Ruské Orleans / Po zásluze potrestán / Na západní frontě bláto, na východní bláto taky
… Ruské Orleans
„Nebuď posranej, je sám a my sme dva. A máme tyhle malý kámoše…“ v temnotě se zalesklo ostří. Jeden pohlédl se zlomyslným úsměvem na druhého. Dost dlouhé ostří na to aby vyděsilo kteréhokoliv muže, který není připraven. Jenže mládí, jak je známo, velmi často neuváženě riskuje. Ani početní převaha bez rozmyslu neznamená vždy úspěch. Tedy, v tomto případě zažije cennou, doslova životní, lekci.
Muž, kterého si vyhlédli už v baru, byl vysoký, statné postavy, bez vlasů. S nikým se nebavil a celkově vypadal, že je tam jen protože taky potřebuje jíst. U stolečku seděl sám, dal si polévku a pár panáků vodky. Vypadal, že nikam nespěchá a obsluze zaplatil dost velké spropitné. Teď kráčel ulicí s rukama v kapsách. Chvílemi se musel zastavit, aby si udržel rovnováhu. Vypadal, že mu vodka stoupla příliš rychle do hlavy a dalo mu dost práce udržet přímý směr.
Jeden z mladíků vyšel ze stínu a zařadil se za vrávorajícího muže, zdánlivě bez povšimnutí. Druhý z nich, vyzbrojen tím svým malým kámošem, vyšel o něco rychleji aby se dostal před opilce a zastoupil mu poněkud ledabyle cestu. Svým malým kámošem, lesknoucím se ve světle lampy, namířil někam od boku „Dej sem prachy!“ pronesl důrazně i když normální silou hlasu. Tohle zabírá na všechny. Na všechny! Druhý se mezitím dostal dost blízko k opilci aby byl připraven ho ranou do hlavy poslat k zemi.
Zastavil se s rukama stále v kapsách. Pak si oči opilce prohlédly čepel, pak i mladíkovu tvář a bez jediného náznaku emočního vypětí z této situace podivně jasně a zpříma pohlédly mladíkovi do jeho očí „Net.“ zaznělo velmi jasně rusky, čistě a opilost jako kdyby byla ta tam. Vykročil nohou dopředu jako kdyby chtěl mladíka s čepelí svou chůzí prostě jen odstranit z cesty a pokračovat dále svým směrem. Už tohle malé NE mělo být varováním. Bylo zde více varování, ale… někdo rozumí napoprvé, někdo potřebuje odpověď zopakovat ještě jednou.
„E, e kámo. Dej sem prachy říkám.“ mladík se nehnul ani o krok a ještě více zahrozil svou zbraní proti břichu opilce. Teď už se pomalu stával rozzuřeným, takže i jeho hlas byl výhružnější.
Velký ruský opilec se narovnal, přidalo mu to na výšce snad půl metru. „YA skazal, net.“
Co se na NE nedá pochopit? Jak ještě by to bylo třeba říct aby to bylo jasnější? To tady v Americe neznají Ne?
Opilec se kupodivu velmi čile rozhýbal rychlostí, kterou mladíci později popisovali jako sviňskou. Na opilce byla rychlost opravdu překvapující, víc než to však byla překvapující připravenost a jeho vojenský výcvik. Mladík před ním nestačil ani ustoupit, ruku s nožem mu sevřela silná dlaň, druhá opilcova ruka mu uštědřila ránu pěstí do kořene nosu.
Mladík za ním se mezitím pokusil bodnout opilce do ledvin, loket na jeho spánek přiletěl dřív než stačil svůj plán dokončit a tak opilce jen říznul čepelí přes bok než upadl na zem.
Velký rus nehnul ani jedním svalem v obličeji a obrátil se zase na mladíka před sebou. Ten si volnou rukou tiskl poraněný krvácející nos. Tohle bude zítra, a vlastně i celý další měsíc, dost bolet.
„YA skazal, net.“ zopakoval Rus a ruku, kterou ještě stále držel ve své dlani začal svírat mnohem více dokud neupustila sama nůž.
Čepel zazvonila o dlážděný chodník, nebylo třeba dále pokračovat. Pro Rusa bylo přepadení u konce. Jeho cíl se stále ještě nehnul z auta do kterého nasedl zřejmě jen obchodně, ale brzy vystoupí, aby vyšel do blízkého domu. Tahle otravná příhoda by tedy měla skončit právě teď a raději nepokračovat.
Rus odstoupil stranou aby dal mladíkovi možnost přemýšlet a sám aby mohl zase pokračovat v cestě přímo.
Mladík ale zřejmě kvůli bolesti zapomněl co se právě odehrálo, jeho vztek způsobil nedostatek zdravého úsudku „Ty svině Ruská!“ zařval a zvedl ze země nůž. To byla jeho poslední slova, která pronesl než přijela sanitka.
Přesně taková slova řvali Němci na ruské zajatce. Den co den, každý den. Rus se dokázal dobře ovládat a zřejmě proto se mladíci dožili ještě dalšího rána. A proto by si z téhle situace mohli vzít ponaučení.
—————–
Vítr a déšť hráli svou velkou noční hudbu na skleněnou výplň okna. V pokoji teskný mokrý rytmus kapek doprovázel zvuk strun balalajky a občas pár zpívaných ruských veršů podivně poskládaných k sobě. Původně zřejmě ani nepatřili do stejné písně, ale po lahvi vodky si jazyk a rozum řekli, že budou ignorovat zažité postupy a spojí prostě to nejlepší v jedno.
Kocour, alespoň to co z něj zbylo, se líně díval na stékající potůčky. Melodie mu byla ukradená stejně jako slova oné písně. Byl rád, že nemusí být venku, a svým nafoukaným pohledem dával kapkám najevo, že je v suchu a nic si z nich nedělá. Zažil lepší časy, to ano, ale zažil i časy velmi zlé. Především ty časy na které by raději zapomněl, ale jeho chromá kyčel mu je stále připomíná. Alespoň, že nemusí moknout. Líně si zívl a arogantně celou událost protahoval aby to viděly všechny ty opozdilé loudavé pramínky.
Jeho pán…ano řekněme to zatím takto, jen proto abychom ho označili…měl zase náladu pod kocoura. Dnes vykopal jámu pro nebožtíka, šel se napít s tím druhým a pak se vrátil domů aby zase celou noc drbal tu podivnou dřevěnou věc, která dost bídně skučí, upíjel z flašky průzračnou tekutinu a úpěl k tomu zvláštní melodie.
„Glina budet prilipat‘ k lopate.“ Bylo to trpké konstatování. Když takhle prší je to vždy nepříjemné. Každá lopata, kterou zvednu je těžká jako kdybych na ní nesl desetikilový pytel. A to zítra budu muset kopat zase. Poslední dobou se dost umírá. Pořád se umírá, pořád se dost umírá.
Ale práce je to dobrá. Vlastně mnohem lepší než by se mohlo zdát. Člověk má klid, hrobníka si nikdo nevšímá a nemá tendence s ním mluvit. Poslední co by mi u práce scházelo je aby se mnou chtěl někdo mluvit. Ušklíbnu se koutkem nad tou myšlenkou.
Ruka sáhne po lahvi, ale při tom prudkém neřízeném pohybu se netrefí a shodí ji ze stolku na zem.
„Ебать.“ pohlédnu dolů na zem a hlava sebou při tom škubne dozadu. Naštěstí se nerozbila. Tak tam počká do rána, mávnu nad ní dlaní a zase sáhnu do strun. Balalajka spustí a Kocour zamává nespokojeně ocasem.
„My oba svolochi, Kot.“ pronesu do temnoty a spustím zase teskný zpěv o vlasti. Něco co se zpěvu trochu podobá.
Slunce pomalu protahovalo své prsty skrz záclony mraků. Bylo ráno po dešti, krásné čerstvě provoněné ráno, které slibovalo ještě krásnější slunečný den.
Kocour se probudil, když na něj dopadl jeden z paprsků a ozářil mu hlavu. Uši mu zatěkaly sem a tam. Zavrněl a otráveně mrskl černým vypelichaným ocasem. Pak natáhl přední aby se protáhl a zaťal drápy do masy svalů na které ležel. Pán byl stejně samá jizva a šrám, v tomhle jsou si velmi podobní.
Nespokojeně jsem zamručel ze spaní, když se ta pichlavá stvůra zabořila do mé kůže na zádech. Podezřívám ho, že to dělá úmyslně a snaží se tím dokazovat svou dominanci nade mnou. Především po večerech, které strávím v doprovodu balalajky a dostatku vodky.
Přetočil jsem se pomalu na záda a donutil tak toho malého prevíta přesunout se na volnu část válendy. Bylo jasně slyšet, že je velmi nespokojený.
Ozvalo se zaklepání. Zřejmě nebylo první už jen podle toho jak silně zaznělo.
Zhluboka jsem se nadechl a protřel si bolavou hlavu dlaněmi. Tohle bude dlouhý den.
„Pane Petroviči?!“ zpoza dveří zazněl zlostný hlas. Už zase ona. Sousedka Willsonová, tedy spíše majitelka domu v kterém se nachází i můj byt. Tvrdá žena, neexistuje snad nic a nikdo kdo by ji dokázal vyděsit ani rozhodit. Její pohled prozrazuje, že Ona Ví Všechno a velmi brzy to použije proti vám. A, úmyslně podle všeho, si nedokáže zapamatovat, že Petrovič není příjmení.
Zamručel jsem ještě hůř a otevřel oči do ostrého světla. Hlava mě v tu chvíli rozbolela o něco víc. I přesto jsem se posadil a zlehka si protáhl krk a ramena.
Další zaklepání a zvolání mého jména, ještě s větším důrazem. Je to tak, ďábel nikdy nespí, ani v…kolik vlastně je hodin? Už zase si bude stěžovat na mé rušení jejího spánku.
Na chvíli mi pohled zalétl k noži na zakázku, karambit s damaškovou čepelí. Hm, ne. To už jsem si vysvětloval mnohokrát. Ne. Pousmál jsem se koutkem úst. Stejně jsem si ho pak vzal sebou, schovaný za zády.
Stihla zaklepat ještě dvakrát než jsem si oblékl košili a kalhoty a otevřel ji s kamenným výrazem na tváři dveře. Nezalekne se ani toho nejhoršího.
Stačila ji malá skulinka, kterou jsem poskytl a pustila se do mě s větší vervou než samopal. Každé její slovo jsem přestál s výrazem sochy, který se neměnil ani když v rozčílení mávala vyhublýma rukama kolem mé hlavy. Už jedna tahle žena je zbraní hromadného ničení. Co teprve jich nasadit víc do armády.
Litanie jako vždy. Opilost, hluk, zpěv. To vše do pozdních nočních hodin… „…to musí přestat pane Petroviči. Mám nárok na klid v domě. Ještě, že si sem nikoho nevodíte. To by mi ještě scházelo. A co ta kočka? Zničí všechen nábytek! Co mi k tomu řeknete? Kdyby žil můj Gabe, tohle by vám netrpěl jako já. Já už jsem slabá žena, mějte to na paměti pane Petroviči!“ její hlas přecházel z rozčílení, přes slabší tóny až k divadelnímu přednesu.
Shlédl jsem na ni s výrazem, který se dá popsat jako nicneříkající „ Hm…Omluvte mě paní Willsonová.“ pronesl jsem chladným, lehce ochrapělým hlasem. Pak jsem si vzpomněl na jednu z rad, kterými se Michail baví na můj účet a který mi má zajistit, podle něj, úspěch u žen.
Usmál jsem se.
Omluvné a vyjadřující kousek lidského tepla, hlavně to prý na ženy zabírá.
Zabralo! Zatvářila se sice velmi zvláštně, těžko popsat co to v její hlavě proběhlo za myšlenky, ale výsledkem bylo že odešla. Za tuhle radu dlužím Michailovi panáka.
… po zásluze potrestán
Kap…kap…kap. Jedna za druhou dopadaly rudé kapky, pomalu se stékaly v tenkou červenou linku a po vlhkém povrchu umyvadla se chystaly ukončit své trvání v odtoku.
Další hluboký nádech a bodnutí jehlou, protažení nitě a dokončení stehu. Ruka se mi chvílemi začínala třást, ale zbývá už jen pár posledních protažení.
Střep, který jsem z rány vytáhl se naštěstí neroztříštil, teď nehnutě ležel a čekal až na něj taky přijde řada. Byla to hloupá nehoda, hloupá nehoda na místě, kde se hloupé nehody mohou stát velmi nebezpečné.
V baru pro mě sice nikdy nebylo bezpečno, ale znali mě tam už nějaký čas. Nikdo se tady nejmenoval, nikdo neříkal odkud kam, všichni to věděli – nikdo se o to nezajímal. Jediné o co šlo a stále jde, je že můžete promluvit slovo s podobně smýšlejícími muži, nebát se ve čtverci naložit jim pár na obličej a dostat za to velké peníze. I když o peníze také nejde. Za prostředky, které si odkládám na horší časy bych si mohl snad i koupit dům. Nepotřebuji peníze, je v tom důležitější věc. Tréning. Tělo cvičím každý den, tak jak jsem byl vždy zvyklý. Je to důležitější než ranní káva. A v tomhle ringu to má smysl. Souboje jsou opravdu výzvou. Jako nikde jinde ve městě.
Ta rána, kterou jsem obdržel, mi původně nepatřila, měla dopadnout na něčí velmi horkou hlavu, spíše bych ale vsázel na krk. Místo toho se zabodla do mé levačky. To se stává, když se připletete do sporu, který se snaží přerušit příliš mnoho rukou na jedné i druhé straně.
Zatracená prchlivost těch mladých, kteří si myslí, že násilím se něco urovná. Zrovna tady, kde by to napadlo opravdu jen toho největšího kreténa.
Odehrál se ten velmi rychlý okamžik, který si musíte v hlavě dostatečně zpomalit aby mozku došlo, co zde vlastně proběhlo. Vycházel jsem z ringu, oblékl jsem si zase těžké boty a chystal jsem se jít napít. Kývnul jsem, že dnes chci dvojitou. Vodku, samozřejmě.
Byly za tím možná peníze, možná žena, možná příliš alkoholu co přinutilo toho mladého snaživce rozbít láhev o stůl v marném pokusu vyhrožovat staršímu muži, který na to reagoval vytažením pistole. To jediné na co se v tomhle baru opravdu nehraje. Kaluž se rozlévala po dřevěné desce, zmáčela oběma obleky.
Poté už se vše odehrálo velmi rychle. Jednou rukou jsem zezadu podepřel mužovu čelist abych ho dokázal složit na zem, druhou rukou nataženou jsem mu chytil pevně zbraň tak, aby závěr nemohl vykonat svou práci. Na opačné straně se odehrávalo podobné divadlo, napřažená lahev změnila úhel svého dopadu kvůli zásahu dalších mužů, a tak se dostala na mou paži pod ramenem jelikož jsem se ocitl mezi nimi. Stihl jsem jen zavřít oči.
Tahle nehoda uklidnila velmi rychle celý spor a oba dva byli z baru vykopáni s doporučením – už se rozhodně nevracet.
Svou vodku jsem do sebe obrátil najednou.
„Dneska to máš na účet podniku Wolfe.“ pronesl temně barman. Neměl rád tyhle typy událostí. Nikdo tady je neměl rád. A ano, pro všechny v tomhle temném kousku Nezemě, jsem Wolf. Zčásti je to zásluhou mého samotářského života, zčásti mého zvláštního způsobu boje. Ne podlého, jen ne boxerského. Box jsem nikdy neobdivoval – slabé nohy a zmlácené obličeje. Můj styl se zaměřuje na soupeřovy slabiny. Dokonce i Buldog se pár kouskům přiučil a teď už proti sobě stojíme jen výjimečně, a jen pro zábavu.
„Vypadá to dost zle.“ pronesl právě Buldog a k tomu udělal grimasu nepříjemných budoucích zážitků. Možná, že byl i rád, všechny peníze teď v soubojích shrábne do své kapsy.
„Hm.“ pronesl jsem zachmuřeně s kamenným výrazem, byl jsem dost naštvaný, sebral jsem si opasek a kabát. Pitomá nehoda.
Jeden konec nitě jsem chytil mezi zuby a přidržel tak, abych mohl udělat poslední uzel. I když jsem nikdy lékařem nebyl, živím se svým tělem, svým pohybem a svými schopnostmi o lidech a tělech vědět vše. Nakonec to i přes původní vzhled dopadlo uspokojivě. Naštěstí nebyla rána příliš hluboká, šití ovšem potřebovala. Teď si budu muset vymyslet výmluvu pro kterou nedokončím dva výkopy, které mě v tomto týdnu čekají.
Odložil jsem jehlu a unaveně se posadil na okraj vany. Zakrvácenou rukou jsem vzal ze země připravenou lahev. První lok byl na kuráž, druhé otočení láhve se spustilo na mou ránu nad vanou.
Prudce jsem zavřel oči, zatajil dech, stáhl obličej v bolestné grimase a začal vztekle dupat bosou nohou do podlahy dokud všechna bolest nepřešla. Vydal jsem temné zamručení jako zhodnocení celé situace a zase se napil z lahve. Dnes střízlivý nezůstanu.
Nejprve ale úklid. Znám jen pár věcí, které mě dokáží opravdu naštvat, nepořádek je jednou z nich. Ale ošetřit se na místě…rozumně bych k tomu nikdy nesvolil. Ne na tomhle místě. Pitomá nehoda.
…na západní frontě bláto, na východní bláto taky
…1893…
„Už…už…nemůžu, pane.“ klopýtal a nohy se mu třásly. Celé tělo se mu třáslo, teplota sice vystoupala nad nulu, ale vyčerpání způsobovalo, že sotva dokázal přinutit své tělo k pohybu a ústa k hovoru. V těchhle koncích světa byla teplota celoročně velmi nízká, místní lidé ale byli zvyklí přežít i v takových podmínkách. Oni nebyli místní, potulovali se krajinou jako lovci a zde se na čas zastavili.
„Nět! Tělu poroučí hlava, dokud máš hlavu na krku a myslíš, pak donutíš své tělo poslouchat! Přidej!“ nebyla to podpora otce. Byla to tvrdá drezura muže, který byl vychován aby odváděl tu nejlepší práci pro ty nejhorší lidi. Ještě ho neviděl se usmát nebo polevit.
Za soumraku se dostali zase zpátky k vesničce, z posledních sil se mladý chlapec, sotva muž, svlékl, urovnal své věci na přesně stanovené místo, připravil pušku a pod polštář schoval svůj nůž. Přesně tak jak ho naučil otec.
Ten se ale nepřipravoval jako vždy na spánek. Dnes bylo jeho chování jiné. Vynechal své rituály a jen se posadil na postel vedle chlapce. Chladně si ho prohlédl a na jeho tváři se na chvíli objevil krátký záškub svalů, který by se dal přirovnat k úsměvu „Za týden pro tebe přijedou.“ pokývl hlavou aby připomněl synovi dohodnutý plán. Pak jeho pohled zkontroloval připravenou pušku, která v něm způsobila krátký záchvěv lidskosti „Víš podle koho jsi dostal jméno? Podle Sergeje Ivanoviče Mosina. Teď spi.“ byla to poslední slova, která od něj v životě slyšel.
Odvezli ho hned za úsvitu. Vypadali jako vojáci a také mířili na vojenskou školu. Nelišilo se to vlastně v ničem od života, který žil doteď. Lišilo se to velmi od života, který se snažil zapomenout. Na chudé roky strávené v sirotčinci. Nyní to bylo snad ze všeho nejlepší. Přes týden tvrdý dril a mučení těla, na které byl zvyklý. Pak na jeden týden v měsíci pracoval přímo v domě Rodiny. Byla to velmi bohatá, vážená a mocná rodina. Vždy doufal, že se otec zase vrátí, ale netroufl si o tom s někým mluvit. Většinou nemluvil vůbec pokud to nebylo nutné.
…léto 1914…
Zvuky dělostřelectva se utišily, aby je nahradily zvuky palby a křiku mnoha mužů. Na tohle nebyl nepřítel připravený. Vše co nebylo roztrháno děly, bylo dokončeno muži. Vypadalo to zdánlivě jako vítězství. Ale jedna bitva neznamená vyhranou válku. Nikdy.
Už druhý den bylo vše jasnější. Když přišel rozkaz k ústupu z pozic bylo již příliš pozdě. Němci dokázali Rusy zcela obklíčit. Generál Martos se ještě 29. srpna snažil prolomit německé obklíčení, ovšem byl zajat stejně jako jiný ruský generál Klujev. 30. srpna již probíhal poslední odpor. Generál Sirelius stačil obsadit hořící Neidenburg, který však záhy opustil. Jeho vojska se ještě 31. srpna v časných ranních hodinách pokoušela probít z obklíčení, ale bezvýsledně. Bitva skončila katastrofální porážkou ruské armády. Zabito či zraněno bylo 30 tisíc ruských vojáků, 92 tisíc jich skončilo v zajetí, probít z obklíčení se podařilo pouze 15 tisícům mužů. Německé ztráty činily 20 tisíc mrtvých a raněných. Taková byla řeč čísel. Takový byl výsledek bitvy u Tannenbergu.
(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Tannenbergu)
…1914/1915…
„Schweine Russisch!“ s nadávkou přišla další rána pažbou pušky do obličeje. Kosti už byly všechny zlomeny, pro samou krev nebylo poznat, který důstojník je který. Ti co se pokusili o útěk byli zastřeleni, zbytek ovšem nečekal lepší osud. Nedostatek vody, hladovění a k tomu zima, která se rychle zhoršovala. Zacházet s vězni dobře na to má každý jiné měřítko. Zde to znamenalo především práci kopáče. Od rána do rána. Bez oddechu, bez zastavení. Ti kteří nepadli vyčerpáním či nemocí museli kopat hroby ostatním ve zmrzlé zemi. Vypadalo to, že není žádného východiska. Němci byli lépe připravení a ne tolik vyčerpaní. Ruská převaha se ale hlásila opět o své slovo.
Těla Ruských důstojníku byla zbavena všech cenných věcí a vlastními vojáky shozena do hluboké jámy.
„…dneska. Projdeme skrz, strážní se mění před soumrakem. Dokud máme ještě trochu síly musíme to zkusit.“ na vojákovo oznámení se ozvalo souhlasné zamručení. Informace se musela rozšířit mezi všechny schopné muže. Zaznělo tak několik šeptaných DA, která se rychle šířila táborem. Nebude to jednoduché, spousta jich při tom zahyne, budou postříleni či mnohem hůř. Někdy je ale snazší smrti čelit, než na ni jen tiše čekat.
Mladý německý voják a jeho ještě mladší kolega byli zabráni do hovoru o své vlasti. Ani si nevšimli, když je zezadu chytily silné ruce zkoušených mužů a zlomily jim vaz. Byli odzbrojeni a obráni o vybavení. Signálem pro ostatní byl pak výstřel do dalšího německého vojáka, který po zásahu do hrudi padl k zemi. Rozpoutala se bouře. Nebylo poznat kdo je vlastně komu nepřítelem. Několik mužů se již připraveně pustilo po provizorních lávkách přes ostnatý drát. Poté se v dálce ozvala děla. Už nikdo se nedověděl čí vlastně byla.
Rozdělili se do menších skupin aby nebudili pozornost. Původně jich ve skupině bylo 8. Během dneška ušli snad 30 kilometrů. Nemohli si dovolit jít po cestě ani se přiblížit k nějakému obydlí. Němci se nevzdávají tak rychle. Hlavně po tom co jim udělali během útěku. Ze skupinky zbylo pět.
Bez jídla a pořádného oblečení se prodírali zasněženým lesem s hrubou představou o směru, kterým měli jít. Bylo to příšerné. Pořád se otáčeli a poslouchali jestli je sledují. Fronta postupovala jižně od nich a nikdo netoužil se znovu zapojit do těch zoufalých bojů. Za tuhle vlast by byli schopni umřít, ale prošli peklem jen aby se dověděli, že v téhle válce to rozhodně nebude. Vedení je poslalo do jasné pasti, nechalo je bez zásob a bez pomoci.
Skoro na dně sil našli dobré místo pro tábor. Možná nebylo tak dobré, ale už prostě neměli sílu jít dál. Hlídky byly rozděleny a všichni ostatní upadli do spánku.
Něco zaslechl. Probral se okamžitě ale zůstal ležet bez hnutí. První, co ho napadlo bylo že je našli. Že je konec a všechna snaha byla zbytečná. Pomalu otevřel oči a čekal, že uvidí německé uniformy nebo rovnou hlaveň zbraně namířenou do obličeje. Nic. Jen tma posílená hustým lesem, který se tyčil okolo. Poslouchal ještě chvíli, ale neslyšel žádné kroky ani hlasy. Jen zvláštní šustění. Pomalu se otočil a rozhlédl se. Něco není v pořádku. Kde je hlídka? Kde je Nikolaj?
Pomalu se zvedl a stále slyšel to divné šustění. Teď už mnohem tišší. V podřepu došel na místo, kde měla stát hlídka. Všude byl zválený sníh. Směrem do lesa vedly stopy a zvláštní rýha ve sněhu. Ze směru stop se ozýval i zvuk, který už teď poznal. Někdo tím směrem něco táhnul. Vyrazil potichu po stopách. Ještě pořád to mohla být nějaká zvrácená německá hra. Ti ďáblové byli schopni všeho. Stopy vedly lesem několik set metrů k velkému srázu, který včera minuli. Na jeho kraji se něco hýbalo. Pomalu se přiblížil. Na kraji srázu nebylo tolik stromů a tak hvězdy poskytly alespoň trochu světla. Poznal Olega, velitele Ruských zajatců. Velitel leda tak k smíchu. Oleg klečel nad něčím co po chvíli rozeznal jako tělo hlídky Nikolaje. Sergej vyšel ze stínu „Oleg? Co se děje? Proč jste tady? Co je s Nikolajem?“ zeptal se ale v hlavě mu začalo vše pomalu docházet.
Oleg zvedl hlavu. Ve svitu hvězd měly jeho oči zvláštní divokou jiskru. Vypadal jako zvíře, které zdivočelo.
„Počkej Sergej. Stůj. Všechno ti vysvětlím. Musíme zůstat silní! Musíme udržet tempo! A k tomu potřebujeme jíst brat… a tady nic není.“ Najednou bylo vidět co má v rukou, jeho nůž. Nůž z kterého kape krev. Celé jeho ruce byly od krve. Krve Nikolaje. Co to ten parchant udělal!? On ho zabil a chtěl…?
„Sergej, nikdo se to nedoví. Poslouží jako správný voják. Umožní nám přežít! Uniknout! Tělo…tělo shodíme ze srázu. Nikdo se to nedoví, Sergej!“ Postavil se rozpřáhl ruce a pokusil se o úsměv. On si snad myslel že budeme jíst své druhy. Úplně se zbláznil. Tohle bylo jeho řešení? Sergejem projel neskutečný vztek. Chtěl mu zakroutit krkem. Pomstít smrt smrtí. Proč utíkali? Aby se z nich stali divoši? Lidojedi? Aby byli horší než ti zasraní Němci? Zařval na celý les. Ten vztek byl neskutečný.
Najednou se zpod srázu ozvaly německé výkřiky. A hned potom palba z pušky. Našli je. Našli a díky řevu o nás teď přesně ví. Nebyl čas na nic. Oleg se jen ohlédl a vyrazil do lesa. Utíkal jak prašivá liška. Nezbylo nic jiného než probudit ostatní a utéct stejně jako on. Tam je viděl naposled. Všechny kolegy a tu lidskou zrůdu. Tohle mu nikdy neodpustí.
…začátek roku 1916…
„Cože? Je zraněný? Kde je? Ten pacholek prohnaná, stará…“ Překvapení vystřídal široký úsměv a nečekaný projev až bratrské lásky a hrdosti. Zprávy z fronty nebyly příliš povzbudivé a o to větší bylo překvapení, že by se někdo dokázal z toho pekla vrátit. Válka neměla trvat tak dlouho. Ze začátku to mělo být jen do vánoc, alespoň to tvrdili.
Muž z ochranky ho přivedl do haly v přízemí a ukázal mu velkého muže sedícího na zemi, který se opíral o konferenční stolek a tiskl rukama sklenku skoro plnou čiré tekutiny. Vypadal mnohem starší než si ho pamatoval a to uběhlo jen něco přes rok. Zmáčený, zabahněný, pohublý, neoholený…ale živý. To ho přimělo aby se usmál, i přesto že koberec bude třeba vyměnit. A konferenční stolek také. Malá cena za život přítele a bratra.
„My sedáváme obvykle na křeslech, ale chápu že jsi vyšel ze cviku.“ nevěděl co jiného říct a tak začal trochu ubohým vtipem. Voják na zemi se na něj podíval jen úkosem a šlo vidět že se usmál „Nechtěl jsem…zamazat to čalounění, brat.“ mluvil pomalu a tiše, ale bylo poznat jeho úlevu z toho, že může sedět na koberci zrovna zde.
Bez dalších řečí se objali a s trochou opatrnosti plácali po zádech. Nepotřeboval od něj vysvětlení, tedy ne hned. Bude na to ještě dost času. Nejdříve se musí dostat zase do pořádku.
„Budou mě chtít zase nasadit, nebo mě označit za dezertéra jen proto, že jsem se dostal až sem. Pořád se bojuje, ale je to…“ zavřel oči a zakroutil hlavou jako kdyby na to nerad vzpomínal „…nic, nic tam není. Jen bída, hlad, nedostatek zásob, střeliva…pušku získáš jen tak, že zastřelí toho co je vedle tebe a měl to štěstí, že ji dostal. Oni jsou mnohem líp připravení, mnohem. Víš proč nás tam dostali? Kvůli posranému telegramu, který nikdo nešifroval. Dokonce nám to předhazovali jako vtip. Jediný způsob byl útěk.“ zatvářil se unaveně a protřel si rukama pomalu obličej. Nechtělo se mu o tom mluvit. Bylo to zklamání, zklamání z vedení, a taky ze samotné vlasti.
„Jen kretén by se vrátil zpátky a bojoval. Za vlast bych bojoval, ale ne pod tímhle velením.“ odhodlaně pokývl hlavou. Nebyl zoufalý, byl odhodlaný se do boje nevrátit.
Starší Rus si vyslechl všechno. Nepotřeboval aby ho Sergej prosil, udělal by pro něj i bez toho vše. Byli si blízcí od doby, kdy přišel jako mladý hoch a začal pracovat pro Rodinu. Mezitím se stalo mnoho věcí. Jednou dlužil Sergej jemu a jedou zase naopak. Teď byla právě řada na něm aby mu oplatil. Přikývl „Udělám pro to všechno Sergej, můj brat.“
Udělat všechno pro to aby se voják už nemusel vrátit na frontu, znamenalo udělat pro to všechno se vším všudy. Nejprve bylo třeba zbavit vojáka povinnosti. To znamená oženit ho. Sňatek byl jen dohodnutý, zaplacený a s nevěstou se viděl jen proto, že byla zaměstnankyně rodiny Prokofjev. Malá, příliš hubená ale dostatečně dospělá. Ve válečné době byly dohodnuté sňatky velmi oblíbeným řešením. Udělalo tak přes 2 miliony mužů, jen aby se vyhnuli nástupu na frontu.
…konec roku 1917…
K vojenskému soudu byl později po roce Sergej Petrovič přizván jako svědek německých praktik v zajateckém táboře. Z bojů byl legitimně osvobozen sňatkem, ale svědectví bylo něco kvůli čemu je ochoten se vlasti ještě ukázat. Proto také přišel.
Překvapením bylo, že nebyl žádán jako svědek. Posadili ho bez vysvětlení na lavici obžalovaných. Vinili ho z dezerce, zabití příslušníků Ruské armády při útěku a vlastizrady. Nezmohl se na žádný odpor, jeho Vlast ho prostě přede všemi nakopala do slabin. Oleg ho nakopal do slabin a Vlast na něj mířila puškou stejně jako Němec.
U soudu se ukázalo, kdo se zasadil o to, aby se konalo přelíčení. Od doby kdy se neviděli povýšil. Víc než činy za to ale vděčil penězům. Teď stál Oleg jako svědek, usmíval se tím nadřazeným způsobem důstojníka a bylo vidět, že udělá cokoliv, aby zničil jediného svědka jeho nechutného chování. Ten důstojnický škleb by mu nejraději vymazal s celým jeho obličejem hned v sále. Sergej nikomu o tom co se stalo neřekl, dokonce ani svému nejlepšímu příteli v Rusku. Nebylo to potřeba.
Ještě tu noc zařídila Sergejovi Rodina odjezd. Proti téhle síle se bojuje jen velmi těžce a pomalu. Proto bude lepší se na pár let schovat. Michail už v Americe nějakou domu byl, vyhledá ho a zase bude přežívat jako vždy. Alespoň, že tam bude mít krajana a dobrého přítele…v Americe.