MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Michail Ivanovič Petrov a Zoya Ivanovna Petrov 26.11.2018

 

… plameny

 

“Se na to můžu vysrat.” Zařval a jeho hlas se rozezvučel v ozvěně betonového podjezdu můstku přes říčku.
Michail se opřel zády o stěnu a několikrát přešlápl v mělkém korytě mezi kameny. V koutku měl cigaretu a potáhl, kouř mu lemoval obličej na jedné straně, přivřel oko a po dlouhé době zvedl hlavu od svých bot. Podíval se na kumpány a sevřel cigaretový špaček mezi palec a ukazovák a odhodil jej. Chvíli ještě bojoval žhavý tabák a papírek o život než voda ukončila jeho mrský život.

Vzteklý muž kopl do jednoho z kamenu a ten se několikrát dopadl do vody než skončil na travnatém břehu.
”Neříkal si, že to nikdo nehlídá?”
Otočil se na nejmladšího muže mezi nimi a ten zbledl. Podíval se po proudu řeky na dům ve kterém bylo tolik zbraní, že by ruská armáda vyhrála válku. Ovšem zatím to vypadalo na remízu.

Všichni čtyři muži tam stáli a zhluboka dýchali. Krajinu pohltila tma a jen několik málo světel dopadalo na spící vojáky.
Miša zavrtěl hlavou z pod kabátu vyndal nůž a prošel vodou na světlo měsíce. Když se otočil na muže skrývající se pod mostem jen se ušklíbne.
”Kazhdy drochit kak on khochet”
Jeho slova jsou tichým křikem a on vyráží na cestu samuraje. První stráž u brány do vojenského areálu podřízne a pak se jen skrčí a proběhne až k patě domu, ve kterém spí dalších nejméně 50 vojáků.
Otočí se ve víře, že ho nyní už jeho chlapu následují, ale ti stále stojí pod mostkem, někteří posraní, jiní šokovaní z toho co Michail udělal.
Ten zavrtí hlavou opře se zády o barák, vytáhne z kapsy kabátu malou flašku a pořádně se napije. Ostří otře o plátěné kalhoty na stehně a podívá se za roh budovy u které stojí.
Uklidí flašku a mizí ve stínu budovy.

”Co ten kretén dělá? Tohle je sebevražda, jestli se probudí zabijí ho.”
Sotva to nejmladší dořekne na čelist mu přilétne rána.
”Jdi domů a řekni mamince ať ti to ošetří.”
Odvětí vztekloun a ať to znělo jakkoliv sarkasticky myslel to vážně, klučina si držel tvář, která jistě ponese následky otočil se na patě a odešel na opačnou stranu než šel Michail.
”Odklidíme tu stráž, ať si nikdo ničeho nevšimne a počkáme ve stínu toho domu, za ním nejdeme je to magor, Vasil je sice mladej a nezkušenej, ale měl pravdu.”
“Tak proč si ho poslal domů?”
“Pokud se tu něco posere nemusí to schytat taky.”

Odpoví vztekloun poměrně velkému muži, který má obrovské uši a vypadá že sotva do pěti umí počítat.

”Dej mi ten klíč ty sráči!”
Míří vyššímu důstojníkovi na hlavu a s dalšími třemi vojáky vyjednává o klíčích od zbrojnice.
Důstojník je muž upravený, s knírkem pečlivě přilepeným páskou, aby ráno vypadal jako štramák a neměl s ním tolik práce. Je to elegán s naleštěnýma jezdeckýma botama. Chlápek, který si je vědom svého postavení a rozhodně ho nemá za zásluhy v boji nebo zkušenosti, či dokonce schopnosti. 
Jmenuje se Soslan Alexejevič Klimenko. (A tohoto muže si milý čtenáři dobře pamatujte.)
Michal přitiskne hlaveň revolveru k jeho spánku a zkroutí mu ruku za zády. Stojí zády u zdi vedle dveří ke svému touženému pokladu.

Důstojník sykne a podívá se do očí svých podřízených vojáků.
”Odemkněte to vy tupci!”
V zámku cvakne klíč a Michail přešlápne nedočkavostí. Dveře se otevírají a v tu chvíli Michailova zbraň vystřelí, snad z údivu. Jeho hlaveň sklouzla ze spánku důstojníka a kulka vylétla kol jeho tváře do podlahy. 
Soslan padl na kolena držeje si tvář popálenou od kulky a v tu samou chvíli se jeho světle hnědé kalhoty s puky barví. 
Posral si a i pochcal. Michal rychle zareaguje a položí mu hlaveň na temeno hlavy. Důstojník si drží tvář a ucho ze kterého mu vytéká malý pramínek krve.

Vojácí sledují celou tuhle maškarádu a jeden se ušklíbne při pohledu na nedůstojně vypadajícího nadřízeného, kterého většina vojska neměla ráda.
Michail kývne ke dveřím.
”Tuhle a tuhle a tamtu bednu vemte a dejte ji před dveře z venku.”
Muži poslechli a vynosili bedny, které po nich Michail chtěl.
bylo v nich střelivo, náboje a pytlíky střelného prachu. Potřeboval je, na obranu své rodiny, na zajištění si postavení, na nedotknutelnost pro lidi které byly jeho rodina. Nepřišel pro zbraně, aby si mohl hrát na vojáčky, aby zabíjel pro peníze či moc. Měl to, aby přežil.

Pomalu se otáčel, stále mířil na důstojníka a v tu chvíli si toho všiml. 
”Hrdinská ruská armáda, posral se a to ho ta kulka jen lízla. A tahle sračka vám velí?”
Rozesmál se a vycouval z místnosti, kterou hned zavřel a dal na ni závoru. 
Bedny venku již nebyly chlapy co sebou vzal na tuhle akci, bedny už odnesly. Michail se sehnul pro třetí a odcházel s ní jako vítěz od kasáren k říčce.

Když byl skoro u skrýše zaslechl něčí hlas a poté výstřel. Z křoví vyskočil Vasil a ukazoval za Michaila.
Ten se otočil a uviděl vojáka, který má v ruce zbraň přiloženou k oku a zapřenou o rameno. Kulka našla svůj cíl, těsně minula Michaila a skončila v břiše klučiny, který v tuhle dobu měl být dávno doma. Michail, zavrčí, smutkem, naštváním, ale hlavně protože tomu vůbec nerozumí, položil bednu a Vasila hodil přes rameno a utíkal s ním domů.

”Kdyby tě Vasil nezastavil, byl by si mrtví.”
“Jeho život neměl menší hodnotu než ten můj.”

Odvětí Michail vzteklounovy a znovu si lokne z flašky sedíc na prahu domu ve kterém se právě rodina loučí nad postelí s mrtvým Vasilem.
Dveře se otevřou a z nich vykročí žena celá v černém s kapesníkem u úst a znovu sykne žalem, její oči jsou malé a rudé, vaky pod očima již nemohou být větší.
Zastaví se krok za Michailem a ten jí není schopen pohlédnou do tváře.
”Proklínám tě Michaile Ivanoviči Petrove…. Proklínám tebe! Bylo mu teprve sedmnáct, ty jsi vinen jeho smrtí! Proklínám tě! Plameny ať tě pohltí ať pohltí celou tvojí rodinu!”
Křičí žena a v tu chvíli k ní přiskočí dva muži a poskytnou jí oporu a vedou jí pryč.
Michail ztěžka polkne a odhodí lahem s pálenkou na zeď protějšího domu.

Uplynulo několik týdnů možná i měsíců Michail seděl na betonové římse posledního domu ve městě a čekal na svojí sestru, která šla od příbuzných, kterým nesla nějakou nadílku potravin. Doba to byla těžká nikdo neměl nazbyt, ale rodina si musí pomáhat.

Posledních pár domů ve městě bylo prázdných lidé tu zemřeli hladem, nebo byli povraždění vojáky, či se ze strachu odstěhovali.
”Pusťte mě! Prosím! Pusťte mě!”
Její hlas by poznal mezi tisíci. Seskočil z římsy a rozhlédl se v šeru prázdných domů osamělých kmenů stromů kolem sebe.Jen pár stínů uviděl nedaleko v průchodu dvou činžovních domů. Rozeběhl se bez myšlenek pouze se strachem v očích, že jde skutečně o ni.
”Zoyoo…”
Vykřikl když ji uviděl v rohu prázdné místnosti s roztrženou halenkou a kabátem v dlanich, který si tiskla na prsa.
Dívala se někam vedle něj, ale on byl tak konsternovaný pohledem na ni, že nebyl schopen zareagovat. Udělal krok a tupá bolest ho poslala k zemi. ”A hele hrdina….”

Cítil jak ho konopné provazy pálí na zápěstích. Zamžoural očima a uviděl nahé stehno své sestry jak ji drží špinavá mužská ruka. Mužské pozadí se hýbalo sem tam a bylo slyšet jen tlumené dusivé zvuky křiku.
Michail se snažil zaostřit, v rohu místnosti stála petrolejová lampa a osvětlovala colou scenérii. Jeho sestra Zoya ležela na zádech, za hlavou ji klečel muž v uniformě a držel jí ruce, Další se svlečenými kalhoty ji seděl u ramene a přidržoval jí v ústech kus hadru. Další dva vojáci stáli nad jejím nahým tělem a v rukách se staženými kalhoty drželi své penysy a byli připravení vystřídat svého kolegu, který zrovna ejakuloval na Zoyno nahé břicho.

”Tak co…. Hrdino teď už ti do smíchu není co? Věděl jsem, že to bude zábava, když jsem tu čubičku viděl, ale že to je tvoje ženská, je to větší zábava!”
Pronese hlas, který Michail nezná, na okamžik mu celý ten hrůzný pohled zakryjí jezdecké boty, když si nějaký muž stoupne před něj a zapíná si poklopec u kalhot. Michail se slzami v očích zvedne hlavu a uvidí muže s knírkem a táhlou jizvou přes tvář.
Michail vykřikl, ale bylo slyšet jen tlumené cosi. Měl roubík v puse. Muž před ním si klekl a díval se mu do tváře s úsměvem, pohrdáním a pocitem zadostiučinění. Tohle není sráč, tohle je krysa. Michailovi modré oči plakaly a on se snažil jazykem vytlačit roubík z úst, bez výsledku.
”Šukal jsem tu tvojí čubku ještě těď je můj pták od její krve. Už první nebudeš ty hajzle.”
Mluví tiše Soslan a Michal jen křičí a cuká se, chtěl by ho ubít, chtěl by je všechny zabít rozdrtit jim hlavy a vnitřnosti hodit zvířatům. Ale nemůže místo toho stále slyší svojí sestru jak pláče, křičí a dusí se tím hadrem co jí narvali do pusy.

Trvá to snad věčnost, minuty ubíhají a jeho sestru postupně znásilnilo pět vojáků. A on se na to musel dívat, Soslan mu držel zbraň u hlavy a řekl, že ho zabije pokud zavře oči.
Raději by zemřel, než to vidět, ale bál se o Zoyn život. Stále je tu naděje, že ji dokáže zachránit. 

Když jí konečně pustí, leží jako bez života. Michail stále brečí, křičí krk už ho bolí a konopná lana se zařízla hluboko do kůže i masa. 
”Ještě ti dlužím na oplátku…”
Soslan ukáže na svou tvář a nasadí si čepici. Ošklivá jizva po horké kulce se už zahojila, ale zhyzdila tu jeho krásnou čistou skoro klukovskou tvář.
Vojáci s úsměvem odcházeli z místnosti a Důstojník přešel po místnosti a kopl do petrolejky, která se rozlila po zemi a petrolej vzplál a vytvořil zeď mezi Michailem a Zoyou.
Důstojník přešel ke dveřím jen se ušklíbl.
”Teď už nejsi hrdina, který může někomu velet co?”
Ještě se podíval k polomrtvé dívce a když viděl, že látka, která byla šatama nasákla petrolej a začíná hořet odchází a zavírá za sebou dveře.

Zoya pohne hlavou plameny ji začínají olizovat kůži. Ona otevře oči, plné bolesti a pohledne přes plameny na Michaila, který křičí a snaží se pohnout, svalí se na bok a skrze zeď plamenů hledí Zoye do tváře. Ona se na něj dívá s pohledem, který neříká vůbec nic, není v něm ani vztek, bolest, láska, výčitky. Nic.
V Michailovi se probouzí z bezmoci naštvání posouvá se po zemi a nakonec je tak blízko ohni, že cítí jak mu plameny ožehají vousy otočí se a mezi prsty vezme kus skla který zůstal na zemi po rozbité petrolejce.
Rotrhané kusy látky Zoye vytvořily ohnivé šaty. Křičela bolestí, ležela na zemi a prosila aby si ji bůh vzal.
Michail se konečně vyprostil se sevření konopného lana obepínající jeho tělo od kotníků po ruce. Zvedl se a sundal kabát, který položil přes Zoyu, vzal ji do náruče a rychle s ní vyběhl před dům.

Klekl si do mokré hlíny a udusal ještě zbytek plamínků na cárech jejích šatů. Zoya slabě dýchala, ale nebyla při vědomí. Michal vykřikl a z posledních sil se zvedl se Zoyou v náručí a vyšel směrem k domovu.

”Co se s ním stalo?”
“Našli ho za městem na hadry. prý ho někdo táhl na provazu za koněm.”
“To ho ale někdo před tím ještě upravil ne?”
“Tahal ho celou noc, našli tam i uštvaného koně.”

Jídelnou se rozneslo ticho, Michal se zvedl z dřevěných schodů vzal od matky tác s talířem s polévkou a konvičku s čajem. Opětoval jí úsměv a vydal se po schodech do patra.
”Prý mu chyběli nějaké časti těla, které našli v kasárnách s dalšími čtyřmi vojáky.”
“To musel udělat nějaký blázen, souseda říkala, že ten chlap řval několik hodin a že jezdec měl na obličeji kus spáleného hadru.”
“Michaile, neslyšel si o tom něco? Prý to byl nějaký důstojník z kasáren.”

Michail bez jediného slova stoupá po schodech a otázku strýce, který se celý večer bavil s otcem a bratry ignoroval.
„A kde si byl poslední dva dny?“

Vešel do pokoje a podíval se na Zoynu postel. Posadil se na kraj a položil tác s polévkou na stolek.
Položil si lokty na kolena a prohlížel si svoje velké ruce promnul si zápěstí na kterých byly vidět zahojené rány.
”Mišo…. “
Slyšel její hlas, ale nedokázal se na ni podívat.
”Mišo….”
Zašeptala znovu a zvedla ruku, kterou mu položila na stehno. Nečekal to a tak jen pohlédl na její ruku na které byly mokré tenké látky s bylinkami na popáleniny a otočil tvář k ní.
”Já ti nemám co odpouštět…. Bůh ti jistě odpustil, ale teď si musíš odpustit ty.”
Zoya se pousmála a pohladila ho po noze.
”Slib mi, že už nikoho nezabiješ! Slib mi, že si najdeš ženu, která tě bude mïlovat a dokud si nebudeš jist svou láskou k ní žádné ženy se nedotkneš, slib mi, že se svým životem něco uděláš, že odjedeš zpět do Ameriky a začneš znovu.”
Michail vytřeštil oči a poprvé od osudné chvíle ji pohlédl do očí ve kterých viděl smíření a lásku.
”Pojedeme spolu ještě tento týden!”
Po očích mu stekly slzy a on vzal jemně její ruku do své a políbil její dlaň.

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Michail Ivanovič Petrov a Zoya Ivanovna Petrov
Kategorie: Flashbacky