… zárodek zla
Píše se rok 1911. Vítr se žene jako o závod a zvednutý písek štípe do tváře i přes kuklu. Ne, to není písek, spíš malé kamínky. Tři skupiny se dostaly na místo a vyčkávají na pozicích, čekajíc na signál. V tomto větru se nedá střílet na moc velkou vzdálenost, proto i já a John ležíme necelých tři sta metrů od místa, kde se bude za pár chvil nacházet náš cíl. Musíme jen čekat a nenechat se odhalit.
Jo, to se řekne lehčeji, než se to udělá. Nikdy jsem se nechtěl nechat zabít, zvláštně ne teď, když vím, že budu povýšen a za pušku už se asi nedostanu. Muž na hlídce mi dělá starosti. Je moc blízko, jen pár metrů a vypadá, že se mu něco nezdá. Co když se nám odkrylo maskování? Doopravdy se nechci nechat zabít. Věřím, že se bude už brzo střílet a nikdo si chybějícího muže nevšimne.
Ozve se nechutné zachrčení, jak se zabodne nůž nepříteli do krku. Přes lomoz větru však nebylo nic slyšet dál, než na pár metrů. Chlap to byl jak hora, ale proti chladné oceli neměl šanci. Hodím ho do dalšího křoví a zkontroluji maskování. Jo, bylo v pořádku. Nevím, co se mu nezdálo. Možná chtěl jít do křoví vykonat jen svojí potřebu, a to ho stálo život. Nedá se nic dělat. V této akci je to nepřítel a tak to musím brát.
,,Dobrá rána majore“, řekne John. Jo, byla. Vidím ostatní dvě skupiny, jak se blíží k místu určení. Kapitán Siver ukazuje znamení, že se cíl blíží a z druhé skupiny mu to bylo potvrzeno. Já a John neukazujeme, jsme přímo v čele a byli bychom vidět. Proto přichází první a druhé opakování, aby měl Siver jistotu, že jsme znamení viděli.
Netrvá to už ani minutu a Urbies, náš cíl, vystupuje z automobilu. Z baráku mu vychází naproti další muž a podávají si ruce. Vrahové a cháska. To mne ale nezajímá. Jsem voják, plním rozkazy a zabíjím cíle, ne osobnosti.
,,Dvě sta čtyřicet, mínus dva, osmdesát, zleva,“ ozve se po mé pravici John, který si tiskne dalekohled pevně k očím. Nastavím si puškohled a zamířím Urbiesovi přímo mezi oči. Nechci riskovat, že by měl plát. Chvilka strpení, výdech a prásk. Hlava cíle s sebou škubne na stranu a poté jí následuje celé tělo. Cvak, cvak, ozve se a následuje další výstřel. Tentokrát do krku kulometčíka, který míří směrem ke skupině dva, odkud se již ozývá střelba. I z druhé strany se začalo střílet. Znovu nabíjím a i třetí kulka našla svůj cíl. Tentokrát jsem se opravdu překonal. Pohybující se cíl, přes dveře. To se skácel i protějšek našeho cíle.
Celá akce trvala asi půl minuty. Hotový masakr. Nikdo z našich neutrpěl ani škrábnutí, ale všech dvanáct nepřátel leží mrtvých na hromadě před domem, kde se cíl setkal se svým společníkem.
,,Majore, tohle musíte vidět,“ prohlásí kapitán Siver, můj nástupce, který bude taktéž brzo povýšen, když dorazím na místo. Tiše ho následuji do druhého domu. To, co jsem viděl, navždy zůstane před mýma očima. Konečně vím, proč byl zrovna Urbies naším cílem, nebo se alespoň domnívám.
Tři malí chlapci. Všichni vykloubené ruce z ramen a záda zbičovaná tak brutálně, že nemohli přežít. Nazí a špinaví od vlastní tmavě rudé krve a špíny.
,,Pane bože…“ unikne mi vystrašený povzdech. To snad nemůže být pravda.
Odpoutali jsme je a podívali se do jejich zmučených tváří. Pohřeb, který jsme jim vystrojili, asi nic neznamená, jim už je to jedno. Toho dne jsem ztratil víru v boha i lidskost. Povýšení a práce zpovzdálí pro mne nebyla naplňující. Pro to jsem také o rok později z armády vystoupil a rozhodl se, že si najdu jinou práci. Někdo by řekl, že se jedná o práci vznešenou, ale mé pohnutky jsou spíše nechuť a opovržení…
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Reno Galivery