… srdečné pozdravy z Ruska
Již během cesty jí bylo řečeno, že budou mít zpoždění. Ano, nečekala, že přijedou přesně na minutu, ale raději by přijela dříve. Většinou nebyla lodní přeprava příliš přesná. Věděla, že její dochvilnost bude tímto poskvrněna, ale co mohla dělat.
S povzdechem se dívala na přístav a na město, které ji mělo přivítat, s úsměvem na tváři. Co zatím zjistila, bylo to, že ruská posádka se chovala podle jejích představ, ale protože zde byla i část americké, tak si začala dělat obrázek o jejich myšlení a vystupování. Hlavně po tom, co do ní jeden strčil mopem tak, že málem přepadla přes zábradlí. Všem asi muselo být jasné, že její názor nebyl zrovna pozitivní předtím a takovéto věci jen přikládali více a více dřeva do ohně. Omluva přišla: „Promiň“ ale to bylo všechno. Tehdy to ještě přešla…
Dva dlouhé tóny, oznamující připlutí lodi a ona se dívala na pár lidí, kteří nevypadali jako místní obyvatelé. Přesto když zaslechla ruský akcent a mezi tím vším padlo i její jméno, tak ji bylo jasné, že se Sergej postaral o její věci. Kontrola by nemusela dopadnout dobře, když tam měla Mosina a ještě sbírku nožů. Asi se o to nestaral přesně její kmotr, ale jeho lidi. Nebo lidi někoho jiného? Bylo ji to naprosto jedno, hlavně aby uměli přečíst to, co bylo na některých jejich kufrech, nápisy které byly jak rusky, tak anglicky. Na dvou z nich bylo dokonce napsané: „Fragile“ a hned pod tím: „хрупкое“. Aby to bylo všem jasné.
Pomalu scházela ze schodů a říkala si, že zpoždění bude tak 12 minut, přesto to již byl čas, který se ji nelíbil. Následné drknutí loktem do boku, které bylo neočekávané, a dostatečně silné, aby Alexandru vyvedlo ze stability. Podívala se na chlápka s doutníkem v hubě, který ji málem donutil sáhnout po zbrani. Padla krátká slovní nadávka z její strany, v mateřštině. On plynulou angličtinou řekl: „Další Ruska, která si myslí, že tady bude něco víc, než děvkou!“ Zasmál se a jeho syn vedle něj radši držel jazyk za zuby. Něco se mu nezdálo.
Upravila si své bílé šaty, podívala se chlapovi do očí a řekla anglicky s hodně ruským akcentem: „Omlouvat se.“ Jako kdyby vážně nevěděla jak pořádně mluvit.
Chlap se rozesmál a řekl s pohledem na syna: „Vidíš? Ani anglicky neumí, kráva jedna!“ V tu chvíli k němu vykročila a vzala mu doutník z ruky. Jeho tělo se naštvaně otočilo, protože kdo by si dovolil vzít doutník někomu tak významnému, jako bylo on. Snad ne ta ruská děvka. Kopnutí do rozkroku ho rychle položilo na kolena a on se ohnul. Tedy, pokud to přes jeho bříško šlo. „Copak řekneš nyní?“ Zeptala se a jeho doutník uhasila pomocí jeho kůže na jeho zátylku. Syn vypadal vyděšeně a zároveň naštvaně, ale jeho křičící otec bolestí byl jeho prioritou. Podle výrazu po kopu si mohla Alexandra říci, že měl asi nevhodné slovo na jazyku, ale to bylo uhašeno tak rychle, jako doutník na jeho krku.
Rozešla se tedy tam, kde byla očekávána. Jak ona milovala Američany. Podívala se na hodinky a tam viděla 15:35.
„Sergej mne stáhne z kůže.“ Byla její slova a zrychlila krok.
* * *
Velký Rus v šedém obleku se podíval chladně na hodinky. Bylo přesně 15:35, zpozdila se o 15 minut. Nemá rád nedochvilnost, kdyby to nebyla dcera jeho přítele a kmotřenka už by byl dávno na cestě zpátky do centra. A tady v přístavu by se nezdržoval. Odhodil zbytek cigarety a odrazil se od černého auta, které si pro dnešek vypůjčili. „Čekej tady.“ řekl příkazem do okýnka, o něco menšímu a mladšímu Rusovi s tenkým knírkem. Ten se zatvářil zklamaně, jako kdyby čekal, že se vevnitř v hale stane něco zajímavého a oni ho přitom nechají hlídat venku auto. Už chtěl něco namítnout, ale než se odhodlal tak se starší Rus vzdálil. Kráčel pomalu do haly, kde kontrolují připlouvající. Při tom velmi pozorně, i když nenápadně sledoval skupinky lidí, které se začaly trousit z hlavní brány. Už je to dlouho co malou Alexandru viděl, ona se zřejmě změnila. Podle fotky, kterou dostal v dopise by ji ale měl být schopný poznat. On je stejný, stále stejný. Možná se jen v Americe stal o něco odtažitějším. Prohlédl nevelkou halu a postavil se zády k jednomu ze sloupů, tak aby přehlédl celou situaci. Ruce si dal do kapes a tvářil se, že se neúčastní okolního běhu věcí, že tady vlastně ani není. Zkušené oko ho ale jasně a rychle zpozoruje. Tváří se chladně, ale všechny ty pohlednice k narozeninám pro svou kmotřenku o něm vypovídají úplný opak.
Alexandra, v bílém obleku a s neutrálním výrazem na tváři, s vlasy upravenými za hlavou, náušnicemi a červenou rtěnkou se právě prodírala davem. Vypadala trošku nesvá, že by si uvědomovala svoje zpoždění? Stejně zachovávala klidný výraz a ledové oči říkali, že ví, co tady chce dělat.
Jakmile vysoký Rus zahlédl tu, pro kterou si přišel, prohlédl situaci. Davem lidí se jí pak vydal naproti. Když se proti ni zastavil, vypadal pořád stejně chladně a s podivnou kalkulací si ji prohlédl „Zdrastvuj Alexandra. Jdeme.“ Žádné velké divadlo, žádné úsměvy, žádné proslovy.
„Zdravím Sergeji,“ pozdravila anglicky jen s menším akcentem na oplátku a následovala jej.
Cesta autem byla dost jednotvárná. Oba muži seděli vepředu, jako dvě tiché gorily, které zapomněly řeč. Kmotr byl snad i zamračený, podle jeho výrazu se nedalo poznat, co si myslí zrovna o této situaci. Ten mladší s knírkem, který se představil jako Boris, se pak celou cestu díval jen před sebe a lehce se usmíval. Boris dostal za úkol od hotelu odjet a vrátit auto sám. Podle jeho pohledu to pro něj nebyl příliš uspokojivý závěr. Ale bez dalších slov protestů odjel. Odemkl pokoj a vešel jako první aby se rozhlédl, že kufry už sem byly doneseny. Pak se zastavil, aby počkal, až vejde i Alexandra a zavře dveře, aby spustil plynně rusky – „Všechno co potřebuješ, bys tady měla mít. Telefon na mě je na stolku. Připsal jsem tam i číslo do práce. Pokud mě nenajdeš, je tam i číslo na Borise a do hotelu Grand. Ještě něco?“ zůstal stát s chladným obličejem dívajíc se ji do očí a pomalu přikývl jako kdyby čekal otázku.
Alexandra se podívala na svoje kufry, podle toho, že žádný nebyl nikterak poničený, tipovala, že vše bylo vážně přepraveno s láskou. „Nejspíše ne Sergeji. Musím vybalit a nějak to tady zařídit,“ odpověděla a položila svou pistoli v pouzdře na stůl. Vedle ní i svůj nůž. Klíčky byly brzo vyloveny z její kapsy a otevřela první kufr, nic zajímavého, oblečení, které přenesla na postel. Tento kufr měl ale druhé dno, jak se dalo čekat. Pod ním byl rozložený Mosin Dragoon, který obratně začala skládat se slovy: „A jak se ti tu vlastně líbí?“ Všechno říkala tak, jako kdyby toto byla její každodenní aktivita. Vypadalo to, že by to složila i poslepu.
Jakmile byl složen a položen vedle oblečení, byla zde druhá truhla. Tato byla jen z půlky plná vším možným, druhá půlka, opět falešné dno, bylo vyplněno noži. Některé vypadaly, že je koupila před týdnem, některé, že jsou tak z jedenáctého století, ne-li starší. „Jestli chceš, nějaký ti nechám, jako projev mé vděčnosti,“ usmála se na něj a čekala, co na to řekne.
Kmotr Sergej neřekl nic. Celou dobu jen tiše stál a pozoroval její počínání s narůstajícím nesouhlasem. Na její otázku o tom jak se mu tady líbí, neřekl nic. Až na projevy vděčnosti nadzvedl jedno obočí a zamručel „Hm.“ krátké, tvrdé Hm. Jeho pohled přelétl pokoj, kufry a nakonec i zbraně.
Poté začal zase rusky a při tom se zamračil „Připravit si pokoj tedy zvládneš.“ s těmi slovy odešel.