… Don Carlo Vallentino
”Done Vallentino.”
Řekne s úklonou než vyjde ze dveří, do kterých vstupuje žena s drdolem tmavých vlasů. V ruce má tác se stříbrnou konvičkou a dvěma porcelánovými šálky. Podívá se na svého manžela a s úctou a určitou pokorou se usměje, ovšem tak nějak smutně, soucitně.
”Těžký den, drahý?”
Její slova ho pohladí, vzhlédne k ní ze svého hnědého koženého křesla a vstane. Vypadá jako by ji viděl po dlouhé době poprvé. Poupraví si kravatu u krku a pomůže své ženě s tácem, ona mu opětuje úsměvem a otočí se, aby zavřela dveře.
”Trápí mě náš syn, Heleno.”
Ona zvedne konvičku a do šálku mu nalije kávu a poté i sobě. Carlo zvedne kleštičky na cukr a do jejího šálku dá jednu kostku. Vyčká, až se jeho žena posadí do křesla a teprve poté si sedne on.
”Luciano je ještě velice mladý, aby věděl jak správně jednat. Ač jsi mu nejlepším vzorem víš dobře, že muži potřebují své bouřlivé období.”
Její hlas je klidný, snaží se konejšit sebe nebo svého muže? Ať tak či onak, Carlo se na ní podívá a zavrtí hlavou.
”Já nemluvil o Lucianovi.”
Helena přimhouří oči a zdvihne levou rukou hrnek a pravou vzápětí podšálek. Přidrží si hrnek na moment u rtů a foukne do hladiny černé kávy, poté trochu upije.
”Co se stalo Carlo, něco s vnoučaty? Nebo Enrico má nějaký problém?”
“Heleno, to on je problém!”
Oboří se na ní a okamžitě si to uvědomí a natáhne ruku k její a palcem ji pohladí po hřbetu její ruky.
”Odvezl Giorgiu do ústavu pro chorobomyslné.”
Odloží čaj a s doširoka rozevřenýma očima se na něj tázavě podívá.
”Pokusila se o sebevraždu, může být ráda, že ji našli zavčas a ona stále žije.”
“Tomu nerozumím, proč to udělala, vždyť jsme za nimi před dvěma týdny byli a vše se zdálo v pořádku.”
Carlo se opře do křesla a zhluboka si vydechne.
”Heleno já nevím, doufal jsem, že ty jeho avantýry skončily když zemřela Loreta a budiž jí země lehká. Když se objevila Giorgia, měl jsem z toho dobrý pocit. Důležití lidé chodili na jejich večírky, na vánočním pohoštění tam bylo vždy více než sto lidí a vždy to bylo perfektní.Ale jak se zdá, nebylo.”
Helena opět upije čaje.
”Mělo nás varovat už to, že se nevzali. Kdo to kdy slyšel, aby spolu žili takhle jako dva neznámí lidé. Kolik nás stálo, aby dvojčata byla křtěná!”
Položí šálek kávy na stůl a malou stříbrnou lžičkou zamíchá, poté dvakrát klepne o hrneček a lžičku odloží na podšálek.
”Enrico jistě dobře ví co dělá, je to rozumný muž, pokud ji po tom incidentu odvezl do ústavu, měl k tomu jistě pádné důvody. Byla pro něj příliš temperamentní.”
“Heleno, řekl jsem, že mě trápí náš syn. Gwendolína není dcerou Giorgie.”
Helena si poposedne, avšak informaci, kterou jí manžel sdělil, přijme s ledovým klidem.
”Pokud si žena nedokáže uhlídat svého muže, pak musí přijmout následky, náš syn je možná trochu energický a má rád ženy, ale pokud mému chlapečkovi něco chybělo a nenašel to doma…”
“Jak tohle můžeš říct…!”
Zvedne se a přejde k oknu. Jeho hlas je tvrdý a nekompromisní.
”Právě proto, že je to náš syn, měl by dobře vědět kde je jeho místo a podle toho se také chovat. Pokud nectí svou ženu, je to muž bez úcty a tedy není hoden být …”
“Donem? To si chtěl říct? A ano, pokud nectí svou ženu, ale Giorgia nebyla jeho ženou.”
“Přijal jsem ji do naší rodiny, starala se o Vincenta po smrti Lorety jako o vlastního a teď vím, že se starala i o dalšího bastarda, kterého si Enrico udělal bůhví s kým.”
“Takhle o našich vnoučatech nemluv. A pokud jde o Giorgii, i tohle o něčem vypovídá. Starala se o cizí dítě, zatím co její muž se potěšil s někým jiným, pokud mu to tolerovala, pak má co zasloužila.”
“Heleno!!!”
“Carlo! Přestaň stále na něj nasazovat! Vždy si měl vysoké nároky na něj a teď mu chceš dát ještě za vinu, že se nějaká bláznivá ženská pokusí o sebevraždu? Co to bude příště? Jsi snad rozhodnut předat obchody Lucianovi?!”
Carlo dojde ke křeslu a posadí se. Hledí na svou ženu, která opět upije kávy.
”Samozřejmě, že ne, Luciano je příliš mladý, ještě se ani neusadil.”
Helena věděla, že tohle na manžela platí. Zde skutečně platilo, že žena je krkem, který otáčí mužem co by hlavou.
”Nemůžeš mu zasahovat do života, vychoval si ho nejlépe jak si jen mohl a myslím, že dobře. Má cit pro obchod, lidé ho respektují a i rodina. Riccardo by za něj dýchal, nevzpomínáš si kdo zachránil tvého bratra, aby se nezabil, když se stala ta tragedie?”
“Já vím, je to dobrý chlap, ale…”
“Carlo, mezi ním a tebou moc rozdílů není, je ti velice podobný a to víme oba dva.”
Podívá se jí do očí a v tu chvíli jako by ztratil všechny argumenty. Přesně věděl, nač jeho žena naráží a tak jen nasucho polkl a vzal si hrnek s kávou, ze kterého upil. Helena vstala a obešla svého muže. Položila mu ruce na ramena a několikrát mu promnula svaly.
”Nebuď na něj tak přísný, nevíš co se v jejich domě dělo. Zajedeme tam na pár dní a vezmeme děti k nám, pomůžou na vinohradu a Enrico bude mít čas si srovnat svůj osobní život. Prospěje to jemu, ale i tobě. Poslední dobou pracuješ příliš a zapomínáš, že Enrico je tvůj syn a ne obchodní partner či podřízený.”
Carlo zvedne ruku a položí jí na ruku své ženy. S tím, jak jsou si s Enricem podobní, se trefila do černého a jelikož ani on nemá úplně čistý rejstřík, jen kývne hlavou.
”Dobře. Jdi nám zabalit, zítra vyrazíme.”
Stáhne její ruku níž a políbí jí. Ona s úsměvem odchází z kanceláře.
Toho dne byl Carlo v kanceláři a dodělával papíry o příjmech a výdajích. Účetnictví si vždy vedl sám, říkal, že pokud jde o peníze v rodinném byznysu, musí to zůstat rodinným byznysem i na papíru.
”Done Vallentino, chtěl jste se mnou mluvit?”
Zeptá se muž středního věku, když za sebou zavře dveře Carlovi kanceláře.
”Ano André, posaď se.”
Pokyne mu rukou na židli před dřevěným stolem a muž poslechne a posadí se. Pod rozepnutým sakem se mu zhoupne revolver na pásku kalhot.
”Zajedeš do Rione Terra, je tam ústav pro chorobomyslné. Vyhledáš lékaře, který má v péči Giorgii de Maur a zjistíš všechny podrobnosti o jejím léčení a prostě vše.”
Muž kývne hlavou.
”Informace mi zavez k synovi do Ponticelli, budu tam celý víkend.”
Muž kývne hlavou a odejde.
Carlo si uvědomoval, že na svého syna měl skutečně vysoké nároky, hlavně proto, že nejmladší syn Luciano byl zbrklý a rváč, byl dobrý jako poskok pro obchod, aby rozbil hubu tamhletomu co neplatil, nebo tamtomu co chtěl kšeftovat mimo pole rodiny Vallentino, ale rozhodně s ním nemohl počítat jako se svým nástupcem. A Luisa je prostě slečna, mladá křehká žena, pro kterou našel vhodného manžela před lety a čeká jen až se jeho aktiva zvednou, aby mohlo dojít ke svatbě.
Avšak více než nedostatky jeho nejmladších ho děsil fakt, jak moc je mu Enrico podobný. Alkohol, jistý druh arogance, ženy, obchod. Byli jako přes kopírák, možná skutečně neměl štěstí na ženy. Helena mu několik nevěr přehlédla, na spoustu nepřišla a jednu dokonce sama vyřešila. Věděl, že je pro něj tou pravou. Porodila mu tři děti, o dům pečuje řádně a jako správná žena prezentuje svého muže tak, kam on by se nedostal. Jsou skvělý pár a i když nechce, musí s ní trochu souhlasit. Přesto, že Enrico nedělá čest rodině jako řádný muž, obchodník je zdatný. Když poznal Giorgiu věřil, že svým elánem a typickým Italským temperamentem přivede Enrica do latě. Ale jak vidno, nestalo se. Musel si přiznat, že narozdíl od své ženy, Giorgiu vnímal jinak, snad ji měl dokonce i rád. Byla příkladnou matkou, hostitelkou a v jeho očích i manželkou. Bohužel si ale musel připustit, že na to koukal jen ze svého pohledu z vnější.
Informace od poslíčka, který dojel do ústavu byly víceméně shodné s tím, co se dozvěděli od svého syna.
”Giorgia měla hysterický záchvat, ve kterém napadla Gwen a shodila jí ze schodů, poté si podřezala zápěstí ve vaně. Lékař říkal, že je maniodepresivní a její chování by se už jen stupňovalo ve větší agresi.”
S tímhle Helena uzavřela kapitolu Giorgie. Carlo to však nadále nechal otevřené, byl příliš podezíravý když viděl, jak se s dětmi loučila žena jménem Federicca, když jeli k babičce a dědovi na pár dní. A tak jako znal sebe věděl, že mu Enrico neřekl celou pravdu.
Matka Enrica zbožňovala a tak fakt, že by mu kdokoli ublížil, nesla špatně. Zprávy, které každý měsíc posílal André Donu Carlovi poupravovala, aby se na Giorgiu co nejrychleji zapomnělo. Tedy i to, že porodila syna. Domnívala se, že pokud o něj Enrico nejeví zájem je si jist, že otcem není, tak co by měl jejího muže zajímat kdejaký bastard.
Postupem času zpráv o Giorgii ubývalo. Otec s Enricem vycházel nadále jako Šéf s podřízeným. Nesouhlasil s jeho vedením své rodiny, s vedením dětí k rozhodování sama o sobě. Viděl jen, že Vincent je chlap co prohání sukně a obsahy lahví alkoholu. Vinetii, která je stále svobodná bez výhledu na výhodný sňatek, který by upevnil jejich postavení, Lucarelliho, který byl pro něj nejmenším zklamáním, až na jeho nezájem založit si rodinu a více se zapojit do práce mafie. Gwen byla největším kamenem úrazu. Věděl, že je to bastard, dítě ženy, kterou opovrhoval, šedá myš, jak jí říkal. Ale to by se dalo říci i o dvojčatech, nicméně Giorgia byla osobnost.
Když Enrico s rodinou odjel za moře, Carlo to nesl špatně, svého syna vždy respektoval a čím starší byli, tím si byl více jist, že bude lepší Don než on sám. Nicméně okolnosti, které se valily na Itálii nevypadaly nijak příznivě, takže po nějaké době vyslal za velkou louži i Riccarda a Luisu, s úmyslem je ochránit před tím, co má přijít.
V době kdy odjeli, si Carlo vzpomněl opět na Giorgii, Helena se se zbytkem rodiny přestěhovala do domu Enrica, kde se cítili bezpečněji. Při stěhování našel Carlo v dokumentech zprávy z léčebny, které Helena neopatrně skryla a po čase na ně i zapomněla.
Z jejich obsahu se nejen dozvěděl o tom, že lékař naznal, že Giorgia není nemocná, ale také že porodila zdravého syna.
”Dobrý den, Giorgie.”
Řekne tiše ženě, kterou doktor označil jako Giorgii de Maur. Seděla na lavičce v parku v šedých šatech a v prstech drolila kousek chleba, který sypala menším ptáčkům. Její dlouhá plavá hříva připomínala závěsy smutných oken, za nimiž je chmurná mlha a mrholí.
”Já jsem …”
”Don Carlo Vallentino.”
Dopověděla jeho větu a natočila hlavu ke straně, po celou dobu hleděla před sebe na zem a nebylo ji vidět do tváře.
”Jsem skutečně rád, že si na mě vzpomínáte. Je to už opravdu dlouhá doba.”
Nervózně přešlápne a nakonec si sedne vedle ní.
”Já, Giorgie, přišel jsem si s vámi promluvit.”
Neřekla ani slovo, jen narovnala hlavu a posunula se na lavičce dozadu.
”Dítě, které jste zde porodila…”
Polkne, nikdy nebyl zvyklý chodit kolem horké kaše a nebude to měnit ani teď, i když jde o tak choulostivé téma.
”Co je s ním? Je živý? Máte ponětí kde je? A… kdo je jeho otcem?”
Giorgia si proplete prsty na klíně a zvedne hlavu. Bledý obličej, popraskané rty a kruhy pod očima. Tohle je sotva odrazem Giorgie, kterou Carlo znal. Pohlédl na její zápěstí a uviděl jizvy po řezných ranách.
”Giorgie, musím to vědět, proč si tohle udělala.”
Jeho hlas jednoznačně zvážní, Don domáhající se odpovědi, tuto roli nehrál už velice dlouho.
”Co se stalo?”
Giorgie se natočí k Donu Carlovi a její bleděmodré oči se na něj zahledí. Jsou prázdné.
”Proč jsem udělala tohle?”
Otočí ruce dlaněmi vzhůru a slunce dopadne na jizvy na zápěstích.
”Nebo proč jsem svého syna dala do opatrovnictví Vitovi Santiagovi?”
Carlo se na ní díval a přemýšlel, věděl že to jméno zná, ale nemohl si vzpomenout.
”Ricco je v pořádku, cítím, že je. Jeho boj o život, jeho narození musí mít větší význam.”
Carlo se zamračí, přemýšlí o jejích slovech a v tu chvíli mu snad i dojde kdo je Vito Santiago.
”Proč pro něj Enrico neposlal, proč nevyrůstal se svou rodinou?!”
Zvýší hlas a chytí Giorgii za ruku.
”Protože chtěl, je to hajzl, kterému jsem se už nehodila, tím méně jeho syn, který by mu navždy připomínal mě.”
“Počkej, já tomu nerozumím. Co se stalo!”
“Chtěl mě opustit, chtěl odejít s jinou ženou a nechat mě i děti bez otce a muže.”
“Proto si udělala tohle?”
Zvedne její ruku s důkazem jejího pokusu o sebevraždu výš. Giorgia se podívá na jizvu a vytrhne svou ruku z jeho.
”Jsi hloupější, než jsem si myslel. Nemohla si věřit tomu, že ti tohle Enrica udrží.”
“Chtěla jsem umřít, ne ho obměkčit.”
Carlo zavrtí hlavou, vyndá z kapsy doutník a zapálí jej.
”Giorgie, lékař říkal, že ústav se bude brzy stěhovat více do vnitrozemí a že kvůli nedostatku míst tě mohou propustit.”
Giorgia přimhouří oči a oči jako by změnily barvu.
”Můžu ti pomoc, ale chci aby si našla mého vnuka a dala mi o něm zprávu. Je to rodina! A až se to tu uklidní, rád bych ho poznal a postaral se o něj.”
Trvá nějakou chvíli, než Giorgia kývne hlavou a souhlasí s jeho návrhem.
Carlo byl spokojen, jeho plán vychovat nového následovníka pro Neapol se dal do běhu. Giorgia odjela do Ameriky, kam vedly kroky Vita a jeho rodiny. Zanedlouho Giorgia psala Donu Carlovi, že syna našla. Jmenuje se Ricco Santiago, je zdravý. Vzhledem k vojenskému obsazení Itálie utichla i konverzace mezi nimi. Giorgia zřejmě už zapomněla na svůj slib Donu Carlovi a žila dál svým novým životem.
Válka skončila a pošty opět obnovily svou činnost. Don Carlo se svou ženou a její rodinou i nadále žili v domě Enrica Vallentina možná trochu skromněji, ale rozhodně živí.
”Done Carlo, mám pro vás nějaké listy z Ameriky.”
Don Carlo se zvedne od stolu, kolem kterého stojí muži, kteří zbyli z těch všech kdo pro něj pracovali. Omluví se přítomným a odejde na chodbu domu. Jeho žena Helena projde kolem a když si všimne dopisů, jen se zastaví a čeká co ji Carlo řekne. Ten zatím přejíždí stránku po stránce, dopisy od Riccarda ”Rodina se má dobře, obchody se daří, dej vědět jak vy tam, mám o vás strach.”, Enrica ”Otče, všichni jsme tu v pořádku, válka k nám nedošla a nikdo z našich se války za mořem neúčastnil. Co nejdříve napiš, zda jste všichni zdrávi.” , jeden od lékaře z ústavu, kde byla Giorgia ”Zasílám několik bodů z posledních měsíců léčení. Giorgia de Maur nejeví známky agresivity, chová se spíše pasivně, při každém sezení zmiňuje své děti, v jedné i jejich otce, ke kterému chová velkou zášť, v případě propuštění bych doporučoval zamezení kontaktu s E. Vallentinem, mohlo by dojít k opětovnému spuštění psychických problémů a projevy agrese…”(dále je psáno o jejích léčebných procesech, medikamentech jí aplikovaných a celkových projevech po dobu léčby v ústavu.), a několik pod kterým je podepsaný Ralf B. 1. ”Přijel Michail Petrov, stává se obchodním partnerem, vše bez komplikací.” 2. “Vše v pořádku.” 3. (datován před třemi měsíci) “Žena jménem Giorgia Greco z New Yorku skupuje pozemky na severovýchodě New Orleans, hoch jménem Ricco Santiago pracuje pro ni v New Yorku.” . Když dopisy dočte, předá Heleně dopisy od Enrica a zbytek vloží do kapsy saka.
”Až tu vše zařídím, pojedu na návštěvu za synem, André zjistěte možné odjezdy a případně se domluvte s nějakým kapitánem.”
Dá muži do ruky několik bankovek a ten kývne a odchází. Helena nechápavě kouká na svého manžela a zavrtí hlavou.
”Něco se stalo s Enricem? Carlo mluv!”
Don Carlo se na svou ženu podívá takovým pohledem, že jí je v tu chvíli líto, že se zeptala.
”Zatím ne! Ale mám tušení, že jeho život v bezpečí není. A máme na tom podíl oba dva. Ty, že si zatajila Enricova syna, který se narodil v ústavu a já, že jsem Giorgii pomohl odjet do Ameriky.”