MAFIA
RPG – Dračí doupě.
Menu

Politika 28.9.2016

Americký politický systém a republikáni vs. Demokraté

 

USA je federativní republika s prezidentským systémem vlády. Výkonnou moc reprezentuje prezident (na rozdíl od parlamentního systému, kde je výkonnou mocí vláda v čele s premiérem a je podřízena parlamentu), ten ale nedisponuje zákonodárnou mocí. Exekutiva je plně nezávislá na legislativě a prezident nemůže být odvolán jiným způsobem, než tzv. metodou impeachmentu. Naopak nemá pravomoc odvolat zákonodárný orgán.

Prezident je volen nepřímo, většinově, prvním krokem jsou tzv. primárky, ve kterých voliči volí mezi kandidáty svých stran (Republikánská strana nebo Demokratická strana) toho vhodného. Následně se kandidáti obou stran utkají proti sobě v jednotlivých státech federace, a to dvoukolově. V prvním kole volí občané Spojených států, v druhém přichází na řadu sbor volitelů. Ten je složen poměrně k počtu zástupců státu v Kongresu. Ten kandidát, který dostane více hlasů, získává automaticky všechny volitele v daném státě. Nakonec se sečtou hlasy volitelů a ten prezidentský kandidát, který má nejvíce hlasů, vítězí ve volbách (minimálně 270 hlasů z 538).

Politický systém USA je bipartijní, což znamená, že dvě velké strany získávají běžně kolem 90 % hlasů, a proto jsou další strany bezvýznamné.

Dvě největší americké strany se nazývají Republikánská strana a Demokratická strana. Republikánská strana vznikla jako protiotrokářská frakce v rámci Demokratické strany, celoamerickou stranou se však stala až roku 1856.

Prvním prezidentem-republikánem byl zvolen Abraham Lincoln v roce 1960. Až do konce století znamenalo volit Demokraty, volit „Jižany“, ale dlouho nebyl mezi stranami velký rozdíl. Hlavním rozdílem bylo demokratické prosazování „laissez-faire“, svobodného kapitalismu bez velkých či žádných zásahů státu, zatímco Republikáni prosazovali státní regulace trhu a protekcionismus. Na přelomu století se však strany začaly měnit, až si v podstatě prohodily role. Republikáni zastávají konzervativní hodnoty, zatímco Demokraté liberální. Dědictví otrokářů se Demokratům povedlo zlomit až v roce 1912, kdy byl prezidentem zvolen Woodrow Wilson.

 

USA a první světová válka

 

Když 6. dubna 1917 vstoupily USA do války na straně Trojdohody, Spojené státy porušily mnoho desítek let trvající politiku izolacionismu. Ta neznamenala nic jiného než separaci od politického dění na mezinárodní scéně a zaměření se pouze na domácí politiku (a sféru vlivu, např. v Latinské Americe). V průběhu Velké války však americké vládě došlo, že konflikt takových rozměrů změní světový systém a USA mohou promarnit příležitost k zisku, pokud budou lpět na separaci. Jako casus belli jim posloužilo využívání ponorek německou armádou k blokádě Británie a snahy Německa o spojenectví s Mexikem (Zimmermanův telegram). Americké porušení neutrality bylo jedním z hlavních důvodů porážky Německého císařství a Rakouska-Uherska, a zároveň přispělo k dřívějšímu ukončení války. Ta mohla trvat ještě mnoho let, jelikož roku 1917 se vzdala carská armáda a Rusko podepsalo Brest-litavský mír. Němci tak mohli veškeré síly soustředit na západní frontu. Příchod čerstvých, dobře zásobených a vyzbrojených vojáků změnil poměr sil. Trojdohoda odrazila v roce 1918 Ludendorffovu ofenzívu (první skutečné prolomení zákopové války vedoucí k největšímu územnímu zisku Německa od roku 1914), nicméně za cenu velkých ztrát na obou stranách, pravděpodobně by nebyla schopná podniknout protiofenzívu, pokud by na své straně neměla americké posily. Úspěch ve „stodenní protiofenzívě“ vedl k prohře císařství.

Válka skončila 11. listopadu 1918, mírová jednání v Paříži začala v lednu 1919. Smlouva ve Versailles s Německem byla podepsána v květnu téhož roku.

V americké armádě sloužilo 367 000 Afroameričanů, nicméně zpočátku jen v obyčejné infanterii, navíc pouze v černošské armádní divizi. Byl jim odepřen přístup do letectva, námořnictva a k mariňákům. Později si vydobyli právo trénovat vlastní velitele.

 

Itálie

 

S příchodem nadvlády Francie na přelomu 18. a 19. století v Itálii začala vznikat liberální intelektuální skupina, která žádala prvky konstitučního zřízení ve vládě a prosazovala národní cítění. Po porážce Napoleona se však na trůny (Itálie byla rozdělená na různá království) vrátily původní dynastie, na severu rakouské, na jihu, včetně Sicílie, španělské. Ty odmítly akceptovat liberální trendy a vrátily se ke starým pořádkům, což už ale nebylo udržitelné.

Roku 1920 došlo k prvnímu povstání v Neapoli, bylo potlačeno a Španělsko v království zavedlo absolutismus.

Roku 1831 založil Giuseppe Mazzini organizaci Mladá Itálie usilující o sjednocení a osvobození regionu, brzy se stala masovou, a proto problémovou.

Politické napětí vyvrcholilo v sérii povstání v letech 1848 až 1849. Nicméně i tato revoluce byla potlačena. Sardinské království na severu Itálie však zůstávalo, jako jediné v regionu, konstituční monarchií. Právě toto zřízení umožňovalo reformace, proto se království brzy stalo ekonomicky nejvyspělejší v jinak zaostalé Itálii. Stalo se cílovou destinací liberálů z celé Itálie i místem, kde přežívaly nacionální a liberální tendence.

Právě Sardinie začala jednání s francouzským císařem Napoleonem III., na jehož konci se představitelé dohodli, že Sardinie získá celou severní Itálii výměnou za územní nárok na oblast kolem Nice a Savojska. Sicilské království mělo zůstat zachováno, ale vládnoucí dynastie se měla vyměnit. Tento krok poskytl Rakousku casus belli a v dubnu 1859 začala druhá italská válka za nezávislost. Zprvu úspěšné operace sardinsko-francouzských vojsk zkomplikovalo povstání ve střední Itálii, přesto nakonec roku 1960 Sardinie získala Modenu a Toskánsko, zatímco Francie Nice a Savojsko. Téhož roku vypuklo na Sicílii povstání, ke kterému se přidali republikáni vedení Giuseppem Garibaldim. Vesničané je považovali za spasitele, proto i když Garibaldi neměl dostatek mužů a vlastnil jen zastaralou výbavu, brzy se jejich síly znásobily a dobyli Palermo. Republikáni sice následně prohráli politický boj se sardinskou vládou, přesto vláda bourbonské dynastie padla a mohlo být roku 1861 vyhlášeno sjednocení Itálie.

Pouze Benátky zůstaly pod vládou Rakouska a Řím v držení papeže, za pomoci francouzských vojsk. Řím byl osvobozen až v roce 1970, záhy byl zvolen novým hlavním městem.

Itálie se stala koloniální zemí, první oficiální kolonií byla Eritrea, následovalo Somálsko a po vítězství nad Ottomanskou říší i Libye. Do první světové války Itálie patřila do Trojspolku, spolu s Německým císařstvím a Rakouskem-Uherskem, nicméně po propuknutí konfliktu vyhlásila neutralitu. Roku 1915 se přidala na stranu Trojdohody, a proto po válce získala dohodou ze St. Germain (10. září 1919) mimo jiné i Trentino a město Trieste.

 

Irsko

 

Největší irská migrační vlna do USA nastala v době Velkého hladomoru ve čtyřicátých a první polovině padesátých let devatenáctého století. Hlavní destinací se stal Boston, ale mnoho jich skončilo i v New Orleans. Velká část emigrantů byla nekvalifikovaná a nevzdělaná, navíc musela čelit silné xenofobii způsobené nejen tím, že se nově přistěhovala, ale i její vírou – šlo z velké části o katolíky v protestantské společnosti.

Roku 1916 došlo v Irsku k Velikonočnímu povstání, ve kterém se irské separatistické skupiny (například Sinn Féin) pokusily získat nezávislost na Spojeném království. Povstání bylo tvrdě potlačeno britskými vojenskými jednotkami, což vedlo k nárůstu násilí a zvýšenému počtu teroristických útoků na Brity. Z popravených vůdců povstání se stali národní hrdinové a tvrdé zásahy Britů proti teroristům způsobily, že Irové začali podporovat republikánské separatistické skupiny ve velkém. Od roku 1917 operuje IRA, Irská republiková armáda.

Roku 1918 se Sinn Féin dostala do vlády a rok na to vytvořila nelegální irský parlament Dáil Eireann. V témže roce byl v hrabství Tipperary přepaden transport výbušnin, byli zastřeleni dva policisté, to je de facto považováno za začátek Irské války za nezávislost, která bude trvat až do roku 1923, ačkoliv IRA podmínky mírové dohody odmítne a bude pokračovat v boji.

 

Prezident USA:

 

Woodrow Wilson

Wilson byl 28. prezident USA, první Demokrat od občanské války. Měl slabost pro moc, vyžadoval naprostou loajalitu od svých podřízených a to včetně přátel a žen. Ideálem byly nekritické osoby, které ho obdivovaly. Sám svou povahu popsal jako konflikt mezi jeho irským a skotským původem, na jednu stranu impulzivní, velkorysý a sympatizující, na druhou mazaný, houževnatý a chladný. Na veřejnosti se jevil sebevědomě, jako vynikající mluvčí, v rozhovorech s cizími lidmi naopak tiše a stydlivě, někdy až nepřátelsky pokud s ním nesouhlasili. V soukromí naopak působil jako bavič. Obecně je považován za idealistu, nicméně některé jeho činy svědčí o opaku.

Veřejnost ho považovala za člověka, který touží po světovém míru, nicméně jeho akce v Latinské Americe značily spíše opak, vojenské operace a intervence překonaly i militaristu Theodora Roosevelta: rozšíření protektorátu v Nikarague, vojenská okupace Dominikánské republiky, invaze na Haiti… Vše je v protikladu k jeho projevům o míru, svobodě, demokracii, lidským právům a právu na sebeurčení malých států. Wilsonův pragmatismus dokazuje i jeho snaha o ovlivnění mexické občanské války.

USA v Mexiku investovaly do ropného průmyslu, proto po svržení prezidenta Madero a dosazení generála Huerta Wilson odmítl nový režim legitimizovat. Později využil incidentu v Tampico, aby ospravedlnil bombardování přístavu Veracruz a dopomohl svržení Huerty.

V roce 1910 byl zvolen guvernérem New Jersey a v roce 1912 prezidentem USA. V domácí politice se projevil jako moderní liberál dnešního typu, jeho tarifní reforma snížila cla ze 40 na 25 %, reforma daně z příjmu upravila danění podle bohatství plátce, finance a úvěry se poprvé v historii Ameriky dostaly pod správu vlády. Zároveň se zaměřil na sociální politiku.

Po první světové válce vystoupil se svými slavnými „14 body jako základu pro mírové uspořádání“ a zároveň prohlásil, že každý národ v původních imperiálních celcích má právo na sebeurčení. Tento program se rozhodl prosazovat osobně na mírové konferenci v Paříži. Mimo jiné prosazoval i vznik Společnosti národů (předchůdce OSN), která měla předejít další katastrofě takových rozměrů, jako byla Velká válka. Krátce po konci první světové však Demokraté prohráli ve volbách do Kongresu a ten obsadili Republikáni, ti protestovali zvlášť proti SN a žádali návrat k izolacionismu. Kvůli zdravotním problémům, které ho paralyzovali, Wilson nekandidoval ve volbách v roce 1920, a tak se prezidentem stal republikánský kandidát Warren Harding. USA se odmítly účastnit nově vzniklé Společnosti národů a tím organizace de facto ztratila na významu (bez vlastní armády je prosazování mezinárodního práva závislé na nejsilnějších státech).

 

Obecně k zákonům:

 

>  Volební právo pro ženy: Nineteenth Amendment – 18. srpna 1920

>  Volební právo pro černou menšinu: 5. březen 1869 – 15th Amendment (praxe problémovější)

>  Věk pohlavní dospělosti: 18 let v roce 1920 (přesný zákon ani jeho datum se nepovedlo dohledat, ale v celé federaci se mezi lety 1918-1920 zvedl z původních 12-13 na 16-18)

>  Homosexualita: do roku 1962 nelegální v celé federaci

>  Dětská práce: zrušena až federálním zákonem v roce 1932

>  The Immigration Act: 1917- v podstatě první zákon omezující imigraci, přistěhovalec starší 16 let musel prokázat, že je gramotný (v jakémkoli jazyce), též zvýšil daň, kterou musel dotyčný zaplatit při příjezdu. Zároveň zamezil vstupu komukoli z tzv. Asijské zóny s výjimkou Filipínců a Japonců.

>  The Sedition Act: 1918-1920 – zákon zakazující občanům kritizovat vládu či válku, šlo o rozšíření protišpionážního zákona. Po konci války zákon ztratil význam, ale generální prokurátor A. Mitchell Palmer vedl kampaň na jeho reformu pro mírový čas. Argumentoval nebezpečím cizojazyčných novin a snahami o radikalizaci černošské komunity.

 

Guvernér Louisiany:

 

Ruffin Pleasant – 1916 – 1920

>  narozen 2. června 1871 ve městě Shiloh v Louisianě

>  36. guvernér Louisiany

>  politická příslušnost: konzervativní frakce Demokratů, Regular Democratic Organization, byl jim tak loajální, až mu jeho kritici vyčítali, že je jenom jejich figurkou – zvolen do úřadu s podporou Behrmanna (předseda RDO)

>  vyznáním presbytarián

>  manželka: Anne Ector

>  na Louisiana State University studoval právo

>  byl členem bratrstva Kappa Sigma, zároveň byl kapitánem univerzitního fotbalového mužstva Tigers – vedl mužstvo i u prvního zápasu proti týmu Green Wave z Tulane University, od té doby panuje mezi těmito louisianskými týmy velká rivalita

>  později pokračoval ve studiu práva na Yale a Harvardu

>  ve španělsko-americké válce (1898) sloužil u prvního louisianského regimentu jako podplukovník

>  mezi lety 1902 a 1908 sloužil jako státní zástupce, od roku 1912 až do zvolení guvernérem nejvyšší státní zástupce

>  jako guvernér se zasloužil o mobilizaci společnosti a zajištění popularity vstupu USA do války, během války bylo v docích New Orleans postaveno 11 významných vojenských zařízení a naverbováno přes 71 000 vojáků

>  velký podporovatel Volsteadova zákona a prohibice

 

Starosta New Orleans:

 

Martin Behrman – 1904-1920

>  narozen v New Yorku německým přistěhovalcům, od jednoho roku žije v NO

>  pochází z chudých poměrů, rodiče zemřeli v jeho dětství, proto je nucen vydělávat si vlastníma rukama od dětství

>  nejdéle sloužící starosta v historii města, než ho v prosinci 1920 porazil Andrew J. McShane

>  předsedou RDO – Regular Democratic Organization

>  pokračoval v zdokonalování reforem předchůdce (viz Paul Capdevielle)

>  reforma veřejného vzdělávání

>  1912 – reforma obecní administrativy – de facto vláda starosty a 4 členů výborů – předseda výboru pro veřejné finance (William Daly), předseda výboru pro veřejnou bezpečnost (Paul Habans), předseda výboru pro veřejné služby (William Hall) a předseda výboru pro veřejné vlastnictví (Lee Schlesinger) s tím, že pokud by zemřel, jeho místo by do předčasných voleb automaticky převzal šéf výboru financí

>  posílil finančně policii, jelikož bylo jeho cílem zajistit pořádek a vládu zákona v ulicích – což splnil, jen svérázně

>  je dokázána spolupráce se skupinami organizovaného zločinu – „nebudeme si vás všímat, ale udržujte ve svém rajónu pořádek a sežeňte mi hlasy ve volbách“, zločinecké skupiny tak měly velké slovo ve jmenování obecního zastupitelstva i funkcí důležitých úřadů, stejně jako při přerozdělování veřejných zakázek

 

Předchozí starosta:

 

Paul Capdevielle – 1900-1904

>  vzdělání v Jezuitské škole, dále práva v Louisiana State University

>  sloužil v občanské válce

>  reformátor – instalace moderní kanalizace, veřejná síť železnic – vedlo k průmyslovému boomu města

>  po funkčním období až do své smrti 1920 vrchní auditor úřadu pro kontrolu veřejných účtů

Kategorie: Úvod
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat