MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Gina Giorgetti a Vito Santiago 17.3.2017

Granát s pojistkou  /  Dárek k narozeninám

 

… granát s pojistkou

(psáno očima Luigiho Dalesy)

 

”Jak myslíš někoho vhodného?”
Zeptal jsem se a nad šachovým stolkem jsem upil trochu whisky. Je podvečer před svátkem svatého Patrika, my sice tohle neslavíme, ale je jasné že ve městě bude živo. Pro jistotu jsem stáhl všechny lidi z města, nemusí dojít ke zbytečným šarvátkám.
Místnost je příjemně pohlcená do oparu z doutníků.
”Táhnu pěšcem.”
Gino se na mě podívá a já z jeho pohledu přesně vidím, že jsem udělal chybu. Potáhne z doutníku a zadívá se na kostičkovou hrací plochu.
”Luigi, znáš ji stejně jako já, musí to být někdo kdo se s ní bude hádat, kdo ji dokáže argumentovat na vše co řekne.”
Jo tomuhle je třeba se zasmát. Ušklíbnu se a pozvednu sklenku.
”Je tohle dobrá whisky?”
Gino se zatváří trošku nechápavě a kývne.
”Máš něco co by si proti tý whisky řekl?”
Gino se na mě kouká a nakrčí čelo, že čeká kam tím směřuji.
”Dáš si další?”
Narovná se na křesle a natočí hlavu ke straně.
”To je tvoje dcera, nemůžeš říct nic co by ji donutilo přestat být dobrou.”
Gino se začne smát. Vypije skleničku a položí ji na stolek.
”Luigi, mluvíš o Gině.”
Zvedne ukazovák a zamává mi s ním před obličejem.
”Dobře, tak ze všech chlapů co by přišli před tím vhod si výběr zúžil na jediného.”
Gino se zvedne, dolije do sklenky whisku a pak nalije i mně. Než si sedne, udělá tah dámou. Dívám se na jeho tah a bez přemýšlení znovu pohnu pěšcem.
”Řekni mi o něm něco.”
Blbeček, který by rád práci, dokonce mě i sám vyhledal, ale po půl hodině jsem ho chtěl vyrazit a po patnáctém „proč“ mu strčit do krku lahev a dívat se. jak se dusí.
Jsem trpělivý, jsem vstřícný, jsem otevřený člověk, ale někdy… někdy prostě potkáte někoho, kdo vás dokáže rozhodit. Díváte se na něj a víte, že ten člověk vám změní život pokud mu dovolíte přistoupit blíž.
Měl jsem z něj dobrý pocit, usmíval se vtipkoval, byl cynický a já nevím proč jsem si právě teď na něj vzpomněl.
”Voják, před měsícem přijel z Francie, myslím, že pro naši věc je ten nejlepší.”
Gino udělá další tah a zapře se do křesla, jeho oči jako vždy pohlédnou ke stropu. Je pozdě večer a nad námi se rozezní napouštění vany. Tiché volání Aurelie, že je už čas. Pousměji se, jejich vztah a její péče o něj se mi vždy velice líbila, měl jsem tu holku skutečně rád, tedy mám.
Don musí být vyspalý a už má také svoje roky, i když mě nikdy nepřestane překvapovat svým temperamentem. Ale to je prostě Italská krev.
”Jde o mojí dceru a moc dobře vím jaká dokáže být, a právě proto, že ji nemohu stále říkat ne a nechat ji za dveřmi po zbytek života, potřebuji někoho, kdo jí…”
Odmlčí se, jako by hledal správné slovo.
”Ohlídá?”
Gino zavrtí hlavou, vypije svoji sklenku kterou odloží na pracovní stůl. Zapne si sako a udělá několik kroků ke dveřím.
”Někoho, kdo jí bude stačit.”
Přikývnu, lépe bych to neřekl. A dojde mi celý význam téhle situace, a já blázen si myslel, že ji chce hlídat, nehledal ochranku, hledal parťáka.
”Sežeň toho muže a seznam ho se situací.”
Ode dveří se otočí a jen zvedne ruku.
”Jasně, je mi to jasné.”
Oficiálně to bude její podřízený, neoficiálně má právo ji zpacifikovat, pokud by její rozhodnutí považoval za nerozumné, případně nebezpečné. Bude mít právo jí cokoli přikázat, zakázat s ohledem na její bezpečí.
Bude jejím druhým já a nespustí jí z očí, stane se jeho plynovým pedálem a on její spojkou. Každý dobrý řidič potřebuje dobrý vůz, aby spolu mohli vítězit. A věřím, že tihle dva jsou právě tou správnou kombinací pro medaile a poháry.
”Příteli, šach mat.”
Řekne Gino a s úsměvem odchází ze své pracovny.

Garáží proletí poklice od auta a za ní šroubovák, zvednu se ze země kde jsem hledal náboje co se mi skutálely ze stolu.
Vito se zarazí, jeho pochodování z místa na místo a zaťaté pěsti mi říkají, že něco není v pořádku. Stojí na místě a dívá se na mě. Jeho oči žhnou. Zvednu jedno obočí a tím se ho ptám co se stalo.
”Ona je šílená! Pane, já nemůžu s někým takovým pracovat. Je tvrdohlavá a myslí si, že má odpověď na vše. Já se z ní zblázním. Ona naprosto nic nerespektuje.Dneska vystřelila chlapovi pod nohy, aby jí řekl kam odvezly ty stoly, chtěla zasáhnou minci, kterou tam hodil, aby si šla koupit nějaké šminky a neotravovala ho.”
Dám kulky do kapsy a bokem se zapřu o auto.
”Jo dobře, možná to byla moje chyba, řekl jsem jí, že netrefí ani náklaďák, ale ona mi furt něco potřebuje dokazovat. Je to štěkna, furt mi musí dokazovat, že nemám pravdu. Furt mi musí oponovat.”
Opět začal pochodovat a já ho jen sleduji.
”Viděl jste jak řídí? Kurva viděl jste jí jezdit autem?”
Kopne do kanystru, který je naštěstí prázdný, ale právě proto odletí o kousek dál a rána kterou způsobí, když narazí na železnou nohu ponku, je opravdu nepříjemná.
”Já… ona je blázen. Nemůžu s ní pracovat, to je jako hlídat odjištěný granát!”
Vito zařve a pak si dřepne na bobek a sebere jeden z nábojů, který se zakutálel až k němu.
”Trefila tu minci?”
Vito se zmateně na mě podívá.
”Cože?”
Dívám se na něj a čekám jestli mi odpoví. On se jen zamračí a sáhne si do kapsy ze které vyndá stříbrnou minci, má ji v prstech a prohlíží si ji.
”Ano, stála od něj necelých pět metrů.”
Jeho hlas se uklidnil a já měl pocit, že v jeho hlase najednou slyším úžas. Usmál jsem se a než jsem stihl cokoli říct, Vito se postavil a odešel k vratům garáže.
”Kdyby se po mně sháněla slečna Gina Giorgetti, přijdu za hodinu, musím se jít domů převléknout.”
Hodí minci s otlačeninou od kulky a když jí chytí, vloží si jí zpět do kapsy. Zavrtím hlavou a kulky začnu vkládat do bubínku revolveru.
Prásknutí dveří mě celkem vyděsí a kulky se opět rozlétnou po zemi. Vzdávám to, narovnám se a podívám se ke dveřím.
”Je tady?”
Pohlédnu na Ginu a trochu se nechápavě zamračím.
”Ten klaun, ten budižkničemu. Jak jste mě sakra mohli dát do rukou takového idiota?”
Zavrtí hlavou a projde garáží do míst, kde jsou kulky, dřepne si a začne je sbírat.
”Strýčku, on furt něco mele a víš co je horší? Myslí si, že má pravdu! Sakra z jakého světa ten kretén je, že si myslí, že mě může neustále poučovat?”
Další kulku dá do dlaně a pak se na mě podívá.
”Víš co dneska udělal? Seřval mě, že jsem vystřelila po idiotovi co si ze mě utahoval a pak mě ponížil tím, že mu dal do držky a to není poprvé. A přestal až když jsem mu to nařídila, on by je jinak zabil.”
Zavrtí hlavou a zlostně sáhne po další kulce, sehnu se také a pomáhám jí sbírat další.
”On je úplně mimo, furt si mě dobírá, on tu hubu nikdy nezavře a na každé moje A on musí říct B.”
Kulky které sebrala položí do prázdné plechovky na stole, já tam přisypu ty své a položím vedle toho i zbraň. Gina se na mě dívá a je jí pohladím po rameni.
”Víš proč ty muže zbil?”
Gina se nadechne a dřív než něco řekne, jen zavrtím hlavou.
”Posmívali se ti, nebrali tě vážně a to se ho dotklo. Dostali do držky ne proto, že bys neměla na to je zabít a vysvětlit jim to sama, ale protože on je tvůj podřízený a tím zvýšil tvůj význam mezi ostatními. Bránil svého šéfa. A přestal až když dostal rozkaz. A seřval tě v autě, když jste jeli domů, aby u toho nebyl nikdo jiný. Udělal to pouze mezi čtyřma očima.”
Gina naštvanou tvář mění za tvář dítěte, kterému rodiče vysvětlili proč se slunce schovává a ráno zase objevuje. Pohladil jsem jí po tváři když odcházela, viděl jsem jak se nadechuje.
”Za hodinu přijde, jel se převléknout.”
Gina se zamračí jako by nechápala jak vím na co se chce zeptat, ale jen potom kývne hlavou.
”Jo a holčičko, řiď prosím opatrněji.”
Gina se usměje a mrkne, odchází.

Granát s pojistkou, pomyslím si, když zahlédnu Vita jak nasedá do auta ke Gině a společně se závojem prachu odjíždí z brány.

 


 

… dárek k narozeninám

(20.8.1919 New Orleans)


”Co to máš?”
Zeptá se Cleto Vita, který se už hodinu snaží zabalit krabici. Rezignovaně si sedne na dřevěnou židličku a spustí ruce k zemi. Stuha na krabičce sklouzne po hladkém papíru a udělá několik hadů na dřevěné desce stolu.
Zakloní hlavu pohlédne do stropu a zakřičí.
”Chceš pomoct?”
Cleto stojí za ním a opírá se ramenem o rám dveří. V ruce drží jablko a odkrajuje měsíček po měsíčku a vkládá si je do úst.
Vito zakloní hlavu ještě o něco víc a první co zahlédne je hlava Ambrise, který si sedl hned za něj. Vito se lekne a za okamžik padá i se židlí dozadu rukou se snaží zachytit stolu, ale místo toho chytí mašli a s napohled krásným obloukem dopadne na záda a mašle mu zakryje obličej.

Cleto klidně stojí ve dveřích.
”Asi ne!”
Řekne s úšklebkem. Vito otevře oči a vidí nad svým obličejem hlavu Ambrise, který otevře pusu vyplázne jazyk a v horkém srpnovém dni začne rychleji dýchat.
Vito leží pod ním a natočí hlavu ke straně.
”I ten pes se mi už směje!”
Cleto se usměje a odchází po několika krocích hvízdne a Ambris odchází.

Vito strhne mašli z obličeje a zahodí ji na zem, vedle sebe. Zhluboka se nadechne a snaží se posadit. Po chvíli se mu to podaří, podívá se na krabici na stole.
”Bez mašle, stejně to není její styl.”
Vito se postaví a vezme krabici, kterou schová do skříně kde má Aurelie a zahradník hrábě a lopaty na zahradu.

Jako každé ráno sedí u Gregoryho zahradního domku, před sebou má akáty jezírko a výhled na terasu, která je napojena na kuchyni. U stolu sedí Aurelia a Gino když přichází Maria a Gina. Vito si vloží stéblo trávy do úst a pohladí Sanctise po hlavě. 
”Sluší jí to, co říkáš?”
“Všiml sis, že nosí kalhoty?”
“Ale sluší jí to!”
“A má kožené boty s tkaničkama.”
“Tak se přiznej, že se ti líbí!”
“Jasně Sanctisy, je pěkná a už mlč.”

Vito mluvil za psa, který se snažil chytit mouchu, která ho provokovala, už značně dlouhou dobu. 
Gina se posadila ke stolu a začala snídat a hovořit s otcem. Maria se rozhlédla, něco prohodila k přísedícím a pak proběhla kolem jezírka směrem k Vitovi. Sanctis se zvedl a šel jí přivítat. Dívka ho poplácala po krku a stoupla si před Vita.
”Už jsi to zabalil?”
Vito se opře lokty o vyšší schod a kousne do stébla trávy.
”Vážně si myslíš, že bych jí to měl dát?”
“Vito, je to krásný, doufám, že jsi si to nerozmyslel a máš to zabalené a ovázané mašlí.”
“No… víš já a mašle jsme se moc nepohodly.”

Maria se ušklíbne a posadí se vedle Vita.
”Musíš jí to dát, bude se jí to líbit.”
“Hodí mi to na hlavu.”

Odpoví ji Vito a zase se narovná a lokty opře do kolen, stéblo trávy roztrhá na několik kusů a hodí ho na zem.
”Přestaň mě rozčilovat, je to krásný.”
“Hmm!”

Maria ho plácne do zad.
”Už chápu proč Gina říká, že seš mezek.”
Vstane a odchází. Vito se náhle probírá a postaví se.
”Mezek? Jak jako mezek? Jako tak pěknej? Nebo nespoutanej?”
Nadšeně se vyptává a dožaduje se odpovědi.
”Blbej!”
Odpoví Maria a rozeběhne se zpět na terasu kde usedne s rodinou ke stolu a dá se do snídaně.

Odpoledne po obědě se celá rodina sejde v altánku a Marta přinese skleničky na víno, které nalije a všichni se ujmou své.
”Drahá dcero, dlouho jsem přemýšlel co ti dát k tvým narozeninám. Nebudu lhát, že jsem ti chtěl koupit šperky nebo šaty. Ale jako vždy mi Aurelia připoměla, že se mám řídit srdcem a tím jak tě znám, né co velí etiketa. A příručka dárky pro dospívající dcery.”
Všichni se usmějí a Aurelia se přivine ke Ginovi.
”Drahá Gino, jsi velmi chytré děvče s poněkud netradičními zájmy a ač jsem se snažila tvého otce přesvědčit, aby ti pořídil nějaké pěkné auto shodli jsme se na něčem jiném.”
Aurelia odloží skleničku a převezme od Marty krabici, kterou podá Gině.
Ta odloží krabici na stůl a rozbalí ji. Uvnitř jsou kalhoty z francouzké bavlny a dvě saka, která působí elegantně a žensky. Velmi povedený černý a tmavěmodrý kostýmek. Otec ji ještě dá krabičku ve které jsou diamantové naušnice.
”Kdyby si přeci jen chtěla být pravá dáma.”
Gina poděkuje otci a Aurelii a oba políbí.
”Co bych ti mohl dát asi já, vše nejlepší k narozeninám.”
Řekne Salvatore a předá Gině krabici, ve které je podpažní pouzdro z hnědé teletiny. 
”A teď já sestřičko.”
Rozesměje se Maria a podá ji malou krabičku s růžovou mašlí a s kreslenými květy. Gina rozbalí dárek a uvnitř je zlatý drobný řetízek s přívěskem andělského křídla.
”Druhé mám já…”
Odhalí pod dlouhými vlasy tentýž řetízek. Maria obejme Ginu a políbí jí na tvář.
”Gino, všechno už máš a co nemáš to si dokážeš získat sama. Je těžké ti vymýšlet dárky, nejsi povrchní, nejsi dámička a jsi hlavně moje sestra takže něco ti vymyslet byl fakt oříšek.”
Viktor se nakloní ke Gině a políbí ji na tvář. Předá ji krabičku a usměje se.
V krabičce jsou rukavice. Kožené rukavice z tmavé kůže, tepané a lesklé. Jsou štíhlé a drobné. Opravdu na ženskou ruku.

Všichni připijí Gině na zdraví a celý den stráví spolu poblíž altánu a jako rodina se smějí a vypráví si o Itálii. Marta byla jediná, která dala Gině krásné krémové šaty jako pro opravdovou slečnu. Marta měla radost a ostatní také, už proto, že tahle žena měla své přesné ideály o všech v rodině a Gina pro ní byla vždy princeznou.

Připozdívalo se, Gino s Aurelií odešli ze zahrady a Maria odhopkala spát. Salvatore odešel už před nějakou dobou prý někam do města a Gregory s ním. Viktor jel s Andreou za holkama.
Gina zůstala na zahradě sama. Nardis vesele aportoval klacek, který mu házela.
Najednou k ní přišel Sanctis a chytil ji za lem šátku, který měla přehozený přes ramena, protože jak slunce zacházelo, byla trochu zima.

”Co se děje, kam mě táhneš.”
Sanctis ji držel za šál a táhl na severní část zahrady. Zde byl jen jakýsi prázdný plácek s jednou lavičkou.
Když Gina přišla blíž k odpočívadlu. Sanctis ji pustil a ona před sebou uviděla malířský stojan a plátno. A na lavičce krabici s modrým papírem. Rozhlédla se a přišla k bedně, kterou rozdělala. Byla v ní paleta, štětce, barvy a uhlíky. Vše úhledně urovnané. Nožík na ořezávání tuhy.

Sanctis si vyskočí na lavici posadí se a vzorně sedí.
”Model je připravený.”
Zazní hlas za Giniinými zády, otočí se a vidí tam Vita, který má ruce v kapsách kalhot a dívá se na plátno.
”Jednou jsem tě viděl kreslit Ambrise tuhou na papír. Líbilo se mi jak jsi byla soustředěná.”
Vito se usměje a otočí se k odchodu.
”Vše nejlepší k narozeninám štěkno!”

Kategorie: Flashbacky