MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Historie 4.9.2016

HISTORIE RODINY VALLENTINO

 

Z rudého průčelí vznešeného Palazzo Reale, někdejšího sídla italských španělských a bourbonských vladařů, shlížejí na ústřední neapolské náměstí mramorové sochy pyšných utlačovatelů. Roger II. Normanský, Fridrich II. Hohenštaufský, Karel z Anjou, Alfons Aragonský, Karel V., Josef Bonaparte, Gioachino Murat, Bourbon Ferdinand II. a Viktor Emmanuell Savojský symbolizovali tisíc let tyranie a přehlížení v přístupu k prostému lidu, jenž byl nucen postarat se sám o sebe.

Osamocený lidský jedinec měl v každé džungli – ať už šlo o skutečný prales či moderní betonovou džungli — velmi omezené šance na přežití. V řadě společenstev je považované za nejhorší trest vyhoštění z komunity – a v mnohých dobách a na mnohých místech se podobné vyhoštění fakticky rovnalo trestu smrti. Osamocený člověk je vystavený násilí, nedostatku a řadě dalších problémů; proto není divu, že se už v hlubokém dávnověku primáti shromažďovali do hierarchicky organizovaných skupin, často na rodovém nebo takzvaném krevním základe. Rodina v širším slova smyslu dovoluje společné hospodaření, přerozdělování zásob a majetku, ochranu slabších a respekt pro mocnější a výše postavené. Organizované seskupení mnoha slabých jedinců představuje překvapivě mocnou sílu, která se je schopná postavit mnohem silnějším útočníkům a právem vzbuzovat respekt. Společensky žijící živočichové – jako jsou mravenci, krysy a nebo lidé – mají navíc „dar“ usměrňovat ekonomické snažení jedinců, ale i agresi – ve formě válek. V určitým smyslu slova mají teritoriální války gangu, „války“ krys o území i „skutečné války“ mezi jednotlivými státy mnoho podobného.

Právě z tohoto důvodu vznikla na počátku 19. století tajná organizace, která si jako název zvolila španělské slůvko camorra, značící zápas či půtku. Působila v Neapoli a jejím okolí a soustředila se především na boj proti státní moci. Na počátku 20.století hrála již camorra úlohu jakési stínové vlády, která však reagovala na potřeby obyvatel mnohem citlivěji než církev nebo vláda skutečná.
Pravidla spolku byla tradována ústně. Za člena nesměl být přijat policista, člen však mohl být policejním špiónem, aby mohl zjistit, co se připravuje proti spolku. Zrada byla trestána smrtí. Camorristé, kteří ve „službě“ utrpěli zranění nebo se dožili šedesáti let, měli nárok na trvalou podporu. Strukturálně se spolek členil na oddělení.
Lidem o kterých se na veřejnosti vědělo, že zaujímají v camoře význačné postavení, říkali spoluobčané „il guappo“ nebo, v neapolském nářečí „il capo“.
Capo, to byl jakýsi místní zástupce camorry, vykonavatel její vůle v dané lokalitě. Právě on zajišťoval obchodníkům a rolníkům smlouvy a staral se jejich splnění, půjčoval peníze lidem, které odmítaly banky, vystupoval jako „ochránce“ obchůdků a hospůdek, vybíral daně z loterií a poplatky od trhovců, dohazoval ženichy svobodným matkám, trestal znásilnění a nevěrné záletníky.
Capo byl všeobecně známou postavou. Obvykle chodil v tmavém dvouřadém proužkovaném obleku s širokými klopami a křiklavým kapesníčkem. Liboval si v nápadných košilích s ohromnými límečky a tuhými manžetami, boty měl blýskavé a na hlavě měl černý plstěný klobouk. Lidé si ho vážili víc než samotného starosty, policejního ředitele nebo pana velkostatkáře.
Staletí společenského a ekonomického vývoje pod cizí nadvládou vypěstovala v lidech charakteristický postoj k oficiálním institucím – úřadům, církvi, bankám nebo sousedům. Na jakoukoliv státní autoritu pohlížel obyčejný člověk jako na nepřítele. Za největší a nejužitečnější umění pokládalo tohoto nepřítele přechytračit a přelstít.
Tuto dovednost, zakořeněnou v lidové mentalitě si sebou italští vystěhovalci později přinesli do USA. Spolu s ní na americkou půdu vstoupil také „il guappo“

Ačkoliv je u mafiánů nejpopulárnější „mafiánská válka“, kde po sobě znepřátelené gangy pálí přes ulici ze samopalu ostošest, jde o velmi nežádoucí prvek pro fungovaní mafiánské rodiny. Cílem mafie není vést partyzánskou válku o moc, ale spíše ekonomicky podnikat a obsadit lukrativní, dobře korumpovatelné aktivity a zákonem vykolíkované velmi atraktivní nelegální nebo pololegální segmenty podnikaní. Přes populárni tvrzení, že „demokracie je nepřítelem mafie“, je to pravě demokracie, která vytváří ideální podmínky pro fungovaní různých mafií. Veřejné zakázky – pokud jsou zadávány s dostatečnou mírou nepřehlednosti – vytváří ideální podmínky pro korupci, proto-že volený politik, který pochopitelně nemá jistotu, že bude příště znovu zvolen, má přirozenou tendenci velmi rozumně zvážit, zda není ochoten za určitou protihodnotu „zařídit“, aby soutěž o lukrativní zákázku dostal určitý zájemce. Jakýkoliv dostatečné složitý systém redistribuce peněz funguje jako děravý ropovod, který může na mnoha místech vypouštět relativně nenápadné (a přitom stále zajímavé) pramínky peněz, aniž by systém nějak zásadně a pozorovatelně zatížil.

A o obchod jde v první řadě. Enrico Vallentino byl v Neapoli na začátku 19 století opravdu někdo. V tu dobu byl už il capo. Věděl za které nitky tahat měl mnoho kontaktů, konexí a především dlužníků. Enrico v obchodech chodit uměl.

S mafií mají ovšem politici na druhou stranu problém: Obchody s ní by byly zajímavé, kdyby ovšem mafie nechtěla něco na oplátku – a to „něco na oplátku“ obvykle zahrnuje přinejmenším velmi přimhouřené oko nad kriminálními aktivitami, které se ovšem nijak nehodí do volebních programu typu „čisté ruce, čistý štít“ a podobné. V nejednom případě v historii politici po mafii žádali služby, ale pak ji jednoduše „podrazili“ a nesplnili, co od nich mafie očekávala – i Enrico Vallentino byl donucen k emigraci do Itálie, což rozhodně nesplňovalo jeho představy o „propuštění“ odměnou za ochranu přístavu a podporu vylodění na Sicílii německých vojsk v první světové válce.

Podrazili ho nejen, že vojáci povraždili velkou část jeho rodiny, která měla být politicky chráněna, ale samotný Enrico skončil ve vězení. Uprchnou se mu podařilo v roce 1916. Z vězení si sebou nesl nejen další zajímavé kontakty, ale i lístky na jeden z tajných parníků směřujícím do USA.
Cíl cesty byl jasný sever New Orleans, kde na něj čekal strýc Frank Masseria.
Enrico ovšem parník málem nestihl. Vždy ho zajímali ženy a kvůli jedné šmajchlovačce málem neodjel. Na loď nastupoval jako poslední a to vlastně šplhal po kotevním laně protože loď už byla na cestě.
Na lodi již čekali jeho děti, které by v Itálii nenechal.

Capo di tutti capi Enrico Vallentino, netrvalo to ani dva roky a Enrico vybudoval na severu New Orleans velkoříši. Stále se, ale považuje za člena Camorry. Jednou z hlavních činností je obchod s drogami. Jedná se zejména o heroin z Turecka a kokain z Jižní Ameriky.
Mezi aktivity Camorry patří i lichva. Podílí se také na výrobě padělků luxusního zboží. Od italských obchodníků vymáhá peníze za ochranu.
Nemalým zdrojem příjmů Camorry je ilegální zpracování průmyslového odpadu. Oproti legálním zpracovatelům nabízí Camorra levnější služby. Toxické látky pak končí na černých skládkách a polích, odpad bývá zakopáván do země nebo venku spalován.
Organizovaná prostituce je další činností, která mu vydělává nemalé peníze stejně tak i obchod s alkoholem a nelegální hry. Vlastní všechna větší kasína ve městě, ale i v Chicagu a chystal se i no rozšíření poboček i do New Yorku.