MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Madam G. 4.9.2016

Ve jménu lásky  /  Trocha krve z minulosti  /  Od zoufalství k zuřivosti

 

… ve jménu lásky

 

Deset let, deset let hydroterapii, poutání k posteli, a nespočet léků. Lékaři a lékařská služba, každý z nich si párkrát řekl, že třeba koitem mě uzdraví.
Nebyla jsem nemocná, udělala jsem jen jednu chybu. Jedna jediná chyba změnila vše, co jsem v životě měla. Podcenila jsem moc jednoho dámského přirození. Udolala ho a on se prostě zamiloval. Milovat měl mě, jen mě. Dala jsem mu dvě děti a starala se o další jeho děti, které si udělal bůhví s jakou štětkou.

”Odcházím. Ale bát se nemusíš, postarám se o vás.”
Kurva jak tohle mohl říct, jak to mohl říct po všem co jsem pro něj udělala? Dala jsem mu zázemí, teplo domova. Obětovala jsem pro něj svůj život. Byly doby, kdy jsme neměli co do huby a byla jsem s ním. Jeho syn z prvního manželství vyrůstal jako můj. Říkal mi mami. Jeho další dítě s děvkou z továrny na knoflíky žilo také s námi.

Všechny děti jsem milovala jako matka, jeho děti jsem milovala. Byly, jsou jeho odkazem, jeho kouskem duše. Jediné co jsem chtěla bylo jeho srdce, které jsem měla. Než přišla ona. Ve žlutých šatech se sípajícím dítětem. Byla jako madona, vzhlížel k ní a běhal za ní jako malý psík. Dal by jí všechno, dal by jí sebe. Chtěl jí dát to, co odmítal dát mně.
To já jsem měla být jeho žena, ne ona.

Lékař v ústavu pro chorobomyslné mě diagnostikoval jako mentálně labilní se sklonem k samopoškozování. Víc se mýlit nemohl. Deset řezů na zápěstí půl hodiny před tím, než měl přijít domů. Na první pohled pro kohokoliv demonstrativní sebevražda. Touha po pozornosti. Pro mě jeden z hřebíčků do desetileté rakvičky.
Další velkou ránu mi uštědřil on sám. Věřil, že bych byla schopná ublížit dětem. Shodou nešťastných okolností malá Gwendoline spadla téže den ze schodů při neopatrné hře a chůva jenž jí měla na starosti ze strachu z potrestání řekla, že jsem jí v návalu vzteku strčila ze schodů.

Moje děti, moje krásná dvojčata. Od toho dne jsem je třináct let neviděla. Vzal mi je, odjel s nimi za moře se svou novou milenkou, která mě u lékařů pomluvila jak jsem zanedbávala péči a že alkohol mi byl mnohem přednější než-li štěstí dětí. Řekla, že jsem sexuálně atakovala nejstaršího syna z manželství, které skončilo smrtí matky Vincenta. Nebylo na tom zdaleka nic pravdy, ale ne že bych to nedokázala pochopit. Potřebovala mě odstranit, potřebovala ho mít pro sebe. Nemůžu se jí divit i já udělala vše proto, abych byla pro něj jeho osudovou ženou.

Milionkrát jsem si vše znovu a znovu přehrávala. Řekl, že odchází a a když i ta jeho čubka, kterou se rozhodl milovat zničeho nic odjela, balil kufry.
Dala mu vale a on zaslepen chtěl stále za ní. Proti tomu nešlo bojovat. Uchýlila jsem se k zoufalému kroku a doufala, že mi to vyjde. Věřila jsem v jeho soucit, věřila jsem že pochopí, co vše bych pro něj udělala. Jak krátkozraké, jak strašlivě hloupá jsem byla.

”Z důvodů snížení stavu nemocných a zrušení ostatních ústavů vás musíme propustit.” Vyšla jsem jako troska. Zmučená všemi lékařskými postupy aplikujícími na mě za deset let mého pobytu.
Byla jsem cizinkou v zemi, která bývala mým domovem. Muž, kterého jsem milovala byl pryč. Děti, které byly pro mě vším byly také pryč. Už jsem zde neměla co dělat.

V Americe jsem chtěla vyhledat všechny co pro mě kdysi znamenali vše. Najít své děti. Ovšem získala jsem nečekanou pomoc.
Ubytovala mě u sebe a snažila se vyčistit svou karmu. Začala jsem se dávat do pořádku, chtěla jsem se připravit na setkání se svými dětmi.

Když jsem ho viděla v Americe prvně, nasedal do auta společně s jakousi černošskou kurvou. Je stejně šarmantní. A v tu chvíli jsem si to uvědomila. Nemilovala jsem jeho, ale tu představu o něm.
Strávila jsem dva dny procházkami po zapadlých koutech NO. A rozmýšlela se, co dál. Bez peněz, bez budoucnosti, bez lásky.
Poprvé v životě sama sebou.

Láska navazuje vztah k lidem. Nenávist též. Kdo hledá cestu k lidem, může si vybrat. Já si vybrala.

Giorgia de Maur zemřela před osmnácti lety.

 

Říkejte mi madam G.

 

Jsou informace a informace, kdo by je neměl rád, kdo by nechtěl vlastnit tuto drahou komoditu. Je to list na zemi položený. Jen je důležité umět ho zpracovat, dát mu jméno. Dát mu obal, dát mu značku. A prodat správným lidem. Tak jako krabičku cigaret.
Tu levnější prodáte za pakatel, ale přijdou další, chtějí něco lepšího. Prodáte s mnohonásobným ziskem a co víc. Lidé jsou strašně ukecaní, nedávají si pozor na svá slova. Využít pro prospěch jiných, to je přeci i vašim prospěchem, kde někteří prohrají jsou jiní vítězi.
Se správně naloženou informací nelze prohrát.
Jeden spisovatel řekl: ”Když jsi poražen, ber to jako signál, že tvé plány nebyly tak skvělé, přetvoř je a znovu vykroč směrem ke kýženému cíli.”
Byla jsem poražena a z popela povstal Fénix. Je na čase vnést do životů jiných chaos. Vyhlásit válku těm jež nám ublížili natolik, že jizvy se budou hojit ještě velice dlouho.

Válka je příliš vážnou záležitostí, než aby mohla být svěřena armádě. Uspět můžeme pouze v případě, že si najdeme v životě, ve válce či v čemkoliv jiném jediný, prvořadý cíl a všechna ostatní rozhodnutí tomuto cíli podřídíme.

madam G.

Budovat si prestiž na informacích je v dnešní době nezbytné. A pokud jste ke všemu ještě krásná žena. Bude vás bavit být ve světě mužů.

Říkají mi madam G. Milovala jsem, on miloval mě, zradil mě a já zradím jeho. Není to tak složité. Není horší pomsty než-li od zhrzené ženy.
Jako stovky žen přede mnou si i já dokážu spočítat pět a pět. A pod intrikami rozzlobených žen už padlo mnoho velikánů.

Je čas rozehrát hru. Mé kroky vedou Domů. A domov má každý tam, kde jeho rodina je.

Lásko, jsem doma.

 


 

DOVĚTEK: (psáno pro Enrica Vallentina, situace před 17 lety jeho očima)
… trocha krve z minulosti.

Obrázek

”Všude je krev, já nevěděla co mám dělat Enrico, ona se zabila.”
Hystericky na tebe řve Federica a běží ze schodů tobě naproti.
”Kde je!?”
Řekneš klidně a podíváš se na ní, od vchodových dveří si běžel, shody bral po dvou, třech a teď stojíš vedle ní a ona brečí. Její ruce jsou mokré a je tam patrná známka krve. Že by si ruce myla? Ne spíš byla v koupelně. Mozek pracuje na plné obrátky.
Federica ukáže prstem na konec chodby kde jsou pootevřené dveře do koupelny. Uděláš několik dlouhých kroků a jsi ve dveřích do místnosti z níž vyjde pára jakmile dveře otevřeš.

Federica stojí u schodů a hledí na tebe. Tvář skryje do dlaní, viděl si že brečela, ale vlastně sis uvědomil, že si žádnou slzu nezahlédl.
Pára zmizí z místnosti a ty slyšíš jak voda plní už tak přeplněnou vanu ze které vytéká teplá voda na dlažbu.
Boty s dopadem na zem vytvoří cákanec z růžové vody, která je všude na podlaze.
Ruku má svěšenou z vany a ze zápěstí ji vytéká drobný pramínek krve. Neváháš, dalším dlouhým krokem jsi u ní. Zastavuješ vodu a vytahuješ špunt. Pokud by nezemřela na vykrvácení jistě by se dříve nebo později utopila až by se tělo úplně uvolnilo.
Pohladíš ji po tváři, je bledá, ztráta krve již začíná ženu krev a mléko měnit na kus papíru.

”Já bez tebe nemůžu žít… nemůžeš mě opustit!!!”
Křičí na tebe Giorgia ze schodů a ty držíš kliku vchodových dveří.
”Enrico Vallentino!!!”
Zařve a o dveře za tebou se roztříští porcelánová váza, bílé kosatce dopadnou na zem a voda se ti rozlije pod nohy.
”Nemůžeš mě prostě takhle opustit!!!”
Křičí a její hlas je vlastně velmi hezký v téhle tónině. Její italština je hbitá a s perfektní ovšem ne přehnanou artikulací.
”Ať je bůh nade mnou jestli ti tohle odpustím Enrico Vallentino!!! Vrať se od těch dveří a poslouchej mě!!! Jestli teď odejdeš následky si poneseš do konce svého života!!!”
Sešla několik schodů a opět po tobě něco hodila. Střepy se rozptýlí po podlaze a ty si rukou skryješ tvář.
”Nemůžeš mě opustit!!! Já… my patříme k sobě!!! Odpustila jsem ti tu kurvu z prádelny, vychovávám dceru kterou máš s jinou ženou!!! Dala jsem ti všechno!!!”
Tón jejího hlasu se změnil, zněl teď poměrně naléhavě spíš jako prosba než výhrůžky. Sešla schody a natáhla k tobě ruku.
Neopouštěj mě!!! Bez tebe nepřežiju!!!”
Řekne skoro šeptem a po tváři se jí skutálí velká slza.

Dlaní přejedeš po její tváři až na temeno její hlavy a zvedneš jí hlavu, druhou rukou sklouzneš po jejím krku a snažíš se nahmatat tep. Přes její nahá ňadra přejedeš do podpaží a přitáhneš její hrudník k sobě. Rudá voda se vpíjí do tvé košile a saka. Narovnáš se v zádech a vytáhneš jí z vany.
Položíš ji na dlažbu a chytíš její ruku. Rána je hluboká a tehdy ho zahlédneš. Je to tvůj nůž ten co jsi si koupil na první dovolené na kterou jste jeli do horské chaty. Koupil jsi si ho od tamějšího myslivce, který jej používal na vykuchání zvěře.

Ostří nože leželo na její hebké kůži a krční tepna mu vycházela vstříc jako by šlo o milostný akt. Oba jste byli vzrušení a ona cítila, že stačí jediný pohyb a nezůstane bez šrámu.
”Giorgi, jedinkrát mi zalžeš, jedinkrát mě podvedeš a zabiju tě.”
Pootevřela ústa a její nahé tělo se pod tvým propnulo.
”Rozumíš?!”
Promne rty mezi zuby a olízne si je jazykem.
”Ano pane…!”
Vzdychne a doširoka otevře své světle modré oči když do ní vnikneš.

Jak teatrální. Strhneš z věšáku ručník a obmotáš jí jím zápěstí pravé ruky. Voda na podlaze se vpíjí do tvých kalhot. Celé to tu voní medem a smrdí krví. Její rty začínají promodrávat. Stáhneš ze sebe mokré sako a přikryješ jí jako by si doufal, že jí zahřeješ.
Sedíš tam několik minut a věříš, že Federica zavolala lékaře. Pevně jí držíš zápěstí a snažíš se ránu zaškrtit.
Dlouhé mokré plavé vlasy se zamotaly do tvých prstů. I po dětech měla postavu jako dívka, hleděl si do její tváře ale nehýbala se.

”Shodila jí ze schodů, byla hrozně rozčílená říkala že cizího spratka vychovávat nebude.”
Federica ti podává sklenku z čirou tekutinou, ale voda to jistě není. Růžové rukávy které jsi vyhrnul k loktům ze sebe nechávají odkapávat poslední trochu vody kterou pojaly v koupelně. Sedíš na schodech a díváš se na dveře, kterými před chvílí prošel doktor s několika pomocníky a Giorgiu odvezly do nemocnice.
”Křičela, že už jí nic nezajímá, že tě nenávidí. Neboj Gweny je v pořádku má jen drobný šrám na hlavě.” Řekne tiše Federicca a sedne si vedle tebe. Položí dlaň na tvoje koleno a dívá se na tvou tvář jako na boží obrázek.
Jediné na co jsi schopen myslet je, že ti Marta dnes odpoledne řekla, že Marie Sára odjela.
”Odjela, už je na cestě do Ameriky za svým manželem!”
Ledová sprcha, Marie Sára je pryč, tohle vážně bolí. Giorgia je také pryč a tu to bolí asi také, Federica se k tobě přisune a začne to rozepínat knoflíky u rukávů košile.

Sedí na posteli nohy skřížené do tureckého sedu a ruce stažené svěrací kazajkou dozadu. Hledí do stropu a na tváři jí kraluje podivný úsměv. Přes skleněnou výplň dveří se na ni koukáš a doktor pročítá papíry, které si vzal z kanceláře.
”Je mi líto, ale je velice problémová vůbec nespolupracuje. Její zranění je sice vyléčené, ale trpí určitou psychickou poruchou.”
Doktor mluví tiše, chladně a naprosto bez známky jakékoli emoce.
Giorgia se usmívá a její světle modré oči kreslí jakýsi obraz po stropě. Ostříhali jí vlasy, má je nepravidelně dlouhé jako by je někdo uřezal nožem. Na kotnících má fialové modřiny.
Od dveří tě odstrčí služba ústavu a dveře otevře vejde do místnosti a přejde k Giorgie a začne jí rozepínat svěrací kazajku.
”Je takové podezření, že měla poměr se svým nevlastním synem, kterému je šestnáct a že shodila nevlastní dceru za schodů jsou jí tři roky, byla by toho schopná?”
Zeptá se Federica doktora a otočí se k otevřeným dveřím.
”No paní Giorgia je velmi zvláštní případ mnoho mých kolegů ji považuje za zdravo a jeden dokonce tvrdil, že je jen přehnaně prchlivá.“
Doktor se rozesměje a nesouhlasně zavrtí hlavou.
Federica přejde ke dveřím a podívá se do místnosti za chvíli vidíš, že naproti ní je Giorgia a usmívá se, poté se na tebe podívá a ruka, která hladila Federici tvář ji přejede přes ucho na temeno hlavy. Prsty jí sevře vlasy a Giorgii úsměv se mění ve vyceněné zuby a je možné zaslechnout vrčení.
Federica chytí její ruku a snaží se jí stáhnout z vlasů. Giorgia vší silou stiskne pěst ve které má Federici vlasy a Federici obličej míří na otevřené křídlo bílých dveří. Svaly na Giorgiině ruce se napnou a vší silou pomůže srážce dveří a obličeje své sokyně.
Chodbou zazní výkřik, zlověstný a zlý. A je zakončen Federičiným bolestným vyjeknutím. Na dveřích se objeví rudý květ. Poskok co byl v pokoji a sundaval ji svěrací kazajku ji chytá za paže a táhne ji zpět do pokoje. V její sevřené pěsti zůstává chomáč vlasů Federici.
”Zlomila mi nos, ta svině mi zlomila nos!”
Ještě než odtáhne zdravotník Giorgii do pokoje zahlédneš její pohled. Je plný nenávisti a nyní i sadistické spokojenosti. Ještě stihne na Federicu plivnout, ale neřekne ani jediné slovo.
Zřízenec doprovází Federicu na ošetřovnu. Přes zavřené dveře opět vidíš Giorgiu na posteli ve svěrací kazajce.
Dívá se opět do stropu, ale vaše oči se střetnou když hlavu skloní dolů. Vidíš vše, lásku, nenávist, všechno v extrémním rozměru.
”Bude tu muset zůstat a obávám se, že na hodně dlouhou dobu, nebude jednoduché ji přesvědčit, že je třeba aby se léčila. Ale máme nějaké nové metody jistě se bude moc za pár let vrátit mezi normální lidi.”
Řekne doktor a vede tě do kanceláře, kde budeš muset podepsat několik papírů.
”Je mi líto, ale byla to otázka času, je to časovaná bomba a pokud ublížila dítěti a svedla nezletilého chlapce, to je deviace kterou léčíme elektrošoky.”
Na stůl před tebe přistane několik papírů a pero. Federica se připojila k vám, nos má vycpaný vatou a přelepený, začíná to otékat.
”Podepište tady, a tady a tady taky.”
Doktor se usměje a jeho úsměv je ti tak známý, je to pohled na člověka, který má dojem, že uzavřel smlouvá století.

Jsi v kanceláři sám, možnost přemýšlet možnost vybavit si okolnosti, kdy jsi tuhle ženskou vymazal ze svého života a mylně si doufal, že nadobro. Nestalo se! Vincentův odchod si ani nezaznamenal, ale je jisté, že ve stavu v jakém byl šel do svého pokoje se natáhnout.
Všude je klid a ticho. A přeci máš dojem, že jsi slyšel klepání na dveře.

Několik paprsků slunce dopadne na desku tvého stolu a klepání se ozve ještě jednou. Dveře se pootevřou a v nich stojí Vinetia.
Tvoje dcera je velmi podobná své matce, alespoň očima ano co si tak pamatuješ. Dlouho jsi o tom nepřemýšlel a teď, už je pozdě.
Hotel utichl je odpoledne a za chvíli bude kostel venku odbíjet čtyři hodiny.

 


 

… od zoufalství k zuřivosti

 

”Proč jste jí zlomila nos slečno Giorgie?”
Usmívám se, ta vzpomínka, jak její nos křupl a že to křupnutí bylo slyšitelné a pak se na bílých dveří objevila rudá růže, alespoň to mi připomínala krev jenž s výdechem explodovala na dřevěnou plochu o kterou byla naražena.
”Přišla se přeci jen zeptat na to jak se vám daří.”
Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.
”Chtěla se jen ujistit, že tu budu hodně dlouho, chtěla si jen pojistit svoje místo vedle něho!”
Procedím skrze zuby a zapřu se na židličce, kterou mi na pokoj donesly prý za dobré chování. Doktor se posadil na postel s propletenými prsty mezi koleny se na mě díval, jako by vše chápal.
”Giorgie, byla to vaše kamarádka. Proč by chtěla získat muže se kterým jste žila a měla s ním děti?”
Prudce se zvednu. A jedním dlouhým krokem se dostanu před doktora. Dlaněmi se mu zapřu do kolen a ze vzdálenosti jenž se naše nosy skoro dotýkají zaryji své nehty do jeho kolen.
”Mám s ním děti! Nemluvte už nikdy v minulém čase o tom, že jsem měla děti!”
Doktor strne a posune se na posteli dozadu, v tu chvíli ho pouštím a vím, že jsem přišla o židli.

O chvíli později ležím na lehátku, ruce připoutané koženými řemeny a doktor stojí nade mnou.
”Jste duševně labilní a mám dojem že trpíte maniodepresí.”
Začnu se smát, tenhle doktor Bolí to mě léčí už několik měsíců, tedy alespoň tomu tak říká “léčba”. Tváří se zmateně pak jen kývne k sestře a ta se mi postaví za hlavu a já na spáncích ucítím měkké plochy. Do zápěstí mi doktor aplikuje další látku snižující napětí svalů. Pozdě.
Při zavedení proudu nastává ztráta vědomí a křeč veškerého svalstva, po té plynule navazuje křeč horních končetin ty se ohýbají v loktech a lehce se ramena vyboulí z kloubů, dolní končetiny jsou flektovány v kyčlích a kolenech. Křeč bývá provázena výkřikem. Při této křeči se mi nohy propnou křečovitě do špiček. Zornice se zůží, víčka přivřená a bulvy stočeny vzhůru. Trvá to asi 10 sekund.
Prudké záškuby končetin i trupu, hlava se stáhne do záklonu. A konečně ustává chroptivé dýchání zadržím nekontrolovatelně dech na pár sekund. Z úst mi vytékají sliny, zornice jsou rozšířené a nereagují na světlo.
Konec, usínám. Když má doktor blbý den opakuje tohle třeba třikrát za sebou, když jsem “hodná” probudím se na svém pokoji ve svěrací kazajce s kýblem u postele.
”Ninna nanna, ninna oh,
questo bimbo a chi lo do?
Lo darò alla Befana
Che lo tiene una settimana
Lo darò all’Uomo Nero
Che lo tiene un anno intero
Lo darò all’Uomo Bianco
Che le tiene finché è stanco
Lo darò al Saggio Folletto
Che lo renda Uomo perfetto!”

Přetočím se z boku na záda a pousměju se. Stále žiju.
Podívám se na své bříško, ale… Zakřičím a znovu a znovu. Slzy mi stečou z koutků očí.
”Kde je moje dítě!!! Kde je moje dítě!!!”
Necítím ho, už není se mnou. Znovu zakřičím. Zoufalství pohltí celé moje tělo. Žaludek se stáhne do špendlíkové hlavičky a srdce mi puká. Znovu zakřičím a slyším jak se otevírají dveře mého pokoje.
”Kde je moje dítě!!! Kam jste ho dali!!!”
Někdo mi přichází za hlavu a chytá mě za ramena, tlakem a tahem mě donutí si sednout.
Cítím, že mi rozvazuje vestu a ruce se mi uvolňují.
Roztřesená se dlaněmi zapřu do postele a otočím se na posteli. Je to jeden ze zřízenců, kteří byli nedávno přeloženi z mužského oddělení.
”Kde je moje dítě!!!”
Špičkou nohy se dotknu podlahy a cítím, že bych se neunesla. Dlaně, které se zapírali do postele se zdvihnou a se strachem se dotknu bříška. Obrovské slzy se skutálí po mých tváří. Nevnímám nic. Vedle mě si sedne zřízenec, ani neznám jeho jméno a podává mi kapesník.
”Je to kluk a je v pořádku. Hledají teď někoho kdo se ho ujme. Ale vzhledem k tomu, že je to tvoje dítě a ty jsi nemocná nikdo ho nechce.”
Řekne chlápek tiše a otře mi slzy, protože nejsem schopná zvednout ruce.
”Vraťte mi moje dítě, je to můj syn!!!”
Chlápek mi znovu otře slzy.
”Tady ho mít nemůžeš a chlap co tě tady nechal, ho nechce. Doktor mu psal několik dopisů, ale neodpověděl.”
Zakloním hlavu a pohlédnu do stropu,chtěla bych se modlit, ale jediné nač myslím, je můj syn. Můj malý syn, který mě potřebuje.
Vito, Vito Santiago. Mohl by mi pomoci, Lorreta byla kamarádka a já ho znám už jako malého kluka.
”Vím o někom kdo by si ho vzal, mohla bych mu napsat, nebo by jste mohl za ním zajet.”
Podívám se na něj a jsem při smyslech víc než jsem byla za posledních pár měsíců.
Chlápek se jen usměje.
”A proč bych to pro tebe dělal? Jsi blázen ani vlastní chlap tě nechtěl mít doma.”
Koukám se na něj a po tváři mi opět steče pár slz.
Můj malý syn, moje všechno. Zemřela bych, aby on mohl žít.
”Ale jsi docela pěkná možná když budeš na mě hodná, bych pro tebe něco udělat mohl.”
Jeho rty se rozšíří do úsměvu a žluté zuby se na mě zazubí jako by mě chtěl sníst. Znám tenhle pohled, líbilo se mi když na mě tak muži koukali, ale tehdy jsem měla na výběr. Tehdy jsem měla poslední slovo já.
Chlápek si poposedne a pohladí mě ukazovákem po tváři. Sjede s ním po mé čelisti k bradě a pokračuje níž.

Má hnědé oči a černé vlasy. Tak maličký. ruku mám položenou na skleněné výplni dveří a podívám se Vitovi do očí. Cítím neskutečnou vděčnost, ale i přes to všechno to strašně bolí.
”Ricco.”
Zašeptám a v tu chvíli to sama sobě odsouhlasím. Tohle jméno znamená silná armáda.
”Ricco!”
Řeknu nahlas a Vito kývne hlavou. Odchází.
Hroutím se, viděla jsem ho několik vteřin, nesměla se ho dotknout. Začnu křičet. Neodpověděl na dopis, vaše dítě nechce, nechal vás tu!
Hlavou se mi točí myšlenky a zoufalství odchází. Plna vzteku se zvedám a rukou zaťatou v pěst prorážím skleněnou výplň dveří, malé okénku, které tu mají pro šmírování.
Klouby od krve tluču vší silou do dveří a hlasivky mě bolí od křiku. Nikoli zoufalého křiku matky. Ale naštvaného řevu ženy.

Kategorie: Flashbacky