MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Vincent Vallentino a Elisabeth Wills 18.1.2017

… zlatá léta

 

Každý má v životě nějakou tu první lásku a každý na ní vzpomíná. Někomu vydrží nadosmrti a jiným se ani nikdy nenaplní nebo neopětuje. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Před třinácti lety Christopher Edward Wills navštívil pracovně se svojí manželkou a dcerou dům Enrica Vallentina v Neapoli.
Smyslem setkání bylo využití profesních znalostí pana Willse. Čas od času je totiž potřeba, aby mafie dostála svému jménu a ukázala moc, kterou chrání své svěřence, i moc, kterou má nad těmi, kteří zradí. Výměnou za Enricovu podporu se pan Wills pustil do práce. Budovy těch, kteří se vzepřeli silné ruce Camorry, byly srovnány se zemí a nikdo si nemohl býti jist, jak se to stalo. Byla ukázána síla snoubení vědy a organizovaného zločinu. Pochopitelně bylo toto řešení, i přes svoji oblíbenost, až naprosto krajní možností.

Christopher Edward Wills brzy získal finanční zázemí a místo na Neapolské univerzitě Federica II, kde vedl svůj vlastní výzkum exploziv s nízkou kouřovou stopou (převážně používané jako hnací slož pro zábavní pyrotechniku). Enrico Vallentino si ho ještě několik let vydržoval.

Při mnohých návštěvách otcové nechávali své děti mimo dění i přes to, že byl Vincent dospělým mužem. Možná to bylo právě pro to, že Willsova dcera Elisabeth byla prakticky stejně stará a Vincent byl otcem pověřen, aby se jí staral o zábavu. Díky neblahým událostem v rodině Vallentino přivítal Vincent společnost rozumné dívky plnou náručí…

* * *

„Co si o mně myslíš? Nejsem už malá holka Vinci, dej to sem. Chci to taky zkusit.“
„Nikdy jsem neříkal, že jsi malá. Ale holka? O tom se přeci přít nebudeme, ne?
Tak jo, dobře. Drž jí v jedné ruce a druhou jen podpírej. Tak. Neměj ruce propnuté, ale natažené. Natáhni kohoutek a buď připravená, kopne to.“

„Opět. Co si o mně myslíš?! Že nevím, že zbraně kopou?! Naopak. Na rozdíl od tebe vím, že síla, která žene kulku v před, musí působit i na druhou stranu. Zákon akce a reakce, Issac Newton. Kdybys chtěl, dej mi tužku a papír, já ti to spočítám.“
„No jo, ty vědátorko. Tak už víme, že teorii ovládáš. Ukaž, jak to zvládneš v praxi. A miř prosím tě aspoň směrem k tomu terči, nechci se nechat zastřelit.“
Poté již kulka opustila hlaveň a zavrtala se asi půl palce od středu terče.
„To koukám, asi nebudeš jen hezká tvářička.“
„Štěstí začátečníka, Vinci. Štěstí začátečníka. Máš tu i něco většího?“

* * *

„Takže všechny ty pozemky ti patří? I ten les?“
„Neříkal jsem, že patří mě, ale otci. Jednoho dne to možná podědím. Uvidíme. Zatím mi připadá, že mě otec nebere úplně vážně. Kdo ví. Možná nakonec podnik přebere Vinny, začíná jí to dost pálit. Přijde mi, že se v tobě docela zhlédla.“
Věnovala mu úsměv. Procházeli se spolu mlčky, než došli k jezírku u úpatí hor. Sedli si na hladký kámen u jeho břehu a bosé nohy ponořily do vody. Tam ho chytla za ruku. Nechápavě na ní pohlédl, ale stiskl jí.
„Víš Vinci. Na první pohled jsi mi přišel jako frajírek, ale vyklubal se z tebe fajn kluk. Pod tou skořápkou tvrďáka je chytrý člověk a jednoho dne z tebe bude velký obchodník. Zdědil jsi od Enrica víc, než si myslíš.“
„Uvidíme, jak se věci vyvrbí. Přemýšlel jsem, že bych otce požádal, aby mě začal do obchodu více zasvěcovat.
A ty? Kde se vidíš za několik let?“

„Asi otce taky požádám, aby mě začal více zasvěcovat. Když bůh dá, tak bych možná mohla nastoupit na univerzitu. Ale pro holku je to těžké.“
„Co ty víš. Tvůj taťka má teď na univerzitě vliv, mohl by se přimluvit. A vůbec, myslel jsem, že v tomhle bůh nemá prsty a že ty v něj nevěříš.“
„To se jen tak říká. Jasně, že v tom nemá prsty bůh, ale i tak to není jen otázka toho, jak jsem chytrá. Ženy to mají těžké. Musí být nejlepší, aby se jim splnily jejich sny. Doufám, že budu tvrdá, jak moje matka, pak by to mohlo vyjít.“
„Ty jsi podědila od obou to nejlepší.“
„Díky Vinci“
Poté se na něj podívala, jak se na něj ještě nikdy nedívala. Jejich pohledy se střetli a nevědomky se k sobě přiblížili na několik centimetrů. Chvíli se na sebe jen dívali. Zkoumali oči toho druhého. Nakonec se odvážil a krátce jí políbil. Poté políbila ona jeho a třetí polibek byl naprosto vzájemný. Při zvuku racků z nedalekého pobřeží tak strávili několik hodin, dokud nepoložila hlavu na jeho hruď a ve vzájemném objetí nohama čeřili vodu jezírka.
„Chtěla bych, aby to nikdy neskončilo.“
Vincent, který se po odchodu ženy, která ho vychovávala, poprvé cítil dobře, jí odpověděl polibkem na tmavě hnědé vlasy.

* * *

Leželi vedle sebe v posteli a ještě dýchali, jako by zrovna doběhli maraton. Jejich ruce spojené propletenými prsty a pohledy zpříma do očí.
„To bylo… dobré. Vážně dobré. Chytrá, krásná, vtipná a ještě úžasná při milování.“
Po jeho slovech zrudla ještě víc, ale pohledem neuhnula. Cítila, jak jí tepou spánky a snažila se vyrovnat dech, aby byla vůbec schopna promluvit.„Vinci.“Usmála se na něj a něžně ho pohladila po tváři volnou rukou.„Nikdo jiný už nikdy nebude.“ Z úst ji vylétl slib, potvrdila ho krátkým polibkem na jeho rty a přisunula se k němu blíž.
„A já si myslel, že máš narozeniny ty. I já mám ale ten pocit. Jestli o tebe přijdu… nikde na světě není žádná, co by se ti vyrovnala.“
Jeho slova odměnila polibkem. „Děkuji za dárky.“Znovu zrudla a na tváři ji hrál pobavený úsměv. Prsty si přejela po řetízku.
I on se usmál a trochu se odtáhl, aby si jí mohl prohlédnout tak, jak jí bůh stvořil. „Škoda, že neumím kreslit. Takto bych tě chtěl zachovat.
Co bys chtěla dělat teď? Je to tvůj den. Tvá přání jsou mi rozkazem.“

Nesnaží se zakrýt, spíš jako by mu své tělo chtěla vystavit na obdiv. „Můžeš si mne zapsat do paměti, tím že se mne budeš dotýkat.“Pousměje se. „Chci tak zůstat až do rána. Jen s tebou. A třeba…“
Nechala větu otevřenou, aby si dosadil vhodná slova.

Poté se Vincent opět přitiskl blíže a kradl jí jeden polibek za druhým.

* * *

Brečela na jeho hrudi a on jí hladil po vlasech. Držela v ruce dopis. I přes vliv Christophera Edwarda Willse a Enrica Vallentina přišlo odmítnutí. I přes 93 % z přijímacích testů jí kvůli příslušnosti k něžnému pohlaví odmítli a nebyla přijata na Neapolskou univerzitu. Dokonce byli tak drzí, že jí nabídli studijní obor na fakultě pedagogiky a slušně vysvětlili, že není možné, aby studovala chemii, jakožto žena.
„Určitě existuje i jiná možnost. S tím páprdou si to půjdu osobně vyřídit.“
„Vincente, kvůli mně nemusíš.“Podívala se na něj s uslzenýma očima a vzlykla. I když se cítila pod psa, snažila se zachovat si chladnou hlavu. „Měla jsem ty nejlepší výsledky a odmítli mě?“ Uraženě fňukne a zadívá se někam do prázdna. „Jsou tak strašně povrchní.“ Opět položila hlavu na jeho hruď a nechala se konejšit jako malá dívka, která si rozbila koleno.

Rektor byl ze své funkce brzy sesazen. Ale bohužel, stanovisko rady bylo neměnné. Nakonec se Elisabeth se svým osudem smířila. Alespoň na rok, než se celá situace opakovala s tím rozdílem, že se tentokrát rektor neměnil v rámci dobrovolného ukončení funkce, nýbrž díky tomu, že u něj byly nalezeny kompromitující materiály. Nikdo nechce ve vedení školy drogově závislého pedofila.

* * *

Vincent seděl v přepychové restauraci patřící jeho rodině, oblečen do nejlepšího obleku na míru, který kdy měl na sobě. Elegantní bílá kravata a černá košile. Ještě před necelou hodinou vyzvednuto u krejčího a v duchu přísahal, že nikdy více na sobě nebude mít jiné barevné kombinace, než v tento slavnostní večer.

Hleděl na obsah malé krabičky. Prsten z bílého zlata, v jehož čele byl vsazen broušený diamat a po jeho stranách dva smaragdy. Pevně doufal, že se bude Lis líbit. Otevřeli se dveře restaurace a on krabičku spěšně zaklapl a schoval do kapsy.

Elisabeth vběhla do kavárny s úsměvem na rtech a mávala dopisem. Ani nenechala Vincenta, aby jí odsunul židli, sedla si sama rychleji, než stihl přijít.
Dosedla, aby se následně zvedla a políbila Vincenta na rty. Oči jí zářily a celá se chvěla nedočkavostí, aby mu řekla novinku. „Lásko“, začala s úsměvem a přitiskla si prsty ke rtům. „Dneska mi přišel dopis“, udělala významnou pauzu. „Z Francie! Píší mi ze Sorbonny“, vyjekla nadšeně, až nadskočila. „Přijali mne, můžu studovat na univerzitě.“
Usmívala se od ucha k uchu a položila před něj otevřený dopis. Sledovala ho a byla šťastná, že s ním může sdílet svou radost.

V tu chvíli však nevěděl, jestli chce jásat, nebo vraždit. Jeho nesobecké já za Lis mělo radost, avšak to druhé… Na hrudi ho pálilo, jak kdyby ho zrovna cejchovali a krabička v kapse se v tu chvíli zdála mocnější než zbraň na jeho boku.
„Blahopřeji“, avšak jeho hlas zněl spíš smutně, než radostně. Poté se však usmál. „Nebudeš tam na věky… čtyři roky trvá to studium? To přežiju, když tě budu moc čas od času navštívit.“

„Miluji tě“, její vyznání bylo jako vždy upřímné, nebylo to z jejich úst jen slovo, kterým by mu zavřela pusu. „Miluji tě tak strašně moc.“ Zvedla se ze svého místa, aby se mu posadila na klín a něžně jej políbila. Bylo jí jedno, že se na ni budou dívat přes prsty. „Budu jezdit domů na všechny prázdniny a když tvůj otec dovolí, budu jezdit k vám.“ Následoval další polibek, vroucnější než ty před ním. „Ano studium trvá jen čtyři roky. Budou pro nás těžké, ale pokud bude možnost a my se budeme vídat, budu ta nejšťastnější žena na světě.“ Tiskla se k němu a znovu se utvrdila v tom, že už jiného muže nebude milovat.
„A já miluji tebe. Sakra, nejraději bych jel s tebou.“
„To bych byla nejšťastnější žena na světě. Mít sebou svého milovaného muže a studovat.“ Zasněně se usmála.
„A nevím, proč ne. Řeknu otci, že mu kašlu na jeho podnik! Nepotřebuji po něm dědit impérium. Naučil jsem se od něj dost a jsme stejné krve, dokážu si vybudovat vlastní.“
„Lásko“, vydechla a objala ho. „ Bojím se, že strýček nebude souhlasit.“ Uhladila mu látku na ramenou a starostlivě se na něj podívala. „ Vyčítala bych si, kdyby se měl na tebe zlobit, kvůli mně.“ Sklopila oči.
„ Ale nic to nemění na tom, že víc než cokoli, chci být s tebou.“ Poté sevřela jeho dlaň a více již o tom nepromluvili.

Enrico Vallentino uměl být vždy velice přesvědčivý muž. Pochopitelně se žádný Vincentův odjezd nepořádal a pochopitelně ani žádné osamostatnění. Avšak Vincentrova vzdorovitost začala narůstat.

* * *

Stáli před vlakovým nádražím a drželi se v náručí.
„Něco pro tebe mám, dárek na rozloučenou.“
Zvedla k němu pohled a marně se snažila zadržet slzy, které se jí tlačily do očí. Přála si, aby vlak nikdy nepřijel, avšak už dávno stál na nádraží a technici doplňovali vodu. „Já chci jen tebe.“ Hlas se jí lámal, nebylo v jejích silách udržet slzy, nechala je téct po tvářích.
„Víš, kdy jsem se do tebe zamiloval?“
„Ne.“
„Tenkrát, když jsem tě učil střílet. Trefila ses naprosto bezchybně a ptala ses, jestli nemám něco většího“, usmál se. „S puškou už zase tak moc elegantní nejsi, ale revolver ti sluší.“
Vytáhl z kapsy saka zbraň v pouzdru do kabelky a vytáhl z něj zdobený revolver přesně do její ruky.

Obrázek

To už průvodčí popoháněl k nástupu do vlaku.
„Opatruj se, princezno.“

* * *

Pravdou je, že se situace rychle zkomplikovala a Elisabeth již nemohla přijet zpět do Itálie. Brzy emigrovali její rodiče a několik let na to vypukla velká válka. Ještě před tím, po skončení studií, emigrovali do spojených států amerických, které se na počátku války tvářili neutrálně. Celá rodina Vellentino, včetně Vincenta, který se brzy, bez přítomnosti své první a jediné lásky, začal chovat jako sadistický vrah a alkoholik. I přes to si však nikdy nepřestali posílat dopisy. Po roce 1910 si psali několikrát do měsíce, poté jednou za pár měsíců a nakonec dvakrát do roka.

Každý z nich žil svůj život. Elisabeth pomáhala svému otci s výzkumem a její matce bojovat za práva žen. Vincent nikdy úplně otci neodpustil, že se zbavil jeho matky a to, že mu nedovolil odjet s Lis do Francie, byla jedna z posledních kapek vody v šálku, který přetekl. I přes to se však čím dál, tím více, angažoval v záležitostech rodiny, a chtíč se osamostatnit postupně přecházel v touhu převzít rodinné impérium poté, co nebude jeho otec kompetentním vladařem.

Kategorie: Flashbacky