MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Vinetia Vallentino a Angelo Darmady 17.3.2017

Stín vlastního srdce  /  Polibek pro hrdinu

 

… stín vlastního srdce

Vedlejší kolej, cílová stanice láska:

„Máš s tím problém?“
Zavrtím hlavou a přešlápnu, rozhodně by nechtěl znát moje myšlenky. Představoval jsem si hodně… Vážně? Ne. Odehrává se ve mně cosi jako zklamání, ale práce je práce tak co.
„Všechno?“
Zeptám se, ale jsem vlastně pln otázek zda to co po mně chce, myslí vážně. Michail se na mě kouká s opovržením a já mám chuť po něm skočit a dát mu pěstí. Kývne hlavou a podívá se ke dveřím.
Pochopil jsem a odcházím. Když matka říkala, že budu pracovat pro Enrica Vallentina čekal jsem, že budu nosit poštu, řidiče nebo třeba poskoka po nákupech. Ale po několika dnech jsem porozuměl té otevřené náruči. Zde není prostor pro hodné hochy a já v té době byl vzpurný, nasraný na celý svět a obzvláště na chlapy co mají pocit, že jsou pány tvorstva a potřebují utlačovat své ženy nebo si vybíjet zlost na ženách.
Vyjdu na chodbu a udělám pár kroků k výtahu.
„Ostatně je to logické, kdo jiný by měl být za jejími zády, než právě já. Ovšem s odstupem.“
Mluvím sám se sebou. Všichni tu věděli, proč tu jsem a zač vděčím Enricovi Vallentinovi. Byl bych ve vězení za vraždu otčíma, za vraždu muže, který týral mou matku.
Tedy kdo jiný se lépe hodí na dozor nad dcerou nejvyššího?
Důvěra? Ne, tohle je jen testování nového pokusného králíka, nebo možná jen odstavení na vedlejší kolej, dokud mi nebude plně uvěřeno, že nejsem bonzák.
Mluvím sám se sebou a když dojdu k výtahu a podívám se na její dveře, neubráním se hlubokému výdechu a úšklebku.
„Opět hlídací pes.“
Ani nemusím dlouho čekat, dveře se otevřou a ze dveří vylétne nějaký chlap, udělá krok do chodby směrem ke mně. Hned za ním vyjde Vinetia, napřáhne ruku a já vidím její zaťatou pěst, která udělá oblouk a dopadne chlapíkovi na lícní kost. Jeho hlava se stočí ke straně, okamžitě se napřímí a se zaťatými pěstmi udělá drobný krok k ní. Na nic nečekám, dvěma kroky přeskočím vzdálenost mezi výtahem a dveřmi od jejího pokoje.
„Rozmysli se dobře co uděláš!!!“
Její vztyčený ukazovák mířící na chlapíka, kterému začíná natékat oko mě zastaví. Chtěl bych zasáhnout, rve se to ve mně, ale nemusím! Dívám se na ní a cítím, že tuhle ženu, kterou znám sotva pár týdnů miluji. V tenhle okamžik mnou prošel elektrický zkrat. Chlap vedle mě uvolní sevřené pěsti a couvne. Kývne hlavou a otočí se k odchodu, podívá se na mě jako… ne jako, podívá se na mě zpráskaný pes.
„A ty tu chceš co?“
Zmateně se podívám z odcházejícího chlapa na ni.
Políbit tě.
Jsem mimo realitu, ona je silná, sebevědomá, nádherná.
Na mou odpověď nečeká, protočí očima a odchází do svého pokoje a zavře mi dveře před očima. Taju jako zmrzlina na poušti. Michail mi dal za úkol stát za ní a vyřešit to co jí není hodno, dohlédnout na to, aby byla v pořádku. Má tu pověst všetečné slečny, co se vrtá ve všem, do čeho jí nic není. Je to pomyslný štít rodiny, co se hrabe ve skrytých problémech a hrozbách. Ona je … dokonalá. Dlaní se zapřu do dveří a chvíli tam stojím s úsměvem idiota.
Mám jí stát po boku a řešit za ní chlapy, co by si na ní chtěli vyskočit, ale ona to nepotřebuje. Připadám si zbytečný, nebudu stát po jejím boku!
Budu stát za ní, budu jejím opěrným bodem, její odrazovou plochou. V ten okamžik jsem se do ní zamiloval a věděl, že budu jejím otrokem, jejím stínem.

Nezvaný host:

Stála proti němu, s květinami v jedné ruce a koženou taškou v druhé.
”Mám dojem slečno Vallentino, že ten váš čumáček opět byl někde kde ho nebylo třeba.”
Řekl muž a z kapsy vyndal menší nožík s dlouhou a tenkou čepelí. Zdálo by se jako by to byl nůž na dopisy.
”Ty prachy nám patří, nemáte ani vy ani váš otec právo se domáhat peněz za ochranu.”
Poslední slovo zdůrazní a rozesměje se.

Ještě před chvílí mi Vinetia řekla, abych se držel dál, že nepotřebuje nějakého poskoka, který by běhal kolem jako psík. Nic jsem na to neřekl, jen jsem kývl hlavou a zapálil si. Čekal jsem před obchodem, když jsem zaslechl z boční uličky její jméno, které vypustil z úst nějaký chlapík.
Majitel květinářství Jefferson. Jeden z lidí, kteří nám platí, za to že je nikdo neokrade, neshoří mu podnik nebo i za to, že má klienty.

Vinetia vytáhne zbraň a namíří na něj. Věřím, že střílet nechce, ale vím, že pokud jí dá záminku, vystřelí.
Založím ruce do kapes a krátkými kroky jdu za záda muži, který jí vyhrožuje. Neslyšel mě a jen znovu udělal krok k ní. Vytáhnu ruce z kapes a pohlédnu přes jeho rameno Vinny do očí. Koukne na mě a kývne hlavou.
Chytím chlápka pod krkem a druhou rukou podržím tu ve které drží nůž a zkroutím mu ji za záda, pouští ho.
Vinetia uklidí svou zbraň a přejde k muži, který jí před chvílí vyhrožoval.
”Angelo, vysvětli pánovi, že dámy se v uličkách nepřepadávají a už vůbec se jim nevyhrožuje.”
Nepodívala se na něj a jen mi věnovala první úsměv. Chtěl jsem mu v tu chvíli zlomit vaz a položit jeho tlukoucí srdce k jejím nohám. Ale postačí jen pár zlomených žeber a prstů.
Ten den mě vzala na milost a druhý den mi dokonce řekla, kam jedeme a později i za kým a proč.
Byl jsem jí vždy nablízku, i ve chvílích kdy o tom nevěděla.

Její stín:

„Angelo?“
Kývnu hlavou a vytáhnu svou zbraň, podám jí ji do ruky a ona natáhne kohoutek, ruka se napne a hlaveň najde svůj cíl. Philips se na Vinetii dívá tím pohledem, který tak důvěrně znám. Je to povýšenecký pohled idiota, který nevěří, že vystřelí. Dokonce k ní udělá krok a usměje se.
”Na tohle nemá…”
Svou větu nedokončí.
Skloním svůj pohled a otřu si palcem spodní ret. Ruce poté vložím do kapes a s výstřelem vydechnu. Další výstřel nevyjde, spoušť se zasekla.
S chladným pohledem mi vrátí pistoli a když se otočí od chlapa s dírou v hlavě podívá se na mě.
„Proč se usmíváš?“
Uvědomím si, že mám opět na tváři úsměv idiota. Auto máme zaparkované u chodníku, měsíční paprsky projdou jejími vlasy a já díky paprskům zahlédnu muže, který se zbraní v ruce odkryje svou pozici. Nevěděli jsme o něm, musel tam být již před naší schůzkou s práskačem Philipsem, který se do rodiny vetřel jako výběrčí a několik týdnů donášel policii. Bohužel netušil, že policie hraje pro nás.
Se zbraní v ruce, kterou jsem chtěl uklidit rychle zamířím a vystřelím. V tu chvíli si nevzpomenu, že tahle zbraň už jednou selhala naštěstí kulka z hlavně vyjde.
Nevědomky Vinetii druhou rukou stáhnu k sobě a obejmu jí kolem pasu a přetočím za sebe. Chlápek co dosud dřepěl za popelnicemi stihne vystřelit též, kulka škrtne moje rameno ve chvíli kdy se po svém výstřelu stáčím k útočníkovi zády, abych Vinetii kryl svým tělem.
Hledím jí do očí. Vypadá v pořádku. Kulka, která mě škrábla se zaryje do dveří auta. Zavrčím a rychlým obratem se zbraní v ruce dojdu k muži, jenž se opovážil po ní vystřelit. Dalšími dvěma výstřely ho zasáhnu do krku a do míst kde má klíční kost.
Když se ohlédnu, abych ji znovu zkontroloval všimnu si, že stojí u auta a otevírá kufr.
Miluju tě!
Nepřemýšlí. Chladně otevře kufr, abychom po sobě uklidili.

Když vhodím tělo Philipse do bažiny sundám si zakrvácené sako a zmuchlám ho do kuličky a zahodím za těly obou potížistů. Vinetia přijde ke mně a kapesníkem mi ováže paži. Pohlédnu na ni a cítím, že neexistuje romantičtější chvíle než je právě tahle. Její chlad, suverenita rozbuší mé srdce jako už tolikrát předtím, kdy šla za stopou a já ji následoval, jen proto, abych odnesl pár těl do auta. Jen proto, abych byl její stín a nezanechal žádné stopy, které by vedly k ní.

Dárek:

”Pistole nevyřeší vždy vaše problémy a často když dojde ke krizové situaci nemáte ji u sebe, bohužel nože jsou nápadné a často je nelze použít. Něco, ale pro vás mám.”

Obrázek

Z tmavě hnědého dřeva jí dám do ruky Yawaran. Sedí krásně do její dlaně a hrot vykukuje za drobným malíčkem.
”Yawaran je v zásadě malá tyčka do dlaně, která při sevření v pěst přečnívá na obou koncích dlaně o několik centimetrů. Tyto přečnívající konce slouží k úderům a tlakům na citlivá místa.”
Řeknu jen a rozhlédnu se kolem sebe. Jsme na chodbě před jejím pokojem a já si uvědomil, že jsem uvnitř nikdy nebyl.
”Několik měsíců jsem žil mimo domov v čínské čtvrti. Bylo to jediné místo, kde jsem mohl být od otčíma daleko.”
Řeknu na vysvětlenou. A pak jen ukážu na dřevěnou tyčku v její dlani.
”Velkou výhodou Yawaranu je, že na rozdíl od zbraní bodných a sečných při použití nepřináší do konfliktu krev. Je to zbraň velmi skladná a lehká a nevyžaduje speciální pouzdro, takže není problém nosit ji neustále u sebe. Vejde se do kapsy u kalhot, saka – díky své velikosti ji lze dát takřka kamkoliv. Je velmi nenápadná, dá se v ruce dobře ukrýt a na první laický pohled nevypadá jako zbraň. Všechno výše řečené dělá z Yawaranu jednu z nejlepších zbraní pro civilní použití.”
Sevřu její dlaň a pousměji se.
”Až budete chtít mohu vám něco s ním ukázat.”
Za zády uslyším hlas Gwen, zavrtím hlavou a snažím se uklidnit, rychle se otočím k výtahu a odcházím, ještě na schodišti se otočím k jejím dveřím a s nadějí, že ji ještě uvidím, se usměju na zavřené dveře.
”Má ledová královna.”

 


 

… polibek pro hrdinu

(psáno jako dárek k narozeninám, aneb alternativní verze budoucnosti)



”Babiiii… řekni mi znovu jak to bylo když jste přijeli.”
Modrá očka děvčátka se rozzáří a ona se zachumlá pod deku.
”Beruško, vyprávím ti to každý den.”
Děvčátko koukne na brášku, který leží vedle ní a hraje si s ušima plyšového medvídka. Ona do něj šťouchne loktem a kluk se na ní zamračí ve smyslu co zase chce, že ho vyrušila z něčeho důležitého.
”Babííí… my to chceme slyšet ještě jednou.”
Doprošuje se a pohladí babičku po rameni.
”Babička byla ta nejkrásnější žena jakou jsem kdy viděl. A pořád je.”
Šedé vlasy muže ve dveřích dětského pokoje se pohnou a on je zpátky dozadu učeše prsty.
Děvčátko se pousměje a nadšeně se posadí a chytí babičku za ruku, té zrůžoví líce a věnuje svému muži milý a hřejivý úsměv.
”Od první chvíle kdy jsem ji viděl ve dveřích její ložnice a ona zrovna jednomu muži vrazila jednu na kokos, jsem ji miloval a věděl jsem, že chci být už jen s ní.”
Děvčátko vytřeští oči a podívá se na dědečka nevěřícně, probere to i vedle brášku, který se rozchechtá.
”Babi, ty jsi někoho bouchla?”
Babička se s drobnou výčitkou podívá na svého manžela.
”Bouchla, Lucarelli a jak.”
“A vrátil jí to ten chlap?”
“Ne, to víš že ne. Ona na něj totiž namířila ukazováčkem a udělala Ty Ty Ty!”

Rozesměje se děda a posadí se na postel proti babičce. Natáhne se k její ruce a vezme jí do svých. Jejich spojení je oba rozesměje. Babička nakloní hlavu a její oči zazáří při pohledu do jeho.
Ustřelila bych mu hlavu, kdyby to zkusil.
Pomyslela si babička Vinetia.
”A jak tě požádal o ruku babi?”
Usměje se děvčátko.
”Ne, řekni nám jak babička mlátila další padouchy.”
Řekne rychle klučík a posadí se na posteli.
”To je vlastně jeden příběh.”
Oba se nadšeně vyhoupnou na zadky a zapřou se do pelesti, přitáhnou si deky k bradě a obejmou svá skrčená kolena.
Babička se s otazníkem v očích dívá na dědu a ten ji jen chlácholivě pohladí po hřbetu ruky.
Tohle jim Angelo přeci nemůžeš vyprávět, jsou na to příliš malí.

”Tehdy jsme byli oba velice mladí a babička byla nekompromisní dcerou velkého a mocného obchodníka. A já jsem pracoval pro její rodinu a měl jsem za úkol nosit její nákupy, dovézt ji do restaurace a hlídat, aby se nikdo na ní nevytahoval.
Byly to těžké časy, hodně zlých lidí se snažilo vašeho pradědečka přesvědčit všemi různými způsoby, aby zanechal obchodu a odjel z města. Ale protože pradědeček Don Enrico byl tvrdý chlap a to babička zdědila po něm, rozhodl se, že …”
“Že všem nakope zadek.”

Děda se usměje a kývne, babička jen zavrtí hlavou.
”Ano Luco, i tak by se to dalo říct. Jenže pradědeček byl hodně chytrý chlap a věděl, že musí být chytřejší než ti co proti němu zbrojili. My s babičkou jsme tehdy byli v jednom domečku za městem, schovávali jsme se před padouchy. Věděli jsme, že mezi našimi lidmi je nějaká krysa, která práská nepřátelům a my museli přijít na to kdo to je, protože do té doby nás to stálo životy mnoho lidí i mnoho členů naší vlastní rodiny. Byli jsme v té chaloupce, když někdo prostřelil petrolejovou lampičku na zápraží.”
Dívenka vzala bráškovi medvídka a přitiskla si ho na hrudník a drtila ho ve svém objetí. Malý Lucarelli dá nohy do tureckého sedu a nadšeně pozoruje dědu.
Jsem ráda, že jsi vynechal tu pasáž, že jsme oba byli nazí a že to byla první noc, kdy jsme spolu byli. Byla jsem strašlivě nervózní a ty jsi byl tak roztomile nemotorný, když jsi mě svlékal.
Babiččiny myšlenky se rozutečou úplně jiným směrem než dědovo vyprávění.
”Babička vzala kýbl s vodou, přelila oheň v krbu a skryla se za knihovnu. Já jsem si dřepl vedle dveří, babička na mě koukala a jen jsme vyčkávali. Věděli jsme, že střelec nebude sám. A když další kulka prosvištěla kolem mojí hlavy skleněnou vitráží u okna. Stáhl jsem se k babičce za knihovnu a překontrolovali jsme kolik nám zbylo nábojů. Babička měla v bubínku tři a dva v kapse u kabátu. Já měl dva a šest v kalhotách.
Další kulka se zaryla do krbové římsy. Nemohli jsme tam takhle čekat až přijdou dovnitř a postřílí nás. Zatím co jsem se plazil ke dveřím, abych se rozbitým sklem v okně podíval ven kolik jich tam je, babička se přesunula k našim kabátům, aby vyndala kulky a doplnila je do bubínku.
Vykoukl jsem z okna a zahlédl dva střelce. Po jednom z nich jsem vystřelil. Když jsem se vracel do krytu za tlustou stěnu dřevěné roubenky, zaslechl jsem jen babičku jak říká ANO.”

Jeho vyprávění bylo poutavé a on každé slovo prožíval, jako by se tohle vše právě dělo. Chlapec bedlivě poslouchá a dívenka Alessia se zajíkne.
Asi bychom tu neseděli, kdybych ten prsten nevytáhla z tvé kapsy s kulkami pro které jsem tam šla. Předpokládám, že bych se vdala za ropného magnáta, jak se tehdy k té domluvě schylovalo.
”Nejprve jsem to nechápal, podíval jsem se na ní a hledal souvislosti s čímkoli. Ale ona tam jen dřepěla za židličkou a ládovala kulky do bubínku své zbraně. Zbytek kulek nasypala do kapsy svého svetříku a v tu chvíli jsem si toho všiml, na prstu měla prstýnek. Prstýnek, který jsem celé týdny nosil v kapse a doufal, že najdu odvahu ji požádat o ruku.”
Nenašel, drahoušku. Vzala bych si jiného a ty by si vstoupil do války v Evropě.
Děda se podívá na ruku babičce Vinetii a pohladí prstem kroužek na prsteníčku.
”Řekla ano, a ve mně se vše zastavilo. Chtěl jsem to udělat romanticky, s pugétem růží, na kolenou a třeba při dobré večeři. Ale ona věděla, že by čekala ještě hodně dlouho. Byla vždy statečnější než já. Když se na mě podívala, viděla jak jsem mimo. Jak jsem ztuhl a tak se jen zamračila a řekla…”
Podívá se babičce do očí a ta se usměje.
”Angelo Darmady, já si tě vezmu, ale teď už postřílej ty muže venku!”
Doplní jeho vyprávění babička a položí druhou ruku na ty jeho. Malá Alessia se usměje a oči se jí podlijí slzami dojetí. Bráška vedle ní ji vezme medvěda a pohlédne na dědu.
”Dědooo… a postřílel si je?”
Babička kývne hlavou a rozesměje se.
”Ano Luco, děda vzal zbytek nábojů, dokonce i moji zbraň a jako hrdina mi dal pusu a vyběhl před chatu a všechny postřílel.”
Děda zvedne její ruce a políbí je.
”A nic se mu nestalo?”
Zeptá se udiveně kluk a poposedne, aby byl u babičky blíže.
”Ne Luco, nic. Ani jeden průstřel, ani jediné škrábnutí.”
“A bála si se o něj?”
“Moc… konečně jsme mohli být spolu a on tam vyběhl sám, byla noc a oni měli výhodu okolního lesa a výhledu na jediný unik z chaty. Nestihla jsem ho varovat, a možná by mě v tu chvíli ani neslyšel.”

Děda zavře oči a opět políbí ruce babičce.
Děvče se pousměje.
”To ta pusa viď, ta mu dodala hrdinský schopnosti.”
“Ty jsi hloupá, už si slyšela někdy, že by pusa zrodila nějakého hrdinu?”

Oboří se na ní bráška a plácne jí medvědem po hlavě.
Babička vstane z postele a přikryje obě děti. Děda na ní počká u dveří.
”To, že si tam tehdy na té terase stál úplně nahý a já celou dobu sledovala to tvé rozkošné pozadí, jim řekneme až budou starší.”
Řekne dědovi šeptem babička, než vyjde na chodbu před ložnici.
Děda koukne na Alessii škvírou pootevřených dveří a šibalsky řekne.
”Už mnoho polibků milovaných žen učinilo z mužů hrdiny.”
Zhasne a zavře dveře.

Kategorie: Flashbacky