MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Gregory Finnigan 4.9.2016

Cornel James Hanry Hayword III.

… jedna kulka za pohádkové jmění

 

Držel jsem jí v náručí a tiskl k hrudi. Houpal jsem se s ní v rytmu mého zběsilého srdce jako bych jí chtěl utišit, jako bych jí chtěl uspat.
Oči měla zavřené a tvářila se jako by vůbec o nic nešlo. Držel jsem jí, svíral pevně její malé tělo a srdce mi tlouklo tak rychle, jako by mělo vyskočit. Přetáhnul jsem jí sukni růžových šatů přes kolena. Chtěl jsem, aby i teď vypadala krásně jako vždy, jako když žila. Elizabeth, Elisa, moje Lisa. Má malá sestřička.
Krev mi stékala po paži na bok a pak na zem do listí. Lepivá rudá tekutina zaplavila místo pod námi jako by chtěla vytvořit vhodné lůžko pro ni.
Pár pramenů vlasů jí odhrnu z čela a přejedu jí po čele prsty od bahna. Kulka, která jí prolétla čelem se nezastavila před její nevinností, před její krásou, ale to ani já.

Zabil jsem jí. Seděl jsem tam několik hodin s mrtvou Lisou v náručí a přehrával si dokola co se stalo.
Pil jsem, kouřil opium, a měl jsem pocit, že jsem bůh. Že můžu všechno, třeba i zastavit kulku. Morfin, má rozjezdová dráha, můj svět. Můj únik před realitou.

To ráno jsem jel na lov, posilněn whiskou. Ve stájích jsem měl několik koní, naše rodina vlastnila několik loveckých zámečků a spousty lesů plných zvěře.
”Pane hrabě. A to jste vy mladý pane, váš kůň je připraven.”
Jistě, komorník, mi neříkal hrabě, říkal tak otci, to jeho ctil ,to jemu lezl do prdele. Já byl jen ten sráč co ubližuje koním, nenávidí lidi a przní mladé dívky co tu pracovaly jako pokojské. Degenerace genu? Jsem hrabě z Donwelu, jsem třetí toho jména, jsem Pán. Naše rodina vlastnila velké množství otroků, kde ty doby jsou, jistě by se mi v této době líbilo žít.
Nikdo mi neodporoval a každý se mi vyhýbal. Byl jsem ta černá ovce, dokonce věřili tomu, že když mě vhodně ožení, změním se.

Vždy mi vše prošlo a otcova kázání, zbytečná ztráta času, že mě vydědí? Byl jsem jeho jediný syn. Jeho chlouba, jeho pýcha, nejlepší jezdec na koni, nejlepší střelec, nejlepší lovec. Ano, když přišel čas lovu, byl jsem milovaný syn.

Otec s matkou odjeli koupit dalšího koně a já byl po dlouhé době konečně sám. Lisu hlídala chůva, ta se starala kdysi i o mě. Otec jí přivezl z kolonií když jel pro slonovinu a želvovinu pro svůj obchod. Lovil pro zábavu, ale říkal že jde o obchod.
Služebnou Anjumu vyměnil za pistoli. Přivezl jí do Ameriky, ukázal jí náš svět a ona žila s námi. Neměl jsem jí rád, byla tlustá, líná a ty její hloupé pohádky. Vždy na mě koukala jako bych snad měl v sobě ďábla. Proč jí to vyvracet. Chodil jsem kolem ní a syčel jako had. Do bot jsem jí dával chrousty a do jídla žížaly. Dětské zlobení? Možná. Ale ona skutečně věřila, že ďábel nade mnou má ochranou ruku a pokud mi řekne křivého slova zemře. Takže ani nežalovala.

Vyjel jsem do lesa s puškou přes rameno. Flaškou, malou sklenkou morfinu a injekcí pod sedlem.
Na osmdesát metrů jsem jednou ránou zastřelil jelena. Kulka prolétla hlavou a jelen padl k zemi. U jeho těla jsem se prvně napil. Rozřízl jsem kůži na břiše a zbavil ho vnitřností. Dnešní lov byl úspěšný, dojedu pro povoz a společně s podkoním jelena naložíme. Moc rád si ho v kuchyni rozporcuju. Dobrý lovčí by měl vědět jak vypadá jeho úlovek, měl by umět říznout a to já skutečně uměl. Vykosťovat, bourat maso.

Seděl jsem u mrtvého jelena a popíjel z flašky zlatohnědý mok.V tu opojnou chvilku jsem potáhl z cigarety, natáhl jsem do stříkačky morfin a aplikoval do ohybu ruky zavřel jsem oči. Začal jsem se smát. Život byl tak krásný, tak jednoduchý. Co jsem chtěl jsem si vzal. Co jsem měl mě už nezajímalo. Ženy, děvky, koně, psi, zbraně, vozy měl jsem naprosto vše. Ženy mi padaly k nohám a plnily má zvrhlá přání. Každá chtěla být hraběnkou každá chtěla mít pocit, že ona je tou jedinou. Krávy blbý. Já jsem lovec, nikdy neulovím jelena a neřeknu si a teď už nebudu mít hlad.

Smál jsem se zapálil další cigaretu.
”Bolelo ho to?”
“Ne Liso, ani o tom nevěděl.”

Stála vedle mě a byla krásná, na kolínku měla malou odřeninu.
”Ovážu ti to.”
Vyndal jsem bílý kapesník a ovázal jí koleno. Pohladila mě po vlasech a usmála se.

”Slečno Elisabeto, prosím pojďte už domů.”
Zavolala několik kroků od nás ta černá tlama. Zvedl jsem hlavu od své sestřičky a podíval se na ní.
”Vypadni, dovedu jí domů se mnou je v bezpečí.”
“Pojďte domů slečno, prosím. Oběd jistě už bude na stole.”
“Řekl jsem, aby si vypadla.”

Chůva mě vůbec nevnímala, jako bych tam nebyl, přišla až k nám a chytila mou sestru za ruku. Ta se jen na mě smutně podívala a šla zpět směrem k našemu domu.
”Pusť mou sestru, ty černá svině.”
Udělal jsem několik kroků a udeřil jsem pažbou Anjumu do hlavy. Padla k zemi. Hleděl jsem na její tělo a krvácející ránu.
Krev zbarvila její lehce prošedivělé vlasy do ruda. Stál jsem nad ní a až po nějaké chvilce si uvědomil, že šlo o Lisu, která tu už nebyla.

Její kroky směřovaly k domu, běžela a já neslyšel její smích. Rozeběhl jsem se za ní, ale nohy jako by mi ztěžkly.
”Stůj Liso, budeme si hrát.”
Zavolal jsem na ní a ona se na mě podívala. Viděl jsem její slzy a nechápal proč pláče.
”Liso stůj, jsi jako malá laň.”
Zavolal jsem a začal se smát.
Utíkala dál. Klopýtala o kořeny stromů.
”Liso, řekl jsem stůj!”
Zařval jsem a v tu chvíli jsem slyšel jen výstřel a její tvář, která se na mě zrovna otočila. Hlaveň mé zbraně vydala své slovo.
Dodnes nevím jak se ta zbraň v mé ruce vzala, dodnes nevím jak vystřelila.

Zahodil jsem zbraň a běžel za Lisou.
”Říkal jsem ti mnohokrát, aby si neběhala, že si potlučeš kolena.”
Ležela v peřinách z listí a nehýbala se. Sedl jsem si vedl ní a podíval se do koruny stromů.
”Liso… podívej jak jsou ty listy ve slunci krásné.”
Zašeptal jsem a pohladil jí po vlasech. Když jsem zdvihl ruku a viděl krev, vše se ve mě zastavilo. Její bezvládné tělo jsem vzal do náručí a z očí mi vytryskly proudy slz. ”Kdo ti to udělal, Liso, sestřičko moje, která svině ti tohle udělala!!!!!”
Řval jsem na celý les a svíral jí v náručí.

”I la’anta ku!”
Řekne kdosi přede mnou a já jako bych se probral z transu.
”Proklínám tě, Cornele Jamesi. Proklínám tě!!!”
Zařve Ajuma a dopadne na kolena přede mě. Vidím jí, vidím její tvář. Ona brečí a zároveň má vztek.
Ochromen položím tělo Lisy mezi nás a pohladím jí po čele. Zvednu se s námahou a pohlédnu do jižního lesa, kam jsme jako děti měly zákaz chodit. Udělám první krok a potom další. Ajuma mumlá cosi v té její řeči a pokládá dlaně na Lisy hrudník.
Už nezastavuji, šel jsem několik dní, nespal jsem a doufal jsem, že mě potká medvěd a rozdrápe mi srdce na tisíc kusů.

”Hochu, jak se jmenuješ?”
Hleděl na mě chlápek ve vojenské uniformě. A ten samý den jsem lodí odjel do Francie. Nenašel mě medvěd, ani horská puma, ve válce mě nenašla kulka, ani granát. Zákopová válka nebrala konce. Propustili mě z armády se zraněním.

Našel jsem práci jako vyhazovač v jednom pajzlu, kde v zadní části probíhaly nelegální zápasy. Box bez pravidel.
Z vyhazovače jsem se stal hlavním zápasníkem. Ač chatrného vzhledu, rány jsem rozdávat uměl.

 

Jeho jméno je Gregory Finnigan

 

”Jsi zajímavý hoch, nechceš mi něco o sobě říct?”
Potáhl z doutníku postarší muž a jeho moudré oči mě naprosto fascinovaly. Hleděl jsem na něj a z nosu mi po jednom zápase tekla krev. Nevnímal jsem to.
”Jak se jmenuješ?”
Pokrčím rameny a otřu krev do ruky. Viděl jsem ho před zápasem, jak se bavil s Mouem. To byl můj šéf. Nikdy jsem s ním nemluvil a vlastně s nikým. Slova jsou prostě někdy naprosto zbytečná.
”Já jsem Gino Giorgetti. A byl bych rád, kdyby si pro mě pracoval. Možná se rozdání pár ran nevyhneš, ale jistě to bude lepší než tohle.”
Mluvil tak klidně, jeho hlas jako bych znal už dlouhou dobu. V ruce držel knihu „The Son Of The Wolf“ od Jacka Londona. V tu chvíli se ve mě cosi zastavilo.
”Znáš tu knihu?”
Zeptal se mě, když si všiml mého pohledu.
”Četl jsem ji už mnohokrát a stejně v ní najdu vždy něco, co mě posune dál.”
Řekne a přijde ke mně. Podá mi kapesník se svým monogramem a přiloží mi ho k nosu. Zvednu ruku a kapesník si na nose držím sám.
”Mohli bychom začít tak, že ti dáme skutečné jméno. Takové, které by se k tobě hodilo.”
Gino přejde ke stolu a sedne si na jeho desku. Sleduji ho jako zjevení, ten muž mě uhranul, má něco co jsem dlouho neviděl, jedná se mnou jako se sobě rovným.

Knihu „Syn vlka“ znám velmi dobře, četl jsem jí tolikrát, že její pasáže jsem šeptal klukům v zákopech, když křičeli a báli se.
”Jméno Jack Jack je spíš pro nějakého hlupáka, kterým ty určitě nejsi.”

Nastoupil jsem za ním do auta a sedl si vedle něj. Řekl řidiči kam má jet a zlehka se usmál. Na předním sedadle seděl další chlápek, otočil se k nám a natáhl ruku.
”Luigi Dalesy a ty?”
Gino se na mě podíval a pak se otočil na Luigiho.
”Gregory, Gregory Finnigan.”
Odpověděl mu Gino a podíval se na mě s otcovským pohledem a já věděl, že pro něj udělám vše.

”Gregory Finnigan, pracuji pro Dona Gina Giorgetti. Pokud máte nějaký problém vyřeším ho s vámi!”

 

Kategorie: Flashbacky