MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Vito Santiago 6.11.2016

… vtipem proti smrti

 

27.5.1918
řeka Aisne
Můj drahý bratříčku,
slíbil jsem, že ti budu psát co nejvíc a úplné kraviny třeba. Dnes jsme třeba s klukama přemýšleli o důstojníkovi, který byl s námi na přijímači, tak ti toho trochu o něm napíšu.

Willis náš poručík. Bernie si myslí, že je jako listonoš skromný člověk, ale nechápe, že proč jako poručík je takový idiot.
Tato otázka mě docela rozhodila. Není to jenom Willis, takových je velmi mnoho. Jakmile dostanou hvězdičky nebo zbraň, stanou se jinými lidmi, jako by se moudra napili. To dělá uniforma, domnívám se. Ale důvod je jiný, když natrénuješ psa, aby žral brambory, a předložíš mu potom kus masa, chňapne po něm. Poněvadž je to v jeho povaze. A dáš-li nějakému člověku kousíček moci, je to s ním taky tak; chňapne po ní.
To přichází samo, neboť člověk sám o sobě je zkrátka a dobře bestie a teprve pak je namazán, jako chleba se sádlem troškou slušnosti. U vojska je celý vtip v tom, že vždycky má někdo nad jiným moc. Zlé je když má jeden mnoho moci; poručík může jebat obyčejného vojáka, rotmistra, svobodníka i desátníka tak až se z toho zblázní.
A poněvadž to ví, proto si na to hned trošku zvykne. Vem si jen tu nejjednodušší věc: jdeme z cvičáku a jsme utahaní jako psi. Přijde rozkaz: zpívat. Zpěv je na hovno, poněvadž každý je rád, že ještě unese kýbl s vodou. A to už dělá rota čelem vzad a musí za trest hodinu dodatečně válet kotouly na cvičáku. Na zpáteční cestě se zase řekne: zpívat, a teď se zpívá. Co to všecko mělo za účel? Velitel roty prosadil svou, protože k tomu má moc. Nikdo ho za to nebude trestat, naopak je pokládán za příklad ostatním, že si dokáže zjednat kázeň. Při tom je něco takového jenom maličkost.. A teď se tě ptám: i kdyby ten člověk byl v civilu čím chce, v kterém povolání si může dovolit něco takového, aniž by mu rozflákali hubu? To může jenom u armády.
Vidíš, a to stoupá každému do hlavy! A to mu stoupá do hlavy tím víc, čím menším pánem je v civilu. Říká se, disciplina musí být. Důvody? Mají vždycky! Ale nesmí se z ní stát šikanování. A vysvětli to takovému zámečníkovi nebo podomkovi, objasni to takovému uchu a ti jsou tu přece ve většině. Ten jen ví docela přesně, co je potřeba a co není. Dril přestává jenom v zákopech, ale pár kilometrů za frontou se zase začíná s těmi největšími nesmysly, salutováním a parádním pochodem. Je totiž železný zákon: „Voják musí v každém případě být zaměstnán.“ Dnes ovšem přišel Jenkyns, že zaslechl, že Willis je na cestě sem. Jde na frontu!
Největší vztek na Willise má právě Jenkyns, byl v barákovém táboře vychováván Willisovou metodou. Jenkyns totiž neudrží v noci při spaní moč. Willis tvrdil zkrátka a dobře, že to je lenost a vymyslel postup, aby Jenkynse vyléčil.
Sehnal v sousedním baráku ještě jednoho takového muže, který se jmenoval wais. Toho nastěhoval dohromady s Jenkynsem. V barácích stály typické palandy, dvě postele nad sebou, spodek postelí z drátu. Willis je umístil tak, že jeden z nich dostal hořejší a druhý dolení postel. Ten spodní na to přirozeně doplácel. Proto si to příští večer vyměnili, spodní přišel nahoru, aby to mohl oplatit.
To byla Willisova výchova. Nápad byl sprostý, ale v myšlence dobrý. Bohužel nic nepomáhalo, protože ani u jednoho to nebyla lenost. To mohl vidět každý, kdo se podíval na jejich bledou pleť. Skončilo to tak, že vždycky jeden z obou spal na podlaze.

Moc se mi stýská bráško, jsem tu už pár měsíců a skoro mi přijde jako bych tu byl rok. Nějakou tu akci mám už za sebou, ale dochází mi síly a hlavně pozitivní nálada. Pozdravuj mámu snad to brzy skončí a budu doma.
S pozdravem Vito

 

15.6.1918
Champagn
Můj drahý bratříčku,
nejlepší večer zde v armádě. Byl to večer, než jsme jeli do pole. Byli jsme přiděleni k pluku s vysokým číslem, ale poslali nás zpět do zbrojovny k doplnění munice, ovšem nikoli do kasáren, kde byli rekruti, ale do jiných.
Příští den ráno jsme měli odejet. Večer jsme vyrazili, abychom s Willisem zúčtovali. To jsme si už celé týdny svatě slibovali. Foster to dokonce tak přehnal, že si předsevzal, že až půjde do civilu nechá se zaměstnat u pošty, aby mohl Willisovi dělat nadřízeného. Než se tak stane rozhodli jsme se, že mu rozbijeme hubu než půjdem kopat zákopy. Co se nám mohlo stát, když nás nepozná a my stejně ráno odjedeme. Věděli jsme, v které hospodě každý večer sedí. Když šel odtamtud do kasáren, musel projít temnou, nezastavěnou ulicí. Tam jsme na něho číhali za hromadou kamení. Měl jsem s sebou povlečení na deku. Třásli jsme se očekáváním, zda půjde sám. Konečně jsme slyšeli jeho krok, který jsme přesně znali, slyšeli jsme ho dost často ráno, když se dveře rozletěly a řval: „Vstávat!!!“. Plížil jsem se s Jenkynsem kolem hromady. Zahlédl jsem blýsknout se přezku jeho pásku. Šel kolem nás bez nejmenší potuchy. Chytili jsme dcejchu, potichu jsme vyskočili, přehodili jsme mu ji zezadu přes hlavu, stáhli jsme ji dolu, takže tam stál jako v bílém pytli a nemohl zdvihnout ruce. Zpěv odumřel.
V tu chvíli k němu skočil Daniels . Roztaženýma rukama nás odhodil, aby byl první. Postavil se požitkářsky do příslušné pozice, zdvihl ruku jako stěžeň na signalizování s dlaní jako lopata na uhlí a zasadil bílému pytli ránu, že by zabil vola.
Willis se překulil, přistál o pět metrů dál a začal řvát. Postarali jsme se i o to, měli jsme s sebou polštář. Bernie přisedl na bobeček, dal si polštář na kolena, chytil Willise tam, kde byla hlava a vmáčkl mu ji do polštáře. Bernie ho nechal tu a tam nalokat se vzduchu, to vždy vyrazil z chroptění nádherný jasný výkřik, který hned zas zjemněl. Jenkyns chytil Williamse a odepl mu šle, stáhl kalhoty a bičík, který nosil na památku na svůj ranč držel pevně v zubech. Pak se zvedl a dal se do toho.
Byl to podivuhodný pohled: Willis na zemi, nad ním Daniels, držící jeho hlavu na kolenou, Jenkyns s obličejem ďábelsky rozkšklebeným a s ústy rozkoší otevřenými, proužkované podvlékačky s nohama do x, které při každé ráně dělaly ve spuštěných kalhotách nejoriginalnější pohyby, a nad tím jako dřevorubec neúnavný Jenkyns. Musili jsme ho nakonec přímo odtrhnout, abychom přišli taky na řadu. Konečně postavil Daniels Willise zase na nohy a předvedl nakonec privátní představení. Napřáhl pravou ruku k facce, jako by chtěl trhat hvězdy plesklo to, že to museli slyšet až na frontě. Willis se sesunul k zemi. Daniels ho zvedl, postavil si ho zase pěkně a ulil mu levou rukou druhou, prvotřídně mířenou. Willis vyl a nadával lezl po čtyřech. Jeho proužkovaný listonošovský zadek svítil ve světle měsíce. Zmizeli jsme tryskem. Daniels se ještě jednou ohlédl a řekl vztekle, nasyceně a trochu hádankovitě: „Pomsta je jako jelito.“ Tuhle větu nikdy nezapomenu a vsadím se, že já sám jí ještě někdy určitě použiju, ale určitě z toho nebudu mít takový pocit jako tenkrát.
Vlastně mohl být Willis rád. Jeho slova, že má vychovávat navzájem druh druha, přineslo plody na něm samém. Stali jsme se učelivými žáky jeho metod. Nikdy nevypátral, komu má být za to vděčen. A získal při tom ještě povlečení na deku. Když jsme se za několik hodin šli podívat na místo činu už jsme jí nenašli.
Tento činy způsobil že jsme všichni do určité míry kurážně odjížděli. Zbytek roty nás proto slavil velmi dojatě jako hrdiny
Jako vždy můj drahý bratře buď opatrný nezamíchej se do žádného maléru a pozdravuj matku. Zajdi za Luigim, a řekni mu, že jsem tvůj bratr, jistě ti nějakou práci nabídne pokusím se mu ještě napsat. Matka také psala, že nám někdo zaplatil peníze za dům, věděl jsem že jsme hodně dlužni, ale že tolik jsem netušil. Ať to byl kdokoli poděkuji mu hned jak dorazím.
S pozdravem Vito

 

26.9.1918
Verdun
Můj drahý bratříčku,
musíme kupředu kopat zákopy. Při setmění přijeli nákladní vozy. Vylezli jsme na ně. Je teplý večer a soumrak nám připadá jako roucho, pod jehož ochranou je nám dobře. Motory se rozbručí, vozy drnčí a rachotí. Silnice jsou vyježděný a plný děr. Světlo se nesmí rozsvěcet a proto kodrcáme, div že nevyletíme z vozu.
Co se může stát, zlomená ruka je lepší než díra do břicha a většina si i přeje takové zranění je to jízdenka domů.
Vedle nás jedou dlouhou řadou muniční kolony. Spěchají, neustále nás předjíždějí. Házíme jim vtipy a oni odpovídají. Je vidět zeď, patří k nějakému domu, který leží stranou silnice. Natahuji uši. Zase slyším zřetelně husí kejhání. Kouknu na Danielse – Daniels na mě, rozumíme si. Povídám mu: „Dane, slyším tu nějakého aspiranta na pekáč.“ jen kýval hlavou a dělal tečku do mapy. Pak se ušklíbl a povídá mi:. „Udělá se to, až budeme zase zpět. Mám to tu v evidenci.“ Přirozeně, že to Dan má v evidenci. Zná jistě každou husí tlapku v okruhu dvaceti kilometrů. Vozy dostihují oblasti artilerie. Pozice děl jsou maskovány proti pohledu z letounů větvemi, jako z nějaké vojenské slavnosti. Vzduch je těžký kouřem děl a mlhou. Chutnáme na jazyku trpký čoud prachu. Výstřely duní, až se vozy chvějí, ozvěna burácí rachotivě za nimi, všechno kolísá. Naše obličeje se nepozorovatelně mění. Nejdeme sice do zákopů, jen kopat, ale na každém obličeji teď stojí: tady je fronta, jsme v její oblasti. Není to ještě strach. Kdo jel dopředu tak často jako my, ten má tvrdou kůži. Jen mladí rekruti byli na prášky. Dan je poučoval: „To byla třicetapůlka. Poznáte to podle výstřelu, hned přijde dopad.“ Ale temný hluk dopadu k nám nedoléhal. Utápí se v brumlání fronty. Dan poslouchal pak jen pronesl: „Dnes v noci bude maso.“ Poslouchali jsme všichni. Fronta je neklidná. Výstřely bylo zřetelně slyšet. Byly to anglické baterie vpravo od našeho sektoru. Začali o hodinu dříve. U nás začínal útok v deset hodin. To však už volal Milsen: „Co je to napadá volá asi jim jdou hodinky o hodinu napřed.“ Vedle nás zaduněly tři výstřely. Ohňový paprsek střílí šikmo do mlhy, děla bručí.
V tu chvíli nás mrazí a jsme rádi, že zejtra ráno budeme zase ve svých barácích. Naše obličeje nejsou ani bledší ani červenější než jindy, nejsou ani napjatější ani povolenější, a i tak jsou jiné. Cítíme, že do naší krve je zapojen kontakt. To není žádná metafora, to je fakt.
To fronta, vědomí fronty vyvolává tento kontakt. V okamžiku, kdy sviští první granáty, kdy je vzduch trhán výstřely, náhle vjede do našich žil, do našich rukou jakési schoulené očekávání, číhání, stav zostřené bdělosti, jakási pružnost smyslů. Tělo je jedním rázem v plné pohotovosti. Často se mi zdá, jako by to na nás neslyšným kmitáním přeskakovala sama fronta, která vyzařuje elektřinu, jež mobilizuje neznámé konečky nervů. Je to pokaždé totéž: jedeme a jsme nasraní nebo dobře naložení vojáci, pak přijdou artileristické pozice a každé slovo našich hovorů má změněný zvuk.
Když Dan stojí před kasárnama a řekne: „Bude maso“ tak je to právě jen jeho mínění, ale když to řekne tady, má ta věta ostrost bajonetu v noci při měsíci, prořízne hladce myšlenky, je blíž a mluví jakýmsi temným významem k tomu nepovědomému, co se v nás probudilo: „bude maso“. Snad se to chvěje a sbírá k obraně to, co v nás žije.
Pro mě je fronta Jako vír. Už daleko od jeho středu, v tiché vodě, cítíš jeho savou sílu, která tě přitahuje pomalu, neodvratně, bez velkého odporu. Ale ze země, ze vzduchu k nám proudí obranné síly, nejvíc ze země. Nikomu není země tím, čím je vojáku. Když se na ni tiskne, dlouze, pevně, když se do ní hluboko vrývá obličejem i údy ve smrtelném strachu před ohněm, tu je jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou. Jeho steny a výkřiky, země je přijímá, pustí ho zase k novým desíti sekundám běhu a života, chytí ho zase, mnohdy navždy.
Země – země – země!
Země plná vln a děr, do nichž se člověk může vrhnout a schoulit! Země, to tys nám dávala v křeči hrůzy, ve smrtelném řevu explosí nesmírnou protivlnu vyhraného života!
Při prvním zadunění granátu je odhozena část našeho života jedním rázem o tisícovky let zpět. Vede nás, bdí nad námi a ochraňuje nás pud zvířete. Je podvědomý, rychlejší, bezpečnější, neklamnější než vědomí. Nelze si to vysvětlit, člověk jde a nemyslí na nic, najednou leží v nějaké proláklince terénu, a přes něj stříkají střepiny, ale člověk si nemůže vzpomenout, že slyšel granát letět nebo že ho napadlo lehnout si. Kdyby se měl na to spolehnout, byl by už dávno hromádkou rozházeného masa. Odjíždíme jako nasraní nebo dobře naložení vojáci, přijdeme do pásma, kde začíná fronta, a stala se z nás lidská zvířata.
Matka mi v posledním dopisu psala, že jsi si našel práci jsem tomu moc rád. Prý je to od bohaté dámy z New Yorku. Brácho dávej pozor na starší dámy.
Dobře ti platí jako poslíčkovi a chová se k tobě prý přívětivě, to je dobrá zpráva a jsem na tebe hrdý bráško. Drž se práce a žádný průser, já až se vrátím budu opět pracovat pro dona Giorgetti, třeba bych tam našel místo i pro tebe.
S pozdravem Vito

 

26.9.1918
Cambrai
Můj drahý bratříčku,
Přílby se lesknou v měsíčním světle slabounkými reflexy. Z bílé mlhy vyčnívají hlavy a pušky, kývající hlavy, kolébající se hlavně. Vepředu mlha přestává. Hlavy se mění v postavy, košile, kalhoty, boty se vynořují z mlhy jako z mléčného jezera. Formují se do kolony.
Kolona mašíruje přímo, postavy se pojí v jakýsi klín, nerozeznáš už jednotlivce, jen černý klín se sune kupředu, podivuhodně doplňován hlavami a puškami připlouvajícími z mlžnatého jezera. Kolona, ne lidé.
Po příčné cestě přijíždějí lehká děla a muniční vozíky. Koňům se v měsíčním svitu lesknou hřbety, jejich pohyby jsou krásné, škubou hlavami, vidíš blýskot jejich očí. Děla a vozy se sunou kolem nás před rozplývavým pozadím měsíční krajiny, jezdci se svými ocelovými přílbami vypadají jako rytíři z dávných dob, je to jaksi krásné a úchvatné. Míříme k zákopovému skladišti. Jedni si naloží na ramena ohnuté, špičaté, železné tyče, druzí prostrčí rovné železné hole skrze svitky drátu a odchází s tímto nákladem. Břemena jsou nepohodlná a těžká. Terén je rozbitější. Zpředu chodí řadami hlášení:,,Pozor, vlevo hluboká granátová jáma!“ ,,Opatrně, příkop!“ Najednou četa stojí, narazíme obličejem na svitek drátu svého předáka a kurvujeme. Na cestě je několik rozstřílených vozů. Nový rozkaz. „Nekouřit.“ Jsme těsně u zákopů. Mezitím se docela setmělo.
Obcházíme lesík a máme frontový úsek před sebou. Na obzoru od konce ke konci stojí neurčitý, načervenalý jas. Je v neustálém pohybu, protínán ohněm z dělových hlavní. Vysoko nad něj stoupají rakety, stříbrné a rudé koule, které se rozprsknou a prší na zem bílými, modrými a rudými hvězdami. Vyletují francouzské rakety, které rozvinují ve vzduchu hedvábný padák a snášejí se docela pomalu. Osvětlují všechno jako ve dne, jejich světlo proniká až k nám, ostře vidíme na zemi své stíny. Snášejí se celé minuty, než dohoří. Ihned stoupají nové, všude, a mezi nimi zase zelené, modré, rudé. ,,Pěkná kaše,“ povídá Dan.
Dělová bouřka sílí v jediné temné dunění a rozpadá se opět ve skupiny explosí. Rachotí suché salvy kulometů. Vzduch nad námi je naplněn neviditelným shonem, vytím, pískáním a syčením. To je menší kalibr, mezi to ale hučí nocí jako varhany i velké, hezky těžké věcičky, a přistávají daleko za námi. Mají jakýsi vzdálený, chraplavější hlas jako jeleni v říji, a táhnou svou cestou vysoko nad vytím a pískotem malokaliberních střel.
Reflektory začínají ohledávat černou oblohu. Klouzají po ní jako ohromná, na konci zúžená pravítka. Jeden z nich stojí tiše a trochu se chvěje. Ihned je u něho druhý, kříží se, černý hmyz je mezi nimi a snaží se uniknout, letec. Je oslepen, nejistý a potácí se.
V pravidelných vzdálenostech vrážíme do země železné kůly. Dva a dva drží vždy svitek, druzí odvinují drát. Je to ošklivá práce s těmi hustými, dlouhými ostny. Nejsem zvyklý odvinovat a roztrhnu si ruku.Po několika hodinách jsme hotovi. Většina z nás si lehne a spí. Pokouším se o to také. Ale je příliš chladno, chlad nás neustále probouzí. Najednou pevně usnu. Když náhle jedním skokem vyletím, nevím, kde jsem. Vidím hvězdy, vidím rakety a mám na okamžik dojem, že jsem usnul na nějaké zahradní slavnosti. Nevím, je-li ráno či večer, ležím v bledé kolébce svítání a čekám na měkká slova, která musí přijít, měkká a skrytá, pláču? Sahám si na oči, je to tak podivné, což jsem dítě? Už je to tady. Plazíme se pryč, jak to jen ve spěchu jde. Příští rána sedí už mezi námi. Několik mužů křičí. Na obzoru stoupají zelené rakety. Bláto vyletuje do vzduchu, střepiny bzučí. Slyšíš je ještě pleskat, když hluk explose dávno zas oněměl. Vedle mne leží nějaký poděšený rekrut, bělohlávek. Vmáčkl obličej mezi ruce. Přílba se mu odkutálela. Najdu ji a chci mu ji narazit na hlavu. Vyhlédne, srazí přílbu a vleze si jako dítě hlavou pod mou paži, těsně na má prsa. Úzká ramena sebou škubají. Ramena jako měl Jenkyns. Nechám ho dělat, co mu libo. Ale aby mu přílba byla aspoň k něčemu, nasadím mu ji na zadek, ne z blbosti, ale z dobrého uvážení, neboť to je nejvyšší bod. I když je tam hodný kus masa, rány tam jsou zatraceně bolestivé, kromě toho musí člověk celé měsíce ležet ve špitále na břiše.
Někam to silně uhodilo. Mezi dopady je slyšet křik. Konečně nastane klid. Oheň se přes nás přehnal a leží nyní na posledních liniích. Odvážíme se vyhlédnout. Rudé rakety kmitají vzduchem. Pravděpodobně přijde útok. U nás je stále klid. Posadím se a trhnu rekrutem za rameno. „Už je po všem, chlapče! Dobře to dopadlo.“ Rozhlíží se vyjeveně. Domlouvám mu: ,,Na to si zvykneš.“ Zahlédne svou přílbu a nasadí si ji. Najednou se začervená jako rak a zarazí se. Pozorně sáhne rukou dozadu a dívá se utrápeně na mě. Chápu, není první chlap co se z kanonády posral. Kouknu na křoví. “Sundej podvlíkačky a vrať se, tohle se stalo nejednomu frajerovi je to křest ohněm.”
Vylezu ze zákopu a rozhlédnu se Bernie stojí s puškou v ruce a hledí jako by mu někdo vyrval srdce. Slyším to také, příšerný křik. To nejsou lidé, ti nemohou tak strašně křičet. Dan vedle mě povídá: ,,Ranění koně.“ Neslyšel jsem ještě nikdy koně křičet a nechci tomu věřit. To, co tu úpí, je bída světa, mučený tvor, divoká, hrůzyplná bolest. Zbledli jsme. Wais se vztyčí. „Zastřelte je!“ Je to sedlák a cítí s koňmi. A jakoby naschvál, oheň skoro mlčí. Tím zřetelnější je křik zvířat. Nevíme už ani, odkud to přichází z této, teď tak tiché, stříbrné, měsíční krajiny, je to neviditelné. Wais se rozzuří a řve:,,Zastřelte je, zastřelte je přece, zatracená bando!“ „Musejí napřed odnést lidi,“ povídá Dan. Vstaneme a hledáme, kde to je. Jestli ta zvířata uvidíme, snáz to sneseme. Meyer má u sebe polní kukátko. Vidíme temnou skupinu saniťáků s nosítky a černá větší klubka, která se pohybují. To jsou ranění koně. Ale ne všichni. Několik jich běží tryskem dál, skácí se a zase pádí. Jednomu koni to roztrhlo břicho, střeva mu hluboko vyhřezla. Zamotá se do nich a klesá, ale opět vstane. Weis strhne pušku a míří. Dan mu jí srazí. ,,Zbláznil ses?“ Wais se chvěje a hodí pušku na zem. Posadíme se a zacpáváme si uši. Ale ten strašlivý nářek a sténání a bědování všecko proniká.
My, jak tu jsme, už něco sneseme. Ale tady z toho nám vyráží pot. Chce se nám vstát a utéci, zcela lhostejno kam, jen abychom už neslyšeli ten křik. A při tom to nejsou lidé, ale jenom koně. Z tmavého klubka se odlučují opět nosítka. Pak zarachotí jednotlivé rány. Klubka sebou škubají a lehají. Konečně! Ale ještě není konec. Ti lidé se nemohou dostat k poraněným zvířatům, která úzkostně pobíhají. Jedna z postav kleká, rána – kůň klesá, – ještě jeden. Poslední se vzepře na přední nohy a točí se do kolečka jako váleček, točí se v sedě na vzepřených předních nohách do kola, má patrně roztříštěný hřbet. Voják běží k němu a zastřelí ho. Pomalu, pokorně sesouvá se to na zem. Dáme ruce od uší. Křik oněměl. Jen ve vzduchu visí ještě táhlý, umíravý vzdech. Pak jsou tu zase jen rakety, zpívající granáty a hvězdy – a je to skoro podivuhodné. Wais jde a nadává: „Rád bych věděl, čím ti jsou vinni!“
Mrzí mě, že ti píšu takové to věci, ale slíbili jsme si, že ti nikdy nebudu lhát. Nikdy ti nenapíši vše, ale tohle je ještě jedna z těch událostí, které jsem ochoten napsat.
Ricky jsem moc rád, že se ti daří matka psala, že často odjíždíš se svou novou šéfovou do New Yorku prý ti nechala ušít boty. Tak jen tak dál a nedělej nám ostudu. Pozdravuj matku.
S pozdravem Vito

 

10.11.1918
Hindenburg
Můj drahý bratříčku,
vracíme se. Je na čase dostat se k našim vozům. Obloha o poznání zjasněla. Tři hodiny ráno. Tápeme husím pochodem skrze zákopy a jámy a dostáváme se zase do mlžnatého pásma. Dan je nepokojný, to je špatné znamení. Přicházíme do spojovacího zákopu a potom na luka. Vynořuje se lesík, známe tu každý metr. V tom okamžiku to za námi zafičí, bubří, zapraská, hřmí. Skrčili jsme se – sto kroků před námi vystříkne ohnivý mrak. V příští minutě, pod druhou explozí stoupá pomalu kus lesa nad vršky stromů, tři, čtyři stromy plují s ním a lámou se při tom na kusy. A už sem syčí jako ventily kotlů další granáty – těžký oheň. „Kryt!“ řve někdo. „Kryt!“ Luka jsou plochá, lesík je příliš daleko a nebezpečný; není jiného krytu krom hřbitova a hrobů. Vklopýtáme tam po tmě, každý se přilepí k nějakému hrobu, jako by ho tam přibili. Právě v poslední vteřinu. Tma šílí. Kusy tmy černější než noc valí se s ohromnými hrby na nás a přes nás. Ohně výbuchů blýskají hřbitovem. Východisko nikde. Louky jsou jako rozbouřené moře, dlouhé a úzké plameny explodujících střel vystřikují jako fontány. Je vyloučeno, aby tím někdo prošel. Lesík mizí, je rozdupán, roztrhán, rozdrcen. Musíme zůstat tady na hřbitově. Před námi puká země. Hroudy prší. Cítím nějaké trhnutí. Střepina mi roztrhla rukáv. Zatínám pěst. Žádné bolesti. Ale to mne neuklidňuje, rány bolívají až později. Přejíždím rukou paži. Je škrábnuta, ale zdráva. Tu mi něco třeskne do hlavy, až se mi zakalí vědomí. Jako blesk mi kmitne hlavou myšlenka: Neomdlít! padám do jakési černé kaše a hned zas vstávám. Střepina narazila na mou přílbu, ale přilétla z tak daleka, že ji neprorazila. Vytírám si bláto z očí. Přede mnou se roztrhla nějaká jáma, nejasně ji rozeznávám. Granáty neuhodí tak lehce do téže jámy, proto chci do ní. Vymrštím se jedním skokem, na plocho jako ryba nad vodu, tu to zase zafičí, rychle se skulím, sahám po krytu, cítím něco nalevo, vmáčknu se vedle toho, povolí to, sténám, země puká, tlak vzduchu hřmí v mých uších, lezu pod to, co povoluje, přikrývám se tím, je to dřevo, plátno, kryt, ubohý kryt před padajícími střepinami. Otvírám oči; mé prsty svírají nějaký rukáv, nějakou ruku. Raněný? Křičím na něho – neodpovídá – mrtvý. Ruka sahá dále do úlomků dřeva – tu si už zas uvědomuji, že ležíme na hřbitově. Ale oheň je silnější než všechno ostatní. Rozbíjí mé vědomí, lezu jen ještě hlouběji pod rakev: Kryj mě, i kdyby v tobě ležela sama smrt. Přede mnou zeje trychtýř. Chytám ho očima i pěstmi, musím do něho jediným skokem. Tu cítím ostro bolest v rameni kulka prolétla ramenem.
Tu dostanu ránu do obličeje, nějaká ruka mě chytá za rameno, což se ten mrtvý probudil? Ruka mnou třese, obracím hlavu, ve světle vteřiny civím do obličeje Dana, má ústa široce rozevřena a řve, neslyším nic, škubá mnou, naklání se ke mně; v krátké vlně ticha dostihne mne jeho hlas: „Plyn-plyn-plyn-dej to dááál!“ Vytrhuji náustek plynové masky … V malé vzdálenosti ode mne někdo leží. Nemyslím na nic krom toho, že to musí všichni vědět: „Plyn, plyn!“ Volám, plazím se k němu, biju ho náustkem; nepozoruje nic ještě – jednou, ještě jednou – krčí se -je to rekrut – dívám se zoufale po Danovi, má už masku, vytrhnu svoji, přílba letí stranou, odře mi obličej, dostanu se k tomu muži, hned u mé ruky leží jeho náustek, chytím masku, strkám mu ji přes hlavu, sáhne po ní – povolím – a rázem jedním trhnutím ležím v trychtýři. Temné pukáni plynových granátů mísí se s praskotem explozivních střel. Za mnou to žbluňkne, jednou, dvakrát. Je to Dan, Wais a ještě někdo. Ležíme čtyři v těžkém, číhavém napětí a dýcháme tak slabě, jak je to možné. Tyto první minuty v masce rozhodují o životě a smrti: přiléhá dobře? Znám hrozné obrazy z lazaretů: otrávené plynem, kteří se dusí a vyvrhují celé dny po kusech své spálené plíce.
Čmoud se už plíží po zemi a klesá do všech dolinek. Jako měkká, široká chobotnice lehá si do našich jam a protahuje se v nich. Bude lip vylézt a ležet nahoře, než tady, kde se hromadí nejvíc plynu. Ale nedostaneme se k tomu. Začíná nové krupobití střel. Vypadá to tak, jako by už neřvaly exploze, ale jako by běsnila sama země. S praskotem sviští něco černého sem dolů k nám. Padne to těžce vedle nás: do vzduchu vymrštěná rakev. Vidím, že rakev padla čtvrtému v naší díře na nataženou ruku. Muž se pokouší strhnout si druhou rukou plynovou masku. Dan včas zakročí, zkroutí mu ruku za záda a pevně mu ji tam drží. Wais a já začneme uvolňovat poraněnou ruku. Víko rakve je prasklé a povolené, vytrhneme je lehce, mrtvého vyhodíme, vyvalí se, pak se pokoušíme uvolnit dolní část. Muž naštěstí omdlí a Dan nám může pomoci. Nemusíme už být tak ostražití a pracujeme, až rakev rupne a povolí pod podloženou lopatou. Svítá. Vezmu kus víka, podloží jím roztříštěnou ruku a ovinu ji všemi svými obinadly. Pro okamžik nemůžu víc dělat. Prosakuje k nám šedivé světlo. Hřbitovem vane vítr. Vyplazím se nad okraj jámy. Ve špinavém svítání leží přede mnou vytržená noha, bota je docela neporušena, vidím to všechno zcela zřetelně v jediném okamžiku. Teď se však někdo na několik metrů ode mne zdvihá, čistím skla, dívám se upřeně na něho, muž už nemá na sobě masku. Čekám ještě několik vteřin – neklesá, dívá se pátravě kolem a dělá několik kroků, vítr rozptýlil plyn, vzduch je čistý, tu si s chroptěním strhuji rovněž masku, jako studená voda proudí do mne vzduch, vlna mne zaplavuje a hází v jakousi tmu.
Ten den si už nic nepamatuji, několik dní jsem byl v bezvědomí, ztratil jsem mnoho krve a ještě k tomu ten plyn a nedostatek kyslíku. Ale jsem rád, že ti dopis mohu dopsat. Příští dopis bude můj poslední, pak už se setkáme bráško. Nedostal jsem dlouho žádný dopis z domova, budu doufat, že se psaní jen zatoulalo a doma je vše v pořádku.
S pozdravem Vito

 

15.12.1918
Remis
Můj drahý bratříčku,
Waisovi je zle vezmou mu celou nohu až nahoru. Teď už skoro nemluví. Jednou řekl, že se zastřelí, jak se jen zas dostane k svému revolveru.
Přichází nový transport. Naše světnice dostane dva slepé. Jeden z nich je docela mladý muzikant. Sestry nemají nikdy u sebe nůž, když mu dávají jídlo, jednou už jim ho vytrhl. I přes tu opatrnost se něco stalo.
Večer při krmení je sestra odvolána od jeho postele a odloží prozatím talíř s vidličkou na stůl. Nahmatal vidličku, vrazil si ji vší silou k srdci, pak chytil botu a tlukl jí, na rukojeť. Když jsme se dovolali pomoci bylo potřeba tří mužů, aby mu vidličku vzali. Tupé zuby vnikly už hodně hluboko.
Nadává nám celou noc, že nikdo nemůže oka zamhouřit. K ránu dostane křeče a řve. Zase jsou volné postele. Dni míjejí za dny v bolestech a strachu, sténání a chroptění. Ani chcípárna už nepomáhá, je příliš malá, lidé umírají v noci i na naší světnici. Jde to zkrátka rychleji než si sestry rozmyslí.

Ležíme v katolickém špitálu ve společné cimře. Máme štěstí, neboť katolické nemocnice jsou známy dobrým zacházením a dobrou stravou. Všechny postele jsou plně obsazeny naším vlakem, je v tom hodně těžkých případů.
Chodbou jezdí ustavičně na gumových kolech ploché vozíčky a na nich vždy po celé délce někdo leží. To je zatracená poloha být tak natažen štěstí ještě, když člověk spí.
Noc je hodně neklidná. Nikdo nemůže spát. K ránu trochu zamhouříme oči. Procitnu, až když už je jasno. Dveře jsou otevřeny a z chodby slyším hlasy. Také ostatní se probouzejí. Muž, který je tu už pár dní, nám to vykládá: „Tady nahoře na chodbě se sestry každé ráno modlí. Říkají tomu ranní pobožnost. Abyste z toho taky něco měli, otevřou dveře.“ Myslí to jistě dobře, ale nás bolí kosti i hlava. „Je to nesmysl,“ povídám, ,,zrovna když člověk trošku usne.“ „Tady nahoře jsou lehčí případy, proto to tak dělají.“.
Dostanu vztek a volám: „Ticho tam venku.“ Za minutu se ukáže sestra. Vypadá ve svém bílém a černém rouchu jako pěkná čajová panenka. ,,Zavřete dveře, sestro,“ řeknu. „Je ranní pobožnost, proto jsou dveře otevřeny,“ odpoví. „Ale my chceme ještě spát.“,,Modlitba je lepší než spánek.“ Stojí tu a směje se nevinně. „Taky už je sedm hodin.“ „Zavřete dveře!“ vyjedu. Je zaražená, jak se zdá, nemůže něco takového vůbec pochopit. ,,Vždyť to je modlitba i za vás.“ „To je jedno! Zavřete dveře!“ Zmizí a nechá dveře otevřené. Zase zazní litanie. Rozzuřím se a řeknu: „Budu počítat do tří. Jestli to do té doby nepřestane, tak něčím do těch dveří praštím.“ „Já taky,“ připojuje se jiný. Počítám do pěti. Pak vezmu láhev a hodím ji dveřmi na chodbu. Rozlétne se na tisíc kousků. Modlení přestane. Roj sester se objeví a nadávají. „Zavřít dveře!“ křičím. Z chodby zazní pouze: ,,Pohani,“ zacvrliká ale dveře zavře. Vyhráli jsme.
V poledne přišel nemocniční inspektor. „Kdo hodil tou flaškou?“ ptá se. „Já!“ Vzpřímím se. „Vy?“ „Ano. Byl jsem rozčilen, že nás zbytečně budí, a ztratil jsem hlavu, takže jsem nevěděl, co dělám.“ „Jak se jmenujete?“ „Náhradní záložník Vito Santiago.“ Inspektor odejde. Všichni jsou zvědavi. „Pročpak ses hlásil?!“ „Mám atest z magorky.“ Tomu ovšem rozumí každý. Kdo má atest z magorky, může dělat co chce. „Ano,“ vypravuji, „dostal jsem ránu do hlavy a na to mi dali atest, že jsem občas nepříčetný. Od té doby jsem na tom moc dobře. Mně nesmí nikdo dráždit. Mně se tedy nic nestane. Pak přicházejí bezhlasé, ploché vozíky a odvážejí nás. Obvazy jsou přilepeny. Řveme jako býci.
V posledním dopise jsi vyslovil strach, že se vrátí někdo jiný. Drahý bratře, takováhle věc tě změní a já si uvědomil mnohé. Ať už jsem tu pochodoval jako voják, nebo běhal mezi příkopy a prášil rány či zavazoval nebo vyndaval kulky. Ale ty s matkou pro mě vždy budete vším. Brzy se uvidíme.
S pozdravem Vito

 

”Moc mě mrzí vaše ztráta, byla hodně nemocná, zápal plic. Naštěstí váš bratr už žije nějakou dobu v New Yorku a daří se mu velice dobře.”
Pohladím rakev ve které je má matka a vzpomenu si na frontu. Odhazoval jsem mrtvá těla z rakví a doufal, že mi ona bedna poskytne úkryt.
”Pane Vito mohu vám doma uklidit pokud by jste chtěl. A občas vám uvařit.”
Pohlédnu na paní domácí, je to starší žena kolem šedesáti let s hůlkou v ruce.
”Madam Clifová za teplou večeři vám budu postel zahřívat celou noc.”
Můj první vtip, mé první přijetí skutečnosti, že se s válkou nelze vyrovnat. Jen je možné najít způsob jak obelhat své okolí.

Kategorie: Flashbacky
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat