MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Etiketa 28.9.2016

1. POZDRAV

Pozdrav je nejjednodušší, nejelementárnější společenský kontakt, nejzákladnější projev zdvořilosti. Pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Ale i pro tento zdánlivě tak prostý projev existuje mnoho pravidel.

1.1. Princip přednosti: Kdo koho zdraví?

Ve společenském styku je určen princip přednosti. Ženy mají přednost před muži, starší osoby před mladšími, nadřízení před podřízenými. Podle tohoto principu se řídí nejen pozdravy, ale i prakticky všechny ostatní formy společenského chování. Pozdrav je projevem přátelství, zdvořilosti, úcty a respektu k druhému člověku. Jeho součástí je i způsob provedení. Pozdrav nemá být ledabylý, ale ani přehnaný, afektovaný. Má být pronášen zřetelně a s úsměvem, s vlídným pohledem do očí a mírnou úklonou hlavy. U muže by měla být úklona výraznější, u ženy menší, venku zdrženlivější, v místnosti výraznější. Nezdravíme s cigaretou v ústech nebo s rukama v kapsách. Pro muže platí: zdraví vždy první ženu – a to dokonce i když mu je podřízena. Výjimku by mohly tvořit jen velmi mladé dívky, ale i v tomto případě muž, který chce být pokládán za gentlemana, zdraví první. Povinnost pozdravu přísluší muži mladšímu vůči staršímu, podřízenému vůči nadřízenému. Úctu pozdravem je vhodné vzdát i člověku výše společensky postavenému. Pozdrav bychom ovšem neměli chápat ve sporných situacích (například potkají-li se dva stejně staří podnikatelé) jako prestižní záležitost (kdo pozdraví první, přiznává, že má menší konto). Bereme to jako příležitost dokázat svou společenskou úroveň (první pozdraví ten, kdo je společensky více na výši).

1.2. Smekání klobouku

Má-li muž klobouk, čemuž jsme v této době a v našem prostředí již poněkud odvykli, smeká jej při pozdravu vždy. Této povinnosti je zbaven pouze v případě výrazné nepohody, například když prší nebo mrzne. Nosí-li muž klobouk, má být vždy připraven jej smeknout. Jelikož tak činí pravou rukou, měl by si ji nechat pro tuto příležitost volnou a případná zavazadla nést v levé ruce. Pozdrav na ulici je vůbec záležitostí hodnou důkladného cviku. Zdravit se totiž nemá ani na velkou vzdálenost, ale ani příliš blízko. Smeknutí a mírná úklona jsou provázeny slovy pozdravu pouze v případě, potkají-li se dobří známí. Nejde-li muž sám a potká přítele, s nímž se chce zastavit, musí se nejprve omluvit svému společníkovi, který své slušné vychování dá najevo tím, že poodejde stranou. Že ho nenecháte dlouho čekat je samozřejmé. Když jde gentleman se ženou, zastavuje se s přáteli jen zcela výjimečně. V tomto případě je nezbytné svou partnerku představit. Je naprosto vyloučeno ji nechat stát stranou. Tentýž gentleman nikdy nezastaví známého, potká-li jej ve společnosti ženy. Jde-li známý s jiným mužem a vy s nim nutně potřebujete hovořit, je třeba, abyste se jeho společníkovi omluvili. Pozdrav a smeknutí klobouku je samozřejmostí při vstupu do místností. Výjimkou je vstup do obchodu a do některých dopravních prostředků, jako je metro nebo tramvaj. Smeká se a zdraví v malých obchodech, kde se zdržujeme delší dobu a kde se nám prodavačka (prodavač) věnuje osobné. Povinnost smeknout platí rovněž pro výtah (určený pro menší počet lidí), pro vlak, letadlo, pro jednání na úřadech (pokud úředník nesedí za přepážkou). Pozdravíme také neznámou ženu, potkáme-li ji v domě na schodišti. Stejná pravidla jako pro klobouk platí i pro čepici s dýnkem. Netýkají se jiných pokrývek hlavy (jako např. kulich), které bereme jako součást svrchního oblečení a odkládáme spolu s ním.

1.3. Podávání, políbení ruky

Základní povinností ženy při pozdravuje pozdrav vlídně přijmout a s úsměvem odpovědět. Klobouk při pozdravu nesnímá. Pozdrav můžeme dovršit bližším kontaktem, kterým je podání ruky. Nehodí se podávat ruku při letmých setkáních a také ne v početné společnosti. Některé národy z hygienických důvodů takový fyzický kontakt vůbec nedovolují. Indickým pozdravem jsou sepnuté ruce a ukloň hlavy, muslimové se dotknou čela a prsou (svých), Japonci se zdraví hlubokou úklonou. V našich zeměpisných šířkách je však podání ruky obvyklé i když by se nemělo nadužívat (k tomu máme někdy tendenci). Říká se, že ze způsobu podání ruky a stisku lze usoudit na povahu člověka. Fakt je ten, že nedbalé či mdlé podání ruky bez pohledu do očí působí nepříjemně a jako by usvědčovalo z nezájmu. Člověk, kterému záleží na dojmu, jakým na své okolí působí (z těchto drobností vytváříme svůj obraz ve druhých; to dobře vědí podvodníci nejrůznějšího kalibru, „dobrý dojem“ a důvěryhodnost potřebují k výkonu své „profese“), věnuje podání ruky patřičnou pozornost a naučí se přiměřenému stisku. Ten nemá být ani nijaký, ale ani zbytečně silový (podrtíte-li křehké kostičky dámě, nepřesvědčíte ji o své mimořádné mužnosti, ale spíše o své bezohlednosti či sklonu k vytahování se). Při podávání ruky platí přesně opačné pořadí než při pozdravu. Ruku vždy podává jako první osoba společensky významnější. Muž nikdy nepodává ruku v rukavici, žena si rukavici může ponechat na ulici (dlouhé, tenké rukavičky na večerní společenské příležitosti se nesvlékají). Políbení ruky patřilo i u nás dříve k bontonu. Ženy středních a vyšších společenských vrstev tento způsob pozdravu přímo vyžadovaly a nenabízely ruku ke stisku. Dodnes zůstalo políbení ruky zvykem v Polsku nebo třeba v Maďarsku (i na Slovensku se s ním setkáme častěji než v Čechách). Není vyloučené, že se s obohacováním společenského života rozšíří i u nás. Jak tedy na to? Muž uchopí ženu jemné za prsty, mírně se skloní k její ruce, kterou zároveň pozvedne k ústům. Polibek je více symbolický, než skutečný. Rozhodně je nepřípustné vlhké přitisknutí rtů na kůži. Ruku v rukavičce muž nelibá, pouze naznačí přiblížení ruky k ústům. Na ulici je tato forma pozdravu nevhodná: Používáme ji jen při velmi výjimečných příležitostech. Pokud takovou příležitost nedokážeme svým společenským taktem odhadnout, raději zůstáváme u tradičního pozdravu, jímž se nic nepokazí. Při líbání ruky je důležité chování ženy. Neměla by se rozpačité bránit, schovávat ruku za zády, všelijak se svíjet a chichotat- prozrazuje tím svou společenskou nezkušenost a neznalost základních pravidel. Žena – i dívka – by políbení ruky měla přijmout se samozřejmostí, ale bez zpupnosti. Neměla by význam tohoto „vyznamenání“ přeceňovat. Svou ruku by měla volně ponechat muži „k dispozici,,, ovšem ne tak, jako by ji to vůbec nezajímalo.

1.4. Polibek

Nejdůvěrnějším pozdravem je polibek. Na veřejnosti by se neměly odehrávat polibky milenecké, případné manželské, nezůstanou-li v podobě zdvořilostní. Na venkově bývá dobrým zvykem, že se líbají členové široké rodiny, když se sejdou při výjimečných příležitostech. Ovšem ani tady se nelíbají muži: muži líbají ženy, líbají se také ženy. Takový přátelsko-příbuzenský polibek se odehrává asi takto: žena muži podá ruku, oba se k sobě přiblíží obličeji, muž ženu zlehka políbí na tvář, žena muže nelibá. Jde-li o dvě ženy, pak obvykle zůstává u lehkého doteku „tváře na tvář“. Blízcí příbuzní nebo přátelé se mohou políbit i na ústa (nikdy ne dva muži), což je ovšem spíše otázkou potřeby blízkého kontaktu než otázkou danou normativně.

1.5. Zvláštní situace

Speciální ustanovení pro pozdrav se týkají některých situací. Zdravíme-li nové příchozí třeba v restauraci nebo někde u známých na večírku, pak je potřeba vědět, kdy je nutné vstát a kdy můžeme zůstat sedět. Zatímco muži musí povstat téměř vždy (vsedě zdraví pouze muže mladší ,nebo výrazně níže společensky postavené), žena zase téměř nikdy vstát nemusí. Pouze zdraví-li starší dámu, váženého seniora, nebo osobu významnou. Někdy je třeba zdravit i lidi neznámé. Například oslovíme-li chodce na ulici s žádostí o informaci nebo o pomoc, nesmíme na pozdrav zapomenout. Neznámé lidi zdravíme tam, kde jich potkáváme jen málo. Zdraví se například vodáci při sjíždění řek (i když se někdy při hustém provozu mohou „uzdravit“), zdraví se turisté na opuštěných místech, zdraví se všichni známí i neznámí v některých málo zalidněných oblastech. Výjimečným případem je dnes už pohřební průvod, který muž zdraví smeknutím a úklonou, žena pokývnutím hlavy. Na smeknutí klobouku by muži rozhodně neměli zapomínat při státní hymně.

 

2. PŘEDSTAVOVÁNÍ A OSLOVOVÁNÍ

Smyslem představování je v podstatě zbavování se anonymity, uvádění neznámého jedince do konkrétní společenské situace. Po představení stává se z neznámého pána muž s jménem. Je-li nám někdo představován nebo jsme-li představováni, měli bychom mít právě tuto skutečnost na paměti – přestáváme být součástí anonymní veřejnosti a stáváme se zcela konkrétním jedincem. Pokusme se vymezit, co je v situaci představování pro člověka, který chce být pokládán za dobře vychovaného, za gentlemana či dámu, naprosto nutné, a kdy je možno volit mezi konzervativnějším a modernějším přístupem.

2.1. Kdy, jak představovat

Nemusíme se představovat kdekoliv, kde je shromážděn větší počet lidí. Nepředstavujeme se svému sousedovi ve vlaku, v autobuse, v divadle, kině, na výstavě. Nepředstavujeme se ani, přisedneme-li k částečné obsazenému stolu v restauraci, v kavárně, l když v těchto situacích prohodíme několik zdvořilostních vět. Právě tak, žádáme-li někoho o informaci, pomůžeme-li někomu (se zavazadlem, nabídnutím ohně apod.) není představení ani z jedné strany nutné. Naproti tomu je nezbytně nutné představit se při úředním či pracovním jednání a chceme-li na veřejnosti oslovit obecně známou osobu. Je vhodné se představit dámě při tanci; jestliže ji muž vyzve k tanci několikrát, stává se představení nezbytností. Je dobré si zapamatovat, že každému hlubšímu zájmu o druhou osobu by představování mělo předcházet. V kontaktu muže se ženou to znamená, že muž se musí představit vždy, přesáhne-li rozhovor zdvořilostní fráze. Žádná žena, která chce být pokládána za dámu, by se neměla bavit s mužem, jehož nezná jménem. (Zamyslíme-li se nad tímto pravidlem, pochopíme, že má svou logiku. A v dnešní společnosti, která mnohdy nedbá tolik na konvence, zvláště. Kdyby totiž dívky dbaly více na tradice, vyvarovaly by se mnohých nepříjemných překvapení.) Žena má ve společenském styku oproti muži vždy výsadnější, přednostnější postaveni. V dané situací, kdy muž má nezbytnou povinnost představit se, žena tak učinit nemusí. Je na jejím uvážení, zda prozradí své jméno. Toto pravidlo se netýká styku pracovního, těch situací, kdy žena má iniciativní roli, v jakémkoli obchodním jednání (v rolích, které dříve byly vyhrazeny pouze mužům). Kromě situací, kdy je nezbytné představit se sám, bychom měli vědět, v kterých případech je naší nepominutelnou povinnosti představit další osoby, Logika společenského chování napovídá, že jde o ty situace, kdy jsme v určující, „ručitelské“, zodpovědné roli. Je tedy samozřejmé, že hostitel je povinen představit své hosty, nadřízený své podřízené. U druhého případu je vhodné se zastavit, protože je až zarážející, jak často je v běžném styku toto pravidlo ignorováno, Mnohdy je nově nastupující pracovník ponechán sám sobě a záleží na jeho vlastní iniciativě, jak a kdy se s ostatními seznámí, Pro konzervativně založené jedince to může být dokonce obtížné, protože dřívější společenská pravidla v podstatě nedovolovala přímé představení (etika vyžadovala představení prostřednictvím třetí osoby). Bezprostřední přímý nadřízený by měl svého podřízeného představit všem jeho spolupracovníkům. Mělo by se to stát naprosto samozřejmou součástí jeho pracovních povinností, formálním projevem jeho schopností řídit. Tak jako hostitel ručí za své hosty, nadřízený za své podřízené, garantuje muž postavení své manželky, partnerky, rodiče svých dětí. Přestože představovat své děti není nezbytně nutné, je to vhodné. Učíme tím děti společenskému styku, podporujeme jejich sebejistotu a individualitu. Měli bychom také trvat na tom, aby nám děti vždy představovaly své kamarády. Vždy představujeme společensky méně významnou osobu člověku významnějšímu. Muže představujeme ženě, mladšího staršímu. Způsob představování má svá další pravidla. Dříve bylo v podstatě nepřípustné představit se sám. Představení musela vždy zprostředkovat třetí osoba. Dnešní společenská konvence toleruje i představení přímé. Neznamená to ovšem, že bychom způsob nepřímého představení měli zavrhovat a pokládat ho za přežitý. V některých situacích je nejen vhodný, ale dokonce nutný, a to při oficiálních a společensky významnějších příležitostech. Při pracovních kontaktech je přípustné a často dokonce nezbytné představení přímé. V těchto případech se dokonce preferuje stručnost a neokázalost. Při obchodních a podobných jednáních tedy stačí pozdravit a říci „Jsem Jan Novák, zástupce firmy té a té.“ Po stisku rukou se již můžete věnovat předmětu jednání. (Šetříte tak čas svého partnera, Ohleduplnost je základní vlastností slušně vychovaného člověka.) Přímé představení při formálnějších příležitostech je vhodné zahájit poněkud obřadněji „Dovolte, abych se vám představil“. Nevyhrkneme ihned své jméno, protože váš slušně vychovaný partner by měl mít příležitost skutečně vám to dovolit – jemným pokynutím hlavy, úsměvem, gestem. Pak teprve řekneme své jméno a stiskneme podávanou ruku. Při představování třetí osobou, které má nejobřadnější formu, osloví tato osoba společensky významnějšího člověka (staršího, ženu atd.): „Pane XY, dovolte, abych vám představil pana AŽ.“ U osob známých, společensky vysoce postavených neoslovujeme jménem, ale pouze titulem, funkcí. Pravíme tedy, pane prezidente, pane ministře, pane řediteli… Významné umělce oslovujeme Mistře. (Ženskou podobu toto oslovení nemá). Jména představovaných osob uvedeme i s akademickým titulem (inženýr, doktor, profesor, akademik, atd.), ve služebním styku je nutné uvést funkci (ředitel, náměstek, vedoucí oddělení, prokurátor, primář atd.). Při představování je vhodné stručně blíže charakterizovat představované osoby – jejich zájmy, přednosti, důvod, proč stojí za to se s nimi seznámit. Umožňujeme tím představeným partnerům navázat bez obtíží konverzaci. Po úvodní formuli se oba představovaní jemně ukloní a společensky významnější osoba nabídne ruku ke stisku (to je v našich podmínkách povinností, opomenutí by mohlo být vykládáno i jako urážka). Zvykem je i při stisku rukou pronést jednu z variant věty „těší mě, že vás poznávám“. Potěšení má projevit první a především osoba společensky významnější. Při představování muži musí v každém případě stát (netýká se pouze velmi starých, nemocných a invalidních). Žena smí sedět, je-li jí představován muž nebo výrazně mladší žena. Vstávat muž při představování také nemusí v divadle po zasednutí, kde to nedovoluje úzký prostor uličky. Je ale samozřejmě daleko vhodnější, abychom s představením počkali až na přestávku.

2.2. Vizitky

K představování patří také vizitky, navštívenky. Jejich původním účelem bylo ohlášení návštěvy – odevzdávala se služebnictvu a podřízenému personálu v úřadech. V osobním styku je v tomto smyslu již obvykle nepoužíváme, ale při služebních jednáních je tato forma představení se dokonce společensky nejsprávnější. Vizitku odevzdáme sekretářce, ta nás ohlásí a oznámí nám, zda či kdy můžeme být přijati. Jestliže přijetí následuje ihned, a osloví-li nás přijímající jménem (a to je vhodné), nepředstavujeme se již znovu. Při obchodních jednáních se společensky rovnocennými partnery je naopak vhodné odevzdat vizitku až po představení nebo i v průběhu vlastního jednání. Vizitky můžeme použít i pro předání jednoduchého vzkazu (píšeme jej na druhou stranu vizitky). Přikládáme ji také k dárkům a květinám, nepředáváme-li je osobně. Vizitkou je možné poděkovat za blahopřání nebo dárek (do levého dolního rohu připíšeme p.r.), můžeme ji použít i pro blahopřání (pak píšeme p.f., u blahopřání k novému roku připojujeme letopočet).

2.3. Oslovování

Při oslovování je nutné si zapamatovat, že v našich podmínkách oslovujeme pane, paní, slečno pouze osoby neznámé, tedy ty, kterým jsme nebyli představeni. V ostatních případech připojíme buď akademický titul, funkci nebo příjmení. V některých případech je obvyklé oslovení paní, slečno plus křestní jméno (např. v kadeřnictví; tento způsob je vžitý i v určitých profesionálních skupinách, např. v divadlech – je ovšem povolen pouze těm, kteří jsou součástí těchto skupin, má totiž v sobě jistou míru familiárnosti). Křestním jménem oslovujeme pouze velmi dobré přátele a známé, zpravidla ty lidi, s kterými si tykáme. Oslovování křestním jménem je obvyklé i v různých zájmových klubech (sportovních, ochotnických kroužcích, apod.). Říkat komukoli pouze příjmením je naprosto chybné a svědčí o nedostatku společenského taktu (za roztomilé je můžeme pokládat pouze u Macha a Šebestové).

2.4. Tykání

Míru důvěrnosti společenského kontaktu osob vyjadřuje také vykání a tykání. Rozhodně bychom tykání neměli nadužívat. Vykání vyjadřuje daleko lépe vztah vzájemné úcty. Obvyklé je tykání mezi přáteli, příbuznými, mnohdy i vzdálenějšími. Časté je také tykání v pracovních kolektivech. Je přirozené a odůvodnitelné v užších pracovních kolektivech, protože usnadňuje spolupráci. V širším měřítku jde již o otázku spornou, protože svádí k zbytečné familiárnosti a důvěrnostem. Tykání vždy nabízí osoba společensky významnější, žena muži, starší mladšímu, nadřízený podřízenému.

 

3. SLUŠNOST, ZDVOŘILOST, TAKT

Tyto pojmy spolu úzce souvisejí, nejsou však jedno a totéž. Není na škodu uvědomit si konkrétně jejich obsah i vzájemný vztah. Slušnost, je postoj člověka, jeho vnitřní ustrojení, je to kategorie etická. GuthJarkovský tvrdí: „Slušnost je blahovolné a dobrotivé smýšlení člověka vždy hotového k jistým obětem a jistému sebezapření, jehož vyžaduje život společenský vůči spolubližním.“ Zdvořilost je uvědomělým vnějším výrazem slušnosti. Slušnost může být člověku dána, zdvořilosti je nutné se naučit. Základem slušnosti je tedy úcta a ohleduplnost k bližním; zahrnuje i úctu k sobě samému. Slušný člověk zachovává ve všem míru. Zdvořilost má skutečnou cenu pouze tehdy, je-li výrazem vnitřní slušnosti, vnitřní dobré vůle jedince, jinak se stává společenskou přetvářkou. Slušnost život společnosti umožňuje, zdvořilost jej usnadňuje. Zdvořilost je úmyslné omezení vlastního individualismu, egoismu, je dobrovolným podřízením se platným normám a pravidlům společenského života. Tato pravidla jsou závislá na době a místě, vyvíjela se podle nově vznikajících potřeb společenského styku. Některá jednotlivá pravidla pro zdvořilé chování v určité zemi mohou být jinde chápána jako nezdvořilost. Nám se zdají například pravidla společenského chování v Anglii až příliš striktní, americké způsoby nám naopak připadají až příliš uvolněné. Hlavní zásady zdvořilosti formuluje Guth-Jarkovský ve Společenském katechismu takto: • „být zdvořilým i vůči nezdvořilým; zdvořilé slovo působí i na hrubého člověka a nezřídka mění i jeho smýšlení; • být zdvořilým v hádce, při důtkách, trestech atd., čím zdvořileji, při tom vážně a přísné si v té přičíně vedeme, tím jsou naše slova účinnější; • být zdvořilým zejména vůči podřízeným, nižším a prostším; zdvořilost sluší vznešenému a překlene propast, která bohatého dělí od chudého, představeného od podřízeného.“ Z těchto maxim společenského chování vyplývá, že podstatou zdvořilosti je i vysoká míra sebeovládání. A tuto vlastnost je nutné neustále kultivovat. Více než slušnost a zdvořilost je takt, Takt je schopnost porozumění a vcítění se do situace druhého. Do jisté míry je vlastností vrozenou. Nedostává sejí obvykle lidem egocentrickým, lidem, kteří jsou až přílišně zaujati sami sebou a sami sebe prosazují. Slovo takt vychází z latinského tactus oznámená, že máme předem vycítit, jak se co koho dotkne. Jde tedy o schopnost zvolit správnou formu, vyhnout se ve společenském styku všemu, co by mohlo způsobit nevoli nebo být dokonce důvodem k rozporům. Takt je správnou a pravou mírou zdvořilosti, Přestože je takt do jisté míry intuitivní vlastností vrozenou, která je nám dána v různé míře, je možné (a taky nutné) ji pěstovat. Výchovou a kultivací sama sebe ji získávat. Ve společnosti bychom se měli cvičit ve schopnosti vcítit se do situace druhých, nejednat bezmyšlenkovité a impulsivně. To nás uchrání od situací, kdy druhého, byť nechtěně, urazíme nebo mu dokonce způsobíme bolest. Vyčíslit, co všechno je beztaktní, není možné. Právě proto je takt více než pouhá zdvořilost. Pro zajímavost uveďme alespoň několik příkladů ze Společenského katechismu. K prokazování dobrodiní je potřebí více taktu než peněz. Posmívat se tělesným chybám v přítomnosti postižených je hrubá neslušnost, litovat je beztaktnost. Beztaktností je, když hostitelé před svými hosty litují, že nepřišel ten, na kterém jim nejvíce záleželo. Hrubou beztaktností je, napomíná-li ředitel školy učitele před žáky, byť i napomenutí mělo sebevětší oprávnění, nebo připomíná-li představený podřízenému jeho povinností před cizími.

 

4. SEBEOVLÁDÁNÍ

Cesta každého člověka do společnosti začíná vždy doma, v soukromí, a to i v přeneseném smyslu slova, l když přirozeně rodinná výchova zahrnuje základní hygienické návyky, jistou kulturu v oblékání, zvládnutí civilizovaných forem mluvy, pohybu, přijímání potravy apod., přesto je třeba i tyto návyky vědomě pěstovat s ohledem na pravidla společenského chování. Uvědomme si, že i tím, jak vypadáme, mluvíme, pohybujeme se, projevujeme úctu k druhým, která je obsahem různých forem zdvořilosti. Nezbytným předpokladem úcty k druhým je úcta k sobě – a může existovat pouze ve spojení se sebejistotou.

4.1. Hygiena

Ne nadarmo byla dcerou řeckého boha zdraví a lékařství Aeskulapa bohyně čistoty Hygiena. Čistota je nejen základem zdraví (jež jsme ostatně povinni pěstovat s ohledem na sebe i na své okolí), ale i základem lidské komunikace. Zdá se vám to samozřejmé? Jen si vzpomeňte, jak nepříjemný je stisk ruky, byť srdečně podané, je-li ručka upatlaná nebo nadměrně zapocená. Lidé, kteří trpí nějakými potížemi v tomto směru (jako je např. pocení) musejí prostě více dbát o to, aby se to vůči okolí projevovalo co nejméně. Zejména pachové vjemy dokáží druhé lidi naprosto odradit. Ten, kdo má například paradentózu nebo žaludeční potíže, by si to měl uvědomit co nejdřív a zvyknout si systematicky potlačovat pach z úst. Kromě čištění zubů by si měl často vyplachovat ústní dutinu, případné vykloktat ústní vodou nebo bylinkovým nálevem třeba z heřmánku, mateřídoušky, máty nebo zvláště účinné šalvěje, které působí zároveň léčivě. Rychlou pomocí jsou mentolové pastilky, nikoli však sladké bonbony. Zvýšenou péči chrupu a dechu musí věnovat kuřáci – pakliže se nerozhodnou přímo skoncovat s tímto zlozvykem, Bohužel zejména mladí mužové dnes opomíjejí pravidelně si zuby čistit, l pouhý pohled na úsměv lemovaný různobarevnými nánosy na zubech je nepříjemný, natož představa polibku tohoto mladého muže, který může být jinak docela sympatický. Absolutně nepřijatelné jsou chybějící nebo nespravené zuby. V zásadě by muž neměl být cítit nemytým potem (ale ani příliš výraznou vůní deodorantu, vody po holení, nebo kolínské), žena by měla přímo vonět. Ovšem opět jemně. Skutečné pěstěné ženy používají stálé parfémy a kolínské své oblíbené značky, která se hodí k jejich osobnosti a dotváří jejich osobitost. Mladé dívce a ženě nejlépe „sluší“ vůně svěžesti, jíž snadno dosáhne například tím, že si svetříky a prádlo prokládá mýdlem (nebo podle receptu našich babiček sáčky s vonnými bylinkami jako je např. mateřídouška či levandule). Příjemný dojem dotváří lehká kolínská, parfémy by měly být používány k slavnostnějším příležitostem (ovšem i pak přiměřeného „kalibru“), nikdy ne k zakrytí nedostatečné hygieny. Účes je záležitostí vkusu každého člověka. Společensky nepřijatelné jsou však vlasy zanedbané a nemyté. Ani půvab mladé dívky, natožpak zralé ženy, nepřekoná handicap mastných neupravených vlasů. Rovněž neholena mužská tvář nebo všelijak rozvířený a neudržovaný vous nevzbuzují právě důvěru. Nezanedbatelná je péče o ruce a nohy. V dřívějších dobách se podle pěstěných rukou rozeznávali příslušníci „vznešených“ kruhů, ar už se potkali v jakémkoli prostředí. Pěstěná ruka bez známek fyzické práce svědčila o postavení dotyčného ve společnosti. Dnes, kdy těžkou fyzickou práci díky rozmachu technické civilizace vykonávají jen určité skupiny lidí (aniž by tím byly vyřazovány ze společnosti), je v moci každého z nás, aby měl čisté ruce a čisté nehty. Ženy, které si nehty lakují, by nikdy neměly připustit oprýskané brázdy v efektním nátěru. Z praktického hlediska je pak vhodnější lakovat si nehty pro určitou příležitost a nezapomenout pak na odlákávání. Patří-li lakované nehty k našemu image, pak nám nezbývá než každodenní péče. Ani perfektně nalakované nehty nejsou k ničemu, když se v létě na bosé noze ukážou nehty ulámané a všelijak zanedbané. Na péči o nohy se u nás soustavně zapomíná.

4.2. Zlozvyky

Jsme-li u nehtů, dovolte malý exkurs o zlozvycích. V dětství si je přisvojí mnozí (z jakých důvodů, to přenecháme psychologům). Žádný dětský zlozvyk (od kousání nehtů, přes odmítání některých druhů jídel, podpírání hlavy u stolu až po „péči“ o nos) by neměl přejít přes práh dospělosti. Jakmile si uvědomíme souvislost svého chování se vztahy s vnějším světem, měli bychom se velmi rychle všech dětských zlozvyků zbavit. Je to daleko vhodnější, než se neustále zatěžovat problémem, jak je nedat na veřejnosti najevo. Když jsme hovořili o dětských zlozvycích, svým způsobem k nim patří také různé nekoordinované pohyby, které se však časem vytrácejí. Což ovšem neznamená, že mladí lidé by neměli dbát na to, jak se ve společnosti a mezi lidmi vůbec doslova pohybují. Nejlepším prostředkem k vzpřímenému a přitom přirozenému postoji je tělesné cvičení, které často zanedbávají lidé ve středním a starším věku. To se projevuje nejen na jejich držení těla, ale i na ukládání tuků na nepatřičných místech, tedy deformací postavy. Mladé ženě stojí za to trochu si natrénovat správnou chůzi – každý soustavný trénink je zárukou, že se takto zvládnutou záležitostí už nebudeme muset zabývat, stane se nám tzv. druhou přirozeností. Totéž platí o ovládání rukou a nohou. Ruce by měly být v každé situaci v klidu (zápornými příklady je mnutí rukou, zakládání rukou, hraní si s různými předměty – naprosto nepřípustné je překládat a vůbec brát do ruky příbory na stole). Ruce nepatří do blízkosti obličeje, do vlasů, na stole se nikdy nesmí ocitnout lokty, natož nad stolem hlava v dlaních. Na polohu nohou při sezení (ale i při stání) by měla dbát zejména žena, l když oproti minulosti jsou dnešní pravidla společenského chování mnohem tolerantnější, nedovolují ženě sedět s koleny od sebe (ani muži by neměli takovýto způsob seděni přehánět). Přeložení nohy přes nohu je možné ve společnosti blízkých přátel a známých, a i to s ohledem na oděv a na estetické působení vůbec.

4.3. Ovládání těla

Dokonalá hygiena a péče o zevnějšek jsou prvním krůčkem na cestě k lidem. Druhým je ovládání těla a různých jeho orgánů (hlasivky, ruce, oči). Dokonale je zvládají jogíni, nemusíme se však jimi stát, abychom mezi lidmi uspěli. Stačí uvědomit si jednu základní zásadu slušného chování, a tou je uměřenost.

4.4. Výraz obličeje

Uměřenost platí samozřejmě i pro další projevy naší fyzické osoby. Týká se to například hlasitosti, gestikulace, reakcí na různé situace nebo na sdělení jiných, i výrazu obličeje. Jak již víme, jedním ze základních znaků zdvořilosti je být zdvořilým i vůči nezdvořilému. Psychologové poučení různými tradičními školami sebeovládání (jakou je např. zmíněná jóga) tvrdí, že výraz obličeje zpětně ovlivní naši náladu a nazírání na svět. (Tato technika se osvědčuje i v herecké praxi), Doporučují po ránu při vstupu do světa nasadit tzv. Budhovu tvář, což je v podstatě mírný úsměv s pozdviženými koutky úst, přičemž ale tohoto úsměvu jsou účastný prakticky všechny obličejové svaly. Chcete-li tuto metodu posoudit, vyzkoušejte šiji. Každopádně předpokladem úspěšné komunikace je živý a v zásadě vlídný výraz obličeje. 4.5. Oblečení Oblečení dotváří první dojem každého, kdo se s vámi setká. Člověk by neměl předpokládat, že jej ostatní budou vnímat stále stejně, spoléhat na dřívější sympatie vůči sobě. Jen ten, kdo zná skutečnou hodnotu přátelství, ví, že pěstovat je vyžaduje aktivní úsilí, jinak i tak blízký vztah zaniká, l náš obraz v očích jiných se proměňuje spolu s námi a jen na nás záleží, jak jej budeme utvářet. Oblečení je jeho součástí, doplňuje vnější podobu fyzického vzhledu každého z nás. Nehovořme teď o vhodnosti oblečení pro tu kterou příležitost, Určitý oděv patří ke každému povolání a zaměstnání; člověk se nemá stydět za své společenské zařazení, nýbrž za zanedbanost svých svršků.

4.6. Kýcháni a jiné

K osobnímu zjevu ještě doplňme několik detailů, týkajících se projevů našeho organismu. Kýcháni a zívání zásadně do společnosti nepatří, l kýchání se dá předcházet, naučíme-li se čistit si řádné nos (ovšem v soukromí). Někdy je však kýchnutí způsobeno nečekaným vnějším podrážděním. Pro takový případ máme vždy připravený kapesník, kterým si nos zakryjeme a kýchnutí co nejvíce ztlumíme. Kapesník by měl být čistý; máme-li rýmu, je vhodné se vyzbrojit nejméně dvěma kapesníky. Ještě vhodnější je naučit se používat kapesníčků papírových – v západních zemích prakticky už naše látkové kapesníky neznají, kromě ozdobných. Držíme-li se ještě naší domácí tradice, pamatujme si, že kapesník má být mírně jakoby zmuchlaný, po použití jej ani nezkoumáme, ani neskládáme, nýbrž co nejrychleji jej vrátíme do kapsy či kabelky. Má-li člověk silnou rýmu, kašel apod. měl by se vyhýbat společenským kontaktům, kromě těch nejnutnějších (pracovních). V takovém případě se omluví a bude kýchat, smrkat, či kašlat stranou, nikoli do obličeje druhého. Je-li řeč o kapesníku, můžeme se krátce zamyslet nad obsahem dámské kabelky. Zejména mladé dívky obvykle nezapomínají být vybaveny líčidly, pudry či voňavkami, méně už myslí na „jištění“ různých nehod a nepříjemností. Dámská kabelka by měla být jakousi „kápézetkou“ (krabičkou poslední záchrany), jak ji znají skauti. Kromě potřebných dokladů a peněženky by tu neměla chybět tužka a malý zápisník, hřeben, jehla s nití, zavírací špendlík, samozřejmě kapesník (nebo lépe balíček papírových kapesníčků, jejichž výhodou je univerzální použití), malé zrcátko, intimní hygienické potřeby (i ve dnech, kdy neočekáváme, že je budeme potřebovat). Neměla by chybět ani koruna na telefon. Zívání je projevem beztaktnosti a nepozornosti k ostatním. Když u? se nám stane, že se ve větší společnosti velmi nudíme (což by náš výraz obličeje nikdy neměl prozradit) a nemůžeme se zívnutí ubránit, pak tak činíme stranou od ostatních a ústa si přikryjeme rukou.

4.7. Dochvilnost

K sebeovládání a jeho významu ve společnosti patří přesnost, o níž se traduje, že je zdvořilostí králů. Svou nedochvilností si člověk může způsobit mnohé nepříjemnosti, a to nejen v zaměstnání (kde je přesné dodržování časového rozvrhu naprosto nutnou podmínkou pro výkon jakékoli vedoucí funkce), ale i v soukromém životě. Tam riskujeme, že ztratíme důvěryhodnost a bude se na nás hledět jako na osobu nespolehlivou. Na koncerty,do divadla, do kina, na vernisáž apod. se zásadně chodí několik minut před zahájením, na schůzky, večeře nebo na návštěvy přesně v daný čas. Při pracovních a obchodních schůzkách je dochvilnost podmínkou sine qua non. Zásadně má přednost návštěva ohlášená před návštěvou neohlášenou, byť by jí byla dáma či významná osobnost. K přesnosti patří i zásada (či umění chcete-li) nechodit dříve. Soukromého hostitele svým dřívějším příchodem můžeme dostat do rozpaku (do doby vaší návštěvy potřebuje zařídit některé nezbytnosti), v pracovním kontaktu si tímto příchodem vynucujeme jakousi přednost. Při soukromé schůzce venku platí povinnost přesného příchodu i pro dámy. V tomto případě by měl pán přijít o chvilku dříve, aby žena nečekala na něj, nýbrž on na ni. Za zpoždění, kterému nemůžeme zabránit (způsobené např. mimořádnou situací v městské dopravě) je nutno se omluvit. Telefonická, případně písemná (telegram apod.) omluva je nutná všude tam, kde předem víme, že termín sjednané schůzky nebudeme moci z naléhavých důvodů dodržet. Rovněž by neměl nikdy čekat starší na mladšího, učitel na žáky apod.

4.8. Asertivita

Dosti frekventovaným slovem se v poslední době stala asertivita. V podstatě se jedná o určité techniky, jak prosazovat svá práva, aniž bychom se chovali hrubé a urážlivě. Jde o záležitost velmi užitečnou a seznámení s ní můžeme každému vřele doporučit, Z hlediska společenského chování je však nutné si uvědomit, že asertivní (sebe prosazující jednání nepoužíváme tam, kde bychom si jím vynucovali nějakou přednost a tím omezovali práva druhých. Péče o vlastní osobu a sebeovládání není – stejně jako pravidla slušného chování – něčím samoúčelným, l tímto způsobem člověk rozvíjí, nikoli omezuje, svou osobnost.

 

6. NA VEŘEJNOSTI

Na venkově je každému jasné, kdo je kdo (i když tvůrkyně místního mínění se mohou mýlit), ve větším městě může nezodpovědný člověk podlehnout dojmu, že nikdo z jeho známých neví, jak se chová v té které situaci. Tady nelze než zdůraznit, že obraz své osoby v očích jiných nevytváříme předstíráním, ale tím, jaké vzorce chování si skutečně osvojíme. Na anonymitu nespoléhejme nikdy (svět je malý, nečekaně se můžeme potkat s kýmkoli nejen v hlavním městě, ale i daleko za hranicemi). Člověk společenský má rovněž své naléhavé vnitřní důvody pro to, aby se i „anonymně“ choval co nejlépe. Co to znamená. Ve veřejných dopravních prostředcích uvolníme místo osobě starší nebo zjevně nemocné (bez ohledu na to, že právě nesedíme na sedadle pro invalidy), jakož i těhotné ženě. Taková osoba je povinna poděkovat, ať už místo přijme, nebo ne, například, když brzy vystupuje. Zásadně se nikam necpeme, neodstrkujeme ostatní lokty, nevyžadujeme si (zejména hlasitě) jakoukoli přednost. Věřte tomu, že člověk se společenským taktem, přesvědčený sám o své vnitřní sebejistotě, znalý základních pravidel slušného chování, nikdy se nepotřebuje na veřejností domáhat svých práv, Je respektován už jen díky své sebejistotě a výrazu své osobnosti.

6.1. Na ulici

Nicméně je třeba znát například, jak se pohybovat na ulici. Po chodníku, po cestách pro chodce, po ulici bez chodníku chodíme vždy vpravo, Po silnici pak vlevo, abychom neměli provoz na naší straně za zády. To je sice konvence samozřejmá, ale poměrně dost porušovaná. Osoba preferovaná podle našeho známého žebříčku (žena – muž, starší – mladší, nadřízený – podřízený) jde vždy po pravé straně. Z toho vyplývá, že (obvykle) muž nese svá zavazadlo v levé ruce, dáma pak svou kabelku v ruce pravé. V takovéto dvojici se samo sebou rozumí, že pán (nebo mladík) dobře vychovaný nikdy neopomene převzít od ženy či dívky jakékoliv zavazadlo kromě osobní kabelky. Společensky je naprosto nepřípustné, aby žena kráčející po boku muže se prohýbala pod nákupními taškami, zatímco on má ruce v kapsách, či případně jich používá ke kouření, V rodině přísluší čestné místo matce, která jde uprostřed, napravo otec, nalevo dítě. Totéž čestné místo uprostřed patři vždy osobě v nějaké skupince nejváženější – služebně nejvýznamnější, nejstarší, dámě mezi dvěma muži (í když jedním z nich je třeba její nadřízený), Není praktické, aby na veřejnosti šli vedle sebe více než tři lidé, Jdou-li dvě ženy s jedním mužem, pak uprostřed jde muž – aby mohl oběma ženám věnovat svou pozornost, případně je chránit. Toto pravidlo se porušuje – stejně jako pravidla předchozí – v některých mimořádných případech, Vždy je totiž nutné, aby byla naplněna hlavní zásada; preferovaná osoba má být chráněna a její místo má být výhodnější. Tak muž nejde uprostřed mezi dvěma ženami, když Pra; jde pak po jejich levé straně, případně za nimi, aby ženy nad sebou mohly pohodlně držet deštník. Dalším příkladem je chůze po levé straně silnice, kde by blíže k provozu měl jít muž, naopak ženě by mělo být přenecháno místo u zábradlí na schodišti a podobně. Důvodem k tomu, aby žena šla po levé straně pána může být třeba i to, že je dotyčný na pravé ucho hluchý a těžko by mohl udržovat komunikaci. I po ulici, stejně jako při některých společenských příležitostech může jít žena zavěšena do muže, nikoli však tak, že by se o jeho paž; výrazně opírala. Na kluzké nebo jinak nebezpečné cestě by měl můj ženě pomoci tím, že ji lehce přidrží za paží. Co se týká pravidla chození po schodišti, řídí se opět logikou věci. Osoba společensky podřízená se tu výrazněji dostává do role ochránce a má být připravena pomoci. Týká se to zejména dvojice muž – žena. Muž mívá nikoli zřídka příležitost zachytit ženu, která uklouzla a zabránit jejímu pádu; proto kráčí do schodů kousek za ní, ze schodů pak před ní. (Má být zkrátka o něco níž). Trošku jinak je to v dopravních prostředcích, kam muž nastupuje jako první a naopak dává přednost ženě při vystupování, Ohleduplnost je předpokladem při každém pohybu na veřejností, Patři k ní ochota pomoci, nevtíravost (není zdvořilé „civět“ na neznámé osoby, ať už v nás vyvolávají mimořádné sympatie nebo no opak). Základní pozornost k existenci druhých, jakou je například opatrné zacházení s deštníkem, holí, s neskladnými a nebezpečnými předměty, je samozřejmostí. Prohřeškem proti slušnému chování je konzumace jídla při chůzi; tam, kde u kiosku nejsou stolečky, najdeme si alespoň klidné místo kde se najíme ve stoje, bez nebezpečí, že někomu pošpiníme oděv. Držení deštníku když prší. Deštník po kterým jsou oba partneři schování nese muž a žena jde zavěšená v rámě. To platí u partnerských dvojic. Pokud jde nadřízený s podřízeným platí obvyklá společenského žebříčku. Jde-li nadřízený muž s podřízenou ženou, měl muž nést deštník a žena, by měla jit volně vedle něj.

6.2. V dopravních prostředcích

Při cestování dálkovým autobusem bývá dobrým zvykem pozdravit řidiče při nastupování i vystupování. Cestující pozdravíme při vstupu do kupé ve VLAKU (rovněž při vystupování), v letadle zdravíme letušku, která na palubě letadla představuje hostitelku. Je-li v ceně letenky občerstvení, opět jako všude nezapomeneme letušce poděkovat. Na většině leteckých linek je dnes už kouření zakázáno, Nejsme-li si jisti, zeptáme se letušky, v každém případě požádáme o dovolení kouřit nejbližšího souseda, Totéž platí ve vlaku. V autobuse nebo ve vlaku se uvolňuje místo jen výjimečně. Při delších cestách můžeme svou slušnost a ochotu moci vyjádřit i tím, že se s někým na svém sedadle střídáme. Otevírání okénka ve vlaku se má dít vždy jen se souhlasem spolucestujících, l když je někdy konverzace při dlouhých cestách příjemná, nikoho k ní nenutíme a už vůbec nevyzvídáme osobní informace. Hezkým zvykem, který‘ bychom měli vědomě pěstovat, stejně jako všechny projevy dobrých vztahů mezi lidmi, je doprovázení blízké osoby na delší cestu. Ten, kdo je doprovázen, se má svému doprovodu věnovat, doprovázející by měl svou pozornost dovršit drobným dárkem na cestu (zábavný časopis, pomeranč, čokoláda apod.). Květinami vítáme dámskou návštěvu, zejména přijíždí-li zdaleka. Při jízdě autem je naprostou samozřejmostí dodržování pravidel bezpečnosti silničního provozu. Z hlediska společenského k tomu opět přistupuje ohleduplnost a slušné chování v různých, leckdy i dramatických situacích, l řidič má být připraven pomoci, ovšem pouze v případě, že je to v jeho silách. Nemá smysl například z ochoty zastavit, má-li někdo zjevně poruchu v motoru a my neovládáme ani základy údržby. Musíme rovněž zvážit, co je v té chvíli pro nás důležitější: svým zdržením můžeme třeba narušit program jiných lidí (čekají-li na nás). Naučme se vážit si svého času, ale na druhou stranu s ním nešetříme, může-li právě naše pomoc být účinná. Minimální slušností řidiče je slušné vystupování vůči všem ostatním účastníkům provozu, včetně prodavačů u pumpy. V autě je nejvýhodnější, a proto také nejčestnější místo vpravo vzadu. Další je místo za řidičem. Nejnepohodlnější a výjimečně používané je místo vzadu uprostřed. Nejnebezpečnější místo z hlediska případné nehody je sedadlo vedle řidiče. Dozadu vždy usedají různé oficiální osobnosti, mělo by to být i místo pro účastníky služebních cest. Rovněž v taxíku se tak dříve jezdilo. Rozhodně není chybou, zvolíte-li si toto místo sám (neboť taxikář vám ho patrně nenabídne) a v každém případě si sedáte dozadu, jedete-li s dámou. Tehdy je možné, aby si žena sedla na zadním sedadle vlevo a muž vpravo. Muž má tak možnost pomoci ženě při nastupování a vystupování, postarat se o její zavazadla, otevřít a zavřít dveře. V soukromém autě je nutností respektovat základní pravidlo, že rozhodující osobou je řidič. Má zodpovědnost za všechny ostatní spolujezdce a je třeba umožnit mu, aby se mohl plně soustředit i řízení. Je nepřípustné zapálit si bez výslovného řidičova svolení. Není vhodné vést za jeho zády hlasitou konverzaci, rozptylovat jeho pozornost různými dotazy, řešit s ním vážné problémy. Nejen nevhodné, ale přímo nebezpečné jsou jakékoliv rady a kritika způsobu jízdy. Pouze bojí-li se někdo rychlé jízdy, může řidiče zdvořile požádat o zpomalení a ten by měl vyhovět. Tato pravidla by se měli naučit respektovat zejména členové rodiny, aby se jejich cesty za rekreací neproměnily v minuty a hodiny permanentního stresu. Při jízdě po dálnici by si spolujezdec vedle řidiče neměl dovolit usnout, aby podobnému pokušení nepodlehl také řidič, Nenucená konverzace v tomto případě pomáhá udržet řidičovu pozornost. V západních zemích dokonce za tímto účelem berou někteří řidiči stopaře.

 

7. CHOVÁNÍ V RESTAURACI

Vstupem do pohostinství, kavárny, restaurace a obdobných podniků služeb veřejností, vstupuje člověk zároveň do poněkud složitějších společenských vztahů a kontaktů, Nevystačí už jen se základními pravidly slušného chování, je třeba, aby znal alespoň nejdůležitější normy tohoto druhu mezilidské komunikace. Zhruba se dá říci, že v tomto prostředí se jedná o tři typy vztahů: vztah mezí hostem a obsluhujícím, mezi hosty, kteří se vzájemně znají a mezi hosty sobě neznámými. Jde tu vlastně o specifickou podobu situace host – hostitel, kdy hostitele zastupuje personál. Náročnost na znalost pravidel narůstá s náročností typu podniku. Se stoupající cenou zároveň stoupá možnost očekávání hosta a nároky, které může klást na obsluhu. V nejdražších zařízeních je hostu tolerováno daleko víc než např. v restauracích střední kategorie, jsou respektovány jeho rozmary, výstřednosti, dokonce i neznalost pravidel slušného chování. Host je tu opravdu pánem (platí si za to) a jen na něm záleží, jaký obraz o sobě hodlá svému okolí poskytnout. V různých typech rychlého občerstvení se samoobsluhou (jídelna, bufet, automat, mléčný bar) vystačíme s prostou zdvořilostí vůči personálu i vůči ostatním hostům, Slušný člověk se nedá horším Prostředím strhnout k obhroublostem, i když se s nimi může setkat, a to i od zaměstnanců takového podniku. Není však taktní se vyvyšovat se svou „ vychovaností“ a vychovávat ostatní. Konfliktům je lepe se vyhnout, než chtít v případné náhodné neshodě s někým dokazovat svou pravdu. Podobně vnitřně připraveni vcházíme do různých pivnic, výčepů, vích, restaurací nižší cenové skupiny. V lepších restauracích, kavárnách, cukrárnách, vinárnách nočních barech apod. se od nás očekává obeznámenost s příslušnými vzorci chování. Nejlepší poznání je vlastní zkušeností; proto by: rodiče měli někdy udělat čas, aby své dorůstající děti s takovým prostředím seznámili, vysvětlili jim vše potřebné a třeba okomentovali jednotlivé situace, jimž jsou přítomni.

7.1. Příchod

Při vstupu do restaurace vždy vchází první pán. Jde-li o větší; společnost, jdou za pánem všechny dámy a za nimi pak ostatní muži. Společensky méně významná osoba je povinna se starat o osobu významnější. To platí po celou dobu pobytu v restauraci. Pro přehlednost hovořme o muži a ženě. Muž tedy vstoupí první, aby ženu uvedl do cizího prostředí. U šatny jí pomůže se svlékáním a postará se o uložení kabátu. Jde-li s ním žen více, pomůže jen té nejstarší (nejváženější), ostatní nečekají a postarají se o sebe samy. Do samotného lokálu nikdy nevcházejí muž se ženou zavěšeni. Muž najde místo u stolu, na což je několik možných způsobů: buď prochází místností i s partnerkou, která se vyjádří, zda jí místo vyhovuje, nebo je najde sám a pro partnerku se vrátí. Ve všech lepších restauracích, barech či vinárnách se o příchozí postará číšník, který je ke stolu uvede. Není-li v místnosti volný stůl, vyhledáme si vhodný stůl poloobsazený, kde sedící nejdříve pozdravíme, požádáme o dovolení, zda je možné si přisednout (očekáváme, že budou souhlasit), za souhlas poděkujeme. Čestná místa u stolu v restauraci jsou ta, která jsou chráněna před provozem a z nichž je dobrý přehled po místnosti. Při usedání odsune muž ženě židli od stolu a pak ji přisune tak, aby mohla usednout. X; případě, že ke stolu uvádí číšník, přebírá tuto povinnost on ve své roli zástupce hostitele. Muž si pak sedne naproti ženě nebo po její levicí (což je výhodné zejména v boxech nebo na lavicích) přichází-li muž se ženou ke stolu, kde sedí jejich známí, měli by muži u stolu povstat a po vzájemných pozdravech s případným podáním ruky znovu usednout až po ní. Galantní muž znalý pravidel slušného chování jaká byla praktikována dříve, povstane i v případě, kdy si k jeho stolu přijdou sednout neznámí lidé. Jedná-li se o dvě ženy, může jim pomoci při usazení. Jde-li muž do restaurace sám, nikdy by si neměl vybrat místo u stolu, kde sedí samotná žena. A naopak samotná dáma přijme místo u stolu, kde sedí jen muži, pouze v případě, že nikde jinde není volno.

7.2. U stolu

Je samozřejmostí, že společnost u stolu se věnuje sama sobě. Projevem nezdvořilosti je, baví-li se někdo s kolemjdoucími známými, nebo dává přednost pozorování ostatních hostu apod. Okolojdoucí známé zdravíme v sedě, muž povstane pouze v případě, že chce někoho pozdravit podáním ruky a prohodit s ním několik vět. Kdyby mělo jít o delší rozhovor, je jeho povinností pozvat známého (známou) ke stolu a vstoje jej (ji) vzájemně představí všem přítomným Pokud známého ke stolu nezveme, je v každém případě jeho povinností pozdravit společnost úklonem hlavy, na což mu každý tímtéž způsobem odpoví. Snad není třeba připomínat, že k pozdravu Patří j pohled do tváře každému z pozdravených (pokud se nejedná o velkou společnost). Právem hosta je v klidu si vybrat z jídelníčku a nápojového lístku. Je povinností personálu dát tento výběr k dispozici v písemné formě s platnými položkami. Pokud už některé jídlo či nápoj nejsou k mání, mělo by to být na lístku vyznačeno. V každém případě musí číšník nebo servírka na tento nedostatek s omluvou upozornit předem a nečekat až na objednávku hosta. V lepších podnicích je samozřejmostí, že každý z hostí dostane svůj jídelníček a všichni pak mají možnost se o objednávce nerušené poradit. Přijít v pravou chvíli, kdy si host něco přeje (aniž by musel dlouho čekat, nebo naopak měl pocit nátlaku na rychlé, a tedy neuvážené, rozhodnuto je jedním z tajemství číšnického umění. Host se může s číšníkem poradit, co si objedná, není-li pevně rozhodnuli nebo chce poznat místní specialitu, l při výběru vína se lze obrátit na číšníka (sklepníka) jako odborníka. V tom případě upřesníme, jakému druhu vína dáváme přednost (nejčastěji má-li být sladší, nebe suché), Slušností hosta je přizpůsobit se prostředí (které si ostatně sám vybral). Například v denní restauraci s velkým provozem je neslušné dlouze dumat nad jídelním lístkem, měnit objednávky apod. Objednává vždy muž (osoba společensky méně významná, například je-li hostitelem muž starší než jeho hosté, tedy osoba společensky vý- znamnější). Pro konzumaci jídla a pití v restauraci platí stejné zásady, o nichž hovoříme v kapitole stolování. Tady snad jen doplňme, že na jídelním i lístku v dražší restauraci můžeme objevit některé termíny, jimž bychom nemuseli rozumět. Jedná-li se o speciality s francouzskými názvy (nebo i o záhadné názvy české, na něž můžeme narazit ledaskde), pak se nemusíme ostýchat číšníka se zeptat, o jaké jídlo jde. Měli bychom však vědět, že „hors ď oeuvre“ znamená studený předkrm, „entrée“ pak předkrm teplý.

7.3. Nápoje

Objednáme-li víno v lahvi, přinese ji číšník zavřenou ke stolu (obvykle zabalenou v ubrousku tak, aby byla vidět značka), kde ji otevře, a nalije trošku do skleničky hostitele. Ten ochutná a víno pokývnutím hlavy (případně se slovním doprovodem, např. „děkuji, ano“) schválí. Ovšem neschvaluje jeho chuť či kvalitu, dává pouze najevo , že víno není zkažené. Jedině v tomto případě může víno vrátit. Jinak se očekává, že host ví, jakou značku si objednal a nebude překvapen chutí. Pak nalije číšník dámě, případně dalším osobám u stolu. Dolévání (pouze však do prázdných skleniček) bývá také jeho starostí nebo starostí muže – hostitele. Nedopitá sklenička rovněž zde bývá znamením, že host si další dolití nepřeje; zbytek dopije před ukončením posezení, bílé víno (které mezitím zteplalo) případně vůbec nedopije. Nápoje mají být servírovány v přiměřené teplotě: například vodka silně vychlazená (správně vychlazená vodka má hustší konzistenci a svým chladem orosí skleničku), bílé víno vychlazené mírné (lehké na 10 – 12 stupňů, těžší na 8 – l0 stupňů), také pivo by nemělo být přechlazené, ale samozřejmě ani teplé (světlé na 8 – 10 stupňů, černé na 10 – 12 stupňů). Červené víno se podává v tzv. pokojové teplotě (14 – 16 stupňů), šampaňské silně vychlazené (4 – 6 stupňů, červené šampaňské má být o něco teplejší). Rovněž míchané nápoje, vermuty, pálenky a likéry se podávají v teplotě červeného vína. Totéž platí o minerálkách a limonádách.

7.4. Některá připomenutí

U stolu v restauraci (a mělo by to platit všude, nejen v restauracích „lepších“) nezapomínáme některé základní zásady: plátěný ubrousek patří na kolena (nikoli ubrousek papírový, který necháváme volně po levé straně) a použijeme jej vždy k otřeni úst před napitím (právě tak jako ubrousek papírový). Saláty jíme vidličkou levou rukou, kompoty lžičkou pravou rukou, pecky dáváme na talířek pod ‚“miskou. Chleba neukusujeme, ale odlamujeme a jíme levou rukou, Příbory v průběhu jídla se dávají křižem a rukojetí k příslušné ruce (vidlička vlevo, nůž vpravo), příbory uložené souběžně s oběma držátky k pravé straně jsou znamením pro číšníka, že jsme dojedli, i když jsme třeba nezkonzumovali vše. Nezvládnete-li bezpečně tuto zásadu, může se vám v dobrém podniku s pozornou obsluhou stát, že vám číšník odnese poloplný talíř, uvidí-li „znamení“ skončeného jídla souběžně položeným příborem. Uvedli byste tím do rozpaku sebe i jeho. Omáčka se nevytírá, talíř se neolizuje, šťáva z kompotu a nálev ze salátu se nedopíjejí. Použitý ubrousek se odkládá na talíř, nikoli do popelníku. Kouřit by se mělo nejdříve při kávě, a to s dovolením, o ně požádáme ostatní hosty u stolu, Stane-li se nám u stolu nějaká nehoda (převržená čí rozbitá sklenka, vylitá káva atd.) vyvarujeme se přemrštěných reakcí, stačí prostá omluva. Hostitel pak zařídí u číšníka uklizení stolu, střepů apod.

7.5. Placení

Před příchodem do restaurace by mělo být všem zúčastněným jasné, jedná-li se o pozvání, nebo o přátelské setkání, kdy každý platí sám za sebe. Pří takovém posezení u kávy nebo společném obědě v pracovní den by ženy neměly očekávat, že muž (kolega známý) bude za ně platit. Jeho povinností je postarat se o ženu jak už bylo řečeno, máte v takovémto případě je v roli kolegy, nikoli kavalíra. Tohle by si měly uvědomit hlavně mladé dívky, které někdy od svých spolužáků a kamarádů čekají, že za ně zaplatí, aniž respektují, že oni jsou ve stejné finanční situaci – tedy závislí na rodičích. Domníváme se, že v takovýchto případech je na miste otevřenost. Není třeba se-složitě omlouvat (protože není za co, nic jsme neprovedli), ale jedno duše přátelsky seznámit dívku s vlastní finanční situací. Muž si musí uvážit, jakou formulaci při domluvě zvolí: pozváním je míněno pozvání doslovné (např. „zvu tě na…“, „ dovolíte, abych vás pozval do…“) Je-li jasný smysl setkání, nemůže docházet k trapným situacím nebo dokonce nepatřičným dohovorům při placení. Rovněž skládání se na účet v přítomnosti vrchního je naprosto nevhodné. Nejobvyklejší způsob placení v našich restauracích je jasným obrazem (a samozřejmě zdaleka ne jediným příkladem) úpadku společenského chování v zemích rozvinutého socialismu. Účet vypsaný a spočítaný „v zákulisí“ by měl vrchní (po dotazu, platí-li každý zvlášť či platí-li se dohromady) přinést na talířku. Neměl by tedy vyzvídat na hostech, co měli, počítat u stolu a přede všemi oznamovat celkovou sumu. Mimo jiné tím zbavuje hosta možnosti účinné a včasné kontroly účtu. Jde tu jen o zvykové právo, jako důsledek převahy obsluhujících nad zákazníky (ať už v restauracích nebo obchodech). Snad můžeme předpokládat i tady změnu. Spropitné není urážkou, ale vyjádřením hostovy spokojenosti. Nejvhodnější formou jeho podání je nechat si vrátit po zaplacení účtu drobné a zpátky na talířek dát spropitné ve výši, jakou uznáme za vhodné, Platí-li se bez talířku, pak je lepší položit spropitné před číšníka na stůl, než zaokrouhlovat účet na vyšší částku, Obvyklá výše by měla činit přibližně 5-10 % z účtu, částky nižší ba i vyšší nesvědčí o našem společenském taktu. Jsme-li s obsluhou (případně kuchyní apod.) výrazně nespokojeni, není naší povinností dávat jakékoli spropitné a nenechme se nutit například váhavým vracením drobných. Trpělivě vyčkejme, až se vrchní „dopočítá“. Své rozhodnutí nedat spropitné nemáme provázet žádným dalším komentářem. Není-li v účtu něco v pořádku, klidně požádáme o opravu; nemáme-li pravdu, omluvíme se. Při odchodu z restaurace platí opačné pořadí než při příchodu. Muž pomůže dámě při vstávání (vstane první a poodsune jí židli, kterou pak zase vrátí na místo), pokud tak neučiní číšník, Když pouští pán dámu první do dveří, dveře jí přidrží, u šatny pomůže do kabátu

 

8. KULTURA

Do divadla, kina, koncertního sálu atd. chodíme kvůli uměleckému zážitku, Zamyslíme-li se nad logikou společenských pravidel a kulturního chování v těchto zařízeních, zjistíme, že jejich vnitřním smyslem je umožnit nám a zároveň i ostatním návštěvníkům, co nejlépe tento zážitek vychutnat. Chodíme vždycky včas. Nerušíme svým příchodem ostatní. V některých divadlech je dokonce zakázáno po začátku představení pouštět do sálu, opozdilcům nezbývá než počkat na přestávku. V moderněji vybavených divadlech mohou sledovat představení na obrazovce místního televizního okruhu, Včasný příchod je předpokladem možnosti vnímat. Umělecké dílo je totiž celek, který má svou kompozicí, a každý detail může být důležitý. Ani v divadle a kině nejde o děj, který si koneckonců můžete i domyslet. l požadavek společenského oblečení při návštěvě kulturního zařízení má svou logiku. Vytrhuje nás totiž ze všedního obyčejného dne, uvádí nás do jiné nálady, utváří atmosféru výjimečnosti, Přirozeně, zeje vždy nutné přihlížet k tomu, do jakého typu prostředí jdete. Společenská pravidla, etiketa, v podstatě postihují Pouze tradiční, oficiální část kultury. Ve sklepních či klubových divadlech by se samozřejmě dáma ve večerních šatech cítila poněkud podivně. Tady se připouští naprosto neformální oblečení, a preferuje se dokonce jeho originalita. Na západě je zase někde obvyklé, že i v nejlepších divadlech se střetávají v oblečení návštěvníků zcela protichůdné styly oblékání. Můžete vedle sebe spatřit dámy v drahých kožiších s diamanty a mládež v džínách. Pro naši potřebu bude stačit, budeme-li v oblékání ctít svůj věk a společenské postavení, které v rozumné míře přizpůsobíme konvencím daného prostředí.

8.1. V divadle

V šatně pomáhá muž ženě, mladší staršímu. Protože jsme přišli včas, nemusíme se cpát ve frontě, víme, že všechno zvládneme v klidu. Do divadelního sálu vstupuje vždy první muž, má i u sebe lístky, které předá uvaděčce. Na divadelním programu nešetříme. Jsou v něm vždy uvedeny informace, které nás orientují a rozšiřují náš kulturní obzor. Zvláště v německy mluvících zemích jsou divadelní programy unikátní publikace, které originálním a vyčerpávajícím způsobem zpracovávají široké souvislosti. Jdete-li s partnerkou, koupíte program vždy, třeba si právě na tento večer bude chtít někdy vzpomenout. Do řady sedadel vstupuje zásadně první muž, a to čelem k sedícím.(Je vhodné si ovšem předem zkontrolovat lístky a máte-li je do středu řady, usadíte se včas, Jsou-li na krajní sedadla, je naopak vhodné počkat do prvního zazvonění.) Při průchodu řadou se omezíme na nejstručnější zdvořilostní slůvka, dovolte a děkuji. Tělesný kontakt je v těchto chvílích tak blízký, že nemusí být každému příjemný, a ohleduplný člověk jej zkrátí na minimum. Společensky významné sedadlo je po pravé ruce. Nebudeme pochopitelně na této konvenci trvat, je-li z druhého sedadla podstatně lépe vidět. Rozhovor před započetím představení by měl být samozřejmě tlumený, je naprosto nevhodné zdravit výraznými gesty případné známé (možné je pouze pokynutí hlavou), hlasitě zdravit a jinak na sebe upozorňovat je nepřípustné. Po začátku představení již nekonverzujeme, a to ani šeptem, nenakláníme k sobě hlavy a v žádném případě nešustíme pytlíky od bonbónů. Cokoliv žvýkat a cumlat je v hledišti neslušné. Nebojíme se ovšem při představení zasmát, a to i hlasitě. Kontakt mezi jevištěm a hledištěm tvoří právě to, co je na divadle neopakovatelné a čím je divadlo nenahraditelné, a proto jsou naše spontánní projevy nejen přípustné, ale dokonce herci vroucně očekávané. Tvrzení, že svými reakcemi rušíme ostatní, je nesmysl, protože herec v divadle (na rozdíl od ostatních druhů umění) má možnost přizpůsobit svůj projev reakcím publika. Reakcemi myslíme pochopitelně kulturní projevy – především smích (neplácáme ale při něm sousedy po kolenou) a potlesk (ten je možný i během představení, herec vycítí, kdy může mluvit dál), Výkřiku a hlasitých projevů se ovšem v divadle zdržíme, Na konci představení zatleskáme vždy; když se nám nelíbilo, alespoň krátce. Nikdy se po skončení produkce nevrháme ihned k šatnám, je to neslušné. Tlačí-li se okolo nás jiní nevychovaní návštěvnici, nejsme povinni vstávat a uvolňovat jim cestu. Nebudeme je sice slovné umravňovat, ale klidně setrváme a tleskáme dál. Ti méně otrlí si nevhodnost svého chování uvědomí. O přestávce (obvykle bývá pouze jedna) máme možnost občerstvit se, prohlédnout si foyer, pozdravit se známými, Platí zásada, že muž nenechá nikdy dámu, kterou doprovází, samotnou v hledišti. Nechce-li se projít dáma, nejde ani muž. Opožděný příchod do divadla je společensky tolerovatelný pouze do lóže. Opozdilý návštěvník setrvá v pozadí, pozdraví se s ostatními a usedne teprve o přestávce. Usednout ihned může jedině, je-li volné zadní sedadlo. Přijde-li pozdě dáma, nejblíže sedící muž se o ni postará nebo jí nabídne svoje sedadlo. Dáma v přítomnosti sedících mužů stát nemůže, čí přesněji, muž nemůže sedět, stojí-li dáma. Přední místa v lóži patří dámám. Dáma nejvýznamnějšího muže ve společnosti sedí vždy na místě, které zaručuje nejlepší výhled. V boční lóží jde o místo v rohu vzdálenějším od jeviště. V lóži umístěné proti jevišti je nejčestnější místo ve středu první řady, druhé je po pravé straně, třetí po straně levé. Divadelní kukátko používáme jenom pro sledování jeviště.

8.2. Na koncertě a jinde

Pro návštěvu koncertů platí obdobné obecné zásady jako pro divadlo. Vyvarujeme se ovšem přísně jakýchkoli projevů během produkce. Jsme-li nachlazeni, kýcháme a kašleme, na koncert nechodíme. Bereme-li s sebou děti, musíme mít jistotu, že jsou opravdu slušně vychované a disciplinované a dokáží sedět, často více než dvě hodiny, v klidu. Na koncertě se tleská po provedení celého díla, ne po jednotlivých větách skladby. Při obzvlášť vydařených, strhujících koncertech jsou již i v našich podmínkách společensky tolerovány temperamentnější projevy uznání, jako volání bravo, dupání. Návštěvu kina nepokládáme za výjimečnou společenskou událost. Stačí oblečení běžné na veřejnosti, Ve svých reakcích bychom se měli tlumit, v tomto případě ostatní návštěvníky rušíme. Výjimečnou příležitostí jsou filmové premiéry. Vstup na ně je obvykle na pozvánky. Významu této události by mělo odpovídat společenské oblečeni. Vernisáž je slavnostní otevřen? výstavy uměleckých děl. Její součástí je obvykle úvodní proslov a krátký umělecký program, případně pohoštění, l zde je obvyklý vstup na pozvánky. Na vernisáž přicházíme ve společenském oblečení, ne vždy odkládáme svrchníky v šatně.

 

9. STOLOVÁNÍ

Při stolování se projevuje připravenost ke společenskému styku, sebeovládání, ovládání pravidel společenského chování, společenský takt, zdvořilost a slušnost snad nejvýrazněji. Ocitne-li se někdo ve společnosti lidí znalých všech těchto jemností, měl by na sebe co nejméně upozorňovat a co nejvíce sledovat chování zkušenějších. Společenské chování je jako vše ostatní věcí cviku. Po mladém člověku nikdo nebude žádat, aby znal všechna pravidla, těžko je však někdy zvládne, bude-li ke všemu přistupovat po svém a originálně, aniž bude vnímat ponaučení, jaké mu skýtá chování ostatních. Chce-li být někdo skutečně originální, pak musí velmi dobře znát pravidla, která chce porušovat. Jinak se nejedná o originalitu, ale o pouhou neznalost neboli ignoranci. Zvládneme-li základní pravidla, pak si můžeme dopřát ze stolování stejnou radost, jakou měl klasik umění gastronomie Brillat-Savarin. Považuje stolování za jeden z nejdokonalejších požitků, jakých si člověk může dopřát a jaké jsou v celé živočišné říši dány jen jemu. „Požitek ze stolování nezná žádné extáze, nadšení či unášení se. Tento nedostatek intenzity však plně nahrazuje jeho trvanlivost. Kromě toho má zvláštní výsadu, že nás připraví na ostatní druhy požitků a dokonce nás dokáže utěšit po jejich ztrátě.“ Brillat-Savarin stanoví několik zásad stolování, o nichž je přesvědčen, že přetrvají staletí. Posuďte sami. Počet pozvaných by němě! přesáhnout dvanáct. aby se všichni mohli zapojit do rozhovoru, Jídelna by měla být luxusně osvětlená, teplota v místností příjemná, příbor zářivě vyčištěný. Pozvaní nechť mají různá povolání, ale podobné záliby a měli by se natolik znát, aby se vyhnuli nepříjemným seznamovacím formalitám. Muži mají být duchaplní a ženy půvabné, ale ne příliš koketní. Jídel má být mnoho, mají být vybrána pečlivě, vína mají být prvotřídní. Při jídle se postupuje od těžších jídel k lehčím, vína se pijí nejdřív lehká a později opojná. Při jídle nechť nikdo nepospíchá – večeře je poslední činností dne, Káva má být horká a na výběr likérů dohlíží hostitel. Salón má být natolik prostorný, aby v něm bylo místo na společenské hry i na siestové rozhovory, Hosté mají být přitahováni společenskou zábavou a v průběhu večírku se těšit, že je čeká něco příjemného. Čaj nemá být příliš silný, punč má být starostlivé připravený a pečínku má připravovat znalec, který ji nezapomene potírat bylinkovým máslem. Hosté se nemají rozcházet před jedenáctou, ale o půlnoci mají být již doma. „Zúčastní-li se někdo večeře, splňující všechny tyto podmínky, pak se může pochlubit, že mu prokázali přímo božskou poctu.“ Pochopitelně, Možná někdy zatoužíte zpestřit si svůj společenský život takovým večírkem a pak vám přijdou pravidla pana Savarina vhod. Základní pravidla stolování by měl každý zvládat už od dětství v rodině. Rodina by měla alespoň o víkendu a ve dny sváteční věnovat stolování zvýšenou pozornost, nejen z výchovných důvodů, ale i pro vlastní příjemný pocit, důležitý i z hlediska zdrávi a duševní hygieny, Sváteční stůl by mě! být vhodně prostřen, členové rodiny by k němu neměli přicházet v nedbalém nebo dokonce pracovním oblečení; u stolu by měl být klid, konverzace by se neměla týkat ožehavých témat o řešení rodinných problémů. Takový oběd nebo večeře zvyšuje pocit soudržnosti rodiny a podporuje pohodu, která je důležitou současí! odpočinku. Pro lidi, kteří se i ve svém soukromí dokáží chovat taktně a ohleduplně, kteří se při domácím stolování naučí ovládat základy tohoto umění (jež je ve svých vrcholných formách dosti komplikované), nemůže pak být problém, ocitnouli se v situaci společensky složitější, než jakou dosud poznali.

9.1. Úprava stolu

Při běžném stolování se obvykle spokojíme s barevným ubrusem a malými ubrousky, které je snadnější vyměňovat. Pro slavnostnější stůl se doporučuje podložka (plstěná, nebo deka), aby nádobí nezvonilo a neklouzalo, nebo nepoškodilo povrch stolu. Na podložku se dává ubrus bílý nebo jemně pastelový, na něj pak vrchní ubrus ozdobný, nebo ubrousky. Pestré ubrusy se používají pro stolování venku, k obědu a večeři je nejlepší ubrus bílý, ke svačině pastelový. Bufetový stůl se pokrývá bílým ubrusem dosahujícím až k zemi, bílý ubrus se dává na stůl přípravný. Talíře připravíme podle potřeby – buď pouze mělký, nebo mělký a hluboký talíř. Ozdobný podkládací talíř není určen pro jídlo, ale vymezuje místo před hostem. Více než dva talíře najednou se na stůl nedávají. Vzdálenost talíře od okraje stolu je 2 – 3 cm, Polévku v šálku (například bujón) dáváme na podtalířek pokrytý malou dečkou. Vlevo od talíře patří misky na salát, vpravo na kompot. Máme-li třešně nebo švestky, je potřeba nezapomenout na podtalířek pro pecky. Příbory pokládáme podle dvou pravidel: na pravou stranu ty pro pravou ruku a naopak (například napravo může přijít i vidlička, která bude používána jako jediný příbor k určitému jídlu). Druhým pravidlem je posloupnost příborů podle pořadí jídel – nejblíže k talíři jsou příbory, s nimiž budeme jíst nejpozději. Stejně jako počet talířů nepřekročí dva, počet příborů je limitován číslem tři. Je-li jídel více, přidáme další příbory ve chvíli, kdy je jich potřeba. Vidlička se pokládá zuby nahoru, lžíce dnem na stůl. Nůž ostřím k talíři. Dezertové příbory se umisťují nad talířem, rukojeti na tu stranu, kterou rukou budeme jíst. Patří sem moučníková lžička, moučníková vidlička, dezertní nůž a vidlička, může být i kávová lžička. Papírový ubrousek složený do trojúhelníku se dává pod vidličku, plátěný, jednoduše přeložený ubrousek vlevo od vidličky. Stůl nezapomeňte ozdobit malou vázičkou a připravit na něj kořenky a slánku. Slánek může být víc, tak aby každý měl k jedné volný přístup. Zásadně nelze použít k při stolování příborů nebo prstů: proto je nejlepší mističkově slánky vybavit malou speciální lžičkou. Sklenice na nápoje se umisťují vpravo od talíře, směrem ke středu stolu; nejblíže k talíři je ta. která se použije jako první. Je-li sklenic více, mohou se uspořádat do trojúhelníku. Párátka nejsou povinná (uvádí se, že ve Francii se vůbec na stůl nedávají), ale chceme-li být pozorní, umístíme vpravo před talíř dvě párátka křížem, nebo nádobku s párátky na stul. K dekoraci stolu patří kromě květin (ovšem nikoli příliš velkých nebo intenzivně vonících) například svícny se svíčkami (měly by být alespoň dvouramenné), nebo třeba o vánocích zelené větvičky. Pro každého stolovníka je důležitý prostor, aby se necítil stísněně. Doporučuje se 60 – 80 cm šířky, židle má jít odsunout od stolu tak, aby se člověk mohl pohodlně postavit, Při slavnostnějších příležitostech s větším počtem lidí u stolu je vhodné mít připravený stůl pokrytý bílým ubrusem. Sem se umísťují příbory a nádob! k výměně, studené pokrmy, kompoty, pečivo atd. Praktickou pomůckou je servírovací stolek. Studený bufet je přikryt bílým ubrusem až k zemi a má být opatřen nejen dostatkem jídla, úměrným k počtu hostů, ale i dostatkem čistého nádobí a příborů (které mohou být zabaleny do papírových ubrousků), jakož i jednoduchou výzdobou, Studený bufet by měl být úpravně uspořádán a jídla na něm aranžována prakticky i hezky na pohled. Vzhled předkládaného jídla je vůbec důležitou součástí každého stolování. Má být lákavý, přislibují lahodnou chuť – toto očekávání pak ovšem nesmí být zklamáno.

9.2. Chování u stolu

Připomeňme si některá základní pravidla, která by mělo ovládat už desetileté dítě. Ke stolu je třeba přijít čistý a upraven. Usedá se bez hluku, ne těsně ke kraji stolu. Po celou dobu jídla jsou ruce nad stolem, nebo lehce položeny na okraji – ovšem bez loktů. Paže jsou při těle, při jídle se používá pouze dolní části horních končetin. Hlava je volně skloněna, sousta se donášejí k ústům, nikoli naopak. Lžíce se drží palcem nahoru a polévka se nabírá směrem k sobě. Lžíce se nevkládá celá do úst, nýbrž jen její užší část, Větší sousta se v polévce krájejí lžící, nikdy nožem. Chléb k polévce má být umístěn na malém talířku vlevo od talíře, sousta se levou rukou odlamují a vkládají přímo do úst. Lžíce se po dojedení ukládá do talíře rukojetí vpravo. Nůž a vidličku držíme za horní část rukojeti s koncem opřeným v dlani mezi prostředníkem a palcem, hřbetem vzhůru, šikmo k talíři. Nůž se nemá vzdalovat od talíře, vidlička se zvedá k ústům hřbetem nahoru, pokud jí nenabíráme sypké potraviny (zeleninu, nudle). Nůž nepatří nejen do polévky, ale ani do úst. Důležité je umístění příboru při přerušení jídla a při dojedení (křížení; souběžně). Mlaskání, srkání, hlasité cinkání příborem o talíř, mluvení s plnými ústy a jakákoliv hlučnost jsou u stolu nepřípustné. Chceme-li se v průběhu jídla napít, je třeba otřít ústa ubrouskem. Přestože se tato nejjednodušší abeceda chování u stolu zdá samozřejmostí, velmi často se setkáváme s porušováním i těch nejprostších pravidel.

9.3. Zasedací pořádek

Pozveme-li hosty, měli bychom vědět, jak je u stolu usadit. Alespoň několik základních zásad musíme znát. Hostitelka a hostitel sedí naproti sobě, buď u užších částí stolu, nebo uprostřed širších. Čestné místo je pro muže po pravé ruce hostitelky, pro ženu po pravé ruce hostitele (jímž může být v nepřítomnosti otcově i syn). Při usazování hostů u stolu se opět uplatňuje staré dobré pravidlo společenské přednosti: starší mají přednost před mladšími, ženy před muži, společensky významní před méně významnými, Usazování hostů u stolu je vůbec kousek značně náročný, protože hostitel musí dbát o mnoho dalších okolnosti. Střídavě by měli sedět dámy a páni, vedle sebe by se neměli ocitnout lidé, kteří mají zcela odlišné zájmy a už vůbec ne lidé, o nichž je známo, že se neshodnou. Při obchodním jednání se nesmí zapomínat na jeho účel a je třeba umožnit těm, kdo spolu mají co k projednání, aby mohli být v kontaktu již během jídla. Zasedací pořádek musí být samozřejmě promyšlen předem, aby nedocházelo k trapným situacím. Nejjednodušším způsobem, jak hosty usadit na jejich určená místa, je uvést je ke stolu a nabídnout jim židli. Při početnější společnosti se dávají kartičky se jmény (případně s jídelním lístkem) nad talíř, při velmi slavnostních příležitostech dostává pán plánek stolu s určením svého místa i se jménem dámy, kterou má ke stolu uvést. Kromě toho je zasedací pořádek vyvěšen. Určíme-li si společenskou důležitost jednotlivých hostí, vyřešíme všechny ostatní složitosti a rozhodneme pořadí, pak při vytváření zasedacího pořádku postupujeme podle tohoto schématu. Nejčestnější místo (v čele stolu proti dveřím) patří hostitelce, proti ní sedí hostitel. Po pravé ruce hostitelky usedá pán číslo jedna, po levé ruce pán číslo dvě. Po pravé ruce hostitele dáma číslo jedna, po levé ruce dáma číslo dvě. l další v pořadí jsou řazeni tímto křížovým způsobem. Ke stolu usedá nejdřív hostitelka, páni čekají, až se usadí dámy. Při oficiálních příležitostech je povinností každého pána nejprve doprovodit „svou“ (přidělenou) dámu k jejímu místu u stolu. Ať už obsluhuje u stolu kdokoliv (při přátelských setkáních to bývá obvykle hostitelka, které případně někdo pomáhá), nedopustí, aby hosté (kteří by to také měli vědět) skládali prázdné zašpiněné talíře na sebe na stůl. Prázdné talíře se berou zprava, nové (čisté nebo plné) se podávají zleva. Když se hosté obsluhují sami, je jejich povinností nabídnout svému sousedovi. Mísu s jídlem si nikdy nenechávají u sebe, ale posunou ji dál – zkrátka projeví základní pozornost k ostatním. Nápoje se podávají zprava a sklenice se nalévají na stole. V přátelské společnosti může hostitel nalévat mimo stůl tak, že uchopí sklenici, za hostem ji naplní a plnou postaví z pravé strany na stůl. Nalévat si mohou i hosté sami, přičemž páni obsluhují dámy. Minerálky se dávají na stůl v lahvích, víno buď v lahvích anebo v karafách či skleněných džbáncích.

9.4. Menu – pořadí jídel

Jak se náročnost přípravy jídel a jejich kompozice změnila od minulého století, o tom se přesvědčíme n,a příkladu pojetí tabule dle naší domácí klasické autorky – Magdaleny Dobromily Rettigové. Zdůrazňuje, že „kniha tato ne pro domy vrchnostenské, nýbrž jen pro menší domácnosti spořádána jest, bylo by tedy zbytečné všelijaké poučení o skvostných tabulích; chci tedy jenom navrhnout, kterak jídla při menších i větších tabulích uspořádat se mají.., Rozumí se samo od sebe, že v jídlech změna se dělat může a že kuchařka dle času, v kterém pravě tabuli strojí, řídit se musí. co k dostání jest,“ Vezměme příklad nejjednodušší o pouhých sedmi chodech. Po bílé polévce s „rejží1 následuje hovězí maso s cibulkovou omáčkou a okurkami, kuřátka s karfiolem a pečená kachna. Po hlávkovém salátu a talíři se v horku se podává pivo – víno – kafe Příklad velké tabule má bodu celkem 36, Nabízejí se dva druhy polévky, prakticky všechny druhy masa v různé úpravě (zvláštní kapitolu představuje pečené, obsahující kuřata, kachny, telecí, zajíce, srnčí, koroptve, bažanty, jazyky, šunky, kapouna a různé přílohy), nechybí několik druhů sladkých zákusků (od černého chlebového dortu přes věnečky a jiné drobnůstky po oplatky a trubičky), zelenina, meloun a nejrůznější nápoje. Voda, pivo, červené a bílé víno musí být k dispozici na stole, později se podávají vzácnější vína, kafe, rosolka, slivovice – a pak opět pivo. Nicméně u Magdaleny Dobromily můžeme vysledovat určitý systém vytvářený po staletí se znalostí fyziologických zákonitostí, jakož i pocitů libých či nelibých při určitém řazení jídel. Ovšem dnešní člověk, atakovaný různými jedy v potravinách, ve vodě a ve vzduchu i přemírou stresu, musí se svým organismem zacházet opatrněji a v žádném případě nemůže vydržet takové nápory na své zažívací ústrojí jako současníci naší národní buditelky. Prvním bodem evropského menu je aperitiv, který povzbuzuje chuť k jídlu a jaksi „nabudí“ organismus k ochotnému přijímání potravy. Různé druhy vermutu, becherovka, sherry, vodka, to je obvyklý repertoár, Slivovice se nedoporučuje Pro zásadní odpůrce alkoholických nápojů může tuto roli sehrát studený vyvař nebo ovocná šťáva. Doma si můžeme dát též doušek plzeňského piva. Hostům podáváme aperitiv před příchodem ke stolu, buď před příchodem do jídelny, nebo v jídelně před usednutím. O aperitivu musí rozhodnout hostitel, v tomto případě hostům nedáváme na vybranou (kromě abonentů na ovocnou šťávu), Studený předkrm se podává před polévkou, teplý předkrm po polévce. V delším jídelníčku následuje po polévce (nebo po teplém předkrmu) ryba, po ní pak jeden nebo několik hlavních chodů. Ke sladkému moučníku si můžeme dát šampaňské. Úplnost správné tabule doplňují sýry a ovoce. K závěrečné kávě podáváme digestiv (opět jako aperitiv pro dobré trávení), jímž je klasicky koňak, sladký likér nebo sladký vermut.

9.5. Jak se co jí

Když tedy víme, jak máme u stolu sedět, doplňme si ještě abecedu chování u stolu několika užitečnými radami. Látkový ubrousek si rozložíme na půl složený do klína a po jídle (nesložený) buď vedle talíře, nebo do talíře, Ubrousek odkládáme až po hostitelce. Brambory by se neměly krájet nožem, nýbrž pouze vidličkou. Omelety všech druhů se jedí vidličkou v pravé ruce. Taktéž smažená a míchaná vejce, kde si pomáháme kouskem chleba v levé ruce. Špagety se jedí vidličkou v pravé ruce – natáčejí se na vidličku buď o okraj talíře, nebo s pomocí lžíce v ruce levé. Nemáme-li to natrénováno, nic se nestane, budeme-li je nožem krájet a vidličkou nabírat. Jak s velkými kostmi u drůbeže, na to se názory rozcházejí. Na skutečně vysoké úrovni není možné brát kosti do ruky, při méně oficiálních příležitostech se tento způsob toleruje. Doporučuje se vyčkat, jak se zachová hostitelka. Malé kůstky nevyndáváme z úst rukou, ale decentně je vyplivujeme na vidličku a odložíme na kraj talíře. Totéž platí o kůstkách z ryb. Při konzumaci ryb by se mělo používat speciálního rybího příboru, v němž nůž – lopatička umožňuje lépe odlupovat maso z kostí. Ryby totiž nekrájíme. K témuž účelu poslouží dvě vidličky, nebo vidlička s pomocným kouskem chleba. A teď něco speciálního. Raky v rukou rozdělíme a pomocí speciálního příboru (krátká vidlička a nůž s dírkou) vybereme vnitřek: z přední části konzumujeme pouze maso z klepet. Po této labužnické konzumaci bychom měli dostat příležitost opláchnout si prsty v misce s vodou a otřít do ubrousku. Humry dostaneme v již rozpůleném krunýři. Jedí se dvouzubou nebo dezertní vidličkou. Ústřice se podávají v ledu, Pokud vám je nikdo neotevře, rozlousknete je vidličkou nebo speciálním nožem, pokapete citronem (nebo bílým vínem) a vysrknete. Vidličkou nebo lžičkou se otvírají mušle. Se šneky zásadně neklepeme o stůl, nýbrž vyjídáme je speciálním příborem (malá vidlička a malá lžička). Žabí stehýnka se přidržují vidličkou v levé ruce na talíři a pravou se odlupují sousta. Chřest sejí obvykle vidličkou v pravé ruce, podává-li se i s dřevnatou částí, můžeme jej uchopit a ukousnout. Artyčoky se konzumují také kombinovaně; lístky okusujeme z ruky, srdíčko krájíme vidličkou. Při zpracování kukuřice jsou všechny možnosti otevřeny: můžeme jí jíst ve speciálním držáku, v ubrousku, v ruce bez ubrousku, nebo vylupovat zrna na talíři. V ruce lze rovněž jíst ředkvičky (které by ovšem pro tuto příležitost měly přijít na stůl s natí) – můžeme je i loupat nožem v pravé ruce a namáčet do soli. Kompot je povoleno dojídat i tak, že jej vezmeme ze stolu a v levé ruce přiblížíme k ústům. Ovšem zásadně pak nedopíjíme šťávu. Zeleninový salát by měl být podáván v menších kouscích, aby se dal konzumovat bez dalšího dělení, protože použití nože v tomto případě je základním prohřeškem. Zvláštní pravidla má i konzumování ovoce. Velké peckovice se jedí rukou, pecku se ovšem snažíme odstranit již předtím stlačením rukou na talířku, nebo pomocí vidličky. Jablka a hrušky předepisuje etiketa jíst čtvrcené a oloupané, což už zřejmě platí jen u tabulí velmi oficiálních stejné jako používání příboru na broskev (rozpůlit, vyjmout pecku, oloupat, rozkrájet, posypat cukrem). Se stonky se podávají třešně a hrozny. Jednotlivé bobulky se odtrhávají pravou rukou a teprve pak vkládají do úst, pecky neputují do talířku přímo, nýbrž opět prostřednictvím pravé ruky. Až v ústech oddělujeme od stonků jahody a rybíz. Spolu s hroznovým vínem by to mohlo být ovoce, které si hosté sami oplachují na stole. Meloun a ananas se jedí lžičkou, servírované v plátcích. Pomeranč se loupá obvyklým způsobem a konzumuje po plátcích, citrón by měl na stůl přijít buď v podobě šťávy nebo plátků. Kultivované pojídání banánu spočívá v ukrojení špičky nožem, oloupání a následném odkrajování. Banán lze rovněž jíst příborem – naříznout a sloupnout slupku a krájet ho na kolečka, A ještě bonbóny: jedí se zásadně rukou. 9.6. Kultura pití Pití alkoholických nápojů je tradiční součástí kontaktů mezi lidmi, Není úkolem této příručky poučovat o škodlivosti nemírného požívání alkoholu, o tom by měl být každý poučen výchovou a utvrzen společenskou praxí. Je jisté, že porušení pravidla střízlivosti dříve či později každého nemírného pijáka ze společnosti vyřadí, nehovoříme-li již o důsledcích pro jeho zdraví, práci i osobní vztahy. Nahlédněme alespoň velmi krátce do staletí pěstované kultury pití, jeho vhodného užití a součinnosti s jídlem. Pořádáme-li večírek, nebo pozveme přátele na věčeři, je třeba si předem rozvrhnout podávání nápojů. Podávat by je měl člověk rozvážný, aby situaci neovládl horlivý dobrovolník. Nápoje mají být podávány samozřejmé podle druhů jídla a ve vhodných, pravidelných intervalech. Nalévat velké dávky není pohostinnost, ale nekultivovanost. Nápoje se nesmějí vnucovat. Chce-li host přestat s pitím, může odmítnout nalití nové sklenky, nebo poslední sklenku nedopít – nedopitá sklenka se zásadně nedolévá. Ke každému pití je potřeba nabízet něco k jídlu (pokud nepodáváme večeři, tak alespoň chlebíčky, jednohubky, saláty s pečivem, slané sušenky, sýr). Je nutné vždy mít k dispozici nealkoholické nápoje. Spotřeba alkoholu se výrazně sníží, nepijí-li hosté i nudy; dobrá společenská zábava, vhodně podněcovaná hostitelem, je nejlepším prostředkem k tomu, aby konec setkání byl stejně důstojný jako jeho začátek. Hosté by měli odcházet s pocitem příjemně prožitého večera. Pokud někdo poněkud překročí svou míru, je nejvhodnější taktně mu nabídnout kávu. Podobně ukončíme posezení: ve chvíli, kdy se ještě zábava nerozplývá do neurčitá – do nudy, přestaneme s naléváním alkoholu. Zákusky a káva jsou znamením, že večírek končí. Přípitky se pronášejí až po dezertu. Měly by být stručné a zásadně se při nich stojí. Při přípitku hledíme do tváře tomu, komu se připíjí. Přiťukává se pouze v malém počtu osob, a to okrajem sklenice o okraj sklenice. Kromě přípitku se při pití díváme do sklenice nebo šálku, obojí nedržíme afektovaně – se vztyčeným malíčkem apod. Velké sklenky můžeme držet v dlani, sklenky na stopce držíme uprostřed stopky. V dlani se (se stonkou mezi prsty) drží Napoleónka na koňak, který mírným otáčením zahříváme, aby se uvolnily voňavé esence. Ve sklenkách na vyšší stopce se podává víno, v různých typech malých skleniček destiláty a likéry, pivo a limonády, střiky a tzv. long drinky (mírně alkoholické nápoje míchané se sodovkou) patří do větších pohárů, cocktaily do menších sklenek různého typu a tvaru. Speciální jsou sklenky na koňak (Napoleónky na krátké stopce, se širším dnem, nahoru se zužující) a na sekt (originální sklenka na sekt má v plochém širokém dně vybroušený důlek, který způsobuje stálé perlení nápoje; používají se rovněž vysoké sklenky tzv. flétničky). Podrobnou znalost mnoha druhů sklenic, pohárů, šálků a dalších nádob na nápoje přenecháme odborníkům; jde o záležitost značně komplikovanou, kterou bezchybně ovládají pouze profesionálové nebo znalci specializovaní na tento druh koníčka. Při stolování bychom měli dodržovat některé zásady podávání nápojů. BrillatSavarin konstatuje: „při podávání nápojů platí pravidlo, že postupujeme od méně výrazných k voňavějším a opojnějším“. Souvisí to i s pořadím jídel a jejich kombinováním s nápoji. O aperitivech jsme jíž hovořili. Z vermutů by měly být za tímto účelem vybírány sušší (to jest méně sladké), z destilátů chuťově a vůní více méně neutrální. Nehodí se aromatické pálenky, whisky a koňak (brandy), který má tradiční funkci tzv. digestivu, požívaného pro lepší trávení na závěr hostiny. Brillat-Savarin doporučuje sklenku šampaňského nebo suchého bílého vína, proti bontonu není ani menší objem kvalitního piva. V naší oblasti jsou málo známé aperitivy jako suché sherry, madeira nebo sušší portské. V průběhu večeře se nápoje mění podle předkládaných jídel, Přírodní (nesložené) bílé víno se podává k bílým masům – k rybám, drůbeži, k telecímu. Červené patří k hovězímu, ke zvěřině a také k sýrům. Dezertní vína (k nám pouze dovážená, jako sherry, madeira, portské atd.) patří k moučníkům a dezertům, jak napovídá jejich název. Pivo se hodí (alespoň v naší středoevropské oblasti) všude tam, kde je vhodné červené víno. Šampaňským si připíjíme, jinak se podává při dezertu jako osvěžení před další společenskou zábavou. 9.7. O víně a jídle „Víno jest věc podivuhodně vyhovující člověku jak zdravému, tak i nemocnému. Budiž však podáváno ve správné míře podle stavby jednotlivce.“ Tolik Hippokrates. Ocitneme-li se někdy ve vinařském sklípku, nepředstírejte znalce – to ponechte povolanějším, jediné, co se od vás očekává, je tiché přizpůsobení se místním zvyklostem. Nepokoušejte se rozeznat sortu vína, pokud vám vinař neoznámí, co právě podává, neostýchejte se zeptat. Víno ve sklípku se podává v malých sklenkách ochutnávačkách. Tradice praví, že je třeba podržet sklenku proti světlu, abychom posoudili barvu a čistotu nápoje, dále krouživým pohybem přiblížit nosu vůni vína a teprve pak malým douškem ochutnat. Jak praví klasik, víno je třeba „po ponebí válet“, aby vynikly jeho vlastnosti chuťové, spojené s čichovými, Již před stoletím usoudil Louis Pasteur, že víno je nejzdravějším a nejhygieničtějším nápojem. Dnešní vědci – zejména onkologové – se s ním v tomto poznání shodují. Vinný mošt je totiž oproštěn od přídavných chemických látek, obsažených ve vodě a dalších komponentech jiných nápojů. Mezi lehká vína přírodní (nesložená) patři například Müllergau, Neuburské, Sylvánské zelené, Veltlínské zelené, Ryzlink vlašský. Výraznější chuti a též obsahu alkoholu je např. Rulandské (neboli Burgundské) bílé a šedé (suché), Rýnský ryzlink, Sauvignon, Tramín. Nejznámějšími značkami červených vín u nás je lehčí Frankovka a Portugal, nebo těžší Rulandské červené (‚Modrý Burgund‘), Vavřinecké. Značková vína jsou směsky různých odrůd, kontrolované jak co do chuti, tak co do obsahu různých látek. Patří k nim např. Bzenecká lipka, Grácie, Mikulovská romance, Poesie, z červených Kardinál, Maryša, Pavlovické ohnivé. Přípitky při víně mají svá ustálená sousloví. U nás se nejčastěji používá „Na zdraví“, někde „Ať jsme zdraví“. Krásný je obvyklý přípitek Gaskoňců „Mé srdce vás zdraví“ nebo „Přátele užijte ve zdraví“, Autoři Vinařské abecedy uvádějí, že Angličané připíjejí každý den v týdnu jinak: kromě všeobecného „Na zdraví na vaše, na naše a na zdraví hezkých dívek“ se v pondělí připíjí významným osobnostem, v úterý sami sobě, ve středu sportům, ve čtvrtek nevěstám nebo ženám, v pátek náboženství, v sobotu profesi přítomných, v neděli nepřítomným přátelům nebo lodím na moři. Očekává se, že nápoj (stejně jako jídlo) nekonzumujeme lhostejně. Oceníme jeho vůni (u vína též barvu a čirost), vychutnáme chuť („válením po jazyku“). Na jeden lok se píjí (v malém množství) pouze destiláty jako je vodka, džin apod. Obdobný způsob jako u vína platí též o čaji, který (pokud je kvalitně připraven) vychutnáme rovněž čichem a chutí. Ani kávu bychom po této stránce neměli opomíjet, jestliže si uvědomíme, že je ji možno připravovat na desítky způsobů, z nichž každý má svůj půvab. U každého nápoje platí, že rozhodující je kvalita a ne kvantita.

Aperitivy: Bílá suchá vína – Šampaňské – Jemná bílá vína* – Lehká červená vína* – Značková šumivá vína – Jemná přírodní a desertní vína*

Studené předkrmy: Bílá suchá vína – Suchá růžová vína – Polosuchá růžová vína*

Teplé předkrmy, pizzy, slané koláče: Suchá bílá vína – Suchá růžová vína – Lehká červená vína

Bílé maso, drůbež: Suchá bílá vína – Suchá růžová vína* – Lehká červená vína – Značková šumivá vína – Šampaňské

Plody moře: Suchá růžová vína – Suchá bílá vína – Šampaňské* – Značková šumivá vína* – Jemná bílá vína*

Pečené ryby: Suchá bílá vína – Jemná bílá vína – Suchá růžová vína – Lehká červená vína – Značková šumivá vína* – Šampaňské*

Ryby s omáčkou: Suchá bílá vína – Jemná bílá vína* – Suchá růžová vína – Jemná červená vína – Značková šumivá vína* – Šampaňské*

Pečené červené maso: Lehká červená vína – Aromatická červená vína – Značková šumivá vína*

Červené maso s omáčkou: Lehká červená vína – Aromatická červená vína – Značková šumivá vína*

Zvěřina: Aromatická červená vína – Značková šumivá vína*

Uzenářské výrobky: Bílá suchá vína – Růžová suchá vína – Polosuchá růžová vína* – Lehká červená vína

Husí játra: Jemná bílá vína – Aromatická červená vína – Značková šumivá vína* – Šampaňské*

Jemné sýry: Suchá bílá vína – Suchá růžová vína* – Polosuchá růžová vína* – Lehká červená vína – Značková šumivá vína* – Šampaňské*

Silné sýry: Jemná bílá vína* – Aromatická červená vína – Značková šumivá vína* – Jemná přírodní vína*

Deserty – ovoce, krémy, koláče: Polosuchá růžová vína – Značková šumivá vína* – Šampaňské*

Deserty – čokoládové dorty: Jemná bílá vína – Jemná přírodní vína* – Desertní vína

 

10. SPOLEČENSKÝ ŽIVOT V RODINĚ

Základní sociální a společenské návyky získáváme v rodině. Tam se nám dostává prvních zkušeností, jak se k sobě chovají lidé blízcí, jak je potřeba chovat se k lidem cizím. Dítě se učí nejenom formou příkazů a zákazů, ale především napodobením vzorů. „Dojmy z mládí jsou nevyhladitelné a dítě často si pamatuje slovo zdánlivě nepatrné, výstup zdánlivě bezvýznamný, který rodičům dávno vypadl z paměti, po všechen život. Dojem rodičů, s nimiž dítě poprvé a nejvíce v životě se setkává, jest v mysli jeho n a vyhladitelný a zpravidla rozhodující.“ (Guth-Jarkovský). V nejužší rodině fungují dva základní typy vztahů; muž – žena, rodiče – děti (případně sourozenci mezi sebou). Formy těchto vztahů mohou mít různou podobu. Jsou rodiny s absolutně liberálním, demokratickým vnitřním uspořádáním, na druhé straně pak rodiny, kde uspořádání je pevné, podléhající jediné autoritě (tradiční patriarchální typ rodiny). Prvnímu typu rodiny odpovídají kamarádské vztahy. Děti dokonce rodičům někdy říkají křestními jmény, To už se z obecné společenské konvence, alespoň v našich podmínkách, poněkud vymyká. Nechceme na těchto místech prosazovat, že obecně platná společenská pravidla je nutné bez výjimky dodržovat i v rodině. Nejen osobnost, ale i každá rodina má svůj image, Ale stojí za zamyšlení, zda se nenahrazuje cosi naprosto jedinečného něčím obecnějším (kamarád mohu být sice ne s každým, ale s leckým, maminku mám pouze jedinou), zda se nepřevádí bohatost, rozmanitost vztahů a života na zjednodušující, obecně platný vzorec. Druhý typ rodiny, jednoznačně autoritativní, patriarchální, je dnes výjimkou. Že děti rodičům vykali, víme spíše z literatury. Obvykle se v těchto rodinách přísně dbalo i na dodržování mnoha dalších společenských konvencí. Děti vychované v takovéto rodině, by neměly mít potíže s respektováním i těch nejstriktnějších společenských norem v dalším životě. (Mnohdy je obecný úpadek mravů spojován právě se zanikáním tohoto typu rodiny.) V krajně liberální rodině je podporována individualita, je ovšem nebezpečí, že ta může přerůst v egocentrismus a nedisciplinovanost. A tyto vlastnosti přirozené bezbolestnému zapojení se do společenského života nesvědčí. V autoritativní rodině je zase obtížné získat respekt k sobě samému, schopnost prosadit se může být utlumena.

10.1. Host a hostitel

l ta nejuzavřenější rodina, která se vyhýbá společenským kontaktům, nemůže zůstat naprosto izolována. Jednoho dne se stane, že přijde návštěva. Host do domu, Bůh do domu. Role hostitele, ale také hosta, mají svá pravidla. Hned na počátku je nutné zdůraznit, že přijít na návštěvu neohlášen je nezpůsob a nevychovanost. Můžete si to dovolit pouze k členům rodiny a k opravdu nejbližším přátelům, l tak se vystavujete riziku, že budete po chvíli taktně vyprovozen. Návštěvě by mělo vždy předcházet buď pozvání, nebo ohlášení. Vyvarujete se tak možnosti, že přijdete opravdu nevhod a přivedete navštívenou oběť do trapné situace. (Konkrétní dramatické podoby této situace ponecháváme na fantazii čtenáře. Není na škodu nechat šije prolétnout hlavou, míříte-li někam neohlášen a otestovat si, zda má vaše odhodlání dostatečný důvod.) Hostitel je povinen přivítat a přijmout návštěvu vždy. l na neohlášeného hosta se vlídně usmívá, základem zdvořilosti je sebeovládání. Neprohřeší se ovšem proti společenským pravidlům, když po chvíli vysvětlí situaci, případně dohodne jiný termín návštěvy a hosta vyprovodí. Nebrání-li tomu závažné okolnosti, pohostí i nezvaného hosta. Hosta vítáme již ve dveřích stiskem ruky. Otevře-li někdo jiný, než hostitel nebo hostitelka, je povinností hosta představit se a vysvětlit účel návštěvy. Hosta nenutíme přezouvat se do bačkor. Ovšem ohleduplný host, který právě prošel zabláceným sídlištěm, si zuje boty sám. Nikoli v chodbě domu, ale v předsíni. Nejen proto, že by mohl boty někdo ukrást. Tento sídlištní zvyk je prosté nevkusný. Do místnosti vstupuje host první, na dveře neklepe. Uvádíme-li do bytu větší společnost, platí pravidlo společenské významnosti. Poslední z žen jde hostitelka, následují ji pánové, hostitel průvod uzavírá. Návštěvě nabídneme místa, nejdříve usedají dámy, hostitelka a hostitel naposled. Pohoštění nevnucujeme návštěvě ihned po příchodu. Také hned neodbíháme, abychom je připravili. (Pro ohlášenou návštěvu máme vše podstatné připravené předem.) Smyslem návštěvy není přece obložit pouze zažívací orgány, ale především duši. Teprve po navození patřičné atmosféry věnujeme se gastronomickým požitkům. Obvykle jsme předem domluveni, o jaký typ návštěvy se jedná. Je vhodné upřesnit to již při pozvání. Když jsme pozvali přátele nebo známé „na kus řečí“, zcela stačí studené pohoštění. Možnosti jsou mnohé, záleží na naší fantazii a také finanční situaci. Naši pohostinnost nedokazujeme ani tak přílišnou nákladností a hojností, ale péčí a nápaditostí, kterou přípravě pohoštění věnujeme. Opravdu slušně vychovaný člověk se vyznačuje citem pro „správnou míru“. Nehodí se přehánět, ale také dělat méně. To platí obecně. V našem konkrétním případě je dobré si připomenout, že slušným zvykem je návštěvu oplatit. Host zahrnutý luxusními lahůdkami by mohl být přiveden do rozpaků, zda se vám bude moci na stejné úrovni revanžovat. Ani při pozvání na oběd či večeři neženeme hosty okamžitě ke stolu. Vždy si dopřejeme krátkou předehru ve formě nezávazné konverzace. (Závažnější a podstatnější témata si necháme na později.) Pravidlo „předehry“ před jídlem platí í pří oficiálních příležitostech. Po příchodu je hostům mimo tabuli podáván aperitiv. Ke stolu se usedá asi po dvaceti minutách. Má to svůj smysl, neznámí se mají možnost představit, aperitiv začne zatím působit a taky je umožněno, aby hlavní, nejvýznamnější host se dostavil až poslední. Při nabízeném pohoštění se host zbytečně neupejpá, ale také nedokazuje hostitelům, že na jídlo u nich se opravdu těšil, a proto delší dobu nejedl. Jsme-li k obědu či věčen při návštěvě pozváni neočekávaně, můžeme přijmout. (Ale zvážíme, zda pozvání není pouze vynucené okolnostmi, zda svou přítomností nenarušujeme běžný chod rodinného života.) Nenecháme se v žádném případě přemlouvat, a jestliže odmítneme, okamžitě odejdeme. Nikdy neodcházíme ihned po jídle, Dobu trvání návštěvy nelze jednoznačné určit. Měla by se vyhnout extrémům, Příliš krátká by měla být předem, již při příchodu, zdůvodněna, dlouhé vysedávání je neslušné. Ohleduplnost nám pomůže vycítit, kdy je ta pravá chvíle odejít, Jestliže jsme ji propásli, je hostitel ve velmi nevýhodné situaci, protože pravá slovanská pohostinnost mu velí setrvat s návštěvou až do bezvědomí. Jestliže už delší dobu mluvíte pouze sami a hostitelka se čas od času zmůže pouze na prohlášeni „Nechce ještě někdo kávu?,“ pak už. prokazatelně překážíte (nedejte se zmýlit ani strnulými úsměvy). Hostitel je povinen zajistit hostovi pohodlí a příjemné prostředí. Z tohoto hlediska vážíme i přítomnost dětí. Je vhodné představit je návštěvě (učíme je tím pravidlům společenského styku). Společníky nám ovšem mohou děti dělat jedině tehdy, jestliže se chovat umějí. Jsme-li zastánci liberální výchovy a máme dojem, že svět dětí je nedotknutelný o nemá se znásilňovat konvencemi, pak je raději zaženeme do dětského pokoje, a své hosty před nimi chráníme. Dobře i zvážíme, nakolik naše přátele mohou zajímat rozmanité „kulturní vložky“ našich nadaných ratolestí, jejich poslední vysvědčení a další roztomilosti. Při odchodu hostitel pomůže návštěvě do kabátů a doprovodí ji ke dveřím. Vzájemný stisk ruky a slova rozloučení jsou definitivním signálem k odchodu. Nezdržujeme se již navzájem postáváním u vchodu. Dveře si host otevírá sám. Osamělé dámě nabídneme večer doprovod, Mělo by být samozřejmostí, že odchází natolik včas, že městská doprava je ještě k dosažení. A ještě pár obecnějších pravidel, Zveme-li větší společnost na mejdan či party, dbáme na to, aby šlo o společnost sourodou. Je naší povinností dbát, aby nikdo ve společnosti nezůstal izolován. Ke všem hostům se chováme stejně zdvořile, nevyznamenáváme nikoho svou zvláštní pozorností. Host by nikdy neměl přijít s prázdnýma rukama, stačí maličkost, pro ženu jsou nejvhodnější květy. Pozvání k přátelské návštěvě je nutné oplatit. Nemáme-li k dispozici odpovídající prostředí, snažíme se revanšovat náhradním řešením – opatříme lístky do divadla, do kina apod. Host neděkuje za pohoštění, ale za příjemně strávený čas.

10.2. Dary a dárky

Různá rodinná jubilea, svátky a také návštěvy jsou nejobvyklejší příležitostí k obdarování. Smyslem daru je způsobit radost. Dar vytváří kontakt mezi dárcem a obdarovaným. Je to jistý druh dorozumění prostřednictvím věcí, které při vhodné volbě mohou vyjádřit více než slova. Skutečná cena daru není v tom, kolik se za něj zaplatí. Dar, který se dá přesně ocenit, není skutečný dar. Téměř při všech příležitostech jsou vhodným darem květiny. Ženě je můžeme darovat vždy. Nehodí se pochopitelné, aby daroval květiny muž muži. Žena je může věnovat jediné muži staršímu nebo nemocnému, nebo umělci. Manželé by své partnerce měli věnovat květiny co nejčastěji. Květiny v květináčích můžeme věnovat jen příbuzným a velmi dobrým přátelům. Kytici z čerstvě nařezaných květin vyjmeme již v předsíni z papírového obalu. Kytici držíme v levé ruce, aby pravá byla volná k pozdravu či blahopřání. Žena by darované květiny nikdy neměla nechat ležet, měla by je ihned dát do vhodné vázy a vystavit na patřičné místo. (Vysoké kytice nedáváme na jídelní stůl.) Stále se i udržuje tradice, že menší kytice by měla mít lichý počet květů, sudý počet květin patří na hrob a ke smutečním událostem. Velké kytice můžeme nechat i doručit. Každé větší dobré zahradnictví či obchod s květinami by takovou službu měly poskytovat. Ke kytici by měl dárce přiložit svou navštívenku. Povinnost obdarovaného je pochopitelně ústně či písemně poděkovat. Na divadelních premiérách odevzdáváme květiny službě, ta je doručí „při děkovačce“ na jeviště, Na velkých koncertech, v opeře a při jiných honosnějších kulturních příležitostech se květiny na jeviště i házejí při potlesku, to patří k atmosféře.. Slušně vychovaný člověk se v žádném případě necpe na jeviště, aby je osobně předal. Při výběru květin si dnes již květomluvou příliš lámat hlavu nemusíme. Máme-li neomezený výběr, spíše se snažíme odhadnout, jaký typ květiny se ke komu hodí, která květina by Jí „slušela“. Velká kytice rudých růží si až do dnešního dne podržela význam vášnivého citového zaujetí, může tedy v některých situacích působit poněkud nepřiměřeně. Společenský rádce z doby první republiky dámám radí: „Chce-li dárce ještě zvlášť vyznamenat, utrhne si jeden květ a podrží jej v ruce. Kdyby se jím však ozdobila, mohlo by se z toho snadno usuzovat na důvěrnější poměr“. Při výběru jiných darů než květin musíme být daleko obezřetnější a více namáhat svou fantazii. (Květinou nikdy nic nezkazíme.) Na návštěvu můžeme přinést sladkosti, hostiteli láhev alkoholu, kuřácké potřeby – to jsou dárky konvenční. (Konvence není nic zavrženíhodného, znamená známá pravidla nepsané dohody, která usnadňují dorozumění.) U těchto pozorností dbáme ovšem, aby kvalita měla vrch nad kvantitou, a pochopitelně respektujeme především vkus hostitele. Volíme-li originální dárek, pak musíme obdarovaného dosti dobře znát, nebo mít schopnost se do jeho situace a zálib vcítit. Pak se nám ovšem může podařit, že povýšíme obdarování na umění, že sebemenší maličkost bude mít pro obdarovaného mnohonásobnou nevyčíslitelnou hodnotu. V každém případě by měly být dárky vkusné zabaleny. Nikdy bychom neměli darovat to, co jsme na minulé návštěvě v navštívené rodině postrádali. Také dbáme na to, abychom se darem nedotkli. V dome oběšence nehovoříme o provaze, Dar či jen pozornost je také určitým druhem komunikace. Dárky, které mohou byť velmi vzdáleně upozorňovat na nectnosti a chyby obdarovaného, patří do oblasti kanadských žertíků, a nejsou tolerované z hlediska společenské konvence. Je přirozené rozdíl, co je možné darovat v rodině a co mezi přáteli a známými. Nákladnější dary patří jen do oblasti vztahů, které pokládáme za rodinné. Dívka i žena, které záleží na dobrém jméně, by nikdy neměla přijímat větší věcné dary od cizího muže. A dodnes platí: „Bohatými dary lze snadno vzbudit neoprávněné naděje nebo vyvolat nepříjemné závazky. U lidí, kteří jsou povinni dárek oplatit, má být dárce opatrný a nedávat příliš drahé dary, aby nevzbudil podezření, že hází jitrnici po klobáse. Darování se vůbec nesmí změnit ve výměnný obchod.“ (Společenský rádce) V rodině dbáme zejména na to, aby dárky věnované k svátkům, narozeninám, vánocům a výročím převyšovaly úroveň běžné praktické potřeby. Můžeme darovat pouze jen mýdlo, ale koupíme takové, které by si obdarovaný, ač se mu líbí, sám nekoupil. Smyslem dárku není ušetřit obdarovanému peníze či cestu do obchodu, ale věnovat mu cosi nad rámec všedního dne. (Ulehčit všední den je smyslem dobročinnosti, a ta se v rodině nebo mezi přáteli nepředpokládá.) Dárek je nutné umět i přijmout. Rozbalíme jej ihned v přítomnosti dárce. Projevíme samozřejmě radost, popřípadě překvapení. Poděkujeme za něj a nekomentujeme slovy: „Ale co si děláte takovou škodu“. Když se nám dárek nehodí nebo se nám nelíbí, nikdy to nedáváme najevo a rozhodně ho nedarujeme dál. Nikdy se nedáme přemlouvat k přijetí dárku, a jsme-li nuceni jej ve zcela výjimečných případech odmítnout, učiníme tak klidně, jednoznačně a nezvratně. (K záležitosti se již dále nevracíme.) Připomeňme si některé slavnostní rodinné příležitosti, při nichž se dávají dárky a na které se poněkud pozapomnělo: Den matek se slaví druhou neděli v květnu. Ten den by matky neměly v domácnosti pracovat a věnovat se pouze jim určeným projevům pozornosti, přízně a lásky. Při křtu bývá zvykem, aby kmotr obdaroval křtěné dítě.

Tradičními dárky bývaly stříbrný příbor s monogramem, zlatý peníz. K výročím svatby věnuje dar manžel ženě. Ke každému výročí je vhodná kytice,

„Kulatá“ výročí se jmenují:

po 10 letech – svatba cínová

po 15 letech – svatba křišťálová

po 20 letech – svatba porcelánová

po 25 letech – svatba stříbrná

po 50 letech – svatba zlatá

po 60 letech – svatba diamantová

10.3. Svatba

Svatba je jednou z nejvýznamnějších událostí v životě rodiny. Rituál jejího průběhu je dosti propracovaný a do dnešního dne alespoň v základních pravidlech respektovaný. Každá výjimečná situace je zároveň situací stresovou, a je tedy výhodné nechat se vést společenským rituálem, co, kdy a jak dělat. Mladý pár by se měl rodičům z obou stran přinejmenším představit samozřejmě před svatbou. Není třeba pořádat obřadné zásnuby, ale sluší se, aby ženich rodičům nevěsty oficiálně sdělil svůj úmysl. (Nejvhodnější příležitostí je nedělní oběd, budoucí ženich bezpodmínečně přinese matce nevěsty řezané květy,) V dnešní době jsou zejména v městském prostředí obvyklé menší svatby, zvou se pouze blízcí příbuzní, přátelé. Počet bývá různý. Dbát je třeba, aby počet zvaných ze strany nevěsty a ženicha přibližně odpovídal. U zcela malých svateb, u prvního sňatku, je hrubý nezpůsob a obvykle projev nezralosti nepozvat rodiče. (Není to pouze faux pas společenské, ale selhání lidské, které nebývá možné vysvětlit pouze omluvou a později ho mladý pár zpravidla lituje.) Na venkově se ještě leckde udržuje zvyk vystrojit dceři bohatou svatbu, a této tradici bývá nutné se podvolit. Hosty zveme ústně či písemně. Svatební oznámení se rozesílá širšímu okruhu známých a nemá platnost pozvánky. Na oznámení odpovídáme blahopřáním, telegraficky nebo písemně, Do obřadní síně čí kostela jezdí dnes svatebčané obvykle auty. Vůz nevěsty jede poslední. Před obřadní síní, zorganizuje posloupnost hostí příslušný úředník. Ze Společenského rádce pro tento případ vybíráme: „Pořadí hostí v průvodu do kostela je všude odlišné. Nejčastěji bývá zvykem, že ženich s nevěstou končí svatební průvod, jejž zahajují družičky a mládenci, za nimiž jdou rodiče snoubenců. Někde jde nevěsta poslední s prvním mládencem nebo družbou, aby nemusela čekat na ženicha. Před oltářem nevěsta svlékne pravou rukavičku a odevzdá ji s kyticí nejbližší družičce. Ženich se postaví po pravé straně nevěsty, Dokud mluví duchovní sedí všichni hosté, jen k oddávacímu obřadu všichni vstanou a nevěsta se ženichem pokleknou, Pak jim duchovní podá posvěcené prsteny, sváže ruce a požehná jim.“ Tradičně bývá za hostitele pokládána rodina nevěsty. Před odchodem na svatební obřad může být už připraveno lehké pohoštění. Alkohol se podává jen ve velmi omezeném množství. Povinností ženicha je obstarat snubní prstýnky a svatební kytici. Po obřadu bývá pořádán slavnostní oběd v domě nevěsty nebo v restauraci. Náklady se dělí mezi obě rodiny, rodina nevěsty hradí jídlo, rodina ženicha nápoje. Při svatební tabuli platí zásady stolování pro slavnostní či oficiální oběd. Novomanželům je vyhrazené čestné místo v čele stolu. Napravo od nevěsty sedí rodiče ženicha, nalevo od ženicha rodiče nevěsty, pak hosté podle stáří, postavení a příbuzenského poměru. Novomanželé přijdou k tabuli teprve tehdy, až se sejdou všichni hosté. Mají právo odejít ze svatební hostiny jako první a nemusí se s nikým loučit (přirozeně až po jídle). Za zdárný průběh a ukončení svatebního veselí odpovídá hostitel čilí otec nevěsty. Svatební dary jsou jedinou výjimkou, kdy bychom měli mít na paměti především praktičnost, vybavení domácnosti. Dar by měl věnovat každý pozvaný, rodiny pochopitelně mohou dávat společné dary. Je vhodné, aby se příbuzní předem domluvili, aby se novomanželům nesešlo několik stejných dárků, byť i praktických. Podoba svatebního oděvu podléhá módě, místním, krajovým a rodinným zvyklostem. Za nejklasičtější a nejtradičnější úbor nevěsty jsou pokládány dlouhé bílé hedvábné šaty se závojem (původně s myrtovým věnečkem). Při svatbě patří k bílým dlouhým šatům nevěsty frak nebo smoking ženicha. Nehodí se, aby dlouhé bílé šaty (jsou znakem nevinnosti) měla žena starší a ta, která se nevdává poprvé. Každopádně by měl být oděv všech svatebčanů slavnostní (pochopitelně to ale neznamená velkou večerní toaletu). Nevěsta by neměla mít nápadné šperky. Oděv svatebčanů je zvykem zdobit větvičkou myrty.

10.4. Pohřeb

Úmrtní oznámení zasíláme všem pozůstalým, příbuzným, přátelům i známým. Je považováno i za pozvání k pohřbu (není-li na parte přímo uvedeno rozloučení v kruhu rodinném apod.) Písemný projev soustrasti je pokládán i za omluvu, že pisatel se nemůže zúčastnit smutečního obřadu. Soustrastné dopisy (píšeme je zásadně na bílém dopisním papíře) by neměly obsahovat jiná sdělení, která přímo nesouvisejí se smutnou událostí. Nejbližším příbuzným, přátelům a osobám vyžadujícím zvláštní úcty bychom na soustrastný dopis měli odpovědět, Věnce a květiny by měl posílat nebo přinášet k obřadu každý, kdo se osobně stýkal se zemřelým či jeho rodinou. Na pohřeb nikdy nechodíme ve světlých nebo barevných šatech. Pozůstalým kondolujeme stiskem ruky bez zbytečných frází. Nechováme se nikdy hlučně a tlumíme projevy radosti, i když jsme potkali po dlouhé době staré známé. Před rakví pánové smekají, při pokládání květin k rakvi zdravíme drobnou úklonou. Hluboký smutek (tradičně: černé šaty s černým kloboukem se závojem, černé punčochy a všechny doplňky) nosíme dnes již pouze v den pohřbu. Pánové obléknou černé šaty s bílou košilí a černou kravatou. Děti do smutku neoblékáme. Pro zajímavost: „Zákon dovoluje vdově opětný sňatek po desíti měsících. Příkaz slušnosti však vyžaduje nejméně roční lhůty. Mnohem mírnější je zákon i příkaz slušnosti ke vdovci. Zákon neomezuje tu vdovce vůbec, příkaz dobrého tónu žádá sice také, aby alespoň rok truchlil pro nebožku, ale slevuje z této lhůty v případech, kdy je žádoucí, aby se vdovec brzy zase oženil, například jsou-li zde malé děti apod.“(Společenský rádce). Leccos už dnes není zákonem vyžadované, ale uvažujme, co je slušné.

10.5. Recepce

Recepci, která je nejrozšířenější formou vyššího společenského styku, může pořádat jak společenská organizace, tak soukromník. Slovo recepce obecně znamená příjem. Podstatou všech forem recepcí je tedy pozvání a přijetí hostů hostitelem. Hostitel buď přivítá každého hosta zvlášť při příchodu, nebo všechny společně přípitkem. Hosté jsou zváni pozvánkami. Obvykle je na pozvánce uvedeno, zdali je určena pouze vám nebo i vaší partnerce (partnerovi). Obecně platí, přijímá-li hostitel s manželkou, může si host přivést partnerku. Je-li na pozvánce zkratka R.S.V.P., znamená to, že máte odpovědět, zda pozvání přijímáte. V opačném případě není vyžadována omluva, nemůžete-li se zúčastnit. Někdy je na pozvánce i uvedeno, jaký oblek je požadován. Není-li tomu tak, řídíte se především podle denní doby, vždy však musí jít o oblečení společenské; u partnerů musí míra slavnostnosti oděvu korespondovat. Dopoledne se pořádají recepce jen zcela výjimečně, obvykle navazují na další akce (otevření výstavy, veletrhu, apod.), Není-li pozvánkou určeno jinak, mohou jít ženy na dopolední recepci i v pestřejších šatech, muži ve světlejším obleku. V poledne může mít recepce formu banketu nebo bufet – diner, nebo i číše vína. Nejčastěji jsou recepce pořádány po 17. hodině. Mohou mít formu cocktailu, routu atd. Odpoledne volí muži tmavší oblek, pro ženy je ideální kostým nebo tzv. coktailové šaty. Nejslavnostnější recepce se pořádají večer. Ty, které začínají až po 22. hodině, navazují obvykle na slavnostní banket, určený pro omezenější kruh hostí. Podle formy večerní recepce volíme oblek, pro pány je minimálně tmavý oblek povinností.

10.6. Banket

V hierarchii náročnosti, obřadnosti a slavnostnosti recepcí má nárok na nejvyšší ocenění ta, jejíž součástí je banket, neboli hostina. Zasedací pořádek u stolu má být předem určen. Čestné místo v čele je vyhrazeno nejvýznamnějšímu hostu, naproti sedí hostitel. Místa dam a pánů se střídají, manželé by neměli sedět vedle sebe. Smíme hovořit pouze se svými sousedy, přes stůl je to možné jedině tehdy, osloví-li nás významná osoba. Přípitky zahajuje hostitel. Je-li přípitek adresován konkrétnímu hostu (obvykle nejvýznamnějšímu), host přípitek opětuje. Pořadí jídel a napojuje pevně určeno, obsluhují číšníci. Klasické menu se obvykle skládá z předkrmu, polévky, dvou masitých jídel s přílohou servírovaných po sobě (host si mezi nimi nevybírá), moučníků, sýrů, ovoce a kávy. Aperitiv se podává ještě před zasednutím ke stolu. Kouřit je dovoleno až při kávě. S obsluhujícím personálem zásadně nehovoříme, U banketu má být pořadí jídel, nápojů i péče o hosta natolik promyšleno, že jakákoli domluva s personálem by mohla být pokládána za nepřímou výtku hostiteli.

10.7. Rout a cocktail

Rout (čti raut) umožňuje přijetí až několika stovek hostů. Jsou připraveny bufetové stoly s mísami pohoštění – jídla studená i teplá. K dispozici jsou příbory a talíře, nápoje. Každý host se obsluhuje sám. Zahájení se omezuje pouze na přípitek (ani ten není nutný). Hosté se volně pohybují po místnosti, mohou se bavit s kýmkoli. Poměrně volná pravidla routu umožňují seznámit se a konverzovat s velkým počtem hostů, Cocktail (čti koktejl) se v mnohém podobá routu. Nápoje a jídla také konzumujeme ve stoje. Nabízí nám je ale obsluhující personál. Příbory k dispozici nejsou. Ke cocktailu totiž patří pohoštění ve formě chlebíčků, chuťovek, apod. Cocktail není soustředěn na gastronomické požitky, ale na společenskou aktivitu. Je nejvhodnější příležitostí k navazování společenských kontaktů. Netrvá dlouho, obvykle dvě hodiny. Pro hosty není závazný čas zahájení a mohou i kdykoli odcházet; zdržet by se však měli alespoň dvacet minut, Cocktail se obvykle odehrává mezi 18. a 20. hodinou.

10.8. Číše vína, bufet, party

Číše vína muže být uspořádána v kteroukoli denní dobu, Organizačně jde o nejjednodušší formu recepce. Podává se podobné pohoštění jako u cocktailu, z nápojů především šampaňské. Host by se měl zdržet maximálně třicet minut. Často se zapisuje do podpisové knihy, aby podal důkaz své přítomnosti. Přítomnost sama je smyslem číše vína. Takovéto setkání se obvykle pořádá u příležitosti blahopřání k státním svátkům a přijetí na oficiálních místech. Je možnou tečkou za podpisem dohod a smluv. Hosté jsou zváni z titulu své funkce, je tedy nevhodné brát manželku či partnerku. Bufet lunch a bufet diner jsou (jak překlad názvů napovídá) obdobou oběda či večeře. Nabídku pohoštění tvoří především teplá jídla, ale hosté se obslouží u bufetových stolů sami. Prostřené jídelní stoly jsou umístěny v několika místnostech, Smyslem tohoto typu recepce je poskytnout poměrně velkorysé pohoštění většímu počtu lidí. Hosté si vybírají pokrmy podle vlastního vkusu a chuti, zasedají ke stolům (nápoji pak už jim poslouží číšníci), kde stolují pochopitelné dle všech pravidel vyšší společenské etikety. Právě tak jako u banketu, neměli by si manželé sedat vedle sebe. Na závěr obědu či večeře by měli být hosté pozváni do větší místnosti či na terasu na kávu, Pro garden party je typické, zeje pořádána pod širým nebem. Co se týče obsluhy může mít formu bufet – diner nebo cocktailu. V anglosaských zemích je to velmi oblíbený způsob, jak přijímat hosty. Zahrada je obvykle prostornější než rezidence. Jde-li o recepci, pak je obvyklé atraktivní večerní osvětlení, případné umělecký program. Pánové se dostavují ve smokingu a dámy ve večerních toaletách.

 

11. PÁNSKÝ SPOLEČENSKÝ OBLEK

Pří významných společenských příležitostech je nutné respektovat požadovaný společenský oděv. K dámám jsou pravidla poněkud tolerantnější a jejich oděv je těžší jednoznačné definovat. Mívají rovněž pro výběr vhodného oblečení větší cit. Co je přípustné v některých tradičních typech pánských obleků, je velmi striktně určeno. Zároveň jsou i přísněji vymezeny příležitosti, k nimž se ten který oblek hodí. S m o k i n g – black tie – cravate noire – večerní, slavnostní typ obleku. Tradičně se šije z kvalitní černé látky, nikoli syntetické. Dnešní móda nejen připouští, ale dokonce preferuje také jiné, ba i výrazné barvy. Pro saka jsou typické dlouhé revery (nebo šálový límec) potažené lesklým či tmavým hedvábím. Smokingové kalhoty mají po stranách našité lampasy. Ke smokingu patří vždy bílá košile s tuhým límečkem (dříve i náprsenkou), černý motýlek. Starší literatura uvádí, že vesta má mít kulatý výstřih a dvě malé kapsy, novější doporučuje nosit oblek bez vesty. Klasické je obouvat ke smokingu černé lakýrky, přípustné jsou i boty z hladké černé kůže. Ponožky černé. Jde o vhodný oblek na recepce, plesy, premiéry a všechny další slavnostní příležitosti. F r a k – white tie (anglicky) – cravate blanche (francouzsky) – nejslavnostnější pánský oblek. Černé sako z kvalitní látky má revery potažené hedvábím a vzadu typické šosy. Sako se nezapíná. Vesta má být bílá, nejlépe hedvábná. K bílé košili s tuhým límečkem s ohrnutými rohy patří vždy bílý motýlek (černý motýlek je vyhrazen číšníkům), černé kalhoty s dvojitými hedvábnými lampasy, boty lakové, ponožky černé. K dokonalosti patří pouze bílé knoflíky (s brilianty nebo perlami), bílé glazé rukavice. Dříve doplňoval tento oblek cylindr nebo klak a černá hůlka se slonovou rukojetí. Frak je vhodný pouze k naprosto mimořádným reprezentativním příležitostem, obvykle pouze tam, kde je výslovné předepsán. Na nejokázalejších oficiálních recepcích se nosí i s řády. Ž a k e t – cutaway – v pořadí slavnostnosti za frakem a černým smokingem. Skládá se z černého saka se šosy a okrouhle zastřiženými přednicemi, černošedě proužkovaných kalhot a světle šedé vesty. Černá vesta k žaketu se nosí pří pohřbech, při některých příležitostech ji nosí diplomaté. Barvě vesty odpovídá barva kravaty, košile bílá. Boty i ponožky černé. Vhodný je zejména pro slavnostní denní příležitosti a všude tam, kde je odpolední pánský oblek již nedostatečný a smoking nebo frak příliš slavnostní. Pozvánka – požadavek předepsaného obleku uvádí následovně: frak – white tie (anglicky) nebo cravate blanche (francouzsky) smoking – black tie nebo cravate noire společenský oblek vycházkový – inofficial nebo tenue de ville Je-li připsáno Décorations, znamená to, že je zapotřebí připnout si i řády. Originály řádů je možné nosit pouze na fraku nebo uniformě. Jinak se nosí ve formě miniatur a stužek. Při setkání na mezinárodní úrovni je vhodné vzít si pouze nejvyšší řád země hostitelské a vlastní.

11.1. Vázání kravaty Kravata je nedílnou součástí panských obleků. Vázání kravaty je možné provést několika způsoby.

 

Kategorie: Úvod
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat