MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Carter Favero 10.4.2017

.

… koncert

 

Vstup do armády

.

Stál jsem na přídi naší dopravní lodi a sledoval obzor. Bylo to už po několikáté během naší plavby, ale dnes jsem věděl, že uvidím pevninu. Podle námořníků se kterými jsem mluvil dnes dorazíme ke břehům Anglie. Pak mě čeká už jen přesun do Francie a doprava na frontu. Strávil jsem na cestě tolik dní, že mi to přišlo jako věčnost. Chtěl jsem se již zapojit do bojů. Po tom co jsem se dočetl jsem to udělat musel. V Americe nebylo příliš informací o Velké válce v Evropě. Ze začátku se to zdálo jako malá a běžná záležitost. Sice znepokojující, ale nic zásadního. Pak ale přišly zprávy z Belgie. To co se tam dělo. To bylo strašné. Ještě dnes jsem se celý roztřásl hněvem když jsem si vybavil jaké zvěrstva páchali Němci na tamních lidech. Civilech, kteří neměli s boji nic společného. Nebyli ani členy žádné strany. Neutrální země. Neutrální. Chtěli mít jen klid. Sevřel jsem zábradlí takovou silou že mi zbělely klouby na rukou. Tohle nejde přehlížet. Každý má právo na vlastní život. Každý má právo dělat svá vlastní rozhodnutí. Toto je nutno vrátit lidem. Už abychom tam byli.

Byl jsem tak pohroužen do svých myšlenek že jsem si ani nevšiml že za mnou někdo přišel. Náhle se ozval veselý hlas. „Hej. Co tak okouníš. Pojď si s námi zahrát karty.“ Byl to Mike. Byl také dobrovolník a měli jsme společnou kajutu. Teda v kajutě nás bylo dohromady osm ale s Mikem jsme si rozuměli nejlépe. Zahnal jsem chmurné myšlenky a otočil se na něj. „Koukám kdy už se tě zbavím a konečně se rozumně vyspím bez tvého chrápání.“ Mike mi vtípek hned oplatil. „Alespoň mě už nebude nikdo obírat o všechny peníze v kartách.“ Odpověděl jsem s úsměvem. „Tak pojď. Potřebuju ještě pár tvých peněz abych si mohl naplnit celou vanu.“ Chytil jsem ho kolem ramen a jemně jej dloubl do žeber. Vyrazili jsme do podpalubí. Válka může ještě chvíli počkat.

 

Frontální útok

.

Seděl jsem na zemi opřený o stěnu zákopu a kontroloval si pušku. V pozadí jsem slyšel dopadat bomby z našich děl. Měly nám trochu vyčistit cestu. Když jsem uznal, že je puška v pořádku, alespoň tak v pořádku jak v takovýchto podmínkách může být, tak jsem vytáhl svou pistoli. Sice jsem ji ještě nikdy nepoužil, ale kdo bývá připraven nebývá překvapen. Zkontroloval jsem tedy i ji a pak ji vsunul zpátky do pouzdra. Dnes nás čekal další útok. Další z nekonečné řady útoků a ústupů. Pořád dokola už několik měsíců. Přitom jsme se ještě nepohnuli ani o 10 kilometrů. Přesouváme se pořád dokola a vyměňujeme si s Němci jeden zákop za druhý. Pořád dokola. Jeden týden postupujeme, pak nás zase Němci zatlačí zpět. Takto jsem si válku nepředstavoval.

Když jsme se vylodili ve Francii tak nás poslali do Vlámska, k městečku, kterému všichni říkali Wipers. Snad díky náhodě jsme byli s Mikem přiřazeni ke stejné jednotce. Dostali jsme výbavu a vyrazili na frontu. Všude bylo bláto, veškerá naše výbava navlhla hned jak jsem ji vytáhli z batohu. Ne že teď by to bylo lepší, ale člověk si na to zvykl. S Mikem jsme si alespoň dělali legraci tak, že jsme stavěli z bahna postavičky a pak na ně dávali helmy. Několikrát se nám je podařilo nastražit tak že Němci stříleli na našeho bláťáka místo na nás. Vždycky jsem se pak s Mikem smáli tomu jak jsou hloupí. Teď na to, ale není čas ani nálada. Blížil se čas útoku. Podíval jsem se na Mika vedle sebe a trochu unaveně jsem se usmál. „Jdeme si zase pro náš zákop?“ Mike se na mě otočil. „Jo jo. Mám tam schovanou konzervu fazolí.“ Usmál jsem se ještě víc. „To snad ne. Varuj mě než je budeš jíst ať si stihnu dát plynovou masku. Pokud bychom tě po fazolích namířili správným směrem tak nemusíme ani bojovat. Němci utečou se slzami v očích sami.“

Náš rozhovor byl přerušen příchodem velitele. To znamenalo jediné. „Je čas. Hodně štěstí.“ Poplácal jsem Mika po rameni. Byl konec srandiček. „Hodně štěstí i tobě. Sejdeme se na druhé straně.“ Mike mě chytil za předloktí a podíval se mi do očí. Věděli jsme, že to nemusíme zvládnout. Už tak jsme měli dost štěstí.

Bombardování ustalo. Na vteřinu bylo ticho. Krásné klidné ticho. Toto ticho ale téměř hned přerušil hvizd píšťaly. Je čas. Přelezl jsem okraj našeho zákopu stejně jako další desítky, možná stovky mužů se mnou. Před námi se rozkládala krajina smrti a destrukce. Pláň táhnoucí se do nekonečna, pokrytý krátery po bombardování, zbytky ostnatého drátu, části lidských těl. Pokud existuje peklo tak tomuto nesahá ani po kotníky. Dokonalá ukázka zkázy. Vyrazili jsme kupředu. Ozývaly se sporadické výstřely z pušek, hvizdy píšťal pohánějící nás kupředu a křik mužů, kteří si dodávali odvahy. Běžel jsem vpřed a snažil se krýt v kráterech. Naše bombardování asi dopadlo dobře protože Němci zatím nekladli téměř žádný odpor. Urazili jsme několik desítek metrů. Byli jsme již v půlce cesty k dalšímu zákopu a zatím nás padlo jen málo. Toto vypadalo dobře.

Pak se začaly ozývat exploze. Němci zvolili jiný přístup. Jejich dělostřelectvo právě odstřelovalo stejné místo jako před pár minutami to naše. Problém byl v tom, že teď jsme tam byli my. Všude kolem se objevovaly gejzíry zeminy a krve jak velké dělostřelecké granáty dopadaly do našich řad. Ten hluk byl až neskutečný. Každý výbuch vyrýval do mých ušních bubínku další vrásku. Podíval jsem se vedle sebe. Viděl jsem Mika jak se krčí v kráteru po starém výbuchu. To ne. Museli jsme zůstat v pohybu. Tohle je sebevražda. Chtěl jsem na něj křiknout, když v tom kousek od něj dopadla rána. Výbuch byl tak velký, že mě odhodil několik metrů. Má puška mi vypadla z ruky a já se válel na zemi.
V hlavě mi třeštilo. Slyšel jsem jen pískot. Podíval jsem se na své ruce. Byly celé od krve. Díval jsem se na sebe ale nic jsem necítil. Podíval jsem se pod sebe. Dopadl jsem na něčí mrtvolu. To mi zřejmě zachránilo život. Ta krev byla jeho. Podíval jsem se na místo kde byl Mike. Nebylo tam nic. Jen nový kráter. Mike je mrtvý. Zasáhlo mě to jako pěst. Najednou jsem byl velice klidný. Vytáhl jsem svou pistoli. Mám ji a mám cíl. Tohle je další věc za kterou mi ti Němečtí parchanti zaplatí. S pistolí v ruce jsem se nadzvedl z kráteru. Jdu si pro ně.

Ani jsem nevykročil. Přede mnou dopadla další rána. Kráter sice odstínil většinu výbuchu ale hlavu jsem měl moc vysoko. Celý obličej mi zasypala hromada hlíny. Cítil jsem jak něco velmi tvrdého v obrovské rychlosti narazilo do helmy. Upadl jsem dozadu. Nemohl jsem se pohnout. Ležel jsem na zemi a celý můj výhled se pomalu nořil do temnoty. Poslední věc, kterou jsem viděl byla má pistole ležící několik centimetrů před mou hlavou.

 

Hudba

.

Vstávej. Sakra vstávej vojáku. Dělej, nebo tady chcípneme všichni. Dělej. Carter pomalu otevřel oči. Ležel na zemi uprostřed kráteru tam, kde dopadl po výbuchu. Teď byl ale všude klid. Ticho a klid. Slyšel jen ten podivný hlas. No konečně. Dělej pohni zadkem. Musíme odtud vypadnout. Carter se snažil pohnout, ale nešlo to. Celé tělo ho neposlouchalo. Problém byl, že ani neviděl nikoho kdo by na něj mluvil. Ten hlas se ozýval tak zvláštně. Dutě. Sakra. Pokud to nedokážeš tak je konec. Snaž se trochu. Hýbej se. Carterovi se podařilo pohnout alespoň několika prsty na rukou. Snažil se co to šlo ale víc nedokázal. Něco zaslechl. Nějaký vzdálený zvuk. Píšťala. Dělej. Naši útočí. Měli jsme štěstí, že bez dělostřelectva. Dělej hýbej se. Je to naše jediná šance. Dělej. Carter pohnul předloktím. Trochu, ale alespoň něco. Jen nohy ho neposlouchaly. Podařilo se mu dokonce trochu otočil hlavu. Viděl že tam kde byla před chvílí jeho hlava je kaluž krve. To je tvoje vojíne. A jestli sebou nepohneš tak jí bude mnohem víc. Seber mě. Carter se více rozhlédl. Nikde okolo nikoho neviděl. Jediné co s ním bylo v kráteru byla jeho pistole. Zadíval se na ni. Seber mě. Dělej. Jen se mnou máš šanci. Dělej. Carter poslechl. Natáhl ruku, kterou už jakž takž ovládal a nahmatal rukojeť pistole. Přitáhl si ji blíže. Skvěle. Jdeme na to. Teď se zvedneš a budeš se plazit do našeho zákopu. Dělej vojáku. Nechceš tu chcípnout. Dělej.
Carter se překulil. Pomocí rukou se plazil na druhou stranu kráteru. Když vystrčil hlavu, viděl řadu mužů běžící jeho směrem. Byli to jeho spolubojovníci. Všichni měli v rukou zbraně a stříleli. Alespoň to Carter viděl. Slyšel ale něco úplně jiného. Slyšel zpěv. Nádherný zpěv mnoha hlasů. Za každou pušku kterou viděl jeden hlas. Zpívali společnou svou píseň smrti:

odkaz

Carter se zastavil a poslouchal. Žádné výstřely. Jen nádherná hudba. Tolik hlasů. Tolik vášně. Přestaň se kochat. Pohni sebou. Hlas přehlušil zpěv a donutil ho se opět pohnout. Výborně. Ty to dokážeš. Skvěle. Dělej. Hlas jej neustále povzbuzoval. Muži proběhli kolem něj. Za nimi běželi zdravotníci. Mávej sakra. Mávej. Carter začal mávat. Jeden ze zdravotníků ho uviděl. „Tady. Jeden je tady.“ Zdravotník přiběhl ke Carterovi a začal si jej prohlížet. „Co se stalo? Chlape. To jsou zranění od bombardování. Jak jsi tady sakra dlouho?“ Muž se otočil za sebe. „Nosítka!!“
Výborně chlapče. Dokázali jsme to. Drž se mě a provedu tě tímhle peklem. Drž se mně a nic se ti nestane. Ale musíš poslouchat. Ty jsi voják. Já Kapitán. Jasné. Teď si odpočiň. Zvládl jsi to. Carter mlčel. Pistoli stále držel v ruce.

Kategorie: Flashbacky