… sirotek s velkou rodinou

New Orleans 1917

Slunce jí příjemně pálilo do zad když na večer procházela dlouhou cestou k sanatoriu na severovýchodě NO. Vysoké topoly jí nedávaly možnost odbočit. Uhladila si hnědou zástěru a nahlédla pod bavlněný šátek na košíku v němž nesla chléb pro nemocné. Když přišla ke dveřím otevřela jí sestra Agátha ze sirotčince Svatého Benedikta.
”Pozdrav pán Bůh Marto, jdete brzy, Federica má ještě práci.
Dobrý den sestro Agátho, nevadí přinesla jsem nemocným chléb, dovolíte mi jim jej rozdat?”

Marta na tomto místě nebyla poprvé, mnohokrát sem přišla ať už s jídlem nebo s penězi na léky. Bylo to právě sanatorium, které pomohlo Marii Sáře v těžkém čase, kdy překonávala nemoc černého kašle, tam viděla prvně to utrpení, kterému se snažila nyní nějak pomoci. 

Sestra Agátha Martu zavedla do jedné z prvních místností na chodbě, kde jí převázala roušku kolem úst a oblékla jí bílou zástěru, zavázala jí za krkem a na bocích. Marta už znala veškerá bezpečností pravidla, které je nutné dodržovat kvůli infekčním pacientům jenž se tu léčili.

Sanatorium je rozděleno na dvě křídla levé je pro majetné, kteří mají nepřetržitou lékařskou péči. V pravém je chudina. První patro jsou staří lidé, ne všichni jsou nemocní někteří jen se stařeckou demencí, avšak pro rodinu velkou zátěží.

——————

Marta vešla do prvního pokoje v prvním patře.
”Kathlyn, čekala jsem tě už včera! Tak pojď a načechrej mi polštář!” 
zakřičí na Martu jedna ze starších žen. Jak vidno spletla si jí s někým koho zná.
Marta na sobě nedala nic znát a přispěchala ke staré ženě, odložila na stolek krajíc chleba a vodu. Vzala do rukou ženin polštář a pár krát ho promnula v rukou. Vrátila ho ženě za záda a ta si na něj lehla. Nebyla už naštvaná najednou měla na tváři úsměv a její výraz naznačoval že už je zpátky ve svých vzpomínkách. Marta se ohlédla přes rameno a ve druhé posteli nikdo neležel. Nebyla tam ani přikrývka. Když zavírala dveře, stará žena už usínala. 

V dalších pokojích to nebylo jiné. Někdy ti lidé jen leželi a myslí byli jinde, někteří stáli u oken a někteří hleděli do prázdna. V přízemí byli nemocní, to patro Marta neměla nikdy ráda, leželi zde mnohdy mladí lidé někteří se uzdravovali, ale pro mnohé znich tohle bylo poslední místo před odchodem k bohu.
Ano víra tu byla stěžejním pilířem a každý tu n boha kladl mnoho přání. Ovšem je možné, že na tomhle místě nikdy bůh nebyl.

Přišla sem proto, aby vyzvedla Federicu, dívku která se po pečlivém uvážení Marty měla stát pomocnicí v domácnosti. Federica bydlela ve zdejším sirotčinci, kde si ji Marta vybrala. Po celou dobu co tu je Federicu ještě neviděla. Dívka byla přidělena do pokojů v levém křídle a tam Marty přítomnost není třeba a už vůbec samotný chléb s vodou, který by nikdo z lidí tam neocenil.

——————

Marta vchází do druhého pokoje v prvním patře. V ruce má krajíc chleba a sklenku vody. Jakmile otevře dveře uvidí ženu s tmavými vlasy ležící na posteli, až ke krku má přitažené prostěradlo a kouká se do stropu.
”Donesla jsem Vám chléb, máte chuť?” žena nepromluví jen zavře oči a koutkem jí steče velká slza a čelo se jí nakrčí bolestí. Marta položí chléb i sklenici vody na stolek a přejde po levé straně postele kde žena leží. Nakloní se k ní.
”Mohu Vám nějak pomoci? Mám zavolat sestru?” Marta si jí prohlíží s podivným pocitem, že ji zná. Dívka zavře oči a zavrtí hlavou. Prostěradlo se na jedné straně sesune níž a odhalí dívčino rameno s velkým hnisavým puchýřem a vedle něho další a další kam jen prostěradlo dovolí. Marta chytí cíp prostěradla a dívku opět přikreje. Po několika letech co chodí po nemocných dokáže odhadnout, že žena trpí dýnějovým morem a nyní je ve stádiu, kdy jí není možno pomoci. Soudě podle velikostí a množství hnisajících puchýřů už jí nezbývá moc času. Dívka se ní otočí a pohlédne jí do očí. 
”Marto? Jste to vy!? Vůbec jste se nezměnila.” řekne dívka a na tváři má náznak úsměvu nebo možná jen zkřivená ústa bolestí. Marta si ženu pořádně prohlédla a první co si vybavila bylo jméno Olívie, krásná dívka s tmavými vlasy a světlýma očima, byla jen světlým odrazem dívky, která před lety pomáhala v kuchyni ve vile Santa Maria. 

”Olívie, vždyť ty také ne.” 
natáhla k ženě ruku a pohladila jí. Najednou jako by si uvědomila kdy viděla Olivii naposled a za jakých okolností. Olivia se usmála.
”Jmenuje se Oliver. A za pár týdnu by mu bylo třináct.”
řekne žena a je vidět, že i mluvit už jí dělá potíže. Marta sklopí zrak.
”Mrzí mě to, mrzí mě co se tenkrát stalo. Mrzí mě, že jsem chtěl aby si odešla, ikdyž jsem věděla, že jsi těhotná.”
ženě tečou slzy avšak najde v sobě tolik síly, aby opatrně vyndala ruku z pod přikrývky a chytla jemně ruku Marty. 
”Nemá tě co mrzet, bůh to tak chtěl. I když nenese jeho jméno v žilách mu koluje krev rodu Giorgetti. Silná Italská krev a Oliver je silný, ještě mnoho dokáže.”

——————

Následující den Olivia zemřela a Marta šla se zachmuřenou tváří k sirotčinci Svatého Benedikta. Pohled který se Martě naskytl byl více než znepokojující. 
Hlouček dětí stál kolem největší kaluže na štěrkovém hřišti sirotčince. Před jejich zraky a za hlasitého povzbuzování se v dešťové vodě perou dva kluci. 
Zdá se, že hoch, který je o dvě hlavy menší než ten pod ním má značnou převahu. Sedí mu na zádech rukou ho drží za vlasy a zaklání mu hlavu. Cosi mu šeptá do ucha a následně mu hlavu potopí do kaluže, která se nezdá až tak hluboká.
Kolem stříká voda od topícího se kluka, který se ze sevření snaží dostat. Nohama kope, ale nijak mu to není platné.
Děti stojící kolem jen křičí a v té vřavě není rozumět ani slovo. Náhle se z velkých vrat sirotčince vyřítí jedna z katolických sester, které tam na děti dohlíží. Rychlým krokem, který jí roucho dovolí doběhne k dětem. Odstrčí jich pár stranou a rukou sáhne po menším zabláceném hochovi a za ucho ho vytáhne dál od dětí. 
Ten co byl topen vykašle zpět do kaluže vodu, kterou nedobrovolně nalokal. Podívá se kolem sebe na děti, které se mu začali posmívat. Klučina, který dosud terorizoval celý sirotčinec natáhne a s brekem utíká do budovy.

”Olivere Smithe s tebou budou ještě veliké potíže!”
Řekne Sestra zablácenému klučinovi a ten se jen šibalsky podívá za sebe na své obecenstvo a rošťácky se pousměje.

Marta se na celý incident kouká a nevěří vlastním očím. Šla sem v domnění, že uvidí třináctilétého klučinu zlomeného ztrátou matky, ale místo toho vidí průbojného rváče. Pravý opak svého otce. I když s pocitem, že dělá chybu nepovšimnuta odchází. 
Třináctiletý hřích Martu trápil od včerejšího setkání s Olivií, tehdy ji těhotnou vykázala z domu. Nechtěla, aby se rodina stala terčem pomluv. Nechtěla, aby jimi kdokoli opovrhoval kvůli jediné nerozvážnosti. Odchází s vědomím, že v rukách sester ponechává dítě, které se nemělo narodit. Které nemělo býti počato.