli a držela mojí ruku, která byla ještě teplá.
”Řekni jí kurva ať nekřičí!”
Díval se do její tváře a ruka svírala zbraň pevně bez jediného záchvěvu.
”Bloodhounde! Kurva umlč jí!!!”
Muž, který stál u nohou postele sklonil zbraň k zemi a sáhl si na obličej přes nějž měl šátek, aby ho nikdo nepoznal, stáhl z nosu černou látku a z pod kusu toho oblečení na mou dceru vykoukl příjemný úsměv.
Chlap, který na ní mířil zbraní se na svého parťáka ani nepodíval. Stále koukal do těch dětských očí a a byl ledově klidný. 
Až teď mi došlo, že má Liv nekřičela. Ani jednou nevydala žádnou hlásku, jen tam tak seděla na posteli vedle mě a dívala se do obličeje vrahům svého otce.

Chtěl bych jí obejmout, říct jí, že bude vše v pořádku, ale …. lhal bych.
”Buldogu… uklidni se a schovej tu zbraň, ta malá slečna přeci nekřičí a nebude!”
Řekne klidným hlasem ten jemuž šátek spadl na krk a já vidím jeho tvář. Je to milý kluk, z jeho pohledu cítím podivný klid a možná je to jen klid, který po smrti potká všechny. Mé tělo je mrtvé a teď možná odchází i duše.

Kluk k ní natáhl ruku a Liv se na ní podívala. Smál se na ní a ona se trochu chvěla.
”Vypadáš jako malá laň… neboj se, pojď všechno bude v …”
Liv k němu natáhne ruku a v tu chvíli uslyším výstřel a mladík, který se usmíval nedořekl větu a jeho výraz se změnil.

Kapky krve se rozprsknou po posteli a Liv poprvé v tento večer promluví a zároveň je to její poslední výdech.
”Tati…”

A jak k tomuhle všemu došlo? 
Jmenuju se Raymond Finch. Bydlím v New Yorku se svými dvěma dětmi, šestiletou Liv a čtyřletým Jacobem.
Vlastním menší obchod s potravinami. Často nechávám nakupovat lidi na dluh, vím jak je to v téhle době složité a je přeci normální pomáhat bližnímu svému.
Byla neděle a já jako každý den byl v práci a rovnal zboží do regálu, když přišel Tennesye. Zrzavý Irčan od jednoho ze zdejších mafiánů a shodil všechny navážené pytlíky s moukou na zem. 
Dřepěl jsem na patách a jen jak jsem k němu zvedl obličej, ucítil jsem jako by mě kopl kůň. Na oko mi přiletěla pěst a já jsem upadl na záda na podlahu svého obchodu.
”Dva tisíce! Poslední nabídka!”
S přivřeným okem po kterém mi steče pramínek krve od rozraženého obočí jen zavrtím hlavou a zvednu ruku jako krytí před svůj obličej. Čekám další zásah, ale místo úderu přichází smích. 
Zrzavec se směje a jen vrtí hlavou. Pak se otočí na dva chlapíky co přišli s ním a jen se ušklíbne.
”Zavolejte smečku.”
Oba muži ztratí výraz pobavení a jen se na sebe podívají.
”Komplet!”
Řekne Tennesye a vezme z pultu u kasy fotografii mě, mé zesnulé ženy a mých dvou dětí, hodí ji po jednom z poskoků a odchází.

Nechápal jsem jeho slova. V hlavě mi hučelo, a v oku pulzovala krev. Zaslechl jsem jen tříštění skla, fotografie mé rodiny v černém rámečku dopadla na zem a ja se k ní doplazil a zvednul jí.
Dívám se na tváře mých dětí a palcem pohladím jejich tváře.
Kvůli nim to dělám, kvůli nim jsem čestný, pracuji každý den, a dávám jim správný příklad. Vydělávám peníze, aby mohli chodit do školy, aby měli lepší život než-li já.
”Rayi! Jsi v pořádku?”
Sousedka Carol… jo ta mi ještě chyběla!
”Jo Carol, nic se neděje.”
Překulím se na kolena a bohužel se rukama zapřu o dlažbu na zemi a pár střepů se mi zapíchá do dlaní.
”Sakra!”
Carol mi chytne loket a vytáhne mě na nohy. Věnuji jí úsměv a ona mě zatlačí k židličce za pultem na kterou dopadnu zadkem a ještě stihnu fotku uložit na její místo vedle pokladny.
Dívám se ke dveřím a vidím jak Zrzoun odjíždí.

”Zase chtěli Tvůj obchod?”
Přikývnu a cítím jak mi z hadru na dlaň teče voda a odplavuje krev. Carol zavrtí hlavou.
”Proč jim to neprodáš? To už je po sedmé… “
Syknu bolestí když ucítím jak jeden ze střepů opouští mé tělo.
”Carol, tenhle obchod není na prodej. Vybudoval jsem ho s otcem z ničeho a chci, aby ho měli mé děti. Spousta lidí sem chodí nakupovat protože nejbližší obchod je na konci bloku. Chodí sem pro radu, chodí sem když potřebují mléko pro dítě, chléb pro babičku a zrovna nemají peněz nazbyt. Tohle není jen obchod kam přijdeš a nakoupíš a jdeš domů. Sama sem chodíš, když potřebuješ radu nebo je ti jen smutno.”
Carol se při mých slovech usmívá a kývá hlavou. Ví, že mám pravdu. Nadechne se, že něco řekne ale nakonec mlčí.

”Tatííí…”
Zakřičí Liv ve dveřích obchodu a já smetu poslední trošku poprašku mouky na lopatku.
(Jo… jasně trochu Vám skáču v ději. Ale stejně Vás všechny zajímá jak mě zabili a co se po mé smrti dělo než obyčejný den chlapa, takže moc nečumte a buďte trochu variabilní, drazí čtenáři. Jak často se Vám stane, že Vám nebožtík vypráví?)
”Co se ti stalo tatí?”
Její malá ručka mě pohladí po tváři a dívá se na mé opuchlé oko. Zavrtím hlavou, nechci jí lhát, ale taky jí nechci říct pravdu.
”Jak ses měla ve škole srdíčko moje?”
Liv se na chviličku zamračí, ale nakonec se usměje a jde ke košíku kde si vezme jednu housku.
”Naučila jsem se nové písmenko. A dostala jsem jedničku z počtů.”
Pyšně se na ní podívám, a vím, že kdybych měl více peněz klidně by mohla mít nějaké pěkné teplé místo v kanceláři nebo na nějakém úřadě.
Ale dnes už bylo smutku dost a tak se na ní dál usmívám, zatímco dokončuji úklid.
”Tati ty jsi ale nešika co?”
Zaslechnu hlas Jackoba a jen kývnu hlavou, když vidím ty jeho bystrá očka jak sledují mouku na zemi.
”Půjdeme domů, dnes už zavřu. Zajdeme do kostela a pak se projdeme kolem řeky.”
Liv se usměje a začne rychle přikrývat pečivo a dělat úklid, který obvykle dělám každý večer já.

”Bojím se, můžu dnes spát s tebou tatí?”
Od smrti její matky za mnou přichází každý den. Každý večer říká že se bojí, že se probudí a já tady nebudu.
Kdybych v tu chvíli věděl co se stane…
Nazdvihl jsem deku a ona jako vždy zalezla pod deku s plyšovým medvídkem a okamžitě usnula. Kdokoli kdo by přišel, by si ji ani nevšiml. 
A oni si jí nevšimli!

Její ruka dopadne na ruku muže, který byl osloven jako Bloodhound a ten jen s doširoka otevřenýma očima chytá její tělo, které padá dopředu. Celé jeho oblečení nasákává její krev a on se konečně nadechne. Dívá se do prázdna a až pak stočí oči ke střelci.
Buldog stojí s kamennou tváří a z hlavně jeho zbraně vychází drobný náznak kouře.
”Proč si ji zabil?”
Zeptal se Bloodhound a svíral mou dceru v náručí, její krev měl všude, stékala mu po tvářích i po rtech. Její železitá chuť byla hořčejší než jindy.
Dýchal ztěžka, objímal její malé drobné tělo a já jen viděl jak se mu v obličeji kumuluje vztek, který se zrodil v jeho hlavě.
Zakřičel a natáhl ruku se zbraní k muži, který popravil mojí dceru a vystřílel jeho směrem celý zásobník. Po celou dobu křičel pak ještě několikrát naprázdno zmáčkl spoušť a poté jen zuřivě vydechl, levou dlaní držel hlavu Liv a tiskl si ji na svoji hruď.

V místnosti byla tma a do ticha, které nastalo po vysypání zásobníku se za Buldogem ozvala podivná dutá rána.
Střelec zuřivě dýchal a díval se na svého parťáka. Trefil se? Nebo netrefil? 
Trefil a nyní to viděl.
Se zvukem rány se otočil ke dveřím i Buldog. Tiskl si dlaň k rameni a na boku bylo možné zahlédnout drobný pramínek krve.
Jakmile se buldog otočil uviděl tělo ležící na zemi. Chvíli nedýchal, snad ani jeho to nenechalo chladným nakrčil nos a když se otočil na svého parťáka do ticha, které pohltilo celý dům zašeptal.
”Komplet.”

Bloodhound povolil sevření rukou a mé drahé dítě padlo na postel vedle mě. Uvědomil si co udělal, svým zmateným a naštvaným střílením zabil Jackoba, který se probudil když zaslechl hlasy a šel se podívat co se děje.
Buldog uklidil svou zbraň a otočil se k odchodu, bez jakékoliv známky jakékoliv emoce překročil tělo mého syna a ve dveřích na chodbu se ušklíbl a podíval se na Bloodhounda. 
”Nikdy si neuměl střílet.”
Až na světle, které se rozhostilo na chodbě bylo vidět že má postřelené rameno a zřejmě škrábanec od kulky na levém boku.

Bloodhound se ztěžka narovná a pak jen jako neřízená střela vyletí přes místnost, obejde mrtvé tělo mého chlapečka a skočí na svého parťáka a otočí ho k sobě tváří tvář. Udeří ho pěstí na lícní kost a začne na něj křičet.
”Proč si jí zabil, byla to jen malá holka! Proč si to udělal kurva?”
“Zakázka zněla komplet.”
“Jdi do hajzlu byly to děti!”
“Já ale obě nezabil!”
“Gregory! Proč si jí zabil?!”

Drží se navzájem za klopy saka. Bloodhounda, aby udržel bezpečnou vzdálenost, a Buldoga aby nemohl nikam utéct.
”Udělal jsem, co se po mně chtělo. Morální hledisko musí jít stranou, když jde o práci. Vzal si ji a věděl si, že máme zabít všechny, kdo tu v bytě budou.”
Muži jenž má zbrocenou tvář krví vytrysknou z očí slzy.
”Nevěděl jsem, že tu budou děti.”
“Sám si dítě Angelo! Tahle práce není pro tebe, pokud jde o mučení a zabíjení Gangsterů, si s noži nejlepší chlap co znám. Ale stále máš v sobě morální bariéry.”

Angelo zakřičí a strčí Gregoryho před sebou a ten přepadne přes dřevěné zábradlí na schody. Několikrát zaúpí bolestí a jednou vykřikne. Skutálí se po několika schodech a zůstane sedět na předposledním schodě.
Angelo se na něj dívá zapřen dlaněmi do madla zábradlí. V očích má nenávist.

Gregory s bolestným pohledem zvedne hlavu k němu a s veškerým sebezapřením se usměje.
”Krev toho kluka máš na rukou ty! Zabil si ho, padl k zemi jako hruška. Právem si zasloužíš půlku peněz za tuhle práci, ale říkám ti. Už nejsi pes, a jestli se u Doga objevíš zabiju tě!”
Těžce se pokusil vytáhnout na nohy, ale trvalo to několik desítek minut, obličej zkřivený bolestí, čelisti se pokusily drtit mezi sebou řady bílých zubů. Posunul se po stěně a pak klopýtal směrem ven z domu.

Angelo ho sledoval a hlavou se mu honila spousta myšlenek. Když se dal k psům věděl, že potřebuje být zlým klukem, že potřebuje peníze a že chce udělat vše proto, aby se ho všichni báli.
Ale teď, po tvářích mu tečou slzy a on cítí vztek. Ne na Gregoryho, který mu jeho zlost nevrátil, snad kvůli přátelství, které mezi nimi bylo.
Cítil vztek sám na sebe, že vůbec kdy chtěl být zlým hochem bez příčiny. Není vrahem přeci, není psem.
Byl obyčejný kluk co bojuje jen ve vlastních válkách, ne v bitvách jiných. Není vojákem v armádě Někoho… je generálem vlastního ringu.

Přešel do dveří k místnosti, kde ještě před chvílí vypustil všechny psy z boudy. Jeho kolena dopadla na práh dveří a on se dotkl dlaněmi země. Ruce se mu k dřevěné podlaze lepily, krev se rozprostřela po parketách jako vlny moře na pobřeží.
Dotkl se rukama tělíčka malého chlapce, sklonil k němu svou tvář a omlouval se. Slyšel jsem jeho nářek. Slyšel jsem jeho žal a za okamžik jsem cítíl jak tělo mého syna spočine na stejné posteli, kde ležím já.
Angelo narovná tělo Liv a pak nás přikryje.

Mé oči již bez známky života hledí na mé děti, kterým ještě ruka Angela zavře víčka a oni vypadají jako že spí. Zemřel jsem… A teď když znáte můj příběh řekněte sami… něco musí zemřít, aby jiné mohlo žít. 
A Angelo žít začal. Já mu odpustil, a vy?

Kategorie: Flashbacky