… srdce s 348 kulkami
Sedí na barové židličce s pistolí v ruce a lahví ve druhé, za barem nikdo není a ani v hospodě. Dveře jsou vyražené, Carlo jimi projde dovnitř a rozhlédne se, rozbité sklo křupe pod jeho botami, několik rozbitých světel, židlí, stůl, jako by tudy prosvištělo tornádo. Šel pomalu směrem k baru, kde ho viděl sedět na židličce.
Hned za ním vešli do baru dva muži se zbraněmi v rukách. Carlo natáhl ruku k nim a zastavil je. Pak švihnutím zápěstí jim dal příkaz, aby vypadli. Ihned odejdou, příkaz Dona Carla Vallentina byl víc, než boží slovo. Nikdo si nedovolil odporovat, nikdo si nedovolil neposlechnout.
Došel k baru a ze země zdvihl židli, na kterou vedle svého mladšího bratra usedl, pomalu si vzal lahev z jeho sevření a nalil si do sklenky.
”Carlo, už nemám nikoho. Já…”
Carlo Vallentino vypije sklenku a s razantností jí položí na barovou desku.
”To vážně teď lituješ sám sebe?”
Dívá se na zrcadlo před sebou a jeho výraz se změní v naprosto nekompromisní, jeho bratr stále sleduje zbraň, na obočí má tržnou ránu, kterou mu Carlo udělal ráno.
”Přestaň litovat sebe, jdi se umýt převléknout a pojď pohřbít svou rodinu!!!”
Riccardo chytne lahev za hrdlo a mrští jí před sebe, rozbije jí o zrcadlo za barem a rozbije i to. Střepy se rozletí kolem.
Carlo se zamračí a sáhne si na tvář, vyndá malý střípek jenž se mu zasekl do kůže a vyteče pár kapek krve. Z kapsy na saku vezme složený kapesník a otře si krev.
Zachovává stoický klid, kapesník s iniciály si vloží do kapsy.
”Tohle si tvá rodina nezaslouží!”
Riccardo zvedne zbraň a vloží jí do úst, z očí se mu skutálí velké slzy, pevně sevře víčka a ve chvíli, kdy jeho ukazovák začne mačkat spoušť, mu Carlo chytne zápěstí a hlaveň zbraně se stočí jiným směrem. Zazní výstřel, Riccardo zařve bolestí a zlobou, kulka která vyletěla nikoli do jeho mozku, ale zanechala mu krvavou ránu na tváři, dlouhý krvavý šrám mu jistě zanechá nepěknou jizvu. Carlo pustí jeho ruku, zpevní tu svou a vší silou se zapře do Riccardova hrudníku. Riccardo nestihne nijak zareagovat a letí k zemi přímo na záda, pistole mu vyletí z ruky.
Carlo s nejvyšší elegancí vstane, poupraví si sako a pohlédne na svého bratra, jenž se válí na zádech ve střepech a po tváří mu teče krev ze šlincu po tváři.
”Ubožáku, zasloužíš si co ti osud přichystal. Nejsi hoden mít rodinu, nejsi hoden být Vallentino!!!”
Carlo protočí zlatý prsten na malíčku a vytáhne z vnitřní kapsy saka doutník a zapálí jej. Podívá se na svého bratra a zkřiví obličej odporem. Otočí se ke dveřím a chce jimi vyjít pryč.
”Byl jsem s děvkou, celou tu noc. Šukal jsem jí, chlastal, hrál karty zatímco moje žena a děti umíraly.”
Riccardo se převrátí na bok a schoulí se do klubíčka, propukne v pláč. Carlo se zastaví a v tu chvíli se mu udělají mžitky před očima. Celá ta scenérie jenž ráno viděl se mu vyjeví.
Koňské nozdry se několikrát rozšíří a vydechnou horký vzduch z plic, je ráno a mlha nad polem v Toskánsku se tiše zvedá. Přijíždí po cestě k bílému domu, který bratru daroval otec, když se Riccardo oženil. Carlo hledí do krajiny a hrdlo se mu svírá. Za ním jede několik dalších jezdců. Pobídne koně do slabin a ten zrychlí.
U domu zastaví koně a seskočí, rozhlédne se po svých mužích a ti všichni sklopí zrak k zemi. Jeden, který právě vyjde z domu, seběhne schody a vyzvrací se vedle bílého laťkového plotu.
Carlo se zhluboka nadechne a vyjde po schodech k vchodovým dveřím. Vylomený zámek a díry po kulkách, nejistě prsty otevře dveře. První krok přes práh je nejtěžší, udělá ho jak nejpevněji a nejjistěji zvládne.
Už jak vyjde dovnitř cítí to, krev a smrt. Znal tenhle pach a obvykle mu nedělal problémy, ale teď je to jiné. Prochází chodbou a zastaví se u dveří do kuchyně, nakoukne dovnitř a na zemi vidí mrtvou černošskou holku. Hanya. Bylo jí šestnáct, pomáhala Riccardově ženě s domácností.
Podívá se do kaluže krve na zemi a poté opět udělá krok kupředu. Další dveře vedou do jídelny, rozbitý nábytek a nádobí. Další dveře jsou opět po známkách výstřelů a tak je jen šťouchnutím prstu otevře. Silvia. Žena mého bratra, hodná, milá a naprosto bezelstná.
Její život ukončily čtyři výstřely do hrudníku.
Carlo udělá kříž na prsou a pohlédne na schody do patra, otočí se ke vchodovým dveřím, chtěl by odejít. Vyběhnout ze dveří a zastavit se u svého domu, políbit svou ženu Helenu a obejmout syna Luciana, Luisu a Enrica. Zavře oči a znovu se zhluboka nadechne. První schod pod jeho došlápnutím vrzne, dřevěné schody roky neopravované zakusily mnoho, nyní se zdá jako by plakaly.
První dveře, co si vzpomíná, vedly k dvojčatům Sofii a Lucii. Je jim pět let, obě mají černé vlasy a nosí v nich krásné pentličky. Carlo chytne kliku a stiskne jí, dveře se sami začnou otevírat až narazí do zdi. Ten pohled mu zastaví srdce na okamžik.
Na zemi leží dětské tělo, černé prameny vlasů jí zakrývají tvář. Pod tělíčkem v noční košilce je kaluž krve, Carlo vejde a klekne si k holčičce, vezme jí do náruče a položí ji na postýlku. Narovná nohy a ručičky jí položí na bříško, odhrne vlásky z tváře. Jedna z kulek děvčátku roztrhala tvář. Carlo si přiloží ruku v pěst ke rtům, zvedl se mi žaludek. Střela zezadu, někdo neměl tu odvahu střelit ji do obličeje.
Rozhlédne se po pokoji a hledá druhou dívku, nikde ji nevidí, pak si všimne ručičky, která vykukuje zpod postele. V naději přeskočí židličku a skočí k ručce, chytne jí do své, ale smutek opět zahalí jeho tvář. Ledová.
Postel chytne do obou ruk a nazdvihne jí, posune. Další střela do hlavy tentokrát zepředu, do čela. Carlo ji opatrně zvedne a položí i její tělo na postel, vedle sestry. Upraví jí košilku a složí ruce jako to udělal před tím. Poklekne k posteli, sepne ruce a do ruk zašeptá modlitbu. Jeho oblek je celý od krve, kterou nevnímá, ruce zakrvavené a nyní i tvář. Svůj klobouk, který dosud nesl v rukách, položí mezi těla dívek.
Když opustí místnost zavře za sebou dveře, za nimi chvíli stojí a oči mu zalijí slzy, ovšem po tvářích neskanou.
Vykročí po chodbě k dalším dveřím, ty jsou otevřené, v průhledu do místnosti vidí čelo dětské postýlky. Žaludek se sevře a srdce rozbuší, chvíli váhavě stojí ve dveřích, než vykročí vpřed. Jen co ovšem nakročí a zahlédne svého synovce, klekne si. Jmenuje se Carlo, bylo mu pět měsíců, byl jsme mu za kmotra.
Dlaněmi se zapře do dřevěné podlahy a žaludek se vzedme a on vyprázdní obsah, který v něm měl.
Tohle by žádný Ital neudělal, tohle by žádný čestný chlap neudělal. Tohle…
Opět se vyzvrací a otře si pusu do rukávu saka. Těžký vzduch v místnosti mu zamotá hlavu, zvedne tvář a vyhledá očima okno, statečně se vydá k němu a otevře jej. Zhluboka se nadechne a teprve když má dojem, že jeho žaludek neudělá další přemet, otočí se zpět do místnosti. V postýlce leží pod velkým polštářem tělíčko miminka. Carlo přejede rukou po polštáři jako by ho hladil, prst se mu zasekne o dírku. Tlumič? Ne, tihle lidi se nesnažili pracovat tiše.
Zvedne polštář a hodí ho stranou. Carlo, sotva se posadil.
Položí mu prsty na víčka a zavře je. Rudou košilku na hrudníku zakryje modrou dečkou, kterou měl na křtu.
”Odpočívej v pokoji.”
Zašeptá a odchází rychleji z místnosti. Cestou zdvihne ze země bílého chlupatého medvídka. Ihned na něm zůstanou stopy od šmouhy od krve. Vyjde na chodbu a sejde pomaleji po schodech, u dveří z domu se zastaví. Na příjezdové cestě stojí černý pohřební kočár a jeho muži vyndavají dřevěné rakve.
Když je z domu, sáhne pro cigaretu a zapálí si ji. Z těžkostí si sedne na poslední schod a zapře lokty do kolen. Sedí tam dlouho, v ruce drží medvídka a palci se mu snaží vyleštit knoflíková očka. Stále se nelesknou, okolí medvídkových očí je už celé špinavé od krve.
Sedí tam po celou dobu, když muži vynáší rakve s těly.
”Done Carlo, váš bratr.”
Po příjezdové cestě jede kočár a z něho vykukuje hlava v klobouku. Kočár ještě ani nezastaví a muž vystupuje, rozeběhne se k černému kočáru a zastaví se před vyskládanými rakvemi. Pohlédne na Carla, ale ten mu nevěnuje pozornost.
Odklopí tedy Riccardo víko první z dětských rakví a klekne u ní. Zakřičí ze všech sil a propukne v pláč.
Carlo se zvedne jako by ho píchla vosa a jde ke klečícímu bratru. Vztekem otevře všechny rakve a pak chytne bratra vzadu za klopu, zdvihne ho na nohy a několikrát s ním škubne.
”Ty posranej idiote, koukej co si udělal!!! Za tohle můžeš ty sám!!!”
Procedí skrze zuby a pak bratra pustí jako by to byl jen špinavý hadr.
”Říkal jsem ti ať ty zasraný židy necháš na pokoji, ať se do jejich obchodů nesereš!!! Ale ty ne!!!”
Carlo zvedne ze země kámen a se vztekem ho zahodí do pole.
”Rodina se za tebe postaví, ale tohle…!!!”
Ukáže prstem na těla v rakvích.
”Tohle ti už vrátit nemůžeme!”
Zařve a přejde k domu, vejde dovnitř a z kuchyně vynese čtyři lahve čirého chlastu. Postaví je na zem.
”Tvoje žena…!”
Jednu z lahví švihne směrem k domu a ta se roztříští o schody.
”Stálo ti to za to?!?!”
Vezme další lahev ze země.
”Tvoje dcery!!!”
Láhev letí vysoko a rozbije se o štít druhého patra. Další lahev, kterou hází vzápětí, nachází svůj cíl ve dveřích.
”Stálo ti to za to?!?!”
Zařve naposledy a sám má oči rudé. Ovšem tvář je bez jediné slzy.
Riccardo klečí a brečí u mrtvých těl svých dětí a ženy.
Carlo se na něj podívá se vztekem a jde k jednomu ze svých mužů, z kapsy mu vyndá zápalky a otevře poslední lahev která mu zbyla, několikrát si lokne a poté do hrdla začne rvát hadr co byl venku na terase. Zapálí hadr a chvíli čeká. Poté lahev v ruce jakoby potěžká a pak ji znovu hodí po domě, který spíš připomíná ementál.
”Tvůj syn!!! Stálo ti to kurva za to?!?!”
Průčelí domu vzplane.
Riccardo se zvedne na nohy a vyběhne proti Carlovi jako by mu chtěl uštědřit výprask, Carlo ho ovšem jedinou ranou na oko skolí k zemi.
”Odvezte ten pytel sraček někam, kde se uklidní.”
Opilého Riccarda, nyní momentálně v bezvědomí, naložili do kočáru a odváží ho pryč. Carlo opět zavře rakve a pomůže je naložit.
”Až pohřbíme tvou rodinu bude dost času na obchod a na určení nových pravidel.”
Carlo se otočí a s doutníkem v koutku úst přejde k bratrovi, natáhne k němu ruku, aby mu pomohl vstát.
”Pomstíme je, všechny tvé blízké, kteří dnes vydechli naposledy pomstíme, rozumíš? Má rodina je i tvou Riccardo a tvá rodina byla mou. Zabijeme všechny, kdo se odvážili na naší rodinu.”
Mluví tiše, ale důrazně. Riccardo mu podá ruku a zvedne se na nohy.
Toho večera, kdy zem zalila rakve Riccardovi rodiny, zemřelo čtyřicet tři členů rodiny Mann a jejich mužů. Toho večera pil Riccardo naposledy ve svém životě, toho večera přišel Riccardo k doutnajícím ostatkům svého domu a posbíral všechny nábojnice, které okolo domu našel.
”Třista čtyřicet osm.”
Zašeptá a vyhoupne se do sedla svého koně a odjíždí.