Pod kopyty koní / Každá pohádka jednou skončí…
… pod kopyty koní…..
(psáno z pohledu Doga)
Nikdy jsem nečekal, že takhle skončím. Na statku někde uprostřed Texasu. Stádo krav a divokých koní. Celý den v sedle pak cejchování telat a kleštění býků.
Stal se ze mě farmář, statkař a honák.
Ještě před deseti lety bych se tomu smál, byl jsem zloděj, bouchač, zlatokop a vrah. Neměl jsem slitování veškerá ta rodinná atmosféra, ti spořádaní chlapi co se celý den plahočí pro pár drobných mi byli k smíchu.
Co chlapa dokáže zblbnout nejvíc? Kromě tedy zlaté horečky? Zlatá ženská.
Constance, Conty, Cony, moje víla. Žena, která z divokého koně udělala poslušného beránka. Žena, která na kopyta broušená kameny, pískem a štěrkem nekonečných prérií nasadila podkovy.
A teď tu sedím na posteli našeho dřevěného dvoupodlažního domku s lahví v ruce a sleduji jak si balí věci do kufrů.
”Constance, tohle přece nemůžeš.”
Řeknu a pohupuji lahví od pálenky starého Hankse těsně nad zemí, už v ní moc není, ale jsem pořádný chlap, aby mě těch pár doušků neskolilo.
”Cony….”
“Jonathane! Musím jít. Nemohu tu zůstat. Ani ty by si neměl, touhle cestou a svým rouháním tě bůh do své zahrady nepřijme.”
Její hlas byl vždy jako píseň, ale dnes řeže a řeže.
Když nepřijme, tak nepřijme, kdo se mu vo to prosí. Abych byl jako ostatní, modlil se a byl jeho zlatým milovaným synem…Synem! On mi mého vzal!
Jonathane mi nikdy neřekla a ve chvíli kdy vysloví jméno toho nebeského bastarda se jen prudce nadechnu a láhev letí skrze dveře na stěnu proti schodišti.
”Bůh, bůh!!! Kde byl ten tvůj zasranej bůh když se to stalo, kde byl když si ho každý den u jeho postele prosila, aby se nad ním smiloval?!?!”
Chytím Cony za paži a křičím na ni, křičím a celý rudnu. Ona se na mě dívá, strach nemá. Ale několikrát si udělá křížek jako by se při každé mé urážce toho zkurvysyna modlila za mou duši, za moje spasení.
Tím mě rozčiluje ještě víc. Chytím jí za obě ruce.
”Tak řekni Constance, kde byl? A kde je teď? Bůh není Cony!!!! Není!!!!”
Její oříškové oči se dívají do mých a já zuřím. Nechci jí ztratit, bojím se být sám, nechci aby odešla.
Tak už to pochop, to ty jsi má bohyně, to ty jsi středem tohoto světa a já bych měl být tvůj, ne nějaký bůh. Ne někdo kdo NEEXISTUJE. Cony….
”Jonathane pusťte ji!”
Zazní naléhavě hlas za mnou a já povolím sevření svých prstů kolem jejích paží.
Constance se vymaní z mého sevření a podívá se ke dveřím.
”To je v pořádku otče Bastiane, to je v pořádku.”
Svěsím ruce a Cony pokračuje v balení svého prádla do hnědého koženého kufru. Podívám se na ní.
”Neodcházej!”
Promluvím značně smířlivěji než před okamžikem, snad to i zašeptám.
Neodcházej lásko, prosím.
Zadkem padnu opět na postel a dlaněmi se zapřu do kolen. Zhluboka se nadechnu a v tom zaslechnu jak zapla přezky na kufru.
”Cony, slíbila si mi, před bohem…” Jeho jméno procedím přes zuby ”Před ním, že se mnou budeš do konce života, slibila si, že tu budeš se mnou v dobrém i ve zlém.”
Promluvím a dívám se před sebe na sošku panenky Marie, která stála na prádelníku.
Cítím její ruku na svém rameni, sáhnu po ní a zavřu oči, chci opět cítit její blízkost, blízkost jejího těla, jejího dechu, chci cítit svou ženu, svou Vílu.
Prsty jsem přejížděl po jejím krku až k hrudi, zbožňoval jsem její dekolt, byla hedvábná, a bílá. Pár pih, které jsem měl spočítané a tolikrát jsem je v noci spojoval v obrazce hvězdných znamení. Její bělostná ňadra….
Z myšlenek mě vytrhne hlas muže, který před nějakou dobou vešel do místnosti, když slyšel křik. Otec Benedikt, to k němu šla hledat vnitřní klid, to on ji do hlavy nasadil, že jen bůh dokáže utěšit její bolest.
”Jonathane, nemůžete být tak sobecký, boží láska je nekonečná a bůh miluje i Vás…”
“Držte hubu Otče, bůh je malej rozmazlenej kluk co si tu hraje na pískovišti….”
Kurva Johne co to meleš za sračky…
Vstanu z postele a držím Cony za ruku, udělám krok k otci Benedictovi přičemž on couvne. Zvednu naše ruce spojené a propletené prsty.
”Tohle je spojení, tohle je láska. Bůh není a vy to víte. Já a Cony je spojení, které tuto zemi otáčí, kvůli kterému slunce vyjde a je to láska, která má být navěky.”
Mávám svou rukou s tou Constance před jeho obličejem, opět jsem zvýšil hlas. A v tom cítím jak její z té mé mizí.
Je to jako studená sprcha. Ohlédnu se na ní a po tvářích ji tečou slzy.
Ne nééé tohle jsem nechtěl, tohle jsem nechtěl!!!
Otočí se k posteli a sáhne po kufru. Když se na mě znovu podívá, nakloní hlavu ke straně a zvedne ruku k mé tváři, ve chvíli kdy se dotknou její prsty mojí kůže, zavřu oči a slzy se mi derou zpoza víček. Stojím tam a cítím její krásnou vůni.
Její plavé vlasy s odstíny zlatorudé záře zapadajícího slunce ozdobené heřmánkovými květy. Její oříškové oči, bělostný úsměv a krásné růžové rty co jsem tolikrát líbal.
”Miluju tě Cony, miluju.”
Řeknu tiše a otevřu oči.
Je pryč, má Cony tu není. Vydechnu a cítím, že se nedokážu nadechnout, hrudník se svírá a břicho je v křeči, srdce se snaží protáhnout skrze žebra ve, chce utéct.
Padnu na kolena, natáhnu ruku ke dveřím jako bych čekal, že se najednou v nich objeví ona, že mě chytí za ruku a já se nadechnu, že mě zachrání.
Dlaněmi dopadnu na dřevěnou podlahu a začnu křičet.
Křičím,můj dech sotva stačí a já doufám, že se plíce opět probudí k životu. Už jen sýpu, hlava se mi začíná motat a já mám dojem, že omdlím. Zaslechnu zpoza oken zvuk koňských kopyt.
Cony, neodjížděj… prosím!
Myšlenka na ženu, kterou miluji mě přinutí znovu se nadechnout. rychlý nádech a ještě rychlejší výdech, střídá jeden druhý a já opět zakřičím, ale teď je to vztek! Dlaně se stáhnou do pěstí a já několikrát udeřím do podlahy.
”Nenechám tě odejít!”
Řeknu a vstávám ze země odhodlán ji zastavit.
Před vraty kláštera seskakuji z koně, zrovna vystupuje z kočáru a otec Benedikt předává její zavazadla řádovým sestrám.
”Constance!!!!! Cony!!!!”
Křičím na ni a lomcuji s bránou zámek na bráně se hýbe cvaká, říká mi že bez klíčů se tam nedostanu. Brána je vysoká a masivní, zde kovář odvedl výbornou práci. Ani já se svou sílou nedokážu bránu otevřít.
Constance se otáčí a dívá se na mě, otec Benedikt udělá krok směrem ke mě, ale ona ho zastaví, něco mu řekne a s rukama spojenýma před sebou jde prašnou cestičkou mezi travnatými záhony ke mě. Dívá se na špičky svým bot.
Dech, který jsem zastavil v doufání, že příjde blíž. Opět dýchám rychle, podobně jako kůň co mě sem dovezl. Usmívám se na ní, po čele mi teče pot a po tvářích slzy.
Ano, ano má lásko pojď, pojď blíž lásko, půjdeme domů.
Natáhnu ruku skrze mříže k ní, ale ona se zastaví.
Ne, ne pojď ke mě Cony, pojď ke mě!!!!
Ruka mi bezvládně spadne a opět se chytne mříží. Čelo se zapře do železné zábrany. Slzy kanou a dopadají do prachu.
”Pojď domů!!!!”
Hlesnu a opět skoro nemůžu dýchat.
”Já už jsem doma Jonathane. Už jsem doma.”
Mluví tiše a klidně.
”Až si jednoho dne milostivý bůh vezme našeho syna k sobě….”
“Milostivý bůh?! A čím je ten tvůj bůh milostivý???”
Hlavu mám stále zapřenou do mříží, nedokážu se na ní podívat, v hlavě mám opět rachot. Mluvím hlasitě, ale nekřičím.
”Našemu synovi se stala nehoda… byla to nehoda!!! Byla to strašlivá nehoda, ale byla to nehoda!!!”
Slovo nehoda řeknu tolikrát, že bych tomu snad i já uvěřil, nebo tomu snad už věřím?
Kroutím hlavou a snažím se vytěsnat myšlenky, které si mi honí hlavou.
”Tatííí….! Tatííí…””
Mává na mě plavovlasý klučina. Sedí na ohradníku a bosé nohy se mi houpou sem a tam. Pobídnu koně Ohlédnu se na Joea a Calvina, vědí co mají dělat, zahnat koně do nové ohrady. A vyrazím směrem ke svému synovi. Za pár dní mu bude šest, je to najednou tak veliký kluk. Na koni jezdí lépe než kdejaký honák z hor, má sílu a je opravdu bystrý, jen je občas zbrklý a trochu výbušný. Jak se říká, děti vždy zdědí to nejlepší z obou rodičů.
Pousměji se nad svou myšlenkou.
”Maminka povídala, že máš jít domů, že na tebe už hodinu čeká s jídlem.”
Sáhnu po synovi a přehodím si ho před sebe na sedlo jako pytel brambor. Tom se směje a rychle se jako žížala hbitě obrací a už sedí jako pravý Kovboj.
”Tak to by jsme měli jít, aby se maminka nezlobila, a nedejbože nám všechno nesnědla.”
“Maminka, ale musí hodně papat když má v bříšku to mimino, furt nechápu kde se tam to dítě vzalo.”
Usmívám se, jak jsem říkal byl neskutečně zvídaví.
”Tomasi, tomu se říká láska víš, když je jí tolik, že už ji dva lidé neunesou stane se takovýhle zázrak.”
“Takže já sem taky zázrak?”
Projedu mu prsty ve vlasech.
”Ano i ty si zázrak stejně jako to miminko u maminky v bříšku.”
Spokojeně se usmívá a my míříme k našemu domu.
Constance sedí na verandě ve velkém křesle. Má zavřené oči a slunce ji dopadá na obličej. Usmívá se, něco si brouká, pohupuje se a hladí si ještě skoro neznatelné těhotenské bříško.
Ukážu Tomovi, abychom byli potichu. Sesednu z koně a ukážu Tomovi ke stájím. Kývne hlavou ještě sáhne po mém klobouku a nasadí si ho na hlavu. Vypadá vtipně, je mu veliký, ale pro ten jeho vnitřní pocit velkého jezdce to asi za to stojí.
Pobídne koně a vyrazí směrem ke stájím, dělal to dnes a denně a tak jsem se v klidu otočil a šel ke své ženě.
Snažil jsem se být tiše, po špičkách jsem našlapoval na dřevěné schodnice a téměř se plížil.
”Coach and six-a little horses.
Hush you bye,
Don’t you cry,
Go to sleepy little baby.”
Zpívá si tiše a já se k ní ještě tišejí blížím, pomalu si klekám a chytám její židli na které se houpe.
”When you wake,
You’ll have sweet cake and
All the pretty little horses.”
Společně s Cony zpívám tiše další sloku. A u posledního slova se obličejem přiblížím k jejímu krásnému bříšku a tváří si na něj lehnu jako bych chtěl slyšet další zpěv od našeho miminka. Cony se usmívá a ruce položí do mých vlasů. Prsty se proplétá v mých vlasech, zavírám oči a broukám melodii písničky, kterou zpívala. Slunce mě pálí do zad a já cítím jak mě zalévá štěstí.
”Miluju tě Vílo.”
“A já tebe pejsáčku.”
Slyším jak jí tahle přezdívka, kterou mi dala opět trochu rozesmála. Prsty jí lehce přejedu po bocích. Začne se smát, je neskutečně lechtivá. Zvednu hlavu a ona mě pohladí po vousy zarostlých tváří. Usmívá se a já ji tak strašně miluju. Je dokonalá.
”Večeře můj muži, večeře.”
Zvednu se a políbím ji, pak se narovnám a pomůžu ji vstát.
Constance se rozhlédne. A pak se začne smát.
”Pošlu syna pro otce, abychom se mohli najíst a teď abych poslala otce pro syna.”
Ohlédnu se a Thomas tu skutečně ještě není. Zavrtím hlavou a trochu provinile se podívám na Cony, která si uhladí bělavou zástěru na světle modré sukni a vydá se do domu.
Otočím se ke stáji a rozhlédnu se kolem. Thomase nikde nevidím.
”Tome, večeře.”
Zavolám na něj a lehce unaveným krokem jdu ke stáji.
”Tome, no tak už mám hlad, tak ať máma nečeká.”
Blížím se ke stáji, ze které tryskem vyběhne kůň na kterém Tom odjel. Je stále osedlaný, dívám se za ním a začínám mít pocit, že je něco špatně. Zrychlím, pár kroků a najednou běžím. Chytám rukama dřevěné obložení vrat a téměř smykem se dostávám do stáje.
Rozhlížím se a za balíky slámy vidím bosé nohy.
”Tome!”
Zakřičím a sotva vteřina a jsem u něj. Leží na zemi a na kamenu vedle něj, který sloužil jako zarážka dveří byla krev.
vzal jsem svého syna do náručí a cítil jak mu krev z hlavy stéká na mou ruku a odkapává na zem.
Nemyslím na nic, se synem v náručí vybíhám ze stáje. To už vidím Cony, stojí ve dveřích našeho domu, dívá se na mě a v jejích očích je strach. Vyběhne směrem ke mě.
”Cony…… asi spadl! Krvácí, ale dýchá.”
Křičím na Cony, než ke mě doběhne, zastaví mě namístě a bere si syna do náruče, padá s ním zemi a drží ho.
”Johny!”
Cony brečí a dívá se na mě.
”Vydrž, přivezu doktora.”
Podívám se na Toma a vidím jak jeho krev barví Coniiny šaty do fialova.
”Nehoda, tragická nehoda Jonathane. Náš syn žije Jonathane. Žije a to zařídil bůh, modlila jsem se k němu, modlila a prosila o jeho milost prosila o zázrak a on mi ten zázrak dal, náš syn žije…”
Začnu cloumat s vraty a vrčím jako vzteklý pes.
”Constance!!!! To není život! To není život!!! Už tři roky leží v posteli a nedokáže se sám najíst, jediné co život připomíná je to, že dýchá.”
Křičím na ní a tentokrát se jí dívám do očí, Cony pláče, jedna velká slza za druhou se kutálí po její tváři a já se vlastně teď na ni zlobím.
”Zemřel! Cony Tomas je mrtví! Nikdy už mi nepodá ruku, nikdy mě už nerozesměje, nikdy mi neukradne klobouk a už nikdy nebude utíkat po naší zahradě.!!!!!”
Křičím a sám cítím jak slzy stékají tentokrát proudem.
”Už nežije, naše druhé dítě také ne a já teď umírám!”
opoznání tišeji padám na kolena a stále se držím mříží, čelo opřené o bránu a nekonečný smutek a pláč mě pohltí.
Měsíc po nehodě Thomase nám řekli, že chlapec bude žít, ale že nějaká část mozku byla poškozena, tehdy nám to řekl nějaký doktor z New Yorku. Doktoři v Texasu byli k ničemu a já tehdy pro něj dojel a zaplatil mu neskutečnou sumu, aby vyléčil mého syna. Než jsem přijel, Cony byla v nemocnici. Bohužel měla příliš málo sil a o naše miminko v bříšku přišla.
Doktor ho nevyléčil, ale řekl nám diagnózu, já ….. dokázal jsem to přijmout po několika litrech pálenky, několika rozbitých kusech nábytku a několika nocích v prérii jen se svým koněm. Ale Cony ne, Cony se modlila, a modlila. Tehdy její vlasy jitřní záře ztratily svůj lesk a několik šedých vlasů ji začali lemovat tvář s několika drobnými vráskami.
”Mýlíš se Johne, tak moc se mýlíš. Bůh ho zachránil. A já jsem jeho dlužník. Thomas žije, nejen v našich srdcích, ale jeho duše jeho tělo, on…. nebyl si tam Johne! Kdyby ano viděl by si jeho oči, jsou plné života a mluví…”
“Constance!!!! Přestaň, je to už jen tělo našeho syna. Jen tělo. Duše odešla už v té stáji. Smiř se s tím a vrať se domů. Jen spolu dokážeme vše překonat!!!”
Přestala plakat a zavrtěla hlavou.
”Rouháš se Johne, prosím, kaj se a modli se, popros za odpuštění…..”
“Seru ti na modlitby!!! Seru na tu tvojí víru Constance. Proklínám toho tvého Boha. PROKLÍNÁM!”
Zakřičím směrem k ní a vlastně i do nebe.
Cony si zašeptá nějakou motlibu a pohybem ruky opět udělá křížek, ukončí slovem amen a pak se otočí a odchází.
”S bohem Johne!”
Řekne klidně, sleduji její kroky směrem ke klášteru a opět mě pohlcuje ten pocit…. pocit, že právě umírám. Mé srdce odchází společně s ní a já …..?
Jsem Dog, o své minulosti nemluvím, žádná není. Pomáhám dětem, a mladým mužům zvládat horkokrevnost, možná že už chápete proč a možná, že právě tahle má vzpomínka Vám občas některé moje postoje objasní.
Constance
… každá pohádka jednou skončí
(psáno z pohledu Constance)
”Podívej se jak zase všechno krásně rozkvetlo, hřbitov není zas tak strašné místo, chodím sem za tebou maminko už několik let, chtěla bych, aby jsi tu byla a viděla mě, viděla tátu. Je bez tebe tak ztracený. Pořád o tobě mluví vlastně to vypadá jako bys nikdy neodešla. Tvůj obraz visí nad krbem a každý druhý den ti mění květiny ve váze. Kopretiny byly prý tvé nejoblíbenější a táta dělá psí kusy, jen aby je sehnal.” musím se začít smát, vždy s nima vejde do dveří a vypadá, že právě vyhrál bitvu a získal to nejcennější. Sedím za hrobem své matky opřená o náhrobní kámen. Chodím sem a vyprávím jí vše co se děje. Matku znám opravdu jen z obrazu a vzdáleně slyším její zpěv, myslím, že mi hodně zpívala. Umřela když mi byly čtyři roky. Táta jí nikdy nepřestal milovat a občas ho zaslechnu jak mluví s obrazem a já jen dělám, že nic neslyším.
Pomalu se zvednu a pohlédnu ke dveřím kostela. ”Dobré ráno otče, přinesla jsem Vám nějaké květiny, vždyť kostel nemusí být tak smutné místo, zítra přijdeme s tatínkem na nedělní kázání.” vlastně ani nečekám na odpověď podám otci květiny a jdu cestou lemovanou smutečními vrbami.
Je krásné slunečné ráno, slunce už krásně svítí a mé rozpuštěné vlasy hází medové odlesky. Pléd si překřížím na hrudi jaro je v rozpuku, ale občas ještě foukne větřík, spěchám, abych stihla ještě otce než odejde k řece. Náš statek je velice rozlehlý vše je rozložené kolem centrálního dvora hlavní budova, chlévy pro zvířata, stodoly a stáj, nechybí ani pastviny a lesy na severu od domu. Cestou se zastavím u ohrady a pozoruji krávy s nově narozenýma telatama. Je to úžasné pozorovat jak se kráva stará o své nově narozené. Lehce se pousměji a jdu dál k usedlostem. Bad a Nero už stojí před dřevěnýma vratama na dvůr a vítají mě, kleknu si a oba naše honácké psy drbu za uchem z dálky slyším ze stodoly hartusení.
”Oh… co tady hledáš tati?” řeknu a s úsměvem hledím na otce. Postarší muž s bílou kšticí hrabe něco v bednách s nářadím.
”Cony, anděli můj, nevíš kam jsem si dal ten provaz co jsem koupil na trhu?” kouká na mě a já mám občas pocit, že je mu deset a já jsem jeho matka.
”Tati, nechal sis je pověšené na zápraží a přehodil sis přesto kabát.” otec se pinkne dlaní do čela a utrousí něco jako no jooo.
”Kdy se vrátíš a chceš sebou zabalit nějaké jídlo?” ani mi na to neodpověděl a hned spustil.
”S Jonathanem jdeme na řeku za vlčí skálu, budeme tohle všechno potřebovat,” začne házet do vaku vše co si připravil ”myslím, že jsme na to konečně kápli, Cony…” narovná se a kouká přímo na mě, dvěma kroky ke mě dojde ” Cony…. já vím, že to se mnou nemáš snadné, ale přísahám, že tohle je poslední místo, já určitě najdu tolik zlata, abys nemusela nikdy pracovat,” ani nedokončí větu a dál si balí nářadí a věci do brašny.”ale něco k snědku by bodlo.” jen to dořekne už běží pro něco do stodoly.
Já se s ním nehádám, je to marné, protože je to tvrdohlav, chodil rýžovat zlato co si pamatuji, občas něco málo našel, ale jen tak, abychom vystačili na nějaký čas. Do šátku mu zabalím kus chleba a do měchu naleji čerstvou vodu ze studně.
To už přede mnou stojí s plným vakem věcí na zádech a brašnou přehozenou přes rameno, která ani nejde zapnout.
”Buď na sebe opatrný, nikoho jiného nemám, kdy tě mám čekat?” přistoupím k němu a snažím se ho obejmout, hlavu si položím na jeho hrudník, cítím jak mi položí bradu na vršek hlavy a foukne mi do vlasů.
”Myslím, že budu pryč pár dní. Joe a Calvin vědí co mají dělat, o dobytek se starat nemusíš. Cony poslouchej mě… kdyby se něco stalo,” trhnu sebou
”To neříkej!” křiknu a poodstoupím, otec ke mě přistoupí.
”Andílku můj, neboj se, ale nikdy nevíš, vyrostla z tebe krásná slečna, už jsem ti to chtěl říct dávno, jsi pro mě všechno tak jako jsi byla pro maminku, milovala tě celým svým srdcem. V ložnici ve skříni je pod maminčinými věcmi malá šperkovnice, je tam sáček s mou značkou a v něm je pár hrudek zlata…není to moc, ale já vím, že budeš vědět jak s tím naložit. Nic se mi nestane, Jonathan je skvělý parťák. Vrátím se brzo.” s těmito slovy se rozloučil dal mi pusu na čelo a odešel.
Sobota se pomalinku přehoupla do neděle a já se chystala do kostela. Vzala jsem si tmavě modré šaty a světle modrý pléd přes ramena, vlasy úhledně učesala. Svižnou chůzí jsem byla v kostele za 20 minut. Otec už stál před kostelem a vítal farníky.
”Dnes sama Constance?”
”Ano, tatínek musel odjet do vedlejšího města, ale příští kázání už nezmešká, slibuji otče.” řeknu a jemně sklopím hlavu. Vstoupím do uličky se svěcenou vodou a pokřižuji se, pak si najdu volnou lavici a usadím se. Kostel je vzdálen od města sotva pět minut, lidí je tu dnes dost a v kostele to hučí jako v úlu, když se rozhlédnu uvědomím si, že vlastně nikoho neznám osobně, jen příležitostně někoho potkám na cestě ke kostelu, nebo když si k nám přijedou koupit tele či kravku na mléko. Sotva přistoupí otec Ben k oltáři všichni ztichnou a kostelem už je slyšet jen jeho hlas. Víc než jeho slova myslím dnes na tatínka, čekáme každoroční jarní deště a ty bývají hlavně na severu v kopcích dost tvrdé. Když jsou vytrvalé zem se podmáčí a pak může přijít sesuv a ve skalách o to víc.
”Ano, Bůh musel jednat! Bůh musel přijít jako člověk! Bůh, Boží Syn musel zemřít! Jinak by byla veta po celém lidském pokolení bez výjimek! A zákon byl dán „jen“ kvůli a pro poznání hříchu a usvědčení všech lidí z viny.” zní od oltáře, kde stojí otec Ben s dvěma ministranty jeden drží kadidlo druhý má ruce připravené k modlitbě.
Dnes, jsem myšlenkami jinde.
Pane Bože, já vím, že je to teprve první den, ale moc se o tatínka bojím, prosím nedopusť, aby se mu cokoliv stalo. Miluji ho. Maminku jsi mi vzal, prosím ať se tatínek vrátí v pořádku. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé……”
”Sláva Bohu navýsostech a pokoj lidem na zemi………. Rozumí věcem Božího Ducha a jednají podle Božího slova. Oni, ačkoli jsou pořád ve světě, nepatří již pod vládu zlého. Amen.” kázání skončilo, ale já zůstala sedět se zavřenýma očima dokončuji svou modlitbu za tatínka.
Když vzhlédnu sedí tam jen pár lidí a tak i já vstanu, naznačím poklek směrem ke kříži a pokřižuji se. U vchodových dřevěných dveří stojí otec Ben a zdá se, že na mě čeká.
”Constanse proč nezavítáš do kostela častěji” řekne a neznatelně mě položí dlaň doprostřed zad a druhou rukou naznačí, že mám jít.
”Mé dveře jsou ti vždy otevřeny, pokud budeš potřebovat mou radu nebo jen vyslechnutí můžeš za mnou přijít. Netrápí tě něco?” řekne a po pár krocích se zastaví.
”Děkuji Vám otče moc si toho vážím. Tak zase v neděli.” vlastně ani neodpovím na co se ptal a se sklopeným zrakem odcházím.
Nedělní modrá obloha se postupně mění do šedé a vzduchem jde cítit voda, večer už je obloha skoro černá a z dálky je slyšet hrom. Prošla jsem všechny pokoje a pozavírala okna na pevno. Dobytek Joe zahnal s Calvinem do chléva a silné kusy se nechaly v ohradě. Vše co jsme potřebovali schovat jsme uklidili, teď už se děj vůle Boží. Psi se schovali ve stodole kam jsem jim dala džber s vodou.
V noci přišel velký déšť ustal až pozdě ráno, dopoledne vysvitlo z šedých mrak sluníčko a k poledni přišla velká bouřka, která trvala až do noci. Stála jsem u okna a hleděla na obrovské kaluže vody na dvorku do kterých padaly stále další a další kapky. V úterý s malými přestávkami pršelo celý den. To co jsem nechtěla se stalo skutečností, déšť nepřestával. Joe s Calvinem už tu trčely druhý den.
”Slečno Constans za stodolou blesk udeřil do toho starého dubu a ten spadl přes ohrazení, s Lukem jsme to nějak odklidili a hrazení opravili, ale až přestane pršet, chtělo by to udělat pořádně. Dobytek neuteče, nebojte se.” Oba jsou na kost mokrý a pohled na oblohu neukazuje, že by mělo přestat v dohledné době pršet.
” Děkuji Vám oběma i za to, že jste tu zůstali, ale teď běžte prosím domů, určitě o Vás mají také starost. Dobytek je zabezpečený. Uvidíme zítra, kdyby ten déšť ustal podíváme se co ta bouřka ještě napáchala.” je na nich vidět, že se jim nechce, ale dva dny nebyli doma a také chtějí vědět co u nich bouře napáchala.
Je určitě po půlnoci, déšť zmírnil a hromy jsou také slyšet z dálky, psi začali štěkat víc než obvykle. Vylezu z postele a vezmu si ze stolku petrolejovou lampu, kterou nikdy nezhasínám. Bad i Nero vrčí a přidávají na intenzitě. Ze dvorku je slyšet hluk. Dojdu k tátovi do pracovny a ze skříňky beru brokovnici, kterou rychle nabiju. Zavážu si šál kolem ramen a jdu dolu k hlavním dveřím. V jedné ruce petrolejku v druhé ruce a podpaží brokovnici. Nelíbí se mi, že by chtěl někdo tohle počasí využít k nějakým nepravostem. Obava o život vyhraje nad strachem a já stojím odhodlaná s rukou na klice. Psi nepřestávají štěkat, pomalu otvírám vchodové dveře, ale tlakem z venku se dveře otevřou dokořán a mě na bosých nohou přistane něco mokrého. Chvilku stojím s tou brokovnicí v rukou a hledím na člověka s tmavými vlasy a plnovousem, je celý mokrý a od bahna, petrolejku mám na skříňce vedle dveří, osvěcuje tak málo a já začínám panikařit. Hlavní zbraně do něj dvakrát dloubnu, ale chlap se ani nepohne.
”Bade, Nero klid! Hodný kluci!” jen tak zběžně na ně křiknu, ale nespouštím oči z muže u mých nohou. Pomalu si odložím zbraň vedle skříňky a pokleknu k němu. Prsty mu přiložím k nosu, abych zjistila zda dýchá.
Ó můj Bože je živý! Ale kde se tu vzal? Musím ho dostat dovnitř a vymyslet co dál. Nikdo mi nepomůže, Joe ani Calvin tady není a první chalupa je patnáct minut od nás.
Vysoukám nohy zpod muže a chytnu ho v podpaží za kabát, tou vodou je těžší než sám váží a už takhle je to hora chlapa. Po chvilce se mi to podaří a já mohu zavřít dveře. Pokleknu k němu, má pod vrchní bundou brašnu, je hodně podobná té co má táta, ale tahle má dvě přezky. Kabát dám opatrně na stranu a hledám zda má nějaké zranění.
Takhle to nepůjde, musím ho nejdřív přemístit, svléknout z těch mokrých šatů a popřípadě omýt a očistit rány, ale tady určitě ne!
”Se mnou v baráku hochu nebudeš! To by se tatínek pěkně zlobil.! super, jsem blázen co si tu povídá s chlapem v bezvědomí.
”Dobře, dobře….nějak tě dostanu do stájí, je tam malá komůrka se slamníkem, kde táta občas odpočívá, pak se uvidí co dál.” při mých slovech se muž na moment probere, zachrochtá a něco řekne, něco čemu není rozumět jenže se leknu odskočím a posadím se na zadek. Chvilku nehybně sedím a přemýšlím co s ním. Nevím kdo to je, nevím jak se sem dostal ani odkud přišel, ale nechci nic riskovat a až ho převléknu do suchého svážu mu ruce a připoutám ho dokud on sám neřekne kdo je.
Byla to bitva, ale já to dala. Sotva jsem z něj dostala košili a sundala boty a kalhoty začalo venku znova pršet. Kapky bubnovaly na střechu a vše tady bylo hlasitější než v baráku. Přinesla jsem si džber s vodou a opatrně ho omyla, na nohách jsem nic kromě modřin nenašla na rukách měl škrábance a tržné rány. Pravý bok sedřený a jeden dlouhý řez přes žebra s obrovskou modřinou, celé tělo měl vlastně pokryté modřinami. Všechno šlo jedním směrem, jako by padal ze srázu nebo ze skály. Na chvilku se mi srdce zastavilo a já si vzpomněla na otce. Většinu šrámů jsem mu ošetřila a na ránu na žebrech jsem mu přiložila heřmánkový obklad. Přikryla jsem ho starou dekou a ruce mu svázala provazem dost pevně, aby si to nerozvázal, ale taky, abych mu nikterak neublížila, lano jsem pak přivázala k železnému kolečku na betonové římse ke kterému vážeme koně.
Když jsem se konečně narovnala, pohlédla jsem na něj, byl velmi pohledný tak pětatřicet čtyřicet let, vysoký černovlasý. Z věcí nic vyčíst nešlo, co půjde vyperu ostatní spálím. A i když jsem byla zvědavá do brašny jsem vlézt nechtěla, jenže asi když sjížděl odněkud, se ty přezky ohnuly a brašna byla otevřená. Nakoukla jsem do ní, našla jsem tam tátův klobouk a jeho kapesní hodinky a i když byly celé od bláta věděla jsem, že jsou jeho. Víc už jsem momentálně vědět nechtěla.
Ale kde je táta, co je s ním a je v pořádku? Ty jeden hajzle jestli jsi mu ublížil trestu neujdeš. Svírám tátův klobouk a srdce mi buší jako by chtělo vyskočit z hrudi..
”Řekls, že se vrátíš!” po tvářích mi tečou slzy. Pořád doufám a věřím, že někde je a schovává se před tímhle počasím. Vezmu klobouk a hodinky a odcházím, protože s tímhle mužem jsem prozatím skončila.
Když vyjdu ze stáje zjistím, že je ráno, venku stále prší a já tak vím, že dnes nikdo nedorazí. Šla jsem zpátky do baráku a ohřála si trochu slepičí polévky, byla jsem promrzlá na kost. Když jsem se převlékla do suchého sedla jsem si v kuchyni k oknu. Krávy i telata jsem rychle nakrmila, koni dala obrok a čistou vodu, psi dostali maso a kosti. Teď v dešti toho stejně nejde víc dělat. Jen zběžně jsem zkontrolovala ohrazení, nerada bych někde honila dobytek.
Musela jsem usnout, protože slunce bylo na druhé straně statku. Chvilku jsem jen koukala z okna vypadá to, že to nejhorší už je za náma, déšť pamalu ustává a za šedými mraky je vidět modrá obloha. Ohřála jsem trochu kuřecí polévky i pro muže ve stájích. Šla jsem opatrně i když jsem ho přivázala, pořád nevím co je zač a proč měl u sebe otcovy věci. Pomalu jsem prošla kolem Sagara, tak se jmenoval otcův kůň až k místnosti, kde ležel na slamníku muž. Nebyl přikrytý, jen tam tak seděl, ruce měl spoutané v klíně, z rány na žebrech mu tekla krev a koukal na mě. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí a přesto jsem tam stála a jen na něj zírala.
”Nesu ti trochu horké polévky a dám ti nový obklad na tu ránu na žebrech, krom pár modřin, škrábanců a tohodle,” řeknu a ukážu lžící na žebra”ti nic není.” celou cestu jsem si říkala, že nesmím začít hysterčit, že se to jistě racionálně vysvětlí. Položím misku s polévkou kousek od něj tak, aby na ní dosáhl a lžíci dám k tomu. ”Jíst můžeš sám! Já se podívám na tu ránu, tak nic nezkoušej!” beze slova popadl lžíci s miskou a začal jíst občas siknul když jsem měnila obklad. Náhle cinkot ustal a jen na mě koukal, nic jsem neříkala a poodstoupila od něj.
” Na nic se mě nezeptáš?” řekl a očima se koukl na otevřenou brašnu.
”Bojím se, bojím se toho nejhoršího. Kde jsi vzal otcovi věci! Nikdy by ti je dobrovolně nedal…..a kde je táta”to už jsem nevydržela a sesunula jsem se s pláčem k zemi. Poznala jsem to na něm, hleděl do země a oči měl také zalité slzami. Otec už nežil, někde tam zemřel, ale proč? A jak? On na mě chvilku hleděl a pak začal, že ten déšť způsobil sesuvy a otce to zavalilo.
”Jak ti mám věřit! A proč si mu nepomohl! A kdo vůbec jsi.” zíral na mě a věděl, že vysvětlování bude těžké. Hlavou ukázal na brašnu, vztáhla jsem po ní ruku a hodila jí po něm. Zase sikl bolestí, ale mě to bylo úplně jedno chtěla jsem jen odpovědi. Sáhl do brašny chvilku tam hledal než vytáhl tátův kožený váček na zlato s jeho vypálenou značkou.
”Jsi jako víla, tvůj otec měl pravdu, jsi anděl. Jsem Jonathan, byli jsme s tvým tátou na řece za vlčí skálou, rejžovali jsme co to šlo, nacházeli jsme valounky zlata každou chvíli, ale když začalo pršet a nepřestávalo věděli jsme, že musíme pryč. Říkal jsem mu to, ale mlel pořád to samé do kola.
“Moje Constans, můj anděl, tohle všechno je jen pro ní“
Když prozřel, bylo už pozdě. Stihli jsme si vzít jen ty brašny a utíkali jsme dolu, chtěli jsme se schovat pod skálu, ale půda byla rychlejší, mě to odpinklo jako vlna, ale tvůj otec ….. zavallilo ho to. Kameny stromy, bahno. Když jsme k němu doběhl držel v ruce svou brašnu z které tohle vyndal a já mu slíbil, že ti to předám i přesto, že mě možná budeš z jeho smrti vinit. Vím, měl jsem na něj být tvrdší a stát si za svým, vím co tyhle deště dokážou, ale on myslel jen na tebe. A na vaší budoucnost tady na tom statku.” když to dořekl podával mi váček se zlatem. Vzala jsem si ho od něj, otevřela ho a strčila tam ruku, vytáhla jsem několik zlatých valounků, které se mi teď leskly v dlani.
”Byl to mezek, když si něco vzal do hlavy šel za tím, nepohla s ním ani maminka. Říkala jsem mu, že peníze pro mě nejsou všechno, že to nějak zvládneme, víc než tohle zlato bych tady teď chtěla jeho.” při těch slovech pozvednu dlaň a valouny vzteky zahodím.
” Je těžké věřit chlapovi, kterého vidíš poprvé v životě, ale nechci v tvých očích vypadat jako nějaký lupič nebo dokonce vrah. Tvůj otec byl neobyčejný člověk, víc než parťák a já mu mnohé dlužím. Já…. chtěl bych ti dát ujištění.” řekne i když ví, že nejspíš věřím jeho slovům, jen vystrčím bradu, ale nepromluvím.
”Znám píseň kterou ti zpívala maminka když jsi byla malá, Tomas říkal, že jedině ta píseň tě po její smrti vždy uklidnila, nikdy víc už to nezmínil i přesto, že o tobě mluvil prakticky neustále, ale nechtěj abych já zpíval.” začal tiše pískat. Poznala jsem tóny mé písně, je to to jediné co mi připomíná maminku a na co si vzpomínám.
Zvednu se a odejdu, jdu rovnou do svého pokoje, kde padám na postel a brečím. Nevím jak dlouho, ale vzbudím se až časně ráno. Dnes je pátek, venku přestalo pršet a vypadá to na den plný slunce. Mě, ale do smíchu není.
Jak se mám smířit s tím, že na tomto Božím světě už nikoho nemám. A co s tím mužem, který mi tu zprávu přinesl? Nemůžu ho tady držet proti jeho vůli.
Ještě hodnou chvíli ležím v posteli a hledím na strop, vím, že není čas přemýšlet nad hloupostmi, neprší takže Joe a Calvin brzo dorazí, musíme projít celý pozemek a skontrolovat ploty.
Mám v ruce čisté kalhoty a košili, hodím je po Jonathanovi a přistupuji k němu s nožem, kterým několika pohyby uvolním provaz. Na rukou má drobné otlaky, ale nic hrozného co by tahle hora chlapa nezvládla. Boty s bundou už se suší ve stájích.
”Můžeš jít. “ nevím co víc mu říct, jsem ráda, že mi přinesl tátovi věci, ale raději bych ho měla tady než to proklaté zlato.
”Díky, rád bych tu chvilku zůstal a budu spát klidně tady ve stáji. Myslím, že jsem si narazil žebra a ta rána pořád krvácí. Rád ti tu pomůžu pokud mi to dovolíš.” řekne a obléká si čistou košili a kalhoty, při každém pohybu sikne bolestí.
”No…jedny ruce navíc se asi hodí.” nejsem schopna racionálně přemýšlet, musím zařídit tolik věcí. Pohřbem začínaje, už nevnímám nic kolem sebe a odcházím ze stájí.
”Zůstala jsem sama! Nikoho na tomto světě už nemám! Otče, proč tohle Bůh dopustil! Zlobím se na něho! Prosila jsem ho, aby tatínkův život ušetřil, ale on mě nevyslyšel, vzal mi i maminku, proč dopustil, abych přišla o oba!” snažím se šeptat, ale emoce jsou silnější, hlavu mám skloněnou a ruce seplé k modlení.
”Nikdo neví co s námi Bůh zamýšlí, dcero. Všechno má svůj důvod. A ty zde nejsi sama v chrámu páně máš dveře vždycky otevřené.”
Ale není to rodina
Když jsem s otcem Benem probrala vše kolem tatínkova pohřbu šla jsem zpátky na statek.
Bad i Nero mě vítali už z dálky.
”Slečno Constans udělali jsme vše jak jste vzkázala, postavili jsme nové hrazení po tom spadlém dubu a vyhnali stádo na pastvu. Vše jsme zkontrolovali, byly popadané jen nějaké kůly nahoře u lesa. Chlévy jsme vyčistili, teď aby chvilku nepršelo a mohlo to vyschnout.”
Joe to na mě vysypal a já vůbec nevěděla o čem mluví. Pak jsem za ním u stájí zahlédla Jonathana jak se dotýká svého klobouku zřejmě na pozdrav.
”Super práce Joe otec by byl spokojený. Mimochodem …. nevím …. můj otec se už nevrátí, zůstal pod vlčí skálou.” když to dořeknu Joe i Calvin sejmou klobouk a sklopí hlavu.
”To…to jsem nevěděl, je nám to líto slečno Constans, byl to skvělej chlap.”
”V neděli bude zádušní mše za tatínka, krom klobouku a hodinek nemám co pohřbít, ale dám alespoň to, vedle maminky. Pro vás se nic nemění, platím stejně jako otec, vaše služby budu potřebovat i nadále, já to tady neopustím.” s tím odcházím do domu.
Nevím jak jsem zvládla pohřeb, vše mám jako v mlze, rozloučit se s někým tak milovaným pro mě bylo velmi těžké. Dny ubíhaly a já fungovala jen napůl. Nevěděla jsem co řekl Jonathan Joeovi a Calvinovi, ale o vše bylo postaráno až do jednoho sobotního odpoledne.
”Slečno Constans, Jonathan nám řekl, že máme připravit horní ohradu, aby byla prázdná, řekl, že se do hodiny vrátí, ale už je to víc než pět hodin! Odjel na koni vašeho otce.” Joe stojí u vchodových dveří s kloboukem v ruce a zdá se trochu nervozní.
”Předpokládám, že nic konkrétního nevíš! Počkej na mě dojdeme se tam podívat.” jen si nazuju vysoké kožené boty přehodím kabát a jdu skrz stodolu za Joeim
Když projdeme kolem ohrady s dobytkem a jdeme na sever k lesu zahlédnu jak Jonathan na Sagarovi z nedalekého lesa žene stádo krásných plnokrevníků.
”Pane Bože!” hledím na ně, jsou nádherní, hnědý, černý i bělouši, určitě víc než 20 kusů. Joe i Calvin hned vědí co mají dělat a křičí na Jonathana “Dobrá práce chlape” přitom běží kolem ohrady a pomáhají Jonathanovi koně zahnat.
Chvíli koně pozoruji, jsou to úžasná zvířata, jenže představa toho, že Jonathan odejde a já zůstanu definitivně sama mě ničí. Otočím se od ohrady a scházím mírným svahem zpátky k domu, Jonathan mě dojede na koni a seskočí vedle mě. Nedám mu šanci a hned na něj spustím. ”Takže koně! A napadlo tě, jak budu všechno zvládat až odejdeš?” otočím se k ohradě a zpátky na Jonathana.
”Jsou krásný, ale co já s nima! Víš kolik toho sežerou?” je to vlastně víc než týden, týden který jsem prostála u okna a pozorovala ho při práci. Je to víc než týden co jsem s ním slovo nepromluvila a jen se mu vyhýbala.
”Cony,” přistoupí ke mě a chytne mě za ruce ”Dovol mi tu zůstat …. dovol mi ti pomáhat……dovol mi tě milovat. Už tvůj otec zasel semínko lásky když o tobě mluvil, věděl jsem, že jsi naprosto úžasná žena a tu noc….tu noc, co jsem ti vpadl do života a ty ses o mě starala aniž bys věděla kdo jsem …. jsi má víla a já ti slibuji, že tě budu milovat dokud na nebi nazhasne poslední hvězda.”
V neděli jsem šla na ranní kázání a pak ke zpovědi, povědět otci a Bohu, že jsem našla lásku. Otec Ben se mě snažil varovat, že jsem podlehla prvnímu pokušení, ale já jsem věděla, že mi Jonathana tatínek poslal, abych tu na vše nebyla sama, věděl, že mě bude Jonathan milovat a věděl, že o jeho holčičku bude postaráno.
”Tak to není otče! Jonathan je hodný muž, nevadí mi, že je starší, na věku přece nezáleží, když se mají lidi rádi. Bůh mi ho po smrti tatínka poslal a já věřím, že to byl jeho záměr.” nedala jsem se a myslím, že to pochopil i otec Ben, že vymlouvat mi Jonathana je naprosto zbytečné. Nedělní kázání a zpovědi se u mě staly takovou tradicí.
Do roka jsme měli malou svatbu, mohli jsme neboť mě bylo v lednu osmnáct let, nejdřív v kostele a pak u nás na statku, přišlo jen pár lidí z vesnice, které jsme dobře znali, nechyběl tam Joe s rodinou a Calvin se svou milou jen otec Ben byl v ten čas pracovně v New Yorku jak mi sdělil jeho ministrant a tak nás oddával farář Bastien z vedlejší vesnice.
Ten rok bylo jaro nádherné, naše louka byla plná kopretin a já v tom viděla znamení od maminky, kobyly z našeho nového stáda přivedly na svět malá hříbata a kravky se s nimi snad předháněli. Každou volnou chvilku jsem stála u jejich ohrady a sledovala jsem je. Jonathan byl velmi pozorný manžel. Vše na co sáhl se mu dařilo a i v tom jsem viděla znamení, že nad námi tatínek bdí. Náš statek se díky Jonathanovi stal největší široko daleko.
”Jonathane….. pejsáčku můj.” běžím přes dvůr, stodolu až k první ohradě, kde Jonathan s klukama opravuje ohradu pro býky.
”Jonathane!” přiběhnu k němu on se na mě nechápavě dívá.”Jsem těhotná! Och Jonathane, čekáme miminko.” ještě jsem ani nedořekla miminko a on už mě drží kolem pasu a točí se mnou. Já mu pěstma buším do hrudníku i když vím, že moje rány ani necítí. ”Postav mě na zem Jonathane!”
”Vílo ….. vílo moje, jsem ten nejšťastnější chlap v celém Texasu.” řekne a pomalinku mě staví na pevnou zem, klekne si a začne mluvit na bříško.
”Je to ještě fazolka, neslyší tě.” řeknu mu a prstama mu projíždím vlasy.
Několik prvních měsíců je mi zle, ranní nevolnosti se projeví ve slabosti a já jsem víc v posteli než na nohou.”Teda ty se maminku něco natrápíš.” sedím v houpacím křesle a rukou si hladím bříško.
”Vílo …. vílo,“ Jonathan mě hledá po domě než mě najde a poklekne vedle mého křesla, hlavu si jemně položí na bříško a kouká na mě. ”vím jak se bude jmenovat. Jestli to bude holčička bude Constans po mamince, ale jestli to bude kluk bude se jmenovat Tomas. Po tvém otci a mém příteli.” Oči se mi zalijí slzami a jen přikývnu. Co mi naše fazolka vzala na začátku těhotenství to mi vynahradila na konci a já byla poslední dva měsíce v klidu. Porod proběhl krom vystrašeného tatínka dobře a já mohla světu ukázat našeho syna Tomase.
”Bude to náš kovboj, koupím mu na trhu sedlo, uvidíš, bude to nejmladší honák široko daleko.” pronese Jonathan.
Od mého těhotenství chodí Jonathan v neděli do kostela se mnou, říká, že věří po svém, ale kdyby něco, tak tomu nahoře raději každou neděli připomene, jak moc důležitá na tomto světě je jeho žena a syn.
Čas plynul, statek nám vzkvétal, stáda se rozrůstala a syn rost jak z vody. Jak Jonathan řekl, koupil Tomasovi sedlo a hned co to šlo ho učil jezdit na koni, byl velmi zdatný, a protože byl celý po tatínkovi, vše mu šlo tak nějak samo, přirozeně. Čas utíkal jak splašený a já jsem po čtvrtých narozeninách Tomase zjistila, že jsem těhotná. Jonathan to přijal stejně radostně jako u Tomase, byl více starostlivý a s mnoha věcmi se mi snažil pomoci.
”Jonathane, to zvládnu, Bůh nás ochrání, nedopustí, aby se něco stalo, naše miminko je Boží dítě a Bůh ho miluje stejně jako nás.” a i když si vždy něco zamumlal stejně se na mě usmál dal mi pusu na čelo, pohladil mi bříško a řekl ”Já vím….. já vím.”
Léto se pomalu blížilo ke konci a já se cítila unavenější než kdy jindy. Jonathan se snažil našeho malého kovboje utahat, aby večer padl do postele únavou a nevymýšlel hlouposti.
Byl začátek září, venku ještě nic nenasvědčovalo, že by měl přijít podzim. Slunce svítilo a paprsky vysílali poslední teplo do všech koutů. Před nějakou dobou jsem poslala Tomase pro tátu ať jde k večeři.
Já sedím v houpacím křesle v dětském pokoji a zpívám naší druhé fazolce ukolébavku mé maminky.
”Coach and six-a little horses.
Hush you bye,
Don’t you cry,
Go to sleepy little baby.”
Zpívám tiše a přesto slyším Jonathana jak se ke mě blíží, kleká si vedle křesla a zpívá se mnou další sloku.
”When you wake,
You’ll have sweet cake and
All the pretty little horses.”
U posledního slova se obličejem přiblíží k bříšku a tváří si na něj lehne jako by chtěl slyšet další zpěv od našeho miminka. Prsty se proplétám v jeho vlasech, na rtech mám úsměv a vím, že šťastnější bych nikde jinde nebyla..
”Miluju tě Vílo.”
“A já tebe pejsáčku.”
Prsty mě přejede po boku, začnu se chichotat, dělá to schválně, protože ví jak moc jsem lechtivá.
”Večeře můj muži, večeře.”
Rozhlédnu se a začnu se smát.
”Pošlu syna pro otce, abychom se mohli najíst a teď abych poslala otce pro syna.”
Jonathan vyběhl z pokojíčku a oknem zahlédnu jak běží ke stájím, narovnám si záda a i já scházím po schodech ke kuchyni a doufám, že jídlo bude ještě teplé.
Ze stájí zaslechnu Jonathana zakřičet na Tomase a pak je ticho, velké ticho, které mě znejistí. Jdu ke vchodovým dveřím a slyším Jonathana běží ze stájí a křičí na mě, vidím jak drží našeho syna v náručí a ten se nehýbe. Rychle k němu přiskočím a vezmu si ho do náručí, nohy se mi podlomily a já i s Tomasem padám na zem.
”Johny!” víc nejsem schopna říct a propukám v pláč, který nejde zastavit. Tomase v náručí a jeho krvácející hlavu, která barví můj šat na rudou barvu.
”Vydrž, přivezu doktora.” řekne spěšně Jonathan a se zděšeným výrazem vyrazí ke stájím a během chvilky už ho vidím na koni ujíždět cestou k městu.
Vzhlédnu k nebi a začnu se modlit.
”Věřím v Boha,
Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země,
i v Ježíše Krista,
Syna jeho jediného,
Pána našeho;
………….
Věřím v Ducha svatého,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla a život věčný.
Amen.”
Nemůžu tady s ním sedět, pomalu se zvedám, můj stav ani Tomas v náručí mi nedovolí prudší pohyby. Na pomoc mi přispěchal Calvin.
”Pani Constans, já vám pomůžu!” Calvin rychle přiběhne a podepře mě v podpaží, abych mohla vstát, otvírá přede mnou dveře a já nesu Tomase do kuchyně, kde máme pohovku na kterou ho pokládám.
”Rychle vodu Calvine, musíme mu ošetřit to zranění na hlavě.” křiknu a běžím do skříňky pro čistý hadr, který posléze namáčím v čisté vodě, kterou mi Calvin přinesl. Jemně s tím Tomasovi otírám kolem rány na hlavě, je hluboká a stále krvácí, pak na ránu hadr pevně přiložím a stlačím, abych zastavila krvácení. To už ale slyším kopyta koní a dupot blížící se k domu. Ve dveřích stojí Jonathan a za ním s brašnou doktor Sulliven, který kdysi pracoval v nemocnici, ve vedlejším městě, ale věk už mu nedovolil dojíždět a tak náročnou práci vykonávat.
”Constans, ukažte.” přiskočí opláchne si ruce ve džberu a přezevzme ode mě hadr, kterým Tomasovi stále držím na ráně. Když to doktor odklopí, pohlédne na nás.
”Musíme ho dostat okamžitě do nemocnice, Jonathane zapřáhni kočár, čas je proti nám!” řekne rázně doktor, ale Jonathan už běží do stájí.
”Pane doktore, při všem co je mi svaté, bude Tomas žít?” řeknu a hledím na starého muže, jenže kolena mě zradí a já se sesunu k zemi. Doktor ke mě přiskočí a s Calvinem mě zvedají a posazují do křesla. Doktor u mě klečí a rukou mi na zápěstí měří tlukot srdce.
”Constans, znám tě odmalička, s tvým otcem jsme byli dobří přátelé, ale tohle ti říct nedokážu. I přesto, že už v medicíně umíme všelico, na některé věci jsme moc krátcí. Uvidíme co nám řeknou po dalších vyšetřeních a tebe …. tebe si děvenko odvezu také. Ta slabost se sice dá v této situaci očekávat, ale když vezmu v potaz tvůj stav…..hmmm hmmmm hmmmm raději tě budu mít pod dozorem.” jen to dořekne stojí ve dveřích Jonathan v očích nepřestává mít vyděšený výraz.
”Právě včas, naložte kluka a Constans, chci jí mít pod dozorem.”
Když dojedeme k nemocnici stihne doktor Sullivan říct Jonathanovi, aby nám přivezl nějaké čisté oblečení a že tu teď stejně není nic platný. Pak už bylo vše jako ve snu. Tomase si převzali doktoři a mě sestřička dovedla na pokoj plný postelí po obou stranách zdí s tím, že lékař je teď u porodu a hned jak to půjde tak přijde. Den se přehoupl v noc a noc zase v den. Nevnímala jsem kdy spím a kdy bdím. Čekala jsme jen na jedno, že někdo přijde a něco mi řekne. Seděla na židli u okna a modlila se k Bohu, aby nechal mého syna žít.
”Pane Bože vzal si mi všechno, maminku i tatínka, buď milostivý a nech mého syna žít, jeho život byl moc krátký. Pane Bože prosím tě, buď milostiv i k mému muži, neví co praví, je jen rozrušen nemyslí svá slova vážně. Buď milostiv i k našemu ještě nenarozenému, které se teprve na svět chystá. Otče náš …….Amen”
Druhý den ráno přišel doktor Sulliven s dalšími dvěma lékaři, měla jsem pocit, že ani jeden nechce začít.
”Nemáme pro vás dobrou zprávu, Tomas sice žije, ale stále spí. Krom zranění na hlavě mu nic není a my doufáme, že jen nabírá sílu. Teď se za něj můžeme pouze modlit a čekat, kdy se probudí. Pak budeme vědět víc.” řekl jeden ze tří doktorů, pak ke mě přistoupil doktor Sulliven a už vroucným uklidňujícím hlasem ke mě promluvil.
”Constans už tě někdo prohlédl? Hmmm hmmm vidím, že kroutíš hlavou …. no nic já to nějak uspíším, vůbec se mi nelíbíš, jsi celá bílá a tvůj tlak také není dobrý. Jo…jo…jo za Tomasem můžeš sestra tě tam zavede.” řekne doktor jako by četl mé myšlenky, ale jsem matka a jediné na co myslím je můj syn.
Klečím u Tomasovi postele a hladím ho po ručičce, je celý bledý a já neudržím slzy, jak moc bezradná jsem, není nic čím bych mu ulehčila, není nic kromě modlitby a víry v Boha. Cítím na svém rameni něčí ruku, je to sestra, že mě chce vidět lékař. Nechce se mi od Tomase, ale hlava se mi točí a polévá mě horkost. Mám strach o naší malou fazolku. Sestra vidí jak jsem slabá a přijede se židlí na dvou kolech na kterou mě posadí. Pamatuji si stoličku a doktora, který na mě mluví pak už nic, ticho a bílo.
Když otevřu oči ležím na lehátku, vedle mě je udělaná stěna z velkého kusu hadru a z druhé strany na židli sedí Jonathan s rukama opřenýma o předloktí na mé posteli, dosáhnu mu na hlavu a tak mu zajedu prstama do vlasů. Po chvilce zahlédnu sestru, která ke mě přistoupí.
”To je dost, že jste se nám probudila, spala jste dva dny, byla jste opravdu velmi vyčerpaná. Mrzí mě, že jste přišla o miminko, ale myslím, že za pár měsíců na to zapomenete a neni nejmenší důvod proč byste nemohla znova otěhotnět. Teď už bude jenom dobře, uvidíte.” i když to sestra myslela dobře jen mě utvrdila v tom co jsem celou dobu věděla. Přesto, že jsem nevydala ani hlásku tekly mi slzy po obou tvářích. Zavřu oči a snažím se na nic kromě mého syna nemyslet.
Po chvilce se probudí i Jonathan a hledí na mě zarudlýma očima.
”Už bude dobře, Bůh se o to postaral, Tomas se tu vyléčí a zase bude všechno jako dřív.”
Jonathan jen kroutí hlavou, vím co chce říct, ale dřív než spustí, začnu já.
”Ne Jonathane, neříkej nic čeho bys potom litoval, nečiň Bohu důvod aby se na tebe zlobil, nerouhej se. Bůh Tomasovi pomůže uvidíš. Teď jeď prosím domu, postarej se o dobytek a koně, nemůžeš to tam nechat takhle samotné, my budeme v pořádku. Pak pro tebe pošleme.”
Ač nechtěl, ten den opravdu odjel.
Nejdříve se dny vlekly, a já sama musela nabrat sílu. Každý den, jsem byla u Tomase, povídala mu co budeme dělat až se probudí nebo mu vyprávěla pohádky, které poslouchaly i děti co byly na postelích kolem. Za tři týdny za mnou přišel doktor.
”Vy už jste v pořádku, nebudeme vás tu déle držet, za synem samozřejmě můžete kdykoli přijet, ale jeho uzdravení bude ještě nějakou dobu trvat. Nic konkrétního zatím nevíme. Poslali jsme na žádost vašeho muže pro lékaře do New Yorku, tak počkáme až ho vyšetří on.”
S těžkým srdcem jsem se s ním rozloučila polibkem na čelo a odjela drožkou do naší vesnice. Mé kroky vedly rovnou do kostela. Poklekla jsem ve zpovědnici a rozplakala se.
”Otče prosím, promluv s Bohem ať pomůže mému chlapečkovi, nenech ho bloudit ve tmách. Otče prosím … “ s tím se rozbrečím ještě víc, jako by to všechno chtělo ven. Jako by jste rozbořili hráz a voda se nekontrolovatelně razila cestu vpřed. Nejsem schopna slova, jdou ze mě jen vzlyky. Otec Ben vyjde ze své kabinky a odhrne těžký závěs u mé kabinky.
”Pojď dcero, promluvíme si tady na lavici. Nejdříve se uklidni, Bůh je všemohoucí, pokud se k němu budeme modlit, bude k nám milosrdný. Vyslyší naše modlitby a jistě nás nenechá bez pomoci.” zůstala jsem v kostele celé odpoledne, otec Ben je velmi chytrý člověk a příslib, že s Bohem promluví u mě vyvolal pocit klidu. Z kostela jsem odcházela jako jiný člověk.
”Jonathane! Jonathane, kde jsi!”
Pohled na kuchyň s přilehlým pokojem byl příšerný, všechno bylo rozbité, všude se válel rozmlácený nábytek, střepy se skleněných flašek byly všude po podlaze. V prvním patře to vypadalo úplně stejně, všude se válely prázdné flašky od pálenky. Jonathana jsem našla jak spí rozpláclý ve špinavém oblečení v naší ložnici.
”Jonathane, prosím vstaň …. Jonathane!” a i přesto, že se na mě koukal, měla jsem pocit, že kouká skrz mě.
Pokleknu u postele a pohladím Jonathana po hlavě.”Johne, pejsáčku, tak moc tě miluji, prosím …, takhle to nejde.” vůbec nereagoval, jako by tu vůbec nebyl.
Měsíce ubíhaly a život se stal nesnesitelným, jediné kde mi bylo dobře byla chvíle kdy jsem byla u Tomase v nemocnici, toho po čase přemístili do domu dlouhodobě nemocných. Doktor z New Yorku nám vůbec nepomohl, pořád se jen čeká až se Tomas probere. Jediný kdo mě chápal byl otec Ben. Modlili jsme se společně za Tomasovo zdraví.
Jonathan se mi vzdaloval víc a víc, vyjížděl s koněm do prérie a vracel se třeba za týden. Celý statek byl jen na mě. Alkohol byl teď jeho pán a ať jsem se snažila sebevíc, mlel si pořád to svoje. Přestal věřit. Věřit v naše štěstí, věřit v dobro a věřit v uzdravení našeho syna.
Už je to víc než rok a půl, najednou ho zahlédnu jak jde k baráku, když mě zahlédne změní směr jenže já s ním potřebuji mluvit. Rychle přejdu ke vchodovým dveřím. ”Jonathane! Stůj!” nekřičím, ale řeknu to dost důrazně.”Musíme si promluvit. Prosím pojď sem!” ač nerad jde k domu a vchází za mnou do kuchyně.”Už několik měsíců jsi nebyl za Tomasem, měl by ses tam stavit uvidíš jaké dělá pokroky. Bůh ho nenechá odejít, uzdraví se.”
”Slyšíš se Cony? Vždyť je to absurdní, náš syn je mrtví, už nikdy to nebude jako dřív, už nikdy nám neskočí do náručí už nikdy nám neřekne mami nebo tati, už nikdy ho neuslyším jak na mě ze stáje volá.” Jonathan je tak rozčílený že na mě křičí přes celou místnost, i přesto se snažím mluvit klidně a víc ho nerozrušovat.”Ale Bůh…” ani to nestihnu doříct a Jonathan je u mě sotva udělá dva kroky, chytne mě v pase, zvedne mě na dřevěný stůl na který mě posadí. Je tak blízko, že cítím jeho tělo na svém hlavu má vedle mé a já slyším jak vzrušeně dýchá. Teď je ten moment kdy vím, že toho muže miluji. Že není čas to všechno vzdát. Hlavu narovná a podívá se mi zpříma do očí. Vidím v nich lásku a vidím tam i obavy, ale pořád si myslím, že by jsme to mohly zvládnout, pokud i on bude chtít.
”Cony, žádný Bůh není, kdy už to pochopíš.” řekne a hlavu mi položí na prsa. Je to už dlouho co se mě tímto způsobem dotýkal. Raději trávil čas mimo statek nebo byl pod parou.
” Není …. SLYŠÍŠ …..NENÍ!” křičí na mě a odejde.
Přehoupne se další rok a já jsem unavenější než kdy dřív. Cesty za Tomasem a práce na statku se stává nad moje síly. Jonathan kolikrát zmizí i na měsíc a já jsem na konci cesty.
”Přemýšlela jsi někdy o životě v klášteře dcero? Byla bys blíž k Bohu. Tvé modlitby by mohly být vyslyšeny dříve. Ne jen tak Tomas otevřel oči.” promlouvá ke mě otec Ben.
”Vím, už jsme o tom jednou mluvily a já se vlastně už rozhodla.“ Jonathan se vrátil, minulý týden, zase někde jezdil, dnes mu to řeknu, zařídím vše kolem statku a odjedu do kláštera svaté Kateřiny, byla jsem tam již cestou z nemocnice.
Když přicházím ke statku už mě nevítají ani psi. ”Jonathane počkej,”zahlédl mě na poslední chvíli a nestihl odejít. Zastavil se cestou ke stájím, ani se neotočil v ruce držel rozbitou flašku nějaké pálenky.
”Odcházím do kláštera svaté Kateřiny. Já už nemám sílu, zůstávat a koukat se jak se vše hroutí, jak se mi vzdaluješ. Jsou to skoro tři roky od …. Nevidím cesty zpět. Jsem rozhodnutá, jen jsem chtěla abys to věděl.” nečekám na odpověď a zacházím do domu, jdu rovnou do ložnice,. kde beru kufr a skládám si do něho jen osobní věci nic víc totiž potřebovat nebudu.
Jonathan vypadal jako by ho píchlo tisíce včel, přiběhl do ložnice za mnou a snaží se mě přesvědčit.
”Podívej se jak tu žijem, rozhlédni se kolem sebe. Všechno ničíš a alkohol je teď tvůj jediný spojenec. Statek chátrá, nemáš o něj žádný zájem a o mě?”řeknu a rukama rozhazuji kolem sebe.
“Jonathane! Musím jít. Nemohu tu zůstat. Ani ty by si neměl, touhle cestou a svým rouháním tě bůh do své zahrady nepřijme.”
”Bůh, Bůh …. kde byl? A kde je teď? Bůh není Cony!!!! Není!!!!” křičí na mě a drží mě za obě předloktí.
”Jonathane pusťte ji!”Zazní naléhavě hlas od dveří.
”To je v pořádku otče Bastiane, to je v pořádku.” dál už nevnímám a jen tiše balím a občas Jonathanovi odpovím. Náhle mě chytne za ruku a zvedne mi naše propletené prsty před obličejem otce Bastiena, jenže já už jsem tuhle cestu opustila. Mě teď vede Bůh a ten ví co je správné. Ruku stahuji z jeho sevření a sahám po kufru, po tvářích mi stékají slzy. Jonathan sesedl na postel a hlavu schoval v rukách. Krajina která ubíhala cestou do kláštera se mi zdála neznámá i přesto, že jsem po ní mnohokrát jela.
Já vím, co jsem mu slíbila před Bohem, vím jaké sliby jsme si řekly, ale já nechci, aby skončil v zatracení, a jestli jeho vykoupení budu já, že odejdu do kláštera pak to udělám.
Za vratama na mě již čeká otec Ben sotva vystoupím z kočáru zaslechnu volat mé jméno. Před branou stojí Jonathan.
”To je v pořádku otče Benedikte. Není nic čím by mě přesvědčil.” řeknu a jdu pomalu k bráně.
”Já už jsem doma Jonathane. Jsem doma.” neposlouchám jeho klení, ani výhružky
”Náš syn žije a zařídil to Bůh, modlila jsem se k němu, modlila a prosila o zázrak a zázrak se stal, náš syn žije. Né ty se mýlíš Johne náš syn žije, Thomas žije, nejen v našich srdcích, ale jeho duše jeho tělo, on…. nebyl si tam Johne! Kdyby ano viděl by si jeho oči, jsou plné života a mluví…” už nevím jak jinak mu to říct, aby věděl, aby pochopil.
”Rouháš se Johne, prosím, kaj se a modli se, popros za odpuštění…..” řeknu a rychle odříkám omluvnou modlitbu.
”Jediné čemu nerozumím Jonathane je, proč Bůh umožnil některým lidem setkat se, když pro ně neexistuje způsob jak být spolu.” řeknu a pohlédnu Jonathanovi do očí.
”S bohem, Jonathane.”
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dog a Constance
