Stín vlastního srdce  /  Polibek pro hrdinu

… stín vlastního srdce

Vedlejší kolej, cílová stanice láska:

„Máš s tím problém?“
Zavrtím hlavou a přešlápnu, rozhodně by nechtěl znát moje myšlenky. Představoval jsem si hodně… Vážně? Ne. Odehrává se ve mně cosi jako zklamání, ale práce je práce tak co.
„Všechno?“
Zeptám se, ale jsem vlastně pln otázek zda to co po mně chce, myslí vážně. Michail se na mě kouká s opovržením a já mám chuť po něm skočit a dát mu pěstí. Kývne hlavou a podívá se ke dveřím.
Pochopil jsem a odcházím. Když matka říkala, že budu pracovat pro Enrica Vallentina čekal jsem, že budu nosit poštu, řidiče nebo třeba poskoka po nákupech. Ale po několika dnech jsem porozuměl té otevřené náruči. Zde není prostor pro hodné hochy a já v té době byl vzpurný, nasraný na celý svět a obzvláště na chlapy co mají pocit, že jsou pány tvorstva a potřebují utlačovat své ženy nebo si vybíjet zlost na ženách.
Vyjdu na chodbu a udělám pár kroků k výtahu.
„Ostatně je to logické, kdo jiný by měl být za jejími zády, než právě já. Ovšem s odstupem.“
Mluvím sám se sebou. Všichni tu věděli, proč tu jsem a zač vděčím Enricovi Vallentinovi. Byl bych ve vězení za vraždu otčíma, za vraždu muže, který týral mou matku.
Tedy kdo jiný se lépe hodí na dozor nad dcerou nejvyššího?
Důvěra? Ne, tohle je jen testování nového pokusného králíka, nebo možná jen odstavení na vedlejší kolej, dokud mi nebude plně uvěřeno, že nejsem bonzák.
Mluvím sám se sebou a když dojdu k výtahu a podívám se na její dveře, neubráním se hlubokému výdechu a úšklebku.
„Opět hlídací pes.“
Ani nemusím dlouho čekat, dveře se otevřou a ze dveří vylétne nějaký chlap, udělá krok do chodby směrem ke mně. Hned za ním vyjde Vinetia, napřáhne ruku a já vidím její zaťatou pěst, která udělá oblouk a dopadne chlapíkovi na lícní kost. Jeho hlava se stočí ke straně, okamžitě se napřímí a se zaťatými pěstmi udělá drobný krok k ní. Na nic nečekám, dvěma kroky přeskočím vzdálenost mezi výtahem a dveřmi od jejího pokoje.
„Rozmysli se dobře co uděláš!!!“
Její vztyčený ukazovák mířící na chlapíka, kterému začíná natékat oko mě zastaví. Chtěl bych zasáhnout, rve se to ve mně, ale nemusím! Dívám se na ní a cítím, že tuhle ženu, kterou znám sotva pár týdnů miluji. V tenhle okamžik mnou prošel elektrický zkrat. Chlap vedle mě uvolní sevřené pěsti a couvne. Kývne hlavou a otočí se k odchodu, podívá se na mě jako… ne jako, podívá se na mě zpráskaný pes.
„A ty tu chceš co?“
Zmateně se podívám z odcházejícího chlapa na ni.
Políbit tě.
Jsem mimo realitu, ona je silná, sebevědomá, nádherná.
Na mou odpověď nečeká, protočí očima a odchází do svého pokoje a zavře mi dveře před očima. Taju jako zmrzlina na poušti. Michail mi dal za úkol stát za ní a vyřešit to co jí není hodno, dohlédnout na to, aby byla v pořádku. Má tu pověst všetečné slečny, co se vrtá ve všem, do čeho jí nic není. Je to pomyslný štít rodiny, co se hrabe ve skrytých problémech a hrozbách. Ona je … dokonalá. Dlaní se zapřu do dveří a chvíli tam stojím s úsměvem idiota.
Mám jí stát po boku a řešit za ní chlapy, co by si na ní chtěli vyskočit, ale ona to nepotřebuje. Připadám si zbytečný, nebudu stát po jejím boku!
Budu stát za ní, budu jejím opěrným bodem, její odrazovou plochou. V ten okamžik jsem se do ní zamiloval a věděl, že budu jejím otrokem, jejím stínem.

Nezvaný host:

Stála proti němu, s květinami v jedné ruce a koženou taškou v druhé.
”Mám dojem slečno Vallentino, že ten váš čumáček opět byl někde kde ho nebylo třeba.”
Řekl muž a z kapsy vyndal menší nožík s dlouhou a tenkou čepelí. Zdálo by se jako by to byl nůž na dopisy.
”Ty prachy nám patří, nemáte ani vy ani váš otec právo se domáhat peněz za ochranu.”
Poslední slovo zdůrazní a rozesměje se.

Ještě před chvílí mi Vinetia řekla, abych se držel dál, že nepotřebuje nějakého poskoka, který by běhal kolem jako psík. Nic jsem na to neřekl, jen jsem kývl hlavou a zapálil si. Čekal jsem před obchodem, když jsem zaslechl z boční uličky její jméno, které vypustil z úst nějaký chlapík.
Majitel květinářství Jefferson. Jeden z lidí, kteří nám platí, za to že je nikdo neokrade, neshoří mu podnik nebo i za to, že má klienty.

Vinetia vytáhne zbraň a namíří na něj. Věřím, že střílet nechce, ale vím, že pokud jí dá záminku, vystřelí.
Založím ruce do kapes a krátkými kroky jdu za záda muži, který jí vyhrožuje. Neslyšel mě a jen znovu udělal krok k ní. Vytáhnu ruce z kapes a pohlédnu přes jeho rameno Vinny do očí. Koukne na mě a kývne hlavou.
Chytím chlápka pod krkem a druhou rukou podržím tu ve které drží nůž a zkroutím mu ji za záda, pouští ho.
Vinetia uklidí svou zbraň a přejde k muži, který jí před chvílí vyhrožoval.
”Angelo, vysvětli pánovi, že dámy se v uličkách nepřepadávají a už vůbec se jim nevyhrožuje.”
Nepodívala se na něj a jen mi věnovala první úsměv. Chtěl jsem mu v tu chvíli zlomit vaz a položit jeho tlukoucí srdce k jejím nohám. Ale postačí jen pár zlomených žeber a prstů.
Ten den mě vzala na milost a druhý den mi dokonce řekla, kam jedeme a později i za kým a proč.
Byl jsem jí vždy nablízku, i ve chvílích kdy o tom nevěděla.

Její stín:

„Angelo?“
Kývnu hlavou a vytáhnu svou zbraň, podám jí ji do ruky a ona natáhne kohoutek, ruka se napne a hlaveň najde svůj cíl. Philips se na Vinetii dívá tím pohledem, který tak důvěrně znám. Je to povýšenecký pohled idiota, který nevěří, že vystřelí. Dokonce k ní udělá krok a usměje se.
”Na tohle nemá…”
Svou větu nedokončí.
Skloním svůj pohled a otřu si palcem spodní ret. Ruce poté vložím do kapes a s výstřelem vydechnu. Další výstřel nevyjde, spoušť se zasekla.
S chladným pohledem mi vrátí pistoli a když se otočí od chlapa s dírou v hlavě podívá se na mě.
„Proč se usmíváš?“
Uvědomím si, že mám opět na tváři úsměv idiota. Auto máme zaparkované u chodníku, měsíční paprsky projdou jejími vlasy a já díky paprskům zahlédnu muže, který se zbraní v ruce odkryje svou pozici. Nevěděli jsme o něm, musel tam být již před naší schůzkou s práskačem Philipsem, který se do rodiny vetřel jako výběrčí a několik týdnů donášel policii. Bohužel netušil, že policie hraje pro nás.
Se zbraní v ruce, kterou jsem chtěl uklidit rychle zamířím a vystřelím. V tu chvíli si nevzpomenu, že tahle zbraň už jednou selhala naštěstí kulka z hlavně vyjde.
Nevědomky Vinetii druhou rukou stáhnu k sobě a obejmu jí kolem pasu a přetočím za sebe. Chlápek co dosud dřepěl za popelnicemi stihne vystřelit též, kulka škrtne moje rameno ve chvíli kdy se po svém výstřelu stáčím k útočníkovi zády, abych Vinetii kryl svým tělem.
Hledím jí do očí. Vypadá v pořádku. Kulka, která mě škrábla se zaryje do dveří auta. Zavrčím a rychlým obratem se zbraní v ruce dojdu k muži, jenž se opovážil po ní vystřelit. Dalšími dvěma výstřely ho zasáhnu do krku a do míst kde má klíční kost.
Když se ohlédnu, abych ji znovu zkontroloval všimnu si, že stojí u auta a otevírá kufr.
Miluju tě!
Nepřemýšlí. Chladně otevře kufr, abychom po sobě uklidili.

Když vhodím tělo Philipse do bažiny sundám si zakrvácené sako a zmuchlám ho do kuličky a zahodím za těly obou potížistů. Vinetia přijde ke mně a kapesníkem mi ováže paži. Pohlédnu na ni a cítím, že neexistuje romantičtější chvíle než je právě tahle. Její chlad, suverenita rozbuší mé srdce jako už tolikrát předtím, kdy šla za stopou a já ji následoval, jen proto, abych odnesl pár těl do auta. Jen proto, abych byl její stín a nezanechal žádné stopy, které by vedly k ní.

Dárek:

”Pistole nevyřeší vždy vaše problémy a často když dojde ke krizové situaci nemáte ji u sebe, bohužel nože jsou nápadné a často je nelze použít. Něco, ale pro vás mám.”

Z tmavě hnědého dřeva jí dám do ruky Yawaran. Sedí krásně do její dlaně a hrot vykukuje za drobným malíčkem.
”Yawaran je v zásadě malá tyčka do dlaně, která při sevření v pěst přečnívá na obou koncích dlaně o několik centimetrů. Tyto přečnívající konce slouží k úderům a tlakům na citlivá místa.”
Řeknu jen a rozhlédnu se kolem sebe. Jsme na chodbě před jejím pokojem a já si uvědomil, že jsem uvnitř nikdy nebyl.
”Několik měsíců jsem žil mimo domov v čínské čtvrti. Bylo to jediné místo, kde jsem mohl být od otčíma daleko.”
Řeknu na vysvětlenou. A pak jen ukážu na dřevěnou tyčku v její dlani.
”Velkou výhodou Yawaranu je, že na rozdíl od zbraní bodných a sečných při použití nepřináší do konfliktu krev. Je to zbraň velmi skladná a lehká a nevyžaduje speciální pouzdro, takže není problém nosit ji neustále u sebe. Vejde se do kapsy u kalhot, saka – díky své velikosti ji lze dát takřka kamkoliv. Je velmi nenápadná, dá se v ruce dobře ukrýt a na první laický pohled nevypadá jako zbraň. Všechno výše řečené dělá z Yawaranu jednu z nejlepších zbraní pro civilní použití.”
Sevřu její dlaň a pousměji se.
”Až budete chtít mohu vám něco s ním ukázat.”
Za zády uslyším hlas Gwen, zavrtím hlavou a snažím se uklidnit, rychle se otočím k výtahu a odcházím, ještě na schodišti se otočím k jejím dveřím a s nadějí, že ji ještě uvidím, se usměju na zavřené dveře.
”Má ledová královna.”

… polibek pro hrdinu

(psáno jako dárek k narozeninám, aneb alternativní verze budoucnosti)

”Babiiii… řekni mi znovu jak to bylo když jste přijeli.”
Modrá očka děvčátka se rozzáří a ona se zachumlá pod deku.
”Beruško, vyprávím ti to každý den.”
Děvčátko koukne na brášku, který leží vedle ní a hraje si s ušima plyšového medvídka. Ona do něj šťouchne loktem a kluk se na ní zamračí ve smyslu co zase chce, že ho vyrušila z něčeho důležitého.
”Babííí… my to chceme slyšet ještě jednou.”
Doprošuje se a pohladí babičku po rameni.
”Babička byla ta nejkrásnější žena jakou jsem kdy viděl. A pořád je.”
Šedé vlasy muže ve dveřích dětského pokoje se pohnou a on je zpátky dozadu učeše prsty.
Děvčátko se pousměje a nadšeně se posadí a chytí babičku za ruku, té zrůžoví líce a věnuje svému muži milý a hřejivý úsměv.
”Od první chvíle kdy jsem ji viděl ve dveřích její ložnice a ona zrovna jednomu muži vrazila jednu na kokos, jsem ji miloval a věděl jsem, že chci být už jen s ní.”
Děvčátko vytřeští oči a podívá se na dědečka nevěřícně, probere to i vedle brášku, který se rozchechtá.
”Babi, ty jsi někoho bouchla?”
Babička se s drobnou výčitkou podívá na svého manžela.
”Bouchla, Lucarelli a jak.”
“A vrátil jí to ten chlap?”
“Ne, to víš že ne. Ona na něj totiž namířila ukazováčkem a udělala Ty Ty Ty!”
Rozesměje se děda a posadí se na postel proti babičce. Natáhne se k její ruce a vezme jí do svých. Jejich spojení je oba rozesměje. Babička nakloní hlavu a její oči zazáří při pohledu do jeho.
Ustřelila bych mu hlavu, kdyby to zkusil.
Pomyslela si babička Vinetia.
”A jak tě požádal o ruku babi?”
Usměje se děvčátko.
”Ne, řekni nám jak babička mlátila další padouchy.”
Řekne rychle klučík a posadí se na posteli.
”To je vlastně jeden příběh.”
Oba se nadšeně vyhoupnou na zadky a zapřou se do pelesti, přitáhnou si deky k bradě a obejmou svá skrčená kolena.
Babička se s otazníkem v očích dívá na dědu a ten ji jen chlácholivě pohladí po hřbetu ruky.
Tohle jim Angelo přeci nemůžeš vyprávět, jsou na to příliš malí.

”Tehdy jsme byli oba velice mladí a babička byla nekompromisní dcerou velkého a mocného obchodníka. A já jsem pracoval pro její rodinu a měl jsem za úkol nosit její nákupy, dovézt ji do restaurace a hlídat, aby se nikdo na ní nevytahoval.
Byly to těžké časy, hodně zlých lidí se snažilo vašeho pradědečka přesvědčit všemi různými způsoby, aby zanechal obchodu a odjel z města. Ale protože pradědeček Don Enrico byl tvrdý chlap a to babička zdědila po něm, rozhodl se, že …”
“Že všem nakope zadek.”
Děda se usměje a kývne, babička jen zavrtí hlavou.
”Ano Luco, i tak by se to dalo říct. Jenže pradědeček byl hodně chytrý chlap a věděl, že musí být chytřejší než ti co proti němu zbrojili. My s babičkou jsme tehdy byli v jednom domečku za městem, schovávali jsme se před padouchy. Věděli jsme, že mezi našimi lidmi je nějaká krysa, která práská nepřátelům a my museli přijít na to kdo to je, protože do té doby nás to stálo životy mnoho lidí i mnoho členů naší vlastní rodiny. Byli jsme v té chaloupce, když někdo prostřelil petrolejovou lampičku na zápraží.”
Dívenka vzala bráškovi medvídka a přitiskla si ho na hrudník a drtila ho ve svém objetí. Malý Lucarelli dá nohy do tureckého sedu a nadšeně pozoruje dědu.
Jsem ráda, že jsi vynechal tu pasáž, že jsme oba byli nazí a že to byla první noc, kdy jsme spolu byli. Byla jsem strašlivě nervózní a ty jsi byl tak roztomile nemotorný, když jsi mě svlékal.
Babiččiny myšlenky se rozutečou úplně jiným směrem než dědovo vyprávění.
”Babička vzala kýbl s vodou, přelila oheň v krbu a skryla se za knihovnu. Já jsem si dřepl vedle dveří, babička na mě koukala a jen jsme vyčkávali. Věděli jsme, že střelec nebude sám. A když další kulka prosvištěla kolem mojí hlavy skleněnou vitráží u okna. Stáhl jsem se k babičce za knihovnu a překontrolovali jsme kolik nám zbylo nábojů. Babička měla v bubínku tři a dva v kapse u kabátu. Já měl dva a šest v kalhotách.
Další kulka se zaryla do krbové římsy. Nemohli jsme tam takhle čekat až přijdou dovnitř a postřílí nás. Zatím co jsem se plazil ke dveřím, abych se rozbitým sklem v okně podíval ven kolik jich tam je, babička se přesunula k našim kabátům, aby vyndala kulky a doplnila je do bubínku.
Vykoukl jsem z okna a zahlédl dva střelce. Po jednom z nich jsem vystřelil. Když jsem se vracel do krytu za tlustou stěnu dřevěné roubenky, zaslechl jsem jen babičku jak říká ANO.”
Jeho vyprávění bylo poutavé a on každé slovo prožíval, jako by se tohle vše právě dělo. Chlapec bedlivě poslouchá a dívenka Alessia se zajíkne.
Asi bychom tu neseděli, kdybych ten prsten nevytáhla z tvé kapsy s kulkami pro které jsem tam šla. Předpokládám, že bych se vdala za ropného magnáta, jak se tehdy k té domluvě schylovalo.
”Nejprve jsem to nechápal, podíval jsem se na ní a hledal souvislosti s čímkoli. Ale ona tam jen dřepěla za židličkou a ládovala kulky do bubínku své zbraně. Zbytek kulek nasypala do kapsy svého svetříku a v tu chvíli jsem si toho všiml, na prstu měla prstýnek. Prstýnek, který jsem celé týdny nosil v kapse a doufal, že najdu odvahu ji požádat o ruku.”
Nenašel, drahoušku. Vzala bych si jiného a ty by si vstoupil do války v Evropě.
Děda se podívá na ruku babičce Vinetii a pohladí prstem kroužek na prsteníčku.
”Řekla ano, a ve mně se vše zastavilo. Chtěl jsem to udělat romanticky, s pugétem růží, na kolenou a třeba při dobré večeři. Ale ona věděla, že by čekala ještě hodně dlouho. Byla vždy statečnější než já. Když se na mě podívala, viděla jak jsem mimo. Jak jsem ztuhl a tak se jen zamračila a řekla…”
Podívá se babičce do očí a ta se usměje.
”Angelo Darmady, já si tě vezmu, ale teď už postřílej ty muže venku!”
Doplní jeho vyprávění babička a položí druhou ruku na ty jeho. Malá Alessia se usměje a oči se jí podlijí slzami dojetí. Bráška vedle ní ji vezme medvěda a pohlédne na dědu.
”Dědooo… a postřílel si je?”
Babička kývne hlavou a rozesměje se.
”Ano Luco, děda vzal zbytek nábojů, dokonce i moji zbraň a jako hrdina mi dal pusu a vyběhl před chatu a všechny postřílel.”
Děda zvedne její ruce a políbí je.
”A nic se mu nestalo?”
Zeptá se udiveně kluk a poposedne, aby byl u babičky blíže.
”Ne Luco, nic. Ani jeden průstřel, ani jediné škrábnutí.”
“A bála si se o něj?”
“Moc… konečně jsme mohli být spolu a on tam vyběhl sám, byla noc a oni měli výhodu okolního lesa a výhledu na jediný unik z chaty. Nestihla jsem ho varovat, a možná by mě v tu chvíli ani neslyšel.”
Děda zavře oči a opět políbí ruce babičce.
Děvče se pousměje.
”To ta pusa viď, ta mu dodala hrdinský schopnosti.”
“Ty jsi hloupá, už si slyšela někdy, že by pusa zrodila nějakého hrdinu?”
Oboří se na ní bráška a plácne jí medvědem po hlavě.
Babička vstane z postele a přikryje obě děti. Děda na ní počká u dveří.
”To, že si tam tehdy na té terase stál úplně nahý a já celou dobu sledovala to tvé rozkošné pozadí, jim řekneme až budou starší.”
Řekne dědovi šeptem babička, než vyjde na chodbu před ložnici.
Děda koukne na Alessii škvírou pootevřených dveří a šibalsky řekne.
”Už mnoho polibků milovaných žen učinilo z mužů hrdiny.”
Zhasne a zavře dveře.

… nevyřčené vyznání

Zvedl jsem ze země její šátek, který jí z hlavy odfoukl vítr.
”Děkuji pane, už jsem myslela, že se s ním neshledám.”
Řekla a natáhla ruku, aby si vzala svůj šátek z mých rukou. Černé prameny vlasů neposlušně poletovaly a hladily její tvář. Měla bílé šaty s květy slunečnice a já věděl, že mi tahle žena dokáže změnit život.
To co z ní vyzařovalo bylo přátelství a nekonečně milá povaha. Nebyl jsem schopen slova, jen jsem se usmál a její šál jí podal. Chtěl jsem její vlasy chytit a do dlaní vzít její tvář. Velké oči se na mě dívaly s vděkem a já tam stál jako pitomec a díval se jak odchází. Neotočila se a já nebyl schopen se pohnout, zhluboka jsem se nadechl a hlava se zamotala. Její dokonalá vůně, byla múzou všech básníků, předlohou malířů a příslibem štěstí.

Další a další rána jsem tam stál a doufal, že ji znovu uvidím.
Zády se opírám o strom jako každé ráno, zapálím si cigaretu a založím jednu ruku do kapsy. Její úsměv, její ladné pohyby, když zvedne jahodu z přepravky a přičichne k ní. Pousměju se také.
Chyba, jak rychle mi dojde včerejší večer, bolestivě stáhnu koutky zpět. Nateklý ret a rudá lícní kost se přihlásily o slovo v mimice. Znovu potáhnu z cigarety a pak ji zahodím. Odporný zlozvyk, ale z těch všech, které jsem měl, je tenhle ten nejmenší.
Je tu, nemůžu tomu uvěřit, tolik dní jsem na ni čekal a doufal, že ji třeba jen koutkem oka zahlédnu a teď je tu.
Odchází z jednoho krámku a jde po pobřežním mole, vykročím stejným směrem, kterým jde i ona. Černé husté vlasy spletené do copu zakryté pod šedým šátkem neposlušně vlají ve větru. Opět se mi ztrácí, nastupuje do drahého auta s řidičem a odjíždí.

Jsem jejím tichým společníkem už několik týdnů, kdy jsem ji prvně viděl a poprvé se jí dotkl, i když jen přes šátek a špičkou prstu, ta vůně která mě zmátla, zamlžila můj zrak, stále jí cítím.
Přistupuje k dalšímu stánku s květinami a její prsty hladí okvětní lístky kopretin. Přistoupím o pár kroků blíž. Naklání se a přivoní k orchidei, oči s dlouhými řasami přivře a já sleduji její rty, které se pootevřou a vzápětí se usměje. Když své oči otevře, květina jako by se ještě více rozevřela, jako by chtěla předčít její krásu.
Zabrán do její tváře nevšiml jsem si, že se k ní blíží mladý hoch a bere její kabelku a trhnutím jí strhává k zemi.
Několika rychlými kroky jsem u ní, snad bych jí ani nenechal dopadnout na špinavé prkna promenády. Držím jí v náručí a tisknu na svou hruď. Opět se mi zatočí hlava z její vůně. Když zvedne tvář a pohlédne na mě zmatena, co se vlastně stalo, zahlédnu jak se usměje.
”Já vaše kabelka… !”
Snažím se vzpamatovat a podívám se směrem, kam utíkal kluk s její taškou.
”Ne, nechte ho, zřejmě ji potřebuje více než já. Bylo tam jen pár drobných a kapesník.”
Těkám očima do míst, kde se mi ztratil hoch z dohledu a po ní. Její slova vnímám, ale nejsem schopen protestovat.
Dřepím a jí mám ve svém objetí, neuvědomuji si jak dlouho tohle sevření trvá do chvíle, než mě jakýsi muž chytne za klopu a strhne mě na zem. Druhý chytí ji a pomáhá jí vstát.
”Nechte ho, ten muž mi chtěl jen pomoci.”
Jsem odhodlán ty dva pohřbít zaživa, ale její ruka v bělostné rukavičce se natáhne ke mně a chce mi pomoci vstát.
”A teď jděte, dojeďte prosím domů pro mou druhou kabelku, mám ji v hale na stolku, ať můžu dokoupit zbytek surovin na večeři.”
Mluví klidně, její hlas je milý a přátelský.
”Mohu vás pozvat na kávu, alespoň tak bych oplatila vaši záchranu mých šatů?”
Dívám se na ni a nedokážu uvěřit, že mluví se mnou.
”Takže ano.”
Ona se jen rozhlédne a opět muže pobídne.
”Bude v támhleté kavárně, tento muž mi bude dělat doprovod a věřím, že než přijdete, jistě se mi nic nestane. Nemám pravdu, pane …”
Hlavou mi proběhne tisíce jmen a jen jednou to mé, které jsem nechtěl již nikdy vyslovit, ovšem nostalgie nebo snad hloupý cit mi nedovolil zbavit se všeho co by napovídalo můj původ. Ať už hodinky, nebo knoflíčky s mým monogramem.
”Cornel Hayword.”
Já řekl jsem pravdu, hlavou mi proběhne v tu chvíli tisíc vzpomínek, stovka chyb, které jsem s tímto jménem udělal.
Muži ji s nelibostí poslechnou a odchází, tedy jeden, druhý si stoupl o kus dál a stále nás sleduje, tedy mě.
Přecházíme ke kavárně, odsunu jí židli.
”Aurelia.”
Beru její ruku a políbím jí. Její jméno se mi v hlavě uchytí jako červ, stále jej slyším dokola, opakuji si ho a nedokážu přestat. Je to jméno hodné anděla.

Od toho dne jsem na ni čekal každé ráno. Mluvili jsme o všem možném, pomohl jsem jí nést košík s ovocem. Nikdy nedala najevo nic krom přátelství ani náznak toho, že by snad chovala jiné city než jako kamarádka. A já ji miloval od první chvíle co jsem ji potkal, chtěl jsem jí říct vše. Byla to první osoba, se kterou jsem se cítil skutečně svobodně.
”Jako dědic velkého dědictví jsem zdědil nejdříve pořádnou dávku arogance, můj otec je hrabě, na svůj titul velice hrdý, asi věřil, že budu jako on. Já ale měl jiné zájmy, alkohol, opojné látky a lov.”
Mluvím tiše, sleduji její ruce, které nabírají písek a mezi prsty jej prosévá zpět na pláž.
”Bohužel kombinace všeho… já zabil jsem někoho, na kom mi velice záleželo. Nebudu vám tvrdit, že nevím co se stalo. Pamatuji si vše do poslední vteřiny.”
Poslouchala a její pohled byl vědoucí, měl jsem dojem, že vše ví a to, že tu stále sedí a neutekla mě přimělo hovořit dál, chtěl jsem to někomu říci a ona byla jako anděl, měl jsem dojem, že jí můžu říct cokoliv.
”Vystřelil jsem a ona zemřela, držel jsem jí v náručí a až o několik hodin později, když jsem odcházel od domu jsem si uvědomil, co jsem udělal.”
Můj hlas je tichý, tak tichý, že přemýšlím zda mluvím vůbec k ní nebo k sobě. Podívá se na mě a já se vnitřně sypu jako ten písek mezi jejími prsty.
”Byla to moje malá sestřička, vždy ke mně vzhlížela a já se choval jako hlupák, byl jsem nezodpovědný, namachrovaný ubožák a zabil jsem jí. Zabil jsem jí, protože se mě bála, utíkala domů a já ji zabil protože jsem chtěl, aby zůstala se mnou.”
Její pohyby ustrnou, pohled se změní, ale nesoudí mě, jen se dívá a oči se jí zalijí slzami, ale nesteče ani jediná.
”Budete s tím žít po zbytek života Cornele, je mi líto vaší ztráty. Mladý život, který vyprchal vaším zapříčiněním budete muset splatit, bůh vám buď milostiv.”
Mluvila tak moudře a já v tu chvíli měl pocit, že kdybych zemřel, bylo by to právě to pravé boží milosrdenství.
”Aurelie, já vás…”
Položí mi prst na rty a zavrtí hlavou. Její rty se pousmějí a já jsem v tu chvíli úplně ztracen.

Od toho dne jsem ji neviděl, o co déle jsem ráno čekal až zahlédnu neposlušné černé prameny těch nejkrásnějších vlasů, o to déle jsem trávil večer v baru.
”Buldoku… co to s tebou sakra je?”
Odplivnu na zem ringu sliny smísené s krví a otřu si pusu do ruky. Nepromluvím, jen se ohlédnu po hostinském, který mi nabídl bydlení a stravu za pár zápasů a vyhazovače v hospodě, která se sotva dala považovat na úrovni.
”Vzadu je jistý muž, který by s tebou chtěl hovořit.”
Podívám se na něj a přimhouřím oči. Beru ručník a odcházím do kanclu, kde na mě čekal Gino Giorgetti.
Opět ji vidím, klečí u záhonků a v rukavicích drží hlínu s drobnou květinkou, kterou dává do připraveného důlku. Srdce se mi rozbuší a já mám chuť se k ní rozeběhnout, vzít ji do náruče a zatočit se s ní.
”Aurelie, dovol abych ti představil naši novou posilu. Gregory Finnigan. Bude bydlet vzadu v zahradním domku, je to výborný střelec a jeho pěstem jen tak nikdo neunikne.”
Jsem strašně zmatený, hledím na ni jak vstává a když mě uvidí, usměje se.
”Aurelia Giorgetti, těší mě.”
Řekne a podá mi ruku. Je to ona? Chvíli zaváhám, ale když chytím její ruku vím, že ne. Je to ona, nikdo jiný to být nemůže. Vůně, hlas, je to ona. Ale…
”Řekla bych, že už jsme se někde potkali, ale jste jen velmi podobný někomu, koho jsem nedávno poznala. Nicméně vítejte, můj manžel má dobrý nos na spolehlivé muže, věřím, že budete více než přínosem do řad mužů hlídajících naši rodinu a tím i dům.”
Aurelia stáhne ruku, políbí svého muže na tvář a opět se dá do práce na záhonku.
Srdce puklo a hlava se roztříštila na tisíc kousků. Je vdaná, proto nikdy nedala najevo, že by ke mně chovala city, nikoli proto, že by byla plachá.
Když se mi podaří od ní odpoutat pohled poupravím sako a jdu za chlapem jménem Calvin, který mi ukáže kde budu spát.

…
”Myslíš, že to byl dobrý nápad ho brát sem a ubytovat ho Aurelii pod nosem?”
Gino se opře o stůl v altánu.
”Příteli, nejde tu přeci o moji ženu. Věřím v její přátelství k tomu muži, ale jde o něj. Je zmatený a jistě s velice zlou minulostí. Aurelia mu naslouchala a když se stáhla z jejich ranních schůzek, věřím, že to bylo protože pochybovala o něm, nikoli o sobě. A pokud tomu tak skutečně je, jsem nucen mu tentokrát pomoci já.”
Luigi se dívá za mužem, kterého včera vyzvedli v baru Hunting dog a dovezli jej až domů.
”Nic o něm nevíš, nemá minulost, dokonce jméno si mu vymyslel, myslíš že je to moudrý nápad?”
Gino se pousměje a pohlédne na svoji ženu.
”Věří mu ona, ani na okamžik nezaváhala když jsem jí ho představil, neucukla, podala mu ruku. Věří-li mu Aurelie, věřím mu i já. Jistě se v něm skrývá mnoho hrůz a třeba nás i jeho minulost dostihne sama. Čekal na ni každé ráno, je vytrvalý. Není nezdvořilý, jeho vychování a způsoby jsou na vysoké úrovni. Věděl, že s ní chodí ochranka a ani tak neustoupil. Má-li být ohrožením, tak zde, kde na něj vidím. Luigi, přemýšlíš příliš přízemně. Kdo je lepším ochráncem ženy, než muž, jenž se do ní zamiloval.”

Hunting dog … vstup a budeš zapomenut 

(očima Dona Gina Giorgetti)

Dusivá přikrývka mlhy svírá temné uličky New Orleans, stěží jí proniká slabé světlo lamp. Za nocí jako je tato se ztrácí veškeré pozlátko a loutková hra. Když se uličkami plíží mlha, tma a ticho, když je město zahaleno do vlastního mlžného rubáše, krvavá temnota vyrazí do ulic a vyhrne si rukávy. Muži, kteří ve dne mluví s milými úsměvy a jednají s vybraným chováním, dnes v noci si myjí ruce od krve a zbavují se tlejících těl.
V takovouto půlnoc jsou si všichni muži rovni, počínaje váženými občany a konče nemilosrdnými zabijáky. Nejsou snad v tomto městě tak často jedno a totéž?
Do ticha temnoty zní troje kroky. Jeden muž kráčí, dva po boku, pod těžkými kabáty se rýsují samopaly, italské Beretty. Mihnou se mlhou, na moment ozáří blikavé světlo jejich tváře. Muži tvrdí, zvyklí prát se o své místo.
Jejich kroky ustanou. Nenápadné dveře jsou nic neříkající, není to místo kam by kdokoliv vkročil náhodou.

Dveře se otevírají, tabákový kouř se vyvalí ven, šklebící se Dog otevírá dveře, vítá vzácného hosta. Vkročí dovnitř, rozepínaje kabát a sundavaje klobouk dojde k soukromému sezení.
U baru tiše nasává policejní inspektor, odznak nemá a dnes v noci by ho nevytáhl ani kdyby ho měl. Nepřišel zatýkat. Přišel pít. Proto sem lidé chodí, do baru Hunting Dog. Pít. Odpočinout si. Na jediný moment skutečně zavřít oči. Zapomenout.
S chmurným výrazem na tváři ale unaveným úsměvem připije senátor na zdraví nájemnému vrahu. Tady se není čeho bát. Jediný, kdo tu umře, je ten hlupák, co zbytečně vytáhl kvér.
Jak by se tady ale vzal? Na tohle místo chodí jen lidé, co přežili dost dlouho. Lidé zkušení a zkoušení.
Nejzarytější nepřátelé zde zapomínají na své sváry, jen na jediný okamžik.
Místo, kde vládne chmurná soudržnost, ta, která se do rána vytratí, ale dokud noc žije, je tu. Tito silní a mocní mužové zde v tichu uprostřed modravého kouře sledují brutalitu boxerského ringu. Šéfredaktor si sice právě vsadil, žádné výsledky ale v novinách nikdy nebudou, jako nic z toho co se děje v téhle staré nalévárně.
Není to azyl. Není to úkryt. Je to místo vytržené, uzavřené a samo pro sebe. Kdyby krachla New Yorská burza, bude tady sedět bankéř, při další válce dá si tu panáka generál, snad dokonce i kněz posedává na starých ošoupaných stoličkách.

Příchozí sedá si do boxu a tiše si zapaluje kubánský doutník. Přes klobouk a sklenici vína pohlíží na ring, který se ztrácí v kouři. Spatřuje tam poprvé muže, o kterém mnoho slyšel. Zvrácená minulost, přítomnost je sebezničení. Ale budoucnost? Budoucnost je v těchto rukou, stejně jako doutník. Dva ostří hoši přehlíží unavené pijáky, bez zájmu, bez obav.
Tyto Italy zná jen Dog a jejich Don. Nejde tu o autoritu a bezpečí, přece si sám nebude chodit pro alkohol…
A navíc, občas je třeba zavolat nadějného ale ztraceného muže…

V těchto přestárlých zdech se v alkoholu utápí historie. Tady se v hlavách mocných rodí nápady a zapomínají tragédie, srovnávají se tu unavené mozky.
The Hunting Dog. Nejtemnější zákoutí temného New Orleans.

Granát s pojistkou  /  Dárek k narozeninám

… granát s pojistkou

(psáno očima Luigiho Dalesy)

”Jak myslíš někoho vhodného?”
Zeptal jsem se a nad šachovým stolkem jsem upil trochu whisky. Je podvečer před svátkem svatého Patrika, my sice tohle neslavíme, ale je jasné že ve městě bude živo. Pro jistotu jsem stáhl všechny lidi z města, nemusí dojít ke zbytečným šarvátkám.
Místnost je příjemně pohlcená do oparu z doutníků.
”Táhnu pěšcem.”
Gino se na mě podívá a já z jeho pohledu přesně vidím, že jsem udělal chybu. Potáhne z doutníku a zadívá se na kostičkovou hrací plochu.
”Luigi, znáš ji stejně jako já, musí to být někdo kdo se s ní bude hádat, kdo ji dokáže argumentovat na vše co řekne.”
Jo tomuhle je třeba se zasmát. Ušklíbnu se a pozvednu sklenku.
”Je tohle dobrá whisky?”
Gino se zatváří trošku nechápavě a kývne.
”Máš něco co by si proti tý whisky řekl?”
Gino se na mě kouká a nakrčí čelo, že čeká kam tím směřuji.
”Dáš si další?”
Narovná se na křesle a natočí hlavu ke straně.
”To je tvoje dcera, nemůžeš říct nic co by ji donutilo přestat být dobrou.”
Gino se začne smát. Vypije skleničku a položí ji na stolek.
”Luigi, mluvíš o Gině.”
Zvedne ukazovák a zamává mi s ním před obličejem.
”Dobře, tak ze všech chlapů co by přišli před tím vhod si výběr zúžil na jediného.”
Gino se zvedne, dolije do sklenky whisku a pak nalije i mně. Než si sedne, udělá tah dámou. Dívám se na jeho tah a bez přemýšlení znovu pohnu pěšcem.
”Řekni mi o něm něco.”
Blbeček, který by rád práci, dokonce mě i sám vyhledal, ale po půl hodině jsem ho chtěl vyrazit a po patnáctém „proč“ mu strčit do krku lahev a dívat se. jak se dusí.
Jsem trpělivý, jsem vstřícný, jsem otevřený člověk, ale někdy… někdy prostě potkáte někoho, kdo vás dokáže rozhodit. Díváte se na něj a víte, že ten člověk vám změní život pokud mu dovolíte přistoupit blíž.
Měl jsem z něj dobrý pocit, usmíval se vtipkoval, byl cynický a já nevím proč jsem si právě teď na něj vzpomněl.
”Voják, před měsícem přijel z Francie, myslím, že pro naši věc je ten nejlepší.”
Gino udělá další tah a zapře se do křesla, jeho oči jako vždy pohlédnou ke stropu. Je pozdě večer a nad námi se rozezní napouštění vany. Tiché volání Aurelie, že je už čas. Pousměji se, jejich vztah a její péče o něj se mi vždy velice líbila, měl jsem tu holku skutečně rád, tedy mám.
Don musí být vyspalý a už má také svoje roky, i když mě nikdy nepřestane překvapovat svým temperamentem. Ale to je prostě Italská krev.
”Jde o mojí dceru a moc dobře vím jaká dokáže být, a právě proto, že ji nemohu stále říkat ne a nechat ji za dveřmi po zbytek života, potřebuji někoho, kdo jí…”
Odmlčí se, jako by hledal správné slovo.
”Ohlídá?”
Gino zavrtí hlavou, vypije svoji sklenku kterou odloží na pracovní stůl. Zapne si sako a udělá několik kroků ke dveřím.
”Někoho, kdo jí bude stačit.”
Přikývnu, lépe bych to neřekl. A dojde mi celý význam téhle situace, a já blázen si myslel, že ji chce hlídat, nehledal ochranku, hledal parťáka.
”Sežeň toho muže a seznam ho se situací.”
Ode dveří se otočí a jen zvedne ruku.
”Jasně, je mi to jasné.”
Oficiálně to bude její podřízený, neoficiálně má právo ji zpacifikovat, pokud by její rozhodnutí považoval za nerozumné, případně nebezpečné. Bude mít právo jí cokoli přikázat, zakázat s ohledem na její bezpečí.
Bude jejím druhým já a nespustí jí z očí, stane se jeho plynovým pedálem a on její spojkou. Každý dobrý řidič potřebuje dobrý vůz, aby spolu mohli vítězit. A věřím, že tihle dva jsou právě tou správnou kombinací pro medaile a poháry.
”Příteli, šach mat.”
Řekne Gino a s úsměvem odchází ze své pracovny.

Garáží proletí poklice od auta a za ní šroubovák, zvednu se ze země kde jsem hledal náboje co se mi skutálely ze stolu.
Vito se zarazí, jeho pochodování z místa na místo a zaťaté pěsti mi říkají, že něco není v pořádku. Stojí na místě a dívá se na mě. Jeho oči žhnou. Zvednu jedno obočí a tím se ho ptám co se stalo.
”Ona je šílená! Pane, já nemůžu s někým takovým pracovat. Je tvrdohlavá a myslí si, že má odpověď na vše. Já se z ní zblázním. Ona naprosto nic nerespektuje.Dneska vystřelila chlapovi pod nohy, aby jí řekl kam odvezly ty stoly, chtěla zasáhnou minci, kterou tam hodil, aby si šla koupit nějaké šminky a neotravovala ho.”
Dám kulky do kapsy a bokem se zapřu o auto.
”Jo dobře, možná to byla moje chyba, řekl jsem jí, že netrefí ani náklaďák, ale ona mi furt něco potřebuje dokazovat. Je to štěkna, furt mi musí dokazovat, že nemám pravdu. Furt mi musí oponovat.”
Opět začal pochodovat a já ho jen sleduji.
”Viděl jste jak řídí? Kurva viděl jste jí jezdit autem?”
Kopne do kanystru, který je naštěstí prázdný, ale právě proto odletí o kousek dál a rána kterou způsobí, když narazí na železnou nohu ponku, je opravdu nepříjemná.
”Já… ona je blázen. Nemůžu s ní pracovat, to je jako hlídat odjištěný granát!”
Vito zařve a pak si dřepne na bobek a sebere jeden z nábojů, který se zakutálel až k němu.
”Trefila tu minci?”
Vito se zmateně na mě podívá.
”Cože?”
Dívám se na něj a čekám jestli mi odpoví. On se jen zamračí a sáhne si do kapsy ze které vyndá stříbrnou minci, má ji v prstech a prohlíží si ji.
”Ano, stála od něj necelých pět metrů.”
Jeho hlas se uklidnil a já měl pocit, že v jeho hlase najednou slyším úžas. Usmál jsem se a než jsem stihl cokoli říct, Vito se postavil a odešel k vratům garáže.
”Kdyby se po mně sháněla slečna Gina Giorgetti, přijdu za hodinu, musím se jít domů převléknout.”
Hodí minci s otlačeninou od kulky a když jí chytí, vloží si jí zpět do kapsy. Zavrtím hlavou a kulky začnu vkládat do bubínku revolveru.
Prásknutí dveří mě celkem vyděsí a kulky se opět rozlétnou po zemi. Vzdávám to, narovnám se a podívám se ke dveřím.
”Je tady?”
Pohlédnu na Ginu a trochu se nechápavě zamračím.
”Ten klaun, ten budižkničemu. Jak jste mě sakra mohli dát do rukou takového idiota?”
Zavrtí hlavou a projde garáží do míst, kde jsou kulky, dřepne si a začne je sbírat.
”Strýčku, on furt něco mele a víš co je horší? Myslí si, že má pravdu! Sakra z jakého světa ten kretén je, že si myslí, že mě může neustále poučovat?”
Další kulku dá do dlaně a pak se na mě podívá.
”Víš co dneska udělal? Seřval mě, že jsem vystřelila po idiotovi co si ze mě utahoval a pak mě ponížil tím, že mu dal do držky a to není poprvé. A přestal až když jsem mu to nařídila, on by je jinak zabil.”
Zavrtí hlavou a zlostně sáhne po další kulce, sehnu se také a pomáhám jí sbírat další.
”On je úplně mimo, furt si mě dobírá, on tu hubu nikdy nezavře a na každé moje A on musí říct B.”
Kulky které sebrala položí do prázdné plechovky na stole, já tam přisypu ty své a položím vedle toho i zbraň. Gina se na mě dívá a je jí pohladím po rameni.
”Víš proč ty muže zbil?”
Gina se nadechne a dřív než něco řekne, jen zavrtím hlavou.
”Posmívali se ti, nebrali tě vážně a to se ho dotklo. Dostali do držky ne proto, že bys neměla na to je zabít a vysvětlit jim to sama, ale protože on je tvůj podřízený a tím zvýšil tvůj význam mezi ostatními. Bránil svého šéfa. A přestal až když dostal rozkaz. A seřval tě v autě, když jste jeli domů, aby u toho nebyl nikdo jiný. Udělal to pouze mezi čtyřma očima.”
Gina naštvanou tvář mění za tvář dítěte, kterému rodiče vysvětlili proč se slunce schovává a ráno zase objevuje. Pohladil jsem jí po tváři když odcházela, viděl jsem jak se nadechuje.
”Za hodinu přijde, jel se převléknout.”
Gina se zamračí jako by nechápala jak vím na co se chce zeptat, ale jen potom kývne hlavou.
”Jo a holčičko, řiď prosím opatrněji.”
Gina se usměje a mrkne, odchází.

Granát s pojistkou, pomyslím si, když zahlédnu Vita jak nasedá do auta ke Gině a společně se závojem prachu odjíždí z brány.

… dárek k narozeninám

(20.8.1919 New Orleans)

”Co to máš?”
Zeptá se Cleto Vita, který se už hodinu snaží zabalit krabici. Rezignovaně si sedne na dřevěnou židličku a spustí ruce k zemi. Stuha na krabičce sklouzne po hladkém papíru a udělá několik hadů na dřevěné desce stolu.
Zakloní hlavu pohlédne do stropu a zakřičí.
”Chceš pomoct?”
Cleto stojí za ním a opírá se ramenem o rám dveří. V ruce drží jablko a odkrajuje měsíček po měsíčku a vkládá si je do úst.
Vito zakloní hlavu ještě o něco víc a první co zahlédne je hlava Ambrise, který si sedl hned za něj. Vito se lekne a za okamžik padá i se židlí dozadu rukou se snaží zachytit stolu, ale místo toho chytí mašli a s napohled krásným obloukem dopadne na záda a mašle mu zakryje obličej.

Cleto klidně stojí ve dveřích.
”Asi ne!”
Řekne s úšklebkem. Vito otevře oči a vidí nad svým obličejem hlavu Ambrise, který otevře pusu vyplázne jazyk a v horkém srpnovém dni začne rychleji dýchat.
Vito leží pod ním a natočí hlavu ke straně.
”I ten pes se mi už směje!”
Cleto se usměje a odchází po několika krocích hvízdne a Ambris odchází.

Vito strhne mašli z obličeje a zahodí ji na zem, vedle sebe. Zhluboka se nadechne a snaží se posadit. Po chvíli se mu to podaří, podívá se na krabici na stole.
”Bez mašle, stejně to není její styl.”
Vito se postaví a vezme krabici, kterou schová do skříně kde má Aurelie a zahradník hrábě a lopaty na zahradu.

Jako každé ráno sedí u Gregoryho zahradního domku, před sebou má akáty jezírko a výhled na terasu, která je napojena na kuchyni. U stolu sedí Aurelia a Gino když přichází Maria a Gina. Vito si vloží stéblo trávy do úst a pohladí Sanctise po hlavě. 
”Sluší jí to, co říkáš?”
“Všiml sis, že nosí kalhoty?”
“Ale sluší jí to!”
“A má kožené boty s tkaničkama.”
“Tak se přiznej, že se ti líbí!”
“Jasně Sanctisy, je pěkná a už mlč.”
Vito mluvil za psa, který se snažil chytit mouchu, která ho provokovala, už značně dlouhou dobu. 
Gina se posadila ke stolu a začala snídat a hovořit s otcem. Maria se rozhlédla, něco prohodila k přísedícím a pak proběhla kolem jezírka směrem k Vitovi. Sanctis se zvedl a šel jí přivítat. Dívka ho poplácala po krku a stoupla si před Vita.
”Už jsi to zabalil?”
Vito se opře lokty o vyšší schod a kousne do stébla trávy.
”Vážně si myslíš, že bych jí to měl dát?”
“Vito, je to krásný, doufám, že jsi si to nerozmyslel a máš to zabalené a ovázané mašlí.”
“No… víš já a mašle jsme se moc nepohodly.”
Maria se ušklíbne a posadí se vedle Vita.
”Musíš jí to dát, bude se jí to líbit.”
“Hodí mi to na hlavu.”
Odpoví ji Vito a zase se narovná a lokty opře do kolen, stéblo trávy roztrhá na několik kusů a hodí ho na zem.
”Přestaň mě rozčilovat, je to krásný.”
“Hmm!”
Maria ho plácne do zad.
”Už chápu proč Gina říká, že seš mezek.”
Vstane a odchází. Vito se náhle probírá a postaví se.
”Mezek? Jak jako mezek? Jako tak pěknej? Nebo nespoutanej?”
Nadšeně se vyptává a dožaduje se odpovědi.
”Blbej!”
Odpoví Maria a rozeběhne se zpět na terasu kde usedne s rodinou ke stolu a dá se do snídaně.

Odpoledne po obědě se celá rodina sejde v altánku a Marta přinese skleničky na víno, které nalije a všichni se ujmou své.
”Drahá dcero, dlouho jsem přemýšlel co ti dát k tvým narozeninám. Nebudu lhát, že jsem ti chtěl koupit šperky nebo šaty. Ale jako vždy mi Aurelia připoměla, že se mám řídit srdcem a tím jak tě znám, né co velí etiketa. A příručka dárky pro dospívající dcery.”
Všichni se usmějí a Aurelia se přivine ke Ginovi.
”Drahá Gino, jsi velmi chytré děvče s poněkud netradičními zájmy a ač jsem se snažila tvého otce přesvědčit, aby ti pořídil nějaké pěkné auto shodli jsme se na něčem jiném.”
Aurelia odloží skleničku a převezme od Marty krabici, kterou podá Gině.
Ta odloží krabici na stůl a rozbalí ji. Uvnitř jsou kalhoty z francouzké bavlny a dvě saka, která působí elegantně a žensky. Velmi povedený černý a tmavěmodrý kostýmek. Otec ji ještě dá krabičku ve které jsou diamantové naušnice.
”Kdyby si přeci jen chtěla být pravá dáma.”
Gina poděkuje otci a Aurelii a oba políbí.
”Co bych ti mohl dát asi já, vše nejlepší k narozeninám.”
Řekne Salvatore a předá Gině krabici, ve které je podpažní pouzdro z hnědé teletiny. 
”A teď já sestřičko.”
Rozesměje se Maria a podá ji malou krabičku s růžovou mašlí a s kreslenými květy. Gina rozbalí dárek a uvnitř je zlatý drobný řetízek s přívěskem andělského křídla.
”Druhé mám já…”
Odhalí pod dlouhými vlasy tentýž řetízek. Maria obejme Ginu a políbí jí na tvář.
”Gino, všechno už máš a co nemáš to si dokážeš získat sama. Je těžké ti vymýšlet dárky, nejsi povrchní, nejsi dámička a jsi hlavně moje sestra takže něco ti vymyslet byl fakt oříšek.”
Viktor se nakloní ke Gině a políbí ji na tvář. Předá ji krabičku a usměje se.
V krabičce jsou rukavice. Kožené rukavice z tmavé kůže, tepané a lesklé. Jsou štíhlé a drobné. Opravdu na ženskou ruku.

Všichni připijí Gině na zdraví a celý den stráví spolu poblíž altánu a jako rodina se smějí a vypráví si o Itálii. Marta byla jediná, která dala Gině krásné krémové šaty jako pro opravdovou slečnu. Marta měla radost a ostatní také, už proto, že tahle žena měla své přesné ideály o všech v rodině a Gina pro ní byla vždy princeznou.

Připozdívalo se, Gino s Aurelií odešli ze zahrady a Maria odhopkala spát. Salvatore odešel už před nějakou dobou prý někam do města a Gregory s ním. Viktor jel s Andreou za holkama.
Gina zůstala na zahradě sama. Nardis vesele aportoval klacek, který mu házela.
Najednou k ní přišel Sanctis a chytil ji za lem šátku, který měla přehozený přes ramena, protože jak slunce zacházelo, byla trochu zima.

”Co se děje, kam mě táhneš.”
Sanctis ji držel za šál a táhl na severní část zahrady. Zde byl jen jakýsi prázdný plácek s jednou lavičkou.
Když Gina přišla blíž k odpočívadlu. Sanctis ji pustil a ona před sebou uviděla malířský stojan a plátno. A na lavičce krabici s modrým papírem. Rozhlédla se a přišla k bedně, kterou rozdělala. Byla v ní paleta, štětce, barvy a uhlíky. Vše úhledně urovnané. Nožík na ořezávání tuhy.

Sanctis si vyskočí na lavici posadí se a vzorně sedí.
”Model je připravený.”
Zazní hlas za Giniinými zády, otočí se a vidí tam Vita, který má ruce v kapsách kalhot a dívá se na plátno.
”Jednou jsem tě viděl kreslit Ambrise tuhou na papír. Líbilo se mi jak jsi byla soustředěná.”
Vito se usměje a otočí se k odchodu.
”Vše nejlepší k narozeninám štěkno!”

… nádech

Maminka:

”Kde je maminka?”
Tmavovlasá holčička si oprašuje písek z chodidel na posledním schodu dvojramenného schodiště, vedoucího z patra kde jsou ložnice a koupelna, do velké prostorné haly s velikými okny.
”Já jsem tvoje maminka, zlatíčko.”
Řekne Federicca a pohladí dívku po čelíčku na kterém má náplast.
”Tohle ti udělala teta Giorgia a teď je u pana doktora.”
Holčička se podívá na Federiccu a pak ukáže prstíkem na schody.
”Udělala jsem bác.”
Rozohní se když si vzpomene na to, co se stalo.
”Utíkala a udělala bác.”
Federicca chytne dívce ruku a stáhne ji k sobě.
”Teta tě shodila miláčku, ty za nic nemůžeš.”
Dívenka zavrtí hlavou, nakrčí čelo a zamračí se.
”Bebí, utíkala jsem dolů a udělala bác.”
Federicca se usměje a vezme do dlaní její tvář.
”Tatínek by se zlobil, že jsi utíkala. Teta tě shodila zlatíčko.”
Její slova jsou jako jed, děvče ví co znamená, že by se tatínek zlobil. Nečetl by večer pohádku a nepřišel by ji zlochtat a ještě by dostala vyhubováno.
”Motýýýl…”
Vyjekne Gwenny a rozeběhne se ke dveřím, do kterých vchází plavovlasá dívenka kolem devíti let.
”Gwenny neběhej, jinak si natlučeš a tatínek se bude zlobit.”
Gwen se zastaví a je jako opařená. Za Vinny stojí její otec ona se na něj podívá a zbledne.
”Neutíkala! Shodila mě.”
Otočí se k Federicce, která pohotově zareaguje a přijde k ní. Vezme ji do náruče a schoulí její tvář na své rameno.
”Neboj miláčku, ona už ti nikdy neublíží, nikdy.”
Dříve než dojde k dalším otázkám se Federicca otočí a odchází směrem ke kuchyni.

”Mohu vzít děti na oběd pane Vallentino?”
Zeptá se rusovlasá mladá žena, která se mine s Federiccou ve dveřích. Vymění si pohledy a Enelyse, chůva dětí, která za nepřítomnosti Giorgie nebo při slavnostních večerech dávala pozor na děti a hlídala je.
Enrico Vallentino kývne hlavou a Vinetia se trochu zmateně podívá.
”Kdo shodil Gwen ze schodů?”
Enelyse se otočí po Federicce a ta jí věnuje pouze vážnou tvář.
”Slečno Vinetie, prosím pojďte se mnou, polévka je již na stole.”
Ve dveřích do kuchyně se ještě Vinny otočí k otci.
”Kde je maminka?”
Enrico si rozepne kabát a odloží jej na křeslo u dveří.
”Nemocná.”
Řekne tiše a rychlým krokem vyjde ke své pracovně.

Kartáč projížděl tmavými vlasy a Gwen si hrála s obrázkem svaté Marie na řetízku.
”Od koho to máš?”
Zeptá se jí Vinny a vezme další pramen vlasů a pročeše ho kartáčem.
”Maminky.”
Poví dívenka a dál si prohlíží vyobrazení svaté.
”Maminka je nemocná, je v nemocnici Gwenny, nemohla ti to dát. Tak od koho to máš?”
“Maminky s tmavými vlasy.”
“To ale není ….”
“Vinetie, já to dodělám, jdi si lehnout.”
Přeruší jejich konverzaci Federicca a vejde do ložnice. Políbí Gwen na čelo a vezme ji do náruče, přenese ji do postele a zakryje dekou až po krk. Přes uličku mezi postelemi. Vinny se otočí na bok a nadechne se, že by ráda něco řekla, ale Federicca ji přeruší.
”Vinny, Giorgia je velice nemocná, a musí zůstat s lékaři delší dobu. Gwenny je velice malinká, aby vyrůstala bez maminky a určitě nechceme, aby byla smutná.”
Federicca si sáhne na nos, který má přelepený širokou náplastí s buničinou. Pod očima má modrý odstín podlitiny s místy červené a fialové.
”Pomodleme se za Giorgii, bůh jí pomůže se uzdravit, uzdravit tělo i duši.”
Klekne si k posteli, sepne ruce a pronese modlitbu.
„Dřív, nežli k spánku ulehnu,
k Bohu své srdce pozvednu.
Buď věčně chválen, veleben
za vše, co dals mi tento den!
A jestli v čem jsem pochybil,
prosím Tě, bys mi odpustil.
Pak spokojeně mohu spát,
můj anděl bude u mne stát.
Maria, Boží Rodičko,
ó chraň mne, chraň mne Matičko!
A Ty, můj Kriste Ježíši,
můj Bože, dobro nejvyšší,
v Tvé rány sebe ukrývám,
pak šťastně, klidně usínám.
Amen.“
Poslední slovo zopakují i obě dívky a Federicca s polibkem odchází z ložnice.

Jateční tele:

Postupem času Gwen zapomněla, že ženě jménem Federicca kdy říkala teto. Stala se její matkou a pečovala o její dobro. Vinetia s Lucarellim hledali zázemí především jeden u druhého. Výchova Federiccy byla velmi úzkoprsá, každý den návštěva kostela, pravidelné zpovědi.
Doma ukončila každoroční večírky a věnovala všechen svůj čas bohu, pomoci ostatním a vedla k tomu i Gwen.
Věčné rozbroje mezi ní a Vincentem nikterak nepomáhaly utužování vztahu s Vinetií a Lucou. A tak se rozhodla, že veškerou energii zasvětí výchově svého dítěte, kterého se po porodu zřekla, protože se na ni nedokázala dívat, bylo to dítě zplozené v hříchu.
”Je to jen bastard!”
Promluví hlubokým hlasem děda Carlo a babička Helena vezme pětiletou brunetku na klín.
”Carlo, přestaň, je to naše vnučka a Enrico je náš syn a nám může být jedno s kým má děti. Federicca je dobrou matkou, chodí s nimi do kostela a děti jsou čisté a zdravé.”
“Zdraví není její zásluha, ale zásluha ženy, která je odnosila a muže, který je zplodil.”
Odfrkne Carlo a potáhne z doutníku. Helena pohladí Gwenny po vlasech a vloží jí do pusinky lžičku se šlehačkou.
Lucarelli o kousek dál sedí pod stromem a čte si nějakou knihu. Vinny s Vincentem přibíhají od potoku, kde chytali pstruhy.
”Federicca je dobrá matka.”
Řekne Helena jako fakt, bez prostoru na námitky a odhlédne na zmáčené děti.
”Vinetie Vallentino! Takhle se nechová mladá slečna, okamžitě se převlékni!”
Carlo se usměje, ovšem jak se na něj Helena podívá, svůj úsměv skryje.
Všichni věděli, že Gwen nepatří mezi dědovi oblíbence a možná proto mezi babičky Heleny ano.
”Když je špatná kráva, nikdy nebude mít dobrá telata ať je býk sebelepší.”
“Přirovnáváš naše vnoučata k telatům?”
Obořila se na svého muže a dál krmila Gwen. Don Carlo vstal a přešel k její židličce, položil jí ruku na rameno a tišeji promluvil.
”Ne Heleno, říkám jen to, že Vinetia se celé dopoledne do půli těla ráchala ve studeném potoce a chytala ryby. A říkám ti, že ona zítra vstane a poběží tam zas a další den zas. Lucarelli si jezdí půjčovat knihy do našeho domu a Vincent střílí líp než všichni muži, kteří pro mě pracují.”
Projde jí za zády a o několik kroků dál se na ni otočí a prohlédne si Gwenny.
”Tele, které přijde o dojnou krávu a ta je nahrazena jatečním neužitečným kusem, je tele na porážku.”
“Carlo, přestaň! Je naše.”
“Neurážel jsem ji, ale ji…”
Don Carlo se podívá na přicházející Federiccu v tmavošedých šatech až ke kotníkům a béžovým šátkem na hlavě.
Helena věděla, oč Carlovi jde. Federicca dusila Gwenny. Svazovala ji pravidly a náboženstvím. Nesměla nic.
”Je čas Gwenny, pojď!”
“Kam jdete?”
“Do kostela, otec Matyáš na nás už čeká.”
“Budete letos pořádat slavnost ke dni narození Enrica?”
Změní téma Helena a poupraví klobouček na svých havraních vlasech.
”Ano, v úzkém rodinném kruhu, pokud chcete přijeďte, Enrico bude jistě rád, hodně pracuje, kolikrát nepřijde domů celou noc.”
Don Carlo s úšklebkem a pohledem na Federiccu jen zabrblá něco o tom, že se nediví a odchází za Enricem, aby pohovořili o obchodě.
Helena byla její odpovědí zklamaná, dny kdy rodinu reprezentovaly dokonalé večírky pod vedením Giorgie, jsou definitivně pryč.

Poznamenaná nevěsta:

Gwen se rozeběhla ke dveřím otcovi pracovny, ale než do ní vešla zaslechla, že se otec zrovna s někým baví.
”Neplacená chůva.”
“Co se tehdy stalo?”
“Já už ani nevím, ty ženské jsou buď bláznivé, nebo šílené.”
Otcův hlas zazní místností a skrze pootevřené dveře. Muž který se otce ptal, má hlubší hlas a s tvrdým přízvukem.
”Nepoznal jsem Loretu, ani tu další, ale když vidím Federiccu, myslel jsem, že máš lepší vkus.”
“Kamaráde, Federicca se hodně změnila. To kouzlo, které měla když tu byla Giorgia, se prostě vytratilo. Až odjedu. provedu nějaké personální změny.”
Místností se rozezní zvučný smích, a než Gwen stihne zaklepat, vyjde z místnosti vysoký, statný muž. Dveře, které otevře kovovou hranou ostění narazí Gwen na čelist pár centimetrů od ušního lalůčku.
Michail rychle zareaguje a dívce na tvář přiloží kapesník s červeným tulipánem.
”Za dveřmi se neposlouchá.”
Řekne tiše, když se v podřepu zadívá Gwen do očí. Usměje se a pak na ní mrkne.
Enrico vyjde z kanceláře a hledí na svou dceru, už se nadechuje ke slovům hany, ale Michail se zasměje.
”Jsem jako slon, buďme rádi, že jsem ti nezlomil ruku, když si chtěla zaklepat.”
Odtáhne kapesník, který je od krve.
”Bude tam jizvička, ne moc velká, ale chytila jste to rovnou na kost, slečno. Asi jsem si vás poznačil. Třeba mi tě jednou otec dá za ženu protože tě nikdo s tím nebude chtít.”
Gwen se zamračí a s drzým úsměvem na Michaila vyplázne jazyk a rychle vyběhne po schodech do patra.
”Vůbec nebrečela, viděl si to?”
“To byla Gwen, je to lvice, taková malá šelma. Má tolik kuráže, že jsem si jist, že budu mnohokrát před rozhodnutím jestli zastřelím jí nebo sebe.”
Oba se rozesmějí a Michail se ve dveřích z domu ještě otočí na Gwenny, která sedí na schodech a mrkne na ni. Ona se jen rozhihňá a pak uteče do svého pokoje.

Amerika – nádech svobody:

”Amerika je začátek pro nás všechny Gwendolíno, a já bych si moc přála, aby si šla se mnou a sloužila bohu. Je tam výborná katolická škola.”
Gwen pohladí matku a připne ji před zrcadlem zlatý křížek.
”Matko, neboj se o mě. Já nemohu odejít, o tebe se stará bůh, ale otec, Vinny, Luca, Vincent, kdo se postará o ně?”
Federicca se otočí na židličce a chytne svou dceru za ruce.
”Bůh, stará se o nás všechny bez rozdílu, i o ty, kteří v jeho existenci nevěří.”
Gwen zavrtí hlavou a nahne s k matce.
”Já v boha věřím, Vinetia také, Luca si o tom jistě něco přečte a Vincent s Otcem?”
“Gwendolíno, já udělala v životě hodně špatných věcí a každý večer se modlím o odpuštění. Provinila jsem se na druhých, na těch, kteří se provinili na mně. Udělala jsem vše pro tebe. Proto, aby tě bůh mohl přijmout do nebeského království. Náš pán je milostiv, ale tvůj otec se musí začít modlit a prosit za odpuštění, dělá velmi špatné věci, to ďábel si pohrává s jeho myslí. Jsi silná a odoláš svodům hříšného života, ale zapřísahám tě, pojeď se mnou.”
Čím více Federicca naléhala, tím více Gwen ztrácela. Měla vždy svoji hlavu a život, který si pro ni matka představovala, byl jen stín člověka, kterým Gwen byla.
Vždy chtěla žít, být jako Lucca racionální se sto a jedním důvodem, proč bůh neexistuje. Být jako Vinny rozvážná, přemýšlivá. Jako Vincent, který drží svůj život ve vlastních rukách a boha má jen pro případ, že slovo kurva se v tu chvíli nehodí.
Víra ji opustila, a možná v ní také nikdy nebyla. Matka kolem ní stále chodila jako by potřebovala zachraňovat, pravdou je, že to ona zachránila jí už na samém začátku na který si jistě nepamatuje a ostatní to vytlačily jako špatnou vzpomínku.
Rozporuplné pocity, které tahle dívka v okolí vyvolává ji činí jedinečnou. Je ohněm v rodině, která má mnoho tajemství. Je vodou odplavující nepříjemná fakta z minulosti. Zemí na které může pevně stát Federicca a věřit, že bůh jí odpustil a vzduchem pro sebe samu. Silná jako hurikán a jemná jako vánek. Tisíc podob Gwen, která zažila ztrátu, opovržení, lásku. Ukázali jí několik cest, ona si vybrala svou.
”Přijedu za tebou co nejdříve. Mami, mám svou cestu, půjdu-li po té cestě sama nebo mě bude doprovázet bůh, nevím. Ale jsem si jistá, že se vším co mě čeká, si dokážu poradit.”
Federicca odjíždí a Gwenny se prvně nadechuje svobody.

… Don Carlo Vallentino

”Done Vallentino.”
Řekne s úklonou než vyjde ze dveří, do kterých vstupuje žena s drdolem tmavých vlasů. V ruce má tác se stříbrnou konvičkou a dvěma porcelánovými šálky. Podívá se na svého manžela a s úctou a určitou pokorou se usměje, ovšem tak nějak smutně, soucitně.
”Těžký den, drahý?”
Její slova ho pohladí, vzhlédne k ní ze svého hnědého koženého křesla a vstane. Vypadá jako by ji viděl po dlouhé době poprvé. Poupraví si kravatu u krku a pomůže své ženě s tácem, ona mu opětuje úsměvem a otočí se, aby zavřela dveře.
”Trápí mě náš syn, Heleno.”
Ona zvedne konvičku a do šálku mu nalije kávu a poté i sobě. Carlo zvedne kleštičky na cukr a do jejího šálku dá jednu kostku. Vyčká, až se jeho žena posadí do křesla a teprve poté si sedne on.
”Luciano je ještě velice mladý, aby věděl jak správně jednat. Ač jsi mu nejlepším vzorem víš dobře, že muži potřebují své bouřlivé období.”
Její hlas je klidný, snaží se konejšit sebe nebo svého muže? Ať tak či onak, Carlo se na ní podívá a zavrtí hlavou.
”Já nemluvil o Lucianovi.”
Helena přimhouří oči a zdvihne levou rukou hrnek a pravou vzápětí podšálek. Přidrží si hrnek na moment u rtů a foukne do hladiny černé kávy, poté trochu upije.
”Co se stalo Carlo, něco s vnoučaty? Nebo Enrico má nějaký problém?”
“Heleno, to on je problém!”
Oboří se na ní a okamžitě si to uvědomí a natáhne ruku k její a palcem ji pohladí po hřbetu její ruky.
”Odvezl Giorgiu do ústavu pro chorobomyslné.”
Odloží čaj a s doširoka rozevřenýma očima se na něj tázavě podívá.
”Pokusila se o sebevraždu, může být ráda, že ji našli zavčas a ona stále žije.”
“Tomu nerozumím, proč to udělala, vždyť jsme za nimi před dvěma týdny byli a vše se zdálo v pořádku.”
Carlo se opře do křesla a zhluboka si vydechne.
”Heleno já nevím, doufal jsem, že ty jeho avantýry skončily když zemřela Loreta a budiž jí země lehká. Když se objevila Giorgia, měl jsem z toho dobrý pocit. Důležití lidé chodili na jejich večírky, na vánočním pohoštění tam bylo vždy více než sto lidí a vždy to bylo perfektní.Ale jak se zdá, nebylo.”
Helena opět upije čaje.
”Mělo nás varovat už to, že se nevzali. Kdo to kdy slyšel, aby spolu žili takhle jako dva neznámí lidé. Kolik nás stálo, aby dvojčata byla křtěná!”
Položí šálek kávy na stůl a malou stříbrnou lžičkou zamíchá, poté dvakrát klepne o hrneček a lžičku odloží na podšálek.
”Enrico jistě dobře ví co dělá, je to rozumný muž, pokud ji po tom incidentu odvezl do ústavu, měl k tomu jistě pádné důvody. Byla pro něj příliš temperamentní.”
“Heleno, řekl jsem, že mě trápí náš syn. Gwendolína není dcerou Giorgie.”
Helena si poposedne, avšak informaci, kterou jí manžel sdělil, přijme s ledovým klidem.
”Pokud si žena nedokáže uhlídat svého muže, pak musí přijmout následky, náš syn je možná trochu energický a má rád ženy, ale pokud mému chlapečkovi něco chybělo a nenašel to doma…”
“Jak tohle můžeš říct…!”
Zvedne se a přejde k oknu. Jeho hlas je tvrdý a nekompromisní.
”Právě proto, že je to náš syn, měl by dobře vědět kde je jeho místo a podle toho se také chovat. Pokud nectí svou ženu, je to muž bez úcty a tedy není hoden být …”
“Donem? To si chtěl říct? A ano, pokud nectí svou ženu, ale Giorgia nebyla jeho ženou.”
“Přijal jsem ji do naší rodiny, starala se o Vincenta po smrti Lorety jako o vlastního a teď vím, že se starala i o dalšího bastarda, kterého si Enrico udělal bůhví s kým.”
“Takhle o našich vnoučatech nemluv. A pokud jde o Giorgii, i tohle o něčem vypovídá. Starala se o cizí dítě, zatím co její muž se potěšil s někým jiným, pokud mu to tolerovala, pak má co zasloužila.”
“Heleno!!!”
“Carlo! Přestaň stále na něj nasazovat! Vždy si měl vysoké nároky na něj a teď mu chceš dát ještě za vinu, že se nějaká bláznivá ženská pokusí o sebevraždu? Co to bude příště? Jsi snad rozhodnut předat obchody Lucianovi?!”
Carlo dojde ke křeslu a posadí se. Hledí na svou ženu, která opět upije kávy.
”Samozřejmě, že ne, Luciano je příliš mladý, ještě se ani neusadil.”
Helena věděla, že tohle na manžela platí. Zde skutečně platilo, že žena je krkem, který otáčí mužem co by hlavou.
”Nemůžeš mu zasahovat do života, vychoval si ho nejlépe jak si jen mohl a myslím, že dobře. Má cit pro obchod, lidé ho respektují a i rodina. Riccardo by za něj dýchal, nevzpomínáš si kdo zachránil tvého bratra, aby se nezabil, když se stala ta tragedie?”
“Já vím, je to dobrý chlap, ale…”
“Carlo, mezi ním a tebou moc rozdílů není, je ti velice podobný a to víme oba dva.”
Podívá se jí do očí a v tu chvíli jako by ztratil všechny argumenty. Přesně věděl, nač jeho žena naráží a tak jen nasucho polkl a vzal si hrnek s kávou, ze kterého upil. Helena vstala a obešla svého muže. Položila mu ruce na ramena a několikrát mu promnula svaly.
”Nebuď na něj tak přísný, nevíš co se v jejich domě dělo. Zajedeme tam na pár dní a vezmeme děti k nám, pomůžou na vinohradu a Enrico bude mít čas si srovnat svůj osobní život. Prospěje to jemu, ale i tobě. Poslední dobou pracuješ příliš a zapomínáš, že Enrico je tvůj syn a ne obchodní partner či podřízený.”
Carlo zvedne ruku a položí jí na ruku své ženy. S tím, jak jsou si s Enricem podobní, se trefila do černého a jelikož ani on nemá úplně čistý rejstřík, jen kývne hlavou.
”Dobře. Jdi nám zabalit, zítra vyrazíme.”
Stáhne její ruku níž a políbí jí. Ona s úsměvem odchází z kanceláře.

Toho dne byl Carlo v kanceláři a dodělával papíry o příjmech a výdajích. Účetnictví si vždy vedl sám, říkal, že pokud jde o peníze v rodinném byznysu, musí to zůstat rodinným byznysem i na papíru.
”Done Vallentino, chtěl jste se mnou mluvit?”
Zeptá se muž středního věku, když za sebou zavře dveře Carlovi kanceláře.
”Ano André, posaď se.”
Pokyne mu rukou na židli před dřevěným stolem a muž poslechne a posadí se. Pod rozepnutým sakem se mu zhoupne revolver na pásku kalhot.
”Zajedeš do Rione Terra, je tam ústav pro chorobomyslné. Vyhledáš lékaře, který má v péči Giorgii de Maur a zjistíš všechny podrobnosti o jejím léčení a prostě vše.”
Muž kývne hlavou.
”Informace mi zavez k synovi do Ponticelli, budu tam celý víkend.”
Muž kývne hlavou a odejde.
Carlo si uvědomoval, že na svého syna měl skutečně vysoké nároky, hlavně proto, že nejmladší syn Luciano byl zbrklý a rváč, byl dobrý jako poskok pro obchod, aby rozbil hubu tamhletomu co neplatil, nebo tamtomu co chtěl kšeftovat mimo pole rodiny Vallentino, ale rozhodně s ním nemohl počítat jako se svým nástupcem. A Luisa je prostě slečna, mladá křehká žena, pro kterou našel vhodného manžela před lety a čeká jen až se jeho aktiva zvednou, aby mohlo dojít ke svatbě.
Avšak více než nedostatky jeho nejmladších ho děsil fakt, jak moc je mu Enrico podobný. Alkohol, jistý druh arogance, ženy, obchod. Byli jako přes kopírák, možná skutečně neměl štěstí na ženy. Helena mu několik nevěr přehlédla, na spoustu nepřišla a jednu dokonce sama vyřešila. Věděl, že je pro něj tou pravou. Porodila mu tři děti, o dům pečuje řádně a jako správná žena prezentuje svého muže tak, kam on by se nedostal. Jsou skvělý pár a i když nechce, musí s ní trochu souhlasit. Přesto, že Enrico nedělá čest rodině jako řádný muž, obchodník je zdatný. Když poznal Giorgiu věřil, že svým elánem a typickým Italským temperamentem přivede Enrica do latě. Ale jak vidno, nestalo se. Musel si přiznat, že narozdíl od své ženy, Giorgiu vnímal jinak, snad ji měl dokonce i rád. Byla příkladnou matkou, hostitelkou a v jeho očích i manželkou. Bohužel si ale musel připustit, že na to koukal jen ze svého pohledu z vnější.

Informace od poslíčka, který dojel do ústavu byly víceméně shodné s tím, co se dozvěděli od svého syna.
”Giorgia měla hysterický záchvat, ve kterém napadla Gwen a shodila jí ze schodů, poté si podřezala zápěstí ve vaně. Lékař říkal, že je maniodepresivní a její chování by se už jen stupňovalo ve větší agresi.”
S tímhle Helena uzavřela kapitolu Giorgie. Carlo to však nadále nechal otevřené, byl příliš podezíravý když viděl, jak se s dětmi loučila žena jménem Federicca, když jeli k babičce a dědovi na pár dní. A tak jako znal sebe věděl, že mu Enrico neřekl celou pravdu.
Matka Enrica zbožňovala a tak fakt, že by mu kdokoli ublížil, nesla špatně. Zprávy, které každý měsíc posílal André Donu Carlovi poupravovala, aby se na Giorgiu co nejrychleji zapomnělo. Tedy i to, že porodila syna. Domnívala se, že pokud o něj Enrico nejeví zájem je si jist, že otcem není, tak co by měl jejího muže zajímat kdejaký bastard.
Postupem času zpráv o Giorgii ubývalo. Otec s Enricem vycházel nadále jako Šéf s podřízeným. Nesouhlasil s jeho vedením své rodiny, s vedením dětí k rozhodování sama o sobě. Viděl jen, že Vincent je chlap co prohání sukně a obsahy lahví alkoholu. Vinetii, která je stále svobodná bez výhledu na výhodný sňatek, který by upevnil jejich postavení, Lucarelliho, který byl pro něj nejmenším zklamáním, až na jeho nezájem založit si rodinu a více se zapojit do práce mafie. Gwen byla největším kamenem úrazu. Věděl, že je to bastard, dítě ženy, kterou opovrhoval, šedá myš, jak jí říkal. Ale to by se dalo říci i o dvojčatech, nicméně Giorgia byla osobnost.

Když Enrico s rodinou odjel za moře, Carlo to nesl špatně, svého syna vždy respektoval a čím starší byli, tím si byl více jist, že bude lepší Don než on sám. Nicméně okolnosti, které se valily na Itálii nevypadaly nijak příznivě, takže po nějaké době vyslal za velkou louži i Riccarda a Luisu, s úmyslem je ochránit před tím, co má přijít.
V době kdy odjeli, si Carlo vzpomněl opět na Giorgii, Helena se se zbytkem rodiny přestěhovala do domu Enrica, kde se cítili bezpečněji. Při stěhování našel Carlo v dokumentech zprávy z léčebny, které Helena neopatrně skryla a po čase na ně i zapomněla.
Z jejich obsahu se nejen dozvěděl o tom, že lékař naznal, že Giorgia není nemocná, ale také že porodila zdravého syna.
”Dobrý den, Giorgie.”
Řekne tiše ženě, kterou doktor označil jako Giorgii de Maur. Seděla na lavičce v parku v šedých šatech a v prstech drolila kousek chleba, který sypala menším ptáčkům. Její dlouhá plavá hříva připomínala závěsy smutných oken, za nimiž je chmurná mlha a mrholí.
”Já jsem …”
”Don Carlo Vallentino.”
Dopověděla jeho větu a natočila hlavu ke straně, po celou dobu hleděla před sebe na zem a nebylo ji vidět do tváře.
”Jsem skutečně rád, že si na mě vzpomínáte. Je to už opravdu dlouhá doba.”
Nervózně přešlápne a nakonec si sedne vedle ní.
”Já, Giorgie, přišel jsem si s vámi promluvit.”
Neřekla ani slovo, jen narovnala hlavu a posunula se na lavičce dozadu.
”Dítě, které jste zde porodila…”
Polkne, nikdy nebyl zvyklý chodit kolem horké kaše a nebude to měnit ani teď, i když jde o tak choulostivé téma.
”Co je s ním? Je živý? Máte ponětí kde je? A… kdo je jeho otcem?”
Giorgia si proplete prsty na klíně a zvedne hlavu. Bledý obličej, popraskané rty a kruhy pod očima. Tohle je sotva odrazem Giorgie, kterou Carlo znal. Pohlédl na její zápěstí a uviděl jizvy po řezných ranách.
”Giorgie, musím to vědět, proč si tohle udělala.”
Jeho hlas jednoznačně zvážní, Don domáhající se odpovědi, tuto roli nehrál už velice dlouho.
”Co se stalo?”
Giorgie se natočí k Donu Carlovi a její bleděmodré oči se na něj zahledí. Jsou prázdné.
”Proč jsem udělala tohle?”
Otočí ruce dlaněmi vzhůru a slunce dopadne na jizvy na zápěstích.
”Nebo proč jsem svého syna dala do opatrovnictví Vitovi Santiagovi?”
Carlo se na ní díval a přemýšlel, věděl že to jméno zná, ale nemohl si vzpomenout.
”Ricco je v pořádku, cítím, že je. Jeho boj o život, jeho narození musí mít větší význam.”
Carlo se zamračí, přemýšlí o jejích slovech a v tu chvíli mu snad i dojde kdo je Vito Santiago.
”Proč pro něj Enrico neposlal, proč nevyrůstal se svou rodinou?!”
Zvýší hlas a chytí Giorgii za ruku.
”Protože chtěl, je to hajzl, kterému jsem se už nehodila, tím méně jeho syn, který by mu navždy připomínal mě.”
“Počkej, já tomu nerozumím. Co se stalo!”
“Chtěl mě opustit, chtěl odejít s jinou ženou a nechat mě i děti bez otce a muže.”
“Proto si udělala tohle?”
Zvedne její ruku s důkazem jejího pokusu o sebevraždu výš. Giorgia se podívá na jizvu a vytrhne svou ruku z jeho.
”Jsi hloupější, než jsem si myslel. Nemohla si věřit tomu, že ti tohle Enrica udrží.”
“Chtěla jsem umřít, ne ho obměkčit.”
Carlo zavrtí hlavou, vyndá z kapsy doutník a zapálí jej.
”Giorgie, lékař říkal, že ústav se bude brzy stěhovat více do vnitrozemí a že kvůli nedostatku míst tě mohou propustit.”
Giorgia přimhouří oči a oči jako by změnily barvu.
”Můžu ti pomoc, ale chci aby si našla mého vnuka a dala mi o něm zprávu. Je to rodina! A až se to tu uklidní, rád bych ho poznal a postaral se o něj.”
Trvá nějakou chvíli, než Giorgia kývne hlavou a souhlasí s jeho návrhem.

Carlo byl spokojen, jeho plán vychovat nového následovníka pro Neapol se dal do běhu. Giorgia odjela do Ameriky, kam vedly kroky Vita a jeho rodiny. Zanedlouho Giorgia psala Donu Carlovi, že syna našla. Jmenuje se Ricco Santiago, je zdravý. Vzhledem k vojenskému obsazení Itálie utichla i konverzace mezi nimi. Giorgia zřejmě už zapomněla na svůj slib Donu Carlovi a žila dál svým novým životem.

Válka skončila a pošty opět obnovily svou činnost. Don Carlo se svou ženou a její rodinou i nadále žili v domě Enrica Vallentina možná trochu skromněji, ale rozhodně živí.
”Done Carlo, mám pro vás nějaké listy z Ameriky.”
Don Carlo se zvedne od stolu, kolem kterého stojí muži, kteří zbyli z těch všech kdo pro něj pracovali. Omluví se přítomným a odejde na chodbu domu. Jeho žena Helena projde kolem a když si všimne dopisů, jen se zastaví a čeká co ji Carlo řekne. Ten zatím přejíždí stránku po stránce, dopisy od Riccarda ”Rodina se má dobře, obchody se daří, dej vědět jak vy tam, mám o vás strach.”, Enrica ”Otče, všichni jsme tu v pořádku, válka k nám nedošla a nikdo z našich se války za mořem neúčastnil. Co nejdříve napiš, zda jste všichni zdrávi.” , jeden od lékaře z ústavu, kde byla Giorgia ”Zasílám několik bodů z posledních měsíců léčení. Giorgia de Maur nejeví známky agresivity, chová se spíše pasivně, při každém sezení zmiňuje své děti, v jedné i jejich otce, ke kterému chová velkou zášť, v případě propuštění bych doporučoval zamezení kontaktu s E. Vallentinem, mohlo by dojít k opětovnému spuštění psychických problémů a projevy agrese…”(dále je psáno o jejích léčebných procesech, medikamentech jí aplikovaných a celkových projevech po dobu léčby v ústavu.), a několik pod kterým je podepsaný Ralf B. 1. ”Přijel Michail Petrov, stává se obchodním partnerem, vše bez komplikací.” 2. “Vše v pořádku.” 3. (datován před třemi měsíci) “Žena jménem Giorgia Greco z New Yorku skupuje pozemky na severovýchodě New Orleans, hoch jménem Ricco Santiago pracuje pro ni v New Yorku.” . Když dopisy dočte, předá Heleně dopisy od Enrica a zbytek vloží do kapsy saka.
”Až tu vše zařídím, pojedu na návštěvu za synem, André zjistěte možné odjezdy a případně se domluvte s nějakým kapitánem.”
Dá muži do ruky několik bankovek a ten kývne a odchází. Helena nechápavě kouká na svého manžela a zavrtí hlavou.
”Něco se stalo s Enricem? Carlo mluv!”
Don Carlo se na svou ženu podívá takovým pohledem, že jí je v tu chvíli líto, že se zeptala.
”Zatím ne! Ale mám tušení, že jeho život v bezpečí není. A máme na tom podíl oba dva. Ty, že si zatajila Enricova syna, který se narodil v ústavu a já, že jsem Giorgii pomohl odjet do Ameriky.”

… trn v oku vévody Orsini

”Dámy a pánové, dnešní večer je výjimečný. Dovolte, abych přivítal našeho dnešního hostitele.
Muž v obleku s ceremoniářskou hůlkou v ruce klepne pod schody do podlahy.
”Lelio Nicholas Orsini d’Aragona vévoda z Gravina, ochránce Římský, Brigádní generál pěchoty a jízdní gardy Jeho Svatosti, rytíř řádu rytířů svatého Jana v Jeruzalémě, viceprezident Asociace italských jezdců pro službu ve Válce i v míru, rytíř Řádu zlaté ostruhy, čestný člen Řádu rytířů našeho Pána Ježíše Krista s manželkou Luisou Rignon, dcerou hraběte Edwarda a Marie Nicolis de Robilant hrabat z Robilanta Cereaglio.”
Potlesk se rozezněl po celém sále. Na vrcholu schodiště se zlatým zábradlím stál muž s černými vlasy i knírem v uniformě Palatinské gardy. Na hrudí zlatý kříž Kristova řádu a insignií řádu zlaté ostruhy.
Muž s knírkem stál jako by ho měli zrovna vyobrazit na plátno se zlatým rámem. Po jeho boku byla žena v tmavě modrých šatech. Usmívala se, ale byl to chladný úsměv pro společnost naškrobených panáků a přepudrovaných dámiček.
Tento ples byl událostí roku, dnes byla uvedena do společnosti dcera vévody a jeho ženy.
”Slečna Sveva Luisa Rignon Orsini d’Aragona v doprovodu bratra Fillipo Raimondo Orsini d’Aragona.”
Otec s matkou Svevi a Fillipa stojí pod schody a tleskají když schází jejich děti. Ona v růžových honosných šatech se vzácnými šperky, on v uniformě Italské jezdecké gardy.
A započne hned první tanec, kde Filllipo provede Svevu a tím je uvedena do společnosti a nabídky ke sňatku mohou přicházet.

”Tam si měla stát ty, mezi těmi všemi nápadníky a vlivnými lidmi.”
Dívka, se kterou Fillipo mluví se jen usměje a podívá se na něj.
”Jsi lepší než všichni tihle lidé.”
Dívka se na něj stále kouká jako by nechtěla jeho slova poslouchat.
”Marie Sáro jsi dcerou toho náfuky a on neměl ani dost slušnosti tě pozvat pod jménem, které ti náleží.”
“Nemluv tak o našem otci Fillipo. Měl dost velkou čest, aby mě vůbec pozval. Jsem jen nemanželský outěšek. Pojď si se mnou zatančit a přestaň přemýšlet nad tím zda titul mám či nikoli.”
Chytne jej za ruku a odvede na parket. Zaujmou postoj a vykročí všichni tančí stejným směrem až na jeden pár.
Mladík v černém fraku snad z pouhého pocitu jednolitosti si to sviští napříč všem s partnerkou, která z toho není zrovna nadšená. Ve chvíli kdy se ohlédne po muži do kterého vrazil následuje další střetnutí. Marie Sára se usměje a ve chvíli kdy se Fillipo nadechne, že by začal mladíkovi vyčítat promluví.
”Omluvte nás, nejsme tak dobří tanečníci jako vy a tak došlo k drobné kolizi.”
Fillipo se zamračí a pohlédne na mladíkovu slečnu, která se od něj naprosto distancuje.
Sotva pár vteřin stačilo a mladík mohl na Marii Sáře oči nechat. Ta jen natáhla ruku a on ji přijal. Fillipo se zmateně ujal mladíkovi taneční partnerky a opět se oba páry daly do pohybu.
”Gino Giorgetti.”
Promluví tiše mladík a hledí jí do očí, koutky rtů se stáčí vzhůru.
”Marie Sára Selvaggi.”
Nadnášel ji, pevně ji držel a přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil.

”Máš své povinnosti, máš své místo zde u své rodiny.”
Bratr držel její ruku a doufal, že ji přemluví. Koutkem oka pozoroval Gina Giorgetti jak na Plza de Lune kupuje květiny u stánku vedle kašny.
”Fillipo, mám tam své místo, ale tam neznamenám nic. Ale s Ginem mám pocit, že jsem jeho celý svět.”
Zavrtěl hlavou a opřel se do dřevěné židličky. Dívka s bílou zástěrkou odloží na stolek pod velkým deštníkem konvičku s čajem a do šálků vloží kleštičkami pár plátků citrónů.
”Z jaké rodiny, že to pochází vaše matka pane Giorgetti?”
Zeptá se ho Fillipo a pohlédne na svou milovanou sestru, která celá zrůžoví když ji Gino předá květiny. Fillipo si poposedne a zahledí se na vytrysknutý pramen vody z nedaleké kašny.
”Morandi z otcovi strany, ze strany matky šlo o kněžnu Paolini.”
Fillipo upije čaje a povytáhne bílé rukavičky. Šavle u pasu se zhoupne a špicí se dotkne kamenné dlažby.
”Otec ti požehnání nedá Marie Sáro a zřejmě to bude brát jako znevážení a neúctu. Přijdeš o veškerou přízeň, ze které by si mohla čerpat pakliže by si zůstala.”
“Fillipo, raději budu v neúctě jednoho muže než po zbytek života litovat a nemít úctu sama k sobě.”
Marie Sára se na okamžik omluví a odejde do kavárny na náměstí.
”Řekl bych vám, že pokud ji nezlomíte srdce a nevzdáte se jí zkazíte jí život.”
“Vaše výsosti…”
“Ne nepřerušujte mě. Nechal jsem si o vás a vaší rodině zjistit pár věcí. A nejsem nadšen z vaší náklonosti vůči Marii Sáře, ovšem znám natolik svou sestru, že jsem si jist, že ji váš svazek nedokážu vymluvit ani když jí povím, že vaše rodina je zapletena do jistých aktivit, na které by se dalo pohlížet jako na zločiny. Ovšem vliv vašeho otce dosahuje i na dvůr. Tudíž souhlasím, aby jste ji pojal za svou manželku, ale nečekejte jakýchkoliv výhod.”

Svatba nebyla nejskromnější, otec Gina by nepřipustil svatbu o které by nevěděl každý v nejbližším okolí. Na svatbu nevěstě přišla jen kmotra o to více ji rodina Giorgetti přijala za svou. Otec Marie Sáry, který měl poměr se svou služebnou, se dcery zřekl i mezi nejbližšími, kteří o její existenci věděli. Jen bratr Fillipo ji navštěvoval velice často a chodili do zahrad na dlouhé procházky.
Po narození Salvatora se nic nezměnilo ba naopak strýček nosil při každé návštěvě drahé dárky a snad několikrát nadnesl i, že by mohli přemýšlet nad dodatkem k příjmení Orsini. To bylo zavrženo. Stále svobodný Fillipo přicházel častěji s květinami pro Marii Sáru obzvláště když byl Gino obchodně mimo domov.
Cesta do Ameriky byla pro Fillipa ránou z nebe. Nesouhlasil a Marii Sáru přemlouval téměř každý den. Gino, ale nepolevil a když odjeli netrvalo dlouho a Fillipo přijel na “kontrolu” návštěvu.

Po několika letech Marie Sára odjela s Viktorem kvůli respiračnímu onemocnění zpět do Itálie na zotavení. Vztah, který stěhování pochroumalo měl čas na zotavení také. Marie Sára nikdy nebrala svého bratra jinak než jako bratra za to Fillipo už před lety propadl kráse a povaze své sestry. A tak bylo těžké znovu ho opustit, a pro něj ještě horší vidět Marii Sáru opět po boku muže, kterým není on.

Po její smrti Fillipo naléhal znovu, aby se Gino s dětmi vrátil, ale když Don Gino odmítl Fillipo přišel s jiným návrhem.
”Odjíždím zítra během večera a chtěl bych sebou vzít do Itálie Marii jako svou dceru kde by přijala veškerá privilégia co by Orsini s titulem Vévodkyně.”
Don Gino potáhl z doutníku a i přesto, že byl zdrcen smrtí své milované ženy ponechal si chladnou hlavu a i jednání s člověkem, který nadnesl tak nehoráznou nabídku.
”Salvatore, Gina i Viktor jsou již velcí a tedy nebylo by jednoduché je přeučit, ale malá Maria je novorozeně a život u dvora by se jí jistě líbil a …”
“Zadrž, Fillipo, velice si vážím vztahu, který jsi měl s Marii Sárou. A vím, že jsi v mnoha okamžicích byl pro ní opěrnou zdí. A jediným spojením se svou minulostí, ale Maria je má dcera a ač věřím, že by si chtěl pro ni to nejlepší chci totéž. Vždy budeš u nás vítán, v Itálii to nebude jednoduché, Evropa se bouří a k válečnému střetu není daleko.”
Až poslední argument Fillipa přesvědčil, že není dobré brát malou do Itálie.
Při posledních slovech před odjezdem Fillipa si muži vyměnili ještě pár zdvořilostních frází, ale především dal Gino slib Filipovi, že se o Marii postará nejlépe ze všech svých sil.

”Vaše výsosti, mám zprávy od poslíčka, který přišel z města.”
“Frak jste přinesl?”
Odvětí vévoda Fillipo drobnému mužíkovi, který stál udýchaný mezi dveřmi hotelu Mount.
”Nebyl jsem zde dlouhých sedmnáct let, Pietro. Jaké zprávy můžeš nést z města, aby mě zaujaly?”
Hubený chlapík přešlápne a černý frak s bílou košilí, černými kalhoty a motýlkem položí na postel.
”Dnes ráno byla zastřelena dcera Gina Giorgetti.”
Fillipo ztuhne a otočí se na svého poskoka.
”Nejmladší dcera pane, Maria byla zastřelena před katedrálou nějakým střelcem z kasína, které patří rodině Vallentino.”

Stojí nad stolem na kterém je tělo mladičké Marie přikryté bílým kusem hadru. Jeho oči jsou podlité slzami. Natáhne ruku a konečky prstů se dotkne její ruky.
”Marie Sáro, neměla jsi s ním odjíždět. Měla jsi zůstat se mnou, já…”
Chytne její ruku a stiskne jí, poté ji zvedne a přitáhne ke své tváři. Políbí její prsty a pak si její rukou pohladí tvář, zavře oči a slzy se proderou a skutálejí po tvářích.
”Proč jsi odjela, proč jsi mě tam nechala samotného. Měli jsme být spolu.”
Odtáhne prostěradlo z jejího obličeje a prsty jí pohladí po tváři.
”Jsi stále stejně krásná.”
Do místnosti vejde arcibiskup Ratti s fáčem na hlavě.
”Připravte tělo Marie Sáry k převozu, bude pohřbena v rodinné hrobce rodiny Orsini.”
Řekne stroze a přikryje tvář Marie.
Pustí její ruku a vyrazí směrem ke dveřím ve kterých se na okamžik zastaví.
”Přijel jsem kvůli jejím narozeninám, přijel jsem, abych ji uvedl do společnosti. Místo toho… po plese se ještě stavím s dokumenty pro převoz.”
Otevře dveře a s posledním pohledem na mrtvé tělo odchází.

… zlatá léta

Každý má v životě nějakou tu první lásku a každý na ní vzpomíná. Někomu vydrží nadosmrti a jiným se ani nikdy nenaplní nebo neopětuje. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Před třinácti lety Christopher Edward Wills navštívil pracovně se svojí manželkou a dcerou dům Enrica Vallentina v Neapoli.
Smyslem setkání bylo využití profesních znalostí pana Willse. Čas od času je totiž potřeba, aby mafie dostála svému jménu a ukázala moc, kterou chrání své svěřence, i moc, kterou má nad těmi, kteří zradí. Výměnou za Enricovu podporu se pan Wills pustil do práce. Budovy těch, kteří se vzepřeli silné ruce Camorry, byly srovnány se zemí a nikdo si nemohl býti jist, jak se to stalo. Byla ukázána síla snoubení vědy a organizovaného zločinu. Pochopitelně bylo toto řešení, i přes svoji oblíbenost, až naprosto krajní možností.

Christopher Edward Wills brzy získal finanční zázemí a místo na Neapolské univerzitě Federica II, kde vedl svůj vlastní výzkum exploziv s nízkou kouřovou stopou (převážně používané jako hnací slož pro zábavní pyrotechniku). Enrico Vallentino si ho ještě několik let vydržoval.

Při mnohých návštěvách otcové nechávali své děti mimo dění i přes to, že byl Vincent dospělým mužem. Možná to bylo právě pro to, že Willsova dcera Elisabeth byla prakticky stejně stará a Vincent byl otcem pověřen, aby se jí staral o zábavu. Díky neblahým událostem v rodině Vallentino přivítal Vincent společnost rozumné dívky plnou náručí…

* * *

„Co si o mně myslíš? Nejsem už malá holka Vinci, dej to sem. Chci to taky zkusit.“
„Nikdy jsem neříkal, že jsi malá. Ale holka? O tom se přeci přít nebudeme, ne?
Tak jo, dobře. Drž jí v jedné ruce a druhou jen podpírej. Tak. Neměj ruce propnuté, ale natažené. Natáhni kohoutek a buď připravená, kopne to.“
„Opět. Co si o mně myslíš?! Že nevím, že zbraně kopou?! Naopak. Na rozdíl od tebe vím, že síla, která žene kulku v před, musí působit i na druhou stranu. Zákon akce a reakce, Issac Newton. Kdybys chtěl, dej mi tužku a papír, já ti to spočítám.“
„No jo, ty vědátorko. Tak už víme, že teorii ovládáš. Ukaž, jak to zvládneš v praxi. A miř prosím tě aspoň směrem k tomu terči, nechci se nechat zastřelit.“
Poté již kulka opustila hlaveň a zavrtala se asi půl palce od středu terče.
„To koukám, asi nebudeš jen hezká tvářička.“
„Štěstí začátečníka, Vinci. Štěstí začátečníka. Máš tu i něco většího?“

* * *

„Takže všechny ty pozemky ti patří? I ten les?“
„Neříkal jsem, že patří mě, ale otci. Jednoho dne to možná podědím. Uvidíme. Zatím mi připadá, že mě otec nebere úplně vážně. Kdo ví. Možná nakonec podnik přebere Vinny, začíná jí to dost pálit. Přijde mi, že se v tobě docela zhlédla.“
Věnovala mu úsměv. Procházeli se spolu mlčky, než došli k jezírku u úpatí hor. Sedli si na hladký kámen u jeho břehu a bosé nohy ponořily do vody. Tam ho chytla za ruku. Nechápavě na ní pohlédl, ale stiskl jí.
„Víš Vinci. Na první pohled jsi mi přišel jako frajírek, ale vyklubal se z tebe fajn kluk. Pod tou skořápkou tvrďáka je chytrý člověk a jednoho dne z tebe bude velký obchodník. Zdědil jsi od Enrica víc, než si myslíš.“
„Uvidíme, jak se věci vyvrbí. Přemýšlel jsem, že bych otce požádal, aby mě začal do obchodu více zasvěcovat.
A ty? Kde se vidíš za několik let?“
„Asi otce taky požádám, aby mě začal více zasvěcovat. Když bůh dá, tak bych možná mohla nastoupit na univerzitu. Ale pro holku je to těžké.“
„Co ty víš. Tvůj taťka má teď na univerzitě vliv, mohl by se přimluvit. A vůbec, myslel jsem, že v tomhle bůh nemá prsty a že ty v něj nevěříš.“
„To se jen tak říká. Jasně, že v tom nemá prsty bůh, ale i tak to není jen otázka toho, jak jsem chytrá. Ženy to mají těžké. Musí být nejlepší, aby se jim splnily jejich sny. Doufám, že budu tvrdá, jak moje matka, pak by to mohlo vyjít.“
„Ty jsi podědila od obou to nejlepší.“
„Díky Vinci“
Poté se na něj podívala, jak se na něj ještě nikdy nedívala. Jejich pohledy se střetli a nevědomky se k sobě přiblížili na několik centimetrů. Chvíli se na sebe jen dívali. Zkoumali oči toho druhého. Nakonec se odvážil a krátce jí políbil. Poté políbila ona jeho a třetí polibek byl naprosto vzájemný. Při zvuku racků z nedalekého pobřeží tak strávili několik hodin, dokud nepoložila hlavu na jeho hruď a ve vzájemném objetí nohama čeřili vodu jezírka.
„Chtěla bych, aby to nikdy neskončilo.“
Vincent, který se po odchodu ženy, která ho vychovávala, poprvé cítil dobře, jí odpověděl polibkem na tmavě hnědé vlasy.

* * *

Leželi vedle sebe v posteli a ještě dýchali, jako by zrovna doběhli maraton. Jejich ruce spojené propletenými prsty a pohledy zpříma do očí.
„To bylo… dobré. Vážně dobré. Chytrá, krásná, vtipná a ještě úžasná při milování.“
Po jeho slovech zrudla ještě víc, ale pohledem neuhnula. Cítila, jak jí tepou spánky a snažila se vyrovnat dech, aby byla vůbec schopna promluvit.„Vinci.“Usmála se na něj a něžně ho pohladila po tváři volnou rukou.„Nikdo jiný už nikdy nebude.“ Z úst ji vylétl slib, potvrdila ho krátkým polibkem na jeho rty a přisunula se k němu blíž.
„A já si myslel, že máš narozeniny ty. I já mám ale ten pocit. Jestli o tebe přijdu… nikde na světě není žádná, co by se ti vyrovnala.“
Jeho slova odměnila polibkem. „Děkuji za dárky.“Znovu zrudla a na tváři ji hrál pobavený úsměv. Prsty si přejela po řetízku.
I on se usmál a trochu se odtáhl, aby si jí mohl prohlédnout tak, jak jí bůh stvořil. „Škoda, že neumím kreslit. Takto bych tě chtěl zachovat.
Co bys chtěla dělat teď? Je to tvůj den. Tvá přání jsou mi rozkazem.“
Nesnaží se zakrýt, spíš jako by mu své tělo chtěla vystavit na obdiv. „Můžeš si mne zapsat do paměti, tím že se mne budeš dotýkat.“Pousměje se. „Chci tak zůstat až do rána. Jen s tebou. A třeba…“
Nechala větu otevřenou, aby si dosadil vhodná slova.

Poté se Vincent opět přitiskl blíže a kradl jí jeden polibek za druhým.

* * *

Brečela na jeho hrudi a on jí hladil po vlasech. Držela v ruce dopis. I přes vliv Christophera Edwarda Willse a Enrica Vallentina přišlo odmítnutí. I přes 93 % z přijímacích testů jí kvůli příslušnosti k něžnému pohlaví odmítli a nebyla přijata na Neapolskou univerzitu. Dokonce byli tak drzí, že jí nabídli studijní obor na fakultě pedagogiky a slušně vysvětlili, že není možné, aby studovala chemii, jakožto žena.
„Určitě existuje i jiná možnost. S tím páprdou si to půjdu osobně vyřídit.“
„Vincente, kvůli mně nemusíš.“Podívala se na něj s uslzenýma očima a vzlykla. I když se cítila pod psa, snažila se zachovat si chladnou hlavu. „Měla jsem ty nejlepší výsledky a odmítli mě?“ Uraženě fňukne a zadívá se někam do prázdna. „Jsou tak strašně povrchní.“ Opět položila hlavu na jeho hruď a nechala se konejšit jako malá dívka, která si rozbila koleno.

Rektor byl ze své funkce brzy sesazen. Ale bohužel, stanovisko rady bylo neměnné. Nakonec se Elisabeth se svým osudem smířila. Alespoň na rok, než se celá situace opakovala s tím rozdílem, že se tentokrát rektor neměnil v rámci dobrovolného ukončení funkce, nýbrž díky tomu, že u něj byly nalezeny kompromitující materiály. Nikdo nechce ve vedení školy drogově závislého pedofila.

* * *

Vincent seděl v přepychové restauraci patřící jeho rodině, oblečen do nejlepšího obleku na míru, který kdy měl na sobě. Elegantní bílá kravata a černá košile. Ještě před necelou hodinou vyzvednuto u krejčího a v duchu přísahal, že nikdy více na sobě nebude mít jiné barevné kombinace, než v tento slavnostní večer.

Hleděl na obsah malé krabičky. Prsten z bílého zlata, v jehož čele byl vsazen broušený diamat a po jeho stranách dva smaragdy. Pevně doufal, že se bude Lis líbit. Otevřeli se dveře restaurace a on krabičku spěšně zaklapl a schoval do kapsy.

Elisabeth vběhla do kavárny s úsměvem na rtech a mávala dopisem. Ani nenechala Vincenta, aby jí odsunul židli, sedla si sama rychleji, než stihl přijít.
Dosedla, aby se následně zvedla a políbila Vincenta na rty. Oči jí zářily a celá se chvěla nedočkavostí, aby mu řekla novinku. „Lásko“, začala s úsměvem a přitiskla si prsty ke rtům. „Dneska mi přišel dopis“, udělala významnou pauzu. „Z Francie! Píší mi ze Sorbonny“, vyjekla nadšeně, až nadskočila. „Přijali mne, můžu studovat na univerzitě.“
Usmívala se od ucha k uchu a položila před něj otevřený dopis. Sledovala ho a byla šťastná, že s ním může sdílet svou radost.

V tu chvíli však nevěděl, jestli chce jásat, nebo vraždit. Jeho nesobecké já za Lis mělo radost, avšak to druhé… Na hrudi ho pálilo, jak kdyby ho zrovna cejchovali a krabička v kapse se v tu chvíli zdála mocnější než zbraň na jeho boku.
„Blahopřeji“, avšak jeho hlas zněl spíš smutně, než radostně. Poté se však usmál. „Nebudeš tam na věky… čtyři roky trvá to studium? To přežiju, když tě budu moc čas od času navštívit.“

„Miluji tě“, její vyznání bylo jako vždy upřímné, nebylo to z jejich úst jen slovo, kterým by mu zavřela pusu. „Miluji tě tak strašně moc.“ Zvedla se ze svého místa, aby se mu posadila na klín a něžně jej políbila. Bylo jí jedno, že se na ni budou dívat přes prsty. „Budu jezdit domů na všechny prázdniny a když tvůj otec dovolí, budu jezdit k vám.“ Následoval další polibek, vroucnější než ty před ním. „Ano studium trvá jen čtyři roky. Budou pro nás těžké, ale pokud bude možnost a my se budeme vídat, budu ta nejšťastnější žena na světě.“ Tiskla se k němu a znovu se utvrdila v tom, že už jiného muže nebude milovat.
„A já miluji tebe. Sakra, nejraději bych jel s tebou.“
„To bych byla nejšťastnější žena na světě. Mít sebou svého milovaného muže a studovat.“ Zasněně se usmála.
„A nevím, proč ne. Řeknu otci, že mu kašlu na jeho podnik! Nepotřebuji po něm dědit impérium. Naučil jsem se od něj dost a jsme stejné krve, dokážu si vybudovat vlastní.“
„Lásko“, vydechla a objala ho. „ Bojím se, že strýček nebude souhlasit.“ Uhladila mu látku na ramenou a starostlivě se na něj podívala. „ Vyčítala bych si, kdyby se měl na tebe zlobit, kvůli mně.“ Sklopila oči.
„ Ale nic to nemění na tom, že víc než cokoli, chci být s tebou.“ Poté sevřela jeho dlaň a více již o tom nepromluvili.

Enrico Vallentino uměl být vždy velice přesvědčivý muž. Pochopitelně se žádný Vincentův odjezd nepořádal a pochopitelně ani žádné osamostatnění. Avšak Vincentrova vzdorovitost začala narůstat.

* * *

Stáli před vlakovým nádražím a drželi se v náručí.
„Něco pro tebe mám, dárek na rozloučenou.“
Zvedla k němu pohled a marně se snažila zadržet slzy, které se jí tlačily do očí. Přála si, aby vlak nikdy nepřijel, avšak už dávno stál na nádraží a technici doplňovali vodu. „Já chci jen tebe.“ Hlas se jí lámal, nebylo v jejích silách udržet slzy, nechala je téct po tvářích.
„Víš, kdy jsem se do tebe zamiloval?“
„Ne.“
„Tenkrát, když jsem tě učil střílet. Trefila ses naprosto bezchybně a ptala ses, jestli nemám něco většího“, usmál se. „S puškou už zase tak moc elegantní nejsi, ale revolver ti sluší.“
Vytáhl z kapsy saka zbraň v pouzdru do kabelky a vytáhl z něj zdobený revolver přesně do její ruky.

To už průvodčí popoháněl k nástupu do vlaku.
„Opatruj se, princezno.“

* * *

Pravdou je, že se situace rychle zkomplikovala a Elisabeth již nemohla přijet zpět do Itálie. Brzy emigrovali její rodiče a několik let na to vypukla velká válka. Ještě před tím, po skončení studií, emigrovali do spojených států amerických, které se na počátku války tvářili neutrálně. Celá rodina Vellentino, včetně Vincenta, který se brzy, bez přítomnosti své první a jediné lásky, začal chovat jako sadistický vrah a alkoholik. I přes to si však nikdy nepřestali posílat dopisy. Po roce 1910 si psali několikrát do měsíce, poté jednou za pár měsíců a nakonec dvakrát do roka.

Každý z nich žil svůj život. Elisabeth pomáhala svému otci s výzkumem a její matce bojovat za práva žen. Vincent nikdy úplně otci neodpustil, že se zbavil jeho matky a to, že mu nedovolil odjet s Lis do Francie, byla jedna z posledních kapek vody v šálku, který přetekl. I přes to se však čím dál, tím více, angažoval v záležitostech rodiny, a chtíč se osamostatnit postupně přecházel v touhu převzít rodinné impérium poté, co nebude jeho otec kompetentním vladařem.

.

… být mužem ve válce

”Oblékněte se a jděte!”
“Je ženatý.”
“Nikoho takového neznám.”
“Zemřel.”
Tolik a spoustu jiných prvních vět zaslechly slečny když ráno místo Michaila zahlédly starší dámu, která jim na stůl pokládá šálek kávy a sbírá jejich oblečení po pokoji.
Každé ráno to bylo stejné, byla tam jedna někdy i dvě a všechny zahanbené, že se probudily samy a muž, který jim včera sliboval modré z nebe a vyprávěl jim o hvězdách a znamení a později pod jeho velkými dlaněmi odhalily svá těla a nechaly si pojmenovat své kosti latinsky.
”Mišo, kdyby to viděla matka.”
Hoch kolem devatenácti se natáhne pro tabák a nacpe dýmku.
”Galino přestaň brebentit. Víš dobře, že si vezmu jedině tebe.”
Michail políbí ženu na tvář a ta se usměje. Než mu stačí něco odvětit, na okno přízemního bytu v činžovním domě se ozve zaklepání.
”Franku….”
Řekne nadšeně Michail a natáhne přes ramena šle.
”Ještě ten tu chyběl! Franku Masseri, ať tě ani nenapadne jít oknem!”
Než to Galina dořekne, Michail ji pod rukou bere krajíc chleba a mizí oknem za svým kumpánem.
”Wait je nemocný, jak to uděláme?”
Frank si podrbe bradu a projde průchodem mezi domy na hlavní ulici. Několik kočárů projede kolem než ho Michail doběhne.
”Dnes přijede můj příbuzný ze Sicílie, musíme ho vyzvednout v přístavu.”
“Slyšel jsi co jsem ti říkal? Ten plán, že ho sejmeme po cestě na soud nám nevyjde.”
Frank se zastaví vytáhne ruce z kapes a položí je Michailovi na ramena.
”A já ti říkal, že jdeme do přístavu budeme zapíjet narození dítěte.”
Michail nakrčil nechápavě čelo.
”Jaký dítě? Kdy se narodilo a komu?”
Frank plácne dlaní Michaila po tváři a začne se smát. Tohle zavánělo velkým mejdlem, něčím na co se nezapomíná.
”To netuším zeptáme se Enrica až přijede a teď už pojď.”
Michail pokrčí rameny a vyrazí s Frankem směrem k přístavu.

(o několik hodin později)

”Drž už hubu!”
Michal se natáhl k okenní římse a pootevřel okno.
”Jak víš, že je to jeho ložnice?”
Zeptal se Enrico Franka a zapřel se dlaněmi o zeď. Michail se stáhl ke svým kumpánům.
”Hele a nenecháme ho prostě umřít?”
“Má chřipku a podle lékaře se z toho dostane během několika dní. Takže pokud nechceš, aby se tvůj strýc dostal k soudu a tenhle hajzl že ho neodsoudí musíme ho vyřídit dnes, bude to vypadat jako nehoda.”
Michail zakoulel očima a vytáhl z kapsy flašku a pořádně se lokl. Faktem je, že to nebyla dnes první flaška a rozhodně ne poslední lok.
”Na Vincenta.”
Řekne a ještě jednou si lokne. Enrico se začne smát.
”Jsou mu tři roky.”
Frank se uchechtne a vezme Michailovi flašku a také si lokne.
”Tak příště přijeď dřív.”
Michal pobere odvahu a rychlím skokem vyskočí na parapet okna, které otevřel. Za okamžik slyšíte z pokoje podivné zvuky, ale není to zase takový hluk, aby to někoho vyrušilo. Vše probíhá hladce, Michal tam setrvá několik minut a poté vyskakuje ven. Ani se nezastaví a utíká směrem od domu, kde poprvé někoho zabil. Muž jménem Morrison Waite byl předsedou Nejvyššího soudu Spojených států amerických. Vraždu nařídili Michailovi lidi z jeho domoviny byla to jediná možnost jak předejít soudu a jen tenhle muž měl u sebe spisy s výslechy s důkazy, ale především se jmény svědků a práskačů.
”Mišo stůj!”
Zařve Enrico a v jedné chvíli vyskočí a strhne Michaila k zemi. Sedne si na něj a snaží se ho uklidnit. Napočítá do pěti a pak mu vrazí pěstí, Michail přimhouří oči a podívá se na kámoše, který ho rozhodně nešetřil.
”Co do prdele děláš?”
Frank vás doběhne a dívá se jak Michail leží na zádech a Enrico na něm sedí.
”Dementi jde se chlastat, děvky tam budou taky tak se tu přestaňte miliskovat a jdem.”

(o několik hodin později)

”Paul Jonnnes.”
“To je kurva blbej název.”
“Bourbon Poula.”
“Debile… přijdeš do baru a řekneš dvakrát Paulu.”
Všichni čtyři muži se rozesmějí. Michail se otočí na stoličce od piána a zapře se zády o klávesy, které vydají příšerný zvuk na sobě má kalhoty a kravatu. Vedle něj na zemi sedí Enrico pouze ve spodkách a rozepnuté košili. Podivným krokem se připotácí Frank s kloboukem a také jen ve spodkách. Všichni mají v ruce lahev nazlátlého moku, víceméně už poloprázdné.
Frank po cestě kopne někoho do hlavy, někoho kdo už dávno odpadl a jen usnul na zemi.
”Našel jsem Poula.”
Zařve Frank a odloží lahev a pomůže Poulovi si sednout, ten se jen drží za hlavu a ostatní pitomci se smějí.
”Nemůžeš se vožrat když potřebujeme jméno pro ten tvůj Kentucky bourbon.”
Poslední slovo skoro nedořekne a znovu se mohutně napije. Michail si položí prsty na rty a zapře o jazyk a snaží se hvízdnout. Všechny poprská a pak se svalí k Enricovi na zem.
Čtyři poponazí kluci všichni kolem dvaceti sedí pod klavírem a hledí na postel před sebou.
”Holkýýý…”
Zařve Michail a sáhne si do kapsy u kalhot a vyndá bankovky, které vyhodí před sebe. Ani se nenaděje a na postel přiběhnou čtyři nahaté holky. Nejdříve si lehnou na břicha a dívají se na ty opilce a sami se pohihňávají.
”A co třeba čtyři děvky.”
Frank svůj nápad myslel vážně a tak se cítí dotčeně když se zbylí tři muži začnou řehtat. Holky na posteli se převalí na záda.
”Dva, čtyři, šest, osm kůzlátek.”
Michail drcne do Enrica, který se znovu napije a pak začne znova počítat jako by se mu původní počet příliš nezdál.
”Nemůžu pojmenovat svůj chlast ošum kož.”
Michail se rozesměje, Paul je úplně na šrot a jazyk už ho rozhodně neposlouchá. Podepře se a dobrou minutu se zdvihá ze země. Rozepne si kalhoty a nechá je sklouznout k zemi.
Holky na posteli se znovu rozesmějí a otočí se na posteli, leží na boku a tulí se k sobě. Michail bouchne Enrica do ramene a znovu a znovu dokud ho nedonutí vstát, to samé opakuje pak i u Franka.
”Čumte suky.”
Michail natáhne ruku s flaškou k holkám na posteli.
”Roznož teď.”
Skoro zařve a děvky na posteli jedna po druhé zvednou pravou nohu a mužům u klavíru se naskytne pohled do čtyř obnažených dívčích rozkroků.
”Vypadá to jako…”
“Růže.”
Doplní Michailovu větu Enrico.
”Ano čtyři růže.”
Paul zvedne ruku s flaškou.
”Four roses.”
Ostatní zvednou svoje lahve a přiťuknou si a poté se napijí. Jak jednoduché vymyslet jméno pro Bourbon.

(o šestnáct let později)

”Hele a neopovažuj se tam zůstat všechny tvoje děvky tu neuhlídám.”
Plácne mě Frank po rameni já nastoupím na loď domů. Po dlouhé cestě, několika přestupech mě konečně vítá otec.
Plynná angličtina se mění v ruštinu.
”Vítej chlapče zpátky doma. Vracíš se do těžkých dnů, ale potřebujeme tady někoho jako jsi ty.”
Netušil jsem jak moc těžké dny má vlastně na mysli když říkal těžké dny. Z této země jsem odjel pod srdcem své matky, která před několika lety zemřela po dlouhé nemoci. Nikdy jsem tu nebyl a teď skoro třiceti šestiletý chlap tady stojí a mám pocit, že jsem vkročil do země, která je o třicet let pozadu.
Doufám, že je to jen tady na venkově a v Petohradu je to jinak.
Otec se dvěma staršími bratry a několika mými strýci žili v činžovním domě na okraji města bez teplé vody a se společným záchodem na chodbě o patro níž. Byl jsem ubezpečen, že to je to nejlepší co je možné sehnat.
Většina z bratránků byly prostě zloději, otec se strýcem Ivanem vedli hokynářství. Půjčovali peníze, kšeftovali se zbožím, a občas vypustili nějakou tu holku na obveselení chlapů z továreny.
Nelíbilo se mi tu, ani zdaleka ne tolik jako v Americe. Byla tu zima a holkám sotva vykoukl kotník natož celá noha jako v baru Star, který jsme s Frankem navštěvovali v New Orleans kam se Frank před několika lety přemístil, že tam se mu prý bude skvěle žít. Otevřeli jsme tam bar, udělali si jméno a přemístili několik kasín rovnou do centra města.

Stálo to za hovno a o to víc když přišel 3. leden 1905 několik tisíc dělníků ze zbrojařského závodu vstoupilo do stávky. Všem doma bylo jasné, že se to neobejde bez ztrát na životech, ale že dojde k takovému masakru. A pak nastal 9. leden.

Jezdecký pluk se šavlemi se rozjel do davu a masakrovali to ze všech stran, ulici u Narevské brány pokryl rudý koberec. Jezdci projeli na konec procesí tedy do míst kam až lidi zmateně doběhli, když se strachem rozutekli. Na konci se vojáci otočili a obklikou jeli zpět na své původní pozice. Zemřelo mnoho lidí mezi nimi nebyli jen muži, ale i děti a ženy.
První linie davu se rozeběhla proti vojákům, kteří začali střílet.
Přeživší utíkali po zamrzlé říčce Tarkanovka.
Na Trojickém mostě zastavil dav několika tisíc lidí před připraveným Pavlovským plukem. Po krátkém jednání s velícím důstojníkem spustili vojáci do davu palbu. Teprve po třetí salvě se dav zastavil a rozutekl. Na místě zůstalo asi 40 mrtvých a těžce zraněných. Část protestujících přicházejících z Orenburské ulice pod vedením Varnašova však předpokládala setkání s vojskem a pronikla do centra města v menších skupinkách, které policie a vojáci nezastavovali.
Asi 4 až 16 000 protestujících zastavil na Šliselburském traktu oddíl pěchoty a kozáků. Po krátkém jednání s vůdci skupiny důstojníci přikázali davu aby se rozešel, když tak lidé neučinili, bylo vypáleno několik varovných výstřelů. Ani to však dav nepřimělo se rozejít. Byla proto přivolána kozácká jízda, která tlačila lidi kopími a šavlemi. V potyčkách bylo zraněno několik lidí, ale davu se nakonec podařilo prolomit policejní kordon a proniknout na led řeky Něvy, po kterém začali lidé postupovat do centra města.
Na Vasiljevském ostrově zastavily dav vojenské oddíly. Proti davu byl vyslán jezdecký oddíl, který zranil množství lidí a zastavil jeho postup. Část protestujících ustoupila, ale po agitaci sociálních demokratů následně rozhodla, že vyrabuje zbrojařské dílny a začne se stavbou barikád. Asi 2 tisíce lidí následně vybudovalo barikádu, ale po třetí odpoledne byli rozehnáni po boji s Finským plukem. Do večera protestující vybudovali na ostrově několik barikád, většinu z nich však vojsko zlikvidovalo.
Kolem 12. hodiny se začali shromažďovat lidé na Palácovém náměstí před Zimním palácem. Okolí bylo plně pod kontrolou vládních vojsk. Nejvíce protestujících se shromáždilo u Alexandrovského sadu a blízké budovy Generálního štábu. Kromě protestujících zde však bylo i mnoho náhodných kolemjdoucích, neboť tuto část města využívali obyvatelé města k nedělním odpoledním procházkám. Tehdy jsme tam byli i my. Bratránci tam obchodovali a okrádali vážené ruské obyvatele a strýc obhlížel nové budovy, které by rád koupil.
Část protestujících přinesla informace o srážkách s vládními silami v různých částech města. Bylo to jak zlý sen, bál jsem se pohnout nechtěl jsem patřit k davu.
Vznikla tam také mezi lidmi fáma, že byl Gapon při střelbě zabit. Gapon zakladatel Shromáždění ruských továrních dělníků a jeden z vůdců ruské revoluce, která dnešním dnem započala.
V davu panovala napjatá atmosféra. Vojáci se pokusili dav zatlačit za pomoci jezdeckého oddílu, což v protestujících vyvolalo jen větší vzdor. Následně byl k davu přivolán elitní Preobraženský pluk. Důstojník třikrát vyzval dav, aby se rozešel, na což protestující spontánně vyzývali vojáky, aby stříleli a mávali na ně čepicemi. Následně zazněl signál k palbě a vojáci vystřelili několik salv do davu, který se následně rozutekl. Prchající pronásledovala kozácká jízda. Zahynulo nebo bylo těžce raněno asi 30 lidí. Mezi nimi i několik synů mého strýce, já sám jsem byl skryt v průčelí jednoho domu a modlil se, aby mě nikdo nezabil. Tak strašně jsem se bál.
Na Něvském prospektu se shromáždil dav, který se postupně dozvídal o událostech v jiných částech města. V davu, pozorujícím přenášení raněných a mrtvých propuklo rozhořčení. Lidé napadali vojáky a policisty. Kolem 4. hodiny odpoledne začal směrem od Mořské ulice přicházet elitní Semjonovský pluk. Vojáci se pokusili demonstrantů vytlačit, což se jim však nepodařilo. Dav je napadl kameny a nadávkami. Velitel vojenského oddílu plukovník Riman následně vystřelil do davu z revolveru a nakonec přikázal vojákům vypálit do davu několik salv. Dav se rozutekl a na místě zůstalo několik desítek raněných a mrtvých. Něvský prospekt byl jediným místem, kde vojáci do davu vystřelili bez předchozího varování.

Krvavá neděle, tak se tomuto dnu začalo říkat, nebylo možné zabránit ztrátám na životech a jak otec tak strýc začali skutečně nenávidět vůdce povstání Gapona. Společně s přítelem Savinkovem, kterého jsem obdivoval v jeho přesvědčení naplánovali s otcem vraždu Gapona. Problém, ale byl že ten zasranej chlap se ukrýval někde v Ženevě.
O rok později se nám donesla zpráva o tom, že Gapon je zpět a tehdy přišla naše chvíle Savinkov a Rutenberg, který před masakrem pracoval jako manažer dílny, v níž působilo Shromáždění ruských továrních dělníků a který často chodil za našimi holkami a nechával sekeru. Byl v davu s Gaponem pochodoval na carský palác a stejně jako jemu se povedlo uprchnou tehdy i Gaponovi, ale karta se obrátila.
Byli zpět a my si s nimi mohli vyřídit naše účty. Na jaře roku 1906 jsme se sešli v chatce za Finskou hranicí.
Já, otec, strýc Ivan, Savinkov, Rutenberg a Gapon. Savinkov s otcem čekali venku. Strýc donutil Gapona udělat smyčku na provazu a pak ho přinutil její konec přehodit přes trám pod střechou. Gapon celou dobu doufal, že si to rozmyslí, že mu nakonec stejně dá milost. Když stál na židli se smyčkou kolem krku prosil o smilovaní. Strýc chytil druhý konec provazu a zavrtěl hlavou pevně chytil provaz a udělal krok zpět, Gapon stál na špičkách, strýc mě pohledem vyzval a já chytil provaz také a společně jsme udělali ještě krok. Vysal tam na smyčce, kterou udělal sám a prsty se snažil uvolnit lano a nadechnout se. Strýc lano pustil a já jen ucítil jak mi konopný provaz proklouzl dlaněmi o pár centimetrů, znovu jsem udělal krok vzad a díval se na muže, který se houpal na laně kopal nohama a z nohavic mu vytékala moč.
Tento pohled jsem dlouho nemohl vytěsnit z mysli, ale pak se začaly dít mnohem horší věci a já přestal být tak choulostivý.
Jestli mi otec chtěl dát školu, chtěl aby se ze mě stal chlap. Rusko byla škola za všechny prachy. Každodenní zabíjení, žádní obvinění, lidi se ztráceli další byli nalezeni mrtví. Stálo to za hovno, ale já nebyl ten co se musel bát. Už ne, už nikdy.

Přišla válka, vojáci pochodovali ulicemi a nám vzkvétal obchod s holkama. Vojáci měli peníze, alespoň ty, kteří teprve na frontu pochodovali a my upevňovali svoje postavení vydíráním vysoce postavených politiků. Měli jsme je v rukách neštítili jsme se zabíjení, mučení ani únosů malých dětí.
Říjnová revoluce se odehrála rychle a ozbrojený převrat byl ozbrojený hlavně díky nám. Po abdikaci cara utvořili liberálové a socialisté (s výjimkou bolševiků) novou Ruskou republiku, které vládla od 15. března do 14. září 1917 ruská prozatímní vláda, která měla svolat ústavodárné shromáždění a mezitím dál vést válku s Německem a Rakousko-Uherskem. Ale rozvrat armády vyčerpané boji na frontách první světové války, neklid na venkově, kde rolníci očekávali brzké rozdělení velkostatkářské půdy, a slabost vlády situaci dost komplikovaly. 14. září byla legislativa země oficiálně rozpuštěna, nově vytvořená vláda však vládla jen okolo tří týdnů.
Z obav před návratem absolutismu prosadily obě nebolševické socialistické strany, eseři a menševici, systém tzv. dvojvládí, kdy vedle vlády existoval paralelní mocenský orgán, sovět dělnických a rolnických zástupců, volený dělníky, rolníky a vojáky; jemu byla podřízena struktura sovětů ve všech větších ruských městech. Obě strany v sovětech zprvu dominovaly a většinou se snažily s prozatímní vládou spolupracovat.
Jedna strana na druhou dělala bubu bu, ale obě chtěli totéž, vše! 7. listopadu ve 21.45 dal výstřelem z křižníku Aurora prominentní bolševik Antonov-Ovsejenko signál Rudým gardám k útoku na Zimní palác. Rozpoutaly se drobné potyčky, ale obránci paláce – dvěstěčlenný ženský oddíl a junkeři – se brzy vzdali.[7] Většina obyvatel Petrohradu si v prvních dnech ani nevšimla, že došlo k revoluci.[7] Toho dne hrála normálně divadla, vycházely noviny a dělníci i vojenská posádka se k událostem stavěli povětšinou netečně či neutrálně.[7] Při akci stačilo Bolševikům ovládnout hlavní komunikační uzly v Petrohradě – nádraží, poštu atd. V Moskvě se sice v průběhu příštích dní strhly pouliční boje, ale v jiných městech samozvané výbory a organizace celkem plynule přebíraly moc.
Předseda prozatímní vlády Kerenskij mezitím uprchl, aby se pokusil získat na svou stranu jednotky armády mimo město. Zbytek Prozatímní vlády nechali bolševici zatknout.[8] V Dumě, kde dosud měli bolševici po květnových volbách jen 13 procent, opustili sociální demokraté a eseři sál, čímž bolševikům vyklidili pozice, takže bolševici získali většinu a začali schvalovat Leninovy dekrety, zejména dekret č. 1, kterým byla ukončena válka, a dekret č. 2. nařizující likvidaci 10.000 nepřátel týdně. Demoralizovaným Kerenského sílám se nepodařilo revoluci potlačit.
I po převratu posílali Němci bolševikům peníze na žold rudých gardistů a propagandu, protože se obávali, že by vratká bolševická vláda mohla být svržena a k moci se mohli dostat síly nakloněné pokračování války s Německem. Nemusím snad říkat, že peníze na propagandu putovali do našich kapsiček. Později dokonce Němci dodávali bolševikům i zbraně. Jejichž část se také ztratila v bezedných kapsičkách naší veliké rodiny.
Ovšem terno přišlo až poté na jaře roku 1918. To už bylo jasné, že pojedu zpět do Ameriky. Válka končila Rusko se zase trochu zmenšilo a Německo vyplatilo Rusku za ukončení východní fronty několik milionů ve zlatě.

(po 14 letech zpět v Americe)

Mám rád zlato a ještě raději jsem ho vybaloval z krabic v baru u Betty. Náš bar Star, bar který jsem zakládal společně s Frankem.
Mého návratu se zlatými cihličkami se už nedočkal.
Enrico Vallentino, přítel z mládí se který se dobře chlastalo a objíždělo bordely převzal po Frankovi jeho obchody a upevňoval své postavení. Viděli jsme se několikrát, vždy když přijel za Frankem obhlédnout situaci, zda je vhodná doba na emigraci a přesun celé své rodiny za moře.

(o měsíc později po návratu)

Po náročném útěku z Ruska s několika bednami ve kterých byly skryté zlaté cihly byl Michal konečně v zemi, které kdysi rozuměl a dnes si tam opět připadal jako Karkulka v lese. A vlk, který zabil Franka dosud lítal po městě a to Michail nemohl tolerovat.
S pomocí dávného přítele Enrica Vallentina ho našel a vzpomněl jak se zabíjejí ti, kteří vám vezmou někoho blízkého.
Spoutaného muže, který se jmenoval Tomash Clayton si dovedl do sklepa baru a tam jej donutil si udělat oprátku navléknout si jí na krk. Provaz přehodil přes trám, který zapíral stěnu komínu, druhý konec uvázal na sloup proti vrahovi Franka.
”Zabil jsi mého přítele a tak dárek pro něj převezmeš ty.”
Thomas stál na zemi a tvářil se jako by chtěl Michailovi říct, že takhle ho neoběsí, ale pletl se.
Michail vzal do ruky kilovou zlatou cihlu s německým puncem a první ránu chlapovi namířil přímo na čelist. Něco křuplo a chlapovi se podlomily kolena a on se začal dusit.
Další rána následovala vzápětí opět na to stejné místo. Krev mu vytékala z huby a vypadlo několik zubů, čelist měl šejdrem.
”Zasranej…”
Další rána zlatou cihlou přímo do obličeje. Chlap sípe a po bradě mu teče krev na bílou košili.
”Zkurvysynu!!!”
Další rána, a další, chlap už visí a nejeví známky života, jeho obličej těžko připomíná že to byla vůbec kdy lidská tvář. Michail, ale nepolevuje a sází muži další a další ránu.
Zastaví ho Enrico, který mu položí ruku na rameno.
Michail se na něj zmateně a udýchaně podívá. Poté pohlédne na muže, kterému rozmlátil obličej na hadry.
”Zlato je tvoje, budu jen tichý společník. Co s ním uděláš je tvoje věc.”
Michail zahodil cihlu od krve na prašnou zem a odešel.
Tu noc se vypilo hodně Bourbonu Four Roses a přetáhlo mnoho děvčat. A byla to poslední noc, kdy Michail sám někoho zabil.

… DON Gino Giorgetti a skutečný přítel

Do ticha mokré ulice zazněly dva výstřely. Oba střelci stáli několik kroků od sebe a ani jeden nevěděl o tom druhém. Vystřelili téměř současně a jistý David Hennessy padl k zemi.

Fakta:
David Hennessy, byl to policejní šéf města New Orleans. Ještě mladý dopadl dva zloděje a holýma rukama je dovedl na policejní stanici. Byl považován za hrdinu. Roku 1881 se stal mladým detektivem na oddělení vražd, když dopadl zločince Giuseppa Esposita. O sedm let později byl povýšen na superintendanta a šéfa policie. Tehdy třicetiletý mladík pln ideálů se stal známým a respektovaným u široké veřejnosti. Pod jeho vedením dosud zkorumpovaný sbor začal konat řádně svou práci.

Tehdy New Orleans vládly dvě rodiny, Mantragas a Provenzanos. Obě mafiánské sekce bojovaly o pobřeží kam lodě vozily kokosy, banány, ananasy. Tehdy to bylo v Americe nedosažitelná komodita a tak nebylo těžké najít zákazníka a cenu přešvihnout více jak o 300%.
Carlo Mantraga, další z přistěhovalců ze Sicílie dokonce plul na stejné lodi jako Gino Giorgetti, byl chladnokrevný hajzlík co chtěl urvat vše pro sebe a když na pobřeží zahlédl skulinku, kam by bylo možné se vtěsnat, neváhal ani minutu.
Ačkoli Provenzanos ustoupil a dal Matrangasovi výřez pobřeží, na podzim roku 1880, obě rodiny šly nakonec do války kvůli obchodu s potravinami a výdělečné podniky vlastněné Provenzanem. Obě rodiny začaly zaměstnávat velké množství sicilských mafiánů z rodné Sicílie nebo Montreálu. Násilí, které oba gangy zavedly jako běžnou praxi, přitáhlo pozornost policie a to zejména policejního šéfa Hennessyho, který začal vyšetřovat obě soupeřící organizace.

Bohužel, když se mezi dva začne míchat třetí, nemůže to dobře dopadnout.
Hennessy začal pronikat do praktik a metod italské mafie, která se v Americe začala rozmáhat. A další body popularity mu získal fakt, že mnoho Američanů se bálo italských přistěhovalců, vnímali je jako kriminálníky. V prosinci 1890 dokonce vyšel v novinovém plátku Popular Science článek s názvem ”Co si počneme s Dago?” (pozn:
podstatné jméno, množné číslo dagos, dagoes. (Často velkým počátečním písmenem) slang: Extrémně znevažující a urážející. – opovržlivý termín používaný při odkazování na osobu italské nebo někdy španělské národnosti, nebo původu.)
Nemohlo to dopadnout dobře obzvláště se zvěstmi, že David Hennessy bude figurovat u soudu, který se měl konat 22. října. Měl podpořit sedm mužů od Provenzana, kteří byli obviněni z vraždy. Měl tam promluvit o existenci mafie a rodině Mantrangas. Hodlal poukázat na fakt, že Carlo Matrangas převáží nejen ovoce, ale i přistěhovalce a v posledních několika zásilkách to bylo více jak stovka hlav.
Vše tedy nahrávalo Provenzanovi, zatímco Matranga zuřil a obviňoval svého soka z nekalé hry. Válka pokračovala, ale bylo třeba se zbavit jednoho hrdiny.

”Stůjte! Odhoďte zbraně!”
Křikl Hennessy, který se zvedal ze silnice, rukou si tiskl břicho a obličej měl zkřivený bolestí. Oba muži se podívali do hlavně Hennessyho revolveru, oba ještě několikrát vystřelili, ale zmatení, že polda není mrtví a není střelec jeden ale dva, jim příliš dobrou mušku nedalo. Netrefil ani jeden a náboje v komorách došly.
Oba se otočili a utíkali po silnici, směrem k přístavu. Zazněl za nimi několikrát výstřel. Oba muži proběhli ulicí a zastavili se až za rohem, kde se opřeli zády o stěnu domu. Oba sáhli do kapsy a vytáhli z ní náboje a začali pumpovat bubínek.
”Do hajzlu…”
“Líp bych to neřek, jsem Luigi Dalesy.”
Hnědé oči se podívají na mladého muže vedle sebe a snad se pokusí i o úsměv, jeho pohled vyzařuje nekonečný klid.
”Gino Giorgetti.”
Muži si podají ruce, ale než cokoli stihnou, zaslechnou kroky. Oba si připraví revolvery a když Luigi nakoukne do ulice, ze které před chvílí přiběhli, na zemi leží jejich cíl a nad ním je muž, který se mu snaží zastavit krvácení. Další z mužů běží směrem, kde je policejní stanice.
”Dagoes.”
Hlesne Hennessy a upadá do bezvědomí, příčinou je ztráta krve ze dvou průstřelů břicha.

Luigi skloní zbraň a hlavou naznačí směr kudy poběží pryč. Gino neváhal, zastrčil zbraň a klusem se vydal za Luigim.

”Carlo Matranga.”
“Bernardo Provenzano.”
Stojí proti sobě a vydýchávají se. Jakmile zaslechnou jména svých šéfů, podívají se na sebe a jen se oba usmějí.
”Jasně… no tak tohle se nepovedlo.”
“Myslíš, že to přežije?”
“Ten hajzl zřejmě jo, a nemocnici budou hlídat.”
“Nevím jak ty, ale já jsem v tom případě v prdeli.”
Gino Luigimu podá ruku a zasměje se.
”Panáka?”
“Flašku!”

Fakta:
David Hennessy zemřel dva dny po atentátu. Nikdy nikomu neřekl kdo ho postřelil, jen jediné slovo, které k tomu řekl bylo “Dagoes.” Místní noviny Times demokrat a Daily Picayune otiskly. Autor povýšeně navrhl, aby zákony byly přísnější, aby se zabránilo zločineckým přistěhovalcům terorizovat Američany.
Policie rychle zatkla desítky Italů v brázdě Hennessyho smrti. Devatenáct mužů popisovaných jako členové mafie byli obžalováni jako původci a spiklenci vraždy Hennessyho; většina z nich byla spojena s Matrangas.
Starosta Joseph Shakespeare slíbil, že „Musíme dát těmto lidem lekci, na kterou nezapomenou nadosmrti.“
Možná s ohledem na tuto skutečnost, Thomas Duffy, syn prominentního obchodníka, šel do vězení v den Hennessyho pohřbu a zastřelil jednoho z vězňů. „Nebudu dál zabíjet, když jeden z těch Dagoes zemřel.“ Řekl Duffy, když byl odsouzen k šesti měsícům ve vězení.
Dne 16. února 1891 devatenáct obviněných stálo před soudem. Ovšem většina lidí tento soud vidělo jako frašku. Mnohým z šedesáti svědků bylo vyhrožováno, a několik porotců vzalo úplatky od mafie.
Lionel Adams, bývalý prokurátor jmenovaný právním zástupcem obžalovaných, donutil soud k upuštění obvinění Carla Matranga a Bastian Incardona, protože neměli k dispozici důkazy o jejich vině. Obvinění proti Asperi Marchesilemu také nebyly vzaty, to ovšem výměnou za jeho spolupráci se státními zástupci. I přes přesvědčivé důkazy proti jedenácti obžalovaným, byli všichni propuštěni až na Antonia Scaffidi, Manuela Politzi a Pietro Monasteria, nicméně porota nemohla dospět k verdiktu o těchto mužích. Soudce uvalil na všechny obžalované mírný trest ve vězení, ovšem jen pro jejich i svou vlastní ochranu.
Právník jménem WS Parkerson vytvořil „hnutí opravit spravedlnost.“ Nehodlal akceptovat verdikt Soudního dvora New Orleans.

Dne 14. března, dva dny poté, co zazněl verdikt, Parkerson vedl rozzlobený dav se slovy: „Když soudy selžou, lidé musí jednat!“ Dav pochodoval na věznici. Šílený dav zastřelil devět obžalovaných a dva pověsili na veřejné osvětlení.
Parkerson odmítl blahopřání občanů po dni krveprolití. „Dnes jsem provedl nejbolestivější povinnost mého života. Nyní pojďme domů, a Bůh vám i naší komunitě žehnej.“
Starosta Shakespeare , když byl dotázán, jestli je mu to líto když musel přihlížet, jak se dav zmocňuje role soudu, řekl:“ Ne, pane. Jsem americký občan a nebojím se ďábla. Tito muži se zasloužili zabít a byli potrestáni, Ctihodnými občany. Obvinění vzali zákon do vlastních rukou a my jsme byli nuceni učinit totéž. „ New Orleanská komora blahopřál občanům New Orleans za obnovení pořádku.
Dne 6. května porota obžalovala detektiva O ‚Malley a několik dalších, včetně dvou porotců, za maření výkonu úředního rozhodnutí tím, že obvinění Italové mají být osvobozeni.

Zproštění viny z lynčování, které provedl dav pod vedením Parkersona, dopadlo daleko za New Orleans. Italská vláda odvolala svého velvyslance do Spojených států, a požadovala, aby americká vláda kompenzovala rodinám lynčovaných jejich ztrátu. James G. Blaine telegrafoval Louisianskému guvernérnérovi Francisovi Nicholsonovi: „Prezident hluboce lituje, že občané New Orleans neměli dostatek důvěry ve svůj vlastní soudní tribunál, a že je mu líto neloajality a neúplatnosti soudních zaměstnanců. Ale, že ho více rozlítil vášnivý rozsudek davu, což je otázka, která by měla být vyřešena a měly by být upraveny zákony.” Většina Američanů podporovala New Orleanský dav. V Západní Virginii horníci vstoupili do stávky, když jejich předák odmítl zastřelit dva Italy.
Mnohé zúčastněné strany volaly za silnější námořnictvo, aby se zabránilo italským zločincům vstoupit do Spojených států. Vláda Spojených států, neschopná bránit bezpráví svých vlastních občanů, se rozhodla kompenzovat Italské rodiny lynčovaných. Ironicky bylo osm z jedenácti zavražděných mužů americkými občany. Kongres dal $ 25.000 rodinám všech obětí. Nikdo jiný už nebyl obviněn ze smrti Hennessyho, i když policie v New Orleans byla přesvědčena, že skuteční vrahové mezi popravenými nebyli.

”Chvíli tu zůstaň, než se vše přežene, Provenzano se stáhl z města a Matranga se chce znovu chopit moci, ale myslím, že každý více uvítá novou ruku nad městem.”
Gino se usmál a stáhl ze sebe zakrvavenou košili. Na tvářích měl strniště a celý byl špinavý, že by ho žena nepoznala.
Luigi mu na stůl ve sklepě restaurace Bellissima hodil čisté oblečení a několik krabiček s jídlem a láhev whisky.
”Tvá žena s dětmi je u nás na statku, všichni jsou v pořádku. Salvatore se spřáhl s Antonem a to ti je dvojka, naše ženy mají co dělat, aby je ohlídaly.”
Luigi se rozesměje a pohlédne snad prvně Ginovi do očí.
”Příteli, tohle ti nikdy nezapomenu, postaral si se o mojí rodinu a já…”
“Žádný sentiment Gino, ty jsi mě nepotopil když si mohl, na té lampě jsem mohl viset já.”
Luigi otevře lahev a podá ji Ginovi.
”Na zdraví, Done Gino Giorgetti.”

… padne-li jeden, padnou všichni

Voněla skořicí a anýzem, pod dekou mě kopla Lu. Hlavu jsem neotočil, měl jsem oči zapíchnuté do jejích šedých očí. Zvrásněná ruka přetáhla deku přes rameno. Marco už spí, zamlaská a potom si prdne. Protočím oči. Lu se zahihňá a natulí se mi na záda.
”Nehihněj se a poslouchej, Lu.”
Byl jsem nejstarší a měl jsem vždy pocit odpovědnosti vůči svým bratránkům i sestřenkám, přes uličku jsem se podíval na Simona a Lorenza, oba sledovali Unu a já zaslechl, jak od nich někdo chrápe.
”David.”
Spíše neslyšně mi řekne Lorenzo a naducá polštář pod hlavou. Lu do mě znovu kopne, zhluboka se nadechnu a podívám se na další postel kde vidím Sáru a Elisu, jsou schované pod peřinou a zase tam švitoří.
Tyhle večery je nikdy moc nebavily, dokud ovšem nepřišla Una a nezačala vyprávět, pak ztichne i kočka na peřině, která spokojeně přede.
Dnes byl ten večer, žádná podivná historka od strýce Giuseppa a ani žádná oprášená pohádky od dědy Luigiho.
”Pět bratrů, nejstarší z nich byl tak silný, že i ten nejmohutnější dub vytrhl ze země jako stéblo trávy. Jmenoval se Anton…”
Nadmul jsem se pýchou a Lu do mě zase kopla.
”Tatínek…”
Kývnu hlavou a pousměji se, bál jsem se podívat na Simona nebo třeba na holky, které už dávno nejsou pod dekou a leží, jedna druhé češe vlasy prsty a hledí na Unu.
”Giovanni, další z bratrů, měl plíce tak silné, že když fouknul, spadla stodola.”
Simon se zvedl na loktech a zbystřil, pak se usmál a pokýval hlavou jak je spokojený.
”Giuseppe, rychlý jako vítr, běhal s koňmi v ohradě a ti měli problémy mu stačit.”
I tentokrát se pýchou nadmuly děti, které v hrdinovi pohádky spatřili svého otce, tentokrát to byl jen Vincent, ležel za holkama a dosud to vypadalo, že už spí. Sedl si na posteli a protáhl si ruce. Usmál se na mě s protřel si jedno oko. Kývl ke mně bradou a já mu úsměv opětoval.
”Marco byl bystrozraký… a poslední, nejmladší syn, byl chytrák jménem Andrea.”
Una se pousmála a a pohladila mě po vlasech. Její černo stříbrné vlasy byly spuštěné přes jedno rameno a na koncích se jí kudrnatily.
”A těchhle pět se jednoho dne vydali do světa, až dorazili do hlubokého černého lesa. Tu jim šel v ústrety lesník, bylo to v okamžiku, kdy si Marco přiložil k líci pušku a vypadalo to, že chce střílet Pánubohu do oken.
„Na co míříš?“ ptal se lesník.
„Na co mířím?“ řekl Marco „Sto hodin cesty odtud sedí na špici kostelní věže špaček, toho sestřelím.“ Zmáčkl spoušť, díval se za kulkou a za nějakou chvíli řekl:
„Tak a teď leží dole.“ Ale lesník nevěřícně zatřásl hlavou a řekl.
„Ty si střílíš ze mne! Na takovou dálku se přece netrefí žádný člověk!“ Tak Marco zavolal na Guiseppa.
Marco byl velký čtverák, bratry zlobil stále nějakými vtípky a byl velice odvážný.
„Přines mi toho špačka, co leží sto hodin odtud pod kostelní věží!“
Giuseppe vyrazil ihned na cestu a za dvě hodiny byl i s mrtvým špačkem zpět. Přinesl ho ale ve dvou kusech, neboť Marco ho trefil tak dobře, že hlava spadla napravo a tělo nalevo od kostelní věže. “
Una zvedla ze stolečku obilnou kávu a upila. Hleděl jsem na ní a cítil jsem teplo a klid. Moje matka s tetami seděly dole v našem domě a u sklenky vína řešily, že jejich muži opět nejsou doma a už po sté slibovaly, jak jim ty noční cesty zakáží. Nikdy se nestalo.
Una se rozhlédla a usmála se když zjistila, že jsem vzhůru jen já a Lu. Ta se převalila přes můj bok a najednou jsem jí měl před sebou. Zčistajasna jsem dostal lepáka, natahovala se pro plyšového medvídka, který se mi ještě sklouzl po tváři. Držel jsem si ruku na oku a zahlédl její roztomilý obličej. Lu byla mladší o tři roky. Jmenovala se Lusia Maria Silvia Pesolli Giorgetti, prostě Lu. Krásný malý kudrnatý andílek, miluji jí, kolikrát jsem vzal její rozbitý hrnek na sebe jen, abych jí neviděl plakat. Una se nadechla a pokračovala tišeji k nám dvěma:
”Lesník kroutil nevěřícně hlavou, šel dál a za nějakou chvíli narazil na Giovanniho. Ten stál u sedmi větrných mlýnů, koukal vzhůru do nebe a před ústy držel dlouhou rouru. „Kamaráde, co to tu vyvádíš?”ptal se lesník.
„Já? Foukám na ty větrné mlýny, jinak by stály, protože dnes nefouká vítr.“ odvětil Giovanni a užaslý lesník šel dál. Tenhle chlapík Giovanni, to vám byl velice dobrý a spravedlivý chlap, ale smíchu s ním moc nebylo.
Za chvíli lesník potkal Antona, který dělal zrovna uzel na provaze silném jak ruka. Provaz měl omotaný kolem tří jiter bukového lesa. Lesník to nějakou chvíli z dálky pozoroval a myslil si.
„Řekne mi někdo, co má ten chlap v úmyslu?“
Nakonec šel blíž a ptal se.
„Co máš za lubem s tím provazem, který si omotal kolem lesa?“
„Coby,“ řekl Anton „chci si domů přinést otýpku dříví, abych si mohl v zimě trošku zatopit, však má být pěkný mráz.“ Jen to dořekl, trhl a v celém lese to zapraštělo, pak si to naložil na záda a nesl pryč.
Lesník tu stál s otevřenou hubou a nedovážil se Antonovi říct křivé slovo a šel raději domů. On to byl pořádný kus chlapa tenhle Anton, svaly měl tak veliké, že se mu do žádné košile nevešly a byl velmi moudrý a své bratry ochraňoval..

Bratři šli dál svou cestou, až dorazili do hlavního města, kde měli na královském zámku zrovna velké starosti, neboť král byl těžce nemocný a jeho lékař mu oznámil, že zemře, pokud mu někdo neopatří ve lhůtě sedmi hodin bylinu života, která ovšem roste na té nejvyšší hoře až na hranicích jeho říše. Tak nechali ihned ve všech městech a vsích vyvolávat.
„Kdo králi v sedmi hodinách přinese bylinu života, ten dostane za odměnu pytel zlata, který bude tak těžký, jak sám unese.“
„To by bylo něco pro nás!“ řekli si bratři, a tak se Andrea ohlásil na zámku u krále. „Chci to mít ale písemně, pane králi, že dostanu pytel peněz, pokud vám obstarám tu léčivou bylinu.“ řekl a král mu odměnu pojistil podpisem i pečetí. Když měl smlouvu v kapse. Vyšel před zámek a našel bratra s nejrychlejšíma nohama a vše mu vylíčil. Vyběhl Giuseppe hned co bratra vyslechl a upaloval, jak jen to šlo; už za dvě hodiny byl na té hoře, kde utrhl bylinu života a vydal se na cestu k zámku. Giuseppe ač rychlého kroku byl tím kterému se řekl cíl a to, aby hned přišel zase zpět. Nebylo divu, že někde něco zapomněl nebo ztratil.
Ale jak tak běžel, pomyslel si, že má ještě tolik času, mohl by si trochu odpočinout, a tak se položil pod jeden dub a usnul. Mezitím čas utíkal a utíkal a bratři čekali a čekali. Nakonec se Marco koukl a viděl, jak bratr tvrdě spí pod dubem. Rychle sundal pušku, zacílil a prostřelil bratrovi kulí šos kabátu, což Giuseppa probudilo, a když se podíval na hodiny, zahromoval. Byl nejvyšší čas! Vyskočil a běžel cestou necestou, přes hory a doly a na zámek přiběhl právě včas, aby lékař připravil z bylinek medicínu a dal ji vypít králi. Za pár hodin bylo jeho veličenstvo opět zdravé a bylo radostí bez sebe a Andreovi nechalo vzkázat, aby druhý den přišel na zámek a vyzvedl si svoji odměnu.

Když pánbů naděloval rozum, šel si Andrea dvakrát, byl chytrý jako liška a proradný jako lasička. Byl nejmladší a tak nemusel nikdy tolik pracovat jako jeho starší bratry. A tak si dal ušít tak velký pytel, že na něj krejčí spotřebovali sto loktů cvilinku. S pytlem šel za silným Antonem a řekl mu:
„Bratře, musíš se mnou jako můj sluha, který ten pytel ponese, protože k tomu jsi ta správná osoba! Král mi slíbil tolik peněz, kolik jeden usnese na zádech.“
„Tak to uděláme, bratříčku!“
Řekl Anton a šel. Když přišli ke králi, zavedl je do pokladnice a řekl.
„Tady si vezměte, co jeden unese!“
„Nabírej, Antone!“ Pobídl Andrea svého staršího bratra. Anton bral jednu tunu zlata za druhou, jakoby to byly míče na hraní, a házel je do obrovského pytle. Za chvíli byla pokladnice prázdná, ale pytel nebyl zdaleka plný, a tak šli do druhé pokladnice, aby vše, co tam našli, také nastrkali do pytle. Když museli jít i do třetí pokladnice, dělal král kyselé obličeje a vydal tajný rozkaz, aby se před zámkem shromáždily čtyři regimenty vojáků, kteří zabrání těm hochům odejít.
Ale sebrat tolik zbrojného lidu, to není jen tak. Trvalo to celé dvě hodiny a mezitím měl Anton pytel už na zádech a odcházel pryč. Ale pytel byl tak vysoký a široký, že s ním nemohl beze škody projít zámeckými dveřmi a musel použít trochu síly, takže jak škubl, vytrhl celé zámecké dveře i se sloupořadím a všechno to zůstalo viset nahoře na pytli. Anton nic nezpozoroval a šel klidně dál, dokud nedošel k železné zámecké bráně na nádvoří, která byla opět příliš úzká. Musel opět trochu škubnout a tím zvedl celou bránu z pantů a nesl ji i se dveřmi a sloupořadím a vším tím královským pokladem na zádech pryč.”
Una se na chvíli zastavila a napila se kávy, hrnek dopila a přikryla svou starou rukou Lu. Ta už usnula také, přišlo mi to zvláštní, většinou je vzhůru dokonce a já si ani nechci představovat, jak jí to zítra budu muset několikrát vyprávět, protože bude neodbytná jak to dopadlo, a zda náš otec opět porazil draka a vysloužil si maminku. Una se mi zahledí do očí, jistě nečekala, že budu spát. Nikdy jsem nespal, její příběhy naprosto miluju.

”Když s tím nákladem přivandroval až k rybníku, řekl si:
„Tady si čtvrt hodinku odpočinu a počkám, dokud nepřijdou bratři, však mne ten pytlík už trochu tlačí na zádech.“
Jak se ale podivil, když pytel sundal ze zad a viděl, co všechno na něm visí. Zrovna přicházeli bratři a museli se tomu opravdu od srdce zasmát.
Jak se tak popadali za břicha, země se rozezněla dusotem koňských kopyt a z lesa se na ně přiřítily čtyři regimenty vojáků, aby jim královský poklad vzaly. To byla práce pro Giovanniho.
Do široka se rozkročil a mocně zadul. Inu, všechno to odfoukl do rybníka, chlapy i koně, a co neuteklo, to se bídně utopilo.
Potom táhli bratři spokojeně domů, kde si rozdělili zlato a pak žili jako boháči šťastně a spokojeně až do konce svých dnů. Narodilo se jim mnoho silných a výjimečných dětí.”
Usmíval jsem se, cítil jsem jak můj obličej zaplál, byl jsem hrdý na svého otce, na všechny strýce, ale…
”Babi… a co jejich otec?”
Una se pousměje a dopije kávu z hrnečku s modrými květy.
”Jistě, jejich otec, moudrý statkář Luigi byl rád, že se jeho synové vrátili všichni živí a zdraví, ale on o tom nikdy nepochyboval, byl si vědom, že své syny vychoval jak nejlépe svedl.”
Položím se na záda založím ruce pod hlavu a zadívám se na strop.
”Babi?”
Una mě pohladí po tváři a posune se po posteli blíže a nakloní se.
”Dělá táta špatné věci?”
Zeptám se, naposledy jsem zaslechl podivný hovor otce s Giovannim, a domlouvali se, že musí nějaký maso odvézt k strýci fantomovi. Neměl jsem z toho dobrý pocit.
”Chlapče, máš ty i tvá sestra střechu nad hlavou, máte co jíst otec se vám věnuje. Neexistují dobré nebo špatné věci, ale pouze nutné a nedůležité. A tvůj otec dělá vše co je nutné, aby jsi měl vzdělání a zázemí, takže vše ostatní je nedůležité.”
Poví mi Una tiše a její hlas je uspávací. Zavřu oči a propadám se do snu.

”Copak jste jim zase dnes vyprávěla? Lu minule běhala po zahradě a chytala Alceste, že potřebuje koně, aby jela s tatínkem do bitvy.”
Antona manželka se pousměje a upije ze sklenky vína. Ostatní ženský kolektiv, manželky mužů Dalesyů, sedí v obývacím pokoji a pijí víno. Stejně jako každý večer kdy jsou kluci Dalesyové pracovně mimo své domovy se všichni sejdou, aby pohovořili o drbech ve městech a nebo, a to hlavně, si vyslechli příběhy babičky Uny.