MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Michail Ivanovič Petrov a Zoya Ivanovna Petrov 26.11.2018

 

… plameny

 

“Se na to můžu vysrat.” Zařval a jeho hlas se rozezvučel v ozvěně betonového podjezdu můstku přes říčku.
Michail se opřel zády o stěnu a několikrát přešlápl v mělkém korytě mezi kameny. V koutku měl cigaretu a potáhl, kouř mu lemoval obličej na jedné straně, přivřel oko a po dlouhé době zvedl hlavu od svých bot. Podíval se na kumpány a sevřel cigaretový špaček mezi palec a ukazovák a odhodil jej. Chvíli ještě bojoval žhavý tabák a papírek o život než voda ukončila jeho mrský život.

Vzteklý muž kopl do jednoho z kamenu a ten se několikrát dopadl do vody než skončil na travnatém břehu.
”Neříkal si, že to nikdo nehlídá?”
Otočil se na nejmladšího muže mezi nimi a ten zbledl. Podíval se po proudu řeky na dům ve kterém bylo tolik zbraní, že by ruská armáda vyhrála válku. Ovšem zatím to vypadalo na remízu.

Všichni čtyři muži tam stáli a zhluboka dýchali. Krajinu pohltila tma a jen několik málo světel dopadalo na spící vojáky.
Miša zavrtěl hlavou z pod kabátu vyndal nůž a prošel vodou na světlo měsíce. Když se otočil na muže skrývající se pod mostem jen se ušklíbne.
”Kazhdy drochit kak on khochet”
Jeho slova jsou tichým křikem a on vyráží na cestu samuraje. První stráž u brány do vojenského areálu podřízne a pak se jen skrčí a proběhne až k patě domu, ve kterém spí dalších nejméně 50 vojáků.
Otočí se ve víře, že ho nyní už jeho chlapu následují, ale ti stále stojí pod mostkem, někteří posraní, jiní šokovaní z toho co Michail udělal.
Ten zavrtí hlavou opře se zády o barák, vytáhne z kapsy kabátu malou flašku a pořádně se napije. Ostří otře o plátěné kalhoty na stehně a podívá se za roh budovy u které stojí.
Uklidí flašku a mizí ve stínu budovy.

”Co ten kretén dělá? Tohle je sebevražda, jestli se probudí zabijí ho.”
Sotva to nejmladší dořekne na čelist mu přilétne rána.
”Jdi domů a řekni mamince ať ti to ošetří.”
Odvětí vztekloun a ať to znělo jakkoliv sarkasticky myslel to vážně, klučina si držel tvář, která jistě ponese následky otočil se na patě a odešel na opačnou stranu než šel Michail.
”Odklidíme tu stráž, ať si nikdo ničeho nevšimne a počkáme ve stínu toho domu, za ním nejdeme je to magor, Vasil je sice mladej a nezkušenej, ale měl pravdu.”
“Tak proč si ho poslal domů?”
“Pokud se tu něco posere nemusí to schytat taky.”

Odpoví vztekloun poměrně velkému muži, který má obrovské uši a vypadá že sotva do pěti umí počítat.

”Dej mi ten klíč ty sráči!”
Míří vyššímu důstojníkovi na hlavu a s dalšími třemi vojáky vyjednává o klíčích od zbrojnice.
Důstojník je muž upravený, s knírkem pečlivě přilepeným páskou, aby ráno vypadal jako štramák a neměl s ním tolik práce. Je to elegán s naleštěnýma jezdeckýma botama. Chlápek, který si je vědom svého postavení a rozhodně ho nemá za zásluhy v boji nebo zkušenosti, či dokonce schopnosti. 
Jmenuje se Soslan Alexejevič Klimenko. (A tohoto muže si milý čtenáři dobře pamatujte.)
Michal přitiskne hlaveň revolveru k jeho spánku a zkroutí mu ruku za zády. Stojí zády u zdi vedle dveří ke svému touženému pokladu.

Důstojník sykne a podívá se do očí svých podřízených vojáků.
”Odemkněte to vy tupci!”
V zámku cvakne klíč a Michail přešlápne nedočkavostí. Dveře se otevírají a v tu chvíli Michailova zbraň vystřelí, snad z údivu. Jeho hlaveň sklouzla ze spánku důstojníka a kulka vylétla kol jeho tváře do podlahy. 
Soslan padl na kolena držeje si tvář popálenou od kulky a v tu samou chvíli se jeho světle hnědé kalhoty s puky barví. 
Posral si a i pochcal. Michal rychle zareaguje a položí mu hlaveň na temeno hlavy. Důstojník si drží tvář a ucho ze kterého mu vytéká malý pramínek krve.

Vojácí sledují celou tuhle maškarádu a jeden se ušklíbne při pohledu na nedůstojně vypadajícího nadřízeného, kterého většina vojska neměla ráda.
Michail kývne ke dveřím.
”Tuhle a tuhle a tamtu bednu vemte a dejte ji před dveře z venku.”
Muži poslechli a vynosili bedny, které po nich Michail chtěl.
bylo v nich střelivo, náboje a pytlíky střelného prachu. Potřeboval je, na obranu své rodiny, na zajištění si postavení, na nedotknutelnost pro lidi které byly jeho rodina. Nepřišel pro zbraně, aby si mohl hrát na vojáčky, aby zabíjel pro peníze či moc. Měl to, aby přežil.

Pomalu se otáčel, stále mířil na důstojníka a v tu chvíli si toho všiml. 
”Hrdinská ruská armáda, posral se a to ho ta kulka jen lízla. A tahle sračka vám velí?”
Rozesmál se a vycouval z místnosti, kterou hned zavřel a dal na ni závoru. 
Bedny venku již nebyly chlapy co sebou vzal na tuhle akci, bedny už odnesly. Michail se sehnul pro třetí a odcházel s ní jako vítěz od kasáren k říčce.

Když byl skoro u skrýše zaslechl něčí hlas a poté výstřel. Z křoví vyskočil Vasil a ukazoval za Michaila.
Ten se otočil a uviděl vojáka, který má v ruce zbraň přiloženou k oku a zapřenou o rameno. Kulka našla svůj cíl, těsně minula Michaila a skončila v břiše klučiny, který v tuhle dobu měl být dávno doma. Michail, zavrčí, smutkem, naštváním, ale hlavně protože tomu vůbec nerozumí, položil bednu a Vasila hodil přes rameno a utíkal s ním domů.

”Kdyby tě Vasil nezastavil, byl by si mrtví.”
“Jeho život neměl menší hodnotu než ten můj.”

Odvětí Michail vzteklounovy a znovu si lokne z flašky sedíc na prahu domu ve kterém se právě rodina loučí nad postelí s mrtvým Vasilem.
Dveře se otevřou a z nich vykročí žena celá v černém s kapesníkem u úst a znovu sykne žalem, její oči jsou malé a rudé, vaky pod očima již nemohou být větší.
Zastaví se krok za Michailem a ten jí není schopen pohlédnou do tváře.
”Proklínám tě Michaile Ivanoviči Petrove…. Proklínám tebe! Bylo mu teprve sedmnáct, ty jsi vinen jeho smrtí! Proklínám tě! Plameny ať tě pohltí ať pohltí celou tvojí rodinu!”
Křičí žena a v tu chvíli k ní přiskočí dva muži a poskytnou jí oporu a vedou jí pryč.
Michail ztěžka polkne a odhodí lahem s pálenkou na zeď protějšího domu.

Uplynulo několik týdnů možná i měsíců Michail seděl na betonové římse posledního domu ve městě a čekal na svojí sestru, která šla od příbuzných, kterým nesla nějakou nadílku potravin. Doba to byla těžká nikdo neměl nazbyt, ale rodina si musí pomáhat.

Posledních pár domů ve městě bylo prázdných lidé tu zemřeli hladem, nebo byli povraždění vojáky, či se ze strachu odstěhovali.
”Pusťte mě! Prosím! Pusťte mě!”
Její hlas by poznal mezi tisíci. Seskočil z římsy a rozhlédl se v šeru prázdných domů osamělých kmenů stromů kolem sebe.Jen pár stínů uviděl nedaleko v průchodu dvou činžovních domů. Rozeběhl se bez myšlenek pouze se strachem v očích, že jde skutečně o ni.
”Zoyoo…”
Vykřikl když ji uviděl v rohu prázdné místnosti s roztrženou halenkou a kabátem v dlanich, který si tiskla na prsa.
Dívala se někam vedle něj, ale on byl tak konsternovaný pohledem na ni, že nebyl schopen zareagovat. Udělal krok a tupá bolest ho poslala k zemi. ”A hele hrdina….”

Cítil jak ho konopné provazy pálí na zápěstích. Zamžoural očima a uviděl nahé stehno své sestry jak ji drží špinavá mužská ruka. Mužské pozadí se hýbalo sem tam a bylo slyšet jen tlumené dusivé zvuky křiku.
Michail se snažil zaostřit, v rohu místnosti stála petrolejová lampa a osvětlovala colou scenérii. Jeho sestra Zoya ležela na zádech, za hlavou ji klečel muž v uniformě a držel jí ruce, Další se svlečenými kalhoty ji seděl u ramene a přidržoval jí v ústech kus hadru. Další dva vojáci stáli nad jejím nahým tělem a v rukách se staženými kalhoty drželi své penysy a byli připravení vystřídat svého kolegu, který zrovna ejakuloval na Zoyno nahé břicho.

”Tak co…. Hrdino teď už ti do smíchu není co? Věděl jsem, že to bude zábava, když jsem tu čubičku viděl, ale že to je tvoje ženská, je to větší zábava!”
Pronese hlas, který Michail nezná, na okamžik mu celý ten hrůzný pohled zakryjí jezdecké boty, když si nějaký muž stoupne před něj a zapíná si poklopec u kalhot. Michail se slzami v očích zvedne hlavu a uvidí muže s knírkem a táhlou jizvou přes tvář.
Michail vykřikl, ale bylo slyšet jen tlumené cosi. Měl roubík v puse. Muž před ním si klekl a díval se mu do tváře s úsměvem, pohrdáním a pocitem zadostiučinění. Tohle není sráč, tohle je krysa. Michailovi modré oči plakaly a on se snažil jazykem vytlačit roubík z úst, bez výsledku.
”Šukal jsem tu tvojí čubku ještě těď je můj pták od její krve. Už první nebudeš ty hajzle.”
Mluví tiše Soslan a Michal jen křičí a cuká se, chtěl by ho ubít, chtěl by je všechny zabít rozdrtit jim hlavy a vnitřnosti hodit zvířatům. Ale nemůže místo toho stále slyší svojí sestru jak pláče, křičí a dusí se tím hadrem co jí narvali do pusy.

Trvá to snad věčnost, minuty ubíhají a jeho sestru postupně znásilnilo pět vojáků. A on se na to musel dívat, Soslan mu držel zbraň u hlavy a řekl, že ho zabije pokud zavře oči.
Raději by zemřel, než to vidět, ale bál se o Zoyn život. Stále je tu naděje, že ji dokáže zachránit. 

Když jí konečně pustí, leží jako bez života. Michail stále brečí, křičí krk už ho bolí a konopná lana se zařízla hluboko do kůže i masa. 
”Ještě ti dlužím na oplátku…”
Soslan ukáže na svou tvář a nasadí si čepici. Ošklivá jizva po horké kulce se už zahojila, ale zhyzdila tu jeho krásnou čistou skoro klukovskou tvář.
Vojáci s úsměvem odcházeli z místnosti a Důstojník přešel po místnosti a kopl do petrolejky, která se rozlila po zemi a petrolej vzplál a vytvořil zeď mezi Michailem a Zoyou.
Důstojník přešel ke dveřím jen se ušklíbl.
”Teď už nejsi hrdina, který může někomu velet co?”
Ještě se podíval k polomrtvé dívce a když viděl, že látka, která byla šatama nasákla petrolej a začíná hořet odchází a zavírá za sebou dveře.

Zoya pohne hlavou plameny ji začínají olizovat kůži. Ona otevře oči, plné bolesti a pohledne přes plameny na Michaila, který křičí a snaží se pohnout, svalí se na bok a skrze zeď plamenů hledí Zoye do tváře. Ona se na něj dívá s pohledem, který neříká vůbec nic, není v něm ani vztek, bolest, láska, výčitky. Nic.
V Michailovi se probouzí z bezmoci naštvání posouvá se po zemi a nakonec je tak blízko ohni, že cítí jak mu plameny ožehají vousy otočí se a mezi prsty vezme kus skla který zůstal na zemi po rozbité petrolejce.
Rotrhané kusy látky Zoye vytvořily ohnivé šaty. Křičela bolestí, ležela na zemi a prosila aby si ji bůh vzal.
Michail se konečně vyprostil se sevření konopného lana obepínající jeho tělo od kotníků po ruce. Zvedl se a sundal kabát, který položil přes Zoyu, vzal ji do náruče a rychle s ní vyběhl před dům.

Klekl si do mokré hlíny a udusal ještě zbytek plamínků na cárech jejích šatů. Zoya slabě dýchala, ale nebyla při vědomí. Michal vykřikl a z posledních sil se zvedl se Zoyou v náručí a vyšel směrem k domovu.

”Co se s ním stalo?”
“Našli ho za městem na hadry. prý ho někdo táhl na provazu za koněm.”
“To ho ale někdo před tím ještě upravil ne?”
“Tahal ho celou noc, našli tam i uštvaného koně.”

Jídelnou se rozneslo ticho, Michal se zvedl z dřevěných schodů vzal od matky tác s talířem s polévkou a konvičku s čajem. Opětoval jí úsměv a vydal se po schodech do patra.
”Prý mu chyběli nějaké časti těla, které našli v kasárnách s dalšími čtyřmi vojáky.”
“To musel udělat nějaký blázen, souseda říkala, že ten chlap řval několik hodin a že jezdec měl na obličeji kus spáleného hadru.”
“Michaile, neslyšel si o tom něco? Prý to byl nějaký důstojník z kasáren.”

Michail bez jediného slova stoupá po schodech a otázku strýce, který se celý večer bavil s otcem a bratry ignoroval.
„A kde si byl poslední dva dny?“

Vešel do pokoje a podíval se na Zoynu postel. Posadil se na kraj a položil tác s polévkou na stolek.
Položil si lokty na kolena a prohlížel si svoje velké ruce promnul si zápěstí na kterých byly vidět zahojené rány.
”Mišo…. “
Slyšel její hlas, ale nedokázal se na ni podívat.
”Mišo….”
Zašeptala znovu a zvedla ruku, kterou mu položila na stehno. Nečekal to a tak jen pohlédl na její ruku na které byly mokré tenké látky s bylinkami na popáleniny a otočil tvář k ní.
”Já ti nemám co odpouštět…. Bůh ti jistě odpustil, ale teď si musíš odpustit ty.”
Zoya se pousmála a pohladila ho po noze.
”Slib mi, že už nikoho nezabiješ! Slib mi, že si najdeš ženu, která tě bude mïlovat a dokud si nebudeš jist svou láskou k ní žádné ženy se nedotkneš, slib mi, že se svým životem něco uděláš, že odjedeš zpět do Ameriky a začneš znovu.”
Michail vytřeštil oči a poprvé od osudné chvíle ji pohlédl do očí ve kterých viděl smíření a lásku.
”Pojedeme spolu ještě tento týden!”
Po očích mu stekly slzy a on vzal jemně její ruku do své a políbil její dlaň.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Michail Ivanovič Petrov a Zoya Ivanovna Petrov
Kategorie: Flashbacky

Angelo Darmady a Gregory Finnigan 20.3.2018

 

… zemřel jsem 19.3.1917

 

Podivný nadpis co? Ale je to tak, byl jsem zavražděn, chladnokrevně a bez jediného zaváhání. Kulka proletěla mým spánkem když jsem spal. Ale snad proto, že jsem se nikdy v životě neprovinil jsem vše sledoval i po své smrti.

”Ať přestane křičet!”
Zařval muž s černými vlasy a držel v ruce zbraň namířenou na mojí dceru. Ta seděla na posteli a držela mojí ruku, která byla ještě teplá.
”Řekni jí kurva ať nekřičí!”
Díval se do její tváře a ruka svírala zbraň pevně bez jediného záchvěvu.
”Bloodhounde! Kurva umlč jí!!!”
Muž, který stál u nohou postele sklonil zbraň k zemi a sáhl si na obličej přes nějž měl šátek, aby ho nikdo nepoznal, stáhl z nosu černou látku a z pod kusu toho oblečení na mou dceru vykoukl příjemný úsměv.
Chlap, který na ní mířil zbraní se na svého parťáka ani nepodíval. Stále koukal do těch dětských očí a a byl ledově klidný. 
Až teď mi došlo, že má Liv nekřičela. Ani jednou nevydala žádnou hlásku, jen tam tak seděla na posteli vedle mě a dívala se do obličeje vrahům svého otce.

Chtěl bych jí obejmout, říct jí, že bude vše v pořádku, ale …. lhal bych.
”Buldogu… uklidni se a schovej tu zbraň, ta malá slečna přeci nekřičí a nebude!”
Řekne klidným hlasem ten jemuž šátek spadl na krk a já vidím jeho tvář. Je to milý kluk, z jeho pohledu cítím podivný klid a možná je to jen klid, který po smrti potká všechny. Mé tělo je mrtvé a teď možná odchází i duše.

Kluk k ní natáhl ruku a Liv se na ní podívala. Smál se na ní a ona se trochu chvěla.
”Vypadáš jako malá laň… neboj se, pojď všechno bude v …”
Liv k němu natáhne ruku a v tu chvíli uslyším výstřel a mladík, který se usmíval nedořekl větu a jeho výraz se změnil.

Kapky krve se rozprsknou po posteli a Liv poprvé v tento večer promluví a zároveň je to její poslední výdech.
”Tati…”

A jak k tomuhle všemu došlo? 
Jmenuju se Raymond Finch. Bydlím v New Yorku se svými dvěma dětmi, šestiletou Liv a čtyřletým Jacobem.
Vlastním menší obchod s potravinami. Často nechávám nakupovat lidi na dluh, vím jak je to v téhle době složité a je přeci normální pomáhat bližnímu svému.
Byla neděle a já jako každý den byl v práci a rovnal zboží do regálu, když přišel Tennesye. Zrzavý Irčan od jednoho ze zdejších mafiánů a shodil všechny navážené pytlíky s moukou na zem. 
Dřepěl jsem na patách a jen jak jsem k němu zvedl obličej, ucítil jsem jako by mě kopl kůň. Na oko mi přiletěla pěst a já jsem upadl na záda na podlahu svého obchodu.
”Dva tisíce! Poslední nabídka!”
S přivřeným okem po kterém mi steče pramínek krve od rozraženého obočí jen zavrtím hlavou a zvednu ruku jako krytí před svůj obličej. Čekám další zásah, ale místo úderu přichází smích. 
Zrzavec se směje a jen vrtí hlavou. Pak se otočí na dva chlapíky co přišli s ním a jen se ušklíbne.
”Zavolejte smečku.”
Oba muži ztratí výraz pobavení a jen se na sebe podívají.
”Komplet!”
Řekne Tennesye a vezme z pultu u kasy fotografii mě, mé zesnulé ženy a mých dvou dětí, hodí ji po jednom z poskoků a odchází.

Nechápal jsem jeho slova. V hlavě mi hučelo, a v oku pulzovala krev. Zaslechl jsem jen tříštění skla, fotografie mé rodiny v černém rámečku dopadla na zem a ja se k ní doplazil a zvednul jí.
Dívám se na tváře mých dětí a palcem pohladím jejich tváře.
Kvůli nim to dělám, kvůli nim jsem čestný, pracuji každý den, a dávám jim správný příklad. Vydělávám peníze, aby mohli chodit do školy, aby měli lepší život než-li já.
”Rayi! Jsi v pořádku?”
Sousedka Carol… jo ta mi ještě chyběla!
”Jo Carol, nic se neděje.”
Překulím se na kolena a bohužel se rukama zapřu o dlažbu na zemi a pár střepů se mi zapíchá do dlaní.
”Sakra!”
Carol mi chytne loket a vytáhne mě na nohy. Věnuji jí úsměv a ona mě zatlačí k židličce za pultem na kterou dopadnu zadkem a ještě stihnu fotku uložit na její místo vedle pokladny.
Dívám se ke dveřím a vidím jak Zrzoun odjíždí.

”Zase chtěli Tvůj obchod?”
Přikývnu a cítím jak mi z hadru na dlaň teče voda a odplavuje krev. Carol zavrtí hlavou.
”Proč jim to neprodáš? To už je po sedmé… “
Syknu bolestí když ucítím jak jeden ze střepů opouští mé tělo.
”Carol, tenhle obchod není na prodej. Vybudoval jsem ho s otcem z ničeho a chci, aby ho měli mé děti. Spousta lidí sem chodí nakupovat protože nejbližší obchod je na konci bloku. Chodí sem pro radu, chodí sem když potřebují mléko pro dítě, chléb pro babičku a zrovna nemají peněz nazbyt. Tohle není jen obchod kam přijdeš a nakoupíš a jdeš domů. Sama sem chodíš, když potřebuješ radu nebo je ti jen smutno.”
Carol se při mých slovech usmívá a kývá hlavou. Ví, že mám pravdu. Nadechne se, že něco řekne ale nakonec mlčí.

”Tatííí…”
Zakřičí Liv ve dveřích obchodu a já smetu poslední trošku poprašku mouky na lopatku.
(Jo… jasně trochu Vám skáču v ději. Ale stejně Vás všechny zajímá jak mě zabili a co se po mé smrti dělo než obyčejný den chlapa, takže moc nečumte a buďte trochu variabilní, drazí čtenáři. Jak často se Vám stane, že Vám nebožtík vypráví?)
”Co se ti stalo tatí?”
Její malá ručka mě pohladí po tváři a dívá se na mé opuchlé oko. Zavrtím hlavou, nechci jí lhát, ale taky jí nechci říct pravdu.
”Jak ses měla ve škole srdíčko moje?”
Liv se na chviličku zamračí, ale nakonec se usměje a jde ke košíku kde si vezme jednu housku.
”Naučila jsem se nové písmenko. A dostala jsem jedničku z počtů.”
Pyšně se na ní podívám, a vím, že kdybych měl více peněz klidně by mohla mít nějaké pěkné teplé místo v kanceláři nebo na nějakém úřadě.
Ale dnes už bylo smutku dost a tak se na ní dál usmívám, zatímco dokončuji úklid.
”Tati ty jsi ale nešika co?”
Zaslechnu hlas Jackoba a jen kývnu hlavou, když vidím ty jeho bystrá očka jak sledují mouku na zemi.
”Půjdeme domů, dnes už zavřu. Zajdeme do kostela a pak se projdeme kolem řeky.”
Liv se usměje a začne rychle přikrývat pečivo a dělat úklid, který obvykle dělám každý večer já.

”Bojím se, můžu dnes spát s tebou tatí?”
Od smrti její matky za mnou přichází každý den. Každý večer říká že se bojí, že se probudí a já tady nebudu.
Kdybych v tu chvíli věděl co se stane…
Nazdvihl jsem deku a ona jako vždy zalezla pod deku s plyšovým medvídkem a okamžitě usnula. Kdokoli kdo by přišel, by si ji ani nevšiml. 
A oni si jí nevšimli!

Její ruka dopadne na ruku muže, který byl osloven jako Bloodhound a ten jen s doširoka otevřenýma očima chytá její tělo, které padá dopředu. Celé jeho oblečení nasákává její krev a on se konečně nadechne. Dívá se do prázdna a až pak stočí oči ke střelci.
Buldog stojí s kamennou tváří a z hlavně jeho zbraně vychází drobný náznak kouře.
”Proč si ji zabil?”
Zeptal se Bloodhound a svíral mou dceru v náručí, její krev měl všude, stékala mu po tvářích i po rtech. Její železitá chuť byla hořčejší než jindy.
Dýchal ztěžka, objímal její malé drobné tělo a já jen viděl jak se mu v obličeji kumuluje vztek, který se zrodil v jeho hlavě.
Zakřičel a natáhl ruku se zbraní k muži, který popravil mojí dceru a vystřílel jeho směrem celý zásobník. Po celou dobu křičel pak ještě několikrát naprázdno zmáčkl spoušť a poté jen zuřivě vydechl, levou dlaní držel hlavu Liv a tiskl si ji na svoji hruď.

V místnosti byla tma a do ticha, které nastalo po vysypání zásobníku se za Buldogem ozvala podivná dutá rána.
Střelec zuřivě dýchal a díval se na svého parťáka. Trefil se? Nebo netrefil? 
Trefil a nyní to viděl.
Se zvukem rány se otočil ke dveřím i Buldog. Tiskl si dlaň k rameni a na boku bylo možné zahlédnout drobný pramínek krve.
Jakmile se buldog otočil uviděl tělo ležící na zemi. Chvíli nedýchal, snad ani jeho to nenechalo chladným nakrčil nos a když se otočil na svého parťáka do ticha, které pohltilo celý dům zašeptal.
”Komplet.”

Bloodhound povolil sevření rukou a mé drahé dítě padlo na postel vedle mě. Uvědomil si co udělal, svým zmateným a naštvaným střílením zabil Jackoba, který se probudil když zaslechl hlasy a šel se podívat co se děje.
Buldog uklidil svou zbraň a otočil se k odchodu, bez jakékoliv známky jakékoliv emoce překročil tělo mého syna a ve dveřích na chodbu se ušklíbl a podíval se na Bloodhounda. 
”Nikdy si neuměl střílet.”
Až na světle, které se rozhostilo na chodbě bylo vidět že má postřelené rameno a zřejmě škrábanec od kulky na levém boku.

Bloodhound se ztěžka narovná a pak jen jako neřízená střela vyletí přes místnost, obejde mrtvé tělo mého chlapečka a skočí na svého parťáka a otočí ho k sobě tváří tvář. Udeří ho pěstí na lícní kost a začne na něj křičet.
”Proč si jí zabil, byla to jen malá holka! Proč si to udělal kurva?”
“Zakázka zněla komplet.”
“Jdi do hajzlu byly to děti!”
“Já ale obě nezabil!”
“Gregory! Proč si jí zabil?!”

Drží se navzájem za klopy saka. Bloodhounda, aby udržel bezpečnou vzdálenost, a Buldoga aby nemohl nikam utéct.
”Udělal jsem, co se po mně chtělo. Morální hledisko musí jít stranou, když jde o práci. Vzal si ji a věděl si, že máme zabít všechny, kdo tu v bytě budou.”
Muži jenž má zbrocenou tvář krví vytrysknou z očí slzy.
”Nevěděl jsem, že tu budou děti.”
“Sám si dítě Angelo! Tahle práce není pro tebe, pokud jde o mučení a zabíjení Gangsterů, si s noži nejlepší chlap co znám. Ale stále máš v sobě morální bariéry.”

Angelo zakřičí a strčí Gregoryho před sebou a ten přepadne přes dřevěné zábradlí na schody. Několikrát zaúpí bolestí a jednou vykřikne. Skutálí se po několika schodech a zůstane sedět na předposledním schodě.
Angelo se na něj dívá zapřen dlaněmi do madla zábradlí. V očích má nenávist.

Gregory s bolestným pohledem zvedne hlavu k němu a s veškerým sebezapřením se usměje.
”Krev toho kluka máš na rukou ty! Zabil si ho, padl k zemi jako hruška. Právem si zasloužíš půlku peněz za tuhle práci, ale říkám ti. Už nejsi pes, a jestli se u Doga objevíš zabiju tě!”
Těžce se pokusil vytáhnout na nohy, ale trvalo to několik desítek minut, obličej zkřivený bolestí, čelisti se pokusily drtit mezi sebou řady bílých zubů. Posunul se po stěně a pak klopýtal směrem ven z domu.

Angelo ho sledoval a hlavou se mu honila spousta myšlenek. Když se dal k psům věděl, že potřebuje být zlým klukem, že potřebuje peníze a že chce udělat vše proto, aby se ho všichni báli.
Ale teď, po tvářích mu tečou slzy a on cítí vztek. Ne na Gregoryho, který mu jeho zlost nevrátil, snad kvůli přátelství, které mezi nimi bylo.
Cítil vztek sám na sebe, že vůbec kdy chtěl být zlým hochem bez příčiny. Není vrahem přeci, není psem.
Byl obyčejný kluk co bojuje jen ve vlastních válkách, ne v bitvách jiných. Není vojákem v armádě Někoho… je generálem vlastního ringu.

Přešel do dveří k místnosti, kde ještě před chvílí vypustil všechny psy z boudy. Jeho kolena dopadla na práh dveří a on se dotkl dlaněmi země. Ruce se mu k dřevěné podlaze lepily, krev se rozprostřela po parketách jako vlny moře na pobřeží.
Dotkl se rukama tělíčka malého chlapce, sklonil k němu svou tvář a omlouval se. Slyšel jsem jeho nářek. Slyšel jsem jeho žal a za okamžik jsem cítíl jak tělo mého syna spočine na stejné posteli, kde ležím já.
Angelo narovná tělo Liv a pak nás přikryje.

Mé oči již bez známky života hledí na mé děti, kterým ještě ruka Angela zavře víčka a oni vypadají jako že spí. Zemřel jsem… A teď když znáte můj příběh řekněte sami… něco musí zemřít, aby jiné mohlo žít. 
A Angelo žít začal. Já mu odpustil, a vy?

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Angelo Darmady a Gregory Finnigan
Kategorie: Flashbacky

Oliver Smith 18.8.2017

… sirotek s velkou rodinou

 

New Orleans 1917

Slunce jí příjemně pálilo do zad když na večer procházela dlouhou cestou k sanatoriu na severovýchodě NO. Vysoké topoly jí nedávaly možnost odbočit. Uhladila si hnědou zástěru a nahlédla pod bavlněný šátek na košíku v němž nesla chléb pro nemocné. Když přišla ke dveřím otevřela jí sestra Agátha ze sirotčince Svatého Benedikta.
”Pozdrav pán Bůh Marto, jdete brzy, Federica má ještě práci.
Dobrý den sestro Agátho, nevadí přinesla jsem nemocným chléb, dovolíte mi jim jej rozdat?”

Marta na tomto místě nebyla poprvé, mnohokrát sem přišla ať už s jídlem nebo s penězi na léky. Bylo to právě sanatorium, které pomohlo Marii Sáře v těžkém čase, kdy překonávala nemoc černého kašle, tam viděla prvně to utrpení, kterému se snažila nyní nějak pomoci. 

Sestra Agátha Martu zavedla do jedné z prvních místností na chodbě, kde jí převázala roušku kolem úst a oblékla jí bílou zástěru, zavázala jí za krkem a na bocích. Marta už znala veškerá bezpečností pravidla, které je nutné dodržovat kvůli infekčním pacientům jenž se tu léčili.

Sanatorium je rozděleno na dvě křídla levé je pro majetné, kteří mají nepřetržitou lékařskou péči. V pravém je chudina. První patro jsou staří lidé, ne všichni jsou nemocní někteří jen se stařeckou demencí, avšak pro rodinu velkou zátěží.

——————

Marta vešla do prvního pokoje v prvním patře.
”Kathlyn, čekala jsem tě už včera! Tak pojď a načechrej mi polštář!” 
zakřičí na Martu jedna ze starších žen. Jak vidno spletla si jí s někým koho zná.
Marta na sobě nedala nic znát a přispěchala ke staré ženě, odložila na stolek krajíc chleba a vodu. Vzala do rukou ženin polštář a pár krát ho promnula v rukou. Vrátila ho ženě za záda a ta si na něj lehla. Nebyla už naštvaná najednou měla na tváři úsměv a její výraz naznačoval že už je zpátky ve svých vzpomínkách. Marta se ohlédla přes rameno a ve druhé posteli nikdo neležel. Nebyla tam ani přikrývka. Když zavírala dveře, stará žena už usínala. 

V dalších pokojích to nebylo jiné. Někdy ti lidé jen leželi a myslí byli jinde, někteří stáli u oken a někteří hleděli do prázdna. V přízemí byli nemocní, to patro Marta neměla nikdy ráda, leželi zde mnohdy mladí lidé někteří se uzdravovali, ale pro mnohé znich tohle bylo poslední místo před odchodem k bohu.
Ano víra tu byla stěžejním pilířem a každý tu n boha kladl mnoho přání. Ovšem je možné, že na tomhle místě nikdy bůh nebyl.

Přišla sem proto, aby vyzvedla Federicu, dívku která se po pečlivém uvážení Marty měla stát pomocnicí v domácnosti. Federica bydlela ve zdejším sirotčinci, kde si ji Marta vybrala. Po celou dobu co tu je Federicu ještě neviděla. Dívka byla přidělena do pokojů v levém křídle a tam Marty přítomnost není třeba a už vůbec samotný chléb s vodou, který by nikdo z lidí tam neocenil.

——————

Marta vchází do druhého pokoje v prvním patře. V ruce má krajíc chleba a sklenku vody. Jakmile otevře dveře uvidí ženu s tmavými vlasy ležící na posteli, až ke krku má přitažené prostěradlo a kouká se do stropu.
”Donesla jsem Vám chléb, máte chuť?” žena nepromluví jen zavře oči a koutkem jí steče velká slza a čelo se jí nakrčí bolestí. Marta položí chléb i sklenici vody na stolek a přejde po levé straně postele kde žena leží. Nakloní se k ní.
”Mohu Vám nějak pomoci? Mám zavolat sestru?” Marta si jí prohlíží s podivným pocitem, že ji zná. Dívka zavře oči a zavrtí hlavou. Prostěradlo se na jedné straně sesune níž a odhalí dívčino rameno s velkým hnisavým puchýřem a vedle něho další a další kam jen prostěradlo dovolí. Marta chytí cíp prostěradla a dívku opět přikreje. Po několika letech co chodí po nemocných dokáže odhadnout, že žena trpí dýnějovým morem a nyní je ve stádiu, kdy jí není možno pomoci. Soudě podle velikostí a množství hnisajících puchýřů už jí nezbývá moc času. Dívka se ní otočí a pohlédne jí do očí. 
”Marto? Jste to vy!? Vůbec jste se nezměnila.” řekne dívka a na tváři má náznak úsměvu nebo možná jen zkřivená ústa bolestí. Marta si ženu pořádně prohlédla a první co si vybavila bylo jméno Olívie, krásná dívka s tmavými vlasy a světlýma očima, byla jen světlým odrazem dívky, která před lety pomáhala v kuchyni ve vile Santa Maria. 

”Olívie, vždyť ty také ne.” 
natáhla k ženě ruku a pohladila jí. Najednou jako by si uvědomila kdy viděla Olivii naposled a za jakých okolností. Olivia se usmála.
”Jmenuje se Oliver. A za pár týdnu by mu bylo třináct.”
řekne žena a je vidět, že i mluvit už jí dělá potíže. Marta sklopí zrak.
”Mrzí mě to, mrzí mě co se tenkrát stalo. Mrzí mě, že jsem chtěl aby si odešla, ikdyž jsem věděla, že jsi těhotná.”
ženě tečou slzy avšak najde v sobě tolik síly, aby opatrně vyndala ruku z pod přikrývky a chytla jemně ruku Marty. 
”Nemá tě co mrzet, bůh to tak chtěl. I když nenese jeho jméno v žilách mu koluje krev rodu Giorgetti. Silná Italská krev a Oliver je silný, ještě mnoho dokáže.”

——————

Následující den Olivia zemřela a Marta šla se zachmuřenou tváří k sirotčinci Svatého Benedikta. Pohled který se Martě naskytl byl více než znepokojující. 
Hlouček dětí stál kolem největší kaluže na štěrkovém hřišti sirotčince. Před jejich zraky a za hlasitého povzbuzování se v dešťové vodě perou dva kluci. 
Zdá se, že hoch, který je o dvě hlavy menší než ten pod ním má značnou převahu. Sedí mu na zádech rukou ho drží za vlasy a zaklání mu hlavu. Cosi mu šeptá do ucha a následně mu hlavu potopí do kaluže, která se nezdá až tak hluboká.
Kolem stříká voda od topícího se kluka, který se ze sevření snaží dostat. Nohama kope, ale nijak mu to není platné.
Děti stojící kolem jen křičí a v té vřavě není rozumět ani slovo. Náhle se z velkých vrat sirotčince vyřítí jedna z katolických sester, které tam na děti dohlíží. Rychlým krokem, který jí roucho dovolí doběhne k dětem. Odstrčí jich pár stranou a rukou sáhne po menším zabláceném hochovi a za ucho ho vytáhne dál od dětí. 
Ten co byl topen vykašle zpět do kaluže vodu, kterou nedobrovolně nalokal. Podívá se kolem sebe na děti, které se mu začali posmívat. Klučina, který dosud terorizoval celý sirotčinec natáhne a s brekem utíká do budovy.

”Olivere Smithe s tebou budou ještě veliké potíže!”
Řekne Sestra zablácenému klučinovi a ten se jen šibalsky podívá za sebe na své obecenstvo a rošťácky se pousměje.

Marta se na celý incident kouká a nevěří vlastním očím. Šla sem v domnění, že uvidí třináctilétého klučinu zlomeného ztrátou matky, ale místo toho vidí průbojného rváče. Pravý opak svého otce. I když s pocitem, že dělá chybu nepovšimnuta odchází. 
Třináctiletý hřích Martu trápil od včerejšího setkání s Olivií, tehdy ji těhotnou vykázala z domu. Nechtěla, aby se rodina stala terčem pomluv. Nechtěla, aby jimi kdokoli opovrhoval kvůli jediné nerozvážnosti. Odchází s vědomím, že v rukách sester ponechává dítě, které se nemělo narodit. Které nemělo býti počato.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Oliver Smith
Kategorie: Flashbacky

Sergej, Ricco a Gregory 2.6.2017

Psí legendy  /  Malčik  /  Jméno si musíš vybojovat

.

Psí Legendy – zrození Smečky …

(Gregory, Sergej)

 

„Tebe, tebe sem tady ještě neviděl.“ zvednutý prst Jimyho se lehce kymácel, ale většinu času ukazoval směrem na velkého holohlavého muže, který se tvářil jako kdyby v místnosti nebyl. Muž jeho velikosti se těžko může tvářit, že v místnosti není, když ji skoro celou vyplňuje sám. Tahle místnost, ale byla velká dost, a zbytek ji byl naplněn po okraj muži zabranými do hovoru a pití.
Holohlavý se opíral lokty o leštěnou desku a shlížel na panáka, kterého držel v rukou. Nevěnoval pokusům o konverzaci žádnou pozornost. Přišel se jen napít, tenhle bar byl blízko, nepotřeboval a nechtěl se tady věnovat pravidlům města, a tak si zase dolil z lahve.
Do lokte s lahví mu ale dloubl onen natažený nedočkavý prst Jimmyho.
„Říkám, že sem tě ještě neviděl plešoune.“
Velký holohlavý Rus pohlédl na desku, po které se roztékala vodka, kapala přes okraj a jeho rukáv byl ve chvíli nasáklý. To ho donutilo zvednout konečně pohled na dorážejícího muže, který svým prstem vše zavinil.
„Hm.“ s temným zamručením a odložil lahev, v které už zbývalo jen velmi málo.
„Co? To nic neřekneš? Vodkud si?“ Jimy se ještě víc zamračil a loktem narazil do kolegy, který seděl vedle něj.
„Barclay, znáš ho vod někud?“ pokračoval Jimy v dotazování, tentokrát se ale na svého staršího kumpána otočil a zkoumavě si prohlížel jeho reakci, která vypadala ze začátku nechápavá.
Velký Rus se zvedl z vysoké židličky a začal si pomalu svlékat sako, aby se postaral o vysušení zmáčaného rukávu.
Jimy i Barclay se otočili společně a jejich pohledy viděli jen to, jak se Rus začal svlékat. Jasné znamení pro někoho, kdo má upito a pro ránu rozhodně nejde ke kolegům za roh.
Oba dva byli v okamžiku na nohou, židlička za Barclayem se tou rychlostí převrátila na zem.
„Ten je Vallentinovců.“ prošlo Barclaymu mezi zuby temně, když se mu v hlavě konečně spojil obrázek a popis k němu. Už ho viděl a teď si dokonce vzpomněl kde. Na jejich území nemá co dělat.
„Zmetek.“ konstatoval Jimy se stejně zaťatými zuby a po vzoru Rusa si začal strhávat sako z ramen.

Prásk!!!

Doprostřed výhrůžek dopadla silní rána, to když se setkala leštěná deska a leštěná pálka na baseball. Sklenky nadskočily a láhev se převrátila.
Všichni tři se překvapeně otočili na barmana, který se tvářil nekompromisně. Především jeho ruka, která onu pálku držela byla připravena být velmi nekompromisní.
„Rvát se jděte ven pacholci!“ řekl klidně, jelikož situace nepotřebovala víc křiku. Konec pálky se pomalu nadzvedl a zamířil na nedaleké dveře, za kterými byla noční tma rušená jen pouliční lampou.
„Pravidlo číslo jedna – máš problém, vyřiď si ho venku! A nejdřív zaplatit.“
Jeden pár Ruských očí si přeměřil ty dva Italské. Všechny tři pak pomalu mrkly, tři hlavy přikývly.

Klouby pravé ruky si přetřel levou dlaní, snažil se tak vytlačit tu pálivou bolest z rozdaných ran. Rudé zbarvení způsobila částečně krev. Trefil toho mladého zuřivého Itala jednou na nos, ten se mu snažil oplatit něčím co připomínalo zvláštní zápas svou tělesnou blízkostí. Odhalil se až příliš moc, koleno do břicha a rána za levé ucho mu způsobila silnou závrať. Dláždění mu tak dalo pocítit zase svou blízkost. Na ulici se zatím začali shromažďovat muži a pískotem povzbuzovali Italskou stranu.

Barclay se nahrbil, rukávy košile vyhrnuté „Ještě jsme neskončili plešoune.“ prohodil výhružně a sklonil se k Jimovi, který se pomalu stavěl na nohy. Rovnováhu ale ještě nenalezl, takže byl nucen se položit a plazit se po jednom boku z místa. Dláždění ho nepříjemně studilo, kalhoty od pasu dolů nasákly vodou kaluže. Rukama odstrčil Barclaye, který ho chtěl zvednout.
„Vyřiď toho zmetka.“ zavrčel tiše a trochu huhlavě přes zlomený nos. Dostalo se mu jen poplácání po rameni jako ujištění, že to je už předem vyřízeno.

Barclay byl mnohem zkušenější, mnohem kvalitnější soupeř. Moc zbrklý soupeř.
Rus se celou dobu tvářil jako kdyby se souboje ani neúčastnil. Klidný nicneříkající výraz mu vydržel i když se ho snažil druhý Ital zasypávat ranami a on jen couval.
Barclayho prvotní nadšení se trochu vyčerpalo a on promáchl, když se protivník zaklonil. Nohou při tom Rus prošlápl dopředu na Italovo koleno. Barclayho útok na stabilitu předklonil. V tom jejich pěsti potkaly svůj cíl. Rus zůstal jen klidně stát s pozvednutýma rukama. Barcley ztuhl jako prkno, ruce se spustily podél těla a on, tak jak stál, dopadl dopředu na tvrdé kamenné kostky. Vypínač.
Rus nehnul v obličeji ani svalem, otočil se zády k mužům a sáhl do kapsy pro kapesník. Lehce si utřel krev tekoucí z natrženého rtu.

„Podvodník!“ „Švindl!“ „Vypadni!“ zaznělo kolem v malém davu, ozývaly se i nadávky a nespokojený pískot. To však byla veškerá aktivita, kterou byli štamgasti ochotni konat. Nebylo ani příliš podivné, že se do bitky nepřidali, i když si Rus vytáhl cigarety a pomalu vykročil dál po ulici. Bylo pro něj vyřízeno, urážka splacena a lokál, kam se přišel napít, ode dnešní noci nepřípustný.

Jeden z mužů ho ale v přihlížejícím davu sledoval se zájmem. Černé vlasy měl elegantně učesané, knírek pravidelně zastřižený a nikdo mu jinak neřekl než Brejloun, nebo Doktor. Pomalu si olízl horní ret a vyrazil do tmy za mizícím Rusem.
„Что вы хотите?“ ozvalo se Doktorovi za zády, když vyšel zpoza rohu budovy, s rukama v kapsách se chtěl rozhlédnout kam se Rus ztratil. Ten už na něj ale čekal přitisknutý ke stěně ve stínu, svou cigaretu kouřil dál, v obličeji se mu nepohl sval, jen pohyb jeho očí prozrazoval, že není sochou z kamene.
Ten Rus je stejně dobrý jako on sám. Doktor si pomalu olízl ret a společensky se usmál „Nechtěl by sis vydělat něco málo v ringu?“
Rus se narovnal, odhodil cigaretu. Ani pohledem nedal najevo co si vlastně myslí, jen zamručel „Hm.“
Doktor se usmál o něco víc „To rád slyším. Jmenuji se Leon Manfre.“

***

„Měl bys to s ním zkusit Bulldogu. Dlouho jsme tu neměli novou tvář, která vypadá že ti vydrží o něco déle.“ vybídl Černovlasého Hezouna barman. Ten si místo odpovědi prstem odhrnul delší vlasy z čela a prohlédl si Velkého plešatého muže v ringu, který si začal rovnat rukávy košile.
„Poslat k zemi dva za sebou, a ještě proti pravidlům.“ pokračoval Dog a zakroutil hlavou.
„Vsadím na tebe 500. Jsi šampión, místní legenda. Nakopeš mu prdel jako děcku.“ přidal se k přesvědčování další host u baru, který znal místní poměry. Byl nadšený pro dramatické zápasy a dokonce vytáhl na světlo i pár zelených bankovek. „Nebo se snad bojíš?“ dokončil otázkou.

Hezoun se na něj prudce otočil a jeho pohled dával najevo, že tohle tedy přehnal. Když se Gregory zvedl, sundal si sako a ruku, v které ho držel prudce přirazil na hrudník toho, který ho označoval za zbabělce. „Sklapni.“

Vyšel směrem k ringu a cestou si zul obě boty, poslední dva kroky byly vlastně běh, při kterém odhodil košili na blízký stolek, dokončil vše tím, že se do ringu vkutálel bokem pod provazy. Vyskočil pružně na nohy a pomalu se široce usmál. Vlasy mu spadly přes jedno oko.

„Takže bez pravidel.“ konečně kousek masa, který se bude dobře naklepávat.
Rus se jen stačil otočit, první rána ho zasáhla do žeber a donutila ho vrhnout se stranou. Hezoun ho chytil za zápěstí, ale prsty zachytily jen rukáv košile, která jeho trhnutím praskla v ramenním švu. Látka se rozestoupila a na obě strany se roztřepily dlouhé nitky. Teď to začalo být pro Rusa osobní.
Pohledem si dali najevo, že tohle skončí jen tím, že jeden bude stát na nohou a druhý se už nezvedne.
Gregoryho pěst narazila na levé obočí Rusa, ten využil svého pohybu, stočil se k zemi a podrazil při tom Hezounovi nohy. Oba dva sobě zády, na čtyřech a prudce otočili.

Sergej cítil jak mu teče krev po tváři a Gregory se spokojeně usmál.
„Vztávej.“ vyhrkl Hezoun.
„те первые.“ oplatil mu Sergej.
„He?“ Gregory pozvedl obočí. Poznal ruštinu, ale smysl mu unikal. Pamatoval si pár základních frází z knihy, která mu přišla před časem zajímavá. Teď si je snažil vybavit.
Oba dva prudce vyskočili a sledovali pohyby toho druhého.

Gregoryho styl byl boxerský, naučil se v ringu rozdávat tvrdé rány a být rychlý. Sergej stál zvláštně rozkročený, tenhle styl snad nepatřil do ringu, ale na ulici.
Vyměnili si spolu pár ran pěstmi. Ani jeden ale netrefil nic víc než protivníkovo krytí. Pak Sergej nečekaně kopl obloukem a holení zasáhl Gregoryho stehno. Rozhodilo ho to z rovnováhy, ale ne natolik aby spadl. Druhý kop na bolavé stehno byl o to horší. I přes pálení postoupil Hezoun vpřed a pokusil se zase trefit Rusa pěstmi. Podařilo se mu projít ranou zase na poraněné obočí, Rus to ale přešel jako kdyby se nic nedělo. Vrátil Hezounovi ránu na tvář, která mu zase střásla vlasy do očí.

Pohledem si rozuměli, nebude to o boxu. S jinými soupeři jejich rány zamávaly, ale tohle bude běh na mnohem delší trať.
Hezoun se nečekaně přisunul, jednou rukou promáchl nahoře, ale druhou už zaměstnal dole a zahrál Rusovi na žebrech. Ten se předklonil a chytil se Gregoryho kolem ramen, aby si ho přirazil na koleno.

Muži v lokále se začali přisouvat kolem, davem se ozývaly slova povzbuzování a sázek. Po chvíli všichni pozvedli vítězně ruce, to když Sergej uklouzl při kopu a dopadl na záda. Gregory toho ale nevyužil a nechal soupeře přetočit se dozadu přes rameno a postavit.
Stejnou laskavost mu Rus oplatil, když Gregory po jedné ráně na čelist zavrávoral a opřel se provazů. I tehdy dav vybuchl nadšením, jako kdyby zapomněl, kdo je pro ně místní šampión.

Souboj už dávno překročil svou délkou běžný zápas v místním ringu, zvlášť zápas kterého se účastnil Gregory. Místní byli zvyklí, že jeho zápasy končí během pár vteřin. Nyní se bojovalo už několik minut a jediný efekt, kterého si diváci mohli všimnout, bylo přibývající množství potu a krve tekoucích z obou zápasníků. Bylo vidět, že oba muži mají výbornou fyzičku, ale i na nich se začaly pomalu objevovat známky únavy. Kryty už nebyly tak pevné, údery tak rychlé a silné. Běžný zápas se pro oba muže změnil v souboj vůlí.
Kolem provazů to žilo pískotem a penězi. Snad všichni se tlačili kolem, aby povzbuzovali. Dog vše sledoval z první řady.

Oba těžce oddechovali, Gregorymu slepené vlasy spadly přes oči, dlaní si je stáhl bokem. Sergej vlasy neměl, ale jeho tvář i zbytek košile byly zbarveny do ruda.
Vrhli se proti sobě z posledním probuzením sil, které jim ještě zbývaly. Dopadli na zem a Gregory se přetočil, aby si sedl Rusovi na břicho. Ten ho chytil za zátylek a snažil se přitáhnout mu hlavu dolů. Hezoun se zapřel dlaněmi o zem a tak se mu Rus pověsil na krk svou vahou a podrazil mu jednu ruku loktem od sebe.
Gregory se tak vyčerpáním, bez opory natažené paže, s těžkým Rusem na krku, svalil bokem.
Položil se na záda a Sergej se za ním neobtěžoval pokračovat. Místo toho si stáhl ruce na hrudník a snažil se uklidnit dech. Neodpustil si zatnout pěst a Hezounovi darovat poslední ránu na rameno v leže.
„Достаточно?“ vydechl slova mezi nádechy.
„Zkus to znova.“ zaprotestoval vyčerpaně Hezoun proti slovům, kterým nerozuměl. Zakroutil nataženou dlaní a zaklonil hlavu.
„Vodka?“ To bylo slovo, které znali všichni a všude. Alespoň v baru Rusovi vždy stačilo. I Gregory slyšel najednou mnohem líp.
„Vodka.“ přikývl v leže a široce se usmál.

 


.

… Malčik

(psáno očima Ricca Santiaga)

(Ricco, Sergej)

Zabij ho! Zmateně jsem se podíval kolem sebe a nechápal kdo to ke mě mluví.
Vytáhni ten nůž a zabij ho! Vytáhl jsem nůž a kapky krve rány na čele kapou muži na obličej.
Sotva popadám dech. Nedokážu se soustředit. Oči mě pálí a já mám dojem, že se za chvíli pozvracím.
Bodni ho do krku, udělej to! Staň se chlapem, přestanou tě přehlížet!
Opět se několikrát rychle nadechnu a pak zadržím dech. Tlukot srdce pulzuje v každé žíle i žilce cítím jak se mi spánky napínají a tikají v rytmu se srdcem.
Jedním kolenem se opírám muži o žaludek a druhé vlhne od kaluže v temné uličce mezi domy kam stekla z okapů domů.
Začalo pršet a růžový pramínek mi teče po tváři k bradě.
Chlápek se na mě kouká a snaží se pochopit co se stalo.

”Prohrál si!”
Naštvaně jsem zahodil kostky a vztekle se postavil, jakmile jsem pěstmi bouchl do stolu chlápek se usmál a zvedl ruce, snad aby si je založil na temeno hlavy, ale udělal chybu v tu chvíli mu jedna kostka vypadla z rukávu.
Díval jsem se na ní a v tu chvíli jsem to pochopil. Podvedl mě a ještě se mi vysmívá. Seděl tam s rukama za hlavou a zhoupl se na židličce. Nedokázal jsem cokoli říct, místo toho jsem s výkřikem skočil na stůl s vzápětí hned po něm.
Svalili jsme se na zem. On stále seděl na židličce a já mu upravoval nos. Jednou rukou jsem ho držel pod krkem a druhou rukou uděloval jednu pěst za druhou.
Díval jsem se na něj a když mou pěst zaplavila jeho horká krev přidal jsem v síle. Pak už si vzpomínám jen na temno a děsnou bolest hlavy. Na jazyku jsem cítil kovovou chuť krve.
”Proč si ho vzal židlí”
“Ještě bych od něj chytil vzteklinu.”

Dopadl jsem na záda a vzhledem k cáknutí do kaluže. Konečně jsem otevřel oči, dva muži, který mě vynesli z baru, odešli a ještě mě ohleduplně přikryli mým kabátem.

”Prohrál si!”
Počkal jsem si na toho bastarda co mě podvedl, dvě hodiny jsem seděl opřený o zeď v uličce za barem a snažil se pochopit co se vlastně stalo. Měl jsem okno, poslední co jsem si pamatoval byla kostka, která mu vypadla z rukávu pak už jen dva muže, kteří mluvili a hodili mě sem.
Vyšel z baru a na nose měl kus nějakého fáče, asi dost popil. Nějaký kousek jsem šel za ním díval jsem se jak se motá a ten potupný pocit, kdy mi řekl Prohrál si mě opět dohonil, dřív než jsem chtěl. Nemohl jsem čekat nedokázal jsem si počkat na správné místo ba dokonce na místo beze svědků jak jsem později zjistil.

”Hej!”
Zařval jsem a chlápek se otočil. ”Podvedl jsi mě!”
Chlapík zahodil svou nedokouřenou cigaretu. ”Jdi domů kluku, maminka na tebe čeká!” Začal se smát.
Stál jsem tam a ruce mi začali bělat. Měl jsem je zaťaté v pěst a prstům se nedostávalo dostatek krve.
Udělal jsem krok k chlapíkovi a všiml si, že sahá dovnitř saka. Skočil jsem k němu chytil ho za ruku a dal jsem mu pěstí, mířil jsem na jeho zlomený nos, ale ruka mi sklouzla a já promáchl. Snad ze strachu, že vytáhne zbraň a zastřelí mě jsem ho dlaněmi odstrčil od sebe a nohou ho kopl do břicha. Chlapík padl na kolena. Něco chrchlal, ale já vlastně slyšel jen smích. A tehdy jsem prvně slyšel ten hlas.

Klečel jsem nad ním s nůž mu držel pod krkem, ostří zabodnuté do jeho kůže.
Zapíchni tu svini, podvedl tě jako malého kluka a to ty už nejsi!
Klečel jsem nad ním rukou jedné dlaně jsem byl zapřený do jeho hrudníku a druhou rukou držel nůž.
Hlas v mojí hlavě byl nepříjemný rozezníval se do všech zákoutí jako bych byl v tunelu, byl to pevný mužský hlas.
Nozdry se mi rozšířily a já se zhluboka nedechl co na tom, že jsem nasál i krev co na tom, že kyslík mi dodal tu vteřinu na rozhodnutí.
Začal jsem se divoce smát a chlápek pode mnou jen zamračeně koukal když se dal do smíchu také. Smál jsem se víc a hlasitěji ve chvíli kdy jsem se potřeboval nadechnou přišel s nádechem výkřik, vlna vzteku vyklouzla a dala sílu mé ruce. Nůž muži projel krkem, šikmo vzhůru. Výtrysk krve zasáhl mou tvář, pustil jsem nůž a ve snaze uhnout jsem padl na prdel.
Chlap chrčel, několikrát sebou trhl než bylo po všem. Díval jsem se na něj a v ten okamžik jsem nedýchal.
Konečně mu z vnitřní části saka vyklouzla ruka ve které měl několik smotaných bankovek. Ruka padla na zem a rolička peněz se odkutálela k zadním dveřím nějaké hospody.
Zahlédl jsem jen tmavé kožené boty o které se peníze zastavily a záblesk naoranžovělé tečky, která se rozpálila jen na okamžik a já mohl zahlédnout muže.

”Malčik, to tvoje.”
Muž s cigaretou v ruce, který se opíral o zeď vedle dveří kopl do roličky peněz, které byly od krve.
Až teď jsem se nadechl. Dlaněmi jsem si udělal oporu o zem a vstal jsem.
”Ne, to je jeho.”
Utřel jsem si nos do rukávu tmavohnědé košile a z prstu sklepl krev. Sehnul jsem se pro klobouk muže, který ležel v kaluži krve a nasadil si ho na hlavu. Nebyl můj, byl jeho.

 


.

… jméno si musíš vybojovat

(Sergej, Ricco, Gregory – Tři psi)

.

V kuželech světla nad ringem se vznášela drobná zrnka prachu zvířená pohybem mužských těl. Nikdo si jich ale nevšímal. Na čtvercovou podlahu totiž zrovna dopadaly těžké kapky potu smíchané s krví.

Velký Rus a Černovlasý Hezoun seděli u blízkého stolku.
„…семь , восемь , девять , десять.” napočítal Rus klidně v rytmu sudího stojícího nad černovlasým mladíkem, který se místo vstávání jen divoce smál ležíc na lopatkách. Krev z natrženého obočí mu teď ztékala přes spánek do ucha.
Boj byl rychlý, proti soupeři neměl žádnou šanci. Ale tihle kluci v sobě mají prostě víc odvahy než rozumu, a tenhle i dost zuřivosti. Provokoval jen chvíli a dostalo se mu ringové slávy, která skončila po pár úderech jedním krátkým vypínačem na čelist.
Rus do sebe vyklopil obsah sklenky, kterou držel v ruce už při počítání a znovu dolil z lahve průzračnou tekutinu. Otočil se na Hezouna „Říkal já, počítať ho budě v pěrvom raundě.“
Ten jen přikývl a odklepl cigaretu, aby si z ní zase potáhl a zvláštně se usmál, opřený lokty o desku stolku.
Rozhodčí se shýbl pro smějícího se chlapce, aby mu pomohl postavit se na nohy. Ten ale odmítl.
„Bylo to dost krátký. Wolfe, neříkals onehdá, že box zvládne i malý děcko?“ hlas se snesl z výšky. To proto, že jeho majitel stál nad oběma muži a teď se opřel do obsazených židliček rukama, aby byl blíž a šlo ho slyšet i přes nespokojený bzukot v lokále.
„Nět Dogu, že Je pro děťi a pro glupy. Jak je po vašem…?“ chvíli váhal, jako kdyby čekal, že si vzpomene na správné slovo. Pak jen pokrčil ramenem a vypil zase svou vodku jedním hltem.
„Co seš pak ty, když tam stojíš?“ zeptal se s úsměvem Hezoun a cigaretou ukázal k pódiu obehnaném provazy. Škodolibě se usmál.
„Dost glupy.“ Rus svého spolustolovníka poplácal po rameni a oba se dali do smíchu. Barman si při tom prohlížel ten mladý krvavý uzlíček.
„Víš co, celou láhev vodky, že z toho malýho neuděláš rohovníka tak, aby vydržel celý tři kola. A pak uznáš, že box je jen pro chlapy.“ ukázal prstem, rukou v které svíral hadr neurčité barvy, a mířil přímo na mladíka, který si zrovna v předklonu stíral krev z obličeje dlaní.
Velký Rus se nadechl a s výdechem zamručel. Pohledem si přeměřil poraženého, který se obrátil na všechny čtyři, aby se dokázal postavit.
„Charašo. Rovnou ty ji dones.“ poplácal dlaní třikrát do leštěné desky před sebou a všichni tři se dali do smíchu.

Rus silně hvízdl a kývl hlavou na hocha, kterému mezitím podal někdo ručník, a on se teď dostal mezi provazy na schůdky.
„Ty.“ křikl rázně, nataženou rukou kývl prsty, aby se poražený vydal jeho směrem. Dočkal se jen překvapeného nevěřícího pohledu.
„Da. Ty. Pojď sem.“ zopakoval Rus a udělal jasnější gesto celou paží, aby mladíka přilákal svým směrem.
Ten natáhl nosem trochu krve a vydal se ke stolku.
„Málo ty se hýbeš, mal’čik.”

Zhluboka oddechoval a ruce si opíral o stehna. Pot mu tekl přes černá obočí a štípal na víčkách.
„Teď to kopni.“ zabručel Sergej, pustil kožený boxerský pytel, aby si jednu ruku založil kolem hrudníku a druhou přesunul cigaretu zase do úst.
Mladík na něj překvapeně zvedl pohled z předklonu.
„To je přece proti pravidlům! Nohy musí …“ vykřikl jeden z mužů, kteří seděli kolem na rozestavěných židlích. Hučeli a věnovali dvojici své cenné rady vlastně od začátku dnešního cvičení.
Velký Rus se s kamenným výrazem otočil k davu.
„Pravidla prdel ti nezachráni.“ pronesl vážně.
I tak se dali všichni okolo do smíchu a dotyčný zastánce přesnosti se k nim nakonec přidal.
Hoch se jen široce usmál, jeho oči vypadaly s touhle praktickou lekcí před publikem zvláštně spokojené.

Sergej na něj jen kývl, aby mu připomněl dřívější rozkaz, který stále platil. „Hm.“ zdůraznil.
Mladík si otřel pot z čela předloktím, nová výzva mu vehnala do těla novou energii. Byla na něm vidět únava a zároveň neskutečné nadšení. Kopl, znova. Dech se mu zrychlil a tělo se rychle vyčerpalo. Pár dalších kopů ho donutilo se opět předklonit a dohonit zásobu vzduchu, která utekla pěkných pár metrů někam na druhý konec místnosti.

Sergej si beze slova chlapce prohlédl. Zuřivost nikdy nevede k dlouhotrvající výdrži. Tahle injekce tělu vždy brzo dojde.
Odešel pár kroků aby odložil cigaretu do popelníku na stolku. Odepl si opasek s nožem a úhledně vše složil na židli, přes kterou viselo jeho sako. Když se pak vrátil zpátky postavil se na opačnou stranu pytle.
„Musíš ty mít …“ na vydělanou kůži dopadly čtyři rychlé rány pěstmi „… rytmus. Dýchat…“ jeho noha opsala oblouk vzduchem a tvrdá rána holení rozhoupala pytel do stran „… dřív.“
Rus se narovnal, oproti chlapci vypadal snad dvakrát větší, dvakrát těžší a dvakrát starší.
„Kopni ty mě, mal’čik.“ přikázal, rukama vybídl hocha aby přišel blíž a pustil se do díla.
Obecenstvo jako kdyby v tu chvíli o krok couvlo. Hučení hlasů ustalo v naprostém tichu. Dokud se neozval první nesmělý výkřik „Malčik … Malčik … Malčik!“ postupně se přidávaly další mužské hlasy, které ho povzbuzovaly.

Stáli nad ním, oba ruce složené křížem přes prsa.
„Jak my buděm ho volat Bulldog?“
„Počkej chvíli Wolfe. Malý, vzteklý … skoro jako ten lovecký …“

Oba dva se náramně bavili, obličeje ale měli chladné a nepřístupné.
„Myslel ty snad ten … teriér ?“
„To zní debilně, chceš aby tě kous do prdele pokaždé, když to uslyší?“

Oba se zamysleli ještě víc, s pohledy upřenými pořád na vyčerpaného mladíka, který seděl v ringu na zemi a usmíval se. I když mu z nosu tekl pramínek krve, který se stékal v koutku úst a nakonec kapal z brady. Hezoun Bulldog pohodil hlavou, aby mu vlasy nepadaly do očí.
„Charašo, něznám tolik sabak. Měli my je k jídlu, ale neptali jak se nazyva.“
„Navíc, Teriér už tu je.“

„Tam vu nás douma sme měli takouvý to pleméno, co mu nikto jinák neřek než Foxhoud. To byl honič, páne jo. Ten by uštval i kouně. Úplně jauko tadyva Malčik.“ slova Ira, který dělal příležitostně rozhodčího v ringu byla vyslechnuta.

Sergej a Gregory se na sebe podívali. Nemuseli promluvit. Stačil ten významný pohled a bylo rozhodnuto.

„Foxhound!“
„Foxhound!“

zaznělo dvojhlasně směrem k mladíkovi, který se podpíral jednou rukou země a druhou si utřel krvavou bradu.
„A teď ty vstávej, barman dluží nám lahev vodky.“
K mladíkovi se natáhly dvě silné ruce, kterými ho oba muži vítali do Psí rodiny.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sergej, Ricco a Gregory
Kategorie: Flashbacky

Gwen Vallentino a Michail Ivanovič Petrov 16.4.2017

.

… jedině tebe, tvůj Michail

 

Dárek:

”A jaké ty střevíčky by jste si přál?”
“Nějaké pro mladou dámu, má to být dárek k narozeninám.”

Sotva Riccardo řekne poslední větu do obchodu vejde Michail. Sotva se natěsnal do dveří prostorný obchod ho byl nyní plný.
”Když si říkal, že jdeme koupit Gwen dárek, myslel jsem, že půjdem pro auto nebo pro šperky nebo jí zařídíme oslavu v New Yorku.”
Riccardo protočí očima a zavrtí hlavou, omluvně se podívá na slečnu za pultíkem a ona se na Michaila jen mile usměje. Další protočení Riccardových očí. Nikdy nepochopí jak tenhle chlap jako hora s ruským přízvukem a neomaleným chováním může způsobovat v ženách takový obdiv.
”Tyhle modré jsou pěkné, ale nemáte nějaké s nižším podpatkem?”
Michail stojí u věšáku s šátky a spodními košilkami. Vezme jednu saténovou košilku krémové barvy s úzkými ramínky a přiloží si ji k hrudníku.
Slečna vezme modrou botku a uculí se na něj. Než se Riccardo otočí Michail na ni mrkne a jeho úsměv ji vžene ruměnec do tváří.
”Nechceš to brát trochu vážně? Je to moje neteř a slaví osmnácté narozeniny.”
“Právě, a ty jí kupuješ boty, které si dozajista koupí raději s kamarádkou a rozhodně bez tebe.”

Riccardo pokrčí rameny a chytne Gwenin střevíček, který mu získala jedna z pokojských dnes ráno.
”Riccardo, tohle se ke Gwen nehodí. Bylo to živelné dítě s ohněm v očích a ďábelskou energií uvnitř. Vážně jí chceš kupovat boty a být dál nudným strýčkem? Pokud zůstala alespoň z části taková, boty ti hodí na hlavu nebo si z nich udělá květináč.”
“Fajn chytráku co máš pro ní ty?”

Michail odloží košilku a vezme vínově červenou s jemně vyšívanými růžičkami.
”Tohle a pár rad.”
Riccardovi vyschlo v puse když zahlédl saténový kousek na ramínku, které bylo těžší než celý ten kousíček látky.
”Tohle z hlavy už nevymažu.”
“Tak to buď rád, že si nedokážeš domyslet jak v tom bude vypadat.”

Riccardo vztekle zafuní a než stihne něco říct vrací se slečna se třemi krabicemi bot.

”Slečno všechny mi zabalte a já si pro ně někoho pošlu.”
Riccardo rudý vzteky položí na pult několik bankovek, které převyšují cenu všech bot a odchází z obchodu.
”Tohle přibalte k tomu, mezi ty botičky, jistě to mladou slečnu potěší.”
Michail sáhne ke klobouku a gestem kterým posune za klopu klobouk níž se se slečnou, které se podlomila kolena loučí.

”Jaké rady?”
Zeptá se Riccardo když odchází po nábřeží z obchodu francouzské módy.
”Jestli se ti nelíbila ta košilka pak se ti nebude líbit ani tohle.”
Riccardo zastaví a podívá se na Michaila jako starostlivý strýc, který mu utrhne hlavu pakliže řekne něco nevhodného.
”Michaile!”
“Riccardo, uklidni se příteli. Gwen je stejně mojí neteří jako tvou.”

Riccardo se jen tak ale neuklidní sáhne do kapsy a vyndá z ní cigaretu.
”Michaile neviděl jsi ji hodně let a to jaká byla když byla malá je jen slabí odvar toho jaká je teď. Snažím se ji vést k zodpovědnosti, vést ji k tomu, aby byla slečnou.”
“A asi chápu správně, že se ti to nedaří.”

Michail se na něj ušklíbne a společně vyjdou po nábřeží ke svým vozům.
”Přijdeš na dnešní oslavu?”
Riccardo se podívá na Michaila, který před dvěma měsíci přijel z Ruska a ještě v Grandu nebyl. Scházeli se u Betty, ale Michail jak říkal se potřebuje aklimatizovat.
”Da.”
Odpoví mu a nasedne do svého vozu.

Rodinná Oslava:

”Hodně štěstí zdraví…”
Zazní když se salónek hotelu Grand ponoří do světel svíček na velkém dortu. Stůl s dárky je hned vedle, všechny jsou krásné a s pentlemi.
Oslava pro radu města a spolek žen se konal již včera tohle je pouze rodinná oslava přesně jak to chtěla Gwen.
Všichni sedí u kulatého stolu Otec, strýc Riccardo, Vinny, Gwen, Vincent a Lucarelli, jedno místo je však stále volné.

Je čas předávání dárků a v tu chvíli do místnosti vejde Michail, první jeho pohled je věnován Enricovi, který vstane a obejme ho.
”Jsem rád, že jsi přišel.”
Michail mu něco důvěrně řekne a pak přejde ke stolu.
”Riccardo.”
Muži si vymění úsměvy.
Michail se podívá na Lucu a Vincenta a usměje se, s nimi se již několikrát potkal v baru u Betty nebo v kasínu takže nějaké seznamování odpadlo.
”Vinetia, nemýlím-li se”
Michail obejde stůl a políbí Vinny ruku.
”Jsi velice krásná, díky bohu ne po otci.”
Ušklíbne se a ohlédne se po Enricovi.
”A ty… ty jsi ta malá žába co na mě vyplazovala jazyk.”
Trapný okamžik v životě každé slečny, když si starší příbuzní vzpomínají na to jaká byla roztomilá když byla malá, ale ne pro Gwen a už vůbec ne pokud to řekne Michail.
Vezme ruku Gwen a políbí jí.
”A teď je z žáby princezna.”
V ten okamžik se jeho modré oči zadívají do jejích a ona v nich vidí kluka, malého kluka co zjistil, že pod plastovou bábovkou je hrad z písku. Její odpověď ho potěšila. Pomalu pustil její ruku a šel si sednout na prázdné místo. Vzal do ruky vidličku a píchl do nerozkrájeného dortu na stole.

”Dárky.”
Řekne Riccardo a přinese Gwen ze stolu tři krabice, stejně velké a stejně úhledně zabalené.
”Nejdřív můj.”
Řekne Vinny a dá sestře malou plochou krabičku. Uvnitř je drobný zlatý řetízek s ornamenty.
”Děkuju.”
Řekne Gwen, které se rozzáří oči.
”Šperky…”
Ušklíbne se jízlivě Michail na Riccarda a vloží do pusy kus dortu.
”Gweny, holčičko tohle je ode mě.”
Enrico přejde ke Gweny a dá ji malou krabičku, a políbí ji do vlasů. V krabičce jsou klíčky od auta.
Gwen vyskočí a obejme otce.
”Auto…”
Znovu se ušklíbne Michail na Riccarda a ten jen zamručí.
”Bohužel s řidičem.”
Řekne Vincent a usměje se na Gwen a naznačí, aby se Gwen podívala ke dveřím. Tam stojí fešný mladík s čepicí šoféra.
”Bohudík.”
Špitne Gwen a dá bráškovi pusu na čelo. Lucarelli se usměje a podá ji jen nějaký papírek. Jakmile ho Gwen rozloží vidí rezervaci v New Yorském hotelu pro dvě osoby na celý víkend.
”Vše nejlepší, jistě si to s Vinny užiješ, byl to sice její nápad New York, ale já to zařídil.”
Gwen poděkuje Lucarellimu a chytí Vinn za ruku pod stolem a skoro jí ji rozdrtí.
”New York…”
Řekne mezi sousty Michail a už se ani neobtěžuje se podívat na Riccarda, který začíná rudnout.
”Strýčku a teď tvoje tři dárky.”
Řekne nadšeně Gwen a rozbalí první pár bot. Hnědé na nizounkém podpatku, takové které jí matka nutila nosit do kostela. Gwen se usměje a poděkuje, už se jí do dalšího rozbalování ani nechce, ale Riccardo vypadá tak nadšeně a pyšně na to co vybral, že prostě musí.
Další boty jsou černé s vyšším podpatkem a přezkou přes nárt.
Michail upíjí kafe a houpe se na židli.
Třetí krabici Gwen otevře s umělým úsměvem na tváři a jakmile zdvihne světlemodrou botku, zvedá i červenou saténovou košilku s vyšitými růžičkami.
Michailovi uklouzne židle a on se tak tak na ní udrží. Riccardo rudý studem jen cosi nesrozumitelného brebtá. Pak se podívá na Michaila, který se výbuch smíchu snaží krýt za kus dortu, který si cpe do pusy.
Všichni u stolu nechápavě sledují co se děje a málo komu to dochází.
”Děkuji strýčku Riccardo.”
Řekne nakonec Gwen, která taktně košilku uklidí do krabice zpět k botám.
Michail dojí kus dortu a ještě rudý smíchy přejde ke Gwen a podá ji krabici, není zabalená jen stažená červenou stuhou.
Gwen krabici přijme a otevře ji. Uvnitř je panenka, krásná hadrová panenka s hnědýma očima a kudrnatými vlásky.
Riccardo se začne smát, v tu chvíli zapomněl na trapas za který mohl Michail a směje se jako nikdy předtím.
”Neříkal jsi, že jí dáš radu?”
Řekne mezi dalším přílivem smíchu Riccardo.
”Jistě, že se holčičkám nesmí koukat pod sukni.”
Michail na Gwen mrkne a jde si zase sednout na své místo, po cestě jen ťukne Riccardovi do ramene.
Gwen sleduje Michaila a pak intuitivně nadzvedne panence světle modré šatičky. A heleme se, v panence je ukrytá stříbrná placatka. Nikdo by jí tam nečekal o to víc je to překvapivé.
Na placatce je z jedné strany italský nápis. „Dospělý je ten, kdo umí být šťasten sám se sebou.“ a z druhé “Když ti to nepůjde napij se. Ono to přijde samo.” Dle váhy je placatka plná.

Soukromá oslava:

Gwen je ve svém pokoji a Vinetia ji češe vlasy je už hodně pozdě a na patře již všichni spí. Enrico odjel za Angelou a Vincent šel někam prohánět holky.
Zaklepání na dveře je nečekané, Vinetia přimhouří oči a přejde ke dveřím, které otevře.
”Dobrý večer.”
Zašeptá do místnosti Michail a usměje se.
”Jéé to skoro vypadá, že jdete spát a já si říkal, že ještě zajdem někam na panáka, když už jsou tu všichni plnoletí.”
Vinetia neříká nic, tento večer je Gwen a ta vyskočila z postele a vlítla do šatníku a hází za sebe kusy oblečení, které shledala jako nevhodné. Michail mrkne na Vinetii.
”Čekám dole, kluci z ochranky nebudou dělat problémy.”

Vcházíte do baru, ale není to bar u Betty, a ani bar ve vaší čtvrti. Zdálo by se, že je Michail neopatrný, ale jakmile vstoupíte dovnitř je jisté, že tohle bylo naplánováno.
Bar je poměrně ponurý, Michail vstoupí dovnitř a obě vás chytí kolem pasu. Barman se začne smát a načepuje tři piva.
”Dogu budeme vzadu.”
Barman kývne hlavou a jde za vámi uličkou mezi boxy a barovými židlemi.
V posledním boxu je připravena lahev s růžemi na etiketě a na uzávěru je svíčka, vedle je na sobě naskládáno několik panáků, no několik, rozhodně více, než kolik vás tu je.
Usadíte se do boxu a barman zvaný Dog položí sklenice s pivem na stolek před vás.
”Michaile, dlouho jsi tu nebyl, skoro bych tě nepoznal nebýt v obklopení těch krásných slečen. Když tu byl Wolf, že chce stůl vzadu myslel jsem, že si přijde zahrát karty a on sám velký Michail.”
“Slavíme narozeniny Dogu, tak ať tu máme soukromí.”

Dog kývne hlavou a zatáhne závěsy u boxu ve kterém jste. Michail se otočí a za vašimi zády odhrne jiný závěs, který vede do zadní místnosti a vy vidíte, že jste jako v divadle na nějakém balkónku.
Dole je ovšem místo pódia boxérský ring.
”Tak dámy, pojmeme tento večer jako pojednání o tom proč je lepší být ženou.”
Michail se usměje a pozvedne jedno obočí. Ohlédne se přes rameno do ringu kde proti sobě stojí dva muži.

První pivo šlo rychle, Michail otevřel lahev růží a nalil tři panáky.
”Takže zaprvé… Z nosu a uší ti nerostou chlupy.”
Michail chytne panáka a ťukne si s každou z vás. Chuť bourbonu na jazyku je zprvu velice silná a na ocásku trochu trpká. Ale než stihnete cokoli říct, máte již dolito.
”Za druhé Nejenom, že máš pocity, ty o nich dokážeš i mluvit.”
Obsah sklenky mizí ve vašich útrobách, Gwen, která popíjela tajně a občas jen trochu vína a pak Vinetia, která je zapřísáhlou abstinentkou.
Odložila sklenku dnem vzhůru, Michail se usměje, vezme ze sloupečku novou sklenku a položí ji plnou před Vinetii.
”Za třetí, Nemusíš se stydět, když se v kině rozbrečíš.”
Jistě se váš box stal nejhlučnějším a sotva se nadějete již tu nejste sami. Další dva muži sedí vedle Michaila a poslouchají ho.
”Nemusíš se bát, že tvoje dítě vůbec není tvoje.”
Chlap vedle Michaila se rozesmál až se zakuckal a pak si odplyvl pod stůl. Michail mu vrazil pohlavek a omluvně se na vás podíval.
”Nemusíš mít strach, že se při jízdě na kole vykastruješ o rám.”
První prázdná lahev končí pod stolem a barman Dog přinese jinou.
”Nejsi bezmocně vydána napospas svému loveckému instinktu.”
Chlápek co si zrovna přisedl vedle Vinetie se na ni podívá a dá ji ruku na koleno, v tu chvíli Michail zabodne nůž do dřevěné desky stolu přímo před něj, chlap se lekne a stáhne se o dobrý půl metr od Viny.
”V životě si ušetříš nejméně 2600 hodin, které nemusíš trávit v koupelně holením.”
Michail dolévá panáky už celému stolu, závěs, který byl před tím zatažený už je někde pryč a kolem vašeho stolu se začínají tvořit přihlížející skupinky.
”Nemusíš se bát, že v posteli selžeš.”
Jeden z mužů sedící na barové židli odpadne a zbytek to pobaví Michail se jen ušklíbne, pronese cosi rusky a postaví se.
”Téhle krásce je dnes osmnáct let.”
Vezme Gweny za ruku a políbí ji na ní.
”Tak to by sis jí měl vzít a nám nechat zbytek města ne?”
Křikne někdo od baru a Dog po něm hodí utěrku. Celý bar se směje.
”Michail, tak slečna musí složit zkoušku dospělosti ne?”
Michail mlčí jen se podívá na Gwen a pak kývne hlavou.
”Pánové, kdo bude protivníkem?”
Zeptá se a vede Gwen k baru, na který barman pokládá jednoho panáka za druhým.
Po celé délce baru se uvolní místa, a lidi, kteří byli ještě před chvíli neangažovaní dole u ringu jsou už nahoře a začínají se uzavírat sázky.
”Michaile?”
Gwen se s obavami a již několika panáky v sobě na něj podívá.
”Neboj, pokud někdo tak ty.”
Michail postaví Gwen na jeden konec baru a na druhý konec se postaví takový obtloustlý chlapík s rudým nosem.
”Tisíc na tuhle krásnou Weasel.”
Sázky se uzavírají a Michail si stoupne za Gweniny záda jemně přejede od jejích ramen k loktům a stáhne její ruce za záda a stáhne je stuhou, která mu zbyla z dárku v kapse.
”Co mám dělat?”
“Tři dva jedna start.”

Chlapík s rukama za zády se sklání k baru a pije jednoho panáka za druhým, panák vody, panák piva, panák vody, panák piva… čím blíže si středu tím se zvětšuje rozestup panáku s vodou a místo piva je tam skotská.
Pátý, šestý, sedmý, devátý panák.

Ráno s vitrínou:

Gwen se probudí na posteli ve svém pokoji je přikrytá Michailovým sakem a na stolku je sklenka vody a štos špinavých a zmuchlaných peněz.
”Dobré poledne.”
Řekne Vinetia a otevře v pokoji okno.
”V kolik jsi přišla?”
Gwen skryje obličej pod deku.
”Počkej my nepřišli spolu?”
Vinetia přejde k posteli a vezme do ruky peníze.
”Ne, jela jsem dřív, odvezl mě Angelo, Michail nepochopil, že já pít nebudu tak jsem to vyřešila odchodem.”
Gwen se podívá pod dekou na sklenku vody.
”A to jsi mě tam nechala?”
Vinetia odloží peníze a upraví si košili u krku.
”Řekla si že přijedeš později, že jsi plnoletá a že se Michail o tebe postará to samé mi slíbil i on a navíc ani jeden jste nevypadali, že by s vámi byla rozumná řeč.”
Do místnosti vstoupí pokojská a hned za ní Michail.
”Krásné ráno dámy.”
Řekne a vypadá jako by celou noc spal sladkým spánkem nemluvněte. Přejde k posteli a nadzvedne sako.
”Ahoj krásko.”
Usměje se a políbí Gweny na tvář.
”Takový krásný den a ty jsi pořád v pelechu?”
“Michaile, co je to za peníze?”

Zeptá se ho Vinetia a ukáže prstem na stolek.
”Gwen je včera vyhrála.”
“Jak vyhrála, vždyť to je nejméně dva tísíce.”

Michail si z kapsy saka vyndá klíčky a pak nějaké papíry. Pohladí Gweny po vlasech a dojde ke dveřím.
”Je tam pět tisíc tři sta padesát devět dolarů přesně.”
Ohlédne se Michail po Vinetii a usměje se na balíček na posteli. Jak přišel tak také odešel.

”Gwen, co jste to proboha včera dělali? V čem si ty peníze vyhrála?”
Gwen se snaží vzpomenout, ale nejde to, hlava se točí a jediné co cítí je že jí pálí klouby na pravé ruce a zahlédne modřinu. To že její žaludek začíná protestovat a vůně polévky, kterou donesla služebná je více než dráždivý běží vysvětlit toaletní míse.
V tu trapnou a potupnou chvíli si uvědomuje, že má vlasy svázané stuhou, kterou měla včera na dárku od Michaila.
Vedle toalety leží panenka v modrých šatech a kudrnatými vlasy. Gwen ji vezme do ruky a s úsměvem ji odkládá na kosmetický stolek, v tu chvíli z panenky vypadne papírek.

Vzpomínka:

”Počkej… nebo ne, můžeš mi třeba pozvracet boty.”
Michail chytá prameny jejích vlasů a stahuje je do culíku, který obváže červenou stuhou.
”Vydržela si to až domů, čekal jsem že odpadneš dřív.”
“Vyhrála jsem.”
“Jo vyhrála, viděla jsi je, jak koukaly? Jsi moje malá lasička a oni na tebe už nikdy nezapomenou. A ani se k tobě raději nepřiblíží.”

Další zpěv do mísy Michail přejde úsměvem a pohladí ji po hlavě.
”Gwen, já neznám žádnou ženskou jako jsi ty, myslel jsem, že se napijeme, po pár panácích odpadneš a já tě odvezu domů.”
“Tak to by sis mě měl vzít.”

Gwen si vzpomene na slova opilce v baru a začne se smát.
”Jo to bych asi měl, a jestli se ožením tak jedině s tebou.”
Gwen sáhne na noční stolek a podá Michailovi černou tužku.
”To chci písemně.”
Uculí se a Michail se sklouzne k zemi, natáhne se pro ubrousek, který jsi měla vedle toalety a píše.

Jedině tebe. Tvůj Michail.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Gwen Vallentino a Michail Ivanovič Petrov
Kategorie: Flashbacky

Carter Favero 10.4.2017

.

… koncert

 

Vstup do armády

.

Stál jsem na přídi naší dopravní lodi a sledoval obzor. Bylo to už po několikáté během naší plavby, ale dnes jsem věděl, že uvidím pevninu. Podle námořníků se kterými jsem mluvil dnes dorazíme ke břehům Anglie. Pak mě čeká už jen přesun do Francie a doprava na frontu. Strávil jsem na cestě tolik dní, že mi to přišlo jako věčnost. Chtěl jsem se již zapojit do bojů. Po tom co jsem se dočetl jsem to udělat musel. V Americe nebylo příliš informací o Velké válce v Evropě. Ze začátku se to zdálo jako malá a běžná záležitost. Sice znepokojující, ale nic zásadního. Pak ale přišly zprávy z Belgie. To co se tam dělo. To bylo strašné. Ještě dnes jsem se celý roztřásl hněvem když jsem si vybavil jaké zvěrstva páchali Němci na tamních lidech. Civilech, kteří neměli s boji nic společného. Nebyli ani členy žádné strany. Neutrální země. Neutrální. Chtěli mít jen klid. Sevřel jsem zábradlí takovou silou že mi zbělely klouby na rukou. Tohle nejde přehlížet. Každý má právo na vlastní život. Každý má právo dělat svá vlastní rozhodnutí. Toto je nutno vrátit lidem. Už abychom tam byli.

Byl jsem tak pohroužen do svých myšlenek že jsem si ani nevšiml že za mnou někdo přišel. Náhle se ozval veselý hlas. „Hej. Co tak okouníš. Pojď si s námi zahrát karty.“ Byl to Mike. Byl také dobrovolník a měli jsme společnou kajutu. Teda v kajutě nás bylo dohromady osm ale s Mikem jsme si rozuměli nejlépe. Zahnal jsem chmurné myšlenky a otočil se na něj. „Koukám kdy už se tě zbavím a konečně se rozumně vyspím bez tvého chrápání.“ Mike mi vtípek hned oplatil. „Alespoň mě už nebude nikdo obírat o všechny peníze v kartách.“ Odpověděl jsem s úsměvem. „Tak pojď. Potřebuju ještě pár tvých peněz abych si mohl naplnit celou vanu.“ Chytil jsem ho kolem ramen a jemně jej dloubl do žeber. Vyrazili jsme do podpalubí. Válka může ještě chvíli počkat.

 

Frontální útok

.

Seděl jsem na zemi opřený o stěnu zákopu a kontroloval si pušku. V pozadí jsem slyšel dopadat bomby z našich děl. Měly nám trochu vyčistit cestu. Když jsem uznal, že je puška v pořádku, alespoň tak v pořádku jak v takovýchto podmínkách může být, tak jsem vytáhl svou pistoli. Sice jsem ji ještě nikdy nepoužil, ale kdo bývá připraven nebývá překvapen. Zkontroloval jsem tedy i ji a pak ji vsunul zpátky do pouzdra. Dnes nás čekal další útok. Další z nekonečné řady útoků a ústupů. Pořád dokola už několik měsíců. Přitom jsme se ještě nepohnuli ani o 10 kilometrů. Přesouváme se pořád dokola a vyměňujeme si s Němci jeden zákop za druhý. Pořád dokola. Jeden týden postupujeme, pak nás zase Němci zatlačí zpět. Takto jsem si válku nepředstavoval.

Když jsme se vylodili ve Francii tak nás poslali do Vlámska, k městečku, kterému všichni říkali Wipers. Snad díky náhodě jsme byli s Mikem přiřazeni ke stejné jednotce. Dostali jsme výbavu a vyrazili na frontu. Všude bylo bláto, veškerá naše výbava navlhla hned jak jsem ji vytáhli z batohu. Ne že teď by to bylo lepší, ale člověk si na to zvykl. S Mikem jsme si alespoň dělali legraci tak, že jsme stavěli z bahna postavičky a pak na ně dávali helmy. Několikrát se nám je podařilo nastražit tak že Němci stříleli na našeho bláťáka místo na nás. Vždycky jsem se pak s Mikem smáli tomu jak jsou hloupí. Teď na to, ale není čas ani nálada. Blížil se čas útoku. Podíval jsem se na Mika vedle sebe a trochu unaveně jsem se usmál. „Jdeme si zase pro náš zákop?“ Mike se na mě otočil. „Jo jo. Mám tam schovanou konzervu fazolí.“ Usmál jsem se ještě víc. „To snad ne. Varuj mě než je budeš jíst ať si stihnu dát plynovou masku. Pokud bychom tě po fazolích namířili správným směrem tak nemusíme ani bojovat. Němci utečou se slzami v očích sami.“

Náš rozhovor byl přerušen příchodem velitele. To znamenalo jediné. „Je čas. Hodně štěstí.“ Poplácal jsem Mika po rameni. Byl konec srandiček. „Hodně štěstí i tobě. Sejdeme se na druhé straně.“ Mike mě chytil za předloktí a podíval se mi do očí. Věděli jsme, že to nemusíme zvládnout. Už tak jsme měli dost štěstí.

Bombardování ustalo. Na vteřinu bylo ticho. Krásné klidné ticho. Toto ticho ale téměř hned přerušil hvizd píšťaly. Je čas. Přelezl jsem okraj našeho zákopu stejně jako další desítky, možná stovky mužů se mnou. Před námi se rozkládala krajina smrti a destrukce. Pláň táhnoucí se do nekonečna, pokrytý krátery po bombardování, zbytky ostnatého drátu, části lidských těl. Pokud existuje peklo tak tomuto nesahá ani po kotníky. Dokonalá ukázka zkázy. Vyrazili jsme kupředu. Ozývaly se sporadické výstřely z pušek, hvizdy píšťal pohánějící nás kupředu a křik mužů, kteří si dodávali odvahy. Běžel jsem vpřed a snažil se krýt v kráterech. Naše bombardování asi dopadlo dobře protože Němci zatím nekladli téměř žádný odpor. Urazili jsme několik desítek metrů. Byli jsme již v půlce cesty k dalšímu zákopu a zatím nás padlo jen málo. Toto vypadalo dobře.

Pak se začaly ozývat exploze. Němci zvolili jiný přístup. Jejich dělostřelectvo právě odstřelovalo stejné místo jako před pár minutami to naše. Problém byl v tom, že teď jsme tam byli my. Všude kolem se objevovaly gejzíry zeminy a krve jak velké dělostřelecké granáty dopadaly do našich řad. Ten hluk byl až neskutečný. Každý výbuch vyrýval do mých ušních bubínku další vrásku. Podíval jsem se vedle sebe. Viděl jsem Mika jak se krčí v kráteru po starém výbuchu. To ne. Museli jsme zůstat v pohybu. Tohle je sebevražda. Chtěl jsem na něj křiknout, když v tom kousek od něj dopadla rána. Výbuch byl tak velký, že mě odhodil několik metrů. Má puška mi vypadla z ruky a já se válel na zemi.
V hlavě mi třeštilo. Slyšel jsem jen pískot. Podíval jsem se na své ruce. Byly celé od krve. Díval jsem se na sebe ale nic jsem necítil. Podíval jsem se pod sebe. Dopadl jsem na něčí mrtvolu. To mi zřejmě zachránilo život. Ta krev byla jeho. Podíval jsem se na místo kde byl Mike. Nebylo tam nic. Jen nový kráter. Mike je mrtvý. Zasáhlo mě to jako pěst. Najednou jsem byl velice klidný. Vytáhl jsem svou pistoli. Mám ji a mám cíl. Tohle je další věc za kterou mi ti Němečtí parchanti zaplatí. S pistolí v ruce jsem se nadzvedl z kráteru. Jdu si pro ně.

Ani jsem nevykročil. Přede mnou dopadla další rána. Kráter sice odstínil většinu výbuchu ale hlavu jsem měl moc vysoko. Celý obličej mi zasypala hromada hlíny. Cítil jsem jak něco velmi tvrdého v obrovské rychlosti narazilo do helmy. Upadl jsem dozadu. Nemohl jsem se pohnout. Ležel jsem na zemi a celý můj výhled se pomalu nořil do temnoty. Poslední věc, kterou jsem viděl byla má pistole ležící několik centimetrů před mou hlavou.

 

Hudba

.

Vstávej. Sakra vstávej vojáku. Dělej, nebo tady chcípneme všichni. Dělej. Carter pomalu otevřel oči. Ležel na zemi uprostřed kráteru tam, kde dopadl po výbuchu. Teď byl ale všude klid. Ticho a klid. Slyšel jen ten podivný hlas. No konečně. Dělej pohni zadkem. Musíme odtud vypadnout. Carter se snažil pohnout, ale nešlo to. Celé tělo ho neposlouchalo. Problém byl, že ani neviděl nikoho kdo by na něj mluvil. Ten hlas se ozýval tak zvláštně. Dutě. Sakra. Pokud to nedokážeš tak je konec. Snaž se trochu. Hýbej se. Carterovi se podařilo pohnout alespoň několika prsty na rukou. Snažil se co to šlo ale víc nedokázal. Něco zaslechl. Nějaký vzdálený zvuk. Píšťala. Dělej. Naši útočí. Měli jsme štěstí, že bez dělostřelectva. Dělej hýbej se. Je to naše jediná šance. Dělej. Carter pohnul předloktím. Trochu, ale alespoň něco. Jen nohy ho neposlouchaly. Podařilo se mu dokonce trochu otočil hlavu. Viděl že tam kde byla před chvílí jeho hlava je kaluž krve. To je tvoje vojíne. A jestli sebou nepohneš tak jí bude mnohem víc. Seber mě. Carter se více rozhlédl. Nikde okolo nikoho neviděl. Jediné co s ním bylo v kráteru byla jeho pistole. Zadíval se na ni. Seber mě. Dělej. Jen se mnou máš šanci. Dělej. Carter poslechl. Natáhl ruku, kterou už jakž takž ovládal a nahmatal rukojeť pistole. Přitáhl si ji blíže. Skvěle. Jdeme na to. Teď se zvedneš a budeš se plazit do našeho zákopu. Dělej vojáku. Nechceš tu chcípnout. Dělej.
Carter se překulil. Pomocí rukou se plazil na druhou stranu kráteru. Když vystrčil hlavu, viděl řadu mužů běžící jeho směrem. Byli to jeho spolubojovníci. Všichni měli v rukou zbraně a stříleli. Alespoň to Carter viděl. Slyšel ale něco úplně jiného. Slyšel zpěv. Nádherný zpěv mnoha hlasů. Za každou pušku kterou viděl jeden hlas. Zpívali společnou svou píseň smrti:

odkaz

Carter se zastavil a poslouchal. Žádné výstřely. Jen nádherná hudba. Tolik hlasů. Tolik vášně. Přestaň se kochat. Pohni sebou. Hlas přehlušil zpěv a donutil ho se opět pohnout. Výborně. Ty to dokážeš. Skvěle. Dělej. Hlas jej neustále povzbuzoval. Muži proběhli kolem něj. Za nimi běželi zdravotníci. Mávej sakra. Mávej. Carter začal mávat. Jeden ze zdravotníků ho uviděl. „Tady. Jeden je tady.“ Zdravotník přiběhl ke Carterovi a začal si jej prohlížet. „Co se stalo? Chlape. To jsou zranění od bombardování. Jak jsi tady sakra dlouho?“ Muž se otočil za sebe. „Nosítka!!“
Výborně chlapče. Dokázali jsme to. Drž se mě a provedu tě tímhle peklem. Drž se mně a nic se ti nestane. Ale musíš poslouchat. Ty jsi voják. Já Kapitán. Jasné. Teď si odpočiň. Zvládl jsi to. Carter mlčel. Pistoli stále držel v ruce.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Carter Favero
Kategorie: Flashbacky

Společné… 5.4.2017

3437_Tire Swing

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Společné…
Kategorie: Flashbacky

Alexandra Sergejevna Prokofjev a Sergej Petrovič Jevkurov 28.3.2017

 

… srdečné pozdravy z Ruska

 

Již během cesty jí bylo řečeno, že budou mít zpoždění. Ano, nečekala, že přijedou přesně na minutu, ale raději by přijela dříve. Většinou nebyla lodní přeprava příliš přesná. Věděla, že její dochvilnost bude tímto poskvrněna, ale co mohla dělat.
S povzdechem se dívala na přístav a na město, které ji mělo přivítat, s úsměvem na tváři. Co zatím zjistila, bylo to, že ruská posádka se chovala podle jejích představ, ale protože zde byla i část americké, tak si začala dělat obrázek o jejich myšlení a vystupování. Hlavně po tom, co do ní jeden strčil mopem tak, že málem přepadla přes zábradlí. Všem asi muselo být jasné, že její názor nebyl zrovna pozitivní předtím a takovéto věci jen přikládali více a více dřeva do ohně. Omluva přišla: „Promiň“ ale to bylo všechno. Tehdy to ještě přešla…
Dva dlouhé tóny, oznamující připlutí lodi a ona se dívala na pár lidí, kteří nevypadali jako místní obyvatelé. Přesto když zaslechla ruský akcent a mezi tím vším padlo i její jméno, tak ji bylo jasné, že se Sergej postaral o její věci. Kontrola by nemusela dopadnout dobře, když tam měla Mosina a ještě sbírku nožů. Asi se o to nestaral přesně její kmotr, ale jeho lidi. Nebo lidi někoho jiného? Bylo ji to naprosto jedno, hlavně aby uměli přečíst to, co bylo na některých jejich kufrech, nápisy které byly jak rusky, tak anglicky. Na dvou z nich bylo dokonce napsané: „Fragile“ a hned pod tím: „хрупкое“. Aby to bylo všem jasné. 
Pomalu scházela ze schodů a říkala si, že zpoždění bude tak 12 minut, přesto to již byl čas, který se ji nelíbil. Následné drknutí loktem do boku, které bylo neočekávané, a dostatečně silné, aby Alexandru vyvedlo ze stability. Podívala se na chlápka s doutníkem v hubě, který ji málem donutil sáhnout po zbrani. Padla krátká slovní nadávka z její strany, v mateřštině. On plynulou angličtinou řekl: „Další Ruska, která si myslí, že tady bude něco víc, než děvkou!“ Zasmál se a jeho syn vedle něj radši držel jazyk za zuby. Něco se mu nezdálo.
Upravila si své bílé šaty, podívala se chlapovi do očí a řekla anglicky s hodně ruským akcentem: „Omlouvat se.“ Jako kdyby vážně nevěděla jak pořádně mluvit.
Chlap se rozesmál a řekl s pohledem na syna: „Vidíš? Ani anglicky neumí, kráva jedna!“ V tu chvíli k němu vykročila a vzala mu doutník z ruky. Jeho tělo se naštvaně otočilo, protože kdo by si dovolil vzít doutník někomu tak významnému, jako bylo on. Snad ne ta ruská děvka. Kopnutí do rozkroku ho rychle položilo na kolena a on se ohnul. Tedy, pokud to přes jeho bříško šlo. „Copak řekneš nyní?“ Zeptala se a jeho doutník uhasila pomocí jeho kůže na jeho zátylku. Syn vypadal vyděšeně a zároveň naštvaně, ale jeho křičící otec bolestí byl jeho prioritou. Podle výrazu po kopu si mohla Alexandra říci, že měl asi nevhodné slovo na jazyku, ale to bylo uhašeno tak rychle, jako doutník na jeho krku.
Rozešla se tedy tam, kde byla očekávána. Jak ona milovala Američany. Podívala se na hodinky a tam viděla 15:35.
„Sergej mne stáhne z kůže.“ Byla její slova a zrychlila krok.

* * *

Velký Rus v šedém obleku se podíval chladně na hodinky. Bylo přesně 15:35, zpozdila se o 15 minut. Nemá rád nedochvilnost, kdyby to nebyla dcera jeho přítele a kmotřenka už by byl dávno na cestě zpátky do centra. A tady v přístavu by se nezdržoval. Odhodil zbytek cigarety a odrazil se od černého auta, které si pro dnešek vypůjčili. „Čekej tady.“ řekl příkazem do okýnka, o něco menšímu a mladšímu Rusovi s tenkým knírkem. Ten se zatvářil zklamaně, jako kdyby čekal, že se vevnitř v hale stane něco zajímavého a oni ho přitom nechají hlídat venku auto. Už chtěl něco namítnout, ale než se odhodlal tak se starší Rus vzdálil. Kráčel pomalu do haly, kde kontrolují připlouvající. Při tom velmi pozorně, i když nenápadně sledoval skupinky lidí, které se začaly trousit z hlavní brány. Už je to dlouho co malou Alexandru viděl, ona se zřejmě změnila. Podle fotky, kterou dostal v dopise by ji ale měl být schopný poznat. On je stejný, stále stejný. Možná se jen v Americe stal o něco odtažitějším. Prohlédl nevelkou halu a postavil se zády k jednomu ze sloupů, tak aby přehlédl celou situaci. Ruce si dal do kapes a tvářil se, že se neúčastní okolního běhu věcí, že tady vlastně ani není. Zkušené oko ho ale jasně a rychle zpozoruje. Tváří se chladně, ale všechny ty pohlednice k narozeninám pro svou kmotřenku o něm vypovídají úplný opak.
Alexandra, v bílém obleku a s neutrálním výrazem na tváři, s vlasy upravenými za hlavou, náušnicemi a červenou rtěnkou se právě prodírala davem. Vypadala trošku nesvá, že by si uvědomovala svoje zpoždění? Stejně zachovávala klidný výraz a ledové oči říkali, že ví, co tady chce dělat.
Jakmile vysoký Rus zahlédl tu, pro kterou si přišel, prohlédl situaci. Davem lidí se jí pak vydal naproti. Když se proti ni zastavil, vypadal pořád stejně chladně a s podivnou kalkulací si ji prohlédl „Zdrastvuj Alexandra. Jdeme.“ Žádné velké divadlo, žádné úsměvy, žádné proslovy. 
„Zdravím Sergeji,“ pozdravila anglicky jen s menším akcentem na oplátku a následovala jej.

Cesta autem byla dost jednotvárná. Oba muži seděli vepředu, jako dvě tiché gorily, které zapomněly řeč. Kmotr byl snad i zamračený, podle jeho výrazu se nedalo poznat, co si myslí zrovna o této situaci. Ten mladší s knírkem, který se představil jako Boris, se pak celou cestu díval jen před sebe a lehce se usmíval. Boris dostal za úkol od hotelu odjet a vrátit auto sám. Podle jeho pohledu to pro něj nebyl příliš uspokojivý závěr. Ale bez dalších slov protestů odjel. Odemkl pokoj a vešel jako první aby se rozhlédl, že kufry už sem byly doneseny. Pak se zastavil, aby počkal, až vejde i Alexandra a zavře dveře, aby spustil plynně rusky – „Všechno co potřebuješ, bys tady měla mít. Telefon na mě je na stolku. Připsal jsem tam i číslo do práce. Pokud mě nenajdeš, je tam i číslo na Borise a do hotelu Grand. Ještě něco?“ zůstal stát s chladným obličejem dívajíc se ji do očí a pomalu přikývl jako kdyby čekal otázku.
Alexandra se podívala na svoje kufry, podle toho, že žádný nebyl nikterak poničený, tipovala, že vše bylo vážně přepraveno s láskou. „Nejspíše ne Sergeji. Musím vybalit a nějak to tady zařídit,“ odpověděla a položila svou pistoli v pouzdře na stůl. Vedle ní i svůj nůž. Klíčky byly brzo vyloveny z její kapsy a otevřela první kufr, nic zajímavého, oblečení, které přenesla na postel. Tento kufr měl ale druhé dno, jak se dalo čekat. Pod ním byl rozložený Mosin Dragoon, který obratně začala skládat se slovy: „A jak se ti tu vlastně líbí?“ Všechno říkala tak, jako kdyby toto byla její každodenní aktivita. Vypadalo to, že by to složila i poslepu. 
Jakmile byl složen a položen vedle oblečení, byla zde druhá truhla. Tato byla jen z půlky plná vším možným, druhá půlka, opět falešné dno, bylo vyplněno noži. Některé vypadaly, že je koupila před týdnem, některé, že jsou tak z jedenáctého století, ne-li starší. „Jestli chceš, nějaký ti nechám, jako projev mé vděčnosti,“ usmála se na něj a čekala, co na to řekne.
Kmotr Sergej neřekl nic. Celou dobu jen tiše stál a pozoroval její počínání s narůstajícím nesouhlasem. Na její otázku o tom jak se mu tady líbí, neřekl nic. Až na projevy vděčnosti nadzvedl jedno obočí a zamručel „Hm.“ krátké, tvrdé Hm. Jeho pohled přelétl pokoj, kufry a nakonec i zbraně.
Poté začal zase rusky a při tom se zamračil „Připravit si pokoj tedy zvládneš.“ s těmi slovy odešel.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Alexandra Sergejevna Prokofjev a Sergej Petrovič Jevkurov
Kategorie: Flashbacky

Sergej Petrovič Jevkurov 25.3.2017

Ruské Orleans  /  Po zásluze potrestán  /  Na západní frontě bláto, na východní bláto taky

 

… Ruské Orleans

 

„Nebuď posranej, je sám a my sme dva. A máme tyhle malý kámoše…“ v temnotě se zalesklo ostří. Jeden pohlédl se zlomyslným úsměvem na druhého. Dost dlouhé ostří na to aby vyděsilo kteréhokoliv muže, který není připraven. Jenže mládí, jak je známo, velmi často neuváženě riskuje. Ani početní převaha bez rozmyslu neznamená vždy úspěch. Tedy, v tomto případě zažije cennou, doslova životní, lekci.
Muž, kterého si vyhlédli už v baru, byl vysoký, statné postavy, bez vlasů. S nikým se nebavil a celkově vypadal, že je tam jen protože taky potřebuje jíst. U stolečku seděl sám, dal si polévku a pár panáků vodky. Vypadal, že nikam nespěchá a obsluze zaplatil dost velké spropitné. Teď kráčel ulicí s rukama v kapsách. Chvílemi se musel zastavit, aby si udržel rovnováhu. Vypadal, že mu vodka stoupla příliš rychle do hlavy a dalo mu dost práce udržet přímý směr.
Jeden z mladíků vyšel ze stínu a zařadil se za vrávorajícího muže, zdánlivě bez povšimnutí. Druhý z nich, vyzbrojen tím svým malým kámošem, vyšel o něco rychleji aby se dostal před opilce a zastoupil mu poněkud ledabyle cestu. Svým malým kámošem, lesknoucím se ve světle lampy, namířil někam od boku „Dej sem prachy!“ pronesl důrazně i když normální silou hlasu. Tohle zabírá na všechny. Na všechny! Druhý se mezitím dostal dost blízko k opilci aby byl připraven ho ranou do hlavy poslat k zemi.
Zastavil se s rukama stále v kapsách. Pak si oči opilce prohlédly čepel, pak i mladíkovu tvář a bez jediného náznaku emočního vypětí z této situace podivně jasně a zpříma pohlédly mladíkovi do jeho očí „Net.“ zaznělo velmi jasně rusky, čistě a opilost jako kdyby byla ta tam. Vykročil nohou dopředu jako kdyby chtěl mladíka s čepelí svou chůzí prostě jen odstranit z cesty a pokračovat dále svým směrem. Už tohle malé NE mělo být varováním. Bylo zde více varování, ale… někdo rozumí napoprvé, někdo potřebuje odpověď zopakovat ještě jednou.
„E, e kámo. Dej sem prachy říkám.“ mladík se nehnul ani o krok a ještě více zahrozil svou zbraní proti břichu opilce. Teď už se pomalu stával rozzuřeným, takže i jeho hlas byl výhružnější.
Velký ruský opilec se narovnal, přidalo mu to na výšce snad půl metru. „YA skazal, net.“
Co se na NE nedá pochopit? Jak ještě by to bylo třeba říct aby to bylo jasnější? To tady v Americe neznají Ne?
Opilec se kupodivu velmi čile rozhýbal rychlostí, kterou mladíci později popisovali jako sviňskou. Na opilce byla rychlost opravdu překvapující, víc než to však byla překvapující připravenost a jeho vojenský výcvik. Mladík před ním nestačil ani ustoupit, ruku s nožem mu sevřela silná dlaň, druhá opilcova ruka mu uštědřila ránu pěstí do kořene nosu.
Mladík za ním se mezitím pokusil bodnout opilce do ledvin, loket na jeho spánek přiletěl dřív než stačil svůj plán dokončit a tak opilce jen říznul čepelí přes bok než upadl na zem.
Velký rus nehnul ani jedním svalem v obličeji a obrátil se zase na mladíka před sebou. Ten si volnou rukou tiskl poraněný krvácející nos. Tohle bude zítra, a vlastně i celý další měsíc, dost bolet.
„YA skazal, net.“ zopakoval Rus a ruku, kterou ještě stále držel ve své dlani začal svírat mnohem více dokud neupustila sama nůž.
Čepel zazvonila o dlážděný chodník, nebylo třeba dále pokračovat. Pro Rusa bylo přepadení u konce. Jeho cíl se stále ještě nehnul z auta do kterého nasedl zřejmě jen obchodně, ale brzy vystoupí, aby vyšel do blízkého domu. Tahle otravná příhoda by tedy měla skončit právě teď a raději nepokračovat.
Rus odstoupil stranou aby dal mladíkovi možnost přemýšlet a sám aby mohl zase pokračovat v cestě přímo.
Mladík ale zřejmě kvůli bolesti zapomněl co se právě odehrálo, jeho vztek způsobil nedostatek zdravého úsudku „Ty svině Ruská!“ zařval a zvedl ze země nůž. To byla jeho poslední slova, která pronesl než přijela sanitka.
Přesně taková slova řvali Němci na ruské zajatce. Den co den, každý den. Rus se dokázal dobře ovládat a zřejmě proto se mladíci dožili ještě dalšího rána. A proto by si z téhle situace mohli vzít ponaučení.

—————–

Vítr a déšť hráli svou velkou noční hudbu na skleněnou výplň okna. V pokoji teskný mokrý rytmus kapek doprovázel zvuk strun balalajky a občas pár zpívaných ruských veršů podivně poskládaných k sobě. Původně zřejmě ani nepatřili do stejné písně, ale po lahvi vodky si jazyk a rozum řekli, že budou ignorovat zažité postupy a spojí prostě to nejlepší v jedno.
Kocour, alespoň to co z něj zbylo, se líně díval na stékající potůčky. Melodie mu byla ukradená stejně jako slova oné písně. Byl rád, že nemusí být venku, a svým nafoukaným pohledem dával kapkám najevo, že je v suchu a nic si z nich nedělá. Zažil lepší časy, to ano, ale zažil i časy velmi zlé. Především ty časy na které by raději zapomněl, ale jeho chromá kyčel mu je stále připomíná. Alespoň, že nemusí moknout. Líně si zívl a arogantně celou událost protahoval aby to viděly všechny ty opozdilé loudavé pramínky.
Jeho pán…ano řekněme to zatím takto, jen proto abychom ho označili…měl zase náladu pod kocoura. Dnes vykopal jámu pro nebožtíka, šel se napít s tím druhým a pak se vrátil domů aby zase celou noc drbal tu podivnou dřevěnou věc, která dost bídně skučí, upíjel z flašky průzračnou tekutinu a úpěl k tomu zvláštní melodie.

„Glina budet prilipat‘ k lopate.“ Bylo to trpké konstatování. Když takhle prší je to vždy nepříjemné. Každá lopata, kterou zvednu je těžká jako kdybych na ní nesl desetikilový pytel. A to zítra budu muset kopat zase. Poslední dobou se dost umírá. Pořád se umírá, pořád se dost umírá.
Ale práce je to dobrá. Vlastně mnohem lepší než by se mohlo zdát. Člověk má klid, hrobníka si nikdo nevšímá a nemá tendence s ním mluvit. Poslední co by mi u práce scházelo je aby se mnou chtěl někdo mluvit. Ušklíbnu se koutkem nad tou myšlenkou.
Ruka sáhne po lahvi, ale při tom prudkém neřízeném pohybu se netrefí a shodí ji ze stolku na zem.
„Ебать.“ pohlédnu dolů na zem a hlava sebou při tom škubne dozadu. Naštěstí se nerozbila. Tak tam počká do rána, mávnu nad ní dlaní a zase sáhnu do strun. Balalajka spustí a Kocour zamává nespokojeně ocasem.
„My oba svolochi, Kot.“ pronesu do temnoty a spustím zase teskný zpěv o vlasti. Něco co se zpěvu trochu podobá.

Slunce pomalu protahovalo své prsty skrz záclony mraků. Bylo ráno po dešti, krásné čerstvě provoněné ráno, které slibovalo ještě krásnější slunečný den.
Kocour se probudil, když na něj dopadl jeden z paprsků a ozářil mu hlavu. Uši mu zatěkaly sem a tam. Zavrněl a otráveně mrskl černým vypelichaným ocasem. Pak natáhl přední aby se protáhl a zaťal drápy do masy svalů na které ležel. Pán byl stejně samá jizva a šrám, v tomhle jsou si velmi podobní.
Nespokojeně jsem zamručel ze spaní, když se ta pichlavá stvůra zabořila do mé kůže na zádech. Podezřívám ho, že to dělá úmyslně a snaží se tím dokazovat svou dominanci nade mnou. Především po večerech, které strávím v doprovodu balalajky a dostatku vodky.
Přetočil jsem se pomalu na záda a donutil tak toho malého prevíta přesunout se na volnu část válendy. Bylo jasně slyšet, že je velmi nespokojený.
Ozvalo se zaklepání. Zřejmě nebylo první už jen podle toho jak silně zaznělo.
Zhluboka jsem se nadechl a protřel si bolavou hlavu dlaněmi. Tohle bude dlouhý den.
„Pane Petroviči?!“ zpoza dveří zazněl zlostný hlas. Už zase ona. Sousedka Willsonová, tedy spíše majitelka domu v kterém se nachází i můj byt. Tvrdá žena, neexistuje snad nic a nikdo kdo by ji dokázal vyděsit ani rozhodit. Její pohled prozrazuje, že Ona Ví Všechno a velmi brzy to použije proti vám. A, úmyslně podle všeho, si nedokáže zapamatovat, že Petrovič není příjmení.
Zamručel jsem ještě hůř a otevřel oči do ostrého světla. Hlava mě v tu chvíli rozbolela o něco víc. I přesto jsem se posadil a zlehka si protáhl krk a ramena.
Další zaklepání a zvolání mého jména, ještě s větším důrazem. Je to tak, ďábel nikdy nespí, ani v…kolik vlastně je hodin? Už zase si bude stěžovat na mé rušení jejího spánku.
Na chvíli mi pohled zalétl k noži na zakázku, karambit s damaškovou čepelí. Hm, ne. To už jsem si vysvětloval mnohokrát. Ne. Pousmál jsem se koutkem úst. Stejně jsem si ho pak vzal sebou, schovaný za zády.
Stihla zaklepat ještě dvakrát než jsem si oblékl košili a kalhoty a otevřel ji s kamenným výrazem na tváři dveře. Nezalekne se ani toho nejhoršího.
Stačila ji malá skulinka, kterou jsem poskytl a pustila se do mě s větší vervou než samopal. Každé její slovo jsem přestál s výrazem sochy, který se neměnil ani když v rozčílení mávala vyhublýma rukama kolem mé hlavy. Už jedna tahle žena je zbraní hromadného ničení. Co teprve jich nasadit víc do armády.
Litanie jako vždy. Opilost, hluk, zpěv. To vše do pozdních nočních hodin… „…to musí přestat pane Petroviči. Mám nárok na klid v domě. Ještě, že si sem nikoho nevodíte. To by mi ještě scházelo. A co ta kočka? Zničí všechen nábytek! Co mi k tomu řeknete? Kdyby žil můj Gabe, tohle by vám netrpěl jako já. Já už jsem slabá žena, mějte to na paměti pane Petroviči!“ její hlas přecházel z rozčílení, přes slabší tóny až k divadelnímu přednesu.
Shlédl jsem na ni s výrazem, který se dá popsat jako nicneříkající „ Hm…Omluvte mě paní Willsonová.“ pronesl jsem chladným, lehce ochrapělým hlasem. Pak jsem si vzpomněl na jednu z rad, kterými se Michail baví na můj účet a který mi má zajistit, podle něj, úspěch u žen.
Usmál jsem se.
Omluvné a vyjadřující kousek lidského tepla, hlavně to prý na ženy zabírá.
Zabralo! Zatvářila se sice velmi zvláštně, těžko popsat co to v její hlavě proběhlo za myšlenky, ale výsledkem bylo že odešla. Za tuhle radu dlužím Michailovi panáka.

 


… po zásluze potrestán


Kap…kap…kap. Jedna za druhou dopadaly rudé kapky, pomalu se stékaly v tenkou červenou linku a po vlhkém povrchu umyvadla se chystaly ukončit své trvání v odtoku.
Další hluboký nádech a bodnutí jehlou, protažení nitě a dokončení stehu. Ruka se mi chvílemi začínala třást, ale zbývá už jen pár posledních protažení.
Střep, který jsem z rány vytáhl se naštěstí neroztříštil, teď nehnutě ležel a čekal až na něj taky přijde řada. Byla to hloupá nehoda, hloupá nehoda na místě, kde se hloupé nehody mohou stát velmi nebezpečné.

V baru pro mě sice nikdy nebylo bezpečno, ale znali mě tam už nějaký čas. Nikdo se tady nejmenoval, nikdo neříkal odkud kam, všichni to věděli – nikdo se o to nezajímal. Jediné o co šlo a stále jde, je že můžete promluvit slovo s podobně smýšlejícími muži, nebát se ve čtverci naložit jim pár na obličej a dostat za to velké peníze. I když o peníze také nejde. Za prostředky, které si odkládám na horší časy bych si mohl snad i koupit dům. Nepotřebuji peníze, je v tom důležitější věc. Tréning. Tělo cvičím každý den, tak jak jsem byl vždy zvyklý. Je to důležitější než ranní káva. A v tomhle ringu to má smysl. Souboje jsou opravdu výzvou. Jako nikde jinde ve městě.
Ta rána, kterou jsem obdržel, mi původně nepatřila, měla dopadnout na něčí velmi horkou hlavu, spíše bych ale vsázel na krk. Místo toho se zabodla do mé levačky. To se stává, když se připletete do sporu, který se snaží přerušit příliš mnoho rukou na jedné i druhé straně.
Zatracená prchlivost těch mladých, kteří si myslí, že násilím se něco urovná. Zrovna tady, kde by to napadlo opravdu jen toho největšího kreténa.
Odehrál se ten velmi rychlý okamžik, který si musíte v hlavě dostatečně zpomalit aby mozku došlo, co zde vlastně proběhlo. Vycházel jsem z ringu, oblékl jsem si zase těžké boty a chystal jsem se jít napít. Kývnul jsem, že dnes chci dvojitou. Vodku, samozřejmě.
Byly za tím možná peníze, možná žena, možná příliš alkoholu co přinutilo toho mladého snaživce rozbít láhev o stůl v marném pokusu vyhrožovat staršímu muži, který na to reagoval vytažením pistole. To jediné na co se v tomhle baru opravdu nehraje. Kaluž se rozlévala po dřevěné desce, zmáčela oběma obleky.
Poté už se vše odehrálo velmi rychle. Jednou rukou jsem zezadu podepřel mužovu čelist abych ho dokázal složit na zem, druhou rukou nataženou jsem mu chytil pevně zbraň tak, aby závěr nemohl vykonat svou práci. Na opačné straně se odehrávalo podobné divadlo, napřažená lahev změnila úhel svého dopadu kvůli zásahu dalších mužů, a tak se dostala na mou paži pod ramenem jelikož jsem se ocitl mezi nimi. Stihl jsem jen zavřít oči.
Tahle nehoda uklidnila velmi rychle celý spor a oba dva byli z baru vykopáni s doporučením – už se rozhodně nevracet.
Svou vodku jsem do sebe obrátil najednou.
„Dneska to máš na účet podniku Wolfe.“ pronesl temně barman. Neměl rád tyhle typy událostí. Nikdo tady je neměl rád. A ano, pro všechny v tomhle temném kousku Nezemě, jsem Wolf. Zčásti je to zásluhou mého samotářského života, zčásti mého zvláštního způsobu boje. Ne podlého, jen ne boxerského. Box jsem nikdy neobdivoval – slabé nohy a zmlácené obličeje. Můj styl se zaměřuje na soupeřovy slabiny. Dokonce i Buldog se pár kouskům přiučil a teď už proti sobě stojíme jen výjimečně, a jen pro zábavu.
„Vypadá to dost zle.“ pronesl právě Buldog a k tomu udělal grimasu nepříjemných budoucích zážitků. Možná, že byl i rád, všechny peníze teď v soubojích shrábne do své kapsy.
„Hm.“ pronesl jsem zachmuřeně s kamenným výrazem, byl jsem dost naštvaný, sebral jsem si opasek a kabát. Pitomá nehoda.

Jeden konec nitě jsem chytil mezi zuby a přidržel tak, abych mohl udělat poslední uzel. I když jsem nikdy lékařem nebyl, živím se svým tělem, svým pohybem a svými schopnostmi o lidech a tělech vědět vše. Nakonec to i přes původní vzhled dopadlo uspokojivě. Naštěstí nebyla rána příliš hluboká, šití ovšem potřebovala. Teď si budu muset vymyslet výmluvu pro kterou nedokončím dva výkopy, které mě v tomto týdnu čekají.
Odložil jsem jehlu a unaveně se posadil na okraj vany. Zakrvácenou rukou jsem vzal ze země připravenou lahev. První lok byl na kuráž, druhé otočení láhve se spustilo na mou ránu nad vanou.
Prudce jsem zavřel oči, zatajil dech, stáhl obličej v bolestné grimase a začal vztekle dupat bosou nohou do podlahy dokud všechna bolest nepřešla. Vydal jsem temné zamručení jako zhodnocení celé situace a zase se napil z lahve. Dnes střízlivý nezůstanu.
Nejprve ale úklid. Znám jen pár věcí, které mě dokáží opravdu naštvat, nepořádek je jednou z nich. Ale ošetřit se na místě…rozumně bych k tomu nikdy nesvolil. Ne na tomhle místě. Pitomá nehoda.

 


 

…na západní frontě bláto, na východní bláto taky

 

…1893…
„Už…už…nemůžu, pane.“ klopýtal a nohy se mu třásly. Celé tělo se mu třáslo, teplota sice vystoupala nad nulu, ale vyčerpání způsobovalo, že sotva dokázal přinutit své tělo k pohybu a ústa k hovoru. V těchhle koncích světa byla teplota celoročně velmi nízká, místní lidé ale byli zvyklí přežít i v takových podmínkách. Oni nebyli místní, potulovali se krajinou jako lovci a zde se na čas zastavili.
„Nět! Tělu poroučí hlava, dokud máš hlavu na krku a myslíš, pak donutíš své tělo poslouchat! Přidej!“ nebyla to podpora otce. Byla to tvrdá drezura muže, který byl vychován aby odváděl tu nejlepší práci pro ty nejhorší lidi. Ještě ho neviděl se usmát nebo polevit.
Za soumraku se dostali zase zpátky k vesničce, z posledních sil se mladý chlapec, sotva muž, svlékl, urovnal své věci na přesně stanovené místo, připravil pušku a pod polštář schoval svůj nůž. Přesně tak jak ho naučil otec.
Ten se ale nepřipravoval jako vždy na spánek. Dnes bylo jeho chování jiné. Vynechal své rituály a jen se posadil na postel vedle chlapce. Chladně si ho prohlédl a na jeho tváři se na chvíli objevil krátký záškub svalů, který by se dal přirovnat k úsměvu „Za týden pro tebe přijedou.“ pokývl hlavou aby připomněl synovi dohodnutý plán. Pak jeho pohled zkontroloval připravenou pušku, která v něm způsobila krátký záchvěv lidskosti „Víš podle koho jsi dostal jméno? Podle Sergeje Ivanoviče Mosina. Teď spi.“ byla to poslední slova, která od něj v životě slyšel.
Odvezli ho hned za úsvitu. Vypadali jako vojáci a také mířili na vojenskou školu. Nelišilo se to vlastně v ničem od života, který žil doteď. Lišilo se to velmi od života, který se snažil zapomenout. Na chudé roky strávené v sirotčinci. Nyní to bylo snad ze všeho nejlepší. Přes týden tvrdý dril a mučení těla, na které byl zvyklý. Pak na jeden týden v měsíci pracoval přímo v domě Rodiny. Byla to velmi bohatá, vážená a mocná rodina. Vždy doufal, že se otec zase vrátí, ale netroufl si o tom s někým mluvit. Většinou nemluvil vůbec pokud to nebylo nutné.

 

…léto 1914…
Zvuky dělostřelectva se utišily, aby je nahradily zvuky palby a křiku mnoha mužů. Na tohle nebyl nepřítel připravený. Vše co nebylo roztrháno děly, bylo dokončeno muži. Vypadalo to zdánlivě jako vítězství. Ale jedna bitva neznamená vyhranou válku. Nikdy.
Už druhý den bylo vše jasnější. Když přišel rozkaz k ústupu z pozic bylo již příliš pozdě. Němci dokázali Rusy zcela obklíčit. Generál Martos se ještě 29. srpna snažil prolomit německé obklíčení, ovšem byl zajat stejně jako jiný ruský generál Klujev. 30. srpna již probíhal poslední odpor. Generál Sirelius stačil obsadit hořící Neidenburg, který však záhy opustil. Jeho vojska se ještě 31. srpna v časných ranních hodinách pokoušela probít z obklíčení, ale bezvýsledně. Bitva skončila katastrofální porážkou ruské armády. Zabito či zraněno bylo 30 tisíc ruských vojáků, 92 tisíc jich skončilo v zajetí, probít z obklíčení se podařilo pouze 15 tisícům mužů. Německé ztráty činily 20 tisíc mrtvých a raněných. Taková byla řeč čísel. Takový byl výsledek bitvy u Tannenbergu. 

(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Tannenbergu)

 

…1914/1915…
„Schweine Russisch!“ s nadávkou přišla další rána pažbou pušky do obličeje. Kosti už byly všechny zlomeny, pro samou krev nebylo poznat, který důstojník je který. Ti co se pokusili o útěk byli zastřeleni, zbytek ovšem nečekal lepší osud. Nedostatek vody, hladovění a k tomu zima, která se rychle zhoršovala. Zacházet s vězni dobře na to má každý jiné měřítko. Zde to znamenalo především práci kopáče. Od rána do rána. Bez oddechu, bez zastavení. Ti kteří nepadli vyčerpáním či nemocí museli kopat hroby ostatním ve zmrzlé zemi. Vypadalo to, že není žádného východiska. Němci byli lépe připravení a ne tolik vyčerpaní. Ruská převaha se ale hlásila opět o své slovo.
Těla Ruských důstojníku byla zbavena všech cenných věcí a vlastními vojáky shozena do hluboké jámy.
„…dneska. Projdeme skrz, strážní se mění před soumrakem. Dokud máme ještě trochu síly musíme to zkusit.“ na vojákovo oznámení se ozvalo souhlasné zamručení. Informace se musela rozšířit mezi všechny schopné muže. Zaznělo tak několik šeptaných DA, která se rychle šířila táborem. Nebude to jednoduché, spousta jich při tom zahyne, budou postříleni či mnohem hůř. Někdy je ale snazší smrti čelit, než na ni jen tiše čekat.

Mladý německý voják a jeho ještě mladší kolega byli zabráni do hovoru o své vlasti. Ani si nevšimli, když je zezadu chytily silné ruce zkoušených mužů a zlomily jim vaz. Byli odzbrojeni a obráni o vybavení. Signálem pro ostatní byl pak výstřel do dalšího německého vojáka, který po zásahu do hrudi padl k zemi. Rozpoutala se bouře. Nebylo poznat kdo je vlastně komu nepřítelem. Několik mužů se již připraveně pustilo po provizorních lávkách přes ostnatý drát. Poté se v dálce ozvala děla. Už nikdo se nedověděl čí vlastně byla.
Rozdělili se do menších skupin aby nebudili pozornost. Původně jich ve skupině bylo 8. Během dneška ušli snad 30 kilometrů. Nemohli si dovolit jít po cestě ani se přiblížit k nějakému obydlí. Němci se nevzdávají tak rychle. Hlavně po tom co jim udělali během útěku. Ze skupinky zbylo pět.
Bez jídla a pořádného oblečení se prodírali zasněženým lesem s hrubou představou o směru, kterým měli jít. Bylo to příšerné. Pořád se otáčeli a poslouchali jestli je sledují. Fronta postupovala jižně od nich a nikdo netoužil se znovu zapojit do těch zoufalých bojů. Za tuhle vlast by byli schopni umřít, ale prošli peklem jen aby se dověděli, že v téhle válce to rozhodně nebude. Vedení je poslalo do jasné pasti, nechalo je bez zásob a bez pomoci.
Skoro na dně sil našli dobré místo pro tábor. Možná nebylo tak dobré, ale už prostě neměli sílu jít dál. Hlídky byly rozděleny a všichni ostatní upadli do spánku.
Něco zaslechl. Probral se okamžitě ale zůstal ležet bez hnutí. První, co ho napadlo bylo že je našli. Že je konec a všechna snaha byla zbytečná. Pomalu otevřel oči a čekal, že uvidí německé uniformy nebo rovnou hlaveň zbraně namířenou do obličeje. Nic. Jen tma posílená hustým lesem, který se tyčil okolo. Poslouchal ještě chvíli, ale neslyšel žádné kroky ani hlasy. Jen zvláštní šustění. Pomalu se otočil a rozhlédl se. Něco není v pořádku. Kde je hlídka? Kde je Nikolaj?
Pomalu se zvedl a stále slyšel to divné šustění. Teď už mnohem tišší. V podřepu došel na místo, kde měla stát hlídka. Všude byl zválený sníh. Směrem do lesa vedly stopy a zvláštní rýha ve sněhu. Ze směru stop se ozýval i zvuk, který už teď poznal. Někdo tím směrem něco táhnul. Vyrazil potichu po stopách. Ještě pořád to mohla být nějaká zvrácená německá hra. Ti ďáblové byli schopni všeho. Stopy vedly lesem několik set metrů k velkému srázu, který včera minuli. Na jeho kraji se něco hýbalo. Pomalu se přiblížil. Na kraji srázu nebylo tolik stromů a tak hvězdy poskytly alespoň trochu světla. Poznal Olega, velitele Ruských zajatců. Velitel leda tak k smíchu. Oleg klečel nad něčím co po chvíli rozeznal jako tělo hlídky Nikolaje. Sergej vyšel ze stínu „Oleg? Co se děje? Proč jste tady? Co je s Nikolajem?“ zeptal se ale v hlavě mu začalo vše pomalu docházet.
Oleg zvedl hlavu. Ve svitu hvězd měly jeho oči zvláštní divokou jiskru. Vypadal jako zvíře, které zdivočelo.
„Počkej Sergej. Stůj. Všechno ti vysvětlím. Musíme zůstat silní! Musíme udržet tempo! A k tomu potřebujeme jíst brat… a tady nic není.“ Najednou bylo vidět co má v rukou, jeho nůž. Nůž z kterého kape krev. Celé jeho ruce byly od krve. Krve Nikolaje. Co to ten parchant udělal!? On ho zabil a chtěl…?
„Sergej, nikdo se to nedoví. Poslouží jako správný voják. Umožní nám přežít! Uniknout! Tělo…tělo shodíme ze srázu. Nikdo se to nedoví, Sergej!“ Postavil se rozpřáhl ruce a pokusil se o úsměv. On si snad myslel že budeme jíst své druhy. Úplně se zbláznil. Tohle bylo jeho řešení? Sergejem projel neskutečný vztek. Chtěl mu zakroutit krkem. Pomstít smrt smrtí. Proč utíkali? Aby se z nich stali divoši? Lidojedi? Aby byli horší než ti zasraní Němci? Zařval na celý les. Ten vztek byl neskutečný.
Najednou se zpod srázu ozvaly německé výkřiky. A hned potom palba z pušky. Našli je. Našli a díky řevu o nás teď přesně ví. Nebyl čas na nic. Oleg se jen ohlédl a vyrazil do lesa. Utíkal jak prašivá liška. Nezbylo nic jiného než probudit ostatní a utéct stejně jako on. Tam je viděl naposled. Všechny kolegy a tu lidskou zrůdu. Tohle mu nikdy neodpustí.

 

…začátek roku 1916…
„Cože? Je zraněný? Kde je? Ten pacholek prohnaná, stará…“ Překvapení vystřídal široký úsměv a nečekaný projev až bratrské lásky a hrdosti. Zprávy z fronty nebyly příliš povzbudivé a o to větší bylo překvapení, že by se někdo dokázal z toho pekla vrátit. Válka neměla trvat tak dlouho. Ze začátku to mělo být jen do vánoc, alespoň to tvrdili.
Muž z ochranky ho přivedl do haly v přízemí a ukázal mu velkého muže sedícího na zemi, který se opíral o konferenční stolek a tiskl rukama sklenku skoro plnou čiré tekutiny. Vypadal mnohem starší než si ho pamatoval a to uběhlo jen něco přes rok. Zmáčený, zabahněný, pohublý, neoholený…ale živý. To ho přimělo aby se usmál, i přesto že koberec bude třeba vyměnit. A konferenční stolek také. Malá cena za život přítele a bratra.
„My sedáváme obvykle na křeslech, ale chápu že jsi vyšel ze cviku.“ nevěděl co jiného říct a tak začal trochu ubohým vtipem. Voják na zemi se na něj podíval jen úkosem a šlo vidět že se usmál „Nechtěl jsem…zamazat to čalounění, brat.“ mluvil pomalu a tiše, ale bylo poznat jeho úlevu z toho, že může sedět na koberci zrovna zde.
Bez dalších řečí se objali a s trochou opatrnosti plácali po zádech. Nepotřeboval od něj vysvětlení, tedy ne hned. Bude na to ještě dost času. Nejdříve se musí dostat zase do pořádku.

„Budou mě chtít zase nasadit, nebo mě označit za dezertéra jen proto, že jsem se dostal až sem. Pořád se bojuje, ale je to…“ zavřel oči a zakroutil hlavou jako kdyby na to nerad vzpomínal  „…nic, nic tam není. Jen bída, hlad, nedostatek zásob, střeliva…pušku získáš jen tak, že zastřelí toho co je vedle tebe a měl to štěstí, že ji dostal. Oni jsou mnohem líp připravení, mnohem. Víš proč nás tam dostali? Kvůli posranému telegramu, který nikdo nešifroval. Dokonce nám to předhazovali jako vtip. Jediný způsob byl útěk.“ zatvářil se unaveně a protřel si rukama pomalu obličej. Nechtělo se mu o tom mluvit. Bylo to zklamání, zklamání z vedení, a taky ze samotné vlasti.
„Jen kretén by se vrátil zpátky a bojoval. Za vlast bych bojoval, ale ne pod tímhle velením.“ odhodlaně pokývl hlavou. Nebyl zoufalý, byl odhodlaný se do boje nevrátit.
Starší Rus si vyslechl všechno. Nepotřeboval aby ho Sergej prosil, udělal by pro něj i bez toho vše. Byli si blízcí od doby, kdy přišel jako mladý hoch a začal pracovat pro Rodinu. Mezitím se stalo mnoho věcí. Jednou dlužil Sergej jemu a jedou zase naopak. Teď byla právě řada na něm aby mu oplatil. Přikývl  „Udělám pro to všechno Sergej, můj brat.“
Udělat všechno pro to aby se voják už nemusel vrátit na frontu, znamenalo udělat pro to všechno se vším všudy. Nejprve bylo třeba zbavit vojáka povinnosti. To znamená oženit ho. Sňatek byl jen dohodnutý, zaplacený a s nevěstou se viděl jen proto, že byla zaměstnankyně rodiny Prokofjev. Malá, příliš hubená ale dostatečně dospělá. Ve válečné době byly dohodnuté sňatky velmi oblíbeným řešením. Udělalo tak přes 2 miliony mužů, jen aby se vyhnuli nástupu na frontu.

 

…konec roku 1917…
K vojenskému soudu byl později po roce Sergej Petrovič přizván jako svědek německých praktik v zajateckém táboře. Z bojů byl legitimně osvobozen sňatkem, ale svědectví bylo něco kvůli čemu je ochoten se vlasti ještě ukázat. Proto také přišel.
Překvapením bylo, že nebyl žádán jako svědek. Posadili ho bez vysvětlení na lavici obžalovaných. Vinili ho z dezerce, zabití příslušníků Ruské armády při útěku a vlastizrady. Nezmohl se na žádný odpor, jeho Vlast ho prostě přede všemi nakopala do slabin. Oleg ho nakopal do slabin a Vlast na něj mířila puškou stejně jako Němec.
U soudu se ukázalo, kdo se zasadil o to, aby se konalo přelíčení. Od doby kdy se neviděli povýšil. Víc než činy za to ale vděčil penězům. Teď stál Oleg jako svědek, usmíval se tím nadřazeným způsobem důstojníka a bylo vidět, že udělá cokoliv, aby zničil jediného svědka jeho nechutného chování. Ten důstojnický škleb by mu nejraději vymazal s celým jeho obličejem hned v sále. Sergej nikomu o tom co se stalo neřekl, dokonce ani svému nejlepšímu příteli v Rusku. Nebylo to potřeba.
Ještě tu noc zařídila Sergejovi Rodina odjezd. Proti téhle síle se bojuje jen velmi těžce a pomalu. Proto bude lepší se na pár let schovat. Michail už v Americe nějakou domu byl, vyhledá ho a zase bude přežívat jako vždy. Alespoň, že tam bude mít krajana a dobrého přítele…v Americe.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sergej Petrovič Jevkurov
Kategorie: Flashbacky

Vinetia Vallentino a Angelo Darmady 17.3.2017

Stín vlastního srdce  /  Polibek pro hrdinu

 

… stín vlastního srdce

Vedlejší kolej, cílová stanice láska:

„Máš s tím problém?“
Zavrtím hlavou a přešlápnu, rozhodně by nechtěl znát moje myšlenky. Představoval jsem si hodně… Vážně? Ne. Odehrává se ve mně cosi jako zklamání, ale práce je práce tak co.
„Všechno?“
Zeptám se, ale jsem vlastně pln otázek zda to co po mně chce, myslí vážně. Michail se na mě kouká s opovržením a já mám chuť po něm skočit a dát mu pěstí. Kývne hlavou a podívá se ke dveřím.
Pochopil jsem a odcházím. Když matka říkala, že budu pracovat pro Enrica Vallentina čekal jsem, že budu nosit poštu, řidiče nebo třeba poskoka po nákupech. Ale po několika dnech jsem porozuměl té otevřené náruči. Zde není prostor pro hodné hochy a já v té době byl vzpurný, nasraný na celý svět a obzvláště na chlapy co mají pocit, že jsou pány tvorstva a potřebují utlačovat své ženy nebo si vybíjet zlost na ženách.
Vyjdu na chodbu a udělám pár kroků k výtahu.
„Ostatně je to logické, kdo jiný by měl být za jejími zády, než právě já. Ovšem s odstupem.“
Mluvím sám se sebou. Všichni tu věděli, proč tu jsem a zač vděčím Enricovi Vallentinovi. Byl bych ve vězení za vraždu otčíma, za vraždu muže, který týral mou matku.
Tedy kdo jiný se lépe hodí na dozor nad dcerou nejvyššího?
Důvěra? Ne, tohle je jen testování nového pokusného králíka, nebo možná jen odstavení na vedlejší kolej, dokud mi nebude plně uvěřeno, že nejsem bonzák.
Mluvím sám se sebou a když dojdu k výtahu a podívám se na její dveře, neubráním se hlubokému výdechu a úšklebku.
„Opět hlídací pes.“
Ani nemusím dlouho čekat, dveře se otevřou a ze dveří vylétne nějaký chlap, udělá krok do chodby směrem ke mně. Hned za ním vyjde Vinetia, napřáhne ruku a já vidím její zaťatou pěst, která udělá oblouk a dopadne chlapíkovi na lícní kost. Jeho hlava se stočí ke straně, okamžitě se napřímí a se zaťatými pěstmi udělá drobný krok k ní. Na nic nečekám, dvěma kroky přeskočím vzdálenost mezi výtahem a dveřmi od jejího pokoje.
„Rozmysli se dobře co uděláš!!!“
Její vztyčený ukazovák mířící na chlapíka, kterému začíná natékat oko mě zastaví. Chtěl bych zasáhnout, rve se to ve mně, ale nemusím! Dívám se na ní a cítím, že tuhle ženu, kterou znám sotva pár týdnů miluji. V tenhle okamžik mnou prošel elektrický zkrat. Chlap vedle mě uvolní sevřené pěsti a couvne. Kývne hlavou a otočí se k odchodu, podívá se na mě jako… ne jako, podívá se na mě zpráskaný pes.
„A ty tu chceš co?“
Zmateně se podívám z odcházejícího chlapa na ni.
Políbit tě.
Jsem mimo realitu, ona je silná, sebevědomá, nádherná.
Na mou odpověď nečeká, protočí očima a odchází do svého pokoje a zavře mi dveře před očima. Taju jako zmrzlina na poušti. Michail mi dal za úkol stát za ní a vyřešit to co jí není hodno, dohlédnout na to, aby byla v pořádku. Má tu pověst všetečné slečny, co se vrtá ve všem, do čeho jí nic není. Je to pomyslný štít rodiny, co se hrabe ve skrytých problémech a hrozbách. Ona je … dokonalá. Dlaní se zapřu do dveří a chvíli tam stojím s úsměvem idiota.
Mám jí stát po boku a řešit za ní chlapy, co by si na ní chtěli vyskočit, ale ona to nepotřebuje. Připadám si zbytečný, nebudu stát po jejím boku!
Budu stát za ní, budu jejím opěrným bodem, její odrazovou plochou. V ten okamžik jsem se do ní zamiloval a věděl, že budu jejím otrokem, jejím stínem.

Nezvaný host:

Stála proti němu, s květinami v jedné ruce a koženou taškou v druhé.
”Mám dojem slečno Vallentino, že ten váš čumáček opět byl někde kde ho nebylo třeba.”
Řekl muž a z kapsy vyndal menší nožík s dlouhou a tenkou čepelí. Zdálo by se jako by to byl nůž na dopisy.
”Ty prachy nám patří, nemáte ani vy ani váš otec právo se domáhat peněz za ochranu.”
Poslední slovo zdůrazní a rozesměje se.

Ještě před chvílí mi Vinetia řekla, abych se držel dál, že nepotřebuje nějakého poskoka, který by běhal kolem jako psík. Nic jsem na to neřekl, jen jsem kývl hlavou a zapálil si. Čekal jsem před obchodem, když jsem zaslechl z boční uličky její jméno, které vypustil z úst nějaký chlapík.
Majitel květinářství Jefferson. Jeden z lidí, kteří nám platí, za to že je nikdo neokrade, neshoří mu podnik nebo i za to, že má klienty.

Vinetia vytáhne zbraň a namíří na něj. Věřím, že střílet nechce, ale vím, že pokud jí dá záminku, vystřelí.
Založím ruce do kapes a krátkými kroky jdu za záda muži, který jí vyhrožuje. Neslyšel mě a jen znovu udělal krok k ní. Vytáhnu ruce z kapes a pohlédnu přes jeho rameno Vinny do očí. Koukne na mě a kývne hlavou.
Chytím chlápka pod krkem a druhou rukou podržím tu ve které drží nůž a zkroutím mu ji za záda, pouští ho.
Vinetia uklidí svou zbraň a přejde k muži, který jí před chvílí vyhrožoval.
”Angelo, vysvětli pánovi, že dámy se v uličkách nepřepadávají a už vůbec se jim nevyhrožuje.”
Nepodívala se na něj a jen mi věnovala první úsměv. Chtěl jsem mu v tu chvíli zlomit vaz a položit jeho tlukoucí srdce k jejím nohám. Ale postačí jen pár zlomených žeber a prstů.
Ten den mě vzala na milost a druhý den mi dokonce řekla, kam jedeme a později i za kým a proč.
Byl jsem jí vždy nablízku, i ve chvílích kdy o tom nevěděla.

Její stín:

„Angelo?“
Kývnu hlavou a vytáhnu svou zbraň, podám jí ji do ruky a ona natáhne kohoutek, ruka se napne a hlaveň najde svůj cíl. Philips se na Vinetii dívá tím pohledem, který tak důvěrně znám. Je to povýšenecký pohled idiota, který nevěří, že vystřelí. Dokonce k ní udělá krok a usměje se.
”Na tohle nemá…”
Svou větu nedokončí.
Skloním svůj pohled a otřu si palcem spodní ret. Ruce poté vložím do kapes a s výstřelem vydechnu. Další výstřel nevyjde, spoušť se zasekla.
S chladným pohledem mi vrátí pistoli a když se otočí od chlapa s dírou v hlavě podívá se na mě.
„Proč se usmíváš?“
Uvědomím si, že mám opět na tváři úsměv idiota. Auto máme zaparkované u chodníku, měsíční paprsky projdou jejími vlasy a já díky paprskům zahlédnu muže, který se zbraní v ruce odkryje svou pozici. Nevěděli jsme o něm, musel tam být již před naší schůzkou s práskačem Philipsem, který se do rodiny vetřel jako výběrčí a několik týdnů donášel policii. Bohužel netušil, že policie hraje pro nás.
Se zbraní v ruce, kterou jsem chtěl uklidit rychle zamířím a vystřelím. V tu chvíli si nevzpomenu, že tahle zbraň už jednou selhala naštěstí kulka z hlavně vyjde.
Nevědomky Vinetii druhou rukou stáhnu k sobě a obejmu jí kolem pasu a přetočím za sebe. Chlápek co dosud dřepěl za popelnicemi stihne vystřelit též, kulka škrtne moje rameno ve chvíli kdy se po svém výstřelu stáčím k útočníkovi zády, abych Vinetii kryl svým tělem.
Hledím jí do očí. Vypadá v pořádku. Kulka, která mě škrábla se zaryje do dveří auta. Zavrčím a rychlým obratem se zbraní v ruce dojdu k muži, jenž se opovážil po ní vystřelit. Dalšími dvěma výstřely ho zasáhnu do krku a do míst kde má klíční kost.
Když se ohlédnu, abych ji znovu zkontroloval všimnu si, že stojí u auta a otevírá kufr.
Miluju tě!
Nepřemýšlí. Chladně otevře kufr, abychom po sobě uklidili.

Když vhodím tělo Philipse do bažiny sundám si zakrvácené sako a zmuchlám ho do kuličky a zahodím za těly obou potížistů. Vinetia přijde ke mně a kapesníkem mi ováže paži. Pohlédnu na ni a cítím, že neexistuje romantičtější chvíle než je právě tahle. Její chlad, suverenita rozbuší mé srdce jako už tolikrát předtím, kdy šla za stopou a já ji následoval, jen proto, abych odnesl pár těl do auta. Jen proto, abych byl její stín a nezanechal žádné stopy, které by vedly k ní.

Dárek:

”Pistole nevyřeší vždy vaše problémy a často když dojde ke krizové situaci nemáte ji u sebe, bohužel nože jsou nápadné a často je nelze použít. Něco, ale pro vás mám.”

Obrázek

Z tmavě hnědého dřeva jí dám do ruky Yawaran. Sedí krásně do její dlaně a hrot vykukuje za drobným malíčkem.
”Yawaran je v zásadě malá tyčka do dlaně, která při sevření v pěst přečnívá na obou koncích dlaně o několik centimetrů. Tyto přečnívající konce slouží k úderům a tlakům na citlivá místa.”
Řeknu jen a rozhlédnu se kolem sebe. Jsme na chodbě před jejím pokojem a já si uvědomil, že jsem uvnitř nikdy nebyl.
”Několik měsíců jsem žil mimo domov v čínské čtvrti. Bylo to jediné místo, kde jsem mohl být od otčíma daleko.”
Řeknu na vysvětlenou. A pak jen ukážu na dřevěnou tyčku v její dlani.
”Velkou výhodou Yawaranu je, že na rozdíl od zbraní bodných a sečných při použití nepřináší do konfliktu krev. Je to zbraň velmi skladná a lehká a nevyžaduje speciální pouzdro, takže není problém nosit ji neustále u sebe. Vejde se do kapsy u kalhot, saka – díky své velikosti ji lze dát takřka kamkoliv. Je velmi nenápadná, dá se v ruce dobře ukrýt a na první laický pohled nevypadá jako zbraň. Všechno výše řečené dělá z Yawaranu jednu z nejlepších zbraní pro civilní použití.”
Sevřu její dlaň a pousměji se.
”Až budete chtít mohu vám něco s ním ukázat.”
Za zády uslyším hlas Gwen, zavrtím hlavou a snažím se uklidnit, rychle se otočím k výtahu a odcházím, ještě na schodišti se otočím k jejím dveřím a s nadějí, že ji ještě uvidím, se usměju na zavřené dveře.
”Má ledová královna.”

 


 

… polibek pro hrdinu

(psáno jako dárek k narozeninám, aneb alternativní verze budoucnosti)



”Babiiii… řekni mi znovu jak to bylo když jste přijeli.”
Modrá očka děvčátka se rozzáří a ona se zachumlá pod deku.
”Beruško, vyprávím ti to každý den.”
Děvčátko koukne na brášku, který leží vedle ní a hraje si s ušima plyšového medvídka. Ona do něj šťouchne loktem a kluk se na ní zamračí ve smyslu co zase chce, že ho vyrušila z něčeho důležitého.
”Babííí… my to chceme slyšet ještě jednou.”
Doprošuje se a pohladí babičku po rameni.
”Babička byla ta nejkrásnější žena jakou jsem kdy viděl. A pořád je.”
Šedé vlasy muže ve dveřích dětského pokoje se pohnou a on je zpátky dozadu učeše prsty.
Děvčátko se pousměje a nadšeně se posadí a chytí babičku za ruku, té zrůžoví líce a věnuje svému muži milý a hřejivý úsměv.
”Od první chvíle kdy jsem ji viděl ve dveřích její ložnice a ona zrovna jednomu muži vrazila jednu na kokos, jsem ji miloval a věděl jsem, že chci být už jen s ní.”
Děvčátko vytřeští oči a podívá se na dědečka nevěřícně, probere to i vedle brášku, který se rozchechtá.
”Babi, ty jsi někoho bouchla?”
Babička se s drobnou výčitkou podívá na svého manžela.
”Bouchla, Lucarelli a jak.”
“A vrátil jí to ten chlap?”
“Ne, to víš že ne. Ona na něj totiž namířila ukazováčkem a udělala Ty Ty Ty!”

Rozesměje se děda a posadí se na postel proti babičce. Natáhne se k její ruce a vezme jí do svých. Jejich spojení je oba rozesměje. Babička nakloní hlavu a její oči zazáří při pohledu do jeho.
Ustřelila bych mu hlavu, kdyby to zkusil.
Pomyslela si babička Vinetia.
”A jak tě požádal o ruku babi?”
Usměje se děvčátko.
”Ne, řekni nám jak babička mlátila další padouchy.”
Řekne rychle klučík a posadí se na posteli.
”To je vlastně jeden příběh.”
Oba se nadšeně vyhoupnou na zadky a zapřou se do pelesti, přitáhnou si deky k bradě a obejmou svá skrčená kolena.
Babička se s otazníkem v očích dívá na dědu a ten ji jen chlácholivě pohladí po hřbetu ruky.
Tohle jim Angelo přeci nemůžeš vyprávět, jsou na to příliš malí.

”Tehdy jsme byli oba velice mladí a babička byla nekompromisní dcerou velkého a mocného obchodníka. A já jsem pracoval pro její rodinu a měl jsem za úkol nosit její nákupy, dovézt ji do restaurace a hlídat, aby se nikdo na ní nevytahoval.
Byly to těžké časy, hodně zlých lidí se snažilo vašeho pradědečka přesvědčit všemi různými způsoby, aby zanechal obchodu a odjel z města. Ale protože pradědeček Don Enrico byl tvrdý chlap a to babička zdědila po něm, rozhodl se, že …”
“Že všem nakope zadek.”

Děda se usměje a kývne, babička jen zavrtí hlavou.
”Ano Luco, i tak by se to dalo říct. Jenže pradědeček byl hodně chytrý chlap a věděl, že musí být chytřejší než ti co proti němu zbrojili. My s babičkou jsme tehdy byli v jednom domečku za městem, schovávali jsme se před padouchy. Věděli jsme, že mezi našimi lidmi je nějaká krysa, která práská nepřátelům a my museli přijít na to kdo to je, protože do té doby nás to stálo životy mnoho lidí i mnoho členů naší vlastní rodiny. Byli jsme v té chaloupce, když někdo prostřelil petrolejovou lampičku na zápraží.”
Dívenka vzala bráškovi medvídka a přitiskla si ho na hrudník a drtila ho ve svém objetí. Malý Lucarelli dá nohy do tureckého sedu a nadšeně pozoruje dědu.
Jsem ráda, že jsi vynechal tu pasáž, že jsme oba byli nazí a že to byla první noc, kdy jsme spolu byli. Byla jsem strašlivě nervózní a ty jsi byl tak roztomile nemotorný, když jsi mě svlékal.
Babiččiny myšlenky se rozutečou úplně jiným směrem než dědovo vyprávění.
”Babička vzala kýbl s vodou, přelila oheň v krbu a skryla se za knihovnu. Já jsem si dřepl vedle dveří, babička na mě koukala a jen jsme vyčkávali. Věděli jsme, že střelec nebude sám. A když další kulka prosvištěla kolem mojí hlavy skleněnou vitráží u okna. Stáhl jsem se k babičce za knihovnu a překontrolovali jsme kolik nám zbylo nábojů. Babička měla v bubínku tři a dva v kapse u kabátu. Já měl dva a šest v kalhotách.
Další kulka se zaryla do krbové římsy. Nemohli jsme tam takhle čekat až přijdou dovnitř a postřílí nás. Zatím co jsem se plazil ke dveřím, abych se rozbitým sklem v okně podíval ven kolik jich tam je, babička se přesunula k našim kabátům, aby vyndala kulky a doplnila je do bubínku.
Vykoukl jsem z okna a zahlédl dva střelce. Po jednom z nich jsem vystřelil. Když jsem se vracel do krytu za tlustou stěnu dřevěné roubenky, zaslechl jsem jen babičku jak říká ANO.”

Jeho vyprávění bylo poutavé a on každé slovo prožíval, jako by se tohle vše právě dělo. Chlapec bedlivě poslouchá a dívenka Alessia se zajíkne.
Asi bychom tu neseděli, kdybych ten prsten nevytáhla z tvé kapsy s kulkami pro které jsem tam šla. Předpokládám, že bych se vdala za ropného magnáta, jak se tehdy k té domluvě schylovalo.
”Nejprve jsem to nechápal, podíval jsem se na ní a hledal souvislosti s čímkoli. Ale ona tam jen dřepěla za židličkou a ládovala kulky do bubínku své zbraně. Zbytek kulek nasypala do kapsy svého svetříku a v tu chvíli jsem si toho všiml, na prstu měla prstýnek. Prstýnek, který jsem celé týdny nosil v kapse a doufal, že najdu odvahu ji požádat o ruku.”
Nenašel, drahoušku. Vzala bych si jiného a ty by si vstoupil do války v Evropě.
Děda se podívá na ruku babičce Vinetii a pohladí prstem kroužek na prsteníčku.
”Řekla ano, a ve mně se vše zastavilo. Chtěl jsem to udělat romanticky, s pugétem růží, na kolenou a třeba při dobré večeři. Ale ona věděla, že by čekala ještě hodně dlouho. Byla vždy statečnější než já. Když se na mě podívala, viděla jak jsem mimo. Jak jsem ztuhl a tak se jen zamračila a řekla…”
Podívá se babičce do očí a ta se usměje.
”Angelo Darmady, já si tě vezmu, ale teď už postřílej ty muže venku!”
Doplní jeho vyprávění babička a položí druhou ruku na ty jeho. Malá Alessia se usměje a oči se jí podlijí slzami dojetí. Bráška vedle ní ji vezme medvěda a pohlédne na dědu.
”Dědooo… a postřílel si je?”
Babička kývne hlavou a rozesměje se.
”Ano Luco, děda vzal zbytek nábojů, dokonce i moji zbraň a jako hrdina mi dal pusu a vyběhl před chatu a všechny postřílel.”
Děda zvedne její ruce a políbí je.
”A nic se mu nestalo?”
Zeptá se udiveně kluk a poposedne, aby byl u babičky blíže.
”Ne Luco, nic. Ani jeden průstřel, ani jediné škrábnutí.”
“A bála si se o něj?”
“Moc… konečně jsme mohli být spolu a on tam vyběhl sám, byla noc a oni měli výhodu okolního lesa a výhledu na jediný unik z chaty. Nestihla jsem ho varovat, a možná by mě v tu chvíli ani neslyšel.”

Děda zavře oči a opět políbí ruce babičce.
Děvče se pousměje.
”To ta pusa viď, ta mu dodala hrdinský schopnosti.”
“Ty jsi hloupá, už si slyšela někdy, že by pusa zrodila nějakého hrdinu?”

Oboří se na ní bráška a plácne jí medvědem po hlavě.
Babička vstane z postele a přikryje obě děti. Děda na ní počká u dveří.
”To, že si tam tehdy na té terase stál úplně nahý a já celou dobu sledovala to tvé rozkošné pozadí, jim řekneme až budou starší.”
Řekne dědovi šeptem babička, než vyjde na chodbu před ložnici.
Děda koukne na Alessii škvírou pootevřených dveří a šibalsky řekne.
”Už mnoho polibků milovaných žen učinilo z mužů hrdiny.”
Zhasne a zavře dveře.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vinetia Vallentino a Angelo Darmady
Kategorie: Flashbacky