Jehně mezi vlky / Obchodník s deštěm
… jehně mezi vlky
”Prosím, postarej se o něj. John mu nebyl dobrým otcem, ale byl jediným, kterého měl.”
“Měla si mu to říct.”
“Nemohla jsem mu to říct, víš to dobře sám. Michail byl tehdy samá ženská a já…”
Enrico přikývne a podívá se srze otevřené dveře na mladého hocha. S čepicí s kšiltem vypadal mnohem mladší než kolik mu bylo.
”Odjíždím zítra k sestře do Nebrasky.”
Žena kolem čtyřicítky v ošuntělém kabátě s ošoupanými botami se ohlédne po svém synovi a zvedne se ze židle.
”Děkuju, že jsi zařídil to s tou policií. Nedokážu si představit, že by šel do vězení.”
“Emily, nevypadá, že by si z toho něco dělal.”
“Enrico, on si zažil s Johnem své, nikdy k sobě nenašli cestu.”
“Nemusela si takhle žít, nemusela si žít s ním, kdyby…”
“Enrico… ne! Stalo se co se stát muselo, jen o jedno tě prosím. Neříkej to ani jednomu z nich.”
Enrico neřekl nic. Žena vyšla z kanceláře hotelu Grand a poklepala na rameno svému synovi. Když se na ní otočil, usmála se.
”Angelo, pan Vallentino tě zaměstná, dá ti práci a postará se o tebe, já odjedu na farmu tvé tety.”
Mladý klučina se podívá do kanceláře mocného Enrica Vallentina, který jeho rodině čas od času pomohl. Matka však nikdy nevysvětlila proč. A jeho poslední pomoc se stala pro jejich životy osudovou.
Rozhřešení:
”Otče?”
”Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. ”
“Amen.”
“Bůh, který osvěcuje naše srdce, kéž ti dá pravdivě poznat tvé hříchy a ukáže ti své milosrdenství..”
Krásné černovlasé děvče se dotkne rty svých propletených prstů.
”Já, otče, jsem v očekávání.”
“To je radostná zpráva, dcero.”
Černovlásce steče slza po tváři a její modré oči se zavřou.
”Otče, otec toho dítěte je špatný člověk, hřeší… on má mnoho žen, víte jak to myslím.”
Kněz za mřížkou zpovědnice přikývne.
”Budeme se modlit za jeho spasení, jak reagoval na tuto přešťastnou novinu?”
“Já jsem mu to neřekla, nechci aby byl se mnou protože musí.”
”To je velice sobecké rozhodnutí.”
“Já vím otče, věřila jsem, že se změní, že mu pomůžu se napravit, ale nepovedlo se mi to. A teď navíc už nejsem sama.”
Dívka se podívá na kněze a její modré oči ho zaujmou. Dívá se na ní a na jeho tváři je vidět lítost.
”Dítě, které se narodí za takových okolností…!”
“Otče, prosím požehnejte mi. Budu to dítě milovat nadevše na světě a nikdy nepřipustím, aby bylo jako jeho otec.”
Kněz se zhluboka nadechne. Emily znal takřka od narození. Bylo to krásné děvče, věřila v boha a věřila v sebe.
”Vyjádři svou lítost nad svými hříchy.”
“ Můj Bože, z celého srdce lituji, že jsem jednala špatně a že jsem neudělala, co jsem měla. Je mi líto, že jsem hříchem urazila tebe, který jsi nejvýš dobrý a nade všechno láskyhodný. Pevně si umiňuji, že budu s pomocí tvé milosti konat pokání, že už nebudu hřešit a že se budu vyhýbat příležitosti ke hříchu. Smiluj se nade mnou, Bože, pro umučení a kříž našeho Spasitele, Ježíše Krista.”
Dívka udělá kříž a rozplete prsty, kterými si upraví šátek na krku a přes ramena. Kněz zvedne ruku k dívce a mírným hlasem pronese:
„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého”
“Amen.”
Emily vyjde ze zpovědnice a přejde před oltář, kde poklekne a pokřižuje se. Kněz vyjde za ní a položí jí ruku na hlavu.
Dívka vstane a svýma slzavýma očima se zahledí do očí knězi.
”Otče, mě to tak strašně mrzí, ten muž se chová jako Gauner. Dělá moc špatné věci, ale věřím, že špatný není.”
“I on jednou dojde pochopení. Kdyby bůh neměl s tvým dítětem záměry, nedaroval by mu život, musíš věřit, že je důvod pro tebe, nebo to maličké, proč si právě tohohle muže potkala.”
Emily kývne hlavou a vyjde z kostela.
Přátelství:
Enrico Vallentino, Michail Ivanovič Petrov a strýc Frank Masseria, známá parta. Tehdy do New Orleans přijel Enrico jen na návštěvu, ale měl jasno. Chce si to pořádně užít.
”Enrico, tohle je Emily.”
Tahle jediná věta odstartovala přátelství.
Drahý Enrico,
je tomu rok co jsi odjel, a mě se velmi stýská po našich rozmluvách. Angelovi je jeden měsíc. Je úžasný, skoro vůbec nepláče. Přála bych si, aby si ho mohl vidět. Je tak moc podobný Michailovi, až mě srdce bolí pokaždé, když se na něj podívám.
Ptal si se mě, zda jsem mu to řekla. Víš dobře jaký Michail je. A to je vlastně má odpověď na všechny tvé otázky.
Drahý Příteli, našla jsem milého muže, který si mě chce vzít i s outěškem. Bude Angelovi otcem, kterým by Michail nikdy nebyl. Je to pracující muž pevný víry a zabezpečený. Tedy ne že by jsme trpěli bídou, tvá pomoc je více než ušlechtilá, ale neměl by si platit za provinění jiných.
Michaila jsem od doby co jsi odjel viděla jen párkrát, vždy obklopen krásnými ženami a mě už ani nepoznal.
Můj drahý příteli, doufám, že se brzy uvidíme. Tvá slova mi vždy pomohla. Pozdravuj svou ženu a syna Vincenta.
Tvá přítelkyně Emily.
Utrpení:
Rozrazil dveře, v ruce měl pásek a jeho dech byl odporný. Páchnul levnou skotskou a laciným doutníkem. ”Vylez, ty hnusnej sráči!”
Zařval a její srdce se rozbušilo. Seděla schoulená pod stolem, bez hnutí a bez dechu. Chlap kopnul do dřevěné židle a ta se zastavila o stěnu do koupelny.”A kdepak je ta moje malá čubka?”
Zajíkla se, dlaní si rychle přikryla ústa a po prstech jí přejely potůčky slz. Její modré oči vypadaly jako šedivé. Strašně se bála.
”Vylez ty hnusná krávo, vylez ti říkám, nebo tě seřežu jako psa!”
Její útočiště zmizelo, stůl se převrhl na stranu a posunul se za židlí. John se rozchechtal. Rychle vstala a chtěla běžet do koupelny. Opasek jí dohnal, jedna rychlá rána a švihnutí do zad jí posunulo kupředu, s písknutím se sesunula na kolena. Další rána následovala a další a další. Šaty na zádech měla roztrhané a krvavé podlitiny od koženého opasku prosvěcovaly skrze bílou látku.
Čekala další ránu, jako už tolikrát před tím. Nikdy neskončil dřív než si uvědomil, že má žízeň, nezačala ho bolet ruka, nebo se nepomočil.
Už ani nekřičela, jen sykla bolestí a schoulila se ještě víc.
”Nech jí na pokoji, ty ožralo!”
Křikl na něj mladík, který právě přišel domů a viděl svou matku na zemi.
”Angelo, jdi pryč, prosím.”
Vyzvala ho plačící Emily a Mladík jen za sebou zavřel dveře. Prošel obezřetně kolem násilníka až ke své matce.
”Vypadni od ní ty, čubčí synu! Táhni z domu, ty parchante!” Zařve na Angela opilý otčím a chytne opasek do obou ruk a práskne s ním. Zní to hrozivě. Emily sebou trhne a schoulí se instinktivně zpět do klubíčka.
”Mami, pojď se mnou, prosím. Pojď se mnou. Nepotřebujeme ho.”
Angelo za loket zvedá svou mámu ze země a dívá se na ní. Má zlost, cítí vztek, cítí beznaděj.
Když se mu povede Matku odvést ze dveří, zabouchne dveře a podívá se na otčíma.
”Už nikdy se jí nedotkneš, ani mě. Mlátil si mě od mých pěti let do patnácti, pak si začal bít moji mámu, tohle ti prostě nedovolím.”
Otčím chytne flašku na stolku u telefonu a pořádně si lokne. Poté po něm flašku hodí a znovu práskne páskem.
”Seřežu tě jako psa ty bastarde, nemáš právo jí odvést ona tu bude se mnou a ty táhni …!”
Zařve a rozeběhne se proti Angelovi. Ten se mu šikovně vyhne a skončí u telefonu. Zvedne ruce v náznaku, že nemá zbraň.
”Nech mě odejít a pak se tu třeba uchlastej, tvoje rány už snášet nebudeme.”
Angelo se posouvá podél stěny ke dveřím.
John se na něj zamračí a pak po něm švihne páskem jako bičem. Angelo uhne a jen tak tak to chytí do tváře, tam se mu objeví krvaví šlinc. Angelo si chytí tvář a cítí jak ho rána pálí.
”Měl jsem tě zabít už dávno ty kriple jeden, zmastím tě tak, že tě máma nepozná.”
Otčím po něm opět skočí a vrazí Angelovi pěstí přímo na pravé oko. Angelo se mu snaží vysmeknout, ale otčím mu vrazí další pěstí do břicha. Angelo se chytá za břicho a v tu chvíli mu John navlékne opasek kolem krku a začne ho škrtit.
Smýkají se spolu po místnosti a John ho drží tak pevně, jak jenom může. Angelo mění barvu, prsty se snaží dostat pod opasek a odtáhnout, získat prostor proto, aby se mohl nadechnout.
Vypadá to beznadějně, když náhle John Angela políbí do vlasů a pouští ho k zemi.
”A teď ta kurva, až jí zabiju, dodělám tebe, ty hajzle.”
Otčím se vydá ke dveřím. Angelo se snaží popadnout dech. Vstane, ale nohy ho moc neposlouchají, otec se zlověstně blíží ke dveřím, za kterými je matka. Angelo se natáhne k lince a vezme z ní nůž.
Jde za otcem a nůž pevně chytí do ruky. Hlavou mu prolétnou všechny ty výprasky, co od otce dostal. Všechen ten strach který měl, když se před ním skrýval pod postelí a on ho pokaždé našel. Náhle si vzpomněl na všechny ty zlomené kosti, na podlitiny, monokly, na vše.
Angelo zařval a přeskočil skoro celou místnost. Zvedl ruku s nožem a otci ho zabodl do ramene, ten se otočil s nechápavým výrazem a Angelo napřáhl znovu ruku a nůž se mu zabodl do hrudi. Angelo neváhal, vztek v jeho očích byl za roky a roky nahromaděný. Nůž vyndal z rány a znovu bodnul.
Spolupráce:
”Pane, co se tu stalo?”
Ptá se policista. Angelo otře nůž o kalhoty a zabodne ho do schodů na kterých sedí. Dveřmi ven kouká na matku, kterou doktoři nakládají do sanitky.
”Můj otec přišel domů opilý a…”
“Zaskočili ho zloději, kteří ho zabili.”
Dodá Angelovu výpověď muž v teplém kabátě, který vchází do domu, kde dosud Angelo žil se svými rodiči.
”Pane Vallentino.”
Daniels pokývá hlavou a v tu chvíli zmizí. Enrico Vallentino se posadí vedle Angela a podívá se na nůž zapíchlý mezi nimi.
”Volala mi tvoje matka, upřímně hochu, kdybych věděl desetinu toho co se tu děje, zabil bych ho sám už dávno.”
Poplácá ho po rameni.
”Stav se u mě, někoho kdo umí s nožem, bych potřeboval.”
… obchodník s deštěm
(psáno očima Michaila Ivanoviče Petrova)
Ještě jeden krok, jediný krok ke dveřím. Hruď se stáhla a plíce se nemohou roztáhnout s nádechem. V hlavě mi třeští a nohy jdou snad ze své vlastní vůle. Levá, pravá, levá… jako bych si to někdy musel říkat. Teď se snažím najít cestu ven.
Neohlížím se, pevně držím kabát v jedné ruce a ve druhé flašku vodky. Ramenem strčím do někoho kdo zrovna vešel a pokračuji v cestě. Až na druhé straně přes silnici se zastavím o zeď domu. Dívám se na špičky svých bot. Dýchám zhluboka, nikdy mi nebylo tak strašně těsno.
Přijímám sázky na explozi… hrudník, hlava stojí proti sobě v ringu a jeden druhého se snaží přeskočit.
Povolím sevření ruky a kabát padne k zemi, dlaní se zapřu do cihel činžovního domu a znovu a znovu se snažím uklidnit.
Na temeno hlavy mi dopadne několik kapek deště. Studené kapky z mraků od moře. Zavírám oči a vidím Emily.
”Musím odjet, mám své povinnosti.”
Dívala se na mě svýma čokoládovýma očima a já ji chtěl pomilovat. Snad jsem ji tehdy skutečně miloval. Byl jsem tu noc u jedné holky z východu, černé tělo, černé oči, ale co dokázala ústy.
Emily byla jiná. Možná má vstupenka do nebe, vstupenka do lepších zítřků, ale já nepotřeboval vstupenky. A nechtěl jsem lepší budoucnost ani zítřek. Žil jsem, žiju dnes a právě teď!
Dívala se na mě a po tváři jí stekly slzy. Jo, tohle tehdy bolelo i mě. Věřil jsem jí, věřil jsem jí tu velkou lásku, věřil jsem, že jsem pro ní vším, ale když jsem řekl, že odjíždím zpět do Ruska a kolem krku se mi ovinula ruka zrzavé Hany, která vylezla na bar a svýma dlouhýma nohama mi ovinula hruď, Emily plakat přestala.
”Hodně štěstí.”
Řekla a otočila se k odchodu.
”Počkej.”
Zavolal jsem na ní a když jsem se vymanil z náruče Hany, chytil jsem Emily za ruku a odvedl ji ven. Ne, na tohle místo nepatřila.
”Chtěla si mi něco říct.”
Emily se pousmála, její pohled byl tak milý a zvláštní. Přitáhla si kabát blíž k tělu a já se nedokázal koukat jinam, než do její nádherné tváře.
Měl jsem výčitky? Jo, tehdy v tu chvíli obrovské, chtěl jsem jí obejmout a říct, že těch pár měsíců bylo nejlepších v mém životě. Nebyl jsem jí věrný, ale okatě jsem jí nepodváděl a vlastně jsem s ní byl rád a byl jsem to já, kdo jí uháněl a musím přiznat, že na mě to byl opravdu výkon.
Moc jsem o ni stál, moc jsem chtěl, aby mi patřila, aby mě milovala.
A teď stojím před ní a cítím, že jsem jí zlomil srdce a ona se tváří jako anděl.
”Vezmi si ho, prosím.”
Vtisknu jí do dlaně prstýnek naší rodiny. Matka mi ho dala, když jsem prvně odjel. Řekla, že je v něm velké Ruské srdce a že lásku si vždy najde.
Možná měla pravdu. Cítil jsem, že patří Emily.
”Až se vrátím…”
Chtěl jsem jí dát příslib, ale ona mne zastavila.
Díval jsem se na ní a na rtech měl její ukazovák.
”Nikdy si mi nic nesliboval, nedělej to ani teď. Buď na sebe opatrný.”
Nedokončil jsem větu a vlastně ani myšlenku. Odcházela a její ladné křivky lemovalo zapadající slunce.
Podivný pocit uvnitř mě zasáhl více, než jsem čekal. Naposledy se otočila a paprsky v jejích vlasech se zbarvovaly do měděné.
Hlavou dopadnu na cihly před sebou.
”Byla těhotná… to mi přišla říct!”
Hořkosladký smích polije mou tvář.
”Přišla mi říct, že čeká dítě, přišla mi říct, že budu táta jejího dítěte.”
Narovnám se a otočím čelem k baru u Betty, zády se opřu do zděné stěny. Dívám se na dveře baru ze kterého jsem vyšel.
Je to jako deja vu. Stojím tu jako tenkrát když jsem ten prsten viděl naposled.
Otevřu lahev a přiložím k rtům.
Jeden dlouhý lok, hlava se přestala otřásat.
”Hajzl… řekl, že jsem hajzl. Nevěděl jsem o něm. Jak jsem taky mohl. Odjel jsem když nebyl na světě, a když jsem se vrátil…”
Nehledal jsem jí, zapomněl jsem, těžko říct, možná jsem jí jen nechtěl lézt pod oči a doufal jsem, že na mě zapomněla.
Nejsem takový ješita, abych kolem sebe potřeboval zamilované dívky a neustále jim připomínal jak mě milují. Nechtěl jsem nikdy klub věrných. Miluju život a chci si ho užít. Teď jinak než před lety, ale stále nejsem ten, co by přišel a řekl jsem zpět pojď a miluj mě, já sice budu spát s dalšími pěti, ale to ti nebrání mě milovat.
Vybaví se mi, co mi o něm Enrico říkal. Jak zabil svého otčíma, protože jeho matku bil a jeho také. Vyprávěl mi o tom, jak se chtěl přiznat a jak mu dal práci.
Další velký lok z flašky, chci spláchnou tu hořkost jenž mi stoupá z žaludku do krku.
”Vše to byla moje chyba, moje a nikoho jiného.”
Jednou jsem viděl ty jizvy na Angelově těle.
Z nitra se vydere zakřičení. Topím se ve vlastních sračkách.
”Nevěděl jsem o tom, nebyla zajištěná, byla ostudou. Zbouchnutá a nikomu neřekla kdo je otec, Angelo to neví. A ujal se jí ten chlap.”
Sehnu se, zvednu kámen a hodím ho směrem k baru. Slyším tříštění skla, okno u šatny v baru se rozsype na chodník. Opět se napiji z lahve.
Z baru vyběhne jeden z hlídačů a rozhlédne se, když mě zahlédne jen pokrčí rameny.
Odrazím se nohou od stěny a vyjdu k ulici a poté se dám na sever města. Kabát zůstal na zemi kde jsem ho upustil.
Jdu ulicí a vlastně ani nevím kam.
”Nevěděl jsem to!!! Nevěděl jsem to!!!”
Znovu se napiju a cítím jak se mi zatočila hlava. Vše se zdá trochu zamlžené.
”Ale kdo to věděl!!! Enrico!!! Věděl, že je to můj syn. Proč by ho jinak Emily prosila!!!”
Klopýtnu o rantl chodníku, na který se přehoupnu. Udržím se na nohách tak tak.
Jsem snad opilý? Žádná katastrofa. Bude potřeba ještě hodně alkoholu, aby dnešní den stál alespoň za něco!
”Do hajzlu!!! Proč mi to neřekla!!!”
Zařvu na celou ulici a projdu přes první křižovatku.
Pod rukou mám pouzdro se zbraní.
”Enrico!!! Příteli!!! Proč si mi to neřekl ty!!!”
Znovu se napiju, a poslední dva doušky letí i s flaškou přes ulici na dveře nějakého domu, kde se roztříští do okolí.
Nevím… jsem naštvaný na něj, na sebe, na Angela, na Emily? Tohle se stát nemělo, už jsem se začal smiřovat s tím, že děti mít nemůžu. Že je nikdy mít nebudu.
Že Gwen by je nikdy neměla se mnou.
”Gwen!!!”
Rozhlédnu se kolem sebe a zhluboka se nadechnu.
Stalo se co se stalo, mám syna, který mě nenávidí. Mám přítele, který mi roky lže… a mám dívku, která mi řekla, že mě miluje a já ji zlomil srdce. Znovu jsem to udělal. Znovu jsem ublížil ženě, kterou miluju. Odehnal jsem jí od sebe. Řekl jsem jí aby šla a ona šla.
”Idiot!!! JÁáá jsem I-DI-OT!!!”
Zakřičím a nechám několik kapek dopadnout na mojí tvář. Odevzdaně se podívám k nebi a roztáhnu ruce.