MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Aurelia Giorgetti a Gregory Finnigan 17.3.2017

 

… nevyřčené vyznání

 

Zvedl jsem ze země její šátek, který jí z hlavy odfoukl vítr.
”Děkuji pane, už jsem myslela, že se s ním neshledám.”
Řekla a natáhla ruku, aby si vzala svůj šátek z mých rukou. Černé prameny vlasů neposlušně poletovaly a hladily její tvář. Měla bílé šaty s květy slunečnice a já věděl, že mi tahle žena dokáže změnit život.
To co z ní vyzařovalo bylo přátelství a nekonečně milá povaha. Nebyl jsem schopen slova, jen jsem se usmál a její šál jí podal. Chtěl jsem její vlasy chytit a do dlaní vzít její tvář. Velké oči se na mě dívaly s vděkem a já tam stál jako pitomec a díval se jak odchází. Neotočila se a já nebyl schopen se pohnout, zhluboka jsem se nadechl a hlava se zamotala. Její dokonalá vůně, byla múzou všech básníků, předlohou malířů a příslibem štěstí.

Další a další rána jsem tam stál a doufal, že ji znovu uvidím.
Zády se opírám o strom jako každé ráno, zapálím si cigaretu a založím jednu ruku do kapsy. Její úsměv, její ladné pohyby, když zvedne jahodu z přepravky a přičichne k ní. Pousměju se také.
Chyba, jak rychle mi dojde včerejší večer, bolestivě stáhnu koutky zpět. Nateklý ret a rudá lícní kost se přihlásily o slovo v mimice. Znovu potáhnu z cigarety a pak ji zahodím. Odporný zlozvyk, ale z těch všech, které jsem měl, je tenhle ten nejmenší.
Je tu, nemůžu tomu uvěřit, tolik dní jsem na ni čekal a doufal, že ji třeba jen koutkem oka zahlédnu a teď je tu.
Odchází z jednoho krámku a jde po pobřežním mole, vykročím stejným směrem, kterým jde i ona. Černé husté vlasy spletené do copu zakryté pod šedým šátkem neposlušně vlají ve větru. Opět se mi ztrácí, nastupuje do drahého auta s řidičem a odjíždí.

Jsem jejím tichým společníkem už několik týdnů, kdy jsem ji prvně viděl a poprvé se jí dotkl, i když jen přes šátek a špičkou prstu, ta vůně která mě zmátla, zamlžila můj zrak, stále jí cítím.
Přistupuje k dalšímu stánku s květinami a její prsty hladí okvětní lístky kopretin. Přistoupím o pár kroků blíž. Naklání se a přivoní k orchidei, oči s dlouhými řasami přivře a já sleduji její rty, které se pootevřou a vzápětí se usměje. Když své oči otevře, květina jako by se ještě více rozevřela, jako by chtěla předčít její krásu.
Zabrán do její tváře nevšiml jsem si, že se k ní blíží mladý hoch a bere její kabelku a trhnutím jí strhává k zemi.
Několika rychlými kroky jsem u ní, snad bych jí ani nenechal dopadnout na špinavé prkna promenády. Držím jí v náručí a tisknu na svou hruď. Opět se mi zatočí hlava z její vůně. Když zvedne tvář a pohlédne na mě zmatena, co se vlastně stalo, zahlédnu jak se usměje.
”Já vaše kabelka… !”
Snažím se vzpamatovat a podívám se směrem, kam utíkal kluk s její taškou.
”Ne, nechte ho, zřejmě ji potřebuje více než já. Bylo tam jen pár drobných a kapesník.”
Těkám očima do míst, kde se mi ztratil hoch z dohledu a po ní. Její slova vnímám, ale nejsem schopen protestovat.
Dřepím a jí mám ve svém objetí, neuvědomuji si jak dlouho tohle sevření trvá do chvíle, než mě jakýsi muž chytne za klopu a strhne mě na zem. Druhý chytí ji a pomáhá jí vstát.
”Nechte ho, ten muž mi chtěl jen pomoci.”
Jsem odhodlán ty dva pohřbít zaživa, ale její ruka v bělostné rukavičce se natáhne ke mně a chce mi pomoci vstát.
”A teď jděte, dojeďte prosím domů pro mou druhou kabelku, mám ji v hale na stolku, ať můžu dokoupit zbytek surovin na večeři.”
Mluví klidně, její hlas je milý a přátelský.
”Mohu vás pozvat na kávu, alespoň tak bych oplatila vaši záchranu mých šatů?”
Dívám se na ni a nedokážu uvěřit, že mluví se mnou.
”Takže ano.”
Ona se jen rozhlédne a opět muže pobídne.
”Bude v támhleté kavárně, tento muž mi bude dělat doprovod a věřím, že než přijdete, jistě se mi nic nestane. Nemám pravdu, pane …”
Hlavou mi proběhne tisíce jmen a jen jednou to mé, které jsem nechtěl již nikdy vyslovit, ovšem nostalgie nebo snad hloupý cit mi nedovolil zbavit se všeho co by napovídalo můj původ. Ať už hodinky, nebo knoflíčky s mým monogramem.
”Cornel Hayword.”
Já řekl jsem pravdu, hlavou mi proběhne v tu chvíli tisíc vzpomínek, stovka chyb, které jsem s tímto jménem udělal.
Muži ji s nelibostí poslechnou a odchází, tedy jeden, druhý si stoupl o kus dál a stále nás sleduje, tedy mě.
Přecházíme ke kavárně, odsunu jí židli.
”Aurelia.”
Beru její ruku a políbím jí. Její jméno se mi v hlavě uchytí jako červ, stále jej slyším dokola, opakuji si ho a nedokážu přestat. Je to jméno hodné anděla.

Od toho dne jsem na ni čekal každé ráno. Mluvili jsme o všem možném, pomohl jsem jí nést košík s ovocem. Nikdy nedala najevo nic krom přátelství ani náznak toho, že by snad chovala jiné city než jako kamarádka. A já ji miloval od první chvíle co jsem ji potkal, chtěl jsem jí říct vše. Byla to první osoba, se kterou jsem se cítil skutečně svobodně.
”Jako dědic velkého dědictví jsem zdědil nejdříve pořádnou dávku arogance, můj otec je hrabě, na svůj titul velice hrdý, asi věřil, že budu jako on. Já ale měl jiné zájmy, alkohol, opojné látky a lov.”
Mluvím tiše, sleduji její ruce, které nabírají písek a mezi prsty jej prosévá zpět na pláž.
”Bohužel kombinace všeho… já zabil jsem někoho, na kom mi velice záleželo. Nebudu vám tvrdit, že nevím co se stalo. Pamatuji si vše do poslední vteřiny.”
Poslouchala a její pohled byl vědoucí, měl jsem dojem, že vše ví a to, že tu stále sedí a neutekla mě přimělo hovořit dál, chtěl jsem to někomu říci a ona byla jako anděl, měl jsem dojem, že jí můžu říct cokoliv.
”Vystřelil jsem a ona zemřela, držel jsem jí v náručí a až o několik hodin později, když jsem odcházel od domu jsem si uvědomil, co jsem udělal.”
Můj hlas je tichý, tak tichý, že přemýšlím zda mluvím vůbec k ní nebo k sobě. Podívá se na mě a já se vnitřně sypu jako ten písek mezi jejími prsty.
”Byla to moje malá sestřička, vždy ke mně vzhlížela a já se choval jako hlupák, byl jsem nezodpovědný, namachrovaný ubožák a zabil jsem jí. Zabil jsem jí, protože se mě bála, utíkala domů a já ji zabil protože jsem chtěl, aby zůstala se mnou.”
Její pohyby ustrnou, pohled se změní, ale nesoudí mě, jen se dívá a oči se jí zalijí slzami, ale nesteče ani jediná.
”Budete s tím žít po zbytek života Cornele, je mi líto vaší ztráty. Mladý život, který vyprchal vaším zapříčiněním budete muset splatit, bůh vám buď milostiv.”
Mluvila tak moudře a já v tu chvíli měl pocit, že kdybych zemřel, bylo by to právě to pravé boží milosrdenství.
”Aurelie, já vás…”
Položí mi prst na rty a zavrtí hlavou. Její rty se pousmějí a já jsem v tu chvíli úplně ztracen.

Od toho dne jsem ji neviděl, o co déle jsem ráno čekal až zahlédnu neposlušné černé prameny těch nejkrásnějších vlasů, o to déle jsem trávil večer v baru.
”Buldoku… co to s tebou sakra je?”
Odplivnu na zem ringu sliny smísené s krví a otřu si pusu do ruky. Nepromluvím, jen se ohlédnu po hostinském, který mi nabídl bydlení a stravu za pár zápasů a vyhazovače v hospodě, která se sotva dala považovat na úrovni.
”Vzadu je jistý muž, který by s tebou chtěl hovořit.”
Podívám se na něj a přimhouřím oči. Beru ručník a odcházím do kanclu, kde na mě čekal Gino Giorgetti.
Opět ji vidím, klečí u záhonků a v rukavicích drží hlínu s drobnou květinkou, kterou dává do připraveného důlku. Srdce se mi rozbuší a já mám chuť se k ní rozeběhnout, vzít ji do náruče a zatočit se s ní.
”Aurelie, dovol abych ti představil naši novou posilu. Gregory Finnigan. Bude bydlet vzadu v zahradním domku, je to výborný střelec a jeho pěstem jen tak nikdo neunikne.”
Jsem strašně zmatený, hledím na ni jak vstává a když mě uvidí, usměje se.
”Aurelia Giorgetti, těší mě.”
Řekne a podá mi ruku. Je to ona? Chvíli zaváhám, ale když chytím její ruku vím, že ne. Je to ona, nikdo jiný to být nemůže. Vůně, hlas, je to ona. Ale…
”Řekla bych, že už jsme se někde potkali, ale jste jen velmi podobný někomu, koho jsem nedávno poznala. Nicméně vítejte, můj manžel má dobrý nos na spolehlivé muže, věřím, že budete více než přínosem do řad mužů hlídajících naši rodinu a tím i dům.”
Aurelia stáhne ruku, políbí svého muže na tvář a opět se dá do práce na záhonku.
Srdce puklo a hlava se roztříštila na tisíc kousků. Je vdaná, proto nikdy nedala najevo, že by ke mně chovala city, nikoli proto, že by byla plachá.
Když se mi podaří od ní odpoutat pohled poupravím sako a jdu za chlapem jménem Calvin, který mi ukáže kde budu spát.


”Myslíš, že to byl dobrý nápad ho brát sem a ubytovat ho Aurelii pod nosem?”
Gino se opře o stůl v altánu.
”Příteli, nejde tu přeci o moji ženu. Věřím v její přátelství k tomu muži, ale jde o něj. Je zmatený a jistě s velice zlou minulostí. Aurelia mu naslouchala a když se stáhla z jejich ranních schůzek, věřím, že to bylo protože pochybovala o něm, nikoli o sobě. A pokud tomu tak skutečně je, jsem nucen mu tentokrát pomoci já.”
Luigi se dívá za mužem, kterého včera vyzvedli v baru Hunting dog a dovezli jej až domů.
”Nic o něm nevíš, nemá minulost, dokonce jméno si mu vymyslel, myslíš že je to moudrý nápad?”
Gino se pousměje a pohlédne na svoji ženu.
”Věří mu ona, ani na okamžik nezaváhala když jsem jí ho představil, neucukla, podala mu ruku. Věří-li mu Aurelie, věřím mu i já. Jistě se v něm skrývá mnoho hrůz a třeba nás i jeho minulost dostihne sama. Čekal na ni každé ráno, je vytrvalý. Není nezdvořilý, jeho vychování a způsoby jsou na vysoké úrovni. Věděl, že s ní chodí ochranka a ani tak neustoupil. Má-li být ohrožením, tak zde, kde na něj vidím. Luigi, přemýšlíš příliš přízemně. Kdo je lepším ochráncem ženy, než muž, jenž se do ní zamiloval.”

 

Hunting dog … vstup a budeš zapomenut 

(očima Dona Gina Giorgetti)

 

Dusivá přikrývka mlhy svírá temné uličky New Orleans, stěží jí proniká slabé světlo lamp. Za nocí jako je tato se ztrácí veškeré pozlátko a loutková hra. Když se uličkami plíží mlha, tma a ticho, když je město zahaleno do vlastního mlžného rubáše, krvavá temnota vyrazí do ulic a vyhrne si rukávy. Muži, kteří ve dne mluví s milými úsměvy a jednají s vybraným chováním, dnes v noci si myjí ruce od krve a zbavují se tlejících těl.
V takovouto půlnoc jsou si všichni muži rovni, počínaje váženými občany a konče nemilosrdnými zabijáky. Nejsou snad v tomto městě tak často jedno a totéž?
Do ticha temnoty zní troje kroky. Jeden muž kráčí, dva po boku, pod těžkými kabáty se rýsují samopaly, italské Beretty. Mihnou se mlhou, na moment ozáří blikavé světlo jejich tváře. Muži tvrdí, zvyklí prát se o své místo.
Jejich kroky ustanou. Nenápadné dveře jsou nic neříkající, není to místo kam by kdokoliv vkročil náhodou.

Dveře se otevírají, tabákový kouř se vyvalí ven, šklebící se Dog otevírá dveře, vítá vzácného hosta. Vkročí dovnitř, rozepínaje kabát a sundavaje klobouk dojde k soukromému sezení.
U baru tiše nasává policejní inspektor, odznak nemá a dnes v noci by ho nevytáhl ani kdyby ho měl. Nepřišel zatýkat. Přišel pít. Proto sem lidé chodí, do baru Hunting Dog. Pít. Odpočinout si. Na jediný moment skutečně zavřít oči. Zapomenout.
S chmurným výrazem na tváři ale unaveným úsměvem připije senátor na zdraví nájemnému vrahu. Tady se není čeho bát. Jediný, kdo tu umře, je ten hlupák, co zbytečně vytáhl kvér.
Jak by se tady ale vzal? Na tohle místo chodí jen lidé, co přežili dost dlouho. Lidé zkušení a zkoušení.
Nejzarytější nepřátelé zde zapomínají na své sváry, jen na jediný okamžik.
Místo, kde vládne chmurná soudržnost, ta, která se do rána vytratí, ale dokud noc žije, je tu. Tito silní a mocní mužové zde v tichu uprostřed modravého kouře sledují brutalitu boxerského ringu. Šéfredaktor si sice právě vsadil, žádné výsledky ale v novinách nikdy nebudou, jako nic z toho co se děje v téhle staré nalévárně.
Není to azyl. Není to úkryt. Je to místo vytržené, uzavřené a samo pro sebe. Kdyby krachla New Yorská burza, bude tady sedět bankéř, při další válce dá si tu panáka generál, snad dokonce i kněz posedává na starých ošoupaných stoličkách.

Příchozí sedá si do boxu a tiše si zapaluje kubánský doutník. Přes klobouk a sklenici vína pohlíží na ring, který se ztrácí v kouři. Spatřuje tam poprvé muže, o kterém mnoho slyšel. Zvrácená minulost, přítomnost je sebezničení. Ale budoucnost? Budoucnost je v těchto rukou, stejně jako doutník. Dva ostří hoši přehlíží unavené pijáky, bez zájmu, bez obav.
Tyto Italy zná jen Dog a jejich Don. Nejde tu o autoritu a bezpečí, přece si sám nebude chodit pro alkohol…
A navíc, občas je třeba zavolat nadějného ale ztraceného muže…

V těchto přestárlých zdech se v alkoholu utápí historie. Tady se v hlavách mocných rodí nápady a zapomínají tragédie, srovnávají se tu unavené mozky.
The Hunting Dog. Nejtemnější zákoutí temného New Orleans.

Kategorie: Flashbacky