MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

bratři Dalesy 6.11.2016

 

… padne-li jeden, padnou všichni

 

Voněla skořicí a anýzem, pod dekou mě kopla Lu. Hlavu jsem neotočil, měl jsem oči zapíchnuté do jejích šedých očí. Zvrásněná ruka přetáhla deku přes rameno. Marco už spí, zamlaská a potom si prdne. Protočím oči. Lu se zahihňá a natulí se mi na záda.
”Nehihněj se a poslouchej, Lu.”
Byl jsem nejstarší a měl jsem vždy pocit odpovědnosti vůči svým bratránkům i sestřenkám, přes uličku jsem se podíval na Simona a Lorenza, oba sledovali Unu a já zaslechl, jak od nich někdo chrápe.
”David.”
Spíše neslyšně mi řekne Lorenzo a naducá polštář pod hlavou. Lu do mě znovu kopne, zhluboka se nadechnu a podívám se na další postel kde vidím Sáru a Elisu, jsou schované pod peřinou a zase tam švitoří.
Tyhle večery je nikdy moc nebavily, dokud ovšem nepřišla Una a nezačala vyprávět, pak ztichne i kočka na peřině, která spokojeně přede.
Dnes byl ten večer, žádná podivná historka od strýce Giuseppa a ani žádná oprášená pohádky od dědy Luigiho.
”Pět bratrů, nejstarší z nich byl tak silný, že i ten nejmohutnější dub vytrhl ze země jako stéblo trávy. Jmenoval se Anton…”
Nadmul jsem se pýchou a Lu do mě zase kopla.
”Tatínek…”
Kývnu hlavou a pousměji se, bál jsem se podívat na Simona nebo třeba na holky, které už dávno nejsou pod dekou a leží, jedna druhé češe vlasy prsty a hledí na Unu.
”Giovanni, další z bratrů, měl plíce tak silné, že když fouknul, spadla stodola.”
Simon se zvedl na loktech a zbystřil, pak se usmál a pokýval hlavou jak je spokojený.
”Giuseppe, rychlý jako vítr, běhal s koňmi v ohradě a ti měli problémy mu stačit.”
I tentokrát se pýchou nadmuly děti, které v hrdinovi pohádky spatřili svého otce, tentokrát to byl jen Vincent, ležel za holkama a dosud to vypadalo, že už spí. Sedl si na posteli a protáhl si ruce. Usmál se na mě s protřel si jedno oko. Kývl ke mně bradou a já mu úsměv opětoval.
”Marco byl bystrozraký… a poslední, nejmladší syn, byl chytrák jménem Andrea.”
Una se pousmála a a pohladila mě po vlasech. Její černo stříbrné vlasy byly spuštěné přes jedno rameno a na koncích se jí kudrnatily.
”A těchhle pět se jednoho dne vydali do světa, až dorazili do hlubokého černého lesa. Tu jim šel v ústrety lesník, bylo to v okamžiku, kdy si Marco přiložil k líci pušku a vypadalo to, že chce střílet Pánubohu do oken.
„Na co míříš?“ ptal se lesník.
„Na co mířím?“ řekl Marco „Sto hodin cesty odtud sedí na špici kostelní věže špaček, toho sestřelím.“ Zmáčkl spoušť, díval se za kulkou a za nějakou chvíli řekl:
„Tak a teď leží dole.“ Ale lesník nevěřícně zatřásl hlavou a řekl.
„Ty si střílíš ze mne! Na takovou dálku se přece netrefí žádný člověk!“ Tak Marco zavolal na Guiseppa.
Marco byl velký čtverák, bratry zlobil stále nějakými vtípky a byl velice odvážný.
„Přines mi toho špačka, co leží sto hodin odtud pod kostelní věží!“
Giuseppe vyrazil ihned na cestu a za dvě hodiny byl i s mrtvým špačkem zpět. Přinesl ho ale ve dvou kusech, neboť Marco ho trefil tak dobře, že hlava spadla napravo a tělo nalevo od kostelní věže. “
Una zvedla ze stolečku obilnou kávu a upila. Hleděl jsem na ní a cítil jsem teplo a klid. Moje matka s tetami seděly dole v našem domě a u sklenky vína řešily, že jejich muži opět nejsou doma a už po sté slibovaly, jak jim ty noční cesty zakáží. Nikdy se nestalo.
Una se rozhlédla a usmála se když zjistila, že jsem vzhůru jen já a Lu. Ta se převalila přes můj bok a najednou jsem jí měl před sebou. Zčistajasna jsem dostal lepáka, natahovala se pro plyšového medvídka, který se mi ještě sklouzl po tváři. Držel jsem si ruku na oku a zahlédl její roztomilý obličej. Lu byla mladší o tři roky. Jmenovala se Lusia Maria Silvia Pesolli Giorgetti, prostě Lu. Krásný malý kudrnatý andílek, miluji jí, kolikrát jsem vzal její rozbitý hrnek na sebe jen, abych jí neviděl plakat. Una se nadechla a pokračovala tišeji k nám dvěma:
”Lesník kroutil nevěřícně hlavou, šel dál a za nějakou chvíli narazil na Giovanniho. Ten stál u sedmi větrných mlýnů, koukal vzhůru do nebe a před ústy držel dlouhou rouru. „Kamaráde, co to tu vyvádíš?”ptal se lesník.
„Já? Foukám na ty větrné mlýny, jinak by stály, protože dnes nefouká vítr.“ odvětil Giovanni a užaslý lesník šel dál. Tenhle chlapík Giovanni, to vám byl velice dobrý a spravedlivý chlap, ale smíchu s ním moc nebylo.
Za chvíli lesník potkal Antona, který dělal zrovna uzel na provaze silném jak ruka. Provaz měl omotaný kolem tří jiter bukového lesa. Lesník to nějakou chvíli z dálky pozoroval a myslil si.
„Řekne mi někdo, co má ten chlap v úmyslu?“
Nakonec šel blíž a ptal se.
„Co máš za lubem s tím provazem, který si omotal kolem lesa?“
„Coby,“
řekl Anton „chci si domů přinést otýpku dříví, abych si mohl v zimě trošku zatopit, však má být pěkný mráz.“ Jen to dořekl, trhl a v celém lese to zapraštělo, pak si to naložil na záda a nesl pryč.
Lesník tu stál s otevřenou hubou a nedovážil se Antonovi říct křivé slovo a šel raději domů. On to byl pořádný kus chlapa tenhle Anton, svaly měl tak veliké, že se mu do žádné košile nevešly a byl velmi moudrý a své bratry ochraňoval..

Bratři šli dál svou cestou, až dorazili do hlavního města, kde měli na královském zámku zrovna velké starosti, neboť král byl těžce nemocný a jeho lékař mu oznámil, že zemře, pokud mu někdo neopatří ve lhůtě sedmi hodin bylinu života, která ovšem roste na té nejvyšší hoře až na hranicích jeho říše. Tak nechali ihned ve všech městech a vsích vyvolávat.
„Kdo králi v sedmi hodinách přinese bylinu života, ten dostane za odměnu pytel zlata, který bude tak těžký, jak sám unese.“
„To by bylo něco pro nás!“
řekli si bratři, a tak se Andrea ohlásil na zámku u krále. „Chci to mít ale písemně, pane králi, že dostanu pytel peněz, pokud vám obstarám tu léčivou bylinu.“ řekl a král mu odměnu pojistil podpisem i pečetí. Když měl smlouvu v kapse. Vyšel před zámek a našel bratra s nejrychlejšíma nohama a vše mu vylíčil. Vyběhl Giuseppe hned co bratra vyslechl a upaloval, jak jen to šlo; už za dvě hodiny byl na té hoře, kde utrhl bylinu života a vydal se na cestu k zámku. Giuseppe ač rychlého kroku byl tím kterému se řekl cíl a to, aby hned přišel zase zpět. Nebylo divu, že někde něco zapomněl nebo ztratil.

Ale jak tak běžel, pomyslel si, že má ještě tolik času, mohl by si trochu odpočinout, a tak se položil pod jeden dub a usnul. Mezitím čas utíkal a utíkal a bratři čekali a čekali. Nakonec se Marco koukl a viděl, jak bratr tvrdě spí pod dubem. Rychle sundal pušku, zacílil a prostřelil bratrovi kulí šos kabátu, což Giuseppa probudilo, a když se podíval na hodiny, zahromoval. Byl nejvyšší čas! Vyskočil a běžel cestou necestou, přes hory a doly a na zámek přiběhl právě včas, aby lékař připravil z bylinek medicínu a dal ji vypít králi. Za pár hodin bylo jeho veličenstvo opět zdravé a bylo radostí bez sebe a Andreovi nechalo vzkázat, aby druhý den přišel na zámek a vyzvedl si svoji odměnu.

Když pánbů naděloval rozum, šel si Andrea dvakrát, byl chytrý jako liška a proradný jako lasička. Byl nejmladší a tak nemusel nikdy tolik pracovat jako jeho starší bratry. A tak si dal ušít tak velký pytel, že na něj krejčí spotřebovali sto loktů cvilinku. S pytlem šel za silným Antonem a řekl mu:
„Bratře, musíš se mnou jako můj sluha, který ten pytel ponese, protože k tomu jsi ta správná osoba! Král mi slíbil tolik peněz, kolik jeden usnese na zádech.“
„Tak to uděláme, bratříčku!“

Řekl Anton a šel. Když přišli ke králi, zavedl je do pokladnice a řekl.
„Tady si vezměte, co jeden unese!“
„Nabírej, Antone!“
Pobídl Andrea svého staršího bratra. Anton bral jednu tunu zlata za druhou, jakoby to byly míče na hraní, a házel je do obrovského pytle. Za chvíli byla pokladnice prázdná, ale pytel nebyl zdaleka plný, a tak šli do druhé pokladnice, aby vše, co tam našli, také nastrkali do pytle. Když museli jít i do třetí pokladnice, dělal král kyselé obličeje a vydal tajný rozkaz, aby se před zámkem shromáždily čtyři regimenty vojáků, kteří zabrání těm hochům odejít.

Ale sebrat tolik zbrojného lidu, to není jen tak. Trvalo to celé dvě hodiny a mezitím měl Anton pytel už na zádech a odcházel pryč. Ale pytel byl tak vysoký a široký, že s ním nemohl beze škody projít zámeckými dveřmi a musel použít trochu síly, takže jak škubl, vytrhl celé zámecké dveře i se sloupořadím a všechno to zůstalo viset nahoře na pytli. Anton nic nezpozoroval a šel klidně dál, dokud nedošel k železné zámecké bráně na nádvoří, která byla opět příliš úzká. Musel opět trochu škubnout a tím zvedl celou bránu z pantů a nesl ji i se dveřmi a sloupořadím a vším tím královským pokladem na zádech pryč.”
Una se na chvíli zastavila a napila se kávy, hrnek dopila a přikryla svou starou rukou Lu. Ta už usnula také, přišlo mi to zvláštní, většinou je vzhůru dokonce a já si ani nechci představovat, jak jí to zítra budu muset několikrát vyprávět, protože bude neodbytná jak to dopadlo, a zda náš otec opět porazil draka a vysloužil si maminku. Una se mi zahledí do očí, jistě nečekala, že budu spát. Nikdy jsem nespal, její příběhy naprosto miluju.

”Když s tím nákladem přivandroval až k rybníku, řekl si:
„Tady si čtvrt hodinku odpočinu a počkám, dokud nepřijdou bratři, však mne ten pytlík už trochu tlačí na zádech.“
Jak se ale podivil, když pytel sundal ze zad a viděl, co všechno na něm visí. Zrovna přicházeli bratři a museli se tomu opravdu od srdce zasmát.
Jak se tak popadali za břicha, země se rozezněla dusotem koňských kopyt a z lesa se na ně přiřítily čtyři regimenty vojáků, aby jim královský poklad vzaly. To byla práce pro Giovanniho.
Do široka se rozkročil a mocně zadul. Inu, všechno to odfoukl do rybníka, chlapy i koně, a co neuteklo, to se bídně utopilo.
Potom táhli bratři spokojeně domů, kde si rozdělili zlato a pak žili jako boháči šťastně a spokojeně až do konce svých dnů. Narodilo se jim mnoho silných a výjimečných dětí.”
Usmíval jsem se, cítil jsem jak můj obličej zaplál, byl jsem hrdý na svého otce, na všechny strýce, ale…
”Babi… a co jejich otec?”
Una se pousměje a dopije kávu z hrnečku s modrými květy.
”Jistě, jejich otec, moudrý statkář Luigi byl rád, že se jeho synové vrátili všichni živí a zdraví, ale on o tom nikdy nepochyboval, byl si vědom, že své syny vychoval jak nejlépe svedl.”
Položím se na záda založím ruce pod hlavu a zadívám se na strop.
”Babi?”
Una mě pohladí po tváři a posune se po posteli blíže a nakloní se.
”Dělá táta špatné věci?”
Zeptám se, naposledy jsem zaslechl podivný hovor otce s Giovannim, a domlouvali se, že musí nějaký maso odvézt k strýci fantomovi. Neměl jsem z toho dobrý pocit.
”Chlapče, máš ty i tvá sestra střechu nad hlavou, máte co jíst otec se vám věnuje. Neexistují dobré nebo špatné věci, ale pouze nutné a nedůležité. A tvůj otec dělá vše co je nutné, aby jsi měl vzdělání a zázemí, takže vše ostatní je nedůležité.”
Poví mi Una tiše a její hlas je uspávací. Zavřu oči a propadám se do snu.

”Copak jste jim zase dnes vyprávěla? Lu minule běhala po zahradě a chytala Alceste, že potřebuje koně, aby jela s tatínkem do bitvy.”
Antona manželka se pousměje a upije ze sklenky vína. Ostatní ženský kolektiv, manželky mužů Dalesyů, sedí v obývacím pokoji a pijí víno. Stejně jako každý večer kdy jsou kluci Dalesyové pracovně mimo své domovy se všichni sejdou, aby pohovořili o drbech ve městech a nebo, a to hlavně, si vyslechli příběhy babičky Uny.

Kategorie: Flashbacky